7 Tdo 1601/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. května 2006 v neveřejném zasedání
v Brně o dovolání obviněného R. R., které podal proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 4 To 47/2005, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 6/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 3 T
6/2004, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. 1. - 19.
a II. 1. - 28. skutkové věty výroku o vině. Za tento trestný čin byl obviněnému
uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti)
let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu obchodní činnosti - nákupu
zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a dále v zákazu provádění
průmyslových, inženýrských, bytových a občanských staveb na dobu 5 (pěti) let.
Rozsudkem byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k
náhradě škody, a to vůči poškozeným v rozsudku blíže specifikovaným, přičemž
někteří z těchto poškozených byli se zbytkem svého nároku na náhradu škody
podle § 229 odst. 3 tr. ř. (správně podle § 229 odst. 2 tr. ř.) odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli někteří z
poškozených odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo ohledně obviněného R. R.
taktéž rozhodnuto zprošťujícím výrokem.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním. O tomto
řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým
rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 4 To 47/2005, tak, že podle § 258 odst. 1
písm. b), c), d) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části
zrušil, a poté za použití § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného R. R. opětovně uznal
vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se podle
skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že „v postavení jediného společníka
a současně jednatele společnosti D., společnost s r. o., vylákal v období od
března 1997 do 24. 11. 1997 na různých místech ČR, od různých subjektů, zboží,
služby, provedení přeprav, v úmyslu následně vystavené faktury ve lhůtách
splatnosti ani později neuhradit, a to“ faktury vystavené celkem 28 poškozenými
a tedy specifikované pod body 1 až 28 skutkové věty výroku o vině, „a takto
konal s úmyslem předmětné zboží, služby, přepravu neuhradit, finanční
prostředky získané prodejem daného zboží užít jiným způsobem než k úhradě
vystavených faktur, ačkoli si byl vědom finanční situace společnosti, kdy
finanční prostředky získané prodejem zboží užil nezjištěným způsobem, čímž
způsobil škodu ve výši 8.898.785,50 Kč“. Za tento trestný čin odvolací soud
obviněnému uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 5
a ½ (pět a půl) roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařadil do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu obchodní činnosti - nákupu
zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 5 (pěti) let. Soud druhého
stupně dále podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných
nárocích na náhradu škody a podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a z důvodů
uvedených v § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil
trestní stíhání obviněného pro skutky, jimiž byl tento uznán vinným pod body I.
1. - 19. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku o vině, trestu a
náhradě škody, podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 písm. a), c), e) a g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve uvedl skutková
zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil i soud
stupně druhého, a v této souvislosti poznamenal, že většina svědků obžaloby,
kteří ji měli podporovat, se jeví jako nevěrohodná s tím, že státní zástupce v
případě tří osob, které byly slyšeny v hlavním líčení jako svědci, podal podnět
k trestnímu stíhání pro trestný čin křivé výpovědi.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný
poukázal na skutečnost, že ve veřejném zasedání o jeho odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně rozhodoval u Vrchního soudu v Praze senát složený z
předsedkyně senátu JUDr. L. K. a soudců JUDr. R. H. a Mgr. V. M., přestože z
rozvrhu práce tohoto soudu plyne, že trestní senát je složen z JUDr. H. K.,
JUDr. L. K. a JUDr. R. H., a dále uvedl, že o této obměně senátu, k níž muselo
dojít bezprostředně před zahájením jednání, nebyl informován ani on, ani jeho
obhájce. Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 307/03 je ovšem
součástí práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení
složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů, přičemž
věc může být projednána a rozhodnuta v jiném než určeném složení senátu pouze
tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná; za
důvodnou absenci je přitom třeba považovat vyloučení soudce z důvodu podjatosti
a jeho odůvodněnou nepřítomnost např. v důsledku nemoci, dovolené, pracovní
cesty apod.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že je
přesvědčen, že v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně bylo
zkráceno jeho právo na řádný výkon obhajoby. Bylo totiž prokázáno, že notářský
zápis, na základě něhož nabyl 100 % obchodní podíl na společnosti D., sepsala
notářka JUDr. E. D., pravděpodobně manželka JUDr. J. D., který mu byl původně
ustanoven obhájcem, která poté, co začala vykonávat advokacii, zastupovala
JUDr. J. D. při jeho obhajobě. Současně z trestního spisu ve věci svědka J. S.,
který byl čten v hlavním líčení, vyplývá, že tento svědek si za svého právního
zástupce zvolil nejprve JUDr. J. D., a poté i JUDr. E. D. Obviněný v
souvislosti s těmito skutečnostmi poukázal na to, že jeho zájmy a zájmy svědka
Jana Suka jsou v rozporu, a dále na ustanovení § 40a a § 37a odst. 2 tr. ř.,
která upravují zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování, a na
ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. stanovící případy, ve kterých je
advokát povinen odmítnout poskytnutí právních služeb. S ohledem na tato
ustanovení je obviněný přesvědčen, že není možné, aby advokát (včetně
substitučního pověření) v trestním řízení obhajoval dva či více odsouzených,
jejichž zájmy si odporují a kteří vypovídají proti sobě, a že uvedená procesní
vada, spočívající v zásadních nedostatcích v obhajobě, měla vliv i na vedení
celého trestního řízení, když v rámci hlavního líčení bylo několik důkazů
výslechem svědků provedeno přečtením protokolů o jejich dřívější výpovědi podle
§ 211 odst. 3 tr. ř., návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů byly
zamítnuty a bylo upuštěno od provedení výslechů svědků L. K., J. D. a J. S.
Protože ani obviněný, ani jeho řádný obhájce neměli možnost klást těmto svědkům
otázky, uvedené důkazy nemohou založit jakoukoli úvahu soudu o skutkovém stavu
v dané věci. S ohledem na shora uvedené je obviněný toho názoru, že v
přípravném řízení neměl obhájce, resp. měl obhájce z věci vyloučeného, ač ho
podle zákona mít měl.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uvedl, že
jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního
stíhání (§ 2 odst. 1 tr. ř. a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod),
která se promítá do stadia zahájení trestního stíhání tím, že v ustanovení §
160 odst. 1 tr. ř. stanoví náležitosti sdělení obvinění, resp. záznamu o
sdělení obvinění. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 125/2001 je
nezbytné, aby ve sdělení obvinění byly tvrzeny takové skutečnosti, které
odpovídají všem zákonným znakům trestného činu. Na to pak navazuje právo
odsouzeného na obhajobu stanovené zejména v § 33 odst. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 3
Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Obviněnému tedy musí být umožněno obhajovat se proti
takovému obvinění, ze kterého je jasné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující
znaky trestného činu se mu kladou za vinu. Obviněný v této souvislosti poukázal
na to, že sdělení obvinění ze dne 1. 6. 1999 a 18. 11. 1999 neobsahuje
subjektivní stránku trestného činu a že z tohoto důvodu je nelze považovat za
zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. a napadenými rozhodnutími
obecných soudů došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny (nález Ústavního soudu ČR
č. IV. ÚS 582/99).
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uplatnil námitky,
které opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný předně považuje zdůvodnění odvolacího soudu ohledně subjektivní
stránky trestného činu za zcela nedostatečné. V této souvislosti poukázal na
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/2003, podle kterého je jedním z
principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli
při rozhodování i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v
trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 a § 134 odst. 2 tr.
ř., a podle kterého je v trestním řízení třeba dodržovat základní zásady
zakotvené v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména zásadu zjišťování skutkového
stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zásadu volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které nesmí být projevem libovůle orgánů
činných v trestním řízení, a proto je nezbytné důkazní postup vyčerpávajícím
způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit; tento
požadavek je potom vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku
(§ 125 tr. ř.) a usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.).
Obviněný dále uvedl, že při posouzení skutků byl soudem prvního stupně porušen
zákon, když jím bylo předmětné jednání subsumováno pod jiný trestný čin, než o
jaký ve skutečnosti jde. Soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací měl „z
hlediska aplikace příslušného hmotně právního ustanovení trestního řádu“
zohlednit ty skutkové okolnosti, které byly prokázány a které obviněný podrobně
rozebral na stranách 11 - 14 /v bodech B) a) - d)/ svého mimořádného opravného
prostředku, kde zejména uvedl, co podle jeho názoru vyplývá z listin
předložených jednotlivými poškozenými, příp. z výpovědí jejich zástupců
(společnost B., spol. s r. o., U., S., s. r. o., V., spol. s r. o., R., spol.
s r. o., S. P., H. P., spol. s r. o., O. Č., s. r. o., C., a. s., A., s. r.
o., P. M., spol. s r. o., paní M. K., společnost E., s. r. o., V. S., s. r.
o., K., spol. s r. o., R. P., komanditní společnost, C., s. r. o., A. J. J.,
B. U. N.) a dále z listin předložených svědkem M. S. či z důkazů týkajících se
převodu majetku společnosti D. na společnost M. T., s. r. o., svědka M. P. Ze
skutečností uvedených obviněným podle jeho názoru vyplývá, že nebyla prokázána
ani jedna ze složek objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. Protože zboží bylo objednáváno na základě objednávek, které
nejsou podepsány, které podepsaly jiné osoby než obviněný, aniž by jim tento k
takovému jednání udělil souhlas, či na kterých byly podpisy obviněného
zfalšovány či přeneseny prostředky kopírovací techniky, je evidentní, že
obviněný nebyl osobou, která by v postavení jediného společníka a jednatele
společnosti D. vylákala od různých subjektů zboží. V případech, kde objednávky
podepsaly jiné osoby, je nutno projev vůle přičítat jiným osobám (v této
souvislosti obviněný poukázal na to, že některé objednávky podepsal i Ing. A.
R., který byl řádným jednatelem společnosti D. a který tedy mohl tuto
společnost zavazovat), v případě objednávek se zfalšovaným podpisem obviněného
či objednávek, na které byl jeho podpis přenesen prostředky kopírovací
techniky, se projevy vůle musejí přičítat osobě, která doklady falšovala (zde
obviněný upozornil na to, že se neúčastnil jednání se společností B. U. N., do
které směřovalo nejvíce dodávek společnosti D.). Obviněný se domnívá, že ve
spise není založen jediný důkaz o tom, že osobně vylákal od konkrétních
dodavatelů zboží a že v případě, kdy objednávky podepsaly jiné osoby než on, by
bylo možné uvažovat o kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., když jeho povinností
jako jednatele společnosti D. bylo opatrovat její majetek. Obviněný rovněž
namítl, že soud druhého stupně neobjasnil ani další aspekty objektivní stránky
předmětného trestného činu, a sice to, koho vlastně svým jednáním obohatil,
pokud neobohatil sebe, a zda zboží bylo skutečně dodáno.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o existenci jeho
podvodného úmyslu, protože neudílel žádné pokyny k činnosti, jež měla směřovat
k objednání zboží; z tohoto důvodu se nemohlo jednat o vědomé volní chování při
porušení povinnosti při správě cizího majetku a bylo by možné uvažovat o tom,
že jeho jednání vykazuje znaky trestného činu podle § 255a tr. zák. Navíc bylo
prokázáno, že objednávky činil i druhý jednatel společnosti D., a proto je
vyloučeno, aby v takovém případě nesl odpovědnost za správu majetku obviněný, a
dále osoby, které nebyly zaměstnanci D. a které byly činné i pro jinou
právnickou osobu se sídlem ve stejném areálu; obviněný tedy nemůže nést
odpovědnost za jednání osob, kterým se dostaly do dispozice dokumenty jeho
společnosti. Podle obviněného je situace o to absurdnější, že nikdy nebyl
jediným jednatelem společnosti D. - do 25. 7. 1997 byli jednateli i Z. H. a M.
K. a do 14. 1. 1998 i Ing. A. R. Obviněnému není známa jediná právní norma,
resp. její interpretace, podle níž by měl být trestně odpovědný i za objednávky
zboží a přepravy, které prokazatelně učinil jiný jednatel společnosti D.
Obviněný v této souvislosti jako příklad uvedl skutek popsaný pod bodem 8
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl uznán vinným, přestože bylo prokázané, že
dohodu o obchodních podmínkách s firmou S., s. r. o., sepsal Ing. A. R., že se
zástupcem této firmy vždy jednal a objednával od ní zboží buď Ing. A. R., či Z.
H. a že dohodu o uznání dluhu s touto firmou podepsal Ing. A. R. Obviněný se
ztotožňuje s právním názorem vysloveným u odvolacího soudu v závěrečném návrhu
Vrchního státního zastupitelství v Praze, podle kterého by měl být obviněný
zproštěn obžaloby ohledně skutků, kdy zboží objednal Ing. A. R.
Konečně obviněný v dovolání uvedl, že pokud poškozený X. P. (dříve H. M., spol.
s r. o., H. P.) navrhl, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému
povinnost nahradit škodu ve výši 749.074,- Kč, nemůže být tento trestně
odpovědný za částku 2.057.294,- Kč. Podle obviněného lze důvodně předpokládat,
že částka 1.308.220,- Kč byla poškozenému uhrazena, resp. že dodatečně vyšlo
najevo, že předmětné zboží v této hodnotě nebylo dodáno, zboží bylo zabaveno
nazpět či původní částka byla nesprávně nárokována.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. v napadené části zrušil a aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření
k dovolání obviněného k námitce, která je opřena o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř., uvedl, že za situace, kdy by dovolací soud dospěl k
závěru, že odvolací soud byl řádně obsazen, že jeho senát rozhodoval v úplném
složení, a to v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a zákona č.
6/2002 i s rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2005, a že veřejné
zasedání proběhlo ve smyslu § 234 tr. ř. za stálé přítomnosti všech členů
senátu, musel by dovolání v části, ve které obviněný právně relevantně odkázal
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; pokud by ovšem Nejvyšší
soud zjistil, že zmíněné předpoklady nebyly splněny, musel by podle § 265k
odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí v
celém jeho rozsahu, jakož i rozhodnutí navazujících, a následně rozhodnout
podle § 265l odst. 1 tr. ř. o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí
Vrchnímu soudu v Praze.
K námitce obviněným opřené o důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod, který nespočívá
v obecném či jakémkoli porušení práva obviněného na obhajobu, je naplněn jen
tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Toto se v daném případě nestalo, neboť obviněný R. R. po celou dobu trestního
řízení obhájce měl, přičemž není rozhodné, zda se jednalo o obhájce soudem
ustanoveného či zplnomocněného. Námitka obviněného nemůže naplnit nejen
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ale nezakládá ani žádný
jiný důvod dovolání; pokud by tedy dovolatel uplatnil pouze tento dovolací
důvod, bylo by nutné takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tento lze
podle státního zástupce uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z
obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., neboť výlučně
v tomto ustanovení trestní řád vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání. Jiné vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, a to i např.
vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje
všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.,
nezakládají ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ani žádný
z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. (38/2005 Sb.
rozh. tr.). Dovolání je tedy v té části, ve které obviněný odkázal na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nutno odmítnout podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř.
Ohledně námitek, které obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu namítá, že soudy neodůvodnily svá rozhodnutí způsobem, který
by odpovídal ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., a argumentuje takovým způsobem,
že je z něj zřejmé, že podle dovolatele mělo dojít k porušení ustanovení § 2
odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž polemizuje se skutkovými závěry soudů, že zboží od
poškozených firem vylákal, že zboží bylo dodáno a že tak činil v podvodném
úmyslu za zboží nezaplatit. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že závěry
o tom, zda pachatel někoho uvedl v omyl, o existenci zavinění a jeho formě či o
způsobení škody na cizím majetku jsou sice závěry právními ale vycházejícími ze
skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž
přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nelze domáhat způsobem, jak to činí obviněný. Ten v podstatě nejdříve
namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily shromážděné důkazy, a teprve následně
vyvozuje, že závěr soudů o naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. nemá
oporu v provedených důkazech. Hmotně právní povahu vyžadovanou ustanovením §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají ani námitky proti výši škody způsobené
jednáním, protože ty se rovněž opírají o skutkové okolnosti. Námitky obviněného
by z hlediska předmětného dovolacího důvodu mohly mít význam pouze v případě,
pokud by mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými
soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci existoval extrémní nesoulad
a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však
nestalo. Státní zástupce je tedy toho názoru, že dovolání obviněného v části,
ve které odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V závěru svého vyjádření k dovolání státní zástupce s ohledem na to, že námitky
uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), e) a g) tr.
ř. nelze pod tyto dovolací důvody subsumovat, a dále s ohledem na předpoklad,
že námitky vznesené v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Státní zástupce pouze pro případ, že by Nejvyšší soud zjistil,
že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl namítnut
opodstatněně, navrhl, aby napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí navazující,
bylo podle § 265k odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. zrušeno a podle § 265l odst. 1
tr. ř. věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným
způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr.
ř., státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže ve věci
rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže
místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že Vrchní soud v
Praze rozhodoval o jeho odvolání v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.
L. K. a soudců JUDr. R. H. a Mgr. V. M., přestože z rozvrhu práce uvedeného
soudu plyne, že se trestní senát skládá z JUDr. H. K., JUDr. L. K. a JUDr. R.
H., s tím, že ani obviněný, ani jeho obhájce nebyl o „obměně senátu“
informován, a absence soudce na rozhodování musí být důvodná.
Z této námitky je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě za spojkou „nebo“, podle níž
bude tento dovolací důvod naplněn tehdy, pokud soud, který ve věci rozhodl,
nebyl náležitě obsazen. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení
neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích dále jen „zákon“), tzn. tehdy, jestliže namísto
senátu rozhodoval samosoudce nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu
a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, pokud senát
rozhodoval v neúplném složení, popř. pokud se na rozhodování podílel soudce,
který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř.
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. bude
ovšem naplněna i tehdy, pokud soud rozhodující ve věci nebyl obsazen v souladu
s rozvrhem práce vydaným předsedou soudu pro projednání s příslušnou
soudcovskou radou (§ 41 odst. 2 zákona). Podle § 42 odst. 1 zákona se v rozvrhu
práce soudu zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci,
přísedící, atd., kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních /písm.
a)/, a určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce,
kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů
stanovených zákonem projednat a rozhodnout /písm. d)/. Toto ustanovení § 42
odst. 1 písm. d) zákona potom blíže rozvádí ustanovení § 1 odst. 2 věta třetí
instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává
vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, podle něhož se u
soudců v rozvrhu práce stanoví pro případ nepřítomnosti delší než tři měsíce
nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem zastupování tak, aby
bylo zřejmé, který senát nebo soudce věc projedná a rozhodne.
Právo na zákonného soudce tedy není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné,
funkční a místní příslušnosti soudu ani zákonným vymezením obsazení soudu.
Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 307/03 vyslovil k této otázce právní
názor, že pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a
rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy,
jestliže absence soudců určených rozvrhem práce je důvodná. Zastoupení soudců
se pak stejně jako složení senátu musí řídit předem stanovenými pravidly
určenými rozvrhem práce.
Jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu vrchního soudu JUDr. L. K.,
předsedkyně senátu JUDr. H. K. čerpala v době konání veřejného zasedání (25. 8.
2005) řádnou dovolenou. Ze žádosti o dovolenou JUDr. H. K. pak vyplývá, že jí
byla schválená dovolená v době od 2. do 26. 8. 2005. Z rozvrhu práce vrchního
soudu na rok 2005 pak vyplývá, že senát je zastupován senátem, jehož členem je
soudce Mgr. V. M. Tento byl proto také jako soudce členem senátu rozhodujícím o
odvolání obviněného. O tyto důkazy Nejvyšší soud doplnil dokazování podle §
265r odst. 7 tr. ř. v průběhu neveřejného zasedání.
Namítá-li tedy obviněný, že soudní agenda musí být přidělována a složení senátu
musí být určeno podle pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu, přičemž
důvodem absence soudce může být jen odůvodněná nepřítomnost (např. nemoc,
dovolená apod.), tyto podmínky byly v daném případě splněny. Informovat
obviněného o změně ve složení senátu přitom zákon soudu neukládá a vzhledem k
délce dovolené se nejedná ani o změnu senátu bezprostředně před jednáním, když
JUDr. H. K. byla na dovolené již tři týdny před konáním veřejného zasedání.
S ohledem na shora uvedené byla námitka, kterou obviněný opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., shledána zjevně neopodstatněnou.
Obviněný své dovolání opřel taktéž o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Uvedený dovolací důvod bude naplněn zejména tehdy, pokud v trestní věci byly
dány podmínky nutné obhajoby uvedené v § 36 tr. ř., tzn. pokud obviněný musel
být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.), nebo
ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl.
O tento dovolací důvod obviněný opřel zejména námitku, podle níž v přípravném
řízení a v řízení před soudem prvního stupně bylo zkráceno jeho právo na řádný
výkon obhajoby tím, že měl obhájce, který měl být podle jeho názoru s ohledem
na ustanovení § 40a tr. ř. ve spojení s ustanovením § 37a odst. 2 tr. ř.
povinnosti obhajování zproštěn, čímž podle něj nastala stejná situace, jako
kdyby obhájce neměl, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Pokud jde o důvod, pro
který měl být jemu ustanovený obhájce JUDr. J. D. povinnosti obhajování
zproštěn, tento obviněný spatřuje v tom, že JUDr. J. D. i JUDr. E. D., která
jeho obhájce zastupovala při jednotlivých úkonech v rámci přípravného řízení a
řízení před soudem prvního stupně, zastupovali v související trestní věci
svědka J. S., jehož zájmy jsou, jak tvrdí obviněný, se zájmy obviněného v
rozporu.
Obviněný tedy nenapadá porušení procesního ustanovení § 36 tr. ř. o nutné
obhajobě (a ani jej napadat nemůže, neboť byl po celé trestní řízení obhájcem
zastoupen), ale skutečnosti jiné, a to zejména postup soudů nižších stupňů,
kterým vytýká, že nerozhodly o zproštění jemu ustanoveného obhájce JUDr. J. D.,
a způsob výkonu obhajoby, když uvádí, že s ohledem na jím tvrzený rozpor mezi
jeho zájmy a zájmy svědka J. S. mohl být postupem obhájce neoprávněně
znevýhodněn.
Obhajování obviněného vyloučeným obhájcem lze obecně zařadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože jde o případ, kdy obhajobu
vykonávala osoba, která podle zákona obhájcem v trestním řízení být nemůže, a
to ať již z důvodu uvedených v § 35 odst. 2, 3 tr. ř., nebo pro vyloučení (nebo
zproštění) obhájce z důvodu § 37a odst. 2 tr. ř., protože jde o situaci
srovnatelnou s pozicí obviněného bez obhájce.
V daném případě obviněný namítá s poukazem na § 37a odst. 2 tr. ř., že jeho
zájmy jsou v rozporu se zájmy svědka Jana Suka, kterého v jeho trestní věci
zastupoval tentýž obhájce JUDr. J. D. a také JUDr. E. D. Obviněný ale přehlíží,
že důvod podle § 37a odst. 2 tr. ř. se týká vyloučení (zproštění) obhájce
vykonávajícího obhajobu spoluobviněných jejichž zájmy si v trestním řízení
odporují. Jde tedy o obhajobu pachatelů stejné trestné činnosti stíhaných buď
společně nebo z různých důvodů odděleně, kdy pak vzájemně v řízení vůči sobě
vystupují v postavení svědka. O takovýto případ se ale v této věci nejedná když
jediná souvislost spočívá v okrajových okolnostech získání padělku pasu
obviněným a zaslání výzvy k přesměrování plateb za zboží na nový účet D. a jak
uvedl již soud prvního stupně, daný svědek nebyl za tyto skutky odsouzen.
Ohledně přesměrování plateb je v této trestní věci významná zejména výpověď
svědka L. H., který byl osobně slyšen u hlavního líčení za přítomnosti
obviněného i nového obhájce JUDr. V. J. To ostatně platí i o výslechu svědka J.
S. a vlastně celého hlavního líčení, které je těžištěm dokazování, narozdíl od
přípravného řízení, kde se důkazy toliko opatřují, aby byly následně provedeny
a zhodnoceny v řízení před soudem.
Odvolací soud proto správně konstatoval, že k porušení práva na obhajobu
nedošlo, když svědek J. S., jehož tvrzení je v rozporu s tvrzením obviněného,
byl daným obhájcem zastupován v jiné trestní věci, v níž byl stíhán pro jiná
jednání než obviněný R. R., byť okrajově související.
Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná, když nelze také
přehlédnout, že svědek J. S. vůbec nevypovídal k podstatě jednání obviněného,
ale toliko k otázce nakládání s finančními prostředky získanými trestnou
činností, a to ještě toliko s částí těchto prostředků, tj. k okolnostem po
dokonání trestného činu.
Obviněný dále v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř. poukázal na skutečnost, že v rámci hlavního líčení bylo několik důkazů
výslechem svědků provedeno tak, že byly přečteny protokoly o jejich dřívějších
výpovědích podle § 211 odst. 3 tr. ř., v důsledku čehož neměl možnost ani on,
ani „řádný (zvolený) obhájce“ těmto svědkům klást otázky. Toto tvrzení ovšem
souvisí s předcházející námitkou a obviněný jím de facto napadá použitelnost
protokolů o výpovědích svědků, jichž se v přípravném řízení a v řízení před
soudem prvního stupně účastnil obhájce JUDr. J. D. (JUDr. E. D.), který měl být
podle jeho názoru zproštěn povinnosti obhajování. Dovolací soud v této
souvislosti považuje za vhodné poznamenat, že uvedené tvrzení nemá v
předloženém trestním spise Krajského soudu v Hradci Králové vedeném pod sp. zn.
3 T 6/2004 oporu. V hlavním líčení totiž byly provedeny osobní výslechy všech
svědků, které soud prvního stupně s ohledem na zásadu zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), považoval za
nezbytné vyslechnout a kteří současně nebyli uvedeni v podání obviněného
založeném pod č. l. 2839 a 2840 tr. spisu, kterým tento udělil svůj výslovný
souhlas s přečtením protokolů o jejich dřívější výpovědi podle § 211 odst. 1
tr. ř., s výjimkou svědkyně N. Š., jejíž výpověď byla v rámci hlavního líčení
přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (č. l. 2970 tr. spisu), přičemž
obviněný k této výpovědi uvedl, že je pravdivá.
Konečně obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř. spatřuje taktéž v tom, že soud zamítl návrhy na provedení dalších důkazů a
upustil od provedení výslechů svědků L. K., J. D. a J. S. Tyto skutečnosti
uvedenému důvodu dovolání po obsahové stránce neodpovídají, neboť obviněný jimi
napadá nikoli porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě, ale postup
soudu při provádění důkazů a současně úplnost a tedy i správnost skutkového
stavu; takovéto námitky ovšem ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
c) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. po
obsahové stránce neodpovídají (viz níže).
V části dovolání, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř., tedy obviněný uplatnil námitky, které se nacházejí mimo rámec
tohoto dovolacího důvodu a zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné.
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný poukázal na skutečnost, že
sdělení obvinění ze dne 1. 6. 1999 a ze dne 18. 11. 1999 neobsahuje subjektivní
stránku trestného činu, a proto jej nelze považovat za zákonné sdělení obvinění
podle § 160 odst. 1 tr. ř., prostřednictvím něhož je realizována zásada
zákonnosti trestního stíhání zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, a napadenými rozhodnutími obecných soudů tak došlo k porušení
uvedeného ustanovení Listiny.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze ovšem uplatnit pouze na
situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11
odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto
ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, jako je
např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které
neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1
tr. ř., důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (k tomu
viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C.
H. Beck, sešit 10, pod č. T 739).
Námitka, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř., tedy není způsobilá tento důvod dovolání naplnit.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkou, podle níž je
odůvodnění odvolacího soudu ohledně subjektivní stránky trestného činu
nedostatečné. Obviněný totiž touto námitkou soudu druhého stupně vytýká
porušení procesního ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., které upravuje obsahové
náležitosti odůvodnění rozsudku a které podle obviněným zmiňovaného nálezu
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/2003 slouží ke kontrole dodržování
základních zásad trestního řízení zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. ze strany soudů, a nikoli nesprávné hmotně právní posouzení skutkových
závěrů týkajících se subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. Dovolací soud se rovněž nevěnoval námitce, podle níž byl
napadeným rozsudkem odvolacího soudu porušen zákon, když jím bylo předmětné
jednání obviněného subsumováno pod jiný trestný čin, než o jaký ve skutečnosti
jde. Toto „porušení zákona“ totiž obviněný spatřuje v tom, že soudy nižších
stupňů nezohlednily ty skutkové okolnosti, které obviněný podrobně rozebral na
stranách 11 - 14 /v bodech B) a) - d)/ svého mimořádného opravného prostředku,
kde zejména uvedl, co podle jeho názoru z jím vyjmenovaných listinných důkazů
či výpovědí poškozených (resp. jejich zástupců) a svědků vyplývá. Z tohoto je
jednoznačně zřejmé, že obviněný se námitkou „porušení zákona“ způsobeného
nezohledněním určitých skutkových okolností ze strany soudů dříve činných v
jeho trestní věci primárně domáhá jiného hodnocení důkazů a tedy i jiných
skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů, a sekundárně až
jiného hmotně právního posouzení skutkového stavu, k němuž by podle obviněného
bylo možné na základě jiného hodnocení důkazů dospět. Jak již bylo ovšem výše
uvedeno, dovolací soud není oprávněn skutková zjištění učiněná soudy nižších
stupňů zpochybňovat a tato jsou pro něj závazná. Ze stejných důvodů je nutné
jako skutkovou a nikoli hmotně právní námitku posoudit i tvrzení obviněného, že
„nebyla prokázána ani jedna ze složek objektivní stránky trestného činu podvodu
podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. z.“ /str. 14 dovolání obviněného, bod B)
e)/, což podle něj vyplývá „ze všech shora uvedených skutečností, kterými se
soud prvého stupně potažmo odvolací soud v žádném případě nezabýval
správně“ (tamtéž), neboť tímto tvrzením obviněný de facto opětovně napadá
správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a tedy i správnost jimi
učiněných skutkových zjištění. Ke stejnému závěru dovolací soud dospěl i
ohledně námitky, podle níž obviněný „nebyl tou osobou, která by v postavení
jediného společníka a jednatele společnosti D. vylákala od různých subjektů
zboží“, když „není v trestním spise založen ani jediný důkaz o tom, že
odsouzený … osobně v úmyslu způsobit ke škodě konkrétních dodavatelů … měl od
těchto dodavatelů vylákat zboží zejména stavebního charakteru a tím jinou osobu
obohatit“ (str. 15 dovolání).
Pokud jde o tvrzení obviněného, že soud druhého
stupně neobjasnil ani další aspekt objektivní stránky předmětného trestného
činu, a sice to, koho vlastně obviněný obohatil, nelze než konstatovat, že toto
směřuje výlučně proti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a tedy proti
porušení procesního ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Jako skutkovou a nikoli
hmotně právní námitku dovolací soud rovněž shledal tvrzení obviněného, podle
něhož obžaloba neprokázala, že zboží bylo skutečně dodáno.
Konečně obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že mu
soud druhého stupně ve svém odsuzujícím rozsudku na jedné straně uložil
povinnost nahradit poškozené společnosti X. P. C., s. r. o., škodu ve výši
749.074,- Kč a na straně druhé jej uznal trestně odpovědným, že této
společnosti způsobil škodu ve výši 2.057.294,- Kč, přičemž se „s touto námitkou
… ve svém … odsuzujícím rozsudku ze dne 25. 8. 2005 opětovně nikterak
nevypořádal“ (str. 18 dovolání). Podle obviněného lze předpokládat, že částka
1.308.220,- Kč byla uvedenému poškozenému uhrazena, resp. že dodatečně vyšlo
najevo, že zboží v této hodnotě nebylo dodáno, popř. bylo zabaveno nazpět či že
původní částka byla nesprávně nárokována. Taktéž tato námitka důvodu dovolání
uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák. po obsahové stránce neodpovídá,
neboť obviněný jejím prostřednictvím jednak zpochybňuje správnost skutkového
zjištění uvedeného v bodu 14 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého
stupně, že „vylákal od H. M., spol. s r. o. H. P. (nyní X. P. C.), zboží v
celkové hodnotě 2.057.294,- Kč, avšak následně vystavené faktury ve stanovených
lhůtách splatnosti ani později do současné doby neuhradil“, tj. že zboží v této
hodnotě poškozený společnosti D. T. společnost s r. o. (dále jen „D.“) dodal a
toto mu nebylo uhrazeno. Současně opětovně napadá porušení procesního
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. upravujícího náležitosti obsahu odůvodnění
rozsudku soudu. V této souvislosti dovolací soud toliko poznamenává, že soud
není oprávněn ve výroku rozsudku o náhradě škody přiznat poškozenému nárok na
náhradu škody ve vyšší výši, než jakou poškozený uplatnil ve svém návrhu podle
§ 43 odst. 3 tr. ř., a že pozdější (částečná) úhrada nezaplacené faktury je
považována toliko za náhradu škody a nemá na trestní odpovědnost pachatele
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. žádný vliv.
Jako hmotně právní námitku po obsahové stránce odpovídající dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací soud posoudil úvahu obviněného,
že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., když jeho povinností
jako jednatele společnosti D. bylo opatrovat její majetek. Dovolací soud dospěl
k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Podle § 250 odst. 1 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle § 255 odst. 1 tr. zák. se trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že
poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že podstatou trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. je toliko jednání (konání nebo
opomenutí) osoby povinné opatrovat nebo spravovat cizí majetek, kterým na tomto
cizím majetku vznikla škoda, přičemž se nevyžaduje, aby se tímto jednáním tato
osoba pachatel či někdo jiný obohatil a aby tímto jednáním pachatel uvedl
někoho v omyl, popř. aby jeho jednání bylo umožněno využitím omylu na něm zcela
nezávislým nebo aby pachatel zamlčel podstatné skutečnosti, jako je to
vyžadováno u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Pokud je tedy
prokázáno nejen způsobení škody na cizím majetku, ale taktéž to, že došlo k
obohacení pachatele, jemuž bylo opatrování či spravování tohoto cizího majetku
svěřeno (popř. někoho jiného) a že pachatel svým jednáním uvedl někoho v omyl
(popř. při svém jednání využil něčího omylu či zamlčel podstatné skutečnosti),
nelze ustanovení § 255 tr. zák. použít a zjištěný skutkový stav je třeba právně
kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Ustanovení § 255 tr.
zák. je tedy k ustanovení § 250 tr. zák. subsidiární.
V této souvislosti dovolací soud dále poznamenává, že další podstatný rozdíl
mezi trestnými činy podle § 250 a § 255 tr. zák. spočívá v objektu těchto
trestných činů; zatímco u trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 tr. zák. je objektem toliko cizí majetek, který je
pachatel povinen opatrovat či spravovat, ustanovení § 250 tr. zák. o trestném
činu podvodu chrání nejen tento cizí majetek, ale taktéž jakýkoli cizí majetek
náležející subjektu odlišnému od pachatele tohoto trestného činu. Rovněž s
ohledem na tuto odlišnost mezi trestnými činy podle § 250 a § 255 tr. zák.
nemohlo být jednání obviněného právně posouzeno jako trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., když jím podle tzv.
skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně byla způsobena škoda
nikoli společnosti D., jejíž majetek byl obviněný jako její jednatel povinen
spravovat, ale subjektům od této společnosti odlišným.
Obviněný v souvislosti s hmotně právní námitkou, kterou se domáhal právní
kvalifikace svého jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 tr. zák., poukázal na to, že v některých případech
zboží objednaly jiné osoby, a to zaměstnanci společnosti D., osoby, u nichž
podle obviněného nebylo prokázáno, že byly u společnosti D. zaměstnány, ale že
byly činné pro jinou právnickou osobu, a dále ostatní jednatelé společnosti,
kterými byli do 25. 7. 1997 Z. H. a M. K. a do 14. 1. 1998 Ing. A. R.
Prostřednictvím této námitky obviněný taktéž napadl správnost právního závěru
soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a domáhal se právní kvalifikace svého jednání
jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z
nedbalosti podle § 255a tr. zák.
Z předloženého trestního spisu, a to zejména z odůvodnění meritorních
rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, je zřejmé, že v době, kdy se
obviněný stal jediným společníkem a jednatelem společnosti D., tato již byla
zadlužena poskytnutým úvěrem, za který svým majetkem ručili bývalí společníci a
jednatelé, svědkové Ing. A. R., Z. H. a M. K., kteří po převodu svých
obchodních podílů na obviněného zůstali ve společnosti jako její zaměstnanci.
Po vstupu obviněného do společnosti D. nejprve došlo k uskutečnění menších
objemů obchodů a zaplacení dodaného zboží v hotovosti, a poté následovaly velké
odběry zboží, které již společností D. zaplaceno nebylo. Bylo zjištěno, že
obviněný „sám jednal … aktivně s dodavateli a přispíval tak k obrazu řádného
podnikatele a dobře prosperující firmy, což bylo v rozporu s realitou. Vzhledem
k dobrému vystupování, komunikačním schopnostem a intelektové úrovni, působil
na dodavatelské partnery důvěryhodným dojmem. Projevoval také ochotu k
podepsání směnek, sliboval zaplacení po získání úvěru apod., aby oddálil
vymáhání dluhů a věřitele uklidnil. Obchodní partnery tak uváděl v omyl o
skutečné situaci firmy D. a podstatě svého podnikání“ (str. 31 rozsudku soudu
prvního stupně). „Kromě obchodních cest do dodavatelských firem, podepisoval
různé doklady, přebíral platby a spravoval jako jediná oprávněná osoba bankovní
účty, respektive do banky (K., I.) docházel sám nebo zmocnil P., podepisoval
šeky pro výběry“ (str. 29 tamtéž). Obviněný také doznal, že na žádost P. „mu
pro jeho potřebu podepsal ve velkém rozsahu bianko doklady, a to příjmové a
výdajové formuláře a dokonce zcela prázdné papíry … nestaral se o finanční
záležitosti, jen když bylo třeba jednat s věřiteli, sliboval zaplacení dluhů
dodavatelům“ (str. 30 tamtéž).
Správně proto již soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný tímto svým
přístupem k plnění podnikatelských povinností umožňoval (mimo vlastního
aktivního jednání) dalším osobám jednat pod firmou D. ve vlastní prospěch,
zajistil jim možnost nakládat s odebraným nezaplaceným zbožím s cílem jeho
zpeněžení, aniž získané prostředky přejdou do hospodaření D. Prokazatelné
aktivity jiných osob, které objednáváním zboží a dalších souvisejících služeb
plnily své pracovní úkoly s vědomím obviněného, jej proto nemůžou vyvinit.
Odvolací soud s ohledem na provedené důkazy také uvedl, že zboží bylo ve
značném rozsahu prodáváno pod cenou a ani tyto utržené prostředky nebyly
použity k úhradě faktur, což zcela nasvědčuje závěru soudu prvního stupně, že
společnost D., v rámci jejíž činnosti jednal též obviněný, neměla v úmyslu od
počátku faktury za zboží hradit. Protože obviněný jednal společně s dalšími
osobami, zahrnuje jeho úmysl nejen zboží, které objednával osobně, ale i v
případech, kdy za firmu jednaly další osoby, neboť jeho úmysl je nutno
posuzovat ve vztahu k jednání společnosti D.
S těmito závěry soudů se dovolací soud ztotožnil a nepřisvědčil námitkám
obviněného ohledně neprokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu podle
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák., resp. posouzení jeho jednání toliko jako trestný čin
podle § 255a tr. zák. Vzhledem k tomu je pak považuje za zjevně neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti,
kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy správně posoudily jednání obviněného jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dovolací soud dovolání
obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš