7 Tdo 214/2026

Judikát 7 Tdo 214/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:17.03.2026

Spisová značka:7 Tdo 214/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.214.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Dotčené předpisy:§ 208 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

7 Tdo 214/2026-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2026 o dovolání obviněného P. Š. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 55 To 225/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 70/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2025, č. j. 1 T 70/2024-95, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému, aby společně a nerozdílně se samostatně trestně odsouzenou I. Š. nahradil poškozené společnosti Flats Liberecko, s. r. o., škodu ve výši 8 545 Kč.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že společně s již odsouzenou I. Š., v době od dne 12. 7. 2024 do dne 7. 10. 2024 v Liberci, v ulici XY XY, neoprávněně užíval byt č. XY v 7. nadzemním podlaží ve vlastnictví společnosti Flats Liberecko, s. r. o., ačkoliv věděl, že jim bylo vyklizení bytu nařízeno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 24 C 240/2020-50, s nabytím právní moci dne 26. 4. 2023 a vykonatelnosti dne 3. 5. 2023, s lhůtou 15 dnů od právní moci rozsudku, což neučinili, předmětný byt nevyklidili a vlastníkovi nepředali.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 12. 2025, č. j. 55 To 225/2025-138, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného P. Š., podané proti výrokům o vině i o trestu napadeného rozsudku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. Primárně prezentoval tvrzení, že v řízení nebyla dodržena a aplikována základní právní úprava o zákazu nahrazování občanskoprávních vztahů vztahy trestního práva, došlo k porušení některých základních zásad trestního řízení a vybraných komponentů práva na spravedlivý proces. V neposlední řadě pak upozornil na asociální a nehumánní postup soudů při aplikaci práva.

5. Obviněný striktně brojil proti vyvození vlastní trestní odpovědnosti v dané věci, neboť ji považoval za čistě občanskoprávní spor, přičemž aplikace trestněprávních norem vedla k neoprávněné duplicitě trestního stíhání vedle již ukončeného civilního sporu a zahájené exekuce. Dále vytkl soudům oběma stupňů, že nevyhledávaly důkazy svědčící v jeho prospěch a omezily se toliko na vyhledávání a konstatování důkazů usvědčujících.

Rovněž vyzdvihl fakt, že reálně nemohl, jakožto člověk invalidní a imobilní, dodržet určenou 15 denní lhůtu k vystěhování. Vyjádřil také názor, že postup orgánů činných v trestním řízení ovlivnila totožnost osoby, která podala trestní oznámení, jelikož se mělo jednat o manželku předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.

6. Napadené rozhodnutí dovolatel označil za akt porušení legitimního očekávání, jelikož soud v této věci rozhodl naprosto odlišně od právní úpravy i ustálené judikatury. Apeloval na svou osobní situaci, kdy pro něj byla ztížena možnost vyhledání jiného náhradního bydlení a s vyklizením bytu se pojily další komplikace silněji dopadající na invalidního člověka. Další porušení zákona ve svůj neprospěch obviněný spatřoval i v tom, že měl být nezákonně odsouzen za stejné jednání, tedy setrvání v obývaném bytě, ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 65/2024, přičemž se odkázal na usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 3 T 65/2024, které přiložil k podanému dovolání. V přiloženém usnesení Okresní soud v Liberci dospěl k závěru, že obviněný nevedl ve zkušební době řádný život, jelikož se v tomto období dopustil trestného činu, pro nějž byl odsouzen v projednávané věci.

7. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož též rozsudek soudu nalézacího a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání i rozhodnutí, a to se závazným právním názorem dovolacího soudu.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání obviněného plně kopíruje jeho námitky vznesené v předchozích fázích řízení, s nimiž se soudy obou stupňů správně a úplně vypořádaly. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. upozornil, že tyto obviněný uplatnil toliko formálně, neboť reálně nekoncipoval žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod některý ze vzpomínaných důvodů dovolání. Připomněl, že dovolatel nevymezil žádný z důvodů uvedených pod § 11 nebo § 11a tr.

ř. zakládajících nepřípustnost trestního stíhání, pročež jeho obecné tvrzení, že by skutek neměl být, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, posuzován jako trestný čin, nelze subsumovat pod daný dovolací důvod. Rovněž námitku pramenící z totožnosti osoby, která v projednávané věci podala trestní oznámení, vyhodnotil státní zástupce jako nepodřaditelnou pod jakýkoliv důvod dovolání. Obdobně pak státní zástupce prezentoval mínění, že žádná z dovolatelových námitek nespadá ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., a to včetně velmi obecných výhrad o neobjektivitě soudů při posuzování důkazů a narušení zásady vyhledávací. V tomto kontextu navíc poukázal na fakt, že obviněný k věci nevypovídal a u hlavního líčení se spokojil s prostým konstatováním zajištěných listinných důkazů.

9. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil státní zástupce stěžejní výhradu dovolatele, podle níž soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, avšak vyhodnotil ji za zjevně neopodstatněnou.

Upozornil také, že s touto námitkou se již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů a projevil souhlas s jejich argumentací. V nastíněném kontextu připomněl obecná východiska pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Následně shrnul, že uplatnění prostředků civilního práva bylo v době podání trestních oznámení a trestního stíhání zjevně neúčinné, stejně jako zahájení exekuce. Ostatně k odstranění protiprávního stavu nevedlo ani první pravomocné odsouzení dovolatele. Užívání bytu dovolatelem bez právního důvodu tak mělo dlouhodobý charakter a trvalo, navzdory užití prostředků civilního i trestního práva, několik let. S ohledem na výše uvedené tedy uzavřel, že v tomto konkrétním případě představovalo uplatnění trestní odpovědnosti logickou a naprosto odůvodněnou reakci orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele, jehož společenská škodlivost dosahovala dostatečné míry.

10. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nachází své uplatnění za situace, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opodstatňuje podání dovolání za předpokladu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, leč tento důvod nelze použít, jestliže zmíněná okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Dovolatel v podaném dovolání kritizoval postup soudů obou stupňů, když tvrdil, že nepostupovaly objektivně při posuzování provedených důkazů, poněvadž docházelo výhradně k vyhledávání důkazů svědčících proti obviněnému za současného opomíjení a potlačování důkazů vyznívajících v jeho prospěch.

Jednalo se však toliko o povšechnou deklaraci nesouhlasu s procesním postupem, jelikož dovolatel neoznačil žádné konkrétní důkazy, jež by v průběhu řízení navrhoval k provedení a soudy je nedůvodně odmítly provést. Podobně vágní a nekonkrétní tvrzení, postrádající jakoukoliv oporu ve spisovém materiálu, nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný zákonný důvod dovolání.

17. Ze spisového materiálu navíc vyplývá, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, nalézací soud v projednávané věci dovodil průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. K náležitému objasnění věci přitom soud provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí.

Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudu ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudu plně odpovídají zásadám logiky. Povšechné výtky obviněného vůči procesu dokazování před nalézacím soudem tak zcela postrádají na významu. Dovolací soud proto, ve shodě se státním zástupcem, dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolatel uplatnil předmětný dovolací důvod toliko formálně, aniž by jej naplnil jakoukoliv konkrétní argumentací. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř.

18. Nejvyšší soud taktéž dospěl, opět ve shodě se státním zástupcem, k přesvědčení, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit stěžejní námitku obviněného, podle níž se v projednávané věci jednalo o čistě občanskoprávní spor, k jehož řešení plně postačovaly prostředky civilního práva, a tudíž nebylo namístě vyvodit trestní odpovědnost dovolatele, což vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

19. K této problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné ponejprv předestřít, že zásadně je nutno každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, považovat za trestný čin, přičemž za spáchání takového činu musí být vyvozena trestní odpovědnost. Nastíněné formální pojetí posléze koriguje již zmíněná zásada subsidiarity trestní represe, dle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Společenská škodlivost představuje aspekt, který je potřeba zvažovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu hodnocenému případu, přičemž lze vycházet z kritérií obsažených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na předmětnou zásadu nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo výhradně tam, kde nepostačuje uplatnění jiných, mírnějších prostředků (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

20. S uvedenou námitkou se však soudy obou stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly (viz odstavec 21. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), když popsaly konkrétní důvody pro aplikaci prostředků trestního práva. V podrobnostech dovolací soud odkazuje na tyto pasáže z odůvodnění a pouze pro úplnost shrnuje, že v projednávané kauze poškozená společnost – vlastník bytu prokazatelně vyčerpala dostupné prostředky civilního práva. Dovolatel přitom svůj postoj a protiprávní stav nijak nezměnil nejen po pravomocném rozhodnutí civilního soudu a pod vlivem probíhající exekuce, leč ani po prvním odsouzení v trestním řízení za skutek obdobného charakteru v časovém období před vytýkaným skutkem. Jeho jednání tedy trvalo po delší dobu v řádu let a nedařilo se na něj efektivně působit mírnějšími civilněprávními prostředky, pročež již nezbývalo než uplatnit trestní represi, jakožto prostředek krajní a nejintenzivnější.

21. Souběžně se nejednalo ani o případ, který by svou podstatou a okolnostmi zjevně vybočoval z úrovně společenské škodlivosti běžného stupně daného typu trestné činnosti. V případech, kdy dochází k dlouhodobému neoprávněnému užívání bytu, a to navzdory bezvýslednému využití mírnějších právních nástrojů, bývá v praxi běžně dovozováno naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 4 Tdo 132/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

12. 2025, sp. zn. 8 Tdo 1077/2025, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 8 Tdo 611/2022). Tento závěr má přitom oporu také v odborné literatuře (viz například ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1681). Logickou stopu postrádá též námitka dovolatele ohledně nepřípustného duplicitního postihu více právními instrumenty. Nic totiž nebránilo souběžnému uplatnění prostředků civilního práva a trestní represe, pokud si konkrétní případ vyžaduje užití tohoto krajního nástroje právní regulace.

Ostatně v projednávaném případě se uplatnění mírnějších prostředků ukázalo jako zcela neefektivní, jak bylo popsáno výše.

22. Vyvození trestní odpovědnosti nelze považovat za nepřípadné ani s ohledem na osobní poměry dovolatele, třebaže tyto bezesporu vyžadují pozornost. Soudy obou stupňů invaliditu a imobilitu obviněného řádně zohlednily, a to zejména při úvahách o druhu a výměře trestu (srov. primárně odstavec 24. a 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odstavec 16. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).

Nadto nezbývá než přisvědčit odvolacímu soudu, když tento konstatoval, že z provedených důkazů ani nevyplývá jakékoliv úsilí dovolatele protiprávní situaci řešit, hledat si jinou vhodnou možnost bydlení i za využití pomoci příslušných institucí atd., což ostatně netvrdí ani dovolatel. Zcela tak postrádají na významu poukazy na obtíže obviněného spojené s dodržením 15 denní lhůty k vyklizení předmětného bytu, neboť daný prostor jím byl protiprávně užíván po mnohonásobně delší dobu, a to bez jakékoliv snahy o nápravu popsaného stavu.

23. Nezbývá tak než uzavřít, že ve zkoumaném případě byla aplikace trestní represe racionální a odůvodněná, tudíž se napadené rozhodnutí nezakládá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. předpokládá vedení trestního stíhání, ač podle zákona bylo nepřípustné, přičemž obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů zakotvených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolatel ve svém dovolání jmenovitě nevymezil žádný z důvodů uvedených v § 11 nebo 11a tr. ř., leč Nejvyšší soud dospěl k názoru, že s notnou mírou tolerance, lze z tvrzení obviněného o nepřípustném dvojím postihu v trestním řízení vyvodit úvahu o splnění podmínek ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., podle jehož textace je trestní stíhání nepřípustné proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

25. Nicméně nezbývá než konstatovat, že toto tvrzení dovolatele nenachází žádnou oporu v realitě. Ve skutečnosti, že obviněný byl v posuzované věci postižen za další udržování vzniklého protiprávního stavu poté, co již došlo k zahájení jeho trestního stíhání za původní vyvolání tohoto protiprávního stavu a k jeho následnému odsouzení ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 65/2024, nelze spatřovat nepřípustnost trestního stíhání v nyní projednávané věci. S touto námitkou se ostatně již zcela dostatečně vypořádal odvolací soud (viz odstavce 9.

až 11. jeho usnesení). Zbývá pouze pro úplnost doplnit, že se jednalo o dva odlišné skutky, které sice spočívaly v neoprávněném užívání totožného bytu, avšak v rozdílných časových úsecích, jejichž předěl činilo sdělení obvinění. Postup orgánů činných v trestním řízení tak plně odpovídal ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., podle něhož pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Navíc představa, že po prvotním odsouzení může dovolatel beztrestně dále udržovat protiprávní stav, působí i z laického hlediska naprosto absurdně.

K námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod

26. Obviněný taktéž v podaném dovolání tvrdil, že údajně protiprávní postup orgánů činných v trestním řízení v předmětné věci odůvodnila skutečnost, že trestní oznámení podala manželka předsedy senátu krajského soudu.

Tuto námitku však nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání, jelikož dovolatel nijak nekonkretizoval, v čem měl spočívat údajně protiprávní postup orgánů činných v trestním řízení, nepředestřel úvahu o vyloučení příslušného rozhodujícího orgánu, ani nevysvětlil, proč podobnou námitku neuplatnil v dřívější fázi řízení. Nadto nezbývá než připomenout, že zmíněná spekulace se jeví irelevantní i s ohledem na skutečnost, že obviněným jmenovaný předseda senátu krajského soudu v posuzované věci vůbec nerozhodoval (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 9. 12. 2025, na č. l. 135), což ostatně netvrdí ani sám dovolatel. Stejně tak postrádá smyslu, aby v důsledku zmíněné skutečnosti došlo k ovlivnění jiných orgánů činných v trestním řízení. Jedná se tedy o výhradu zcela povšechnou, jíž schází reálný podklad a patřičné odůvodnění.

V. Závěr

27. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), e) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného P. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu