7 Tdo 1529/2012-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2013 v Brně
dovolání obviněného Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 To 328/2012, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 24/2012, a rozhodl t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. o d
m í t á .
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, sp.
zn. 32 T 24/2012, uznal obviněného Z. K. (dále jen „obviněný“) vinným
organizátorstvím zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §
173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného
k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 1 písm. c), odst. 2
písm. c) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 5. 2012, sp.
zn. 3 To 328/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného
podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal
obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř. Namítl, že
neorganizoval, neřídil ani se neúčastnil zločinu, který spáchal spoluobviněný
F. H. a že provedenými důkazy nebylo zjištěno, že by mu patřily věci, které
spoluobviněný F. H. použil k přepadení. Poukázal na to, že výrok o vině
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu
neobsahuje konkrétní skutečnosti ohledně místa, času a způsobu spáchání
trestného činu, kterého se měl dopustit. Podle skutkových zjištění odvolacího
soudu navíc ani nebyl na místě loupeže. Namítl chybějící subjektivní stránku
organizátorství zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §
173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo úmyslné.
Obviněný namítl, že uložený trest neodpovídá společenské škodlivosti jeho
jednání a je nepřiměřeně přísný. Namítl také, že soud druhého stupně měl uložit
souhrnný trest ve vztahu k jeho předchozím odsouzením. Uvedl, že ve výroku o
trestu chybí odkaz na ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení
s § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto podle jeho názoru není účastníkem na
zločinu loupeže spáchaného spoluobviněným F. H.. K dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v rozhodnutí soudu druhého stupně chybí
výrok o zproštění obžaloby.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dále podal
obviněný prostřednictvím obhájkyně včas doplnění dovolání č. 1 opírající se o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v rozhodnutí soudu druhého
stupně chybí výrok podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku o zrušení výroku o trestu
uloženého rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012,
sp. zn. 32 Tm 5/2011, a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
20. 1. 2011, sp. zn. 32 Tm 5/2010. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
12. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1076/2010, uvedl, že odvolací soud si nesprávně vyložil
pravidla pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, měl
vyčkat na rozhodnutí v trestní věci Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp.
zn. 32 Tm 5/2010, a poté uložit souhrnný trest.
Obviněný prostřednictvím obhájkyně dále podal dne 25. 9. 2012 doplnění
dovolání č. 2, které však bylo podáno opožděně vzhledem k ustanovení § 265e
odst. 1 tr. ř. a § 265f odst. 2 tr. ř.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 To
328/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2012,
sp. zn. 32 T 24/2012, a aby přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání, že námitka
obviněného ohledně uložení souhrnného trestu je nedůvodná a v podrobnostech
odkázal na správné závěry odvolacího soudu. Obviněný sice brojí proti
nepřiměřenosti uloženého trestu, avšak tato námitka není podřaditelná pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dále konstatoval, že obviněný sice uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale nevznesl žádnou
námitku vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu. Nebyl naplněn ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v předcházejícím řízení nebyl
dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je
zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného jako celek je zjevně
neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §
265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je
vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně
deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením
skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je
aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního
posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či
jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu
rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat
právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec
dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy,
tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže
zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou
správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu
věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní
stránka organizátorství zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku a že výrok o vině rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu neobsahuje konkrétní skutečnosti
ohledně místa, času a popisu jednání obviněného Z. K., kterým by naplnil
skutkovou podstatu organizátorství zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval
nebo řídil (organizátor).
Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku kdo proti jinému užije násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán
odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Nejvyšší soud nepřisvědčil těmto námitkám obviněného. Vycházel ze skutkového
stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen
ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování a popisu skutku ve výroku o
vině (tzv. skutkové věty) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu vyplývá, že obviněný Z. K. přesvědčil obviněného F. H. pod
falešnou záminkou získání hotovosti na úhradu údajného vrácení řidičského
průkazu k provedení loupežného přepadení čerpací stanice OMW, s. r. o., se
sídlem Vltavské nábřeží 12, České Budějovice, IČ:74156781, přičemž využil jeho
mentální retardace, podrobně jej instruoval kdy, kde a jak loupežné přepadení
provést a současně mu obstaral maskovací kuklu a velké nůžky. Obviněný F. H.
toto loupežné přepadení provedl a obsluhu čerpací stanice donutil k vydání
finanční hotovosti 7.960,- Kč, kterou následně předal obviněnému Z. K.. Z takto
vymezeného skutku vyplývá, že obviněný Z. K. svým jednáním naplnil všechny
zákonné znaky organizátorství zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je proto
správná.
Obviněný dále právně relevantně namítl, že soud druhého stupně měl uložit
souhrnný trest ve vztahu k jeho předchozím odsouzením.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Obviněný tuto námitku již
uplatnil v řízení o odvolání, odvolací soud se jí zabýval a v souladu se
zákonem se s ní vypořádal. Odvolací soud správně shledal, že skutek, který
obviněný spáchal dne 22. 12. 2011, není v souběhu s jeho dřívější trestnou
činností, protože mezi spácháním tohoto skutku a jeho dřívější trestnou
činností již byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 32 Tm 5/2010. Souhrnný trest je možné
uložit jen za sbíhající se trestné činy. Byl-li obviněnému uložen trest a
později byl obviněný dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po
vyhlášení prvního rozsudku, nejde o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu
(srov. rozh. č. 8/1974-II Sb. rozh. tr., rozh. č. 42/1980 Sb. rozh. tr., rozh.
č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů proto správně uložily obviněnému
samostatný trest, nikoli souhrnný trest.
Ostatní námitky obviněného jsou námitkami skutkovými. Těmito námitkami obviněný
napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková
zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud vázán. Takové námitky však
nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak
prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod
tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy
i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových
závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami,
které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů
nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na
doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže
byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento dovolací důvod lze namítat to, že byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu
přípustný, avšak uložený mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný namítl, že mu byl s ohledem na společenskou škodlivost jeho jednání
uložen nepřiměřeně přísný trest. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka
neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému
jinému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného
jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení
příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu dále namítl nesprávnou hmotně právní
kvalifikaci skutku. Tato námitka však není podřaditelná pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ji úspěšně uplatnit pouze v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve
dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl
v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Obviněný namítl, že ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s usnesením odvolacího soudu chybí odkaz na ustanovení § 24 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným,
nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se
výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i
uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu.
Podle § 122 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s
uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž
bylo od potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s
dohledem, též výrok o stanovení zkušební doby a jejím trvání. Byl-li nad
pachatelem vysloven dohled, musí být z výroku rozsudku zřejmé, zda dohled má
být vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem nebo zda jsou vedle něj
pachateli ukládány další přiměřená omezení nebo povinnosti. Byl-li uložen
trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o
tom, zda byl podmíněný odklad povolen, a popřípadě na jaké podmínky je vázán.
Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o
způsobu výkonu tohoto trestu. Je-li obviněný pachatelem trestného činu
spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, je nutno výrok o tom
rovněž pojmout do rozsudku.
Rozsudek soudu ve smyslu § 120 tr. ř. obsahuje mj. i výrok rozsudku s
uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Tento výrok se dělí na výrok
o vině a výrok o trestu. Výrok o vině obsahuje tzv. skutkovou a právní větu.
Skutková věta výroku o vině musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci
samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba
promítnout do skutkové věty, která stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav
věci a je východiskem pro právní posouzení věci. Právní věta výroku o vině
podřazuje skutková zjištění soudu pod konkrétní zákonná ustanovení, tj. soud
hmotně právně kvalifikuje skutková zjištění označením trestného činu, jehož se
výrok týká, a uvede zde zákonné pojmenování příslušného trestného činu a jeho
zákonné ustanovení. Výrok o trestu naproti tomu musí obsahovat především
zákonná ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od
potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem,
též výrok o stanovení zkušební doby a jejím trvání (srov. Šámal, P., a kol.
Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, s. 1009-1013).
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného a shledal, že odkaz na §
24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku jako ustanovení
vztahující se k hmotně právní kvalifikaci skutku je správně obsaženo v právní
větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu, nikoli ve výroku o trestu tohoto rozsudku, jak obviněný
nesprávně namítá. Ve výroku o trestu se neuvádí odkaz na ustanovení § 24 tr.
zákoníku týkající se účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu,
neboť toto ustanovení neobsahuje žádné trestní sankce (srov. § 122 odst. 1 věta
první tr. ř.).
Obviněný dále k tomuto dovolacímu důvodu namítl absenci výroku o
zproštění obžaloby v rozsudku odvolacího soudu. Ačkoliv obviněný tuto námitku
nijak blíže neodůvodnil, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v témže řízení
ohledně téhož skutku nelze rozhodnout odsuzujícím a zprošťujícím výrokem.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud
druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný
prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo
odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném
opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně -
neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil
řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud nezjistil s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech
odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Z. K. jako celek je zjevně
neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek