U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2017
dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 398/2016, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 77/2015, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
I
Obviněný M. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 5. 2016, sp.
zn. 2 T 77/2015, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro skutek popsaný ve výrokové části
tohoto rozsudku. Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku mu za to byl uložen trest
odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v délce 20 měsíců. Podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající
v zákazu výkonu funkce zbrojíře podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, v
trvání 48 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený R. B. a Všeobecná
zdravotní pojišťovna ČR se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. R., jeho manželka Z. R. a
poškozený R. B. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10
To 398/2016, zamítl odvolání manželky obviněného podle § 253 odst. 1 tr. ř.
jako podané opožděně, a odvolání poškozeného R. B. podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné. Z podnětu odvolání obviněného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b)
tr. ř. rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak
sám ve věci znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným v podstatě na základě
stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, když neshledal u něj
porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona a vypustil část popisu
skutku o nevedení evidence vydaného střeliva v rozporu s ustanovením § 13 vyhl.
č. 384/2002 Sb., o provedeních některých ustanovení zákona o zbraních, a to
přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku. Podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný uvedeného
přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) „dne 1. 11. 2012 kolem 12.20 hodin
ve vojenském výcvikovém prostoru J., kde probíhalo pod vedením Policie ČR, KŘP
hlavního města Prahy, společné střelecké zaměstnání, kterého se v postavení
odborné veřejnosti zúčastnili zástupci společnosti Zelený sport, s.r.o., jejímž
byl obviněný v té době jediným jednatelem, a kde byl ze strany řídícího střeleb
ústně pověřen vedením stanoviště střelby z pancéřovky RPG-7, prováděl odborný
dohled a instruktáž ve vztahu k těm civilním účastníkům střeleb, které na
zaměstnání osobně pozval a za něž zde zodpovídal, v rozporu s ustanovením § 415
zák. č. 40/1964 Sb., (občanského zákoníku) nedbal potřebné opatrnosti směřující
k předcházení vzniku škody na zdraví, coby držitel zbrojní licence a zbrojíř
umožnil, aby střelbu z uvedené zbraně pod jeho přímým vedením provedl poškozený
R. B., který si náboj nezjištěného původu osobně převzal od dosud
neztotožněného účastníka zaměstnání, přičemž obviněnému nebylo nic známo o
původu a technickém stavu předmětného náboje ani o tom, zda s tímto nábojem
nebylo neodborně manipulováno, načež při výstřelu tohoto náboje došlo k
nestandardnímu nárůstu tlaku a k roztržení hlavně použité zbraně RPG-7, jejíž
úlomky zasáhly tělo střelce – poškozeného R. B., který utrpěl vážné poranění
(pozn. podrobně popsané ve výroku o vině), které zanechalo závažné trvalé
následky na zdraví poškozeného v podobě amputace levé dolní končetiny ve
stehně“.
Za to jej krajský soud odsoudil podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu výkonu funkce zbrojíře podle zákona č. 119/2002 Sb., o
zbraních, v trvání 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený R. B. a
Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se svými nároky na náhradu škody odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím
svého obhájce, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Soudům vytýká, že si dostatečně neujasnily povahu odpovědnosti podle zákona č.
119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále též jen zákon o zbraních,
resp. uvedený zákon), jejíž podstatu podle něj tvoří odpovědnost za zbraň,
která vyplývá z § 1 a zejména z § 29 (povinnosti držitele zbrojního průkazu) a
§ 39 (oprávnění držitele zbrojní licence) uvedeného zákona. Především zbraň, že
je zdrojem nebezpečí, je-li s ní zacházeno neodpovědně a riskantně. Proto
uvedený zákon podrobně upravuje dovolené a vymezuje zakázané zacházení se
zbraní. Z hlediska posouzení věci pak za nejvýznamnější obviněný považuje
způsob, jakým zákon o zbraních upravuje svěření zbraně v ustanovení § 59, podle
kterého držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence může svěřit pouze zbraň
kategorie B nebo C nebo střelivo do této zbraně jiné fyzické osobě, která není
držitelem zbrojního průkazu příslušné skupiny, a to jen za podmínek v tomto
ustanovení stanovených. Pancéřovka RPG-7, je ale podle § 4 písm. a) zákona o
zbraních vojenskou zbraní kategorie A, které jsou podle § 3 uvedeného zákona
zbraněmi zakázanými. Protože se jednalo o společné střelecké zaměstnání,
pravděpodobně byla Policií ČR udělena výjimka nošení a střelby z pancéřovky,
protože jinak by nebylo možné ji předat třetí osobě. Z povahy věci vyplývá, že
výjimka musí být udělena písemně a v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, že zbraň
dostanou do ruky osoby nevycvičené a setkávají se se zbraní poprvé. Obsahem
takovéto výjimky, že se ale soud nezabýval a neměl ji ani k dispozici, avšak
obviněný jej považuje za zásadní z hlediska posouzení viny konkrétních osob,
protože až podle rozsahu takové výjimky lze posuzovat povinnosti uvedené v § 59
zákona o zbraních, které upravuje nejen předání zbraně ale i střeliva. V tomto
případě přitom bylo prokázáno, že závada vedoucí k destrukci zbraně nespočívala
ve zbrani ale v náboji.
Zákon o zbraních, že stojí zjednodušeně na zásadě „od koho jde zbraň a
střelivo, za tím jde odpovědnost za její nezávadnost, a tedy i odpovědnost za
následky způsobené vadami“. Obviněný namítá, že ve věci ale od počátku bylo
vycházeno z předpokladu, že šlo o náboj neznámého původu, ale o takový náboj
nemohlo jít, pokud on od počátku vedl řádnou evidenci vydaných a vrácených
nábojů do RPG. Nejednalo se tak o havárii jeho náboje ale náboje, který
střelcům pod jeho vedením vydal JUDr. K. K., když jiné náboje se na místě
nevyskytovaly a on je pak osobou, která jediná mohla porušit důležitou
povinnost vyplývající z § 29 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních, tedy dbát
zvýšené opatrnosti při zacházení se střelivem. To ale soudy nezkoumaly, ač
povinnost zkontrolovat funkčnost, nezávadnost a neporušenost střeliva, které
vydával svým střelcům, byla povinností JUDr. K. K., který měl být k tomu mnohem
podrobněji vyslechnut. Okolnost, že poškozený R. B. patrně neobdržel náboj od
něj, ale od nezjištěné osoby, na odpovědnosti JUDr. K. K. nic nemění, když lze
předpokládat, že tento kontrolu prováděl, ale nedbale a závadu nezjistil, nebo
ji provedl správně, ale závada nebyla vnějškově patrná. Konstatování soudů o
způsobení závady náboje neodbornou manipulací nemá, podle obviněného, oporu v
provedených důkazech, a i znalci uvádí výrobní závadu, špatné skladování nebo
překročení doby životnosti. Podle obviněného ale on v žádném případě nemohl
vědět a předpokládat, že druhý účastník střeleb JUDr. K. K. náboje
nekontroloval a porušil tak povinnost uvedenou v § 29 zákona o zbraních. Proto
podle obviněného nelze také v jeho jednání spatřovat rozpor s ustanovením § 415
tehdy platného občanského zákoníku, když zde stanovená obecná preventivní
povinnost se může vztahovat jen na škody, k nimž má její nositel vztah alespoň
nevědomé nedbalosti, tedy o možnosti jejich vzniku nevěděl, ale vzhledem ke
svým poměrům a okolnostem o nich vědět měl a mohl. Podle obviněného u něj zcela
absentuje subjektivní stránka, když se v daném případě nevyskytla žádná
okolnost, ze které by měl a mohl usuzovat, že druhý účastník střeleb JUDr. K.
K., jako zkušený a se zacházením se zbraněmi obeznámený občan, nedodržel
veškeré bezpečnostní standardy pro zacházení s vojenskou zbraní a nebezpečnou
vojenskou municí. K tomu obviněný také uvedl, že pokud poškozený R. B.
vypovídal o poškození obalu náboje, z výpovědi jeho ani svědků nevyplývá, že by
on o poškození obalu věděl a nebylo ani prokázáno, že by o tom vědět měl a
mohl. Nemohl, vědět a ani z ničeho usuzovat, že náboj dovezený JUDr. K. K.
nebyl zkontrolován a není bezvadný, takže z hlediska principu omezené důvěry mu
za událost nelze přičítat zavinění ani z nevědomé nedbalosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Praze a zároveň i rozsudek Okresního soudu v Příbrami a podle § 226
písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že daný skutek
spáchal.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
podanému dovolání uvedl, že námitky obviněného nejsou důvodné, když obviněný
pomíjí základní skutkové zjištění soudů, že nebyl na akci pouhým hostem, ale
byl tam v pozici zbrojíře a také byl pověřen vedením stanoviště, kde ke střelbě
docházelo. Provádění střelby poškozeným tak bylo pod jeho přímým dohledem, byl
povinen na stanovišti provádět odborný dohled a instruktáž ve vztahu k civilním
účastníkům střeleb, a pokud nevěděl, jaký náboj a odkud poškozený získal, nebo
nevěděl, kdo a komu vydal náboje, které sám přivezl, ani si blíže tyto
skutečnosti neověřil, možnou pochybnost či nejasnost neodstranil a umožnil
střelbu s vadným nábojem, jehož původ neznal, jednal nedbale a šlo o nedbalost
nevědomou. Zároveň je dán i příčinný vztah mezi nedbalým jednáním obviněného a
škodlivým následkem na zdraví poškozeného, neboť v případě, že by si počínal
řádně a umožnil střelbu pouze bezvadnými náboji s jasným původem, k újmě na
zdraví poškozeného by vůbec nedošlo. Částečné spoluzavinění poškozeného přitom
dostatečně zohlednil krajský soud. Státní zástupce proto v závěru svého
vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného navrhl, aby jej
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevné
neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v
souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože námitka obviněného ohledně
absence jeho zavinění uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. odpovídá, Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti této námitky,
kterou obviněný vymezil rozsah dovolacího přezkumu.
Ve věci jde přitom již o třetí rozhodnutí okresního soudu, když po nápadu
obžaloby dne 4. 6. 2015 byla usnesením samosoudce Okresního soudu v Příbrami ze
dne 26. 6. 2015, sp. zn. 2 T 77/2015, věc obviněného postoupena příslušnému
orgánu, když okresní soud dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, ale skutek
by mohl být posouzen jako přestupek. Již tehdy okresní soud konstatoval
rozhodné okolnosti případu (obviněný byl pověřen vedením stanoviště, prováděl
odborný dohled a instruktáž ve vztahu k civilním účastníkům střeleb, byl osobou
zkušenou v zacházení se zbraněmi a střelivem, byl držitelem příslušných
zbrojních průkazů, na místě byl v pozici zbrojíře), ale měl pochybnosti o
existenci zavinění i jen ve formě nevědomé nedbalosti, když vzhledem k explozi
náboje a roztržení hlavně podle znaleckých posudků v důsledku únavy materiálu
nebo skryté vady náboje, i při dodržení všech jeho povinností nebylo v silách
obviněného toto odhalit (č. l. 1139 tr. sp.). Uvedené usnesení ale bylo ke
stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
25. 8. 2015, sp. zn. 10 To 319/2015, a soudu prvního stupně bylo uloženo o věci
znovu jednat a rozhodnout (č. l. 1164 tr. spisu), když krajský soud zejména
vytkl okresnímu soudu, že učinil uvedený závěr, aniž provedl dokazování, věc
neobjasnil a pouze se domnívá, že zbraň měla skrytou vadu. Přesto ale
samosoudce okresního soudu, ve zjevné snaze složitou věc jednoduše vyřídit, dne
18. 9. 2015 vydal ve věci trestní příkaz sp. zn. 2 T 77/2015, jímž obviněného
uznal vinným podle obžaloby přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a který byl zrušen z důvodu podání odporu
státním zástupcem i obviněným. Po provedeném hlavním líčení a řádném dokazování
pak byl okresním soudem vyhlášen rozsudek ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T
77/2015, jímž byl obviněný opět uznán vinným přečinem těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a tento rozsudek byl
zrušen rozsudkem odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněného, jenž
je předmětem tohoto řízení.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví,
a bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Pro
naplnění této skutkové podstaty je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti, a
to buď nedbalosti vědomé, kdy pachatel podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nedbalosti nevědomé podle písm. b)
téhož ustanovení, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním
poměrům vědět měl a mohl. V daném případě jde o otázku nevědomé nedbalosti.
Pro shledání zavinění ve formě nevědomé nedbalosti obviněného je třeba
vyhodnotit, zda při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákoníkem, zachoval potřebnou míru opatrnosti sestávající z
objektivního a subjektivního hlediska, neboť jedině spojení obou těchto
hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti (i
vědomé) odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní
hledisko vyžaduje od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Rozsah náležité
opatrnosti je třeba zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů,
technických norem či zvláštních uznávaných pravidel, a pokud není upravena v
žádném právním předpise, vychází se zpravidla z obecně uznávaných zásad
rozumného člověka.
Odvolací soud jednání obviněného, pouze z podnětu jeho odvolání, na rozdíl od
právní kvalifikace skutku učiněné nalézacím soudem podle kvalifikované skutkové
podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku, posoudil toliko jako přečin těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle odstavce 1 téhož ustanovení. To ani není předmětem námitek
obviněného.
Z hlediska zavinění z nevědomé nedbalosti je významné, že odvolací soud správně
dospěl k závěru, že obviněný nezachoval potřebný stupeň bedlivosti
(opatrnosti), který lze po něm rozumně požadovat vzhledem ke konkrétní časové a
místní situaci a který – objektivně posuzován – je způsobilý zabránit či
alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Z
provedených důkazů oba soudy důvodně učinily jednoznačný skutkový závěr, že
obviněný před inkriminovanou událostí nepochybně byl pověřen řízením střelby z
pancéřovky RPG-7 (pozn. granáty PG-7V) na daném stanovišti, kde střelbu
prováděly jím pozvané civilní osoby včetně poškozeného. Ani tuto skutečnost
obviněný v dovolání nezpochybňuje. Jeho povinností tak bylo provádět na tomto
stanovišti odborný dohled a instruktáž ve vztahu k těmto osobám, čímž převzal
za jejich počínání také odpovědnost.
Z uvedeného je patrné, že oba soudy pečlivě zkoumaly jednak objektivní vymezení
potřebné míry opatrnosti, kdy odvolací soud ji shledal v porušení generální
prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení § 415 občanského zákoníku, podle
něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na
majetku, na přírodě a životním prostředí, jež je chápána jako stanovená a ve
společnosti uznávaná míra potřebné opatrnosti k zamezení vzniku škody obecně.
Oba soudy zjistily veškeré nezbytné okolnosti objektivního a subjektivního
charakteru vztahujících se k určení mezí potřebné opatrnosti obviněného, z
nichž se dalo spolehlivě dovodit jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
K dovolacím námitkám obviněného ohledně odpovědnosti za zbraň a nezjištění
obsahu případné výjimky, se Nejvyšší soud ztotožnil s vyjádřením státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, že obviněný
pomíjí základní skutkové zjištění soudů, že nebyl na akci pouhým hostem, ale
byl tam v pozici zbrojíře a také byl pověřen vedením stanoviště, kde ke střelbě
docházelo. Provádění střelby poškozeným tak bylo pod jeho přímým dohledem, byl
povinen na stanovišti provádět odborný dohled a instruktáž ve vztahu k civilním
účastníkům střeleb, a pokud nevěděl, jaký náboj a odkud poškozený získal, nebo
nevěděl, kdo a komu vydal náboje, ani si blíže tyto skutečnosti neověřil,
možnou pochybnost či nejasnost neodstranil a umožnil střelbu s vadným nábojem,
jehož původ neznal, jednal nedbale a šlo o nedbalost nevědomou.
V případě obviněného M. R. soudy učinily závěr o jeho jednání ve formě nevědomé
nedbalosti, s čímž ale obviněný nesouhlasí v podstatě proto, že povinnost
zkontrolovat funkčnost, nezávadnost a neporušenost střeliva (granátu PG-7V)
nebyla jeho povinností, ale povinností policisty JUDr. K. K., který vydal
granáty střílejícím policistům a vydal také granát, při jehož použití
poškozeným R. B. z jeho skupiny civilních účastníků střeleb, došlo k jeho
selhání a roztržení hlavně granátometu RPG-7, který byl zase jeho střelcům
předán ke střelbě dalším policistou JUDr. K. S touto argumentací obviněného se
ale Nejvyšší soud neztotožnil. Vzhledem ke zjištění, že obviněný před
inkriminovanou událostí nepochybně byl pověřen řízením střelby z pancéřovky
RPG-7 na daném stanovišti, kde střelbu prováděly jím pozvané civilní osoby
včetně poškozeného, bylo jeho povinností provádět na tomto stanovišti odborný
dohled a instruktáž ve vztahu k těmto osobám, za jejichž počínání převzal
odpovědnost. Odvolací soud proto správně konstatoval, že z hlediska jeho
trestní odpovědnosti je nepodstatné, že pro jinou část střeleb (příslušníků
policie) byl v postavení odpovědné osoby policista JUDr. K. K.
Tato skutková zjištění jsou podstatná pro závěr o zavinění obviněného, protože
kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, a
tím i beztrestné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Je-li
při absenci vůle spáchat trestný čin zachována potřebná míra opatrnosti ve
vazbě na způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, nejde o nedbalost a s ohledem na
to ani o trestný čin. Naopak, nedostojí-li pachatel povinnosti zachovávat
náležitou opatrnost a za okolností předpokládaných ustanovením § 16 odst. 1 tr.
zákoníku dojde v příčinné souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení
takového zájmu, stane se tak z jeho strany zaviněně, a to buď z vědomé
nedbalosti, nebo z nevědomé nedbalosti. Určení potřebné míry opatrnosti v
jednání konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti
předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Povinnost této
předvídavosti přitom představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry
opatrnosti, zatímco možnost a schopnost této předvídavosti u konkrétní osoby je
subjektivní hledisko pro její posuzování.
Z objektivního hlediska přitom lze požadovat od každého v zásadě
stejnou míru opatrnosti. Výjimkou jsou určité skupiny osob vykonávajících
specifické činnosti, jako byl v daném případě i obviněný, u nichž je s ohledem
na charakter toho, co dělají, riziko porušení nebo ohrožení chráněných zájmů
vyšší, a proto je u nich požadována také vyšší míra opatrnosti. Rozsah potřebné
míry opatrnosti zpravidla vyplývá buď z bezpečnostních předpisů, nebo
technických norem. Pro určitá specifická povolání, u nichž tomu tak není,
vyplývá z určitých zvláštních obecně uznávaných pravidel, a pokud nejsou, pak
je požadovanou mírou opatrnosti taková opatrnost, která je přiměřená daným
okolnostem a situaci. Vycházet přitom lze z obecně ve společnosti uznávaných
zásad chování rozumného člověka. Přitom je třeba vzít v úvahu takovou míru
opatrnosti, kterou pachatel může a je schopen vynaložit v konkrétním případě,
tedy k objektivnímu hledisku určení potřebné míry opatrnosti přiřadit
subjektivní hledisko jejího určení, protože předpokladem zavinění ve formě
nedbalosti je také možnost a schopnost pachatele předvídat vznik trestněprávně
relevantního následku, které při zavinění z nedbalosti (vědomé nebo nevědomé)
musí být dány současně. Subjektivní míra opatrnosti se pak hodnotí individuálně
u každé osoby podle jejich znalostí, vlastností a zkušeností a s přihlédnutím
na konkrétní situaci a podmínkám, za kterých k jednání došlo.
U zavinění podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (nevědomé nedbalosti)
pachatel neví, že svým jednáním může následek spočívající v porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve srovnání s vědomou
nedbalostí u nevědomé nedbalosti absentuje u pachatele vědomí toho, že svým
činem může způsobit trestněprávně relevantní následek a jeho trestní
odpovědnost je z hlediska zavinění založena pouze na povinnosti a současně
možnosti předvídat takový následek. O nedbalost na straně pachatele tedy jde,
jak již bylo výše uvedeno, pokud měl možnost následek předvídat a současně byl
také povinen ho předvídat. Při splnění těchto podmínek následek zaviní z
nevědomé nedbalosti kvůli nezachování povinné opatrnosti přesto, že si ho ve
skutečnosti nebyl vědom ani ho nezamýšlel.
O nedbalostní zavinění, jako nutné podmínky trestní odpovědnosti pachatele,
může jít pouze v případě existence příčinné souvislost mezi nedodržením
potřebné míry opatrnosti a trestněprávně relevantním následkem. Tak je tomu,
pokud si pachatel alespoň má a může představit, že se příčinný vztah může daným
způsobem rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není proto
pokryt zaviněním a za vzniklý následek neodpovídá. V této trestní věci ale
Nejvyšší soud dospěl stejně jako soudy nižších stupňů k závěru, že popsaný
následek – zranění poškozeného, nastal v bezprostřední souvislosti s jednáním
obviněného M. R., který zanedbal a porušil povinnost uloženou mu § 415
občanského zákoníku. Nepřisvědčil námitce obviněného, že soudy nemohly dovodit
naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě toho, že nastala
škoda na hodnotě chráněné trestním zákoníkem, když vše zavinil příslušník
policie JUDr. K. K., od nějž pocházel náboj, jenž vybuchl a tento příslušník
policie, že nesplnil své povinnosti, když jeho vadnost nezjistil. Tato námitka
o jiné příčině vzniku následku se ve své podstatě týká otázky přerušení
příčinné souvislosti.
K otázce příčinné souvislosti a jejího přerušení Nejvyšší soud uvedl např. v
usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, že „při zkoumání trestní
odpovědnosti pachatele je nutné vždy posuzovat jen trestněprávní příčiny a
trestněprávní následek, resp. účinek, (tzv. zásada umělé izolace jevů) a
současně určit i význam jednotlivých trestně právně relevantních příčin a
jejich vliv na způsobení následku předpokládaného konkrétním ustanovením
trestního zákona (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Různé příčiny mají
totiž různý vliv na způsobení následku a každá z nich proto může mít i různý
význam. Pro trestní odpovědnost pachatele však není samo o sobě rozhodné,
jestli vznik následku vyvolalo pouze jednání obviněného, nebo jestli k němu
přistoupila i jiná okolnost, resp. příčina. Judikatura přitom dovodila
příčinnou souvislost např. i v případech, kdy vedle příčiny, jež způsobila
následek, působila i další příčina a není rozhodné, jestli každá z těchto
příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek
přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. č. 47/1970, č.
41/1993 Sb. rozh. tr.). Jiná situace by nastala, kdyby jednání pachatele
nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence pak nastane trestně
právně relevantní následek. Pak není možné dovodit příčinnou souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení)
příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší, tj. nedospěje
až k účinku, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná
příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže
pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh nepředvídal jako možný, resp.
ani předvídat neměl a nemohl. Jestliže je však zjištěno, že pachatel ani nemohl
předvídat příčinný průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek,
resp. účinek trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení
příčinné souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele,
ale jiná samostatná příčina, která jej způsobila. Teprve po zjištění příčinného
vztahu je možné zkoumat otázku zavinění. Alespoň v hrubých rysech musí být
nejen jednání pachatele, ale i příčinný průběh vedoucí k následku a tento
následek zahrnut zaviněním. U nedbalostních trestných činů musí proto pachatel
vývoj příčinné souvislosti i následek předvídat a bez přiměřených důvodů
spoléhat, že jej nezpůsobí (nedbalost vědomá), event. následek a příčinný
průběh k němu pachatel podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl
(nedbalost nevědomá). Pachatele lze proto uznat vinným pouze za takový
následek, který zavinil (srov. č. 20/1981, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.)“.
V daném případě ale nelze dospět k závěru, že by jednání obviněného nahradila
jiná příčina a výlučně z důvodu její existence by nastal trestně právně
relevantní následek. Poukazuje-li obviněný na výhradní zavinění JUDr. K. K.,
tak předně činí vlastní skutkový závěr v rozporu se závěrem soudů, když přímo v
tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu je
uvedeno, že „poškozený R. B. si náboj nezjištěného původu osobně převzal od
dosud neztotožněného účastníka zaměstnání“. I pokud by se jednalo o náboj od
příslušníka policie JUDr. K. K., což ale vyloučili ve svých výpovědích v
hlavním líčení nejen tento svědek, ale také svědek Mgr. P. P. (č. l. 1235-8 tr. spisu; všech jeho 5 nábojů bylo vystřeleno), tak toto jednání předcházelo
jednání obviněného, který by při řádném plnění svých povinností, odborném
dohledu a řádné instruktáži „svých civilních střelců“, jako osoba znalá a
pověřená vedením daného stanoviště střelby, mohl vzniku události zabránit. V
této souvislosti lze poukázat na výpověď znalců Ing. J. Palounka a Mgr. P. Deingrubera (Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva) v hlavním líčení dne
26. 1. 2016, kteří uvedli, že řídící střelby vidí sestykování nábojky se
střelou, což se včetně vybalení nábojky z hermetického obalu provádí na místě
odpálení náboje, vidí nabití do pancéřovky, provede kontrolu, jestli plášť
pancéřovky a střely není potlučený. Rovněž uvedli, že pokud střela vypadala
tak, jak to popsali ve výpovědi poškozený R. B. a svědek Š. Č., tak nebyla
způsobilá ke střelbě a měla být vyřazena již při výdeji, pokud byl obal
startovacího motoru zvrásněný, vypadal nestandardně jako ostatní náboje, tak
měl být vyřazen. Jednoznačně měl být vyřazen také náboj, pokud byl převzatý
poškozeným od neznámé osoby a neznámého původu, o kterém se neví, jak byl
skladován a co se s ním dělo, protože je to považováno za nebezpečnou munici. Obviněný ale v hlavním líčení dne 2. 12. 2015 uvedl, že prohlédl zbraň i
raketu, zda nevykazuje nějaké poškození (č. l. 1195 tr. spisu), před vlastní
střelbou prohlédl každý granát, který nabíjel do zbraně a až při návštěvě v
nemocnici mu poškozený R. B. řekl, že neměl granát od něj ale od pana K. Jak se
k němu dostal, to obviněný neví a až jeho zbrojíř mu měl říct, že na
poškozeného granát nevyšel, byl z toho nešťastný, nějaký muž k němu přistoupil
a řekl mu „na vem si můj, já už jsem z toho střílel“ (pozn. to poškozený u
téhož hlavního líčení potvrdil s tím, že to byl někdo ze skupiny vojáků, resp. lidí v maskáčovém oděvu, přičemž náboj měl trochu jiný odstín zelené a obal
startovacího motorku byl zvrásněný, jako když papír zmokne a uschne). Ve své
výpovědi obviněný také uvedl (na rozdíl od dovolání), že je jedno čí byl
granát, protože poškozenému jej nabíjel do pancéřovky, měl ho v ruce, a když si
granát prohlížel, tak nevykazoval žádnou zjevnou vadu. Přes toto jeho tvrzení
je ale z výše uvedeného zřejmé, že obviněný jako vedoucí stanoviště neměl žádný
přehled o tom, komu vlastně vydal granáty. To potvrzuje vedle výpovědi
poškozeného i výpověď svědka Š.
Č., který uvedl, že si náboje po zkontrolování
obviněným a smontování rozebrali, náboj si vzal, kdo chtěl, ale na poškozeného
náboj nevyšel (hlavní líčení dne 2. 12. 2015, č. l. 1206 tr. spisu). Tento
svědek však také uvedl, že jejich náboje byly jak z linky, ale na náboji
poškozeného „bylo vidět zub času, na náboji byl materiál takový zkrabacený“. Vedle výpovědi poškozeného, že náboj měl trochu jiný odstín zelené a obal
startovacího motorku byl zvrásněný, jako když papír zmokne a uschne, je také z
této svědecké výpovědi zřejmé, že granát, jímž došlo ke zranění poškozeného,
byl jiný, než granáty které si přivezl samotný obviněný. Ten ale na tuto
vizuálně zjevnou skutečnost potvrzenou dvěma svědky nijak nereagoval, ač sám ve
své výpovědi uvedl, že prohlédl zbraň i raketu, zda nevykazuje nějaké poškození
(č. l. 1195 tr. spisu) a před vlastní střelbou prohlédl každý granát, který
nabíjel do zbraně. Přitom z výpovědi poškozeného v hlavním líčení, a také jeho
otce R. B., vyplývají ještě závažnější skutečnosti. Samotný poškozený totiž
také vypověděl, že poté co na něj náboj nezbyl a sehnal si jiný, tento přinesl
na stanoviště, obviněnému neřekl, že to není náboj od něj, předal ho ale
obviněnému, který ho vzal, nabil do zbraně, tuto mu předal a ukázal mu jak
mířit a vystřelit. K dotazu státní zástupkyně pak poškozený také uvedl, že si
myslí, že se obviněnému zmínil, jestli je to v pořádku a náboj je standardní. K
dotazu zmocněnce pak odpověděl, že obviněnému naznačil, jestli je náboj v
pořádku a může jej nabít, i když mu neřekl, že je odjinud (viz protokol o hl. líčení dne 2. 12. 2015, č. l. 1198-9 tr. spisu). Jeho otec R. B. pak v hlavním
líčení dne 5. 5. 2016 uvedl, že když na syna žádná střela nevyšla, tak po
chvilce za ním přišel s tím, že si přinesl jinou a střela měla „motor jakoby
zdeformovaný“. Obviněný že asistoval při nabíjení a střílení a až po události
mu syn sdělil, že o té deformaci střely říkal obviněnému a ten mu odpověděl
„tak to vyzkoušíme“ (č. l. 1263 tr. spisu). K tomu lze dodat, že příčinu
havárie znalec Ing. J. Palounek jednoznačně spatřuje ve startovací nábojce (viz
č. l. 1233 tr. spisu).
Pokud možnost předvídat možný následek je u pachatele posuzována na základě
jeho subjektivních poměrů a objektivně existujících okolností činu, tak výše
uvedené skutečnosti jsou z hlediska zavinění obviněného z nevědomé nedbalosti
podstatné, když z nich vyplývá, že měl možnost následek předvídat a současně
jako řídící stanoviště střelby na daném stanovišti byl také povinen ho
předvídat. Při splnění těchto podmínek následek zavinil z nevědomé nedbalosti
kvůli nezachování povinné opatrnosti přesto, že si ho ve skutečnosti nebyl
vědom ani ho nezamýšlel. Nelze také pominout, že obviněný byl jako zbrojíř a
držitel zbrojního průkazu kvalifikovanou osobou. Podle § 29 (povinnosti
držitele zbrojního průkazu) odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu, je držitel zbrojního průkazu, povinen dbát zvýšené
opatrnosti při zacházení se zbraní, střelivem, střelným prachem a zápalkami.
Obviněný porušení této povinnosti shledává v dovolání pouze u jiné osoby a soud
odvolací závěr o jejím porušení u obviněného neučinil.
Pouze pokud by tedy obviněný M. R. projevil výše zmíněnou objektivně danou
požadovanou míru opatrnosti, nejednal by zaviněně. Obviněný si takto ale
nepočínal a zjevně hrubě podcenil nebezpečnost prováděné střelby z granátometu
jako vysoce účinné zbraně, a to jako osoba pověřená řízením střelby na daném
stanovišti a jako osoba kvalifikovaná (zbrojíř a držitel odpovídajících
zbrojních průkazů). O tom, že neprojevil při střelbě z granátometu vyšší míru
opatrnosti, svědčí v dokazování prokázaná skutečnost konstatovaná odvolacím
soudem, že poškozený, když na něj z granátů přinesených samotným obviněným
žádný nezbyl, tak si granát sehnal sám od nezjištěné přítomné osoby mimo
skupiny civilních osob pozvaných obviněným. Obviněný jako osoba pověřená
řízením střelby z pancéřovky RPG-7 prováděné jím pozvanými civilními osobami o
tom ani nevěděl a tento postup umožnil, přestože jeho povinností bylo provádět
na stanovišti odborný dohled a instruktáž ve vztahu k těmto osobám. Došlo k
tomu zjevně i z důvodu uvedeného odvolacím soudem, že střelby probíhaly
chaoticky a touha vystřelit si z různých typů velice nebezpečných zbraní,
převládla nad odpovědností a respektem k takové činnosti.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, vykazuje znaky trestné činnosti, kdy
dochází k nedbalostnímu zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana
lidského zdraví. V případě obviněného lze usuzovat na jeho nedbalostní
zavinění, když byl zjištěn rozpor jeho jednání s požadavky náležité péče a
předvídatelnosti účinku a následku a proto lze naplnění subjektivní stránky
trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku jeho protiprávním jednáním
založit na generální prevenční klauzuli, tj. na ustanovení § 415 občanského
zákoníku. Soudy také dostatečně odůvodnily jejich rozhodnutí vztahující se k
zavinění, přičemž zvážily veškeré okolnosti případu významné pro existenci
zavinění vyplývajícího z porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415
občanského zákoníku.
Nejvyšší soud se v dané procesní situaci s výsledným právním hodnocením jednání
obviněného učiněným soudem druhého stupně ztotožnil, pokud v něm shledal
naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu