7 Tdo 152/2022

7 Tdo 152/2022-746

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání obviněného V. P., XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 50 To 286/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 46/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 8. 2021, č. j. 32 T 46/2020-646, byl obviněný V. P. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyři a půl roku za současného stanovení dohledu. Současně byla obviněnému uložena povinnost podrobit se v rámci dohledu programu psychologického poradenství zaměřeného na zvládání krizových situací. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojených s ostrahou osob a majetku na dobu pěti let.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že v Plzni dne 20. 10. 2019 v době od 01:42 hod. do 02:42 hod. poté, co poškozený V. K. a R. T. přišli do Strip baru XY, kde si nejprve na baru dali pivo a poté se na recepci dotazovali na možnost sexu, jim obviněný zaměstnaný jako recepční (vyhazovač) sdělil, že Ukrajinci v podniku být nemohou, a vyzval je k odchodu, což akceptovali s tím, že si jen dojdou na toaletu a odejdou, po jejich odchodu z toalety však obviněný bezdůvodně napadl poškozeného V. K. tak, že ho nejprve chytil za paži a poté ho intenzivním úderem rukou sevřenou v pěst udeřil do oblasti břicha pod hrudní kostí, dále ho společně s další osobou napadali údery rukou silné intenzity do oblasti zad a horní poloviny těla, společně s další osobou poškozeného vyvlekl bočním východem z baru, kde ho hodili na zem a fyzicky ho dále napadali kopy do oblasti horní poloviny těla včetně hlavy a údery rukou do oblasti genitálií, čímž poškozenému způsobili mnohočetné ložiskové zhmoždění a rozsáhlou centrální trhlinu pravého jaterního laloku s krvácením do břišní dutiny a krvácivým šokem a krevní výron ve střevních závěsech, tedy život bezprostředně ohrožující poškození důležitého orgánu s trvalým následkem v podobě parciální ztráty jater, a takto jednal přesto, že byl mj. pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 4 T 93/2014, odsouzen mj. za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2021, č. j. 50 To 286/2021-700, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně i odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

4. Takto bylo rozhodnuto poté, co byl nejprve obviněný rozsudkem ze dne 1. 3. 2021, č. j. 32 T 46/2020-570, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyři a půl roku za současného stanovení dohledu. Dále mu byla uložena povinnost podrobit se v rámci dohledu programu psychologického poradenství zaměřeného na zvládání krizových situací a trest zákazu činnosti, který spočíval v zákazu výkonu zaměstnání spojených s ostrahou osob a majetku na dobu pěti let.

Poškozený V. K. byl odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný do výroku o vině i trestu, státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu a poškozený V. K. do výroku o náhradě škody. Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2021, č. j. 50 To 136/2021-620, tak, že k odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného zrušil předmětný rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně. Okresní soud Plzeň-město pak rozhodl samostatným usnesením ze dne 9.

8. 2021, č. j. 32 T 46/2020-645, tak, že poškozený nemůže v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy proti obviněnému.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Těžiště dovolacích námitek tkvělo v tom, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť jednáním popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tam uvedených trestných činů, a to ani po objektivní ani po subjektivní stránce. Dále bylo namítnuto porušení práva obviněného na spravedlivý proces, protože závěry obou soudů jsou nepřezkoumatelné v otázce jeho jednání. Předmětný dovolací důvod byl spatřován také v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ve vztahu k závěru obou soudů o údajném útoku. V této souvislosti obviněný s odkazy na judikaturu vztahující se k namítanému extrémnímu rozporu uvedl, že v případech porušení práva na spravedlivý proces lze přistoupit k přezkoumání rozhodnutí v dovolacím řízení nad rozsah explicitně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

6. Dovolatel popřel spáchání skutku popsaného ve výroku nalézacího soudu a nesouhlasil s právním závěrem, že by se dopustil jednání, kterým jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Namítal, že došlo k extrémní nesouladu mezi hodnocenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Na podkladě svědeckých výpovědí svědka R. T. a poškozeného V. K. jako jediných usvědčujících důkazů nebylo možno učinit zjištění, o která soud prvního stupně opřel odsuzující rozsudek. Po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně se důkazní situace v podstatě nezměnila, avšak dokazování nebylo v potřebném rozsahu doplněno a soudy tak nepostupovaly v souladu s požadavkem ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Popis skutkového děje obsahoval dva více méně samostatné děje, při nichž mohlo se stejnou pravděpodobností dojít ke zranění poškozeného, přičemž u druhého z těchto dějů nebyl obviněný přítomen. Nebyly tak vysvětleny okolnosti, za kterých ke zranění poškozeného, především těch zakládající těžkou újmu na zdraví, nastalo.

7. Obviněný dále poukázal na pochybnosti o identitě útočníka, tj. zda jím měl být právě on. Poškozený V. K. v přípravném řízení vypovídal zcela jinak než při hlavním líčení, a tyto rozpory nebyly soudem odstraněny. K části výpovědi, ve které poškozený označil za útočníka jinou osobu než obviněného („muže s méně vousy“), nebylo přihlíženo, neboť jí měla předcházet klamavá otázka. Dovolatel rozporoval klamavost položeného dotazu, jelikož soud prvního stupně zjevně hodnotil dotaz obhájce nesprávně. Dotaz navazoval na monologickou část výpovědi poškozeného, ve které poškozený hovořil o „muži s vousy“ a o „druhém muži“, resp. že druhý muž měl „upravené kratší vousy na bradě“. Obviněný citoval otázku obhájce, ke které uvedl, že obhájce nepředstíral poškozenému nic, co by sám dříve neuvedl. Výpověď poškozeného z přípravného řízení byla pro řízení před soudem plně použitelná a soud nebral v úvahu právě tu část, která vyznívala jednoznačně ve prospěch obviněného. Přitom bylo nesporné, že obviněný měl ve srovnání s J. B. (stíhaným samostatně) plnější vous a poškozený ho v přípravném řízení neoznačil jako osobu, která jej udeřila pěstí do hrudníku. Tento úder je připisován obviněnému, což je v příkrém rozporu s výpovědí poškozeného. V hlavním líčení pak poškozený vypovídal jinak a za útočníka označil naopak obviněného, což dovolatel zhodnotil jako podstatný rozpor snižující věrohodnost poškozeného V. K. Tato skutečnost vylučuje závěr, že se inkriminovaného jednání dopustil. Rozpor ve výpovědích poškozeného si pak vysvětlil jeho alkoholovou intoxikaci v době incidentu a delší dobou, která od incidentu uběhla, proto se mělo primárně vycházet z výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení.

8. Obviněný rovněž namítal podstatné rozpory mezi výpověďmi poškozeného a svědka R. T., přestože obě osoby mohly vnímat incident v podstatných rysech shodně. Proto také konstatoval sníženou věrohodnost svědka R. T. I pokud by pak jeho výpověď byla považována za pravdivou, bylo třeba obviněného zprostit obžaloby, neboť vina neplynula z jiného důkazu a jednalo se o tvrzení proti tvrzení.

9. Další námitka směřovala k faktu, že nalézací soud bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění považoval úder pěstí do hrudníku poškozeného za původ vážného zranění v oblasti jater poškozeného. Soudy se nevypořádaly se znaleckým závěrem, že úder do břicha rukou sevřenou v pěst sice nebylo možné coby zraňující mechanismus ze soudně lékařského hlediska s jistotou vyloučit, byl však podstatně méně pravděpodobný než úder nohou (kop). Vzaly pak za prokázaný skutkový děj, v rámci kterého měl být poškozený nejdřív přinejmenším jednou udeřen do hrudníku pěstí uvnitř baru XY a následně měl být vyveden ven, kde měl ležet na zemi a být po určitou dobu soustavně kopán dvěma osobami.

Dovolatel zdůraznil, že i v nejméně příznivém případě, kdy by bylo bez pochybností prokázáno, že byl jedním ze dvou útočníků kopajících do poškozeného (což prokázáno nebylo), nebylo rozhodně možné učinit závěr, že zranění poškozenému způsobil právě on, když kop, který byl příčinou poranění jater poškozeného, mohl být docela dobře veden druhou osobou. Podle popisu skutku měli poškozeného před barem XY napadat dokonce tři muži, z nichž jedním měl být obviněný (původcem zranění tak mohl být obviněný, J.

B., oba společně, popřípadě další osoba). S odkazy na odbornou literaturu dále dovolatel konstatoval, že soudy se nijak nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním a obžalobou tvrzeným účinkem, kterou je třeba zkoumat vždy, má-li být učiněn závěr o naplnění znaků trestného činu. V souladu se zásadou in dubio pro reo pak nebylo možné dojít k závěru o jeho vině, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost.

10. Obviněný také soudům vytkl, že závěr, jak mělo být poškozenému jeho zranění v oblasti jater způsobeno, nebyl odůvodněn a rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný. Pokud soud označil jako pachatele jeho, je tento závěr v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť žádným důkazem nebylo prokázáno, že by byl původcem zranění poškozeného. Jestliže soudy byly přesvědčeny o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávním relevantní účinkem, pak byly povinny své přesvědčení řádně odůvodnit. Při absenci přesvědčivého odůvodnění nelze uzavřít, že by jeho vina byla prokázána. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, vztahující se k zásadě in dubio pro reo. V nyní posuzované věci nebylo dosaženo praktické jistoty v tom, že by svým jednáním spáchal skutek, který je mu přičítán, a přetrvaly tak důvodné pochybnosti ohledně relevantních částí skutkového děje. Soudy se bez dalšího přiklonily právě k verzi o vině obviněného, ačkoli měl být za této situace obžaloby zproštěn. Skutkový stav, jak jej vzaly za prokázaný soudy, je v hrubém rozporu s provedenými důkazy, resp. z těchto důkazů žádným akceptovatelným logickým způsobem nevyplývá. V tomto obhajoba spatřovala extrémní rozpor. Soudy se nevypořádaly s obhajobou obviněného a neodůvodnily, proč svá skutková zjištění selektivně opřely jen o některé z provedených důkazů. Právní hodnocení věci je pak chybné, neboť nebylo možné vzít za prokázaný skutkový stav, z nějž by plynulo naplnění všech znaků jemu vytýkaných trestných činů.

11. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal.

12. Obviněný podáním ze dne 23. 2. 2022 nazvaném „Oprava zřejmé písařské chyby“ upřesnil, že v dovolání bylo opakovaně chybně uvedeno, že je podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně mělo být uvedeno, že dovolání je podáno z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. K této chybě došlo v souvislosti se změnou legislativy, kdy koncept dovolání byl vypracován před účinností zákona č. 220/2021 Sb.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitky předložené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení včetně odvolání a soudy se jimi již zabývaly. Odmítla tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky dovolatele označila za polemiku s názorem soudů na to, jak je třeba jednotlivé důkazy posuzovat. Státní zástupkyně konstatovala, že jednání obviněného bylo prokázáno věrohodnými svědeckými výpověďmi svědka R. T. a poškozeného V. K., korespondujícími s výpovědí svědkyně B. P. a výpovědí znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Miroslava Šafra. Uvedené důkazy prokázaly, že obviněný byl jedním ze dvou mužů, kteří na poškozeného tímto způsobem útočili, tudíž způsobené zranění bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a jeho spolupachatele, a právní kvalifikace tak byla zcela přiléhavá. Státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

14. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

16. Pokud jde o obviněným nejprve uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.

17. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

18. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení (jak ostatně následně reflektoval i sám obviněný), přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.

19. Jelikož bylo dovolání datováno ke dni 13. 1. 2022 a podáno dne 14. 1. 2022, dovolatel v návaznosti na užitou argumentaci měl uplatnit, kromě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, čemuž by odpovídala i jeho argumentace. Přesto Nejvyšší soud konstatuje, že ani odkaz na citovaný důvod by důvodnost dovolání V. P. nezaložil. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces pak lze sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, namítanou absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a účinkem v podobě zranění poškozeného potom pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.

20. K obecně namítané nedostatečnosti provedených důkazů pro učinění daných skutkových zjištění Nejvyšší soud uvádí, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán především svědeckými výpověďmi svědka R. T. a poškozeného V. K., které spolu korespondují, stejně jako s dalšími provedenými důkazy, a to zejména se závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství MUDr. Miroslava Šafra o mechanismu vzniku zranění poškozeného. Soudům tedy nelze vytknout, že dospěly k závěru o vině obviněného.

21. Dovolatel měl za to, že vznikly zásadní pochybnosti o identitě pachatele, resp. jednalo se o jeho chybnou identifikaci ze strany poškozeného. Poškozený V. K. měl v přípravném řízení vypovídat stran totožnosti muže, který jej napadl, zcela odlišně než v hlavním líčení. Nicméně Nejvyšší soud ve shodě s názorem soudů nižších stupňů má za to, že rozpory již byly odstraněny. Především je potřeba zdůraznit, že poškozený konstantně uváděl, že na něj zaútočil jako první právě obviněný V. P., kterého označoval jako „druhého“ z dvojice mužů než toho, který nenapadl svědka R.

T. Ze svědecké výpovědi R. T. pak vyplývá, že byl napaden nyní již odsouzeným J. B., který také svou vinu akceptoval v uzavřené dohodě o vině a trestu. Důležitým faktem pak zůstává, že poškozený V. K. byl jako svědek vyslechnut v hlavním líčení, ve kterém zcela jednoznačně označil za útočníka právě obviněného. Ke klamavosti obviněným zmiňovaného dotazu obhájce v přípravném řízení lze toliko poznamenat, že otázku „Co bylo poté, co byl udeřen mužem s méně vousy?“ je možné podřadit pod otázky zakázané v souladu s § 101 odst. 3 tr.

ř., ve kterém se stanoví, že svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Poškozený sice v přípravném řízení uvedl, že na svědka R. T. zaútočil větší muž s vousy a jeho udeřil druhý muž a oba ho pak bili venku (na č. l. 91), nicméně k dotazu policejního orgánu vypověděl, že jej napadl muž s upravenými kratšími vousy na bradě (na č. l. 92). Z uvedeného je možné říci, že poškozený v žádné části své výpovědi nezmiňuje, že by jej udeřil muž s méně vousy a tato skutečnost ani logicky nevyplynula.

V tomto ohledu nelze souhlasit s názorem dovolatele, že „muže s upravenými kratšími vousy“ lze označit za muže s méně vousy než „muže s vousy“. Otázka obhájce (na č. l. 94) pak obsahovala klamavé či nepravdivé okolnosti a postup nalézacího soudu byl správný. Pokud pak byly ve výpovědích poškozeného určité rozpory, vyjádřil se k nim stran jeho věrohodnosti okresní soud tak, že o ní nemá pochyby, neboť poškozený vypovídal zcela přirozeně a logicky, spontánně, vysvětlil nesrovnalosti z přípravného řízení a poznal útočníka i dalšího muže (viz odstavec 10.

odůvodnění jeho rozsudku). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.

22. Obviněný rovněž namítal podstatné rozpory mezi výpověďmi poškozeného a svědka R. T., ač obě osoby mohly vnímat incident v podstatných rysech shodně, což jej vede k závěru o snížené věrohodnosti svědka R. T. K tomuto lze uvést, že soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu vycházely z těchto svědeckých výpovědí a posuzovaly je jako pravdivé. Obviněný navíc v rámci svého dovolání nekonkretizoval, v čem spatřoval nesrovnalosti mezi předmětnými výpověďmi.

Je potřeba uvést, že pokud nesrovnalosti existovaly, lze je označit za marginální, neboť je potřeba vzít v úvahu subjektivní vnímání situace jednotlivými osobami, rozdílné psychické rozpoložení těchto osob, stejně jako následnou reprodukci s časovým odstupem. Důležitým faktorem zůstává, že výpovědi jsou mezi sebou souladné a zásadně si neodporují. Soud prvního stupně se pak podrobně věnoval dalším neshodám, kdy např. svědek R. T. uvedl, že neviděl, že by měl poškozený v době, kdy ho našel na ulici, stažené kalhoty, nicméně mohlo tomu tak být, protože si této skutečnosti nevšímal, což ve svém důsledku neznamená, že by si poškozený tuto skutečnost vymyslel (viz odstavec 8.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Okresní soud pak i výpověď svědka R. T. hodnotil jako věrohodnou, pravdivou, jelikož svědek u hlavního líčení v základních skutkových okolnostech vypovídal naprosto shodně jako ve své výpovědi z přípravného řízení a na dotazy reagoval spontánně. Zabýval se i skutečností případné opilosti obou svědků, přičemž uzavřel, že nebyla prokázána výrazná opilost, resp. že by svědkové nebyli schopni si zapamatovat a reprodukovat prožité události (viz odstavec 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Tento postup soud odvolací aproboval v odstavci 17. odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud pak k takovému postupu nemá žádné připomínky a nelze tedy přisvědčit ani argumentaci obhajoby, že se jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení (ač ani taková situace by bez dalšího dovození viny obviněného nevylučovala).

23. Obviněný dále zpochybňoval závěr, podle kterého soudy bez bližšího zdůvodnění považovaly úder pěstí do hrudníku poškozeného za původ poranění jater a nevzaly v potaz závěr znaleckého posudku, že pravděpodobnějším původem byl kop nohou. Je potřeba zdůraznit, že soudy se již vypořádaly i s touto námitkou. Zranění poškozeného vznikla přímým působením tupého násilí o velké intenzitě, směřujícího proti pravostranným horním břišním partiím těla poškozeného zepředu. Soud prvního stupně akcentoval, že na základě znaleckého posudku jsou kopy obutou nohou mechanismem velice dobře způsobilým ke vzniku poranění jaterní tkáně, zároveň se jedná o mechanismus nejčastější. Nicméně údery pěstí, pokud by byly dostatečně razantní a byly správně umístněné, jsou obecně také způsobilé ke vzniku předmětných poranění. Oba mechanismy (resp. všechny vedené útoky) jsou tedy schopné zapříčinit vznik daného poranění i samostatně, každopádně navazují-li na sebe, tak další údery či kopy mohou prohloubit poranění již utrpěná (viz odstavce 13. a 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tento závěr byl i reflektován ve skutkové větě rozsudku.

24. Obviněný v návaznosti na shora řečené zdůraznil, že nebylo možné učinit závěr, že zranění zakládající těžkou újmu na zdraví způsobil právě on, a nikoli některá z dalších útočících osob. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že z popisu skutku ve výrokové části rozsudku nevyplývá napadení poškozeného třemi muži. Soud prvního stupně sice uvedl, že obviněný poškozeného napadal údery a následně kopy společně s další osobou, kterou nekonkretizoval, přičemž z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se vytýkaného jednání měl dopustit s již odsouzeným J. B., nic to ale nemění na faktu, že v této části se jednalo o spolupachatelství dvou osob. K zranění poškozeného došlo jejich společným jednáním, jak vyplývá právní věty rozsudku, a tudíž se jednalo o spolupachatelství těchto osob. Z dokazování tedy jasně vyplynulo, že poškozeného vyvedli a následně napadali pouze dva přítomní vyhazovači, kteří pracovali v baru XY, a to obviněný a již pravomocně odsouzený J. B. Je na místě poznamenat, že provedenými důkazy, a to především výpověďmi poškozeného V. K. a svědka R. T., bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný byl jedním ze dvou útočníků.

25. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, podle níž se soudy nijak nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného. Soud prvního stupně uvedl, že poranění jater, které poškozený utrpěl, je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného i druhého muže. Oba jednající ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku odpovídají za způsobený následek stejným způsobem (odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud pak správně doplnil, že spolupachatelství nevyžaduje, aby každý spolupachatel od počátku spolupůsobil při celé trestné činnosti a aby případná úmluva předcházela započetí činností, nýbrž postačuje, když úmysl a jednání spolupachatelů směřovaly k témuž výsledku.

Provedenými důkazy bylo prokázáno, že po úderu do břicha ze strany obviněného V. P. přistoupila k jednání i další osoba, a dále se jednalo o společné úmyslné jednání dvou osob. Pokud jde o konkrétní těžkou újmy na zdraví způsobenou poškozenému V. K., odpovídají tudíž oba, tedy i obviněný V. P., za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, který konkrétní útok či úder toho kterého pachatele zranění způsobil (odstavce 21. až 23. odůvodnění jeho usnesení). Lze doplnit, že ke spolupachatelství dochází na základě předchozí výslovné či konkludentní dohody, přičemž tito si musí být alespoň vědomi možnosti, že jednání ostatních spolupachatelů směřuje ve spojení s jejich vlastním jednáním ke spáchání trestného činu, a byli s tím pro ten případ srozuměni (viz Jelínek, J.

a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 307 až 308). V předmětné věci není vyloučeno, že zranění jater mohlo vzniknout již oním prvním úderem sevřenou pěstí, avšak důležitým faktem je, že obviněný byl účasten útočného děje jako celku a zároveň se nejednalo o exces (tedy o vybočení z rámce společné dohody některým ze spolupachatelů). U trestných činů proti životu a zdraví pak všichni spolupachatelé odpovídají za celý účinek bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, kdyby byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 41/1993 Sb. rozh.

tr.). Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že jednání mimo jiné obviněného bylo bezpochyby v příčinné souvislosti s následkem, resp. účinkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného V. K.

26. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň- město, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.

27. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.

28. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného zčásti odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 označeno jako písm. h)] a je zčásti podřaditelná i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 3. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.