7 Tdo 241/2011-13
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 3. 2011, konaném v řízení o
dovolání, které podal náměstek nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 114/2010, t a k t o :
Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích), ve znění pozdějších předpisů, se věc p o s t u p u j e k
rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť senát
jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce
zásadní význam.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal u Okresního
soudu v Liberci návrh na potrestání obviněného R. P. pro přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
(zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.).
Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010,
byla věc podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., §
171 odst. 1 tr. ř. postoupena Městskému úřadu ve Frýdlantu. Podle Okresního
soudu v Liberci nešlo o trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek.
Stížnost státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, podle § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Spis byl dne 16. 2. 2011 předložen Nejvyššímu soudu s dovoláním označeným jako
„dovolání státního zástupce“. Dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Liberci
dne 14. 12. 2010, tj. jinak v zákonné lhůtě. Bylo podáno v neprospěch
obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci, tj. proti rozhodnutí, proti kterému to je jinak přípustné. S odkazem
na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. bylo v dovolání
navrhováno, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů a aby přikázal
Okresnímu soudu v Liberci nové projednání a rozhodnutí věci. Dovolání „v
zastoupení“ nejvyšší státní zástupkyně podepsal náměstek nejvyšší státní
zástupkyně.
Senát Nejvyššího soudu, jemuž podle rozvrhu práce připadlo rozhodnutí o podaném
dovolání, shledal, že dovolání bylo podáno neoprávněnou osobou. Vycházel z
ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., které za oprávněnou osobu výslovně
označuje jen nejvyššího státního zástupce a nepřipouští, aby dovolání podal
jiný státní zástupce, byť by byl náměstkem nejvyššího státního zástupce. Tento
právní názor však je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiných
rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Např. v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 986/2010, 11 Tdo 22/2011 a
dalších senáty Nejvyššího soudu považovaly dovolání, které ve skutečnosti podal
náměstek nejvyšší státní zástupkyně, za dovolání podané oprávněnou osobou. To
bylo v odůvodnění citovaných usnesení pouze povšechně konstatováno, aniž bylo
vůbec zaznamenáno, že dovolání nepodepsala nejvyšší státní zástupkyně, ale „v
zastoupení“ její náměstek, a aniž bylo vysvětleno, z jakých důvodů je přesto
takové dovolání považováno za dovolání podané oprávněnou osobou. V tomto ohledu
chybí v citovaných usneseních jakákoli argumentace.
Senát, jemuž připadlo rozhodnout o dovolání podaném ve věci obviněného R. P. ,
se nemohl ztotožnit s právním názorem, že dovolání podané náměstkem nejvyššího
státního zástupce je dovoláním podaným oprávněnou osobou. K tomuto závěru byl
veden následujícími důvody.
Osobami oprávněnými podat dovolání jsou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.
nejvyšší státní zástupce a podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný.
Z ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že jediným státním
zástupcem, který je oprávněn podat dovolání, je nejvyšší státní zástupce.
Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že nejvyšší
státní zástupce může místo sebe nebo za sebe nechat podat dovolání jiného
státního zástupce. Právo podat dovolání je v ustanovení § 265d odst. 1 písm. a)
tr. ř. konstruováno jako výlučné osobní procesní právo nejvyššího státního
zástupce, který ho nemůže přenést na nikoho dalšího, protože mu to zákon
neumožňuje (k tomu viz Šámal P. a kol. – Trestní řád, komentář, II. díl, 6.
doplněné a přepracované vydání, Nakladatelství C. H. Beck Praha 2008, str.
2126). Tento závěr je podporován tím, že pokud jde o účast ve veřejném zasedání
konaném o dovolání, ustanovení § 265r odst. 2 tr. ř. stanoví, že účast státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání je
povinná. Trestní řád tedy jasně rozlišuje „nejvyššího státního zástupce“ jako
osobu oprávněnou podat dovolání a „státního zástupce činného u Nejvyššího
státního zastupitelství“ jako osobu, která se účastní veřejného zasedání. Toto
rozlišení spočívá v tom, že podat dovolání může jedině nejvyšší státní
zástupce, avšak zúčastnit se veřejného zasedání může kterýkoli státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Trestní řád na jedné straně
vyžaduje, aby dovolání podal nejvyšší státní zástupce, avšak na druhé straně
umožňuje, aby se veřejného zasedání konaného o dovolání zúčastnil jiný státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Je tu tedy zákonné
zmocnění jiného státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
k tomu, aby se zúčastnil veřejného zasedání. Ve vztahu k samotnému podání
dovolání ovšem takové zmocnění není.
V uvažovaném ohledu jde o určitou obdobu s tím, jak je v ustanovení § 174a
odst. 1 tr. ř. vymezeno oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit pravomocná
usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o
postoupení věci. V tomto ustanovení je uvedené oprávnění rovněž svěřeno jedině
nejvyššímu státnímu zástupci jako jeho výlučné osobní procesní právo. Ani toto
právo nemůže nejvyšší státní zástupce přenést na nikoho dalšího, protože to
zákon neumožňuje. Jinak tomu ale je, pokud jde o úkony směřující k získání
podkladů pro uvedené rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Tyto úkony, které
spočívají ve vyžadování spisů, dokumentů, materiálů a zpráv od nižších státních
zastupitelství a v provádění prověrek, může podle § 174a odst. 2 tr. ř. činit
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Trestní řád tak evidentně
rozlišuje „nejvyššího státního zástupce“ jako osobu oprávněnou rušit pravomocná
usnesení nižších státních zástupců a „státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství“ jako osobu oprávněnou zajišťovat podklady pro zmíněné
rozhodnutí. Také zde je podstatou rozlišení to, že rušit pravomocná rozhodnutí
nižších státních zástupců může jedině nejvyšší státní zástupce, zatímco
zajišťovat podklady pro takové rozhodnutí může kterýkoli státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství. Rovněž v tomto ohledu tu je zákonné
zmocnění jiného státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomu,
aby prováděl úkony podle § 174a odst. 2 tr. ř., avšak ve vztahu k samotnému
rozhodnutí podle § 174a odst. 1 tr. ř. takové zmocnění není.
Pokud jsou v trestním řádu zakotvena výlučná osobní procesní práva nejvyššího
státního zástupce, z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by těmito
právy byl nadán také náměstek nejvyššího státního zástupce. Z hlediska
trestního řádu nejsou s postavením náměstka nejvyššího státního zástupce
spojena žádná zvláštní procesní práva nad rámec práv, která trestní řád jinak
přiznává kterémukoli státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.
Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství nenáleží podle trestního
řádu právo podat dovolání, a to ani z toho titulu, že je zároveň náměstkem
nejvyššího státního zástupce.
Právo podat dovolání nemá náměstek nejvyššího státního zástupce ani podle
zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 23 odst. 1 zákona o státním zastupitelství státní zástupce výkonem své
funkce zajišťuje působnost státního zastupitelství a jím provedené úkony jsou
považovány za úkony státního zastupitelství. Citované ustanovení by umožňovalo
státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství podat dovolání
za předpokladu, že by právo podat dovolání mělo Nejvyšší státní zastupitelství.
Tak tomu ovšem z hlediska ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. není. Nic
na tom nemění okolnost, že jde o státního zástupce, který je zároveň ve funkci
náměstka nejvyššího státního zástupce.
Zákon o státním zastupitelství nemá žádné ustanovení, které by bylo možné
interpretovat jako zákonné zmocnění náměstka nejvyššího státního zástupce k
úkonům, k nimž je jinak oprávněn nejvyšší státní zástupce. Podle § 8 odst. 1
písm. a) cit. zákona je nejvyšší státní zástupce vedoucím státním zástupcem,
který stojí v čele Nejvyššího státního zastupitelství. Podle § 8 odst. 2 cit.
zákona vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v
pořadí a v rozsahu jím stanoveném.
Oprávnění nejvyššího státního zástupce jsou vymezena především v § 12 odst. 1
až 7 zákona o státním zastupitelství. Mezi těmito oprávněními není výslovně
zmíněno oprávnění podávat dovolání, avšak toto oprávnění lze zahrnout pod
ustanovení § 12 odst. 5 cit. zákona, podle něhož „nejvyššímu státnímu zástupci
přísluší vykonávat další oprávnění, která s funkcí nejvyššího státního zástupce
spojuje tento zákon nebo zvláštní právní předpisy“. Oprávnění podávat dovolání
tu má charakter oprávnění, které s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje
zvláštní právní předpis, a to zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 12 zákona o státním
zastupitelství však neobsahuje žádné zákonné zmocnění, na jehož podkladě by byl
náměstek nejvyššího státního zástupce oprávněn podat dovolání.
Jinak je náměstek nejvyššího státního zástupce také orgánem správy Nejvyššího
státního zastupitelství (§ 13b odst. 2 zákona o státním zastupitelství), avšak
tuto správu vykonává v rozsahu určeném nejvyšším státním zástupcem (§ 13c odst.
4 cit. zákona).
Celkově lze postavení náměstka nejvyššího státního zástupce při zastupování
nejvyššího státního zástupce z hlediska zákona o státním zastupitelství
charakterizovat tak, že tento zákon mu v žádném ustanovení nedává zmocnění k
jakýmkoli úkonům, které je jinak oprávněn činit nejvyšší státní zástupce, a že
je vždy závislý na tom, jak toto zastupování stanoví nejvyšší státní zástupce.
Pokud z ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že
nejvyššího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci, je třeba
zdůraznit, že v žádném případě nejde o zákonné zmocnění náměstka nejvyššího
státního zástupce k úkonům, které jinak příslušní nejvyššímu státnímu zástupci.
Citované ustanovení totiž váže postavení náměstka, resp. náměstků nejvyššího
státního zástupce při zastupování nejvyššího státního zástupce na to, jak to
nejvyšší státní zástupce sám stanoví. Obsah zastupování tu není stanoven
zákonem, ale rozhodnutím či jiným aktem nejvyššího státního zástupce. Jestliže
trestní řád jako zvláštní zákon vymezuje nějaké oprávnění nejvyššího státního
zástupce tak, že jde o jeho výlučné osobní procesní právo, pak to znamená, že
nejvyšší státní zástupce nemůže z vlastní vůle přenést toto oprávnění na nikoho
dalšího, a to ani na svého náměstka. Náměstek nejvyššího státního zástupce by
mohl přikročit k výkonu takového oprávnění jedině za předpokladu, že by ho k
tomu zmocňoval zákon. Na podkladě toho, že ho k tomu zmocní nejvyšší státní
zástupce podle § 8 odst. 2 cit. zákona, náměstek nejvyššího státního zástupce
uvedená oprávnění vykonávat nemůže.
Z těchto důvodů náměstek nejvyšší státní zástupkyně nebyl oprávněn podat
dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a
jeho dovolání by mělo být podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto jako
dovolání podané neoprávněnou osobou.
Senát, jemuž připadlo o tomto dovolání rozhodnout, zároveň nabyl přesvědčení,
že pokud by dovolání akceptoval jako dovolání podané oprávněnou osobou,
kolidovalo by to s ústavně zaručeným základním právem obviněného na to, aby
státní moc byla vůči němu uplatňována jen v případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod) a se základním právem na to, že nesmí být stíhán jinak než
způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Naznačený postup by také byl obtížně slučitelný s principy demokratického
právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nelze pominout, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který pokud je mu vyhověno, vede k závažnému zásahu do
poměrů založených pravomocným soudním rozhodnutím. Tento charakter dovolání se
projevuje mimo jiné i tím, že je taxativně omezen okruh osob oprávněných k jeho
podání. Má-li být pravomocné rozhodnutí napadeno subjektem vystupujícím jménem
státu, lze za tento subjekt ve shodě se zněním ustanovení § 265d odst. 1 písm.
a) tr. ř. považovat jedině nejvyššího státního zástupce osobně a není možné
přiznávat postavení oprávněné osoby komukoli dalšímu. Je tudíž namístě trvat na
tom, aby výklad uvedeného ustanovení byl restriktivní a aby vylučoval možnost,
že dovolání bude podáváno jinými osobami, byť by šlo o náměstky nejvyššího
státního zástupce. Agenda dovolání se týká pravomocných rozhodnutí, ve vztahu k
nimž je třeba přistupovat z takové pozice, že prioritou je zachování právní
jistoty a že možnost změny vyplývá jen z jasně předvídatelných podmínek, mezi
které náleží také jednoznačné určení osoby oprávněné přivodit svým opravným
prostředkem změnu rozhodnutí.
Jde sice o právní názor o procesním právu, což jinak zásadně není důvodem pro
postoupení věci velkému senátu, avšak senát jednomyslně dospěl k závěru, že
řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Senát vzal v tomto
směru v úvahu, že pokud je spornou právní otázkou to, kdo je osobou oprávněnou
podat dovolání, má to mimořádný význam jak pro strany trestního řízení, tak pro
jednotnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu.
Proto senát rozhodl postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích).
Poučení : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec