USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 3. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání
obviněného J. W., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 13 To 259/2017-358, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 47/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T
47/2016-253, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s
podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byl poškozený T. Ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení
ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněný se podle výroku o vině rozsudku okresního soudu uvedených přečinů
dopustil tím, že „dne 21. 2. 2016 v době od 03:00 hodin do 04:00 hodin v baru
B. v XY před větším počtem hostů baru úmyslně fyzicky napadl T. Ř. (nar. XY),
do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez varování udeřil pěstí do
obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s
posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu
života po dobu delší jednoho týdne“.
3. Poprvé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze
dne 30. 3. 2017, č. j. 13 To 130/2017-231, zrušil k odvolání obviněného první
odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2017, č. j. 2 T
47/2016-206, v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Tímto prvním
odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2017, č. j. 2 T
47/2016-206, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Po zrušení uvedeného rozsudku krajským soudem byl obviněný opět
stejně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č.
j. 2 T 47/2016-253. Podruhé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze z
podnětu odvolání obviněného tak, že rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 13 To
259/2017-276, zrušil opět stejně odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami
ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253, v celém rozsahu, nově ale již sám
rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného vinným pouze přečinem výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5
měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Poškozený T. Ř. byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních. Krajský soud rozhodl na základě stejných skutkových zjištění
jako okresní soud, když se netotožnil pouze s právním posouzením skutku též
jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 13 To
259/2017-276, byl ale k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch
obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo
12/2018, a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud takto rozhodl, když přisvědčil námitkám nejvyššího státního
zástupce, že odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými závěry okresního
soudu uvedenými ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které také převzal
do výroku o vině, dále jako správný zhodnotil také závěr okresního soudu
týkající se vzniklého následku, a to včetně omezení poškozeného v obvyklém
způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Nesprávně ale dospěl k závěru, a to
s ohledem na potíže, které poškozený měl, že nebyl po dobu delší jednoho týdne
podstatně omezen v obvyklém způsobu života, že se tedy nejedná o ublížení na
zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný daným jednáním proto
nenaplnil také znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku.
5. Po zrušení výše uvedeného rozsudku nově ve věci rozhodl odvolací Krajský
soud v Praze tak, že usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 13 To 259/2017-358,
odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu rozsudku Okresního soudu v
Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T 47/2016-253, jako nedůvodné zamítl podle
§ 256 tr. ř.
II
6. Obviněný podal řádně a včas dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 28. 8. 2018, č. j. 13 To 259/2017-358, ve kterém uplatnil důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí,
protože svým jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinů ublížení na zdraví podle
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku ani výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
Skutek tak byl podle něj nesprávně právně posouzen zejména ve vztahu k
pojmovému znaku ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a
konstatování ublížení na zdraví považuje minimálně za předčasné. Za
neprokázanou považuje také příčinnou souvislost mezi jeho „zaviněným úmyslným
jednáním a následkem v podobě újmy na zdraví …tedy absenci příčinné souvislosti
zavinění a následku“. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, zejména i z
pohledu nesprávného právního posouzení pojmového znaku ublížení na zdraví, že
se nepochybně odvíjí od náležitého a úplného objasnění skutkového stavu věci.
7. Dále uvedl, že soudy nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a ani hodnocení provedených důkazů
neodpovídá zásadě upravené v § 2 odst. 6 tr. ř. Rozdílnost právních pohledů na
věc, že má podstatu v jiné rovině, a to té, že ve věci nelze správně rozhodnout
a tedy ani správně právně kvalifikovat jeho údajné protiprávní jednání pro
zásadní absenci objektivních skutkových zjištění vztahujících se k tvrzenému
úrazovému ději a zdravotnímu stavu poškozeného před úrazem i po úrazu.
8. Znalecký posudek MUDr. P. Hrubého nelze podle něj ve věci vůbec k důkazu
použít a vyvozovat z něj jakékoliv závěry o jeho vině přečinem ublížení na
zdraví, protože poškozeného vůbec nevyšetřoval, pouze s ním hovořil
telefonicky, vycházel ze strohých neúplných lékařských zpráv, neměl k dispozici
celkovou zdravotní dokumentaci a poškozený ani plně pravdivě neinformoval
lékaře o jeho potížích s nosem.
9. Poukázal na vyjádření znalce MUDr. J. Křivánka, CSc., který u výslechu
uvedl, že je-li tam posun do strany, což ze snímku nemůže posoudit, měla by být
teoreticky zlomena i nosní přepážka, což ze snímku není vidět, nelze přesně
určit, kolik zlomenin měl poškozený předtím, jsou vidět dvě starší lomné linie
překryté svalkem. Obviněný namítá, že tomuto popisu neodpovídá skutková věta o
zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu. Proto také nemohlo
dojít k repozici, tedy k upravení nosních kůstek – úlomků na původní místo.
10. Za stávající důkazní situace proto podle obviněného rozhodně není postaveno
najisto, zda byl naplněn znak daného přečinu nebo jde pouze o přestupek, ale to
pouze v případě prokázání, že poškozenému zlomeninu nosu opravdu způsobil. Sám
je ale přesvědčen, že mu „svým zaviněním“ zlomeninu nosu nezpůsobil a způsobit
nemohl, protože poškozený ji měl již před touto událostí a pouze využil
konfliktu k možnosti nahlásit pojistnou událost a vůči němu nárokovat náhradu
škody, popř. výdaje spojené s následnou operací, o které se zmiňuje znalec.
11. Opakovaně, že proto také navrhoval vyžádání si podrobné zprávy od
pojišťovny poškozeného, aby bylo zjištěno, za jaké poškození obdržel pojistné
plnění, jakým způsobem popsal zranění při hlášení pojistné události, zda již v
minulosti nárokoval pojistné plnění za poranění nosu, v jakém rozsahu a proč
došlo k ukončení pojistné smlouvy. Poškozený sice sám uvedl, že obdržel
odškodnění od pojišťovny 28 000 Kč, ale nebylo zjišťováno, zda za zlomený nos,
za jeho deformaci atd.
12. Za zásadní pro závěr o nevěrohodnosti poškozeného a jeho snaze získat
majetkový prospěch, považuje obviněný již to, po celé přípravné řízení nikdo ze
svědků poškozeného ani sám poškozený nehovořili o na první pohled výrazném
zakřivení nosu ještě před projednávanou událostí, ač jej znali a věděli, že
hraje i závodně fotbal. Poškozený rovněž ošetřujícím lékařům při prvotních
vyšetřeních nesdělil, že zakřivení nosu měl již před touto událostí a uvedl jim
také nesprávné datum zranění, ne 21. 2. 2016, tedy ze soboty na neděli, ale 22.
2. 2016, tedy z neděle na pondělí. K tomu obviněný odkázal na lékařské zprávy z
22., 23., 24., a 26. 2. 2016, obsažené v trestním spisu.
13. Obviněný dále poukázal na to, že pokud poškozený v hlavním líčení dne 8. 6.
2016 na počátku své výpovědi již uvedl, že v minulosti utrpěl zlomeninu nosu,
ale nikde se neléčil, tak je to v rozporu s lékařskou zprávou A., která
zlomeninu nosu již v minulosti (2012) dokumentuje, navíc s konstatováním, že
jde o zlomeninu staršího data, oproti tvrzení poškozeného zaznamenaného v
lékařské zprávě, že k úrazu došlo včera. To obviněný hodnotí jako další lživé
tvrzení poškozeného. Podle lékařské zprávy ze dne 15. 4. 2012, že navíc byla
osa nosu po operaci rovná, z čehož obviněný dovozuje, že v mezidobí došlo k
dalšímu zranění nosu, při kterém došlo k jeho opětovnému zakřivení. Pokud
poškozený na otázky v hlavním líčení uvedl, že při ošetření uváděl, že měl nos
již zakřivený či zakřivený více, i toto tvrzení považuje obviněný za
nepravdivé, neboť to z prvotních lékařských zpráv nevyplývá a tuto tak skutkově
významnou skutečnost podle jeho výpovědi nesdělil ani znalci.
14. Jednoznačným cílem poškozeného tak podle obviněného bylo zamlčet předchozí
úrazy nosu ve snaze činit jej právně odpovědným za jeho zdravotní stav, včetně
deviace zevní strany nosu doleva, kterou prokazatelně trpěl již před událostí.
15. Obviněný proto namítá, že nelze připustit závěr, že by poškozený před
úrazem netrpěl zdravotními potížemi. Pokud je argumentováno, že byl poškozený
na septoplastice, pak ne po tomto úrazu, ale patrně po úraze v roce 2012.
Dokazování tak obviněný považuje za neúplné, zůstávají podle něj závažné
pochybnosti, existuje řada důkazů svědčících o účelovosti a nevěrohodnosti
výpovědi poškozeného a popisu zranění z jeho strany a již soud prvního stupně,
že jej měl v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ zprostit obžaloby nebo
doplnit dokazování. Protože ve věci obviněný shledává neodstraněné pochybnosti
o zdravotním stavu poškozeného, považuje za nutné doplnit dokazování
vypracováním revizního znaleckého posudku na základě úplné zdravotní
dokumentace poškozeného. I když svědci potvrzují, že poškozenému tekla krev z
nosu, neznamená to, že mu způsobil zlomeninu nosu, resp. v takovém rozsahu, jak
je dovozováno soudy.
16. Obviněný v dovolání také podrobně rozebral výpověď svědka J. M., kterého
blíže nezná a svědek proto neměl důvod vypovídat v jeho prospěch, jak uvedl
okresní soud, a proto považuje toto hodnocení jeho výpovědi za nesprávné.
Svědek je masér fotbalového mužstva, je tak v pravidelném kontaktu i s
poškozeným a musí znát jeho zdravotní stav. Tento svědek měl naopak podle
obviněného snahu vypovídat ve prospěch poškozeného, když uváděl, že poškozený
po události nehrál asi tři zápasy, což je ale vyvráceno výpovědí samotného
poškozeného a pokud svědek uvedl, že si myslí, že před událostí měl poškozený
nos normální, tak tato výpověď je vyvrácena dalšími důkazy. Výpověď tohoto
svědka, který k dotazu obhájce navíc uvedl, že mu poškozený sdělil, že letos má
přeražený nos již popáté, tak rovněž podle obviněného vyvolává důvodné
pochybnosti o zranění poškozeného, o jeho původu a rozsahu, a svědčí o
nevěrohodnosti výpovědi poškozeného. Pokud poškozený se zraněním hraje fotbal a
chodí normálně do práce, pak podle obviněného není vyloučeno, že se zraněním
přišel ten večer i do baru a pouze využil konfliktu s ním k získání majetkového
prospěchu odškodněním za bolest nebo za další nemateriální újmu.
17. Obviněný rovněž namítá, že dosud nebylo vedeno dokazování ohledně
skutečnosti, že poškozený měl nos prokazatelně již před událostí ohnutý doleva.
Pokud on je pravák, tak směřoval tvrzený úder pěstí pravou rukou proti
zakřivení nosu, nemohl tak způsobit poškozeným tvrzené zakřivení či zvětšení
zakřivení nosu a také toto mělo být posouzeno znalcem. Bez náležitého a
objektivního zjištění skutkového stavu nelze proto správně rozhodnout o tom,
zda naplnil skutkovou podstatu daných přečinů a za důkazní situace, kdy
existuje pouze jediný usvědčující důkaz v podobě znaleckého posudku, musí být
jeho prověření věnována mimořádná pozornost.
18. Závěrem dovolání pak obviněný uvedl, že bylo postupem orgánů činných v
trestním řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
Listiny základních práv a svobod a soudy nepostupovaly v souladu s čl. 90 odst.
2 Ústavy ČR, aby zákonným způsobem poskytly ochranu právům. Skutková zjištění
soudů, že jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, hodnocení důkazů
vybočilo z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., byla
porušena zásada presumpce neviny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 13 To
259/2017, a odvolacímu nebo okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud v
souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 2. 5.
2018, sp. zn. 7 Tdo 12/2018, napravil vytýkané vady a jeho rozhodnutí je tak
nyní bez vad. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III
20. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
21. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
22. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování
buď vůbec nebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání
(§ 265r odst. 7 tr. ř.) a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez
možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a
bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat
správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno,
dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
23. Jak je zřejmé z obsahu dovolání obviněného, které je v podstatě shodné s
jeho odvoláním proti rozsudku okresního soudu (viz č. l. 262 a násl. tr. spisu)
a také s jeho následným vyjádřením k dovolání nejvyššího státního zástupce
proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu v této trestní věci, obviněný
především nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a to nejen ohledně
způsobení samotného zranění, ale i útoku na poškozeného, když uvádí jeho
„údajné napadení“ a domnívá se, že již soudem prvního stupně měl být v celém
rozsahu zproštěn obžaloby. Byť tedy obviněný v souladu s uplatněným důvodem
dovolání obecně namítá, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinů
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ani výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, že skutek byl nesprávně právně posouzen zejména ve vztahu
k pojmovému znaku ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a za
neprokázanou považuje také příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem
v podobě újmy na zdraví, jedná se v podstatě pouze o formální hmotněprávní
námitky bez jakékoliv konkretizace ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedeným ve
výroku o vině rozsudku okresního soudu. Podstatou dovolání obviněného je tak
jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině rozsudku
okresního soudu a na základě vlastního hodnocení důkazů se domáhá jeho změny
tak, že poškozeného pěstí neudeřil, případně jej udeřil, ale dané zranění mu
nezpůsobil. Jednoznačně to potvrzuje také jeho argumentace v dovolání, že
nesprávné hmotněprávní posouzení skutku i pojmového znaku ublížení na zdraví,
se nepochybně odvíjí od náležitého a úplného objasnění skutkového stavu věci,
přičemž namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6
tr. ř., což má rovněž vztah pouze k zjišťování skutkového stavu věci a
hodnocení důkazů.
24. Totéž platí i o námitce o porušení zásady „in dubio pro reo“. Jak uvedl
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2017,
sp. zn. 11 Tdo 1475/2016), tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2
odst. 2 tr. ř.) a znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším
dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve
věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Tato zásada se tedy vztahuje
výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu
posouzení skutku, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu výjimečně připouští,
že skutkové námitky zakládají jeho přezkumnou povinnost, pokud se nesprávná
realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
Tak je tomu v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za
podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně
i uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.
26. Extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy obviněný namítá a v případě jeho existence by byl zásah Nejvyššího soudu
do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud
vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může
mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových
vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený
účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily.
Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního
řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně
přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah
soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj.
když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování,
dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního
řízení.
27. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces,
který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
28. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při
provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z uvedených skupin. Mezi
skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení
ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud
žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající
obsahový základ především ve vzájemně se podporujících listinných důkazech,
závěrech znalců a výpovědích svědků, jak jsou podrobně uvedeny v rozsudku
okresního soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2016. Okresní soud v
odůvodnění rozsudku podrobně odůvodnil své úvahy při hodnocení důkazů, a to
právě s důrazem na určité rozdíly mezi výpověďmi svědků s ohledem na jejich
vztah k obviněnému nebo poškozenému, přičemž správně vzal za věrohodné ty
výpovědi svědků, které byly v souladu s ostatními provedenými důkazy. Odvolací
soud pak rovněž v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení poukázal na
rozhodující důkazy prokazující správnost okresním soudem zjištěného skutkového
stavu.
29. V souvislosti s námitkami obviněného proti postupu soudů, jimiž byly
odmítnuty jím navržené důkazy, Nejvyšší soud uvádí ohledně kategorie tzv.
opomenutých důkazů, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu
návrhu, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou
situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal
žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného
dokazování, hodnocení důkazů a potvrdil i správnost právní kvalifikace jednání
obviněného. Lze připomenout, že odvolací soud úplnost provedeného dokazování
konstatoval již ve svém, následně Nejvyšším soudem zrušeném, rozsudku ze dne 8.
8. 2017, č. j. 13 To 259/2017-276, kde uvedl, že okresní soud další důkazy
neprováděl a odvolacím soudem mu to ani nebylo uloženo.
30. Pokud tzv. opomenuté důkazy spočívají v tom, že soudy odmítly provést důkaz
navržený obviněným, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci
odůvodnily, tak v případě namítaného návrhu na opatření a provedení důkazu
zprávou pojišťovny a tzv. revizního znaleckého posudku, se o takový případ
nejedná. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení jednak
poukázal na rozhodující důkazy prokazující správnost okresním soudem zjištěného
skutkového stavu, přičemž na str. 5 odůvodnění usnesení, k návrhům obviněného
na doplnění dokazování, výslovně konstatoval, že za dané důkazní situace již
není třeba doplňovat dokazování v navrhovaném rozsahu. S tímto závěrem se
Nejvyšší soud ztotožnil, protože provádění dalších důkazů by nemohlo zvrátit
skutková zjištění okresního soudu a bylo by tak zcela nadbytečné.
31. Namítá-li obviněný, že poškozený ošetřujícím lékařům při prvotních
vyšetřeních nesdělil, že zakřivení nosu měl již před touto událostí, tak to
nijak nesvědčí o vědomém zatajování této skutečnosti, která navíc nebyla v
rámci prvotního ošetření daného zranění podstatná. Pokud jde o námitku, že jim
poškozený uvedl také nesprávné datum zranění, a to ne 21. 2. 2016, tedy ze
soboty na neděli, ale 22. 2. 2016, tedy z neděle na pondělí, tak nelze
přehlédnout, že dne 21. 2. 2016 byla již neděle a pokud k události došlo tohoto
dne mezi 03.00 až 04.00 hodin, tak ke zranění došlo v noci ze soboty na neděli,
a ne z neděle na pondělí. V lékařské zprávě ze dne 24. 2. 2016, (č. l. 73 p. v.
tr. spisu) je skutečně uvedeno „napadení v noci z neděle na pondělí“, což je
sice nepřesný údaj, ale napsaný lékařem. Námitka, že poškozený lékařům uvedl
nesprávné datum zranění, je navíc v přímém rozporu s obsahem lékařské zprávy z
prvotního ambulantního ošetření poškozeného ze dne 22. 2. 2016, na kterou
obviněný rovněž poukazuje v dovolání (viz č. l. 72 p. v. tr. spisu). V této
prvotní lékařské zprávě je totiž správně uvedeno „včera nad ránom bol napadnutý
neznámou osobou“, tedy poškozený lékaři sdělil správné datum vzniku zranění dne
21. 2. 2016. O žádný nesprávný datum udaný poškozeným se tak nejedná. Zejména
ale jde o nepodstatnou okolnost a nelze z toho dovozovat, že by poškozený i v
tomto směru záměrně uváděl nepravdu a byl proto nevěrohodný.
32. Nelze přisvědčit ani námitce, kdy obviněný shledává neodstraněné
pochybnosti o zdravotním stavu poškozeného, považuje za nutné doplnit
dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku na základě úplné zdravotní
dokumentace poškozeného a uvádí, že i když svědci potvrzují, že poškozenému
tekla krev z nosu, neznamená to, že mu způsobil zlomeninu nosu, resp. v takovém
rozsahu, jak je dovozováno soudy. Zlomenina nosu byla u poškozeného zjištěna
již při jeho prvotním vyšetření dne 22. 2. 2016, jednoznačně jako čerstvá byla
pak zlomenina konstatována i znalcem doc. MUDr. J. Křivánkem, CSc. v hlavním
líčení dne 30. 1. 2017 (viz č. l. 197 tr. spisu). Z těchto důkazů, i v
souvislosti s výpovědí poškozeného a svědků celé události uvedených okresním
soudem, tak nejsou žádné pochybnosti o tom, že zranění popsané ve výroku o vině
obviněný poškozenému způsobil.
33. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti
o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily. V podrobnostech proto Nejvyšší soud zcela
odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který se pečlivě
vypořádal s obhajobou obviněného a podrobně uvedl také své hodnotící úvahy jak
v souvislosti se skutkovými závěry, tak i z hlediska právní kvalifikace jeho
jednání. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se
neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Důkazy, o které soudy zcela správně opřely svůj závěr o jeho vině, obviněný
jednotlivě rozebírá, izolovaně je hodnotí bez souvislosti s ostatními důkazy,
polemizuje s argumentací soudů a usvědčující výpovědi poškozeného a svědků se
snaží zvrátit poukazem na jejich nepravdivost nebo nevěrohodnost. Dovozuje z
důkazů své vlastní závěry, uvádí pro věc nepodstatné okolnosti, které podle něj
měly být ve věci ještě prověřeny, a v souvislosti s tím opakuje již odvolacím
soudem důvodně odmítnuté důkazní návrhy. Nejvyšší soud ale skutkovým námitkám
obviněného s ohledem na důkazní situaci nemohl přisvědčit.
34. Jako jedinou hmotněprávní, shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že
skutek byl nesprávně právně posouzen, zejména ve vztahu k pojmovému znaku
ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku ale posuzoval
na základě okresním soudem zjištěného skutkového stavu, uvedeného ve výroku o
vině rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 T
47/2016-253.
35. Obviněný se podle výroku o vině uvedeného rozsudku okresního soudu přečinů
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že „dne 21. 2. 2016 v době od 03:00 hodin
do 04:00 hodin v baru B. v XY před větším počtem hostů baru úmyslně fyzicky
napadl T. Ř. (nar. XY), do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez
varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve
zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného
omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne“.
36. Z uvedeného jednání naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat obou
přečinů jednoznačně vyplývá a námitka nesprávného právního posouzení skutku je
proto zjevně neopodstatněná. K přečinu výtržnictví Nejvyšší soud dále nic
konkrétně neuvádí, když ani obviněný v dovolání žádnou konkrétní námitku v
tomto směru neuvedl.
37. Pokud jde o přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
nezbývá než zopakovat závěry, které Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím
rozhodnutí v této trestní věci (viz usnesení ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo
12/2018), že podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda u poškozeného byla
přítomna taková porucha zdraví, aby byla naplněna rovněž skutková podstata
přečinu ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění
znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku je třeba, aby pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví. Podle § 122
odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v
poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo
duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života
poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
38. Podle skutkových závěrů okresního soudu, potvrzených odvolacím krajským
soudem, obviněný poškozeného pěstí udeřil do obličeje, čímž mu způsobil
zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků vlevo. Poškozený se podrobil
vyšetření u lékaře. Podle lékařských záznamů, ze kterých vycházel i znalec
MUDr. P. Hrubý při zpracování znaleckého posudku ohledně zranění poškozeného
vyplývá, že na rtg. snímku je patrná čerstvá fraktura nosních kůstek a lze
rozeznat i zlomeniny staršího data překryté svalkem. Poškozený nepopírá, že měl
nos zlomený již v minulosti a byť jej zranění pracovně nelimitovalo, bolelo jej
to 2 až 3 měsíce a v jeho důsledku se mu hůř dýchá (viz výpověď v hlavním
líčení dne 8. 6. 2016, č. l. 117 tr. spisu).
39. Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního
stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha
zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se
však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od
případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na
zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti,
nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného
bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře nebo znaleckým
posudkem.
40. V daném případě se ale v důsledku zranění způsobeného obviněným nejednalo o
zanedbatelnou poruchu zdraví poškozeného, když nejen podle výpovědi samotného
poškozeného, ale také podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém
způsobu života po dobu delší jednoho týdne, když zlomenina je zásahem do
tělesné integrity organismu a nelze ji považovat za zranění přechodné.
Ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že z hlediska vymezení
ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění,
které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti
anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po
krátkou, zcela přechodnou dobu. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou
minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu
života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví
ve smyslu § 122 odst. 1 (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh.
tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií ale vychází
z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně
sedm dní, ale není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví,
byla za ublížení na zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala
obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č.
16/1986 Sb. rozh. tr.).
41. Pokud jde o pracovní neschopnost, když obviněný také namítá, že poškozený
chodil do práce, tato je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na
zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje
znesnadnění obvyklého způsobu života, jehož je pracovní neschopnost důležitou
součástí, ale je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného
(rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše zdraví, která má
objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost,
poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o
ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod
č. 21/1984 Sb. rozh. tr.; viz § 122, ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví,
In: ŠÁMAL Pavel a kol., Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.
Beck, 2012, s. 1314 a násl.).
42. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci shledal
splněnými podmínky ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na
to, že poškozený nedodržel léčebný režim a hazardoval se svým zdravím tím, že
vykonával fyzickou práci a rovněž nastoupil k fotbalovému zápasu (ne
bezprostředně, ale až šestý den po zranění). Nejen podle výpovědi poškozeného,
ale také podle znalce se mu totiž nejméně po danou dobu muselo hůře dýchat a
měl i další potíže vyplývající objektivně již z povahy zranění. K naplnění
znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví není tedy nutné, aby
poškozený byl v pracovní neschopnosti, po danou dobu nevykonával žádnou činnost
a byl tak podstatně omezen v obvyklém způsobu života. I když poškozený
subjektivně nevnímal výraznější narušení obvyklého způsobu života, podstatný je
v daném případě objektivní stav vyplývající z povahy zranění, když podle
znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší
jednoho týdne, jelikož zlomenina je zásahem do tělesné integrity organismu a
nelze ji považovat za zranění přechodné.
43. Bez významu jsou přitom námitky obviněného ohledně předchozích zranění nosu
poškozeného a jeho zakřivení. Především způsobení deformace nosu poškozenému,
není obviněnému kladeno za vinu a byl to také jeden z důvodů, proč byl
poškozený s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní
řízení. Opětovné způsobení již v minulosti zhojeného obdobného zranění nic
nemění na tom, že obviněný poškozenému úderem pěstí způsobil zlomeninu nosních
kůstek s posunem úlomků.
44. Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k jednoznačnému závěru, že v
řízení nebylo soudy nižších stupňů porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Toto právo má zajistit zachování všech pravidel řádného procesu, ale nelze jej
vykládat jako právo na úspěch v řízení. Vina obviněného byla prokázaná
spolehlivě, bez důvodných pochybností a zákonným způsobem. Nejvyšší soud
neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v
souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. a již okresní soud své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlil.
45. Nejvyšší soud proto, poté co podrobně přezkoumal napadené rozhodnutí a
předcházející řízení z hlediska dovoláním vytýkaných vad, přičemž zjistil, že
napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve věci
neshledal ani namítaný extrémní rozpor, dovolání obviněného podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu