7 Tdo 1478/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 12. 2004 dovolání
nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného L. D., proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 285/2004, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 4 T 257/2001 a rozhodl t
a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 285/2004, a usnesení Okresního soudu v
Sokolově ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 4 T 257/2001.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Sokolově přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 4 T 257/2001,
bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní
stíhání obviněného L. D. pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák., jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 7. 3. 2000 uzavřel
prostřednictvím zástupce obchodní společnosti kupní smlouvu na vysavač a klepač
v celkové hodnotě 36.560,- Kč, kterou měl splácet ve 24 měsíčních splátkách s
tím, že do uhrazení celé kupní ceny není s těmito věcmi oprávněn nakládat jako
s vlastními, a ačkoli uvedené věci převzal, splátky řádně nehradil, v květnu
2000 předmět koupě prodal neznámé osobě a tím způsobil obchodní společnosti
škodu ve výši nejméně 32.900,- Kč, a dále dne 10. 3. 2000 prostřednictvím
prodejny obchodní společnosti uzavřel kupní smlouvu na koupi mobilního telefonu
zn. Motorola včetně Twist karty v celkové hodnotě 5.599,- Kč na splátky,
uhradil akontační splátku ve výši 3.099,- Kč, věci převzal s tím, že není
oprávněn s nimi nakládat jako s vlastními do úplného zaplacení kupní ceny,
splátky nehradil a po půl roce prodal mobilní telefon s Twist kartou
neznámé osobě a tím způsobil obchodní společnosti škodu ve výši 4.760,- Kč.
Okresní soud v Sokolově zdůvodnil toto rozhodnutí v podstatě tím, že
posuzované jednání obviněného je třeba kvalifikovat jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., že jde o pokračování ve skutku, pro jehož jiné
útoky spáchané ve dnech 21. 1. 2000 a 4. 4. 2000 byl obviněný pravomocně
odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.
1 T 96/2000 rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 6 To
138/2002, a že tímto rozsudkem byla založena tzv. překážka věci pravomocně
rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Přitom konstatoval, že se
zřetelem k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. není možné postupovat podle § 37a
tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Stížnost okresního státního zástupce v Sokolově byla usnesením Krajského soudu
v Plzni ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 285/20004, podle § 148 odst. 1 písm.
c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného
dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni, a to v celém rozsahu. Dovolání
podala s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř.
Namítla, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 6 To
138/2002, byl vyhlášen za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., a z toho dovodila,
že nevytvořil překážku věci rozhodnuté. V této souvislosti uvedla, že nic
nebránilo tomu, aby byla aplikována ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř., § 12 odst.
12 tr. ř., § 37a tr. zák., vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle těchto
námitek tedy bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny
podmínky pro takové rozhodnutí. Jinak nejvyšší státní zástupkyně vytkla, že
jeden z útoků, pro které byl obviněný uznán vinným citovaným rozsudkem
Krajského soudu v Plzni, byl kvalifikován jako pokus trestného činu úvěrového
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250b odst. 1 tr. zák., takže v poměru
mezi tímto útokem a útoky, které Okresní soud v Sokolově v projednávané věci
považoval za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., nemůže jít o
pokračování vzhledem k tomu, že se nejedná o stejnou skutkovou podstatu. Tím
nejvyšší státní zástupkyně vytkla nesprávné hmotně právní posouzení. Jinak
uzavřela své výhrady tím, že Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl o
zamítnutí řádného opravného prostředku státního zástupce proti usnesení o
zastavení trestního stíhání, ačkoli v předcházejícím řízení byly dány důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., a tím považovala za
naplněný i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší státní
zástupkyně se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou
soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Sokolově věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí žádného z obou soudů nemohou obstát na podkladě důvodů, o které se
opírají.
V projednávané věci jsou posuzovány útoky spáchané ve dnech 7. 3. 2000 a 10.
3. 2000, které pokud by byly kvalifikovány jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., se jeví jen jako část pokračujícího skutku, jehož další
útok byl spáchán dne 21. 1. 2000 a byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 6 To 138/2002, posouzen jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k útoku, který byl spáchán dne
4. 4. 2000 a který byl tímto rozsudkem Krajského soudu v Plzni posouzen jako
pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250b odst.
1 tr. zák., o pokračování jít nemůže, protože ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.
mezi podmínkami pokračování v trestném činu stanoví, že musí jít ve všech
dílčích útocích o naplnění s t e j n é skutkové podstaty. Tato podmínka není
splněna, jestliže jde o útoky, z nichž některé naplňují znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a jiné naplňují znaky
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., resp.
jeho pokusu, neboť v uvedených případech tu jsou r ů z n é skutkové podstaty.
Pochybení Okresního soudu v Sokolově, který konstruoval pokračování v
trestném činu na podkladě útoků naplňujících znaky různých skutkových podstat,
však samo o sobě nemělo žádný význam pro posouzení otázky, zda rozsudek
Krajského soudu v Plzni vytvořil překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst.
1 písm. f) tr. ř., protože tato otázka byla nastolena již tou částí rozsudku, v
níž byl obviněný uznán vinným útokem spáchaným dne 21. 1. 2000 a posouzeným
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy
nesdílí názor nejvyšší státní zástupkyně, že by usnesení Okresního soudu v
Sokolově bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Podle § 11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. týká-li se důvod
nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11 odst. 1 tr. ř. jen některého z
dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé
části takového činu konalo trestní stíhání. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. ve znění
zákona č. 265/2001 Sb. skutkem podle trestního řádu se rozumí též dílčí útok
pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyznívá tak, že považovaly za rozhodující to,
že všechny posuzované útoky tvořící pokračující skutek byly spáchány před
účinností zákona č. 265/2001 Sb. V souvislosti s tím oba soudy dovodily, že je
třeba aplikovat právní úpravu účinnou před 1. 1. 2002, protože je to pro
obviněného příznivější, a odkázaly na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.
Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. je z hlediska systematiky zařazeno do hlavy
třetí obecné části trestního zákona a upravuje časovou působnost trestního
zákona jako hmotně právního předpisu, tedy jako zákona, který stanoví znaky
trestných činů, trestní sazby na trestné činy a případně i jiné hmotně právní
předpoklady trestnosti činu. Z hlediska hmotného práva nedošlo v otázce
trestnosti činu, pro který byl obviněný stíhán v projednávané věci, k žádné
změně oproti stavu v době jeho spáchání. Žádná taková změna nevyplývá ani ze
zákona č. 265/2001 Sb., takže hmotně právně zůstala trestnost činu tímto
zákonem nedotčena. Z toho logicky vyplývá, že ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.
nemůže mít na posuzovaný případ žádný vliv, pokud jde o tu jeho část, která
upravuje kolizi trestních zákonů jako hmotně právních předpisů, neboť tu žádná
taková kolize ve skutečnosti není.
Od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení je třeba odlišovat
procesní stíhatelnost činu ve smyslu možnosti konat o trestném činu řízení
podle trestního řádu, tedy vést trestní stíhání pachatele činu. Tato otázka již
není předmětem úpravy trestního zákona jako hmotně právního předpisu, takže se
na ni nevztahuje ani ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Jde o úpravu obsaženou v
trestním řádu, který je založen na zásadě, že úkony trestního řízení se řídí
trestním řádem účinným v době, kdy jsou prováděny. Případné odchylky od této
zásady jsou vždy výslovně stanoveny v novém trestním řádu, zpravidla v jeho
přechodných ustanoveních, která se tím stávají podkladem pro použití dřívějšího
trestního řádu za účinnosti nového trestního řádu při posuzování některých
otázek.
Otázka, zda pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2002, sp.
zn. 6 To 138/2002, založil překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř., musí být posuzována podle toho, jaký význam tomuto rozsudku
dává trestní řád ve znění účinném v době, kdy byl tento rozsudek vyhlášen a
zároveň nabyl právní moci. Určující je proto trestní řád ve znění zákona č.
265/2001 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2002.
Z ustanovení § 11 odst. 2, § 12 odst. 12 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
vyplývá, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni má účinky jen ve vztahu k
tomu útoku pokračujícího trestného činu, o kterém v něm bylo rozhodnuto, a že
se nijak netýká jiných útoků, to znamená ani těch, o kterých bylo rozhodováno
v dané věci Okresního soudu v Sokolově. Rozsudek Krajského soudu v Plzni nemá
ten účinek, že by bránil trestnímu stíhání obviněného pro útoky, ohledně nichž
bylo rozhodováno ve věci Okresního soudu v Sokolově. Opačný právní názor by ve
skutečnosti znamenal to, že rozsudku Krajského soudu v Plzni vyhlášenému za
účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. by byly přisuzovány
účinky stanovené trestním řádem ve znění před účinností zákona č. 265/2001 Sb.,
aniž pro to je podklad v přechodných ustanoveních tohoto zákona. To by bylo v
evidentním rozporu se zásadou, že řízení se koná podle zákona účinného v době
řízení. Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. zde nemá žádný význam, protože jde o
hmotně právní ustanovení, zatímco posuzovaná otázka, tj. otázka přípustnosti
trestního stíhání z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., není otázkou
hmotně právní, nýbrž procesně právní.
I když všechny útoky pokračujícího trestného činu byly spáchány před 1. 1.
2002, je tato skutečnost v uvažovaných souvislostech bezvýznamná a zejména
nemůže být důvodem toho, aby rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4.
2002, tj. z doby po 1. 1. 2002, byly přisuzovány procesní účinky, jako by byl
vyhlášen v době před 1. 1. 2002, tj. dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
265/2001 Sb. Z rozhodnutí č. 49/2002 Sb. rozh. tr. vyplývá, že účinek věci
rozhodnuté ve vztahu k útokům, o kterých nebylo rozhodováno, mohou mít za
podmínek pokračujícího trestného činu jen rozhodnutí, která nabyla právní moci
do 31. 12. 2001. To znamená, že rozhodnutí, která nabyla právní moci v době od
1. 1. 2002, tento účinek nemají. Nemá ho proto ani rozsudek Krajského soudu v
Plzni, o který oba soudy nesprávně opřely své úvahy a závěry v přezkoumávané
věci.
Právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v tomto usnesení a předtím již např.
v usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1105/2003, není v rozporu s
rozhodnutím č. 49/2002 Sb. rozh. tr., protože tento judikát vylučuje zpětnou
aplikaci ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. v tom
smyslu, že by pravomocným rozhodnutím uvedeným v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
z doby do 31. 12. 2001 nebyl v době od 1. 1. 2002 přiznán účinek
spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté, který tato rozhodnutí získala
podle trestního řádu účinného v době, kdy byla pravomocně učiněna.
Na podkladě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek Krajského
soudu v Plzni nebránil tomu, aby obviněný mohl být stíhán pro útoky, pro které
na něho byla podána obžaloba u Okresního soudu v Sokolově v přezkoumávané
věci, a že usnesení Okresního soudu v Sokolově, jímž bylo trestní stíhání
obviněného zastaveno, je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž
byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost státního zástupce, pak je vadné ve
smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a jako součást předcházejícího
řízení i usnesení Okresního soudu v Sokolově. Na zrušená rozhodnutí obsahově
nenavazovala žádná další rozhodnutí, jejichž zrušení by bylo nutné v důsledku
toho, že by zrušením obou uvedených usnesení pozbyla podkladu. Nakonec Nejvyšší
soud přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání a rozhodnutí věci může Okresní soud v Sokolově
postupovat podle § 37a tr. zák., shledá-li pro to věcné důvody uvedené v tomto
ustanovení. Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. takovému postupu nebrání.
Ustanovení § 37a tr. zák. nijak neřeší otázku, zda určité rozhodnutí tvoří nebo
netvoří překážku věci rozhodnuté, ale upravuje postup v situaci, kdy tu taková
překážka není v důsledku aplikace jiných příslušných ustanovení, které
naznačenou otázku upravují.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec