7 Tdo 288/2025

7 Tdo 288/2025-446

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněného P. Č. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 55 To 398/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 51/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 9. 2024, č. j. 5 T 51/2023-389, byl obviněný P. Č. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zločin a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 3. 2022, č. j. 6 T 15/2022-69, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu v obvodu územní působnosti Okresního soudu v Liberci ve výměře tří let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 3. 2022, č. j. 6 T 15/2022-69, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný P. Č. dopustil v podstatě tím, že v Liberci na přesně nezjištěném místě v okolí XY náměstí dne 12. 2. 2022 okolo 3:00 hod. po vzájemné dohodě s D. Š., který již byl za toto jednání odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 10. 2022, č. j. 55 To 345/2022-654, společně přistoupili k J. K., po němž požadovali vydání všech jeho cenností, přičemž poté, co jim věci odmítl vydat, tak jej D. Š. nejméně jedenkrát udeřil levou rukou do pravé části obličeje, následkem čehož poškozený upadl na zem a ztratil vědomí, a následně mu odcizili mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi Note 8T v hodnotě 2 000 Kč a hodinky zn. Garmin Fenix6 PRO Glass v hodnotě 8 000 Kč, přičemž mu D. Š. napadením způsobil jednak poranění spočívající ve fraktuře nosní kosti s minimálním posunem úlomků, kontuzi obličeje, lehký otřes mozku a povrchové oděrky přední strany kolenních kloubů a levé dlaně, jednak poškození riflových kalhot a zimní bundy.

3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 12. 2024, č. j. 55 To 398/2024-425, bylo o odvolání obviněného podaného

proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému P. Č. uložena povinnost společně a nerozdílně s D. Š. nahradit poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., škodu ve výši 11 000 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku, kterým byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

5. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů trpí nepřezkoumatelností. Existenci tzv. opomenutých důkazů spatřoval v tom, že nebyly provedeny opakovaně navrhované klíčové důkazy, přičemž soudy svůj zamítavý postoj dostatečně nezdůvodnily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Konkrétně obviněný navrhl provedení znaleckého posudku z oboru farmakologie a případně psychiatrie, jenž by směřoval k objasnění skutečnosti, nakolik mohlo užití alkoholu na silná antidepresiva ovlivnit paměť poškozeného. Soud prvního stupně hodnotil takové dokazování jako nadbytečné, přestože sám zjevně minimálně část výpovědi poškozeného vyvrátil a nevynesl výrok o náhradě škody za finanční hotovost, kterou u sebe poškozený mít nemohl, neboť nemohl platit v klubu XY kartou. Soud druhého stupně konstatoval, že takových posudků není třeba, neboť nebylo prokázáno, že se poškozený léčil pro psychickou nemoc, což však bylo vyvráceno již od počátku výpovědí poškozeného, jenž sám uvedl, že trpí OCD a v danou dobu užíval silná psychofarmaka. Většina tvrzení obžaloby proti obviněnému pochází z opakované výpovědi poškozeného, která se během řízení měnila; bylo pak důležité hodnotit též kvalitu tvrzení obviněného a porovnávat je mezi sebou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a jím řešená situace „tvrzení proti tvrzení“). Obviněný vypověděl řadu skutečností, které odpovídaly dalším důkazům i výpovědi D. Š., který byl na místě. Naopak výpověď poškozeného byla spíše projekcí jeho mysli o tom, jak měla událost vypadat, a postupem času se měnila, přičemž bagatelizoval svou tehdejší medikaci.

6. Za paradoxní konečně označil, že soudy obou stupňů opřely své závěry o „podpůrné“ důkazy, a to výpovědi svědků z okolí poškozeného, ale stejného dokazování obviněnému nebylo soudy umožněno, když tento podpůrné důkazy pro svá tvrzení rovněž navrhoval (viz výpověď svědka B.). V tomto ohledu pak považoval řízení za protiústavní, neboť nešlo o spravedlivý proces za situace, kdy soud umožnil na jedné straně provést důkazy malého významu, o které opřel své závěry, a stejné dokazování neprovedl k návrhu obviněného.

7. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání a v něm uplatněném důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že námitka stran existence procesně nepoužitelných důkazů nebyla konkretizována, a tudíž se k ní nemohla blíže vyjádřit. Za nepřesnou označila i interpretaci obviněného, pokud jde o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Soudy obou stupňů se v rámci svých rozhodnutí zabývaly obhajobou vznesenými návrhy na doplnění dokazování. Jednalo se o opatření znaleckého posudku z oboru farmacie k lékům užívaným poškozeným, opatření znaleckého posudku k posouzení duševního stavu dovolatele a provedení výslechu svědka B., jenž se údajně mohl vyjádřit k mobilnímu telefonu poškozeného, s nímž po loupeži přišel do styku. V rozhodnutí odvolacího soudu není obsažena pasáž, v níž by soud tvrdil, že není třeba pořídit znalecký posudek na poškozeného, i když ten se prokazatelně léčil pro psychickou nemoc. Uvedená pasáž se totiž vztahovala k duševnímu stavu obviněného, přičemž soud neshledal důvod pro vypracování znaleckého zkoumání jeho duševního stavu. K tomu uvedla, že samotné zpochybnění obviněným jeho duševního stavu v době činu samo o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání, přičemž o duševním zdraví obviněného nevznikly žádné pochybnosti. Soud se náležitě vypořádal i s námitkou obviněného, proč ve věci není třeba zpracovávat znalecký posudek k ovlivnění alkoholem a požitými léky u poškozeného J. K. Tento skutečně připustil ve své výpovědi, že trpí obsedantně kompulzivní poruchou a v danou dobu byl pod medikací. Závěry provedeného dokazování však nesvědčily o tom, že by bylo nezbytné doplňovat dokazování znaleckým posudkem k jeho ovlivnění medikamenty v kombinaci s alkoholem, neboť poškozený souvisle a v podrobnostech popsal napadení a o jeho ovlivnění alkoholem (resp. schopnosti vnímat) vypovídal svědek O. S. K nesrovnalosti s finanční hotovostí, jež měl mít poškozený u sebe, konstatovala, že nejde o údaj natolik nosný, že by byl způsobilý zpochybnit ostatní konstatování obviněného podpořená dalšími důkazy. Pokud jde o výslech svědka B., vyzdvihla, že jde o okrajový důkaz, nerozhodný pro objasnění rozhodných skutkových zjištění. V posuzované věci tak nezaznamenala kategorii tzv. opomenutých důkazů a napadená rozhodnutí označila za plně přezkoumatelná, kdy se naopak určitých dezinterpretací dopustil obviněný ve svém dovolání.

9. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

12. Nutno úvodem akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

13. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku obviněného seznal, že uplatněnému a shora citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídaly námitky dovolatele toliko částečně.

14. Předně je potřeba konstatovat, že dovolatel výslovně své dovolání založil na tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu druhé alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Avšak toto své obecné tvrzení nepodpořil žádnou konkrétní argumentací. Platí přitom, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a rovněž (v tomto případě) v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Pakliže namítaná procesní nepoužitelnost důkazů zůstala v rovině pouhého nekonkretizovaného prohlášení, Nejvyšší soud nebyl povinen (ale ani oprávněn) dotvářet jeho argumentaci a obecně vznesenou výhradou se tedy nemohl zabývat.

15. Jestliže obviněný dále identifikoval vadu důkazního řízení v podobě tzv. opomenutých důkazů, lze jeho argumentaci (zčásti) podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť lze usuzovat, že podle přesvědčení dovolatele nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

17. Jde-li o první z označených důkazů, jenž měl být podle přesvědčení dovolatele opomenut, a to znalecký posudek z oboru farmakologie a případně psychiatrie, jenž by směřoval k objasnění skutečnosti, nakolik mohlo užití alkoholu a silná antidepresiva ovlivnit paměť poškozeného, pak lze konstatovat následující. Soud prvního stupně v odstavci 36. odůvodnění jeho rozsudku vysvětlil, proč tento obhajobou navrhovaný důkaz považoval za nadbytečný. Odvolací soud v odstavci 8. odůvodnění jeho usnesení tento postup aproboval, neboť doplnění dokazování neshledal potřebným. Lze pak konstatovat, že navrhovaný důkaz měl s ohledem na interpretaci dovolací argumentace obviněného zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozeného, jež byla podle přesvědčení dovolatele projekcí jeho mysli o tom, jak měla událost vypadat. Nelze však přisvědčit jeho názoru, že by se jednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“ (ač ani taková situace by bez dalšího dovození viny obviněného nevylučovala), neboť výpověď poškozeného J. K. ohledně průběhu předmětného incidentu byla podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s ní korespondovaly závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Tomáše Adámka, jakož i svědecké výpovědi svědků A. H. a O. S., kdy posledně jmenovaný zaznamenal i stav poškozeného v době předcházející jeho napadení. Současně nebyly zjištěny žádné okolnosti, za nichž by bylo možno dovozovat záměr poškozeného lživou výpovědí obviněného poškodit. Obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, přičemž logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi (podpořené ostatními, byť nepřímými důkazy) před druhou. Nevznikly pak žádné pochybnosti stran schopnosti poškozeného si zapamatovat a následně reprodukovat skutkový děj v situaci, kdy byl pod vlivem kombinace alkoholu a jím užívaného léku. Poškozený si skutkový děj v zásadních obrysech pamatoval a vybavoval, výpadek paměti u něj nastal zejména ve vztahu k událostem, které jeho napadení následovaly. Lze proto zcela přijmout učiněný závěr, že obsah jeho výpovědi nesvědčil o takovém ovlivnění alkoholem a požitými léky, pro něž by bylo nutno dále zkoumat jejich vliv na paměť poškozeného. Skutečnost, že se poškozený vyjadřoval v rozporu s realitou ke způsobu placení útraty v restauraci XY, sama o sobě nezaložila nevěrohodnost celé jeho výpovědi ke způsobu napadení (jednalo se o rozpor k určité dílčí skutečnosti s významem pro zjištění množství a druhu odcizených věcí, kdy nelze odhlížet od toho, že ohledně uvedené skutečnosti se mýlil i svědek O. S.). Zejména je nutno zopakovat, že zbývající skutečnosti uváděné ve výpovědi poškozeného byly v souladu s dalšími důkazy provedenými ve věci. Je též potřeba uvést na pravou míru, že odvolací soud nekonstatoval, že by se snad poškozený neléčil pro psychickou nemoc, kdy daný závěr učinil ve vztahu k obviněnému a navrhovanému znaleckému posudku k posouzení jeho duševního stavu (nikoli tedy poškozeného).

18. Dále lze doplnit, že za absentující důkaz obviněný ve svém dovolání označil (byť okrajově) rovněž výpověď svědka B. Nicméně tento nelze (již pro samotným obviněným výslovně deklarovanou podpůrnost) podřadit pod kategorii nedůvodně neprovedených navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jak je předpokládáno předmětným důvodem dovolání. Nad rámec své přezkumné povinnosti proto dovolací soud dodává, že z odůvodnění soudů obou stupňů vyplývá, že daný svědek měl v období následujícím po vymezeném skutku s mobilním telefonem poškozeného přijít do kontaktu. Uvedený důkaz byl pak shledán zcela irelevantní, neboť z něj soud nemohl zjistit žádné nové okolnosti významné pro rozhodnutí v této věci, tj. za účelem posouzení, zda se obviněný žalovaného skutku dopustil či nikoli.

19. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou předmětnou (třetí) alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí, a námitka obviněného byla shledána neopodstatněnou. Rozhodnutí jsou pak v tomto ohledu plně přezkoumatelná, neboť soudy obou stupňů osvětlily, na podkladě jakých důkazů učinily svá skutková zjištění, jakož i odůvodnily způsobem zcela odpovídajícím možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu, proč neprovedly obhajobou navrhované důkazy.

V.Závěr

20. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.

21. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu