7 Tdo 255/2022-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání obviněného Š. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2021, sp. zn. 5 To 344/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 35/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, č. j. 74 T 35/2021-40, byl obviněný Š. M. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 T 34/2018-186, který vůči obviněnému nabyl právní moci dne 13. 11. 2018. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. K. Dále bylo podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že s obviněným M. K. - dne 19. 8. 2018 v době kolem 19:00 hod. v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici XY na parkovišti před budovou č. XY, po předchozí vzájemné domluvě a v součinnosti s již odsouzeným M. K., se záměrem obohatit se, nezjištěným způsobem vnikli přes uzamčené dveře zavazadlového prostoru do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Jeep Cherokee, z vozidla odcizili sadu gola klíčů v kufříku v hodnotě 1 500 Kč, kinetickou kurtu v hodnotě 1 900 Kč, dálkové ovládání navijáku vozidla v hodnotě 500 Kč a odnímatelný panel k autorádiu v hodnotě 800 Kč, čímž způsobili odcizením věcí poškozenému P. T. škodu ve výši 4 700 Kč, - dne 19. 8. 2018 v době kolem 19:05 hod. v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici XY na parkovišti před budovou č. XY, po předchozí vzájemné domluvě a v součinnosti s již odsouzeným M. K., se záměrem obohatit se, silou stáhli výplň okénka na levých předních dveřích zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Renault Laguna, do vozidla vnikli, otevřeli kapotu motoru a odcizili autobaterii zn. A-TECH v hodnotě 1 600 Kč a autolékárničku v hodnotě 190 Kč, čímž způsobili poškozenému T. B. odcizením věcí škodu ve výši 1 790 Kč, - dne 19. 8. 2018 v době kolem 19:07 hod. v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici XY na parkovišti před budovou č. XY, po předchozí vzájemné domluvě a v součinnosti s již odsouzeným M. K., se záměrem obohatit se a odcizit nějaké věci z vozidla, se snažili vniknout do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Ford Mondeo, a to tak, že se snažili silou stáhnout okno vozidla, což se jim nepodařilo, tak se snažili silným taháním za kliky dveří vozidlo otevřít, což se jim také nepodařilo, a proto do vozidla nevnikli, žádné věci z něj neodcizili a poškozenému majiteli vozidla T. B. tak nezpůsobili žádnou škodu, - dne 19. 8. 2018 v době kolem 19:07 hod. v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici XY na parkovišti před budovou č. XY, po předchozí vzájemné domluvě a v součinnosti s již odsouzeným M. K., se záměrem obohatit se a odcizit nějaké věci z vozidla, se snažili vniknout do zde zaparkovaného nákladního vozidla Fiat Ducato, tím způsobem, že se silným taháním za kliky dveří snažili vozidlo otevřít, což se jim nepodařilo, tudíž do vozidla nevnikli a žádné věci z něj neodcizili, a proto poškozenému majiteli vozidla T. B. nezpůsobili žádnou škodu.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 To 344/2021-66, bylo odvolání obviněného (uprchlého, podaného obhájcem) směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Takto bylo rozhodnuto poté, co byl nejprve obviněný rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 74 T 169/2018-359, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za výše uvedený přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 T 34/2018-186, který vůči obviněnému nabyl právní moci dne 13. 11. 2018, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu pobytu v soudním obvodu Okresního soudu ve Frýdku-Místku na dobu osmnácti měsíců. Dále byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 T 34/2018-186, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. K. a M. K. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Následně bylo usnesením ze dne 19. 10. 2020, č. j. 74 T 169/2018-453, rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému, který se skrývá, neboť se obviněnému nepodařilo doručit uvedený rozsudek a nepodařilo se ani žádným způsobem zjistit jeho současný pobyt. Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 25. 2. 2021, č. j. 5 To 5/2021-495, k odvolání obhájce uprchlého obviněného Š. M. a odvolání obviněného M. K. zrušil rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Po vrácení věci Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 3. 2021, č. j. 74 T 169/2018-503, vyloučil trestní věc obviněných Š. M. a M. K. k samostatnému projednání a rozhodnutí, vyloučená věc byla nadále vedena u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 35/2021.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Š. M. (v postavení uprchlého) dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal porušení jeho práva na osobní účast u jednání před soudem tím, že proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému. Za nesprávné a nezákonné označil, že policejní orgán dostatečně nereagoval na jemu známou okolnost o pobytu obviněného a pokračoval bez součinnosti obviněného v řízení proti uprchlému v úkonech směřujících k rozhodnutí, především k ukončení hlavního líčení bez seznámení obviněného s trestním rozsudkem. Konstatoval, že nebylo možné dovodit, že se obviněný vyhýbal trestnímu řízení, nebyly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému a soud o tom, že takové řízení bude konat, nerozhodl v souladu s § 305 tr. ř. Obviněnému tak byla znemožněna účast v hlavním líčení před nalézacím soudem, který nerespektoval § 2 odst. 12 tr. ř., aby bylo přihlédnuto jen k důkazům, které při tomto jednání byly provedeny.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soud druhého stupně nemohl hodnotit dva nejdůležitější důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl ve veřejném zasedání. V této souvislosti poukázal na fakt, že sám krajský soud v usnesení připustil, že soud prvního stupně opomněl vyhodnotit dva nejdůležitější důkazy, byť je v hlavním líčení provedl, a to kamerový záznam z místa činu dokumentující postup obviněných na místě činu a svědeckou výpověď policisty D. G., který oba obviněné ze své služební činnosti znal a na kamerovém záznamu je ztotožnil. Podle obviněného odvolací soud takovým postupem nepřípustně nahradil činnost první soudní instance.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že na základě obsahu podaného dovolání mělo být dovolání správně opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
9. K námitce obviněného stran porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení se vyjádřila tak, že ji lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak považovala ji za neopodstatněnou. Uvedla, že hlavní líčení bylo zahájeno a probíhalo v přítomnosti obviněného, včetně vyhlášení rozsudku č. j. 74 T 169/2018-359, přičemž v rámci posledního slova vyjádřil lítost nad svým jednáním. Poté, co se mu nedařilo doručit první rozsudek nalézacího soudu, byl na něho vydán příkaz k zatčení, a když se jej nepodařilo realizovat, bylo rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému. Poté, co byl první rozsudek nalézacího soudu zrušen soudem odvolacím, hlavní líčení a následně i odvolací řízení probíhalo jako řízení proti uprchlému a ustanovený obhájce obviněného v žádné fázi řízení neuvedl, že by měl informace o pobytu obviněného, případně s ním byl v kontaktu. Státní zástupkyně uzavřela, že nedošlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky pro konání řízení proti uprchlému a nalézací soud o něm rozhodl v souladu se zákonem.
10. K námitce obviněného, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené nalézacím soudem, aniž by je znovu sám provedl, státní zástupkyně uvedla, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný z dovolacích důvodů věcně nespadá. Konstatovala, že z protokolů z hlavního líčení je patrné, že uvedené důkazy byly řádně provedeny. Odvolací soud při odůvodnění svého usnesení přehlédl tu část rozsudku, ve které nalézací soud, byť ve stručnosti, hodnotil dané důkazy. Nicméně zmíněné důkazy hodnotil shodně jako soud nalézací. Důkazy byly nejen řádně provedeny, ale i vyhodnoceny jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím, který se v jejich hodnocení neodchýlil od hodnocení nalézacím soudem. Proto nebylo třeba důkazy provádět ve veřejném zasedání znovu.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, v daném případě uprchlým, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. v souvislosti s § 304 odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na osobní účast u jednání před soudem, neboť proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému, ačkoli nebylo možné dovodit, že by se vyhýbal trestnímu řízení.
15. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba dále v obecné rovině uvést, že trestní řád umožňuje vést výjimečně řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu, protože se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Za skrývání se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území republiky ukrývá v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Nejvyšší soud připomíná, že povaha řízení proti uprchlému omezuje některé principy spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení též ostatní orgány v trestním řízení činné) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání. V souvislosti s námitkou znemožnění účasti obviněného v hlavním líčení je na místě připomenout také ustanovení § 306 odst. 1 a 2 tr. ř., dle kterého se písemnosti určené pro obviněného doručují toliko obhájci a předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným způsobem uveřejní. Tato soudní jednání se poté provedou i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se o nich obviněný dověděl.
16. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup soudů netrpí dovolatelem tvrzeným deficitem. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, podmínky pro řízení proti uprchlému byly podle § 302 a násl. tř. ř. splněny a bylo o tom rovněž řádně rozhodnuto. Obviněný se účastnil všech hlavních líčení konaných před vyhlášením prvního rozsudku i vyhlášení rozsudku dne 31. 7. 2019, kdy si po poučení o opravném prostředku ponechal lhůtu k vyjádření. Jelikož se mu nepodařilo doručit první rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2019, č. j. 74 T 169/2018-359, a to ani na adresu faktického pobytu ani na adresu trvalého pobytu a ani žádným jiným způsobem, byl Okresním soudem v Ostravě vydán dne 27. 2. 2020, pod č. j. 74 T 169/2018-421, příkaz k zatčení. Ani dalším provedeným šetřením se však pobyt obviněného nepodařilo zjistit a příkaz k zatčení realizovat. Na základě uvedených skutečností rozhodl Okresní soud v Ostravě v souladu s § 305 tr. ř. usnesením ze dne 19. 10. 2020, č. j. 74 T 169/2018-453, o konání řízení proti uprchlému, které řádně odůvodnil. Obviněnému pak byl opatřením ze dne 20. 10. 2020, č. j. 74 T 169/2018-455, pro existenci důvodu nutné obhajoby ustanoven obhájce Mgr. Bc. Michael Štefánek, kterému byl doručen rozsudek dne 20. 10. 2020. Následně po vrácení věci odvolacím soudem byl opětovně Okresním soudem v Ostravě vydán dne 22. 3. 2021, č. j. 74 T 35/2021-17, příkaz k zatčení obviněného. Hlavní líčení ve dnech 16. 4. 2021 a 6. 5. 2021 (termín byl vyvěšen na úřední desce soudu) bylo již konáno v nepřítomnosti obviněného za přítomnosti jeho obhájce. Taktéž následné veřejné zasedání dne 8. 10. 2021 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného za přítomnosti jeho obhájce poté, co termín konání byl vyvěšen na úřední desce soudu. Hlavní líčení i veřejné zasedání proběhlo v souladu s § 306 odst. 2 tr. ř.
17. Orgány činné v trestním řízení činily odpovídající kroky ke zjištění pobytu obviněného, ovšem bezvýsledně. Tvrdí-li dovolatel, že policejní orgán znal údaje o pobytu obviněného, toto tvrzení nebylo ničím podloženo a ani samotný obhájce v průběhu řízení neuvedl, že by měl informace o pobytu obviněného. Ve věci byly dány důvody pro vedení řízení proti uprchlému, neboť nebylo možné se s obviněným spojit a přes snahu orgánů činným v trestním řízení se nepodařilo zjistit, kde se zdržuje, ani realizovat opakovaně vydaný příkaz k zatčení. Obviněný si byl vědom, že je proti němu vedeno toto trestní řízení, nicméně od vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný a zásilky nepřebíral.
18. Je také vhodné uvést, že na totožnou námitku reagoval již odvolací soud, jenž uvedl, že obviněný byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný toliko v období od 29. 8. 2018 do 28. 4. 2019, kdy si odpykával nepodmíněný trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 5 T 34/2018, po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl opět nekontaktní a k jeho pobytu nebyly zjištěny žádné poznatky, přičemž lze předpokládat, že se skrývá, aby se vyhnul trestnímu stíhání i již uloženému trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 15 T 3/2017 (viz odstavec 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tvrzená vada nenastala, argumentaci obviněného v tomto směru nelze přisvědčit, neboť hlavní líčení proběhlo v nepřítomnosti obviněného v souladu se zákonem. Ačkoli tedy byl dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněn právně relevantně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1498/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 372/2015), Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, jež umožňovala i před existencí tohoto dovolacího důvodu do 31. 12. 2021 zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí. Jednalo se zejména o tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost mohla mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
21. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítal, že odvolací soud nemohl hodnotit dva nejdůležitější důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl ve veřejném zasedání, a to kamerový záznam z místa činu dokumentující postup obviněných na místě činu a svědeckou výpověď policisty D. G., který oba obviněné ze své služební činnosti znal a na kamerovém záznamu je ztotožnil, neboť takovým postupem nepřípustně nahradil činnost soudu prvního stupně. Ani s touto námitkou se nelze ztotožnit. Chtěl-li obviněný prostřednictvím takto učiněné námitky poukázat na tzv. opomenuté důkazy, Nejvyšší soud musí konstatovat, že ji nelze pod zvolený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
22. Nejprve je potřeba říci, že z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že oba předmětné důkazy byly před tímto soudem řádně provedeny a následně i řádně vyhodnoceny. Co se týče výpovědi svědka D. G., nalézací soud jej nejprve označil za důkaz, jímž byla prokázána vina obviněného (viz odstavec 3. odůvodnění jeho rozsudku), uvedl, že se svědek vyjádřil ke kamerovému záznamu ze dne 19. 8. 2018, na kterém bezpečně poznal osoby všech obviněných (odstavec 5. odůvodnění rozsudku), což v souladu s ostatními provedenými důkazy zhodnotil jako důkaz prokazující vinu obviněného, neboť právě tento svědek ztotožnil mj. obviněného (odstavec 8. odůvodnění rozsudku). Nalézací soud také poukázal na kamerové záznamy a pořízené fotografie z předmětných kamerových záznamů, prostřednictvím nichž byli pachatelé zachyceni na místě činu, které následně posloužily k jejich ztotožnění mj. s obviněným právě svědkem D. G. Je pravdou, že odvolací soud v odstavci 7. odůvodnění svého usnesení nesprávně uvedl, že nalézací soud opomněl vyhodnotit dva nejdůležitější shora uvedené důkazy, byť je v hlavním líčení provedl. Nicméně následně dospěl k totožnému závěru jako soud nalézací, tedy že tyto důkazy ve spojitosti s ostatními provedenými důkazy jednoznačně svědčí o vině obviněného.
23. Námitka obviněného stran neprovedeného hodnocení důkazů není s to uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť se nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, které by mohly vést k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Předmětné důkazy byly nejen řádně provedeny, ale i následně vyhodnoceny jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím (jenž se v jejich hodnocení neodchýlil od hodnocení nalézacím soudem, takže nebylo třeba důkazy provádět ve veřejném zasedání opětovně). Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací argumentace obviněného zčásti odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Zčásti pak není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod jiný dovolací důvod). Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Josef Mazák předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.