7 Tdo 235/2026

Judikát 7 Tdo 235/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:08.04.2026

Spisová značka:7 Tdo 235/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.235.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Dovolání

Usmrcení z nedbalosti

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 143 odst. 1,2 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 235/2026-914

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného P. O. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 6 To 222/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 53/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá. Odůvodnění:

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 13 T 53/2023, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 12. 5. 2022 v době od 11.25 hodin do 11.35 hodin v XY, na ulici XY, na travnaté ploše u oplocení objektu číslo XY, jako příslušník Policie České republiky prováděl služební zákrok proti poškozenému M. Š. Obviněný věděl, že poškozený krátce předtím opakovaně skočil z mostu, že skočil na vozidlo a že byl pod vlivem omamných či psychotropních látek. Přesto v rozporu s podmínkami pro použití donucovacích prostředků stanovenými v § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PČR“), proti němu zasáhl, a to za situace, kdy byl na místě klid a poškozený se v danou chvíli nedopouštěl žádného protiprávního jednání.

Obviněný svedl poškozeného na zem, kde jej ležícího na břiše zalehl vahou svého těla v oblasti zad, poškozený se začal tomuto zákroku bránit, a obviněný proto na něm setrval ve snaze eliminovat pokusy poškozeného o vymanění se z provedeného znehybnění. Na poškozeném ležel nejen od 11.25 hodin nejméně do 11.28 hodin, kdy byl poškozený ostatními příslušníky spoután s rukama za zády, ale v tlaku pokračoval až do 11.35:49 hodin, kdy byl poškozený na žádost přivolaných záchranářů přetočen na bok. Od přesně nezjištěné doby vyvíjel obviněný neustálý intenzivní tlak na poškozeného již nikoli zalehnutím, ale zakleknutím, a to svými koleny na jeho zádech v oblasti hrudníku a v oblasti bederní krajiny a v takto setrvalém tlaku na záda v oblasti hrudníku poškozeného ležícího na břiše pokračoval i přes stálou přítomnost dalších tří příslušníků.

V tlaku nepolevil ani poté, co byl poškozený v čase 11.33:02 hodin spoután dalším příslušníkem i na nohou. Současně dostatečně nekontroloval zdravotní stav poškozeného, který během zákroku ztratil vědomí. Tímto jednáním obviněný porušil povinnosti a podmínky stanovené pro použití donucovacích prostředků v § 11 písm. a), c) a § 53 odst. 3 písm. b), odst. 5 zákona o PČR. Svým jednáním způsobil poškozenému významné omezení, respektive až znemožnění dýchacích pohybů, což vedlo k dlouhotrvajícímu dušení a k následnému hypoxickému poškození mozku spolu s hypoxickou zástavou srdce.

I přes poskytnutou resuscitaci tato zranění vyústila ve smrt poškozeného udušením. 3.

Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovením zkušební doby podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 4 let. Vedle toho mu soud uložil i podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání příslušníka u Policie České republiky a u ostatních bezpečnostních sborů České republiky, výkonu povolání strážníka obecní policie, zařazeného do přímého výkonu služby spojeného s pochůzkovou a pořádkovou činností na dobu 5 let.

4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 6 To 222/2024, bylo odvolání obviněného částečně vyhověno ve vztahu k výroku o trestu; odvolací soud výrok o trestu zrušil v části, kterou byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, a nově obviněnému uložil, za užití výše zmíněných (shodných) ustanovení, podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 2 roky se stanovením zkušební doby v trvání 2 let. Ve zbytku zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok o vině a oddělitelná část výroku o trestu, kterou byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti) nedotčeno.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, které později v rámci opětovného řízení před soudem prvního stupně podle § 265h odst. 2 tr. ř. doplnil zejména o reakci na předchozí vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (k tomu až níže). Ve svém dovolání obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Ve vztahu ke skutkovým závěrům obviněný namítl, že je ve věci dán tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů, zejména videozáznamů ze služebních kamer, a tvrzením soudů o tom, že měl poškozeného po dobu přibližně deseti minut (11:25–11:35 hodin) fixovat intenzivním tlakem kolen na zádech. Podle obviněného z žádného důkazu takový závěr neplyne, přičemž vlastní videozáznam zachycuje aktivní tlak nanejvýše po dobu cca 1 minuty a 24 sekund. Soudy tak podle něj nahradily absenci přímých důkazů domněnkami, čímž porušily zásadu in dubio pro reo.

7. Podle obviněného také nebyla prokázána základní skutková otázka, kterou je příčina a čas smrti poškozeného. Podle provedeného dokazování měl poškozený v krvi toxikologicky významnou dávku LSD a před samotným zákrokem vykonával extrémní fyzickou zátěž (opakované skoky z mostu), což mohlo vést k náhlému selhání organismu a zástavě srdce, a to právě kvůli kombinaci intoxikace LSD a produkce adrenalinu. To by mělo vliv na posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného. Znalecké dokazování podle něj možnost úmrtí v důsledku intoxikace nevyloučilo. Soudy však bez dalšího upřednostnily verzi o polohové asfyxii, aniž by tuto alternativu z odborného hlediska vyvrátily. Navíc není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že poškozený zemřel ještě před příjezdem zdravotníků. 8.

Obviněný dále namítl, že soudy opomenuly provést jím navržené důkazy, zejména rekonstrukci, vyšetřovací pokus, znalecké posouzení míry skutečného tlaku na tělo poškozeného (k posouzení povahy „klečení“), revizní znalecký posudek z oboru toxikologie či výslech autora odborného vyjádření Policejního prezidia. Tato opomenutí považuje za porušení zásady materiální pravdy a za vadu tzv. opomenutých důkazů.

9. Další námitkou obviněného bylo tvrzení, že soudy nehodnotily zásah v jeho celistvosti a ignorovaly přítomnost dalších čtyř policistů a posádky záchranné služby, kteří měli stejnou či vyšší možnost sledovat zdravotní stav poškozeného. Podle obviněného je závěr o tom, že příznaky zhoršeného zdravotního stavu byly zjevné, neudržitelný, neboť by jinak museli tito profesionálové zakročit. Nečinnost velitele zásahu, kolegů i zdravotníků podle něj svědčí o tom, že situace se jevila standardně a rizika nebyla rozpoznatelná.

Obviněný akcentoval i skutečnost, že po příjezdu záchranné služby se výslovně dotazoval lékařky, zda má poškozeného otočit, na což dostal pokyn, aby jej ponechal v dosavadní poloze. Podle něj v tento okamžik odpovědnost za polohu těla poškozeného přešla na zdravotníky. Soudy však uvedenou skutečnost nevzaly v úvahu. Stejně tak upozornil na možné spoluzavinění ostatních policistů, zejména velitele zákroku, který celému zákroku přihlížel, nezasáhl do jeho průběhu, a dokonce v rámci vyhodnocení potvrdil správnost postupu obviněného.

V tomto směru obviněný zmiňuje problematiku tzv. výběrové spravedlnosti. Na podporu své argumentace také odkázal na podobný případ řešený v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1233/22, v němž byla potvrzena zákonnost a přiměřenost zákroku proti osobě pod vlivem drog, která v důsledku tohoto zákroku zemřela.

10. Obviněný dále namítl nesprávné právní posouzení skutku, a to zejména v závěru soudů, že porušil důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Takovou povinností mělo být monitorování zdravotního stavu poškozeného a prevence polohové asfyxie. Obviněný však zdůraznil, že v době skutku neexistovala žádná policejní metodika upravující riziko poziční asfyxie, přičemž příslušné metodické doporučení bylo vydáno až po tomto incidentu. Soudy tak podle něj založily jeho odpovědnost na povinnosti, která tehdy neexistovala, resp. na obecné povinnosti, již nelze považovat za „důležitou“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný tak nesouhlasí s hodnocením, že by měl možnost a zároveň povinnost kontrolovat zdravotní stav poškozeného. Nesouhlasil s tvrzením zejména odvolacího soudu, že měl dušení poškozeného rozpoznat i bez odborných znalostí, když toto dušení nerozpoznali ani přivolaní zdravotníci.

11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. Označil dovolací námitky obviněného převážně za běžnou polemiku se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, která nepřekračuje rámec dovolacích důvodů.

Uvedl, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, jejich závěry jsou logické a příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného byla prokázána. Obviněný podle něj porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho služebního postavení, když neadekvátně zasáhl, vyvíjel nepřiměřený tlak, nesledoval zdravotní stav poškozeného a přehlédl riziko poziční asfyxie. Zároveň státní zástupce odmítl námitky týkající se neprovedení navržených důkazů, výběrové spravedlnosti i subsidiarity trestní represe. Uvedl, že nejde o případ natolik výjimečný, aby bylo možno trestní odpovědnost vyloučit.

13. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, který této možnosti využil a uvedl, že argumentace státního zástupce se podle něj nevypořádává s podstatou jeho dovolacích námitek, zejména s tvrzeným extrémním rozporem mezi důkazy a skutkovými závěry. V další části pak opakoval zásadní části své dovolací argumentace. Zdůraznil, že videozáznam prokazuje aktivní tlak maximálně po dobu přibližně 1 a půl minuty, zatímco soudy bez důkazní opory dovodily dobu více než 10 minut.

Takový postup podle obviněného odporuje zásadě in dubio pro reo. Dále poukázal na pokyn zdravotnice záchranné služby, aby poškozený zůstal v dané poloze, což mělo mít vliv jak na subjektivní stránku trestného činu, tak na příčinnou souvislost. Obviněný dále nesouhlasil s tím, že soudy neprovedly revizní znalecký posudek, přestože podle něj zůstala neobjasněná možnost alternativních příčin smrti souvisejících s intoxikací LSD a fyzickým vyčerpáním. Zopakoval také, že v době skutku neexistovala policejní metodika předcházející poziční asfyxii, a nelze dovozovat porušení povinnosti z pravidel vydaných až po události.

Ostatní policisté ani zdravotníci nezasáhli, což podle něj svědčí o tom, že riziko nebylo zjevné. Opírá se rovněž o již shora zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, kterou má za relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti policistů při zákrocích. Celkově pak tvrdil, že skutkové i právní závěry soudů jsou zatíženy vadami, jež mají ústavní rozměr, a setrval tak na svém návrhu na zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

III. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv.

extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.

Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

Obviněný odkázal na první a třetí alternativu.

18. Pod uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitka týkající se příčiny smrti poškozeného, námitka týkající se délky zakleknutí na těle poškozeného v rámci zákroku obviněného a námitka opomenutých důkazů. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

19. K první námitce, kterou obviněný tvrdil rozpor mezi skutkovými zjištěními souvisejícími s usmrcením poškozeného a důkazním podkladem, Nejvyšší soud uvádí, že příčině a okolnostem usmrcení poškozeného se pregnantně věnoval již soud prvního stupně. Ten zejména uvedl, že poznatek o tom, že poškozený byl usmrcen udušením, jasně vyplynul ze znaleckého dokazování, resp. z výpovědi znalkyně MUDr. Kateřiny Vránové, která uvedla, že pro intenzivní dušení v tomto případě svědčily mnohé zevní a jen málo běžné znaky odpovídající tzv. syndromu modré masky, a to zejména v obličeji, na víčkách a na lícních krajinách; za zjevný znak dušení označila tečkovité krevní výronky na kůži.

Znalkyně tak potvrdila, že příčinou smrti poškozeného bylo tzv. protahované dušení (bod 7 prvostupňového rozhodnutí). Na podkladě tohoto odůvodnění se se skutkovým závěrem ztotožnil i odvolací soud (viz bod 13 odvolacího rozhodnutí), a ztotožňuje se s ním bez jakýchkoli výhrad i Nejvyšší soud. Současně ze znaleckých vyjádření jednoznačně vyplynulo, že jakkoli mohla intoxikace poškozeného přispět, jako další příčina, k jeho úmrtí v tom smyslu, že snižovala jeho fyziologickou schopnost čelit tlaku na jeho tělo a vydržet dušení ze strany obviněného, bylo to nadále právě toto dušení, které jako hlavní příčina vedlo k usmrcení poškozeného (k tomu opět srov. bod 7 prvostupňového rozhodnutí).

To v zásadě obviněnému vysvětlil již odvolací soud v bodě 21 svého rozhodnutí.

20. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 21.

K druhé námitce, v níž obviněný tvrdil, že na těle poškozeného neklečel tak dlouho, jak dovodily soudy v předchozím řízení, a že na něm ve skutečnosti klečel nanejvýš přibližně 1 a půl minuty, Nejvyšší soud uvádí, že z důkazního materiálu, a to i z kamerových a fotografických záznamů, plyne jasný poznatek o tom, kdy obviněný zahájil zákrok, totiž v 11:25 hodin, a kdy zákrok skončil, tedy v 11:35 hodin po příjezdu záchranné služby. Dílem na podkladě těchto obrazových důkazů (viz bod 6 prvostupňového rozhodnutí, bod 18 odvolacího rozhodnutí), avšak rovněž i na podkladě svědeckých výpovědí dalších policistů přítomných na místě činu, zejména P.

Š. a J. Z., vyplynulo, že obviněný poškozeného zalehl již na počátku zákroku, tedy v čase 11:25 (viz shora), a v této pozici, resp. v pozici vyvíjení tlaku na záda poškozeného, setrval i po spoutání nohou a takto setrval až do příjezdu záchranné služby, tedy do 11:35 hodin (viz bod 4 prvostupňového rozhodnutí). I odvolací soud z provedeného dokazování bez jakýchkoli rozporů dovodil, že tlak na tělo poškozeného obviněný vyvíjel po celou dobu zákroku (body 18 a 20 odvolacího rozhodnutí), přičemž tento soud navíc připomněl vcelku logický závěr, že v každém případě obviněný na poškozeném klečel (tedy vyvíjel koleny tlak zezadu na jeho tělo, aniž by bylo potřeba tento pojem více definovat, jak se toho domáhal obviněný v dovolání) dost dlouho na to, aby ho udusil.

22. Je to tedy teprve až hodnocení důkazů v jejich souhrnu, jak to v souladu se zásadami dokazování učinily soudy v předchozím řízení, které učiní zřejmým, že sporovaný skutkový závěr o době vyvíjení tlaku na záda poškozeného má jasnou oporu v provedeném dokazování.

23. K třetí námitce, v níž obviněný tvrdil opomenutí důkazů, resp. důkazních návrhů na provedení revizního znaleckého posudku k objasnění příčiny a času úmrtí poškozeného, výslechu zaměstnanců Policejního prezidia, znaleckého posudku k objasnění techniky zákroku, rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný.

Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 24.

Jak potom vyplynulo z obsahu rozhodnutí soudů v předchozích řízení, již soud prvního stupně uvedl, že provedené důkazy plně postačují k tomu, aby mohl být učiněn spolehlivý skutkový i právní závěr ve věci (bod 6 prvostupňového rozhodnutí). O tom nakonec svědčí i vyčerpávající a zcela logické odůvodnění skutkových závěrů a hodnocení důkazů (viz bod 7 prvostupňového rozhodnutí). Ke stejnému závěru došel i odvolací soud (bod 11 odvolacího rozhodnutí). Důkazní návrhy pak soudy v předchozím řízení považovaly z tohoto důvodu za nadbytečné (bod 6 prvostupňového rozhodnutí, body 11 a násl. i bod 21 odvolacího rozhodnutí), a to s odkazem na procesní okolnosti ve věci.

Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, proč byly v jednotlivých oblastech důkazního řízení další důkazní návrhy nadbytečné, a tedy nelze hodnotit, že by rozhodnutí soudů byly nepřezkoumatelná, a to i pokud nevěnovaly vždy zcela individuální pozornost každému z relativně mnoha důkazních návrhů, které obviněný vznesl nejen před soudem prvního stupně, ale i následně v řízení před soudem odvolacím.

25. S odůvodněním a postupem soudů v předchozím řízení se tak Nejvyšší soud bez výhrad ztotožňuje a nebude je v tomto rozhodnutí nadbytečně reprodukovat, a to i vzhledem k dalším důvodům obsaženým v tomto rozhodnutí, jimiž Nejvyšší soud stvrdil správnost a úplnost skutkových závěrů soudů v předchozím řízení, zejména pokud jde o okolnosti usmrcení poškozeného (viz shora). Nicméně k navrhovanému výslechu zpracovatelů odborného vyjádření z útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy a navrhovaným důkazům týkajícím se skutkových zjištění o intoxikaci jako příčině smrti poškozeného, na které obviněný kladl důraz především, Nejvyšší soud dodává, že s návrhem na výslech autorů odborného vyjádření se beze zbytku vypořádal odvolací soud, který vysvětlil, že odborné vyjádření mělo spíše orientační charakter, neboť řešení přiměřenosti zákroku je ze své podstaty otázkou právní, a tedy se nedokazuje (bod 11 odvolacího rozhodnutí, toto vyjádření nicméně postup obviněného neakceptovalo); navíc odborné vyjádření nevzbuzovalo žádné pochybnosti o svém obsahu nebo úplnosti, a tedy výslech jeho autorů by vedl spíše k duplicitě již získaných poznatků.

Pokud pak jde o zmíněné důkazní návrhy týkající se skutkových zjištění o intoxikaci jako příčině smrti poškozeného, i k těm Nejvyšší soud jen ve stručnosti, neboť se tomu věnuje i jinde v tomto rozhodnutí, vysvětluje, že byť se intoxikace mohla podílet na vývoji skutkového děje v tom smyslu, že mohla do jisté míry snižovat jeho fyziologickou schopnost čelit tlaku na jeho tělo a vydržet dušení ze strany obviněného, nadále by bylo příčinou smrti dušení ze strany obviněného; další související upřesňující důkazy by tak byly v zásadě bez významu pro naplnění znaků trestného činu.

26. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyly podřaditelné námitky, kterými obviněný mířil na prosazení vlastního hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrů, příp. na prosazení zavinění jiných osob. 27.

K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.

Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.

I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.

2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh.

tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. 28.

Nicméně k tvrzení obviněného o tom, že by zdravotní stav poškozeného akceptovala zdravotnice záchranné služby, Nejvyšší soud v kontrastu s uvedeným tvrzením jen nad rámec přezkumu připomíná, že z dokazování, a to zejména ze záznamu osobní kamery jednoho z policistů, vyplývá, že některý z policistů (viditelně však ne obviněný) se zrovna přistoupivší lékařky, která ještě ani neměla nasazené rukavice, skutečně zeptal, zda chce poškozeného otočit na bok, na což lékařka, která ještě získávala informace o skutkovém ději a snažila se zorientovat v situaci na místě činu, řekla, že je třeba vyčkat, až její kolega přinese zdravotnický kufr.

Není to tedy tak, jak naznačoval obviněný ve svém dovolání, že by lékařka zhodnotila zdravotní stav poškozeného a usoudila, že je tato poloha pro poškozeného nezávadná; pouze ještě neměla dostatek informací a nebyla připravena k jakémukoli hodnocení. Jiný zdravotník přibližně za 17 sekund, ve kterých se lékařka vyptávala zejména na okolnosti jednání poškozeného, přináší zmíněný kufr, a lékařka tak začala během dalších přibližně 10 sekund s kontrolou zdravotního stavu poškozeného. V návaznosti na to žádá o jeho otočení a všichni na místě zjišťují, tedy i policisté, kteří byli k této okolnosti zcela nevnímaví (a to skutečně nejen obviněný, ale i další přítomní policisté), že poškozený není při vědomí, a obviněný, který na něm do této chvíle klečel, bezprostředně zkouší poškozeného přivést zpět k vědomí fackami na tvář.

V dalším ději již lze odkázat na výpověď lékařky (bod 7 prvostupňového rozhodnutí). Tvrzení uvedené v dovolání tak neodpovídá skutečnému průběhu věci a evidentně jednání lékařky zkresluje. Zejména ovšem nelze mít za to, že by se již okamžikem vstupu na místo činu zdravotničtí pracovníci (jako profesionálové) stali odpovědnými za služební zákrok obviněného (který byl totiž rovněž profesionálem, a to v oblasti služebních zákroků); jejich odpovědnost zjevně nastupovala až o několik málo desítek sekund později, jakmile zjistili základní informace (které ze strany obviněného neobsahovaly skutečnost, že poškozený v důsledku dušení v podstatě umírá, naopak bylo tvrzeno, že je agresivní, ač již byl nehybný) a přistoupili k poškozenému.

29. Pokud obviněný poukazoval na účast dalších osob a jejich možnou odpovědnost, Nejvyšší soud jen nad rámec přezkumu dodává, že zjištění o pochybení obviněného nevylučuje, že pochybení mohla nastat i na straně jiných osob. Jejich případné pochybení však není stricto sensu předmětem dokazování v této trestní věci, neboť dokazování se zde nutně soustředí na okolnosti významné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, nikoli dalších osob (srov. zásadu obžalovací vyjádřenou v § 2 odst. 8 tr. ř.).

30. Nešlo se přitom ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud připomíná, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.

V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01); taková situace ve věci nenastala a obviněný to ani netvrdí. Je také třeba doplnit, že, jak naznačeno, pravidlo in dubio pro reo se projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

33. Pod tento uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitky týkající se naplnění znaku důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, zavinění obviněného a příčinné souvislosti. Všechny uvedené námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

34. K první námitce, podle které obviněný svým jednáním neměl porušit důležitou povinnost, přesněji důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud odkazuje na bod 7 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, kterou povinnost měl obviněný porušit a proč. Z tohoto odůvodnění lze jen ve stručnosti připomenout, že jednou ze základních povinností každého policisty, a tím spíše policisty při používání donucovacích prostředků, je jednat přiměřeně ve smyslu § 11 zákona o PČR, zejména jednat tak, aby nikomu nevznikla bezdůvodná újma.

Způsob, kterým obviněný vedl svůj zákrok, přitom podle hodnocení soudu prvního stupně přiměřený nebyl, jednak protože při něm obviněný vůbec nekontroloval zdravotní stav poškozeného, který po zákroku v oblasti obličeje vykazoval evidentní známky dušení (na což Nejvyšší soud poukázal i shora v tomto rozhodnutí), a také obviněný klečel na poškozeném v době, ve které byl tento poškozený – sedmnáctiletý mladík vysílený skoky do vody (byť zcela nesmyslnými, provedenými po ovlivnění drogou) a zápasem s policisty – svázán, a to i na nohou, a ač se na místě nacházelo 5 policistů.

S tímto hodnocením se ztotožnil i soud odvolací (viz bod 22 odvolacího rozhodnutí) a ztotožňuje se s ním i Nejvyšší soud, který zdůrazňuje, že samotná oprávněnost zákroku v době jeho započetí neznamená, že by zasahující policista nemusel nadále hodnotit, nakolik je zákrok vzhledem k měnícím se okolnostem případu nadále zákonný nebo přiměřený, a podle toho případně svůj postup vzhledem k novým okolnostem upravit (v zásadě srov. bod 14 odvolacího rozhodnutí); zejména při zalehnutí nebo zakleknutí tedy bylo optimálně namístě, poté co byl poškozený v podstatě znehybněn (pouty), ho obrátit na bok či do sedu, k provedení dalších úkonů, popř. alespoň jej v nějakých přiměřených intervalech kontrolovat (viz i vyjádření útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy).

Obviněný na tuto povinnost a průběžné hodnocení rezignoval.

35. O „důležitosti“ této povinnosti svědčí především to, čemu má předcházet, totiž nepřiměřenému a excesivnímu jednání ze strany policistů, kteří mohou zejména při uplatňování donucovacích prostředků ohrožovat ty nejvýznamnější zájmy chráněné trestním zákonem, a to život a zdraví dalších osob. Nepřiměřenost zákroku pak souvisí i s tím, že obviněný při svém excesivním jednání nekontroloval zdravotní stav poškozeného.

36. Nejvyšší soud zároveň dodává, že si je přitom vědom náročnosti, které policisté zejména prvosledových hlídek při své činnosti čelí, a která spočívá mimo jiné v tom, že se mohou setkávat s komplikovanými a potenciálně nebezpečnými situacemi, jež musí vyhodnocovat v krátkém čase a na základě omezeného množství informací, a které musí nějakým způsobem dostat pod kontrolu. Neopomenutí tohoto faktu je jistě namístě při následném (a tedy provedeném již s časovým odstupem a za vyšší informovanosti) hodnocení postupu příslušníků těchto hlídek i v rovině trestní odpovědnosti. V projednávané věci však šlo o chybný postup, provedený již v situaci v zásadě klidné a kontrolované, se smrtelným následkem, u něhož ani uvedená míra tolerance nemůže v žádném smyslu vyloučit trestní odpovědnost obviněného.

37. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

38. K druhé námitce týkající se zavinění obviněného Nejvyšší soud uvádí, že ta je zjevně neopodstatněná už proto, že byla přímo navázána na námitky týkající se skutkového zjištění, které však byly shora Nejvyšším soudem posouzeny jako zjevně neopodstatněné, příp. je Nejvyšší soud vůbec nepodřadil pod uplatněné dovolací důvody (např. námitku související s dotazem zdravotnici o tom, zda má obviněný poškozeného otočit).

Jen ve zkratce tak Nejvyšší soud uvádí, že při klečení na zádech jiné – navíc svázané – osoby obviněný věděl, a to nejen vzhledem ke svému policejnímu výcviku, ale i vzhledem k běžné lidské zkušenosti, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem, totiž zdraví nebo život poškozeného, ale bez přiměřených důvodů, tedy aniž by se o tom ujišťoval (viz shora), spoléhal, že takový následek nezpůsobí, a tak jednal ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 8 prvostupňového rozhodnutí, jde tedy o porušení povinné míry opatrnosti). K tomu je třeba připomenout zcela zjevné známky dušení, zejména v barvě jeho pokožky, v jeho očích nebo dechu, kterých by si obviněný musel všimnout, pokud by stavu poškozeného věnoval pozornost (bod 16 odvolacího rozhodnutí).

39. Soudy své úvahy přitom nepodkládaly tím, že by obviněný nepostupoval v souladu s nějakou konkrétní policejní metodikou, třeba tou, která byla vypracována až v reakci na spáchání tohoto trestného činu, jak obviněný naznačoval ve svém dovolání (což je poměrně běžné, že třeba zákonné nebo podzákonné předpisy či metodiky reagují na konkrétní případy tím, že se upřesňují a doplňují, což však bez dalšího neznamená, že se v původní podobě na takové případy nutně nemohou vztahovat). V této věci totiž obviněný, a to i bez konkrétního metodického manuálu, alespoň v obecné rovině (resp. v rovině ustanovení zákona o PČR zmíněných výše) musel na základě přinejmenším obecné lidské zkušenosti znát rizika spojená s užitím donucovacích prostředků vůči poškozenému, a tudíž měl jednat tak, aby předcházel jejich projevu na zdraví a životě poškozeného; takto však obviněný nejednal, když zdravotní stav poškozeného při zákroku žádným způsobem nekontroloval (bod 7 odvolacího rozhodnutí).

Předání alespoň základních znalostí o těchto rizicích je přitom součástí i policejního výcviku, jak plyne z odborného vyjádření útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy.

40. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

41. K třetí námitce týkající se příčinné souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že i přes značnou snahu obhajoby v této problematice vytvořit pochybnost zůstává otázka příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem jeho činu jednoznačná. Jak totiž již naznačil Nejvyšší soud shora, jakkoli mohla intoxikace poškozeného přispět k jeho úmrtí v tom smyslu, že snižovala jeho fyziologickou schopnost čelit tlaku na jeho tělo a vydržet dušení ze strany obviněného, je to nadále právě toto dušení, které jako hlavní příčina vedlo k usmrcení poškozeného (k tomu opět srov. bod 7 prvostupňového rozhodnutí a bod 21 odvolacího rozhodnutí).

42. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

43. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebylo možné podřadit dovolací námitku týkající se subsidiarity trestní represe, neboť obviněný ji ve svém dovolání nijak neformuloval a neodůvodnil. Pouze uvedl, že tuto námitku odvolací soud přehlédl.

Takovou výtku na postup odvolacího soudu však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, stejně jako jejím prostřednictvím není možné založit v této otázce přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, který coby soud dovolací může vycházet pouze z obsahu dovolání, nikoli odvolání a jiných předchozích opravných prostředků ve věci.

44. Jen nad rámec přezkumu však Nejvyšší soud uvádí, že v této věci obviněný závažným a nedbalým způsobem zanedbal své povinnosti plynoucí z výkonu policejní služby, čímž za použití fyzické síly udusil svázaného člověka. Na tomto se nijak nejeví, že by mělo jít o případ natolik méně společensky škodlivý oproti jiným běžným případům naplňujícím znaky skutkové podstaty daného trestného činu, že by nebylo vhodné na obviněného působit prostředky trestního práva.

45. Pokud pak jde o odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1233/22, Nejvyšší soud uvádí, že věc v něm řešená závisela na značně odlišném skutkovém podkladu, a to už v tom, že poškozený v odkazované věci zemřel sice během policejního zákroku, nicméně v důsledku intoxikace návykovou látkou a související zástavou srdce, nikoli v důsledku zákroku samotného (který neobsahoval jakékoli násilí vůči poškozenému, a to ani tlak na hrudník, které by vedlo k usmrcení), jak tomu bylo v nyní projednávané věci (což vedlo ke vzniku trestní odpovědnosti zde obviněného). Ústavní soud dokonce na podkladě skutkových zjištění shrnul, že v odkazované věci by k zástavě srdce pachatele došlo i bez zákroku policie. Oproti tomu v této (dovolací) věci soudy došly na podkladě dokazování ke skutkovému závěru, že příčinou smrti poškozeného bylo dušení ze strany obviněného, zatímco intoxikace návykovou látkou mohla spíše jen snížit schopnost poškozeného toto dušení vydržet.

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

47. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného P. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 48. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu