7 Tdo 273/2025

7 Tdo 273/2025-634

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněného V. B., t. č. ve VV a ÚpVZD Praha Pankrác, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 9 To 352/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 55/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2024, č. j. 5 T 55/2024-427, byl obviněný V. B. uznán vinným pod bodem 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.

zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro které již byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 6 T 138/2023, a pro sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.

12. 2023, sp. zn. 41 T 37/2023, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl obviněný podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky ve výměře čtyř let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, který soud ve svém výroku podrobně popsal. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve výrocích o trestu zrušeny rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31.

1. 2024, sp. zn. 6 T 138/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 41 T 37/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že 1) od přesně nezjištěné doby, nejméně od 2. 4. 2022 do svého zadržení dne 8. 11. 2023, poškozenou A. Z., která s ním ukončila partnerský vztah a dala mu opakovaně a jasně najevo, že už s ním nechce udržovat vztah a nechce, aby ji kontaktoval, soustavně téměř denně kontaktoval buď osobně nebo prostřednictvím mobilního telefonu a tuto vulgárně urážel, vyhrožoval jí zabitím a ublížením na zdraví, přičemž poškozená měla strach, že tyto výhrůžky může uskutečnit, neboť opakovaně zažila situace, kdy ji obviněný fyzicky vážně napadl, po celé toto období obviněný dále poškozenou sledoval a vyhledával její osobní blízkost, když mu nebrala telefony nebo neodpovídala na zprávy, tak chodil před její dům a to i několikrát denně v denní i noční době, domáhal se vstupu do domu, kam se v několika případech dostal a čekal v mezipatře na poškozenou, kterou v domě u výtahu i několikrát fyzicky napadl, v jiných případech jí klepal na dveře u bytu, jindy křičel na poškozenou před domem, aby chcípla a udusila se v hrobě nebo ji kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu a vyhrožoval jí, že pokud za ním nepřijde a nebude s ním komunikovat, tak neodejde a bude zvonit na domovní zvonek, nebo přijde za ní nahoru, což opakovaně činil a to i v nočních hodinách, přičemž agresivita obviněného se v průběhu času stupňovala, a tímto jednáním znemožňoval poškozené a jejím dětem klidný spánek, a svého jednání odmítal zanechat, dokud se s ním poškozená osobně nesetká, poškozenou pronásledoval rovněž v době, kdy byla mimo bydliště, dále ve snaze poškozenou neustále kontrolovat této volal z různých telefonních čísel mnohokrát denně a zasílal jí přes různé aplikace množství zpráv denně, ve kterých ji urážel, vyhrožoval jí a opakovaně jí psal, aby chcípla, na tyto zprávy poškozená ve většině případů nereagovala a opakovaně obviněného žádala, aby ji nechal na pokoji a už ji nekontaktoval, a tímto jednáním jí znemožňoval vést obvyklý způsob života, neboť neustálým sledováním a obtěžováním narušoval její psychický klid, vyvolával v ní pocit strachu, kdy se bála opustit své obydlí, jelikož měla obavu, že by ji mohl napadnout, svým jednáním dále způsobil, že se od ní odstěhovaly její kamarádka i babička, jelikož nebyly schopny snášet psychický nátlak, který obviněný vyvíjel na poškozenou a její okolí, a další kamarádka se s ní, v důsledku obav z obviněného, téměř přestala stýkat, 2) dne 27.

7. 2023 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách na adrese XY XY, Praha XY, vnikl bez vědomí a souhlasu poškozené A. Z., do jejího bytu tak, že využil příchodu jejích dětí domů, které když odemykaly dveře do bytu, tak je gestem vyzval, aby byly ticho, nebo jim jinak podřeže krk, děti předběhl, vtrhl do bytu, kde v pokoji na poškozenou, která byla z jeho přítomnosti v bytě v šoku, křičel, proč nereaguje na jeho zprávy a telefonáty, a byt opustil až poté, co ho začala poškozená a její děti natáčet na telefon, 3) dne 2.

10. 2023 v přesně nezjištěné době mezi 11. a 12. hod.

poté, co se obviněný celý předcházející den a noc domáhal toho, aby s ním komunikovala a celou noc křičel před jejím domem na adrese XY Praha XY, tak, že nikdo z rodiny nemohl spát, za ním poškozená A. Z., přišla před dům, aby jí a její rodině už dal klid, a šla s obviněným do nedalekého parku, kde se jí obviněný ptal, zda spí se svým novým přítelem, a když mu toto potvrdila, tak ztropil scénu, poškozená plakala, a protože měla z obviněného strach, tak poslala informaci o své poloze příteli M. K., obviněný do ní pak strčil, až spadla na zem, kde si na ni sedl, přitom jí vypadl její mobilní telefon, který jí obviněný vzal, a dožadoval se pohlavního styku výměnou za navrácení telefonu, když poškozená odmítla a začala křičet, tak jí jednou rukou zakryl ústa a druhou rukou jí rozepnul poklopec u kalhot a poté jí vsunul ruku pod kalhoty a pod kalhotky a dvakrát hrubě zasunul své dva prsty do její pochvy, čímž jí způsobil značnou bolest, a svého jednání zanechal až ve chvíli, kdy si povšiml, že se k nim blíží přítel poškozené.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech či ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

5. Obviněný úvodem prohlásil, že odmítá svou vinu pro skutky výše popsané pod body 2) a 3). Deklarovaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu rozhodnými pro naplnění znaků trestného činu spatřoval v tom, že během dokazování před soudem prvního stupně došlo k řadě rozkolů a vyvstaly nejasnosti, v jejichž důsledku neměl být obviněný odsouzen pro výše zmíněné trestné činy. Zpochybnil přitom věrohodnost provedených důkazů, z nichž soudy obou stupňů vycházely, zejména výpovědi svědků V. Z., M. K. a svědkyně A. Z. Poukázal na rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků a uvedl důvody, proč je považuje za nevěrohodné.

6. Ve vztahu ke skutku výše popsanému pod bodem 2) dovolatel namítl, že soud neprovedl důkaz kamerovým záznamem, na němž měl být inkriminovaný incident zachycen. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) vytkl obviněný soudu nedostatky při vypořádání se s jím navrženými důkazy, zejména s fotografiemi parku, kde mělo k předmětnému skutku dojít a tvrzením obviněného o přítomnosti tří nebezpečně vyhlížejících mužů nacházejících se na zmíněném místě v rozhodnou dobu. Poukázal přitom na zásadu vyhledávací, z níž dovodil povinnost orgánů činných v trestním řízení poskytnout mu součinnost při dohledávání popsaných osob. Dále označil odůvodnění soudu, proč neprovedl obhajobou navrhovanou fotodokumentaci za nedostatečné. V neposlední řadě obviněný vyjádřil přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nedostatečně vyhledávaly a zajišťovaly důkazy svědčící ve prospěch obviněného.

7. Dovolatel taktéž odmítl, že by skutkem zachyceným pod bodem 2) naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody, neboť trval na skutečnosti, že do obydlí svědkyně A. Z. neoprávněně nevnikl ani tam neoprávněně nesetrval, protože absentoval jeho úmysl tak učinit. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) obviněný kategoricky odmítl, že by se předmětný skutek stal tak, jak je popsáno v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Naopak setrval na svém prohlášení, že sám dobrovolně upustil od jednání, které by vedlo k pohlavnímu styku, když se dozvěděl o zdravotních problémech poškozené.

8. Uložený souhrnný trest odnětí svobody shledal dovolatel nepřiměřeně přísným a navíc nezákonným, neboť byl uložen nad horní hranicí trestní sazby, s odůvodněním, že činy popsané pod body 2) a 3) nespáchal. Taktéž dospěl k názoru, že trest vyhoštění z území České republiky mu soud uložil v rozporu se zákonem a současnou judikaturou. Obviněný sice připustil, že samotná existence ozbrojeného konfliktu na Ukrajině nebrání jeho vyhoštění do této země, leč brojil proti závěrům soudu, podle nichž mu na Ukrajině nehrozí mučení či jiné nelidské a ponižující zacházení, popř. trest ani pronásledování z některého zákonem jmenovaného důvodu. Poukázal přitom na skutečnost, že se jej týká všeobecná mobilizace vyhlášená ukrajinskými státními orgány, přičemž během případného bojového nasazení by mu hrozilo zajetí a mučení nebo jiné ponižující a nelidské zacházení ze strany příslušníků ruské armády. Taktéž akcentoval svůj původ, když zdůraznil, že jeho rodiště je lokalizováno přímo v místě momentálních bojů a zůstává nadále protiprávně anektováno Ruskou federací. Z nastíněných skutečností pak dovodil reálnost nebezpečí svého pronásledování ze strany ruských vojsk. Vzpomínanou argumentaci následně doplnil tvrzením, že 100% bezpečnost mu nemůže být zaručena ani mimo oblast přímých bojů, neboť prakticky na celém území Ukrajiny dochází k častým leteckým útokům. Nakonec dovolatel poukázal na své rodinné poměry, když vyloučil, že by měl bližší sociální vztahy mimo Českou republiku a Ukrajinu, proto nemůže být vyhoštěn do jiné země.

9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že toto zjevně pouze kopíruje námitky obviněného uplatněné již v rámci odvolání, přičemž evidentně přehlíží skutečnost, že se soudy obou stupňů se vznesenými námitkami podrobně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Podotkla, že obviněný fakticky směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní povahy. Většinově se z jeho strany jedná o snahu docílit odlišného způsobu hodnocení důkazů a prosadit tak vlastní verzi skutkových dějů, přičemž pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dospěla tedy k závěru, že zmíněné námitky nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně dále neshledala žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními v dané věci, naopak vyzdvihla jejich logickou provázanost a kvalitní odůvodnění učiněných zjištění ze strany soudů obou stupňů. Taktéž připomněla, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí důsledně vypořádal s námitkami obviněného, které jsou v dovolacím řízení toliko znovu opakovány. Ve vztahu k důkazům, na něž se obviněný odvolával, poukázala na fakt, že obviněný v průběhu řízení nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování ve smyslu naznačeném v dovolání.

11. Ve vztahu k vytyčenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že vznesené námitky vůbec neodpovídají jeho obsahu, neboť obviněný prakticky stále brojí jen proti zjištěnému skutkovému stavu a prosazuje jeho odlišnou verzi, tedy nijak nezpochybňuje správnost právního posouzení skutku, tak jak byl zjištěn

nalézacím soudem ani jiné hmotněprávní posouzení v předmětné věci. Státní zástupkyně rovněž zavrhla námitky obviněného ohledně nezákonnosti uloženého trestu vyhoštění, přičemž odkázala na odůvodnění soudů obou stupňů, v nichž se tyto se vznesenými výhradami obviněného dostatečně vypořádaly. Zdůraznila přitom, že obviněný je cizím státním příslušníkem odsouzeným na území České republiky již pro sedm různých trestných činů, včetně zvlášť závažného zločinu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

V nastíněném směru doplnila, že od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nedošlo k žádným zásadním změnám stran rozsahu válečného konfliktu, který je i nadále omezen jen na určitou část předmětného státu, přičemž na většině území Ukrajiny uplatňuje své pravomoci státní moc. Námitky dovolatele v tomto směru označila za toliko obecné a ničím nepodložené. Vyjádřila názor, že faktická okupace dřívějšího místa pobytu obviněného na Ukrajině Ruskou federací postrádá pro posuzovanou věc na relevanci, protože obviněný není s daným místem nijak hlouběji vázán.

12. V neposlední řadě upozornila na nikoliv řádný způsob života obviněného v České republice, neexistenci pevných sociálních či jiných vazeb na jejím území, absenci zaměstnání i povolení k pobytu. Vyjádřila názor, že uložený trest je přiměřený charakteru trestné činnosti i dalším kritériím. Rovněž upozornila na možnou aplikaci ustanovení § 350h odst. 4 tr. ř. v případě, kdy by se situace na Ukrajině relevantním způsobem radikálně změnila v době výkonu předmětného trestu. Nad rámec řešené problematiky zmínila případnou možnost v takové situaci vyhostit obviněného do jiného než domovského státu. Nesouhlasila též s výhradou obviněného ohledně nebezpečí plynoucího mu z povolání do armády, přičemž poukázala na skutečnost, že v takovém případě by toliko plnil občanskou povinnost vůči svému domovskému státu, což nelze považovat za překážku pro výkon trestu vyhoštění.

13. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze namítat za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, v níž dojde k uložení zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť pak by mohl nastat rozpor s ústavní zásadou přiměřenosti trestních sankcí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Obviněný svou dovolací argumentaci primárně vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, když popíral podstatné části skutků, pro něž byl odsouzen. Kritizoval přitom hodnocení svědeckých výpovědí svědků A. Z., V. Z. a M. K. Je však nutno upozornit, že dovolací námitky jsou z valné části toliko opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly.

19. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.

20. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 2) se opírají zejména o výpovědi svědků A. Z. a V. Z., v případě skutku pod bodem 3) pak především o výpovědi svědků A. Z. a M. K. Ve vztahu k oběma skutkům se navíc obviněný částečně usvědčil i svou vlastní výpovědí a výpovědi výše zmíněných svědků potvrdily i zprostředkované důkazy. Městský soud se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s námitkami obviněného týkajícími se nedostatečného zjištění skutkového stavu i hodnocení jednotlivých důkazů, především pak výpovědí výše uvedených svědků, a to včetně některých rozporných či nepřesných vyjádření (viz zejména odstavce 12. až 15. odůvodnění jeho usnesení). Nalézací soud, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpovědi výše jmenovaných svědků jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal rozpory, pročež dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla tímto způsobem vyvrácena.

21. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

22. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

23. Obviněný v podaném dovolání především namítal, že soudy věnovaly nedostatečnou pozornost jím předložené fotodokumentaci parku, kde mělo dojít ke skutku popsanému pod bodem 3). V tomto směru musí Nejvyšší soud konstatovat, že již nalézací soud tento navržený důkaz řádně provedl (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 415), avšak nevyvodil z něj žádná podstatná skutková zjištění. Bylo by mu tak možno nejvýše vytýkat absenci konkrétní zmínky o hodnocení vzpomínaného důkazu v odůvodnění rozsudku, avšak tento veskrze drobný nedostatek napravil odvolací soud (viz odstavec 15. odůvodnění jeho usnesení), když podrobně popsal, proč není zmíněný důkaz relevantní pro posouzení předmětné věci. S jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a odkazuje na ně.

24. Dále obviněný namítal, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když v rozporu se zásadou vyhledávací ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nevyhledaly a neprovedly další důkazy, které měly vyplynout z výpovědí obviněného či některých svědků, konkrétně videonahrávku části skutku popsaného pod bodem 2) a výslech neznámých, nebezpečně vyhlížejících mužů přítomných na předmětném místě v době skutku popsaného pod bodem 3). Nejvyšší soud však dospěl k názoru, že popsaným námitkám nelze přiznat žádnou relevanci. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. musí orgány činné v trestním řízení postupovat takovým způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. V tomto smyslu mají též povinnost vyhledávat relevantní důkazy. Rozhodně ze vzpomínaného ustanovení neplyne povinnost i přes spolehlivé zjištění skutkového stavu v předmětné věci dále pátrat po hypotetických nových důkazech, jejichž existence je navíc velmi pochybná. V tomto směru nelze opomenout, že o zmíněných nebezpečně vyhlížejících mužích ve své výpovědi hovořil toliko obviněný. Provedení podobného důkazu přitom obviněný ani nenavrhl, jak ve svém dovolání sám připustil, nelze tedy vytýkat soudům, že se s neprovedením vzpomínaného důkazu nijak argumentačně nevypořádaly. Podstatné je, jak již bylo zmíněno výše, že nalézací soud spolehlivě zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro učiněné rozhodnutí.

25. Pokud se jedná o videozáznam části skutku popsaného pod bodem 2) vytvořený pomocí mobilního telefonu, pak lze konstatovat, že k provedení tohoto důkazu vyzval obviněný až v rámci svého odvolání. Je pravda, že soud druhého stupně se s tímto návrhem v odůvodnění svého usnesení nevypořádal, což mu lze vytknout, avšak daný důkaz přesto není možné považovat za nedůvodně neprovedený ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť na předmětné nahrávce měla být zachycena až finální fáze celého skutku, nikoliv samotné neoprávněné vniknutí do bytu poškozené. Pokud daná nahrávka skutečně existuje, mohla by tak potvrdit výpovědi svědků a připojit se k usvědčujícím důkazům, leč nemohla by výpovědi svědků vyvrátit. Daný důkaz by tak měl prokazovat skutečnost již bez důvodných pochybností prokázanou svědeckými výpověďmi výše zmíněných svědků, přičemž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zásadně záleží na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V rozebíraném případě se tedy jedná o důkaz nadbytečný, jehož neprovedení bylo oprávněné, třebaže nedostatečně odůvodněné.

26. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů ani k porušení § 2 odst. 5 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Obviněný též namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, avšak v tomto směru pouze zopakoval přednesené výhrady vůči způsobu hodnocení předmětných důkazů a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Nejvyšší soud v tomto směru plně souhlasí se státní zástupkyní, že popsané námitky nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný vůbec nenapadá hmotněprávní posouzení předmětných skutků, tak jak byly zjištěny nalézacím soudem, či jiné hmotněprávní posouzení, leč toliko prosazuje odlišnou, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Lze tedy uzavřít, že obviněný deklaroval předmětný dovolací důvod toliko formálně, avšak ve svém dovolání neuvedl žádnou argumentaci, kterou by pod něj bylo možno podřadit.

28. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že obviněný si v případě skutku pod bodem 2) bez vědomí a souhlasu poškozené A. Z. či jiného člena její domácnosti neoprávněně zjednal přístup do jejího bytu zneužitím momentu, kdy děti poškozené odemykaly vstupní dveře, přičemž těmto vyhrožoval usmrcením, tedy musel být nejméně srozuměn s tím, že popsaným způsobem porušuje právo na domovní svobodu poškozené a jiných osob v obydlí žijících. Navíc za situace, kdy mu poškozená opakovaně dávala najevo, že do jí obývaného bytu nemá přístup. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) obviněný dokonal předmětný zvlášť závažný zločin, když poškozenou povalil na zem, sedl si na ni a zakrývaje jí ústa, aby nemohla křičet, vnikl pod její oblečení a dvakrát jí hrubě zasunul dva prsty do pochvy, čímž násilím donutil poškozenou k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

29. Pod tento důvod lze podřadit především námitku dovolatele, v níž vyjádřil přesvědčení, že trest vyhoštění z České republiky mu byl uložen v rozporu se zákonem, když poukázal na aktuálně probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině a vyzdvihl nebezpečí z něj plynoucí. Nutno podotknout, že nastíněnou problematikou se zabývaly soudy obou stupňů, zvláště pak soud odvolací, přičemž tomuto zhodnocení nelze nic vytknout a je možno na něj v podrobnostech odkázat. Nejvyšší soud dále potvrzuje zjištění státní zástupkyně, že v mezidobí nedošlo k žádné podstatné změně ohledně probíhajícího konfliktu. Soudy vzaly v potaz nejen samotnou situaci na Ukrajině, včetně charakteru ozbrojeného konfliktu, rozsahu území přímo zasaženého bojovými operacemi či schopností státních orgánů vykonávat moc nad většinou území Ukrajiny, ale též osobní a rodinné poměry obviněného nebo jeho dosavadní způsob života na území České republiky.

30. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít, že trest vyhoštění nelze, mimo jiné, uložit podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jestliže hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

31. Samotná existence ozbrojeného konfliktu na území domovského státu nebrání vyhoštění do zmíněné země, neboť podobně široké omezení nelze ze zákona dovodit, což ostatně uznal i obviněný. Za důvod vylučující uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku nelze považovat ani skutečnost, že dovolateli hrozí povolání do ukrajinské armády, neboť dopady vyhlášené všeobecné mobilizace a rizika plynoucí z nasazení v bojových operacích představují součást občanské povinnosti vůči domovskému státu. Namítá-li obviněný, že by mohl být v případě zajetí vojenskými jednotkami Ruské federace vystaven mučení a jinému krutému a nelidskému zacházení, jedná se dle Nejvyššího soudu o nebezpečí toliko teoretické a velmi povšechné, jemuž jsou hypoteticky vystaveni všichni příslušníci ukrajinských ozbrojených sil a je srovnatelné s nebezpečím plynoucím z regulérních bojových operací.

32. Pokud se jedná o poukaz obviněného na konkrétní místo jeho původu, lze sice souhlasit s tím, že kritérium, do jaké části státu se má vyhošťovaná osoba vrátit, hraje určitou roli při posuzování přípustnosti uložení předmětného druhu trestu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 5 Tdo 974/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 4 Tdo 267/2023), leč nemělo by se jednat o pouhé rodiště, resp. místo původu, k němuž vyhošťovaná osoba prakticky nemá žádný vztah a které opustila před dlouhou dobou. Právě tak tomu je v popisovaném případě, kdy se obviněný dlouhodobě nacházel mimo Ukrajinu a z ničeho neplyne, že by byl pevněji spjat s místem svého dřívějšího pobytu. Navíc vzhledem k charakteru ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, kdy byla domovská země napadena cizím státem, musela řada ukrajinských občanů opustit území okupovaná ruskými vojenskými jednotkami či přímo zasažená probíhajícími vojenskými operacemi. Obviněnému za této situace bezesporu nic nebrání pobývat v jiné části Ukrajiny než v místě jeho dřívějšího pobytu. V nastíněném směru lze podpůrně využít § 2 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, podle něhož, mimo jiné, nebezpečí pronásledování nevzniká, pokud se obava cizince vztahuje pouze na část území státu a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu nemá odůvodněný strach z pronásledování. Nutno přitom zdůraznit, že dovolatel své obavy spojil výhradně s možným pronásledováním ze strany jednotek Ruské federace ve vazbě na jejich faktickou moc nad okupovanými územími na východě Ukrajiny.

33. Odmítnout je nutno též argumentaci obviněného, podle níž mu nelze zaručit 100% bezpečnost ani mimo místo přímých bojů a jeho okupované rodiště s odkazem na nebezpečí leteckých útoků po celém území Ukrajiny. Tímto tvrzením obviněný popírá svá vlastní slova, neboť sám v dovolání uznal, že samotné nebezpečí plynoucí z ozbrojeného konfliktu nevylučuje uložení trestu vyhoštění. Rizika vyplývající z bombardování, podobně jako ohrožení související s nutností plnit občanskou brannou povinnost, přitom představují typické obecné nebezpečí plynoucí z ozbrojeného konfliktu na území domovského státu, nikoliv faktory dostatečné pro aplikaci ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Ostatně absolutní a neochvějnou bezpečnost nelze zajistit ani na území nestiženém ozbrojeným konfliktem a totožné riziko při bombardování území Ukrajiny podstupují miliony spoluobčanů obviněného, a to včetně dětí. Námitky dovolatele o nemožnosti realizovat jeho vyhoštění do jiné země nepovažuje dovolací soud za významné, neboť z výše uvedeného plyne, že obviněný může být vyhoštěn do svého domovského státu. Došlo-li by na Ukrajině k podstatné změně relevantních okolností, nezbývá než ve shodě s odvolacím soudem odkázat na možnost aplikace § 350h odst. 4 tr. ř.

34. Obviněným uplatněná námitka nepřiměřenosti trestu se posléze nachází mimo rámec zmíněného dovolacího důvodu, přičemž není podřaditelná pod žádný jiný důvod dovolání, jak bylo popsáno výše. Uložený trest totiž rozhodně nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřený a nespravedlivý, a to zejména vzhledem k mnohosti trestných činů, jichž se obviněný dopustil, včetně jednoho zvlášť závažného zločinu, i dalším přitěžujícím okolnostem v jeho případě, jak je popsal soud nalézací (viz odstavec 20. jeho rozsudku). Taktéž pod daný důvod nelze podřadit tvrzenou nezákonnost uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, dovozovanou ze subjektivního přesvědčení obviněného, že se cítí být nevinen ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 2) a 3).

V. Závěr

35. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného V. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu