U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2014 v
Brně dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
23. 4. 2014, sp. zn. 9 To 157/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 2 T 61/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d
m í t á .
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 2 T
61/2013, uznal obviněného M. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových
zjištění soudu tím, že
ačkoliv mu coby zaměstnanci na základě pracovní smlouvy uzavřené se společností
Lékárna ALMA, s. r. o., IČ : 27618439, se sídlem Na Bezděkově 2154, Benešov,
zastoupené jednatelem společnosti Ing. M. Š., byla na účet č. … vedený u GE
Money Bank, a. s., postupně zaslána finanční hotovost v celkové výši 540.000,-
Kč, a to konkrétně dne 24. 4. 2010 ve výši 50.000,- Kč, dne 5. 5. 2010 ve výši
100.000,- Kč, dne 26. 5. 2010 ve výši 50.000,- Kč, dne 31. 5. 2010 ve výši
220.000,- Kč, dne 16. 6. 2010 ve výši 50.000,- Kč, dne 23. 6. 2010 ve výši
50.000,- Kč, dne 20. 7. 2010 ve výši 20.000,- Kč, z níž částky ve výši 50.000,-
Kč a 20.000,- Kč měl použít k výkonu své práce a ke krytí nákladů s touto
spojených a částky ve výši 100.000,- Kč a 220.000,- Kč měl použít jako zálohu
na nákup fotovoltaických panelů s tím, že poskytnuté zálohy měl zaměstnavateli
pravidelně vyúčtovávat, v průběhu trvání pracovního poměru řádně vyúčtoval
pouze částku ve výši 133.155,- Kč a dne 8. 11. 2010 vrátil finanční hotovost ve
výši 15.000,- Kč, dne 27. 4. 2011 vrátil částku ve výši 12.000,-Kč, dále
předložil uznané náklady za telefon ve výši 17.316,- Kč, za ubytování ve výši
1.200,- Kč, servis automobilu ve výši 3.716,- Kč, za benzín ve výši 34.941,- Kč
a za parkovné ve výši 340,- Kč, přičemž zbylou část převzatých finančních záloh
do současné doby nevyúčtoval ani nevrátil, fotovoltaické panely nedodal ani
nevrátil, ačkoliv tak měl učinit do 31. 3. 2011, a svěřené peníze použil pro
vlastní potřebu nebo neznámým způsobem, čímž způsobil společnosti Lékárna ALMA,
s. r. o., škodu ve výši 322.332,- Kč.
Podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v
trvání čtrnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle
§ 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost v průběhu zkušební doby
podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené společnosti Lékárna
ALMA, s. r. o., IČ 27618439, se sídlem Na Bezděkově 2154, Benešov na náhradu
škody.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 9 To
157/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané
proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Boženy Hokeové včas dovolání opírající se o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že v jeho
trestní věci je zásadní posouzení obsahu smluvní dokumentace, zejména „Návrhu
podmínek spolupráce mezi společností Lékárna ALMA, s. r. o., a panem M. Š.“ a
posouzení následného vyčíslení škody. V souvislosti se subjektivní a objektivní
stránkou přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku je podle jeho
názoru nutné posoudit platnost sjednané pracovní smlouvy, včetně ujednání o
mzdě, bonusech a hodnotách, které nebyl povinen vyúčtovat a současně posoudit
závazky poškozené společnosti z ujednání zprostředkovatelské smlouvy. Poukázal
na to, že je nutné rozlišovat jeho jednání v oblasti zaměstnanecké (tedy
pracovněprávní) a v oblasti zprostředkovatelské činnosti. Uvedl, že existoval
jeho nárok na odměnu a úhradu účelně vynaložených nákladů za
zprostředkovatelskou činnost a dále jeho zaměstnanecké nároky. Je tedy
rozhodné, jak bude tento smluvní vztah posouzen, kdy a jak vznikl nárok na
odměnu, která byla cenou obvyklou, nebyla-li sjednána, a též na související
účelně vynaložené náklady. Namítl, že jestliže prováděl činnost směřující k
možnosti investice poškozené společnosti, nemohlo dojít z jeho strany ke
zpronevěře svěřených finančních prostředků, neboť tyto prostředky byly
spotřebovávány v rámci činnosti směřující k naplnění jak hlavního pracovního
poměru, tak následně i vedlejšího pracovního poměru a také zprostředkovatelské
činnosti. Nelze k jeho tíží přičítat neuzavření resp. nedokončení obchodních
příležitostí, může se jednat pouze o podnikatelský neúspěch či nevůli poškozené
společnosti. Nelze totiž přehlédnout, že předmětem jeho zprostředkovatelské
činnosti bylo pouze obstarávání příležitostí uzavřít smlouvu, neboť samotnou
zprostředkovatelskou smlouvu již musela uzavírat poškozená společnost. Nárok na
odměnu mu vznikl již obstaráním příležitosti uzavřít tuto smlouvu. Dále
zdůraznil, že v žádném případě z jeho strany nedošlo k úmyslnému jednání
směřujícímu ke zpronevěře finančních prostředků. Je přesvědčen, že pokud udělal
nějakou chybu, tak jednal ve skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku ve
vztahu k zaslaným finančním prostředkům, výši mzdy, náplni práce ve formě
zprostředkovatelské činnosti a odměny za tuto činnost. Jeho jednání proto
nemohlo být posouzeno jako úmyslný trestný čin, maximálně mohl spáchat přečin
porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1
tr. zákoníku. Obviněný uvedl, že je nezbytné doplnit dokazování o stanovení
obvyklé ceny, účelně vynaložených nákladů za zprostředkovatelskou činnost a
stanovení jeho mzdy za prováděnou práci v návaznosti na pracovní smlouvu nebo
dohodu o provedení práce. Namítl také extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Závěrem poukázal na to, že nebyla
naplněna společenská škodlivost jeho jednání, a proto tato věc měla být řešena
pouze v občanskoprávním řízení.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 9 To
157/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z
provedeného dokazování zcela nepochybně vyplývá, že obviněný se v průběhu
trvání pracovního poměru u poškozené společnosti Lékárna ALMA, s. r. o.,
zabýval výhradně činností směřující ke zprostředkování věci, když obsah této
činnosti lze fakticky podřadit pod sjednanou smlouvu o zprostředkování, na
kterou navazují sjednané podmínky spolupráce. Přestože byl obviněný podle
obsahu pracovní smlouvy zařazen na pracovní pozici „obchodní zástupce“, z
výpovědi obviněného ani z dalších důkazů provedeným v tomto trestním řízení
nevyplynula žádná konkrétní pracovní činnost, která by mohla být podřazena pod
předmět a obsah sjednané pracovní smlouvy. Přesto zaměstnavatel poskytoval
obviněnému pravidelně v měsíčních intervalech mzdu na jeho vlastní bankovní
účet, tj. odděleně od dotčených finančních záloh, zasílaných na bankovní účet
manželky obviněného. Uvedl, že pokud by bylo připuštěno, že k finančnímu plnění
formou záloh došlo ze strany zaměstnavatele v souvislosti s pracovní činností a
plněním pracovních úkolů obviněným, nezbavuje jej tato skutečnost povinnosti
zaměstnance vyúčtovat řádně a včas svému zaměstnavateli tyto finanční
prostředky a doložit jednotlivá čerpání řádnými doklady, aby zaměstnavatel mohl
posoudit, zda byly peníze čerpány a použity zaměstnancem v souladu se zadaným
pracovním úkolem či náplní jeho pracovní činnosti v rozsahu pracovní smlouvy.
Pokud nebyly poskytnuté finanční prostředky spotřebovány prokazatelně na účelně
vynaložené náklady v celém rozsahu, byl obviněný povinen nespotřebovanou část
finančních záloh vrátit druhé smluvní straně, a teprve poté případně nárokovat
svou odměnu v konkrétní a doložené výši. Poukázal na správné závěry soudů obou
stupňů, které uvedly, že součástí poskytnutých peněžních záloh nebyla odměna
pro zprostředkovatele, nýbrž část těchto prostředků byla určena na základě
pokynu zaměstnavatele pro konkrétní účel, a to na nákup fotovoltaických panelů.
Poukazuje dále na to, že bylo prokázáno, že podle sjednaných podmínek
spolupráce měla být obviněnému vyplacena odměna ve formě tzv. dividend teprve
poté, až klient uhradí vyfakturovanou odměnu druhé smluvní straně, tj.
společnosti Lékárna ALMA, s. r. o. K zaplacení faktury v tomto případě však
nedošlo.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného,
a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §
265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením
skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je
aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního
posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či
jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu
rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat
právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec
dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a
tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se proto nemůže
zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou
správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu
věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl
především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i
skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové
námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně
opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak
učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou
podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy
i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových
závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami,
které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů
nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož
extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní
stránka skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, dále, že mohl jednat ve skutkovém omylu negativním ve smyslu § 18
odst. 1 tr. zákoníku, a že proto jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno
nanejvýše jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z
nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá
jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná
úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
Podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou
hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo
propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na
jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem, způsobí-li činem uvedeným v § 206
odst. 1 tr. zákoníku větší škodu.
Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující
částky nejméně 50.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky
nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující
nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil výše uvedeným námitkám obviněného. Vycházel ze
skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který
je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že
obviněnému jako zaměstnanci společnosti Lékárna ALMA, s. r. o., byla na účet č.
… vedený u GE Money Bank, a. s., na manželku obviněného R. Š. v období od 24.
4. 2010 do 20. 7. 2010 postupně zaslána formou záloh finanční hotovost v
celkové výši 540.000,- Kč, z níž část měl použít k výkonu své práce a ke krytí
nákladů spojených s touto prací a druhou část měl použít jako zálohu na nákup
fotovoltaických panelů. Obviněný měl tyto zálohy zaměstnavateli pravidelně
vyúčtovávat, což se nestalo, neboť obviněný dosud nevyúčtoval zaměstnavateli
částku 322.332,- Kč, tyto finanční prostředky zaměstnavateli ani nevrátil,
fotovoltaické panely nedodal ani žádným jiným způsobem poskytnuté zálohy ve
výši 322.332,- Kč dosud nevyúčtoval ani nevrátil, ačkoliv tak měl učinit do 31.
3. 2011, a svěřené peníze použil pro vlastní potřebu.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že z provedených důkazů dále vyplývá, že
obviněný se v průběhu trvání pracovního poměru u společnosti Lékárna ALMA, s.
r. o., zabýval výhradně činností směřující ke zprostředkování věci. Obsah této
činnosti lze fakticky podřadit pod sjednanou smlouvu o zprostředkování, na
kterou navazují sjednané podmínky spolupráce. Přestože byl obviněný podle
obsahu pracovní smlouvy zařazen na pracovní pozici „obchodní zástupce“, tj. měl
jako zaměstnanec vykonávat pracovní činnost v zájmu a pro potřeby
zaměstnavatele v souvislosti s jeho předmětem činnosti a podle jeho pokynů, z
provedených důkazů nevyplynula žádná konkrétní pracovní činnost obviněného,
která by mohla být podřazena pod předmět a obsah sjednané pracovní smlouvy.
Přesto zaměstnavatel vyplácel obviněnému pravidelně v měsíčních intervalech
mzdu na jeho bankovní účet, tj. odděleně od poskytnutých finančních záloh.
Nejvyšší soud dále upozorňuje na to, že součástí poskytnutých
finančních záloh nebyla odměna pro obviněného, část těchto prostředků naopak
byla určena na konkrétní účel, a to na nákup fotovoltaických panelů. Ze smlouvy
o zprostředkování v návaznosti na obsah sjednaných podmínek spolupráce je
zřejmé, že odměna obviněného za zprostředkovatelskou činnost mu měla být
vyplacena formou dividend až poté, co zprostředkovaný klient uhradí fakturu za
uskutečněnou obchodní transakci společnosti Lékárna ALMA, s. r. o. K žádné
takové úhradě však nedošlo, neboť rozjednané obchody nebyly nakonec
uskutečněny. Obviněný proto neměl nárok na žádnou odměnu za
zprostředkovatelskou činnost kromě pravidelně vyplácené měsíční mzdy
vyplývající z pracovní smlouvy.
Nejvyšší soud proto shledal, že pokud byly obviněnému svěřeny finanční
prostředky společností Lékárna ALMA, s. r. o., za účelem realizace sjednané
činnosti, bylo povinností obviněného, ať již z pohledu pracovněprávních či
obchodněprávních vztahů, poskytnuté zálohové finanční prostředky řádně a včas
vyúčtovat a doložit účelnost nakládání s nimi. Pokud tyto prostředky nebyly
spotřebovány na účelně vynaložené náklady v celém rozsahu, byl obviněný povinen
nespotřebovanou část peněžních záloh vrátit jejich vlastníku, tj. společnosti
Lékárna ALMA, s. r. o., a teprve poté případně nárokovat svoji odměnu v
konkrétní a doložené výši, neboť jak sám obviněný vypověděl, konkrétní výše
sjednané odměny nebyla smluvně specifikována. Obviněný však tyto finanční
prostředky zaměstnavateli ani nevyúčtoval ani nevrátil a částku ve výši
322.332,- Kč použil pro vlastní potřebu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že
obviněný nejednal ve skutkovém omylu negativním, a že jeho jednáním byla
naplněna nejen subjektivní a objektivní stránka přečinu zpronevěry podle § 206
odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky uvedeného přečinu. Právní
kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného týkající se nedostatečné
společenské škodlivosti jeho jednání. Trestným činem je podle trestního
zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a
který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha
o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe
není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové
podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je
zcela běžným případem zpronevěry finančních prostředků, které však navíc
naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, aniž by
zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, které by měly odůvodnit výjimečně
nižší hranici trestnosti. Obviněný spáchal přečin zpronevěry podle § 206 odst.
1, 3 tr. zákoníku tím, že si přivlastnil finanční hotovost ve výši 322.332,- Kč
svěřenou mu poškozenou společností Lékárna ALMA, s. r. o., formou záloh
vyplacených na účet jeho manželky R. Š., aniž by výše uvedenou finanční
hotovost dosud vyúčtoval, případně vrátil poškozené. Obviněný si tedy přisvojil
cizí věc, která mu byla svěřena a s níž proti účelu svěření disponoval jako s
vlastní, a způsobil tak na cizím majetku škodu ve výši 322.332,- Kč. Jednání
obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry podle § 206
tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206
odst. 1, 3 tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s
principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že soud
druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný
prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo
odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném
opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně –
neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil
řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud nezjistil s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech
odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto
je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, které
konal za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich
Urbánek