7 Tdo 1459/2015-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2016 o
dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněné V. D. ,
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 11 To
313/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 70/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 14 T
70/2014, byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna návrhu na
potrestání pro jednání, v němž byl spatřován přečin nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle návrhu na potrestání měla
dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v blíže nezjištěné době v listopadu 2013
převzala od P. H. ve V. celkem 150 plně funkčních nábojů Sellier&Bellot
Vlašim, ráže 9 mm Luger, které jsou určené k použití do zbraní kategorie B,
případně kategorie A, a tyto náboje bez povolení přechovávala do 28. 2. 2014 v
obci N. , okres P.-z., v domě v ulici N. V.
Krajský soud v Praze, k odvolání státního zástupce podaném v neprospěch
obviněné, usnesením ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 11 To 313/2014, podle § 257
odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil zprošťující rozsudek soudu I. stupně a věc
postoupil Policii ČR, Obvodnímu oddělení Velvary, Územní odbor Kladno. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že obviněná nebyla P. H.
výslovně poučena o nelegálnosti držení střeliva v daném množství, a dopustila
se tak jednání kladeného jí za vinu pouze z nedbalosti, když neznala přesné
znění zákona a laicky předpokládala, že samotné střelivo bez zbraně může
přechovávat. Shodně se soudem I. stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že
se nemohla dopustit přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se pachatel může dopustit pouze úmyslně. Na rozdíl od soudu
I. stupně ale odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné by mohlo být
posouzeno jako přestupek, kde postačí i zavinění z nedbalosti. K tomu poukázal
na ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu (dále jen zákon o zbraních), podle kterého se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že vlastní, drží nebo nosí zbraň nebo střelivo v rozporu
s § 8 uvedeného zákona, aniž by byla držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní
licence.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 11
To 313/2014, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Namítl, že
bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro
takové rozhodnutí a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. Vadu shledává v názoru soudů, že pokud obviněná nevěděla, že bez
povolení nemůže přechovávat samotné střelivo, tak nenaplnila subjektivní
stránku daného přečinu. Podle nejvyššího státního zástupce, pokud ale mylně
předpokládala, že předmětné střelivo mít může, ačkoliv není držitelkou
zbrojního průkazu, a neznala právní normu povolující takové držení střeliva,
jednala v negativním právním omylu, když neznala zákon o zbraních ani znění
skutkové podstaty daného přečinu. Soudům pak vytýká, že ač se zabývaly právním
omylem obviněné, nezmínily ustanovení § 19 tr. zákoníku upravujícího právní
omyl, a nezabývaly se otázkou, zda se obviněná mohla či nemohla svého právního
omylu vyvarovat. Podle nejvyššího státního zástupce se jej vyvarovat mohla, a
to nejméně ze dvou důvodů.
Za prvé, i když nepodala žádost o vydání zbrojního průkazu, chtěla jej mít a
dokonce se připravovala i na to, že by se na střelnici učila střílet, čímž
odůvodňovala držení předmětných nábojů. Z tohoto postavení „aktivní zájemkyně“
o zbrojní průkaz podle nejvyššího státního zástupce již plyne i povinnost
seznámit se podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku s právní úpravou nejzákladnějších
otázek zvažované specifické činnosti, tedy zda ještě před získáním zbrojního
průkazu může taková osoba mít zbraň, střelivo a střílet na střelnici. Stejnou
povinnost, že má chodec či cyklista jako účastník silničního provozu nebo řidič
malého člunu, z jejichž postavení, jinak nezaloženého žádným dokladem či
oprávněním, plyne povinnost seznámit se alespoň s nejzákladnějšími dopravními
či plavebními předpisy. V trestním řízení by se pak cyklista nemohl úspěšně
hájit např. tím, že si nebyl vědom přednosti zprava nebo zákazu jízdy po
dálnici. Stejně to platí i pro podnikání a další specifické činnosti, u nichž
je možno z běžné zkušenosti očekávat, že jim přísluší nějaká konkrétní právní
úprava, ať už se jedná o obchod s exotickými živočichy, výrobu lihu, jízdu po
cyklostezce, držení jedů, léků, zbraní nebo střeliva. Obecně tady každý kdo se
zabývá nějakou specifickou činností upravenou konkrétními právními předpisy, je
z důvodu takového svého specifického postavení povinen seznámit se s podstatou
svých povinností podle příslušné právní úpravy, aby se vyvaroval právního omylu
podle § 19 tr. zákoníku.
Za druhý důvod, pro který se obviněná mohla vyvarovat právního omylu, považuje
nejvyšší státní zástupce podmínku uvedenou v závěru ustanovení § 19 odst. 2 tr.
zákoníku, která sama o sobě může vyloučit vliv právního omylu na posouzení
subjektivní stránky, tedy mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez
zřejmých obtíží. K tomu poukázal na sdělení obviněné, že má vysokoškolské
vzdělání, vykonává práci klinického psychologa, v minulosti jako zástupkyně
ředitele soukromé střední školy podepisovala padělaná vysvědčení, za což byla
trestně stíhána a viděla, že svědek P. H. jako držitel zbrojního průkazu
vyndal náboje ze svého trezoru. Jako osoba s vysokou mírou inteligence, se
zkušeností s trestním řízením, která si zcela jasně uvědomovala, že není
držitelkou zbrojního průkazu a chtěla se jí stát, aby mohla mít zbraň a
střelivo, jako osoba, která byla v dostatečně dlouhém kontaktu s osobou odborně
znalou, jejíž obezřetné nakládání s náboji pozorovala, měla tedy všechny
předpoklady k tomu, aby protiprávnost svého jednání rozpoznala bez zřejmých
obtíží.
Podle nejvyššího státního zástupce každý z uvedených důvodů již sám o sobě
postačuje k závěru, že se obviněná mohla svého právního omylu vyvarovat. Dále
pak poukázal také na judikaturu k této problematice. Konkrétně na usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001, podle
kterého „neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu
možno držet zbraň, obžalovaného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona“, které bylo
publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2002. Na toto
rozhodnutí, že nemá vliv přesnější vymezení právního omylu v § 19 tr. zákoníku,
když Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 677/2012,
že „principy, které byly v trestním zákoníku kodifikovány v ustanoveních § 18 –
§ 19, zastávala teorie a praxe trestního práva při posuzování subjektivní
stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona, a proto se
nejedná o rozlišovací kritérium míry přísnosti toho či onoho zákona“.
Nejvyšší státní zástupce vytkl oběma soudům, že se nezabývaly ani
otázkou, zda množství 150 ks nábojů do pistole nebo samopalu naplňuje znak
přechovávání střeliva „ve větším množství“ podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.
Poukázal podrobně na dosavadní judikaturu zabývající se množstvím
přechovávaného střeliva podle trestního zákona, jakož i na rozdíly mezi
skutkovou podstatou trestného činu nedovoleného ozbrojování podle trestního
zákona a trestního zákoníku. Na základě toho pak uvedl názor, že přechovávání
sta a více nábojů již zpravidla naplňuje znak „větší množství střeliva“ podle §
279 odst. 1 tr. zákoníku a skutek zjištěný soudy tak měl být posouzen jako
úmyslný přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože se jednalo o trestný čin, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci
jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř.
V závěru dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí i rozsudek soudu I. stupně zrušil podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř., včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud tím pozbudou podkladu, a
následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání bylo doručeno dne 13. 10. 2015 obhájci obviněné, který se do
doby konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu k němu nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas a námitky
nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Dovolání
ale shledal zjevně neopodstatněnými.
Návrh na potrestání obviněné byl podán pro spáchání přečinu nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo bez
povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo
její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný
doplněk zbraně. Obviněné pak bylo konkrétně kladeno za vinu, že „bez povolení
ve větším množství přechovávala střelivo“.
Soud prvního stupně zprostil obviněnou návrhu na potrestání podle § 226 písm.
b) tr. ř., když dospěl k závěru, že obviněná nemohla spáchat úmyslný trestný
čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu
nenaplnění jeho subjektivní stránky ve formě úmyslu a mohla jednat pouze z
nedbalosti. V jejím jednání přitom neshledal ani možné spáchání přestupku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o absenci úmyslné formy zavinění. Na
rozdíl od soudu I. stupně ale dospěl k závěru, že její jednání může být
případně posouzeno jako přestupek, u kterého postačuje i zavinění z nedbalosti,
nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Rozhodnutí podle §
257 odst. 1 písm. b) tr. ř., o zrušení zprošťujícího rozsudku soudu I. stupně a
postoupení věci jinému orgánu (§ 222 odst. 2 tr. ř.), pak odůvodnil konkrétně
tím, že jednání obviněné by mohlo být posouzeno jako přestupek podle § 76 odst.
1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.
Zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní psychický vztah
pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým
vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto
usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu
došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem
vůle. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu obecně postačuje,
je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání namítá, že se soudy sice zabývaly právním
omylem obviněné, ale nezmínily se o tom, zda se obviněná mohla vyvarovat svého
(negativního) právního omylu ve smyslu ustanovení § 19 tr. zákoníku, když
neznala zákon o zbraních ani znění skutkové podstaty trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr soudů o
absenci subjektivní stránky, že by byl správný pouze v případě, že by se
obviněná nemohla vyvarovat svého právního omylu, přičemž uvedl konkrétní
důvody, pro které se podle jeho názoru tohoto omylu vyvarovat mohla.
Protože obviněná přechovávala předmětných 150 ks nábojů určených do zbraní
kategorie B (pistole), případně kategorie A (samopal) po dobu cca tří měsíců od
listopadu 2013 do jejich zajištění policií dne 28. 2. 2014, její jednání soudy
posuzovaly z hlediska ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu
nedovoleného ozbrojování, kterého se m. j. dopustí ten, kdo bez povolení
přechovává ve větším rozsahu střelivo. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to,
že ohledně naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nadále platí, a
je i pro přechovávání střeliva použitelný, závěr uvedený v usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001, podle kterého
neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet
zbraň, obžalovaného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona. V odůvodnění uvedeného usnesení
krajského soudu (jednalo o rozhodnutí o stížnosti státního zástupce proti
usnesení okresního soudu o postoupení k projednání jako přestupku věci
pachatele, který si opatřil a po dobu cca 10 let přechovával repliku
střelbyschopného šestiranného revolveru Colt New Army 1860, ráže 44, aniž by
byl držitelem zbrojního průkazu) bylo m. j. uvedeno, že „nelze souhlasit se
závěrem okresního soudu, že zákon o zbraních a střelivu je úzce specializovaným
předpisem, jehož změny občané nemusí znát. Naopak jde o zákon, který musí každý
občan držící zbraň nebo usilující o její držení znát, neboť je nutno, aby
občané takový zákon bezpodmínečně dodržovali a držení zbraní bylo pod
kontrolou, aby se zabránilo nebezpečí ohrožení vyplývajícího z nekontrolovaného
držení zbraní. Navíc o novelách tohoto zákona se obsáhle diskutovalo v médiích. Obviněný měl proto na změnu zákona reagovat, pokud mu nebyly změny jasné, měl u
příslušného orgánu požádat o vysvětlení a samozřejmě měl požádat o vydání
zbrojního průkazu. Otázku zavinění ve vztahu k nutnosti povolení na držení a
nošení předmětné zbraně je třeba řešit obecnými zásadami řešení omylu. V
případě pachatele popisovaného činu jde o omyl právní, avšak v normě, na kterou
skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování odkazuje (zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů). Podle soudní praxe takový negativní právní omyl trestní odpovědnost pachatele
nevylučuje. Neznalost takového zákona se posuzuje jako neznalost trestního
zákona samotného – tedy taková neznalost neomlouvá. V jednání obviněného je
proto dána i subjektivní stránka trestného činu podle § 185 odst. 1 tr. zákona“. Nejvyšší státní zástupce pak v souvislosti s uvedeným publikovaným
rozhodnutím a otázkou právního omylu také poukázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 677/2012, podle kterého (byť v souvislosti s
posuzováním míry přísnosti trestních zákonů) okolnost, že trestní zákoník
účinný od 1. 1. 2010 obsahuje výslovná ustanovení o omylu, není významná, když
principy obsažené v ustanoveních § 18 a § 19 tr. zákoníku (pozn.
o skutkovém a
právním omylu) zastávala teorie a praxe trestního práva při posuzování
subjektivní stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona.
Ve srovnání s právní úpravou obsaženou v trestním zákoně účinném do 31.
prosince 2009, se podle trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 při
posuzování negativních právních omylů již obecně a mechanicky neuplatní zásada,
že neznalost zákona pachatele neomlouvá. Trestní zákon nerozlišoval mezi
negativním právním omylem omluvitelným a neomluvitelným ani mezi negativním
právním omylem o trestnosti činu a o jeho protiprávnosti, jak to činí trestní
zákoník a proto právní úprava důsledků omluvitelného negativního právního omylu
stran protiprávnosti činu, obsažená v trestním zákoníku, je pro pachatele
příznivější než předcházející právní stav vyplývající z právní úpravy obsažené
v trestním zákoně. Podle právní úpravy negativního právního omylu, a jeho
významu na protiprávnost činu, jak je uvedena v § 19 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku, je-li takový omyl omluvitelný, je pachatel spáchaného činu
beztrestný, neboť nejedná zaviněně. Uvádí-li trestní zákoník v § 19 odst. 1, že
pachatel nejedná zaviněně, vylučuje se tím zaviněné jednání zcela v obou jeho
formách, tedy ve formě úmyslu i nedbalosti.
Soudy obou stupňů v původním řízení dospěly k závěru, že obviněná daným
jednáním nespáchala trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1
tr. zákoníku, a to z důvodu neexistence úmyslné formy zavinění, přičemž se
nezabývaly výslovně otázkou právního omylu (v tomto případě negativního) podle
§ 19 tr. zákoníku. Pokud ale podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku pachatel nejedná
zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat, čímž se vylučuje zaviněné jednání ve
formě úmyslu i nedbalosti, a soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala z
nedbalosti, bez ohledu na jistou rozpornost zejména odůvodnění rozsudku soudu
I. stupně je zřejmé, že otázku jednání v právním omylu soudy vyřešily tak, že
se nejednalo o omluvitelný právní omyl, resp. obviněná se mohla omylu
vyvarovat. V opačném případě by se jednalo o nezaviněné jednání a nemohlo by se
jednat o trestný čin ani o přestupek. Pokud se obviněná mohla omylu vyvarovat,
pak, v souladu s výše zmíněným rozhodnutím publikovaným pod č. 28/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, negativní právní omyl trestní odpovědnost
obviněné nevylučoval a byla tak naplněna (pozn. ve formě úmyslu) i subjektivní
stránka trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku. Přes rozpornost a nepřesnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů,
včetně nesprávnosti závěru o pouze nedbalostní formě zavinění, tak Nejvyšší
soud zjistil, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ve své podstatě
nutně vychází ze stejného závěru, jak jej v dovolání uvádí také nejvyšší státní
zástupce, tedy že se obviněná mohla vyvarovat svého právního omylu.
Současně ale nelze přehlédnout, že soud I. stupně hodnotil věc také z hlediska
zásady uvedené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity
trestní represe), podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Přihlédl přitom ke zjištění, že obviněné, jako laické osobě, opatřila náboje
osoba znalá, která byla za to potrestána ve správním řízení. Trestněprávní
reakce na spáchaný protiprávní čin ve smyslu zásady subsidiarity trestní
represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, představuje toliko nejzazší
(subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu a jím chráněných hodnot a
vztahů. Trestnými činy tedy mohou být toliko závažnější případy
protispolečenského jednání. Vzhledem k tomu, že trestní právo disponuje velice
citelnými prostředky státního donucení a otevírá možnost zásadních zásahů do
práv a svobod lidí, může trestněprávní zásahy do vztahů mezi nimi legitimizovat
pouze nezbytnost ochrany základních právních hodnot před společensky zvlášť
škodlivými činy, a to zásadně jen v případech, kdy není k dispozici žádné
dostatečně efektivní mimotrestní řešení. Postačuje-li v reakci na určitý čin
uplatnění jiné než trestní odpovědnosti (tedy není-li ve smyslu principu
trestní represe jako ultima ratio na místě vyvodit trestní odpovědnost), pak
trestní odpovědnost nemůže založit ani naplnění (formálních) znaků skutkové
podstaty určitého trestného činu ani to, že jde o čin obecně společensky
škodlivý. Trestní odpovědnost totiž má jako krajní prostředek reakce na
spáchaný protiprávní čin místo jen v případech, kde jiné právní prostředky
selhávají. Vzhledem k okolnostem případu vyplývajícím z trestního spisu, které
byly uvedeny také soudem I. stupně v odůvodnění rozsudku, přičemž ale soudem I.
stupně uváděný způsob řešení jednání svědka P. H. v této souvislosti není
podstatný, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatnění zásady subsidiarity
trestní represe v tomto konkrétním případě přichází v úvahu a rozhodnutí
odvolacího soudu o postoupení věci k projednání jako možný přestupek je věcně
správné. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil námitce uvedené v dovolání, že se
jednalo o trestný čin a nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému
orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. Podmínkou postoupení věci podle § 222 odst. 2
tr. ř. je okolnost, že nejde o trestný čin. Podle zásady subsidiarity trestní
represe uvedené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale trestnými činy
mohou být toliko závažnější případy protispolečenského jednání, což již podle
rozhodnutí soudu I. stupně není dáno v této věci.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání také soudům vytýká, že se nezabývaly
naplněním znaku dané skutkové podstaty, spočívajícím v přechovávání střeliva ve
větším množství, a činí v tomto směru vlastní závěry o naplnění tohoto znaku.
Trestnými činy mohou být pouze činy jejich pachateli zaviněné, a trestní
odpovědnost je tak svou povahou subjektivní odpovědností (odpovědností za
zavinění), založenou na zaviněném naplnění znaků skutkové podstaty trestného
činu. Obecně platí, že zaviněním musí být zahrnuto naplnění všech znaků
skutkové podstaty trestného činu. Proto nutně posuzování existence a formy
zavinění musí předcházet zjištění soudu, že pachatel zákonem stanovené znaky
skutkové podstaty naplnil. V daném případě tedy znak přechovávání střeliva bez
povolení ve větším množství, uvedený v ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku.
Byť se tedy otázkou naplnění tohoto znaku soudy výslovně ve svých rozhodnutích
nezabývaly, je vzhledem ke způsobu jejich rozhodnutí zřejmé, že tento znak
považovaly za naplněný a námitka nejvyššího státního zástupce tak směřuje proti
odůvodnění rozhodnutí, resp. jeho nedostatečnosti. Protože v tomto případě
obviněná přechovávala celkem 150 plně funkčních nábojů Sellier&Bellot Vlašim,
ráže 9 mm Luger, které jsou určené k použití do zbraní kategorie B případně
kategorie A, Nejvyšší soud je v souladu s rozhodnutími soudů nižších stupňů, a
shodně s nejvyšším státním zástupcem toho názoru, že uvedený počet tohoto druhu
nábojů již naplňuje znak přechovávání střeliva „ve větším množství“, skutkové
podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že námitkami nejvyššího
státního zástupce nebyly naplněny uplatněné důvody dovolání. Dovolání tak
shledal zjevně neopodstatněným a proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu