7 Tdo 220/2020-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 3. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. H., nar. XY, bytem XY, okres Mělník, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 2 To 69/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 10/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 47 T 10/2018-421, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Výroky podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný, státní zástupce a poškozená odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 To 69/2019-480, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově obviněného uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu tím, že v přesně nezjištěných dnech v období od 18. 9. 2016 do 11. 12. 2016 v bytě v Praze 10, XY, nejméně v deseti případech vykonal oboustranně dobrovolný pohlavní styk s nezletilou poškozenou, ačkoli věděl, že jí dosud nebylo patnáct let a na základě tohoto jednání se u ní rozvinula nejméně od prosince 2016 posttraumatická stresová porucha spočívající v nutkavých vzpomínkách, stavech paniky, agresi, poruchách spánku, emoční nestabilitě, pocitech viny, sebepoškozování, potlačování emocí a strachu z obviněného, která trvala nejméně do listopadu 2017.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav stran toho, že měl znát skutečný věk poškozené. Připomněl, že svědkyně, na jejichž výpovědi soud prvního stupně odkázal, jsou velice blízké kamarádky poškozené a jejich výpovědi tak mohly být motivovány snahou poškozené pomoci. Dále zdůraznil, že mu poškozená v době, kdy s ní sexuálně žil, nikdy nesdělila, že je jí třináct let, přičemž svědkyně V. V. jejich schůzkám přítomna nebyla. Konstatoval, že soud rovněž nesprávně interpretoval komunikaci se svědkyní M. S., kdy tato měla proběhnout až před ukončením jeho vztahu s poškozenou a uvedl, že poté již s poškozenou pohlavní styk neměl. Poukázal na to, že s jistotou nebylo prokázáno, že by došlo k sexuálnímu styku, případně k jinému pohlavnímu zneužití poškozené poté, co se dozvěděl její skutečný věk a dále trvá na tom, že o jejím věku nevěděl, a kdyby tento znal, neměl by s ní pohlavní styk. Má za to, že ho poškozená uvedla v omyl, když na svém facebookovém profilu měla uveden věk šestnácti let. Dále zdůraznil, že vzhled poškozené, její předcházející sexuální zkušenosti a skutečnost, že byla aktivní kuřačkou, nasvědčovaly spíše vyššímu věku, než byl její skutečný. Doplnil, že když spáchal předmětný trestný čin, ke kterému se doznal, ani nemohl předpokládat možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu a jednal tak ve skutkovém omylu, což mělo vyloučit jeho úmyslné zavinění a tudíž naplnění subjektivní stránky. Dále se domnívá, že soudy nevzaly při rozhodování v úvahu všechny podstatné okolnosti, a proto považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, přičemž má za to, že s ohledem na okolnosti případu, bylo v případě prokázání jeho viny namístě mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a nejprve zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného. Připomněl, že obviněný námitky vyjádřené ve svém dovolání uplatnil již v rámci své obhajoby od samého počátku trestného řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Poukázal na výslech svědkyně V. V. před odvolacím soudem, z jejíž výpovědi vyplynulo, že byla přítomna tomu, když poškozená informovala obviněného, že je jí třináct let. Podle svědkyně na tom byla poškozená v rozhodné době psychicky hodně špatně, přičemž za příčinu tohoto stavu považovala jednání a chování obviněného, kterého se poškozená v době trvajícího vztahu bála. Tvrzení obviněného, že neznal věk poškozené, bylo spolehlivě vyvráceno. Jednoznačná znalost věku poškozené v době prováděných souloží byla prokázána souhrnem tří svědectví, a to poškozené a svědkyň V. V. a M. S., tudíž právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky zločinu, za který byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu. Ačkoliv obviněný mj. namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi poškozené a svědkyň V. V. a M. S., přičemž soudy obou stupňů se věrohodností těchto výpovědí zabývaly (viz str. 6-7 odst. 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 odst. 18 rozsudku odvolacího soudu). Je přitom namístě zdůraznit, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, tak nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Ani námitku obviněného stran nepřiměřeně přísného trestu s ohledem na okolnosti případu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Nad rámec uvedeného lze dále uvést, že trest uložený obviněnému zákon připouští a byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku.
Obiter dictum je namístě doplnit, že obviněný v dovolání do značné míry opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení i z odvolání, se kterou se soudy prvního a druhého stupně již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 22. 8. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 18. 2. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu