7 Tdo 199/2022

7 Tdo 199/2022-786

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání obviněné S. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 8 To 99/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 24/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. T. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 3 T 24/2021-713, byla obviněná uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a byla za to odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 8 a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické, protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Obviněná se dopustila uvedeného pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 10. 2020 v přesněji nezjištěné době v průběhu období od 2:00 hod. do 9:13 hod. v obývacím přístavku u domu č. p. XY v obci XY, okres Praha-západ, po předchozím slovním střetu s tam přítomným poškozeným M. S., jej udeřila velkou silou do hlavy, krku, zad a horních končetin přesněji nezjištěným předmětem užívaným jako dětská hračka, dále holí z nezjištěného materiálu a kuchyňskou pánví, čímž mu způsobila dvě tržně zhmožděné rány na hlavě, brýlovitý krevní výron v oblasti pravého oka a krevní výron ve spojivkách pravého oka zevně, také četná ložiska pohmožděnin s podkožními krevními výrony a otoky na horních končetinách, hlavě, krku a hrudníku, a dále postupně uchopila nejméně dva tam odložené kuchyňské nože, oba s čepelí dlouhou 11 cm, kterými poškozeného opakovaně a v nezjištěném pořadí ran bodala do trupu a končetin, přičemž nejméně jednu ránu vedla s úmyslem usmrtit takovým útokem poškozeného, tedy velkou silou do zad vpravo zevně od pravé lopatky, kde mu způsobila bodnou ránu dlouhou 2 cm a hlubokou přibližně 8 cm pronikající do dutiny hrudní se vznikem zavzdušnění pravé pohrudniční dutiny a průnikem vzduchu do podkoží v oblasti pravé části hrudníku a podpaží, vyvolávající kolaps pravé plíce, a dále mu celkem jedenadvaceti ranami vedenými malou až střední silou způsobila bodnou ránu na zádech vpravo zevně od dolního úhlu pravé lopatky dlouhou 1 cm, povrchní bodnořeznou ránu na šíji ve střední čáře dlouhou 2,5 cm, bodnořeznou ránu na zadní ploše pravého ramene dlouhou 2 cm, šest bodných ran na levé horní končetině dlouhých 1 až 2 cm, rozsáhlé bodnořezné poranění na zevní ploše pravé paže sestávající z nejméně šesti navazujících hlubokých ran různých směrů zasahujících do svalstva na ploše 6x4 cm, bodnou ranku přední plochy pravé paže dlouhou 0,7 cm, bodnořeznou laločnatou ranku v dlani dlouhou 1 cm a na hřbetu dolního článku pravého ukazováku dlouhou 1 cm, dále povrchní bodné ranky na krku a bodnořeznou ránu na levém koleni dlouhou 1,5 cm, bodnořeznou ránu na vnitřní ploše levé nohy dlouhou 4 cm s tím, že některé údery do poškozeného slovně doprovázela hrozbou, že ho usmrtí, a bez včasného a odborného lékařského zákroku by došlo k úmrtí poškozeného v důsledku krevních ztrát s rozvojem krvácivého šoku a dechové tísně pro kolaps pravé plíce s možným narůstajícím útlakem i levé plíce.

3. Tento rozsudek napadli obviněná a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 8 To 99/2021-763, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).

5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že byly nedůvodně neprovedeny jí navržené důkazy. Soudy odmítly provést důkaz pozorováním jejího duševního stavu, dále důkaz výslechem ošetřujících lékařek obviněné z Psychiatrické nemocnice XY Z. B. a L. A., kde byla hospitalizovaná po svém pokusu o sebevraždu, a také neakceptovaly vypracování revizního znaleckého posudku. Otázka duševního stavu přitom byla pro rozhodnutí v této věci klíčová a vyhotovený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplnění nebylo možné považovat za dostačující. Obviněná se prokazatelně dlouhodobě potýkala s psychickými problémy, což plyne jak z lékařských zpráv, tak z jejích výpovědí, z chování před činem, po činu, během úkonů trestního řízení i z výpovědi poškozeného. Její excentrické chování eskalovalo při hlavním líčení a veřejném zasedání, je tedy zcela evidentní, že pochybnosti o psychickém zdraví a příčetnosti byly více než důvodné. Pokud znalci uvedli, že chování obviněné v rámci hlavního líčení bylo účelové, tvrzená účelovost je sama o sobě důvodem pro dlouhodobější pozorování jedince, aby mohl být vytvořen komplexnější obraz o jeho psychickém zdraví. Lze totiž pochybovat, že by se takto účelově obviněná vydržela chovat i několik měsíců před svými obhájci. Ošetřující lékařky obviněné Z. B. a L. A. se měly vyjádřit k medikaci, kterou obviněná užívala, ale i k tomu, zda v průběhu léčby jako příčinu svých problémů zmiňovala týrání ze strany poškozeného. V rámci revizního znaleckého posudku mělo být relevantněji posouzeno případné vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněné. Dodala, že v trestním řízení bylo prokázáno, že se potýká s psychickými problémy a duševními poruchami nejrůznějšího charakteru, přičemž právě prokázaná duševní porucha v kombinaci se závislostmi na návykových látkách a s frustrací z partnerské a rodinné situace mohla vyústit v afekt a reálně způsobit úplné vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Znalci toto neměli možnost na základě krátkého sezení a pohovoru zjistit.

6. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná uvedla, že skutek, který se stal, nebyl správně právně kvalifikován. Soudy se dostatečně nezabývaly okolnostmi, za kterých se stal, a to jednak otázkou dlouhodobého fyzického a psychického týrání ze strany poškozeného, které potvrdili znalci, o rozporech mezi poškozeným a obviněnou vypovídali i poškozený a rodiče obviněné. Byla navíc zadržena s podlitinami, odřeninami a škrábanci staršího data. Soudy taktéž nezohlednily jednání poškozeného před činem, ač znalec PhDr. Jiří Klose, Ph.D., před soudem výslovně uvedl, že zde byla souvislost. Taktéž nebyla zohledněna výpověď obviněné, která uvedla, že těsně před činem „…proběhla nějaká hádka, už netuším, o čem byla, ale dopadlo to tak, že mě shodil a tlačil mě na postel a začalo to gradovat …“. Soud vzal bez dalšího za svou verzi poškozeného, aniž by zohlednil její možnou účelovost a zkreslenost, naopak se nezabýval námitkami obviněné.

7. Pod uvedený dovolací důvod obviněná dále podřadila námitky, na jejichž základě nesouhlasila s právní kvalifikací skutku, a to s ohledem na její zdravotní stav. Znalci totiž bez jakýchkoliv pochybností konstatovali, že spáchala čin v afektu, byly rovněž zjištěny přinejmenším snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti, proto bylo třeba skutek posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle § 146a tr. zákoníku, případně nanejvýš jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Útoku se dopustila v době, kdy byla dlouhodobě přinejmenším v psychické nerovnováze, brala léky předepsané psychiatričkou, žila řadu let v nespokojeném partnerském vztahu, bylo jí znemožněno starat se o dceru a pokusila se spáchat sebevraždu. Čin, ke kterému se doznala, byl vyvrcholením dlouhotrvající duševní poruchy, umocněné náhlou abstinencí a vysazením léků. Všechny tyto skutečnosti měly být orgány činnými v trestním řízení zohledněny při právní kvalifikaci skutku, k čemuž však ani v řízení před soudem nedošlo.

8. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Dále obviněná učinila podnět, aby předseda soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že námitky uvedené v dovolání uplatňovala obviněná v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Je třeba odmítnout tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněná v této souvislosti vznesla, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zaútočila proti poškozenému ve spánku nebo velice krátce po jeho probuzení, čímž částečně eliminovala jeho schopnost obrany. Útok vedla poměrně razantně, za postupného užití různých nástrojů jako zbraní, do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, které také zasáhla. Kromě toho provázela svůj útok výhružkami zabitím. O eventuálním úmyslu usmrtit poškozeného v daném případě tedy není pochyb. Zamknutí zraněného poškozeného v bytě a zničení jeho mobilního telefonu, aby si nemohl přivolat pomoc, do zmíněného závěru zcela zapadá. Právní kvalifikace jejího jednání je zcela přiléhavá, užití ustanovení § 141 tr. zákoníku či ustanovení § 146a tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu.

10. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

13. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

14. Podstata celé dovolací argumentace obviněné spočívala v tvrzení, že s ohledem na učiněná skutková zjištění nebylo postaveno najisto, zda se u ní nevyskytuje závažnější duševní onemocnění, které především způsobilo, že za svůj čin nemůže být trestně odpovědná, respektive v části dovolání obviněná pokládala i za prokázané, že se u ní takové onemocnění, způsobující absenci trestní odpovědnosti, vyskytuje. Přitom považovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaný znalci MUDr. Vlastimilem Tichým a PhDr. Jiřím Klose, Ph.D. (kteří takovou poruchu nezjistili), k její sobě za nedostatečný a požadovala z hlediska hodnocení jejího duševního stavu provedení dalších důkazů.

15. Takto formulované námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné (je jimi tvrzeno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), nicméně jim nelze přiznat opodstatnění.

16. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve uvést, že vzhledem k tomu, že v průběhu trestního řízení vznikly pochybnosti o příčetnosti obviněné, byli policejním orgánem k řešení této otázky, tedy zda obviněná trpí duševní poruchou, zda tato porucha měla případně vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchání trestného činu a zda je obviněná schopna účasti na trestním řízení, přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Jednalo se o znalce vedené v seznamu znalců, o jejichž odbornosti právě i z tohoto důvodu nevznikly žádné pochybnosti, přičemž je dále věcí znalce jako odborníka, navíc řádně poučeného podle příslušných ustanovení zejména trestního řádu, jakým způsobem bude provádět znalecké zkoumání. Jeho závěry pak, jako každý důkaz, podléhají hodnocení.

17. Zmínění znalci zcela jednoznačně u hlavního líčení (v souladu se závěry svého písemně vypracovaného znaleckého posudku) označili chování obviněné, na něž v dovolání opakovaně poukazovala, jako účelovou reakci, nikoliv jako chování způsobené duševní poruchou. Pro závěr, že by obviněná skutečně trpěla psychotickými projevy, jak tvrdí, nesvědčily výsledky psychiatrického klinického vyšetření ani výsledky vyšetření psychologického. Stejně tak pro takový závěr nesvědčily výsledky předchozího psychiatrického vyšetření a podávané léky. Ve shodě s těmito závěry byla i zdravotnická psychiatrická dokumentace obviněné z Vazební věznice XY, kde vykonávala vazbu. Pokud obviněná v dovolání poukazovala na událost, kdy se pokusila o sebevraždu a byla následně hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici v XY, pominula, že znalci se i touto událostí podrobně zabývali a zdůraznili, že u obviněné byla v tuto dobu shledána toxická psychóza po užívání marihuany. M. H., k níž obviněná docházela do ambulance, pak ve zdravotnické dokumentaci zcela jednoznačně uváděla, že se u obviněné nevyskytovaly psychotické projevy, ale pouze úzkost, deprese a emoční nestabilita. Tomu ostatně odpovídala i předepsaná medikace. Tyto odborné závěry korespondují s následnou zvolenou medikací a se zmíněnou léčbou ve Vazební věznici XY.

18. Nutno dále zdůraznit, že u obviněné byla znalci shledána duševní porucha, nikoliv však naznačovaná psychotická porucha. Bylo zjištěno, že trpí smíšenou poruchou osobnosti, která byla dlouhodoběji dekompenzována až do anxiózně depresivního syndromu vlivem problémového partnerského vztahu. Zjištěný skutkový stav, zejména jak obviněná jednala vůči poškozenému, v podstatě odpovídal znalci popsané osobnosti obviněné (nezralé, nezdrženlivé, emočně nevyvážené, afektivně dráždivější se sníženou frustrační tolerancí a s impulzivní reaktivitou v zátěži). V návaznosti na uvedené dovodili snížení její rozpoznávací schopnosti v době útoku asi na polovinu intervalu, rovněž určité snížení schopnosti ovládací, které však nebyly vymizelé. Lze ještě dodat, že v rámci doplnění znaleckého posudku se znalci zabývali i chováním obviněné u hlavního líčení, na něž v dovolání hojně poukazovala, a zcela jednoznačně setrvali na svých závěrech a vyloučili potřebu jejího pozorování ve zdravotnickém ústavu.

19. O vypracovaném znaleckém posudku, o jeho dodatku ani o výpovědi znalců nevznikly žádné pochybnosti, a současně tím byl dán dostatečný podklad pro (v daném ohledu) rozhodnutí ve věci. Pokud byly činěny ze strany obviněné návrhy na doplnění dokazování (další pozorování, výslech dříve ošetřujících lékařů, revizní posudek), nelze mít za to, že by k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, ale tyto návrhy byly soudy důvodně zamítnuty. V kontextu celého zjištěného skutkového stavu bylo totiž namístě uzavřít, že tyto důkazní návrhy byly zjevně nadbytečné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), neboť dokazování ve vztahu k duševnímu stavu obviněné bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Pouhý její názor (bez dalšího), že její rozpoznávací a (nebo) ovládací schopnosti měly být hodnoceny jako vymizelé, důvodem pro další znalecké zkoumání být nemůže.

20. Rovněž pak (do jisté míry v návaznosti na uvedené) nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (především stran duševního stavu obviněné), byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, že by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo že by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod.), neboť skutkové závěry, i stran duševního stavu obviněné, mají v provedených důkazech svoji zřetelnou oporu.

21. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

23. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněná opírala o pozměněný skutkový stav a neztotožňovala se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. To obviněná mohla učinit (a také učinila, byť neopodstatněně) s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Pokud tedy obviněná namítala, že se soudy nezabývaly okolnostmi, za kterých se skutek stal, neboť obviněná byla poškozeným, podle svého vyjádření, dlouhodobě psychicky i fyzicky týrána, a taktéž nezohlednily jednání poškozeného před činem, kdy ji měl poškozený údajně fyzicky napadnout, nelze takové tvrzení pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nicméně nad rámec možností citovaného dovolacího důvodu a s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněná uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se soužitím obviněné a poškozeného dostatečně zabýval. Za tímto účelem bylo ostatně vyslechnuto několik svědků, z jejichž výpovědí vyplynulo, že mezi obviněnou a poškozeným byly dlouhodobé konflikty, které však nebylo možné považovat za jednostranné, tedy že by byl agresorem pouze poškozený. Soud prvního stupně jejich soužití označil jako tzv. italskou domácnost. Lze doplnit, že obviněnou tvrzené hospitalizace po údajných fyzických napadeních poškozeného nelze nijak doložit, neboť se v přehledu jí poskytnutých zdravotních úkonů se nevyskytují, stejně tak neexistují žádné lékařské zprávy o tvrzených zraněních. Soud prvního stupně se taktéž pečlivě zabýval situací bezprostředně před útokem obviněné vůči poškozenému, která neobsahovala útok poškozeného na obviněnou (bylo zjištěno, že obviněná zaútočila na poškozeného krátce poté, co ho uprostřed noci vzbudila a následně proběhla slovní hádka týkající se toho, zda poškozený obviněnou podvádí či nikoliv).

25. Následné námitky obviněné, podle nichž měl být předmětný skutek právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku a nanejvýš jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu, již pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit lze, nelze jim však přiznat opodstatnění.

26. Důvodem pro odlišnou právní kvalifikaci jednání obviněné měla být skutečnost, že znalci zjistili, že spáchala čin v afektu, byly rovněž konstatovány „přinejmenším“ snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti. Soudy taktéž údajně nepřihlížely k jejímu nepříznivému psychickému stavu, jelikož trpěla duševní poruchou, brala léky, žila v nepříznivém partnerském vztahu, nemohla vychovávat dceru apod.

27. K tomu je třeba nejprve upřesnit, že pachatelem trestného činu je osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jeho pokusu nebo přípravy, je-li trestná, a v době jeho spáchání dovršila patnáctý rok věku a byla příčetná. Jinak řečeno, pachatel jako subjekt trestného činu je u fyzické osoby vymezen znaky věku a příčetnosti. Pokud by znak příčetnosti nebyl naplněn, nemůže vůbec dojít ke vzniku trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný čin.

28. Trestní zákoník v rámci § 26 definuje důvody, kdy je příčetnost pachatele, tudíž i trestní odpovědnost, vyloučena pomocí vymezení pojmu nepříčetnost. Nepříčetností se rozumí stav, kdy někdo pro duševní poruchu, která je u něj přítomna v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná duševní porucha, aniž by způsobila absenci schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, tedy nemůže být důvodem nepříčetnosti. Proto pojem příčetnosti není identický s pojmem duševního zdraví nebo normality (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 370.). Tvrzení obviněné, že se nacházela v psychické nerovnováze, trpěla duševní poruchou, a stejně tak že měla nespokojený partnerský i rodinný život, ji tudíž samo o sobě odpovědnosti za spáchaný trestný čin nijak nezbavuje.

29. Je také třeba zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky sice vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (rozhodnutí publikované pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.), ale konečný závěr o příčetnosti či nepříčetnosti pachatele náleží soudu. Takto pak soud prvního stupně postupoval, neboť na základě vypracovaného znaleckého posudku a dalších zjištěných skutkových okolností vyhodnotil, že obviněná je osobou zmenšeně příčetnou, jelikož rozpoznávací schopnosti obviněné byly v době spáchání činu snížené do poloviny stupnice mezi jejich plným zachováním a úplným vymizením (nikoliv tedy, jak uvádí obviněná „přinejmenším“ do poloviny), přičemž jednala v prostém afektu. Právní závěr, že byl trestný čin spáchán pachatelem ve stavu zmenšené příčetnosti, nicméně nevylučuje jeho trestní odpovědnost, nýbrž je relevantní z hlediska ukládání trestu. Obviněná proto byla osobou trestně odpovědnou a může tak být považována za pachatele trestného činu, tedy znak subjektu aplikované skutkové podstaty byl zjevně naplněn.

30. Následně bylo možné zabývat se otázkou, zda byla odpovídající soudy dovozená právní kvalifikace nebo zda se obviněná dopustila jiného trestného činu, a to jí tvrzeného ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku či zabití podle § 141 tr. zákoníku. Pokud jde o první z nich, od trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku (i trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku) se odlišuje zejména poruchovým následkem, neboť zde úmysl pachatele, byť eventuální, směřuje „pouze“ k ublížení na zdraví jinému, nikoliv k jeho usmrcení. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti (způsob útoku obviněné, charakter některých způsobených zranění poškozenému, chování obviněné mezi jednotlivými útoky a bezprostředně po útoku, kdy zamknula, poškozenému rozbila mobil a ponechala jej bez pomoci a kterému se až po určité době podařilo oknem se dostat k dalším osobám, které přivolaly zdravotní pomoc) nevznikly pochybnosti o tom, že úmysl obviněné směřoval ke smrtelnému následku (smrti poškozeného), a to konkrétně ve formě úmyslu nepřímého. Nutně totiž věděla, že svým jednáním může porušit v trestním zákoně chráněný zájem, tj. způsobit poškozenému svým jednáním následek v podobě jeho smrti, a pro případ, že ho způsobí, s tímto byla zjevně srozuměna. Na základě uvedených závěrů je kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku vyloučena.

31. Pokud jde o trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku, dopustí se ho, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Zabití je pak důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Konkrétně může jít např. o usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1491 a 1492, a rovněž rozhodnutí publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

32. Bylo zjištěno, že se obviněná nacházela ve stavu prostého vystupňovaného afektu, nicméně jeho jistá míra nemusí nutně bez dalšího znamenat potřebu aplikace zmíněné privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, protože se vyskytuje i u zločinu vraždy podle základní skutkové podstaty § 140 odst. 1 tr. zákoníku. I zde zpravidla jednání pachatele provází jistá míra afektu, v jehož důsledku pachatel úmyslně usmrcuje. Prostý nepatický afekt tedy není vyloučen ani u zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku odlišuje míra a forma tohoto afektu. Též nevhodné jednání poškozeného může předcházet jednáním pachatelů naplňujícím znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, bývá právě důvodem vzniku onoho afektu, v jehož důsledku je veden útok na život a od zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku jej opět odlišuje míra zavrženíhodnosti takového jednání poškozeného. U obou namítaných znaků tedy jde o posouzení jejich intenzity (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 818/2020).

33. Obviněná se, jak již bylo řečeno, nacházela ve stavu prostého vystupňovaného afektu, který byl projevem jejích osobnostních vlastností, neboť byla hodnocena jako (rovněž i již výše) nezralá, nezdrženlivá, emočně nevyvážená, afektivně dráždivější, se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou. Obviněná byla vystavena zátěži, kterou navodilo dlouhodobé problémové partnerské soužití, vliv měla i abstinence alkoholu zhruba týden před činem. Význam těchto okolností ovšem nelze ve prospěch obviněné přeceňovat. Útok obviněné trval značnou dobu, v jeho průběhu navíc postupně měnila nástroje, kterými jej vedla, dále lze připomenout, že schovala klíče, aby se poškozený nemohl dostat ven, a také mu rozbila mobilní telefon, aby si nemohl přivolat pomoc, což poukazuje na jistou promyšlenost a cílevědomost jejího jednání. Zejména pak bylo zjištěno, že obviněná zaútočila na poškozeného krátce poté, co ho uprostřed noci vzbudila a následně proběhla slovní hádka týkající se toho, zda poškozený obviněnou podvádí či nikoliv, na což se ho obviněná opakovaně dotazovala i v průběhu útoku. Uvedené zřetelně svědčí o tom, že její situace nebyla zdaleka tak kritická a bezvýchodná, jak nyní namítá. Jednání obviněné bylo tudíž natolik neadekvátní, že je vyloučeno dovozovat omluvitelné hnutí mysli, které by obviněnou podnítilo k posuzovanému činu. Rovněž nebylo zjištěno zavrženíhodné jednání poškozeného vyžadované skutkovou podstatou zločinu podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud proto soudy přistoupily k právní kvalifikaci jednání obviněné podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (za užití § 21 odst. 1 tr. zákoníku jako spáchané v pokusu), je nutné jim zcela přisvědčit.

34. Byť tedy nakonec popsané námitky bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jsou zjevně neopodstatněné.

35. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněné byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive částečně podřaditelná pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

36. Pro úplnost Nejvyšší soud k podnětu obviněné na přerušení výkonu jejího trestu (směřovanému soudu prvního stupně) uvádí, že Nejvyšší soud rozhoduje o návrhu na odložení či přerušení výkonu podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze na návrh předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoli bez takového návrhu, tedy ani z podnětu dovolatele. Předseda senátu soudu prvního stupně však žádný takový návrh neučinil, proto se tímto Nejvyšší soud dále nezabýval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu