USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 3. 2022 o dovolání obviněného J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 7 To 241/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 49/2019 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 T 49/2019-436, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 30 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 51 T 128/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. S. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Pokusu uvedeného trestného činu se obviněný podle zjištění obvodního soudu dopustil v podstatě tím, že v období od března do června 2015, během kterého s poškozenou M. S., dlouhodobě pobývající v USA, jednal o prodeji bytu v Praze 6 na ul. XY, který měl se souhlasem poškozené dlouhodobě k užívání, s ní na předmětný byt uzavřel dne 27. 5. 2015 kupní smlouvu, kterou oproti předchozím verzím a vzájemné dohodě pozměnil a doplnil o mj. smluvní pokutu ve výši 5.000 Kč za každý den prodlení až do výše kupní ceny bytu v případě nepředání bytu poškozenou obviněnému, ačkoliv mělo dojít pouze k doplnění kupní smlouvy o dalšího kupujícího – manželku obviněného a k podpisu poškozené v zastoupení, kterým byl pověřen B. S., nar. XY, jehož důvěřivosti a přesvědčení o podpisu odsouhlasené smlouvy obviněný využil, když mu v úmyslu neoprávněně se obohatit předložil k podpisu pozměnou smlouvu, kterou užil k převodu vlastnického práva a následnému vymáhání smluvní pokuty po poškozené za nepředání bytu, který byl v jeho vlastnictví a fakticky i v jeho držení, přičemž poškozená o uplatněných nárocích a soudních řízeních neměla žádné ponětí, neboť úřední listiny byly zasílány na adresu předmětného bytu, v důsledku čehož obviněný v exekučním řízení vymáhá od poškozené mj. jistinu ve výši 703 448 Kč, která doposud nebyla plně vymožena.
3. Odvolání obviněného směřované do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2020, č. j. 7 To 241/2020-462, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). K prvnímu z nich uvedl, že se v jeho případě jednalo o případ nutné obhajoby a opatřením soudu ze dne 12. 4. 2019 mu byl ustanoven obhájce Mgr. Petr Gala. Toto opatření mu však nebylo doručeno, v čemž spatřuje porušení práva na obhajobu a důvod pro zrušení odsuzujícího rozsudku i napadeného usnesení. Má za to, že v důsledku takového postupu neměl řádně ustanoveného obhájce a navíc tato okolnost komplikovala účinnou a důvěrnou komunikaci mezi ním a obhájcem.
5. Dále namítl, že poškozená zcela rezignovala na ochranu svých soukromých práv a zájmů a svou obranu řešila prostředky trestního práva. Byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, poškozená přenesla odpovědnost za svou nedbalost na stát. Ze svědeckých výpovědí v civilním řízení i z důkazů provedených v trestním řízení podle dovolatele vyplynulo, že ve všech verzích kupní smlouvy byla ujednána povinnost poškozené předat byt kupujícímu – obviněnému, což neučinila, dále že poškozená udělila plnou moc k podpisu kupní smlouvy osobě, které sdělila extrémně neúplné pokyny pro své zastupování (jde tak na její vrub, že tento zástupce nečetl to, co mu bylo předloženo a co podepisoval), a že poškozená nikdy neučinila žádné opatření, aby byla s poštou doručovanou její osobě v rámci České republiky seznámena. Poškozená byla v roli osoby, která měla, resp. mohla mít celou situaci „pevně v rukou“, avšak v rámci jednání o prodeji bytu nevystupovala jako osoba dbalá svých práv. Obviněný byl odsouzen za skutek, který nemohl na počátku nejen plánovat, ale ani předpokládat. Následně na podporu svých argumentů odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s tím, že pokud se poškozená v důsledku své zjevné neopatrnosti, které se mohla snadno vyvarovat, vystavila nebezpečným následkům v rámci soukromoprávního vztahu, musí se s nimi také sama vypořádat prostředky práva soukromého.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i vadné řízení mu předcházející (zejména rozsudek) a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
7. Následně obviněný zaslal ve lhůtě pro podání dovolání jeho doplnění, v rámci kterého předložil usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV ÚS 381/18, podle něhož důvod, pro který se poškozená nezdržovala na adrese jejího trvalého pobytu, není bez dalšího způsobilým a omluvitelným důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Za situace, kdy věděla, že bude dlouhodobě pobývat v USA, měla řadu prostředků, jak zabránit, resp. předejít riziku fikce doručení (zejm. zřízením datové schránky, požadavkem na zasílání komunikace prostřednictvím emailu apod.). Kromě usnesení Ústavního soudu dovolatel zaslal i kopii protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2019 ve věci sp. zn. 19 C 41/2018 (občanskoprávní spor mezi žalobkyní – poškozenou M. S., a žalovaným – J. S. o zaplacení částky 1 000 000 Kč s přísl.).
8. Obviněný podal prostřednictvím obhájce ještě druhé doplnění dovolání ze dne 26. 1. 2022, ke kterému však Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem (srov. § 265e tr. ř. ve spojení s § 265f odst. 2 tr. ř.).
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání i k jeho doplnění uvedla, že k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces (tj. že v řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl) nedošlo, a to ani bezprostředně po zahájení trestního stíhání, ani v navazujících fázích trestního řízení. K dalším námitkám ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) uvedla, že dovolatel fakticky neargumentoval nesprávností právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Okolnosti podvodného jednání dovolatele tak, jak vyplývají z výroku o jeho vině, rozhodně nevypovídají o tom, že byl odsouzen za jednání, které nemohl od počátku plánovat. Naopak čitelně vyjadřují dílčí kroky, jakými svůj podvodný záměr vůči poškozené postupně naplňoval.
10. Podle státní zástupkyně úsudek o tom, že by poškozená měla celou záležitost tzv. v rukou, je naprosto iluzorní, byla-li z jeho strany informována o tom, že potřeba změny kupní smlouvy vychází pouze z požadavku zástavního věřitele na doplnění strany smlouvy o manželku obviněného. Proběhla- li ve stejném duchu také komunikace dovolatele s jejím zástupcem, pak ani tomu nebyl znám důvod k přečtení celého textu jím následně podepsané kupní smlouvy; nehledě pak na tu část jeho svědecké výpovědi, podle níž mu ze strany dovolatele ani nebyl v uvedeném směru poskytnut časový prostor. Za takto podvodně nastavených podmínek se nemohla jak poškozená, tak její zmocněnec o takovém právním titulu následně vydaných rozsudků pro zmeškání vůbec dozvědět. Nemohlo jim být známo, že k vydání těchto rozsudků došlo z podnětu dovolatelova návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, ve kterém vyplnil pouze kontaktní adresu trvalého pobytu žalované na území České republiky, ačkoli si byl vědom toho, že se tam nezdržuje, a znal její aktuální korespondenční adresu a komunikoval s ní běžně prostřednictvím emailové pošty. Za uvedených okolností neměla poškozená žádného důvodu k tomu, aby si – zejména pak v pokročilém věku – zřizovala datovou schránku a sdělovala své emailové spojení stáním orgánům, resp. soudům, když neměla žádného ponětí o tom, že v jimi projednávaných kauzách figuruje její osoba. Ve vztahu k usnesení Ústavního soudu obviněný zcela opomněl zmínit tu pasáž, v níž se konstatuje, že lstivé jednání vedlejšího účastníka jako důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení písemností stěžovatelka neuplatnila, a tudíž k němu nemohlo být přihlíženo z hlediska zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
11. Zjištěné skutkové okolnosti podle názoru státní zástupkyně rozhodně nevypovídají o tom, že by poškozená zcela rezignovala na ochranu svých soukromých zájmů v České republice a až ve chvíli, kdy zjistila, že jsou ohroženy, se začala zajímat o jejich ochranu za pomoci prostředků trestního práva. Námitku poukazující na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku označila státní zástupkyně s poukazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, za zjevně neopodstatněnou, užití trestního práva je zcela na místě. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě, neboť právo na obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Tento zákonný důvod pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.
14. V daném případě obviněný tento dovolací důvod uplatnil s tím, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož opatření Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 4. 2019, jímž mu byl ustanoven obhájce Mgr. Petr Gala, mu nebylo nikdy doručeno, což mělo komplikovat účinnou a důvěrnou komunikaci mezi nimi.
15. K zahájení trestního stíhání J. S. ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. došlo usnesením policejního orgánu č. j. KRPA-225167-57/TČ-2018-001178-6-NE ze dne 11. 3. 2019 (č. l. 2 trestního spisu), a to pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Toto usnesení – spolu s vyrozuměním o nutné obhajobě (s dotazem, zda si zvolí obhájce sám, příp. zda žádá, aby mu byl ustanoven soudem) a předvoláním k výslechu na den 12.
4. 2019 – bylo obviněným převzato dne 5. 4. 2019. Sám obviněný podal dne 8. 4. 2019 proti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání stížnost (ta byla usnesením ze dne 13. 5. 2019 zamítnuta, viz č. l. 15 trestního spisu). Jelikož se k dotazu, zda si přeje zvolit obhájce sám, nevyjádřil, policejní orgán se domníval, že se k úkonu výslechu dostaví se zvoleným obhájcem. Na první výslech konaný dne 12. 4. 2019 se však obviněný dostavil sám; z důvodu nepřítomnosti obhájce proto výslech neproběhl a J.
S. byl pouze dotázán, zda si převzal usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a zda žádá o ustanovení obhájce ze strany soudu, na což odmítl odpovědět (v podrobnostech viz úřední záznamy na č. l. 20-21 a 183 trestního spisu). Následně mu byl dne 12. 4. 2019 podle § 39 tr. ř. z důvodu nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. ustanoven obhájce Mgr. Petr Gala (č. l. 10 trestního spisu), jemuž bylo dne 15. 4. 2019 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného. Po ustanovení obhájce byl stanoven nový termín výslechu obviněného na den 2.
5. 2019, přičemž o tomto novém termínu byl informován i obhájce obviněného. Obviněný se však k tomuto úkonu nedostavil, a to ani poté, co byl osobně navštíven příslušníky policie České republiky, kteří ho poučili o následcích nedostavení se k výslechu (viz č. l. 184 trestního spisu). K výslechu proto došlo až při třetím nařízeném termínu dne 14. 5. 2019, a to za přítomnosti obhájce Mgr. Petra Galy (viz č. l. 7-8 trestního spisu). Z protokolu o výslechu obviněného na č. l. 8 je patrné, že obviněný se vyjádřil k jím poskytnutému poučení, svým podpisem stvrdil, že před započetím výslechu byl vyslýchajícím poučen o svých právech a poučení v plném rozsahu porozuměl, jinak se však odmítl k čemukoli vyjádřit, a to včetně toho, zda souhlasí s ustanovením obhájce Mgr.
Petra Galy.
16. Obviněný tak svým podpisem stvrdil, že si byl vědom toho, že mu byl ustanoven obhájce, kdo tímto obhájcem je, a že tento byl přítomen jeho výslechu, tedy že vedle dalších osob zúčastněných jeho výslechu vystupoval v pozici jeho obhájce právě Mgr. Petr Gala. Ačkoli ze spisu není zřejmé, kdy přesně bylo obviněnému písemné vyhotovení o ustanovení obhájce doručeno, obviněný se s jemu ustanoveným obhájcem prokazatelně setkal u prvního výslechu v postavení obviněného dne 14. 5. 2019 a nadále mu nic nebránilo v tom, aby se na tohoto svého obhájce obracel. Skutečnost, že obviněný měl obhájce, který v takovém postavení v trestním řízení opakovaně vystupoval a poskytoval obviněnému právní pomoc, je zřejmá z obsahu spisu (viz např. č. l. 524, kde je výčet jednotlivých úkonů právní služby, které obhájce Mgr. Petr Gala obviněnému v této věci poskytl). Ze strany obviněného tak došlo k uplatnění jeho práva na obhajobu a tím i k využití jejích zákonných možností tak, jak jsou v ustanovení § 33 tr. ř. specifikovány. Pokud obviněný tvrdil, že nedoručení předmětného opatření o ustanovení obhájce narušilo účinnou a důvěrnou komunikaci s jeho obhájcem, tak dovolacímu soudu není zřejmé, jak by tato okolnost mohla narušit vztah mezi klientem a obhájcem za situace, když – jak plyne z výše uvedeného – obviněný nejpozději od jeho prvního výslechu věděl, kdo jej obhajuje a mohl se na svého obhájce kdykoli v průběhu trestního řízení obrátit. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněnému bylo zajištěno jeho právo na obhajobu, a jeho námitku proto shledal zjevně neopodstatněnou.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
18. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný vznesl námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe a jeho zavinění, přičemž obě tyto výhrady je možné pod tento důvod podřadit. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
19. Obviněný namítl, že byl odsouzen za skutek, u kterého bylo vyloučeno, aby jej mohl od počátku plánovat nebo předpokládat, jak se bude vyvíjet. Jeho argumenty tak směřují do naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Takový závěr je však zcela nesprávný, jelikož provedenými důkazy byl prokázán pravý opak, tedy že dovolatel od počátku jednal s přímým úmyslem [ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] podstrčit poškozené (resp. jejímu zástupci) kupní smlouvu s vloženým ujednáním o smluvní pokutě a následně se na úkor poškozené obohatit neoprávněným vymáháním smluvní pokuty, příp. dosáhnout toho i prostřednictvím civilní žaloby. Jeho úmysl uvést poškozenou i svědka B. S. v omyl ohledně pravého účelu podpisu nové verze smluv je zjevný nejen z jeho tvrzení oběma těmto osobám, že nová verze bude doplněna pouze o manželku obviněného jakožto stranu smlouvy, nýbrž i z provedení této změny, kdy částka 5000 Kč za den prodlení je psána nikoli číslicemi (jako tomu je ve zbytku smlouvy) ale pouze slovně a v textu není tato nově vložená pasáž na první pohled rozpoznatelná (viz č. l. 177 trestního spisu). Přitom obviněný věděl, že poškozená v kupní smlouvě žádná ujednání o smluvní pokutě nechce, jelikož tuto skutečnost před podpisem nových verzí smluv výslovně zdůrazňovala (viz strana 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Plánu obviněného ohledně podpisu v jeho prospěch pozměněných smluv nahrávala i skutečnost, že svědek B. S. byl v době podpisu již starší osobou, která se tak rychle neorientovala v nastolené situaci a jednala v důvěře v pravdivost informací poskytnutých ze strany obviněného.
20. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že věřila obviněnému, že jí bude veškerou poštu, která jí chodila do předmětného bytu, vyřizovat. Tuto skutečnost následně obviněný rovněž využil k tomu, aby mohl „dotáhnout“ svůj plán na neoprávněné získání peněžních prostředků od poškozené. Nejprve podal na soud návrh na vydání elektronického platebního rozkazu s tím, že – ačkoli znal adresu jejího skutečného pobytu v USA a její emailovou adresu – tu v návrhu úmyslně zatajil. Věděl, že takto se poškozená nemá možnost dozvědět o probíhajících civilních řízeních (písemnosti zasílané ze strany soudu byly poškozené doručeny fikcí ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř.).
21. Soudy tak správně uzavřely, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu uvést jak poškozenou, tak i jejího zástupce v omyl ohledně pravého účelu podpisu nových verzí smluv a již od počátku (v době jejich podpisu) alespoň v hrubých rysech věděl, v jaké výši by se mohl na úkor poškozené neoprávněně obohatit (smluvní pokuta byla stanovena na 5000 Kč za každý den prodlení s předáním nemovitosti ze strany poškozené s tím, že pokud poškozená nepředá nemovitost nejpozději do 5 dnů po zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tak se zavazuje uhradit kupujícímu smluvní pokutu ve výši kupní ceny). Od počátku tak jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitka týkající se subjektivní stránky činu je zjevně neopodstatněná.
22. Obviněný dále namítl, že poškozená nevystupovala v rámci jednání o prodeji bytu jako osoba dbalá svých práv, rezignovala na jejich soukromoprávní ochranu a zcela nevhodně celou situaci řešila prostředky trestního práva. S takovými výhradami však není možné souhlasit. Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
23. Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásadu vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
24. Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán (především promyšlenost celého postupu obviněného), výše škody, ke které pokus tohoto zločinu směřoval (jednalo se o pokus trestného činu v jeho kvalifikované podobě), vypovídá o jednání, které má vyloženě kriminální povahu a nijak se nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů daného trestného činu.
25. Kromě toho konkrétní námitky obviněného z větší části vycházely z alternativního skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy na základě provedených důkazů, a již z tohoto důvodu jim nebylo možné dát za pravdu. Zcela nesprávné bylo tvrzení obviněného, že za vzniklou situaci si poškozená mohla sama, jelikož nesplnila svou smluvní povinnost byt obviněnému jakožto kupujícímu předat. Jak již několikrát v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly trestní i civilní soudy, tuto povinnost (tj. předat byt obviněnému) poškozená neporušila, resp. to ani nebylo možné, jelikož předmětný byt měl v osobním užívání sám obviněný, a to po dobu několika let na základě dohody s poškozenou (srov. např. strana 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jež koresponduje s odůvodněním rozsudků civilních soudů – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 20 C 48/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 12 Co 233/2021). Jednalo se tak o uměle vykonstruovaný „problém“ ze strany obviněného, který měl účelově posloužit tomu, aby měl záminku pro podání civilní žaloby (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a následného návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání.
26. Lze připustit, že pokud by si svědek B. S. počínal s vysokou opatrností, tj. například pokud by si s sebou k podpisu přinesl prvně podepisovanou verzi kupní smlouvy a pečlivě srovnal její znění s verzemi předkládanými obviněným (pro ověření, že se v ničem neliší), obviněnému by se pravděpodobně nepodařilo přimět jej k podpisu té verze smlouvy, kde bylo lstí vloženo nové ustanovení o smluvní pokutě. Absence takové maximální, naprosto precizní opatrnosti však nic nemění na faktu, že svědek byl (spolu s poškozenou) obviněným podveden. Nelze přehlédnout ani okolnost, že obviněný svědka výslovně ujišťoval, že se bude jednat jen o doplnění jedné strany smlouvy (tj. strany kupující) o manželku obviněného. Namísto toho zcela v rozporu se svým tvrzením a pokynem poškozené, která výslovně uvedla, že ve smlouvě žádné ujednání o smluvních pokutách nechce, vložil do této nové verze ujednání o smluvní pokutě. Takové změny se mu podařilo docílit právě díky důvěře svědka B. S., jak je popisováno ve skutkové větě výroku o vině. Tato důvěra plynula mimo jiné právě z předchozího jednání obviněného, který úmyslně uvedl svědka v omyl tvrzením, že ve smlouvě nic nového obsaženo nebude a podepisované verze jsou jinak zcela totožné.
27. Tvrzení, že poškozená nikdy neučinila žádné opatření, aby byla s poštou doručovanou jí v rámci České republiky seznámena, je částečnou deformací skutkových zjištění, jelikož poškozená pověřila právě obviněného, který žil v bytě, kde měla nahlášenou adresu trvalého pobytu a kam jí veškerá pošta chodila, aby jí poštu vyřizoval. Tuto skutečnost obviněný zneužil ve svůj prospěch, jak bylo blíže rozvedeno v předchozích odstavcích. Z obsahu trestního spisu je rovněž zřejmé, že se obviněná nejprve snažila bránit prostředky práva soukromého, není proto možné souhlasit s tvrzením obviněného, že na soukromoprávní ochranu svých práv zcela rezignovala. Podanými žalobami v občanskoprávním řízení mj. docílila toho, že byla část kupní smlouvy týkající se ujednání o smluvní pokutě prohlášena za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 20 C 48/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 12 Co 233/2021).
28. Obviněný v rámci doplnění dovolání doložil usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 381/18, týkající se projednávané věci s tím, že i Ústavní soud mu dal za pravdu v tom, že poškozená měla řadu prostředků, jak mohla zabránit, resp. předejít riziku fikce doručení, a skutečnost, že se nezdržovala na adrese svého trvalého pobytu, není bez dalšího omluvitelným důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání. K tomu je možné uvést, že - jak na to upozornila již státní zástupkyně ve svém vyjádření - dovolatel ve své argumentaci opomíjí tu část odůvodnění usnesení Ústavního soudu, že prokázala- li by stěžovatelka své tvrzení o „lstivém“ jednání vedlejšího účastníka (tj. obviněného), mohl by to být důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení písemností. Stěžovatelka však tento důvod v řízení o vyslovení neúčinnosti neuplatnila a přišla s ním až v řízení před Ústavním soudem.
29. Nejvyšší soud dodává, že samotné konstatování Ústavního soudu, že se poškozená mohla svým přičiněním (např. zřízením datové schránky) vyhnout nepříjemnému důsledku své absence v podobě rozsudku pro zmeškání, nemá (ani nemůže mít) žádný vliv na správnost závěru trestních soudů o tom, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo nezbytné postihnout prostředky trestního práva. V kontextu všech zjištěných okolností případu je totiž zřejmé, že se nejednalo o natolik závažné pochybení z její strany, aby to mohlo vést k závěru, že poškozená jako účastník soukromoprávního vztahu evidentně nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, v důsledku čehož by byl trestní postih obviněného evidentní kriminalizací soukromoprávního vztahu. V tomto případě se nejednalo o situaci, kdy by trestní postih nahrazoval instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Postih obviněného prostředky trestního práva byl proto zcela namístě; tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.
30. Jen pro úplnost je možné uvést, že ve vztahu k doloženému protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci občanskoprávního sporu mezi poškozenou a obviněným neuvedl dovolatel žádný konkrétní argument. Nejvyšší soud není povinen (ani oprávněn) sám dovozovat, jaká konkrétní pasáž tohoto dokumentu měla sloužit k podpoře jeho dovolacích námitek a dotvářet tak jeho dovolací argumentaci. Mimoto byla tato listina provedena jako důkaz a náležitě hodnocena již v odvolacím řízení (srov. odstavec 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) s tím závěrem, že obviněným předložené důkazy nezpochybňují správnost žádného z napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně ani nedokládají podstatnou vadu řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) obviněný uplatnil v druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že je dovolání obviněného z pohledu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, je tomu stejně i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021).
32. Vzhledem k velmi výraznému časovému odstupu od vydání napadeného usnesení (dne 23. 9. 2020) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena až dne 7. 3. 2022 (tj. přibližně po uplynutí jednoho a půl roku). V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Josef Mazák předseda senátu