7 Tdo 1446/2017-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2017 o dovolání
obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2017, sp.
zn. 9 To 230/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.
zn. 6 T 27/2016 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 6 T
27/2016, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 2
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že výkon trestu byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §
82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na patnáct měsíců. Výrokem podle § 229 odst.
1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové
újmy.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Sokolově v podstatě v
tom, že obviněný v katastrálním území obce S., okr. S., dne 17. 9. 2014
prováděl v lese těžbu dřeva, řádně nezabezpečil místo těžby, tak aby se v
ohroženém prostoru nenacházely osoby, které tam nekonaly práci, a v důsledku
zanedbání této povinnosti obviněného byl po lesní cestě místem procházející
poškozený J. T. zasažen káceným stromem, přičemž utrpěl vážná zranění
specifikovaná ve výroku o vině. Podle výroku o vině obviněný porušil povinnosti
vyplývající z ustanovení § 2 odst. 4 nařízení vlády č. 28/2002 Sb. a z
ustanovení části II, bodů 5, 11, 12 přílohy tohoto nařízení vlády.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a v důsledku toho i
proti výroku o trestu, a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
3. 8. 2017, sp. zn. 9 To 230/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání,
napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že práci vykonával jako
samostatně pracující fyzická osoba bez zaměstnanců, a uvedl, že neexistuje
zákon, který by mu ukládal povinnosti, pro jejichž porušení byl odsouzen.
Vyjádřil názor, že sám zachoval dostatečnou míru opatrnosti, že důvodně
spoléhal na obezřetné chování návštěvníků lesa, že povinnosti naopak zanedbal
zadavatel, pro kterého práci vykonával, a že poškozený vstupem do místa, kde
byl zasažen, porušil ustanovení lesního zákona. Z toho vyvozoval nedostatek
zavinění ve vztahu k následku na zdraví poškozeného. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal
Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za
zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni k případné replice, ale
obhájkyně na ně nereagovala.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost
vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu
podle zákona.
Posuzovaný skutek evidentně vykazuje znaky uvedeného trestného činu, a
to i z hlediska povinností, které obviněný porušil a které mu byly uloženy
podle zákona, a z hlediska jeho nedbalostního zavinění.
Práci spočívající v kácení stromů obviněný nevykonával v pracovněprávním
vztahu, ale jako osoba provozující samostatnou výdělečnou činnost na podkladě
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve
znění pozdějších předpisů. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je ve sféře
právních vztahů vznikajících při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a
zaměstnavateli upravena v části páté zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů. Podle § 107 zákoníku práce další požadavky
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích, jakož i
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb
mimo pracovněprávní vztahy stanoví zákon o zajištění dalších podmínek
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Tímto zákonem je zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb
mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 1 cit.
zákona výslovně deklaruje, že tento zákon upravuje mimo jiné další požadavky
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb
mimo pracovněprávní vztahy podle § 3 zákoníku práce. Část první cit. zákona,
zahrnující § 1 – § 11, je nazvána „Další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci v pracovněprávních vztazích“. Podle § 5 odst. 2 cit. zákona bližší
požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je
zaměstnavatel povinen zajistit, stanoví prováděcí právní předpis. Část druhá
cit. zákona, zahrnující § 12 – § 13, je nazvána „Zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní
vztahy“. Ustanovení § 13 cit. zákona stanoví, že tam, kde se v zákoníku práce
nebo v části první cit. zákona uvádí zaměstnavatel nebo zaměstnanec, rozumí se
tím osoba uvedená v § 12 cit. zákona, tedy též osoba uvedená v § 12 písm. b)
cit. zákona, tj. fyzická osoba, která provozuje samostatně výdělečnou činnost
podle zvláštního právního předpisu (míněno podle živnostenského zákona). To, co
z ustanovení § 13 cit. zákona vyplývá ve vztahu k zákoníku práce, resp. k části
první cit. zákona, je ovšem třeba vztáhnout i na prováděcí předpis vydaný na
podkladě zmocňovacího ustanovení zákoníku práce, resp. na prováděcí předpis, na
který odkazuje cit. zákon v části první.
Funkci prováděcího právního předpisu, na který odkazuje ustanovení § 5 odst. 2
cit. zákona, plní nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob
organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit
při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru. Toto nařízení vlády
bylo vydáno na podkladě zmocňovacího ustanovení § 134e odst. 2 zákona č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo zrušeno
zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinným od 1. 1. 2007. Přitom
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb. obsahově koresponduje s
ustanovením § 134e odst. 2 zákoníku práce z roku 1965.
Z toho, jak je uvedenými právními předpisy upravena bezpečnost a ochrana zdraví
při práci, jasně vyplývá zásada, že požadavky kladené na práci konanou v
pracovněprávních vztazích jsou rozšířeny i na případy, kdy tatáž práce je
konána mimo pracovněprávní vztahy osobami uvedenými v § 12 zákona č. 309/2006
Sb. Jde o logickou konstrukci, neboť je třeba zásadně trvat na tom, aby míra
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byla stejná bez ohledu na okolnost, zda
je práce konána v pracovněprávním vztahu nebo při činnosti mimo pracovněprávní
vztah (osobami uvedenými v § 12 zákona č. 309/2006 Sb.).
Je tudíž správný závěr soudů, že obviněný byl při těžbě dříví povinen řídit se
nařízením vlády č. 28/2002 Sb. (k otázce jeho aplikovatelnosti při kácení
stromů fyzickou osobou, která provozuje samostatně výdělečnou činnost, viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1310/2014).
V návaznosti na to učinily soudy správné závěry i ohledně konkrétních
ustanovení, která obviněný porušil. Z ustanovení § 2 odst. 4 cit. nařízení
vlády vyplývala obviněnému povinnost přerušit práci, v níž samostatně nemohl
bezpečně pokračovat poté, co se z místa vzdálil jeho syn, jehož úkolem bylo
mimo jiné dohlížet na to, aby v ohroženém prostoru nebyl nikdo, kdo tam nekoná
práci. Podle bodu I/5 přílohy cit. nařízení vlády měl obviněný povinnost, aby
při stanovení pracovního postupu kácení stromu zohlednil mimo jiné charakter
pracoviště a aby stanovil směr kácení. V této souvislosti bylo významné, že byl
kácen strom v blízkosti lesní cesty, do které zasahoval ohrožený prostor, tj.
prostor, ve kterém je osoba vystavena nebezpečí, které ohrožuje její zdraví a
bezpečnost – takto je ohrožený prostor definován v § 1 písm. c) cit. nařízení
vlády. Podle bodu II/11 přílohy cit. nařízení vlády byl obviněný povinen práci
v obtížných pracovních podmínkách, kterými je mimo jiné i kácení stromů u
pozemních komunikací, provádět jen za trvalého odborného dozoru jím určeného.
Obviněný nedbal ani na ustanovení bodu II/12 přílohy cit. nařízení vlády, podle
něhož se ohroženým prostorem při kácení stromu rozumí kruhová plocha nejméně o
poloměru dvojnásobné výšky káceného stromu, a vyžaduje-li to charakter
pracoviště, i méně, přičemž před započetím hlavního řezu a při vlastním kácení
stromu až do jeho dopadu na zem se v ohroženém prostoru nesmí nacházet fyzické
osoby, které v ohroženém prostoru nekonají práci. Přitom zajistit, aby v
ohroženém prostoru žádná taková fyzická osoba nebyla, bylo primárně povinností
obviněného. Nešlo tedy o to, že by uvedené ustanovení porušil poškozený, pokud
vstoupil do ohroženého prostoru.
V tomto kontextu soudy výstižně zdůraznily nedostatečnost opatření, které
obviněný učinil ve vztahu k povinnosti zajistit, aby se v ohroženém prostoru
nenacházela žádná fyzická osoba, která tam nekonala práci. Obviněný se omezil
jen na položení klády přes lesní cestu a na to, že sám vizuálně sledoval
prostor cesty. K tomu, aby zajistil bezpečné kácení stromu poblíž lesní cesty,
byl postup obviněného očividně nezpůsobilý v míře, při které bylo i z jeho
subjektivního hlediska snadno seznatelné nebezpečí, které reálně hrozí osobě
procházející místem po lesní cestě. Obviněný věděl, že na zdraví osoby, která
se při chůzi po lesní cestě v době kácení stromu ocitne v ohroženém prostoru,
může být pádem káceného stromu způsobena vážná porucha zdraví, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomu nedojde. V tom spočívá jeho
nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze připustit, že sám
poškozený mohl být obezřetnější, když viděl kládu položenou přes lesní cestu a
když ji překročil a pokračoval v chůzi, zejména když také mohl slyšet zvuk
motorové pily. Popsanou situaci ovšem poškozený sotva mohl vnímat jako
jednoznačný příkaz k tomu, aby nepokračoval v chůzi po lesní cestě, resp. jako
výslovný zákaz vstupu do ohroženého prostoru. Lze sice uvažovat o určitém
spoluzavinění poškozeného, které je ale zanedbatelné v porovnání s dominantní
vysokou mírou zavinění obviněného.
Výrok o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle
§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení
Krajského soudu v Plzni, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo
odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu