7 Tdo 1500/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019 o dovolání
obviněného R. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 50 To 130/2018, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 52/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 1. 2018, č. j. 6 T 52/2017-1462,
byl obviněný R. B. uznán vinným pod bodem I přečinem pojistného podvodu podle §
210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a pod bodem II zločinem pojistného
podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným
odkladem na zkušební dobu čtyř let s uložením povinnosti uhradit ve zkušební
době poškozeným způsobenou škodu. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře
130 denních sazeb ve výši 700 Kč, tj. celkem 91 000 Kč, a to s náhradním
trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněnému byla uložena povinnost
nahradit škodu jednotlivým poškozeným pojišťovnám (podle § 228 odst. 1 tr. ř.,
v rozsudku nesprávně uvedeno „podle § 229 odst. 1“ tr. ř.).
Odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku okresního
soudu, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 50 To
130/2018-1516, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Přečin pojistného podvodu podrobně popsaný pod body I/1 a I/2 rozsudku spočíval
podle skutkových zjištění okresního soudu v podstatě v tom, že obviněný ve
dnech 21. 8. 2011 a 30. 8. 2011 uzavřel se třemi různými pojišťovnami pojistné
smlouvy o životním pojištění, přičemž na výslovný dotaz nepravdivě uvedl v
dotazníku, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé
následky úrazu, denní odškodné), čímž zamlčel již dříve sjednané pojistné
smlouvy, při vědomosti o nichž by s ním pojišťovny smlouvy neuzavřely, a poté
uplatnil pojistné události, takže mu byly neoprávněně vyplaceny částky 78 073
Kč a 67 200 Kč.
Zločinu pojistného podvodu podrobně popsaného pod bodem II rozsudku se obviněný
podle skutkových zjištění okresního soudu pod body II/1 až 4 dopustil v
podstatě tím, že v době od 23. 4. 2013 do 23. 4. 2014 v úmyslu obohatit se v
blízké budoucnosti z pojistného plnění z pojistných událostí, jejichž vznik
předpokládal, uzavřel s různými pojišťovnami pojistné smlouvy o životním
pojištění, přičemž na výslovný dotaz nepravdivě uvedl v dotazníku, že nemá
sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní
odškodné), čímž zamlčel již dříve sjednané pojistné smlouvy, při vědomosti o
nichž by s ním pojišťovny smlouvy neuzavřely, a poté uplatnil pojistné události
– úraz pravého kolene dne 5. 12. 2013 a úraz levého kotníku dne 3. 10. 2014 –
které se ve skutečnosti nestaly, na základě čehož mu bylo pojišťovnami
neoprávněně vyplaceno celkem 210 000 Kč. Podle zjištění pod body II/5 až 10
obviněný v době od 6. 3. 2014 do 9. 1. 2015 požádal několik dalších pojišťoven,
s nimiž měl uzavřeny pojistné smlouvy o životním pojištění, o pojistná plnění
na základě údajných pojistných událostí (zmíněných úrazů kolene a kotníku), k
nimž ve skutečnosti nedošlo, na základě čehož mu bylo neoprávněně vyplaceno
celkem 755 700 Kč. Neoprávněně vyplacené pojistné je současně považováno za
škodu způsobenou pojišťovnám trestným činem pojistného podvodu.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný R. B. dovoláním, které opřel o důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z něhož vyplývá, že rozhodnutí
napadl v celém rozsahu. Předeslal, že vznáší námitky skutkové, respektive
procesní povahy. Vytkl, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na
spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo a jeho vina byla shledána na
základě nepodložených úvah. Namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů
s provedenými důkazy, z něhož vyplývá nesprávné právní posouzení skutku.
Podle dovolatele nebylo podloženo tvrzení pojišťoven, že při vědomosti o
souběžných pojištěních by pojistné smlouvy na jeho jméno neuzavřely. K tomu
měly být doloženy všeobecné obchodní podmínky nebo další interní dokumentace
pojišťoven. Zdůraznil, že některé pojišťovny se na pojištění u jiných
pojišťoven vůbec nedotazovaly. Z toho podle dovolatele vyplývá, že nemohlo jít
o údaj důležitý.
Obviněný zpochybnil také pravost svých podpisů na pojistných smlouvách a uvedl,
že běžnou praxí bylo podepisování prázdných formulářů. Pravost podpisů měla být
podle obviněného posouzena znaleckým zkoumáním. Není přitom vyloučeno, že
osobní údaje obviněného potřebné k uzavření smluv mohl mít k dispozici J. V.
Soudy se podle dovolatele nezabývaly tím, zda mohl vědět, že má již uzavřené
jiné pojistné smlouvy, jakým způsobem byly vyplněny a zda jejich vyplnění
předcházelo jejich podpisu. Ani zjištění o provádění plateb neprokazují podle
obviněného jeho úmysl uzavřít pojistné smlouvy, přičemž nebylo ani zjištěno, že
se finanční prostředky vyplacené na účet A. M. dostaly k jeho rukám.
K předstíraným úrazům obviněný namítl, že existují pochybnosti o jeho
přítomnosti v místě jednotlivých lékařských vyšetření, přičemž soud
konstatoval, že se na trestné činnosti měly podílet další osoby, což vyvolává
otázku, zda trestná činnost nebyla spáchána ve spolupachatelství. Vzhledem k
tomu, že k jeho jednání muselo přistoupit jednání další osoby (spočívající ve
vyhotovení lékařské dokumentace), není podle obviněného prokázáno, že by on
pojišťovnám způsobil škodu.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni
zrušil a věc vrátil tomuto soudu „k novému projednání a rozhodnutí ve spojení s
rozsudkem Okresního soudu v Chebu“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na
skutkovou povahu dovolacích námitek, vysvětlila, proč je neshledává důvodnými,
a navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.),
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně
neopodstatněné.
S ohledem na povahu dovolacích námitek je namístě připomenout, že dovolání není
běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je
mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a
druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí a – s výjimkami
uvedenými v § 265b tr. ř. – ani k přezkoumávání procesních otázek. Dovolání na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci
dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému
vymezení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodů je vadná aplikace
hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání
proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že
skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů
činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit
tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Převážná část námitek dovolatele vztahujících se k uplatněnému důvodu dovolání
je povahy skutkové a tudíž nejsou pod něj podřaditelné. Jde především o otázky
pravosti podpisů obviněného (a s tím souvisící požadavek na doplnění dokazování
znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví) a jeho účasti na uzavírání
pojistných smluv, placení pojistného a inkasování plateb. Soudy se těmito
otázkami dostatečně zabývaly a jejich skutková zjištění mají obsahovou oporu v
provedených důkazech. Rozhodnutí jsou i v těchto směrech řádně odůvodněna a
nevykazují prvky libovůle. Se změněnou obhajobou obviněného týkající se
pravosti podpisů uplatněnou v závěrečné řeči obhájce se soudy přesvědčivě
vypořádaly. K bezpečnému závěru, že předmětné smlouvy vědomě uzavíral obviněný,
který také platil pojistné a následně čerpal pojistné plnění, měly dostatečné
důkazní podklady. Nejvyšší soud zde odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů
prvního a druhého stupně a připomíná, že dovolací námitky se do značné míry
shodují s námitkami uplatněnými již v řízení o odvolání, s nimiž se náležitě
vypořádal odvolací soud. Mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy
Nejvyšší soud neshledává žádný, natož extrémní rozpor.
Ve skutečnosti nikoli hmotně právní, nýbrž skutkové povahy je i dovolací
námitka zpochybňující vědomost obviněného o tom, že měl již uzavřené předchozí
pojistné smlouvy a že tedy v nově uzavíraných smlouvách jsou uváděny nepravdivé
údaje. Jde o námitku argumentačně nepodloženou, pročež postačí opět odkázat na
odsuzující rozsudek, konkrétně odst. 9. a násl. jeho odůvodnění, kde se
nalézací soud i touto otázkou podrobně a přesvědčivě zabýval a na podkladě
logických skutkových závěrů dospěl posléze k závěru o přímém úmyslu obviněného
(odst. 38. rozsudku).
Nejasné povahy je námitka týkající se přítomnosti obviněného v místě
jednotlivých lékařských vyšetření. Nalézací soud zjistil, že obviněný žádný z
uplatňovaných úrazů neutrpěl a pouze je fingoval, a to za spolupráce I. D.
(úraz kolene dne 5. 12. 2013), respektive D. H. (úraz kotníku ze dne 3. 10.
2014). Není tedy rozhodné, zda skutečně absolvoval všechna deklarovaná lékařská
vyšetření. Nalézací soud ostatně dospěl k závěru, že je všechna absolvovat ani
nemohl (odst. 30. odůvodnění rozsudku). To však podvodné jednání obviněného
nevyvrací, naopak potvrzuje. Důvodný předpoklad, že se na trestné činnosti
podílely i další osoby, a to případně i ve spolupachatelství, nic nemění na
právní kvalifikaci jednání obviněného a vůbec na jeho trestní odpovědnosti a
samozřejmě ani na tom, že odpovídá za škodu způsobenou poškozeným pojišťovnám.
Trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné
údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy.
Z charakteru námitky týkající se povahy pojišťovnám zatajených skutečností
vyplývá, že obviněný v zásadě zpochybnil, že šlo o podstatné údaje. V případě
opodstatněnosti takové námitky by ovšem nebyl naplněn soudy dovozený znak
„zamlčel podstatné údaje“, z nějž vyplývala právní kvalifikace jednání
obviněného podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho plyne, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně. Jde však o
námitku zjevně neopodstatněnou.
Je nesporné, že spočívá-li jednání pachatele trestného činu pojistného podvodu
v tom, že určité údaje zamlčí, pak je nutné, aby šlo o podstatné údaje. Musí
jít o takové údaje, které jsou nějak relevantní pro sjednání pojistné smlouvy
nebo pro nárok uplatněný z pojistné smlouvy. Zamlčení podstatných údajů v
souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy ve smyslu § 210 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku může spočívat mimo jiné v zatajení skutečnosti, že pachatel nebo někdo
jiný, v jehož prospěch se sjednává, resp. bylo sjednáno pojištění, je již
pojištěn pro případ stejné pojistné události u jiné pojišťovny (viz přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1080/2018).
Duplicitní či vícenásobné pojištění u jiných pojišťoven může pojišťovně
signalizovat zvýšenou míru rizika, že pojistná událost skutečně nastane a že
pojišťovna bude povinna poskytnout pojistné plnění. Zjišťuje-li pojišťovna
prostřednictvím písemných dotazníků, u nichž vyžaduje pravdivé a úplné
odpovědi, mimo jiné i to, zda osoba, o jejíž pojištění jde, má sjednán stejný
typ pojištění i u jiných pojišťoven, je třeba uznat, že tím zjišťuje údaj,
který je pro ni důležitý a který může sám o sobě nebo ve spojení s jinými údaji
ovlivnit rozhodnutí pojišťovny, zda uzavře pojistnou smlouvu, jaké budou
sjednané podmínky (např. výše pojistného, částka pojistného plnění) apod.
Ustanovením § 210 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu pojistného podvodu je
chráněno právo pojišťovny na to, aby takové rozhodnutí učinila se znalostí
skutečného stavu, to znamená na podkladě pravdivých údajů od osob, o jejichž
pojištění jde (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo
1/2008, publikované pod č. TR NS 44/2008- T 1074).
V daném případě šlo bezesporu o zatajení podstatných údajů, neboť jejich význam
byl v tom, že by příslušné pojišťovně signalizoval, že jde o vícenásobné
pojištění téže pojistné události, což by mohlo vyvolat potřebu zvlášť obezřetně
ověřit její okolnosti. Otázka, jak by pojišťovna s tímto údajem dále naložila,
již není z hlediska naplnění znaků trestného činu pojistného podvodu rozhodná.
Podstatné je, že bylo dotčeno právo pojišťovny na to, aby jí byl sdělen uvedený
podstatný údaj, který pojišťovna zjišťovala ve spojitosti s likvidací pojistné
události.
V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále připomněl, že z postavení
pojišťoven vyplývá, že jako podnikatelské subjekty se musí při uzavírání
obchodů řídit i zásadami obezřetnosti. Je proto logické, že před uzavřením
pojistné smlouvy zvažují míru pravděpodobnosti případné budoucí pojistné
události, a tím i míru rizika, že jim vznikne povinnost poskytnout pojistné
plnění. Úvahy pojišťoven o míře rizika vzniku budoucí pojistné události, a tím
i o míře rizika jejich plnění se řídí řadou různých hledisek, mezi něž logicky
spadá i otázka, zda osoba, s níž má být uzavřena pojistná smlouva, má stejný
typ pojištění sjednaný i u dalších pojišťoven, o kolik pojišťoven se jedná,
které to jsou apod. Na straně pojištěného je zřejmé, že sjedná-li si stejný typ
pojištění u více pojišťoven, což zároveň zpravidla znamená, že do pojištění
vloží větší prostředky, logicky to vzbuzuje úvahu o tom, že taková osoba sama
považuje vznik pojistné události za více pravděpodobný, že pojistnou událost
považuje ve zvýšené míře za možnou nebo že pojistnou událost očekává.
Na těchto obecných závěrech nemá Nejvyšší soud žádný důvod něco měnit a
ztotožňuje se rovněž s úvahami soudů zejména v odst. 7. a 8. odůvodnění
rozsudku a v odst. 17. odůvodnění napadeného usnesení. Údaje o dalších
uzavřených pojistných smlouvách je třeba považovat za podstatné údaje ve smyslu
§ 210 odst. 1 tr. zákoníku i přes to, že některé pojišťovny tyto údaje
nepožadovaly. Riziko z nezjištění těchto základních skutečností šlo na jejich
vrub a bylo jejich podnikatelským rizikem. Jak výstižně uvedl nalézací soud,
posuzování rizikovosti pojištění je individuální záležitost každé pojišťovny.
Dovolací námitky obviněného tedy zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný důvod
dovolání, zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání
obviněného R. B. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu