8 Tdo 1077/2025

8 Tdo 1077/2025-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 7 To 109/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 54/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 3 T 54/2024, byl obviněný J. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. H., M. K., J. M., J. Š., J. U. a P. U. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 7 To 109/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že nejméně od 16. 4. 2024, kdy byl jednatelkou společnosti Bythos, s. r. o., Ing. arch. Barborou Kuželovou seznámen s obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 8 C 44/2022-31, do 29. 8. 2024 užíval byt č. 16 v 5. podlaží domu v Praze XY, XY, jehož spoluvlastníky jsou P. H., M. K., J. M., J. Š., J. U. a P. U., přestože byl přinejmenším srozuměn s tím, že mu předmětným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 pod č. j. 8 C 44/2022-31 ze dne 24. 8. 2022, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2022, byla uložena povinnost vyklidit a předat tento byt spoluvlastníkům bytu do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, což do současné doby neučinil, a to i přes výzvy spoluvlastníků domu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 7 To 109/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Konkrétně vytkl, že soudy dostatečně nezohlednily jeho obhajobu a z důkazů vyvodily nesprávné závěry zejména s ohledem na otázku subjektivní stránky trestného činu. Přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. V daném případě však nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl, že byt užívá protiprávně. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2022, č. j. 8 C 44/2022-31, mu doručeno nebylo, jak uvedl již u soudu prvního stupně, nevěděl ani o tom, že tamější soud proběhl, rozsudek byl vydán pro zmeškání. V řízení pak nebylo prokázáno, že byl tento rozsudek do jeho schránky doručen a že měl možnost se s ním seznámit. Soudy v této věci měly podle obviněného zjistit, zda mohl daný rozsudek nabýt právní moci, přičemž pokud ne, nemohla uplynout ani lhůta k vyklizení nemovitosti. Zdůraznil, že ani podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, nelze do uplynutí doby určené rozhodnutím soudu k vyklizení nemovitosti řešit věc prostředky trestního práva. Ostatně právě z důvodu pochybností o doručení rozhodnutí soud prvního stupně upravil dobu, od níž se měl dopouštět trestné činnosti, na dobu, kdy mu podle tvrzení Barbory Kuželové tato rozsudek přečetla na chodbě, a tím jej s ním seznámila. Při tomto svém závěru však soudy nedostály požadavkům § 2 odst. 6 tr. zákoníku, když tvrzení Barbory Kuželové nebylo potvrzeno dalšími svědky (M. Š., J. T., R. V.). Zasahující policisté a hasiči pak nebyli vyslechnuti vůbec.

6. Obviněný zdůraznil, že mu nic čteno nebylo a není zjevné, proč si soudy z několika protichůdných tvrzení vybraly zrovna ta, která si vybraly. Podle jeho názoru není logické, že by mu svědkyně rozsudek četla, namísto toho, aby mu jej předala, a proč by si nechávala rozsudek dopředu vytisknout, když měly být dveře bytu hasiči otevírány kvůli údajnému šíření mrtvolného zápachu a podezření na to, že zemřel. I kdyby mu byl rozsudek předčítán, pak dovolatel předpokládal, že by si toho vzhledem k situaci, kdy mu hasiči společně s policisty vyrazili dveře, s ohledem na jeho věk a zdravotní stav ani nevšiml nebo tomu nevěnoval pozornost. Že o rozhodnutí o vyklizení nemovitosti nevěděl, podle jeho názoru vypovídá i to, že s ním bylo až do roku 2025 ze strany Bythos, s. r. o., jednáno jako s nájemníkem, platil nájem a současně dostával pravidelně roční vyúčtování služeb i s předpisem záloh na další rok (tedy i na rok 2024 a 2025), neměl proto důvod se domnívat, že by nájemní vztah již netrval.

7. Dovolatel též mínil, že měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, aby bylo posouzeno, jestli byl v době otevření dveří schopen vnímat a chápat, stejně tak měl znalec prozkoumat jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v době údajného páchání trestného činu. Ve prospěch opatření tohoto důkazu nasvědčovalo sdělení svědkyně Barbory Kuželové, že poté, co nereagoval na bušení na dveře, které byly vyraženy bezpečnostními složkami, měl přijít nahý ke dveřím.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 7 To 109/2025, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 3 T 54/2024, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po připomenutí, že dovolací soud není obecnou třetí přezkumnou instancí, předně konstatoval, že obviněný požadavky obsahových náležitostí mimořádného opravného prostředku v podstatné většině své argumentace nenaplnil. Neupřesnil totiž, kterou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňoval, když jeho obecné výtky, že soudy dostatečně nezohlednily jeho obhajobu, vyvodily z důkazů nesprávné závěry a nějaká skutečnost nebyla prokázána jednoznačně či zůstala neprokázaná zcela, nejsou podřaditelné pod žádnou variantu tohoto důvodu dovolání, ovšem ani pod žádný jiný dovolací důvod. Jestli pak obviněný vycházel ze skutkových zjištění stran doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2022, č. j. 8 C 44/2022-31, mýlil se v tvrzení o neprokázání doručení opisu tohoto rozsudku do schránky obviněného. Toto skutkové zjištění naopak prokázáno bylo, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu. Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, není podle státního zástupce na nyní posuzovanou věc aplikovatelný. V době, která je dovolateli kladena za vinu, žádné civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce vedeno nebylo. Hodlal-li dovolatel uplatnit v této souvislosti námitku užití zásady ultima ratio, přičemž ani to nelze jednoznačně potvrdit, nelze o její opodstatněnosti toliko na podkladě odkazu na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu uvažovat.

10. Pokud dovolatel brojil proti skutkovému zjištění ohledně této skutečnosti a v návaznosti na to odmítal prokázání své vědomosti o protiprávním užívání bytu, státní zástupce upozornil, že nejde o rozhodné skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně, které by bylo určující pro naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Podle znění skutkové věty rozsudku prvoinstančního soudu mu bylo přisouzeno úmyslné jednání nikoli v návaznosti na okolnosti doručení uvedeného rozhodnutí v občanskoprávní věci, nýbrž až v období od 16. 4. 2024, kdy byl o existenci předmětného rozhodnutí, jeho doručení do schránky a právní moci prokazatelně informován.

11. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce taktéž jen obtížně podřadit výhrady týkající se hodnocení důkazů, jimiž obviněný toliko přehodnocoval, nadto velmi zkratkovitě, úvahy soudů obou nižších instancí týkající se vyhodnocení ve věci provedených důkazů (výpověď svědků Barbory Kuželové, J. T., M. Š., R. V.) a přijetí skutkového závěru o tom, že obviněný byl dne 16. 4. 2024 obeznámen s existencí pravomocného rozhodnutí civilního soudu o jeho povinnosti k vyklizení dotčeného bytu. Konstatoval, že kvalitu výhrady zařaditelné pod situace tzv. extrémního rozporu nemá názor obviněného na to, zda určitá svědkyně byla či nebyla pro soud důvěryhodná. Postupu soudů při hodnocení nejen svědeckých výpovědí v dovolání označených svědků, ale ani jiných důkazů nelze přiřknout jakoukoli očividnou nelogičnost, kterou obviněný ostatně ani netvrdil a nijak nepopsal. Neztotožnil se s tím, že by dovolatelem odmítané skutkové zjištění o seznámení se s obsahem rozhodnutí civilního soudu o vyklizení bytu ze strany svědkyně Ing. arch. Barbory Kuželové nemělo vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy (viz výpověď posledně jmenované a dále svědkyně J. T., nepřímo i výpověď svědkyně A. M.), případně nevyplývalo z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo dokonce že by toto zjištění bylo pravým opakem toho, co bylo uvedenými svědkyněmi sděleno. Je to naopak konstatování dovolatele o množství protichůdných výpovědí, které neodpovídá skutečnému stavu dokazování.

12. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže podle státního zástupce naplnit ani námitka dovolatele, že měl být ve věci být zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to ani jeho třetí variantu. Měl za to, že značně strohá argumentace obviněného v jeho dovolání ohledně neopatření znaleckého posudku neposkytuje dostatečný podklad pro to, aby bylo možno uvažovat o procesním pochybení, na něž myslí dotčený dovolací důvod založený na tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný však v podstatě pouze konstatoval svou domněnku o opodstatněnosti vypracování znaleckého posudku, neuvedl však již, zda vůbec takový důkaz navrhl k provedení. Obviněný takový ani jiný návrh na doplnění dokazování ale vůbec neučinil. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 1. 2025 obviněný k dotazu soudu neměl na konci hlavního líčení žádných návrhů na doplnění dokazování. To samé platí o hlavních líčeních ze dnů 29. 10., 26. 11. a 17. 12. 2024. Návrh na vypracování v dovolání uvedeného znaleckého posudku nebyl učiněn ani v odvolacím řízení.

13. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný řádnou námitku týkající se hmotněprávního posouzení v dovolání odůvodněně nepředložil. V obecné rovině sice výhrada nedostatku v subjektivní stránce trestného činu je hmotněprávního charakteru, obviněný však své pochybnosti ohledně úmyslného zavinění vystavěl výlučně na tvrzení o neprokázání úmyslného zavinění [minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku nepochybně prokázaného, byť i státní zástupce připustil, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přímému určení příslušné formy úmyslu nevěnovaly zcela dostatečně]. Nadto toto údajné neprokázání založil z podstatné části na skutkovém zjištění vztahujícímu se k okamžiku a formě doručení civilního rozhodnutí, které ani soudy obviněnému v jeho neprospěch nepřičítaly. Dále měl za to, že soudy nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti činu, byť ani v tomto směru nebyla jednoznačně hmotněprávní námitka dovolatelem vyslovena. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním obhajoby z řízení před soudem prvního stupně, s níž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, což zásadně vede k rozhodnutí dovolacího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Námitky dovolatele byly soustředěny proti skutkovým zjištěním a na nich založenému právnímu posouzení skutku jako přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tvrdil, že nebyla prokázána úmyslná forma zavinění, když nevěděl, že bylo rozhodnuto o jeho povinnosti vyklidit předmětný byt, a že v něm tak setrvává protiprávně.

20. V obecné rovině je vhodné nejprve připomenout, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem tohoto přečinu je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především o oprávnění je užívat a disponovat s nimi. Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že protiprávně užíval byt jiného.

21. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl podle § 15 tr. zákoníku, přičemž postačí i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

22. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

23. Pro kvalifikaci jednání jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je důležité vyloučit, že se pachatel s ohledem na konkrétní okolnosti nemohl ani domnívat, že jedná po právu. Sporné to zejména může být v takových případech, kdy pro posuzovanou věc je charakteristický dominující civilněprávní aspekt, zejména když je pro rozhodnutí důležitý současně vedený a dosud neskončený občanskoprávní spor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1359/2011). Tak tomu může být zejména u dalšího užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru po rozvodu manželství, kdy může být uživatel subjektivně přesvědčen, že jedná po právu, a proto užívá konkrétní prostor oprávněně, zejména je-li o tom vedeno občanskoprávní řízení. Byla-li však již otázka oprávněnosti užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru soudem pravomocně vyřešena v neprospěch uživatele, je na něm, aby pravomocné rozhodnutí soudu respektoval, a je-li povinen dosud užívaný dům, byt nebo nebytový prostor opustit a vyklidit, ale svévolně tak neučiní, lze uzavřít, že příslušný objekt již užívá neoprávněně nebo že oprávněnému uživateli neoprávněně brání v jeho užívání ve smyslu § 208 tr.

zákoníku. I v tomto případě však nelze závěr o úmyslném zavinění uživatele bez dalšího odvozovat od právní moci rozhodnutí soudu, ale až od okamžiku, kdy se o tomto rozhodnutí skutečně dozvěděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, 7 Tdo 1195/2004.).

24. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že soudy nesprávně na základě provedených důkazů vyvodily, že obviněný se o rozhodnutí o povinnosti vyklidit nemovitost dozvěděl nejpozději dne 16. 4. 2024, když skutečnost, že mu jednatelka společnosti Bythos, s. r. o., Ing. arch. Barbora Kuželová, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2022, č. j. 8 C 44/2022-31, přečetla, nebyla jiným svědkem potvrzena, přičemž i kdyby tomu tak bylo, nelze s ohledem na nastalou situaci očekávat, že by si toho všiml či tomu věnoval pozornost.

Akcentoval, že se tak mělo stát poté, co měli policisté s hasiči vyrazit dveře jím pronajatého bytu a připomněl svůj věk i zdravotní stav. Tvrdil, že v řízení nebylo prokázáno, že tento rozsudek byl do jeho schránky doručen a že měl možnost se s ním seznámit. Soudy v této věci měly podle obviněného zjistit, zda mohl daný rozsudek nabýt právní moci, přičemž pokud ne, nemohla uplynout ani lhůta k vyklizení nemovitosti. Že o rozhodnutí o vyklizení nemovitosti nevěděl, podle jeho názoru vypovídá i to, že s ním bylo až do roku 2025 ze strany Bythos, s.

r. o., jednáno jako s nájemníkem, neměl tedy důvod se domnívat, že by nájemní vztah již netrval. Dále měl být podle dovolatele vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, aby bylo posouzeno, zda byl v době otevření dveří schopen vnímat a chápat, stejně tak měl znalec prozkoumat jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v době údajného páchání trestného činu, poněvadž podle svědkyně Barbory Kuželové měl po vyražení dveří bytu bezpečnostními složkami přijít ke dveřím nahý.

25. Námitkám dovolatele však nelze přisvědčit. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 28.–31. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz bod 6.

usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovolání.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

26. K argumentaci dovolatele lze proto jen ve stručnosti uvést, že soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval všemi okolnostmi jednání obviněného i všemi jeho námitkami a zcela správně dospěl k závěru o tom, že obviněný věděl, že předmětný byt užívá neoprávněně, čehož si byl prokazatelně vědom nejpozději ode dne 16. 4. 2024. Podrobně se věnoval i otázce, zda byl obviněnému doručen civilní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2022, č. j. 8 C 44/2022-31, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti vyklidit jím protiprávně obývaný byt.

Z doručenky zjistil, že tento mu byl po uložení výzvy k vyzvednutí na poště do jeho schránky a následném nevyzvednutí rozsudku vložen do domovní schránky označené jeho jménem. Jelikož doručenka neobsahovala informaci o tom, že by schránky v domě přítomny nebyly či že by schránka nebyla označena jménem obviněného, dospěl soud k logickému a opodstatněnému závěru o účelovosti a nepravdivosti tvrzení obviněného, že schránky se v domě v dané době nenacházely. Ostatně takovou skutečnost nepotvrdil ani žádný z vyslechnutých svědků.

Nalézací soud vzal v úvahu i skutečnost, že obviněný si pravidelně chodil na poštu pro důchod. Pokud si tedy obviněný rozsudek ze schránky či z pošty nevyzvedl, činil tak zcela účelově. Soud prvního stupně, přestože byl přesvědčen, že obviněný s ohledem na uvedené skutečnosti byl s obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2022, č. j. 8 C 44/2022-31, seznámen, když v opačném případě neměl důvodu se jeho formálnímu převzetí vyhýbat, stanovil dobu páchání trestné činnosti až ode dne 16.

4. 2024, kdy již byl obviněný s obsahem předmětného rozsudku prokazatelně seznámen. V tomto ohledu soudu ničeho nebránilo v tom, aby vycházel z tvrzení svědkyně Ing. arch. Barbory Kuželové, která uvedla, že obviněnému po otevření dveří předmětného bytu hasiči s policisty výrok citovaného rozsudku četla. Tato skutečnost je pak nepřímo potvrzena i výpovědí svědka M. Š., který svědkyni slyšel obviněnému po otevření dveří bytu hasiči něco číst. Byť se jedná o důkaz nepřímý, nelze jej brát na lehkou váhu, neboť si lze jen těžko představit, že by svědkyně za dané situace skutečně obviněnému něco předčítala z papíru v ruce, ale o rozsudek o jeho povinnosti vyklidit předmětný byt by se nejednalo.

Zejména je pak nutno zdůraznit, že soud neměl žádný důvod pochybovat o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi svědkyně Ing. arch. Barbory Kuželové, když jí uváděné skutečnosti byly potvrzeny i dalšími ve věci provedenými důkazy. Nejedná se tak jen o čtení rozsudku obviněnému, ale i o další skutečnosti, jako jsou stížnosti ostatních vlastníků a nájemníků okolních bytů na obviněného z důvodu zápachu, hromadících se odpadků i zamoření hmyzem vycházejícím z jím užívaného bytu a z toho vyplývající nutnost snížit dalším nájemníkům nájemné, i jeho problémovost, pokud šlo o deratizaci domu či výměnu oken, o nichž bez dalšího vypověděly i svědkyně J.

T. a A. M., ale vyplývají i z listinných důkazů, a to e-mailové komunikace mezi společností Bythos, s. r.

o., a jinou nájemnicí paní K.,

fotografií dveří obviněného, na něž napsal vzkaz, že v bytě škůdce nemá a v době zásahu bude v nemocnici, e-mailové komunikace mezi společností Bythos, s. r. o., a paní D., která uvedla, že se kvůli obviněnému a zápachu z jeho odpadků musí se spolubydlící odstěhovat, dále mezi společností Bythos, s. r. o., a panem S., který si také stěžoval na výskyt hmyzu a silný zápach z bytu obviněného. Všechny tyto důkazy podporují pravdivost i věrohodnost výpovědi svědkyně Ing. arch. Barbory Kuželové jako celku.

Z uvedeného je zcela zjevné, že obviněný byl jako nájemník nežádaný a jen těžko si lze představit, že za dané situace, kdy v rozporu s občanským zákoníkem neumožňuje majitelům a dalším relevantním osobám vstup do bytu za účelem opravy bytu či jeho deratizace, silným zápachem a zamořením škůdci zatěžuje ostatní obyvatele domu, z nichž část se z daného důvodu odstěhovala, části muselo být sníženo nájemné, čímž majitelé dále tratili, by kdokoliv obviněnému slíbil prodloužení nájemní smlouvy, navíc na dobu neurčitou.

Je evidentní, že obviněný neměl žádný důvod se domnívat, že byt užíval i po uplynutí doby, na níž byla nájemní smlouva sjednána, oprávněně. Ostatně k prodloužení nájmu byl vyžadován písemný dodatek, který však s obviněným uzavřen nebyl, čehož si byl dobře vědom.

27. Lze uzavřít, že v dané věci se nejednalo o situaci, kdy by v době páchání skutku panovaly nejistoty ohledně toho, zda je byt obviněným užívaný oprávněně či nikoliv, když v době skutku již byl dávno skončený občanskoprávní spor, který vyústil ve vydání již zmiňovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2022, č. j. 8 C 44/2022-31, jímž bylo obviněnému uloženo předmětný byt vyklidit a vyklizený předat majitelům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl obviněnému doručen dne 24. 10. 2022 v souladu s § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když bylo prokázáno, že dne 14. 10. 2022 byl obviněnému tento rozsudek doručován, avšak obviněný nebyl zastižen a byla mu v poštovní schránce zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, a následně mu po nevyzvednutí zásilky byla písemnost dne 25. 10. 2022 vložena do schránky. Jelikož proti citovanému rozsudku nebylo podáno odvolání, nabylo toto uplynutím lhůty k jeho podání, jež podle § 204 odst. 1 o,. s. ř. činí 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, podle § 159 o. s. ř. dne 9. 11. 2022 právní moci. Otázka oprávněnosti užívání bytu tak v době činu byla již dávno soudem pravomocně vyřešena v neprospěch obviněného. Obviněný se o tomto rozhodnutí nepochybně skutečně dozvěděl nejpozději dne 16. 4. 2024, kdy mu byl jeho výrok čten svědkyní Ing. arch. Barborou Kuželovou. Obviněnému pak nebylo možno přisvědčit, pokud argumentoval tím, že takové čtení, pokud k němu došlo, nemohl být schopen vnímat.

28. Domáhal-li se obviněný opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení jeho schopnosti vnímat a chápat, stejně tak jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností v době páchání trestného činu, nelze než poznamenat, že potřebě vypracování takového znaleckého posudku nic nenasvědčovalo. Nelze totiž opomenout, že příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje, a proto její objasňování přichází v úvahu v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014). Nalézací soud se pod bodem 31. odůvodnění svého rozsudku podrobně vyjadřoval k osobě obviněného, již hodnotil na základě jeho vystupování v hlavním líčení a jeho písemného vyjádření, přičemž dospěl k závěru, že obviněný je i ve svém věku inteligentní, schopný se orientovat, chápat smysl trestního řízení a rozumí povaze trestného činu. O jeho schopnostech vnímat a chápat, jakož i o zachování jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době skutku tak nebylo žádných pochybností, které by měly vést soudy k zadání znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného, rozhodně za ně nelze považovat pouze skutečnost, že obviněný se doma pohyboval nahý a takto také přišel k vyraženým dveřím. Soudy nižších stupňů se tak ani v této otázce žádného pochybení nedopustily, ostatně obviněný opatření a provedení tohoto důkazu ani v řízení před soudem prvního stupně a ani v řízení o odvolání nenavrhl.

29. Nejvyšší soud má za to, že soudy s ohledem na konkrétní okolnosti správně uzavřely, že obviněný se dopustil úmyslného protiprávního jednání. Jakkoliv si nelze nepovšimnout, že se k formě úmyslného zavinění konkrétně nevyjádřily, jak ostatně správně poznamenal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání, jisto je, že obviněný se nemohl v průběhu svého jednání domnívat, že jedná po právu, musel být nejméně srozuměn s tím, že byt užívá neoprávněně (viz také slovní spojení „…přestože byl nejméně srozuměn s tím, že mu předmětným rozsudkem…“ v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Subjektivní stránka přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ve formě nejméně úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak byla jednáním obviněného prokazatelně naplněna.

30. Zcela lichý je také poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, podle něhož nelze do uplynutí doby určené rozhodnutím soudu k vyklizení nemovitosti řešit věc prostředky trestního práva, když obviněnému běžela lhůta 15 dnů k předání vyklizeného bytu ode dne právní moci, tj. od 9. 11. 2022, k čemuž však z jeho strany nedošlo. Vyvození trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených na jednání obviněného, jímž se dopouštěl neoprávněného užívání bytu ode dne 16. 4. 2024, tedy dávno poté, co uplynula mu soudem stanovená doba k vyklizení a předání bytu, bylo zcela adekvátní. Nelze si nepovšimnout nejen délky páchání protiprávního jednání, ale také současného způsobení škody majitelům, kteří z důvodu dalšího užívání bytu obviněným způsobem, jakým činil, tratili na nájemném za další byty. Čin obviněného bez pochyb vykazoval společenskou škodlivost vyžadovanou pro běžně se vyskytující, typická jednání kvalifikovaná jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

31. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu