USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 4. 2023 o dovolání
obviněného J. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 11 To 225/2022, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T
47/2020 takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 11 To 225/2022, v části, jíž bylo
zamítnuto odvolání obviněného J. J. proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové
újmy z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022, sp.
zn. 1 T 47/2020, a v těchto výrocích se zrušuje také rozsudek Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 1 T 47/2020.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část
obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022,
č. j. 1 T 47/2020-1060, byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem týrání svěřené
osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a zločinem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a),
d) tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s
podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy
poškozené O. J. částku 27 000 Kč, poškozenému AAAAA (pseudonym) částku 85 000
Kč, poškozené BBBBB (pseudonym) částku 23 000 Kč a poškozené CCCCC (pseudonym)
částku 27 000 Kč, této poškozené s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 6.
2020 do zaplacení (přičemž ve výroku bylo uvedeno, že jde o částky snížené o
náhrady, které obviněný v celkové výši 248 000 Kč poškozeným již poskytl).
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození AAAAA a CCCCC se zbytkem nároků na
náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činy spáchal obviněný skutkem, který podle zjištění
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou spočíval v podstatě v tom, že od jara
2008 do 7. 2. 2018 s výjimkou asi půlročního období po 1. 12. 2008 (vyhlášení
předchozího odsuzujícího rozsudku) v domě č. p. XY v XY, okres Rychnov nad
Kněžnou, kde bydlel s manželkou O. J., nar. XY, jejími dětmi AAAAA, nar. XY, a
BBBBB, nar. XY, a svou dcerou CCCCC, nar. XY, kterou měl s manželkou O. J.,
tyto poškozené dlouhodobě prakticky denně psychicky a fyzicky týral, přičemž v
roce 2015 donutil AAAAA odejít z domu, v roce 2016 BBBBB vyhnal z domu a O. J.
v důsledku jeho jednání odešla dne 7. 2. 2018 ze společné domácnosti. Jednání
obviněného záleželo podle zjištění Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou v
tom, že poškozené hrubě nevybíravými, neslušnými a ponižujícími výrazy slovně
napadal a urážel, neoslovoval je jménem, ale ponižujícími označeními, O. J.
zakazoval mluvit s jejími dětmi rodnou řečí (ukrajinsky), vytýkal jí různé
nedostatky v domácnosti, které nemohla ovlivnit, kontroloval, co stihla udělat,
omezoval ji v kontaktech se známými a přáteli a v přístupu ke společným
penězům, nutil ji vařit jen jídla, která jí sám dovolil, omezoval děti v jídle,
ve sledování televize, v hovoru s ní, v přístupu k teplé vodě a osvětlení,
nutil je před odchodem do školy k těžké fyzické práci (nošení kanystrů vody k
ovcím), takže se často nestihly nasnídat, po příchodu ze školy je nutil
pracovat v hospodářství za každého počasí, i když jim nebylo dobře, vyžadoval
po nich těžkou práci neúměrnou jejich věku, a to dlouho do večera, přičemž
práci mohly ukončit jen s jeho souhlasem, takže neměly čas na přípravu do školy
ani volný čas pro sebe, kamarády a své zájmy, v případě nespokojenosti s jejich
prací je slovně i fyzicky napadal. Stejně tak nutil pracovat i manželku O. J.
ve vysokém stupni jejího těhotenství. Po porodu, kdy měla vývod moči bokem, ji
bezdůvodně nebo z malicherných příčin bil údery dlaní i pěstí do obličeje a
jiných částí těla, škrtil ji, trhal jí vlasy, plival po ní, jednou po ní hodil
kovovou tyčku, až měla na hlavě bouli a krvácela, vytrhl jí hadičku vývodu
moči, až krvácela a měla horečku, nutil ji konat těžké práce (například skládat
dříví), vynucoval si na ní pohlavní styk proti její vůli, a když odmítala,
fyzicky ji napadal a roztrhal na ní oblečení. Ve výroku o vině jsou podrobně
uvedena ještě další zjištění o konkrétních formách jednání obviněného proti
poškozeným a zejména také zjištění, že všichni poškození měli v důsledku
jednání obviněného modřiny, hematomy a různá zranění, přičemž ze strachu z
obviněného nevyhledali lékařské ošetření, případně zamlčeli jejich pravý důvod,
navíc O. J. začala v průběhu soužití s obviněným trpět úzkostně depresivní
poruchou projevující se zejména poruchami spánku, úzkostnými stavy a sny,
sebevražednými myšlenkami, depresivními rozladami a afektivní labilitou, AAAAA
začal trpět závažnou plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchou
vyžadující intenzivní a déletrvající léčbu a BBBBB začala trpět
posttraumatickou stresovou poruchou lehkého stupně.
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině (a v důsledku
toho i proti dalším výrokům) a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti
výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 13. 12. 2022, č. j. 11 To 225/2022-1123. Z podnětu odvolání státní
zástupkyně byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušen ve výroku
o trestu a nově bylo o trestu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §
198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž zmínil také
dovolací důvod uvedený v § 265b odst.1 písm. l) tr. ř. jako dovolací důvod,
který „by mohl být dán“. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. obviněný zahrnul námitky proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhu na
doplnění důkazů znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
jímž by byl objasněn jeho duševní stav v době činu. Náležité objasnění této
otázky postavil do souvislosti s ustanovením § 26 tr. zákoníku, které upravuje
nepříčetnost jako důvod vylučující trestní odpovědnost, a s ustanoveními § 27
tr. zákoníku, § 40 tr. zákoníku, která upravují zmenšenou příčetnost a její
vliv na ukládání trestu. Dále namítl, že při zjišťování skutkového stavu nebylo
přihlédnuto k jeho výpovědi a ke svědecké výpovědi svědkyně K. J. Vyjádřil
názor, že pouze tyto výpovědi poskytovaly pravdivý podklad pro skutková
zjištění. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
vytkl, že jeho jednání bylo posouzeno jako týrání a že nemělo trvalost a
intenzitu potřebnou pro naplnění tohoto znaku obou trestných činů, jimiž byl
uznán vinným. Pokud jde o poškozenou O. J., zpochybnil i to, že by jeho jednání
vnímala jako nějaké těžké příkoří, když společnou domácnost opustila až po
mnoha letech. Uvedl, že v jeho prospěch mělo být hodnoceno, že z vlastní
iniciativy poskytl poškozeným náhradu nemajetkové újmy za své jednání a že od
tohoto jednání uplynula delší doba. Podle názoru obviněného bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces tím, že při ukládání trestu bylo přihlíženo k
předchozímu odsouzení, ohledně něhož se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl.
S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spojil také námitky
proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, s tím, že nárok na náhradu nemajetkové
újmy na zdraví tvoří podle § 2958 občanského zákoníku jednotlivé dílčí
samostatné nároky a že soudy nijak nezdůvodnily výši přiznaných náhrad z
hlediska tohoto ustanovení. V této spojitosti uvedl, že „by mohl být dán“ i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ve výroku měla být
správně uvedena celá přiznaná částka náhrady, a nikoli částka snížená o to, co
již sám uhradil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) obviněný uplatnil
ve spojení s předchozími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v
Rychnově nad Kněžnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření k dovolání uvedla, že o příčetnosti obviněného nevznikly žádné
pochybnosti a že tedy nebyl důvod ke zkoumání jeho duševního stavu. Vyslovila
souhlas s tím, že soudy založily skutková zjištění na svědeckých výpovědích
poškozených, které označila za věrohodné. Zjištěné jednání obviněného
odpovídalo zákonnému znaku týrání uvedenému v ustanoveních § 198 odst. 1 tr.
zákoníku a § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně vyloučila, že by
postupem soudů při ukládání trestu bylo porušeno právo obviněného na
spravedlivý proces. Důvodnost přiznala podanému dovolání v části směřující
proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, neboť soudy v rozporu s ustanovením §
2958 občanského zákoníku neuvedly, jaký druh nároku plynoucí z tohoto
ustanovení přiznaly poškozeným. Výrok, jímž byli poškození podle § 229 odst. 2
tr. ř. se zbytkem nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech
občanskoprávních, je v rozporu s tím, že nikdo z poškozených takový nárok
neuplatnil. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou
soudů v rozsahu výroků učiněných podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst.
2 tr. ř., aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a poškozené
odkázal s nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle
§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2
tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými
náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání je zjevně neopodstatněné v části směřující proti výroku o vině a proti
výroku o trestu, přičemž zčásti bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího
důvodu, a že pokud by bylo podáno jen proti těmto výrokům, bylo by odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Dovolání však směřovalo i proti výroku o náhradě škody a nemajetkové
újmy a potud jej nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Za tohoto
stavu Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek v
části, v níž byl ponechán beze změny výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy,
i řízení, které této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že v
uvedeném směru je dovolání důvodné.
Skutková zjištění
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. V posuzované věci se o nic z toho, co je
podle citovaného ustanovení dovolacím důvodem, evidentně nejedná.
9. Obviněný v dovolání neuvedl nic v tom smyslu, v čem by měl být zjevný
rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, a snažil se
prosadit to, aby za podklad skutkových zjištění byla brána jen jeho výpověď ve
spojení se svědeckou výpovědí jeho dcery K. J. Podkladem skutkových zjištění
soudů jsou svědecké výpovědi všech čtyř poškozených, přičemž zjištění soudů s
obsahem těchto důkazů plně korespondují a nejsou s nimi v žádném rozporu. Pro
závěr, že svědecké výpovědi poškozených jsou věrohodné, si soudy vytvořily
náležitý podklad také ve znaleckých posudcích psychologů. Těmito znaleckými
posudky byly zevrubně objasněny charakteristiky osobností poškozených z
hlediska vlastností zaručujících, že jejich výpovědi jsou reprodukcí skutečně
prožitých událostí a že jsou tedy pravdivé. To je ve shodě také se zjištěními,
která při vlastním šetření ohledně rodinného prostředí, v němž žily nezletilé
děti AAAAA, BBBBB a CCCCC, učinil orgán sociálně právní ochrany dětí. Navíc tu
jsou znalecké posudky psychiatrů, na jejichž podkladě byly u poškozených O. J.,
AAAAA a BBBBB diagnostikovány takové poruchy duševního zdraví, které jsou
vysvětlitelné právě tím, že byly vystaveny jednání obviněného, jak bylo popsáno
v jejich svědeckých výpovědích. Za tohoto stavu je plně přijatelný závěr soudů,
že není reálné, aby se čtyři poškození domluvili na lživých výpovědích proti
obviněnému. Usvědčující svědecké výpovědi poškozených, jimiž byla vyvrácena
obhajoba obviněného, soudy důvodně vzaly za podklad skutkových zjištění.
Souhlasit lze i s tím, že soudy nevycházely z výpovědí svědků, jakými byla
např. i dcera obviněného K. J., neboť šlo o svědky, kteří nebyli přítomni v
domácnosti obviněného v době jeho jednání popisovaného ve svědeckých výpovědích
poškozených.
10. Tím, že soudy nevyhověly návrhu obviněného na doplnění důkazů
znaleckým posudkem ohledně jeho duševního stavu, v žádném případě nevznikl
stav, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy. Znalecký posudek o duševním stavu obviněného mohl mít význam z hlediska
otázky, zda u obviněného případně nešlo o nepříčetnost (§ 26 tr. zákoníku) nebo
zmenšenou příčetnost (§ 27 tr. zákoníku). Podle § 26 tr. zákoníku kdo pro
duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo
ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Podle § 27 tr.
zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou
schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně
příčetný. Pachatel se zmenšenou příčetností je trestně odpovědný a ke zmenšené
příčetnosti se podle § 40 tr. zákoníku přihlíží při ukládání trestu. Duševní
poruchou se podle § 123 tr. zákoníku rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z
duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální
porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.
11. Z žádných konkrétně zjištěných okolností nevyplývá nic, co by u
obviněného naznačovalo duševní poruchu ve smyslu § 123 tr. zákoníku a tím i
možnost, že by byl v době činu nepříčetný nebo zmenšené příčetný. Čin
obviněného byl co do povahy, rozsahu a způsobu provedení jasným projevem jeho
osobních vlastností bez souvislosti s nějakou duševní poruchou.
12. Za popsaného stavu nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud jakkoli
zasahoval do skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině obviněného.
Právní posouzení skutku
13. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
14. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se
rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva,
tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak
ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel.
15. Nehledě na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spáchá
trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo týrá
osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a trestný čin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo týrá osobu blízkou
nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Zákonným znakem obou
trestných činů je týrání. Obviněný v dovolání namítl nedostatek tohoto
zákonného znaku.
16. Týráním se míní zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje
vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí a které tato osoba
pociťuje jako těžké příkoří. Jednání obviněného, jak bylo zjištěno a popsáno ve
výroku o vině, očividně odpovídá týrání v uvedeném smyslu z hlediska povahy,
intenzity, doby trvání i subjektivního vnímání poškozenými.
17. Námitky, které obviněný uplatnil proti závěru soudů, že z jeho
strany šlo o týrání, byly primárně založeny na tom, že prezentoval své jednání
jako méně závažné, méně intenzivní a časově méně frekventované, než bylo
zjištěno ve výroku o vině. Námitky, že nešlo o týrání, tak obviněný vztahoval k
jiné verzi skutkového stavu, než na jaké byl založen výrok o vině. Tím pominul,
že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou jen takové
námitky proti odsuzujícímu výroku, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který
zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu.
18. Obviněný vyvozoval nedostatek zákonného znaku týrání ve vztahu k
poškozené O. J. z toho, že jeho jednání nevnímala jako těžké příkoří, neboť
společnou domácnost opustila až po mnoha letech. Namítaná okolnost není s to
zvrátit závěr soudů, že zákonný znak týrání byl naplněn i z hlediska
subjektivního vnímání poškozené. Je pravda, že u duševně zdravé oběti zlého
nakládání je třeba brát v úvahu poměr mezi intenzitou souhrnu všech motivů k
setrvání ve vztahu, respektive v soužití ve společném obydlí (tzv. bariéry
odchodu) a intenzitou úkorného vnímání chování pachatele a vyhodnotit, do jaké
míry tato intenzita úkorného vnímání byla založena na objektivní realitě a zda
již odpovídala pociťování těžkého příkoří ve smyslu zákonného znaku týrání. V
posuzovaném případě však k obvyklým (a někdy poněkud paušálně prezentovaným)
„dostředivým“ motivům jako jsou emocionální pouta a víra ve zlepšení situace a
zároveň strach z obviněného, snaha najít důvody pro jeho hrubé a násilné
jednání i stud, přistupují vyšší míra sociální izolace, okolnost, že poškozená
byla cizinkou, neměla české doklady, byla bez finančních prostředků, měla obavy
o děti a v podstatě neměla kam se uchýlit. Tím je přesvědčivě vysvětlitelné, že
k odchodu ze společné domácnosti se poškozená nakonec odhodlala až po dlouhé
době, po kterou byla vystavena zlému nakládání ze strany obviněného.
19. Nebylo tedy důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání
obviněného cokoli měnil na právním posouzení skutku.
Trest
20. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být
zrušen v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu
napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu
trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.
21. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zjevně to ani
nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na tři léta byl
obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce
zákonné trestní sazby stanovené v § 198 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od dvou
let do osmi let. Obviněnému tak byl uložen trest odnětí svobody ve výměře
nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, čímž bylo vyjádřeno vše, co
bylo možné hodnotit v jeho prospěch, mimo jiné i to, že poškozeným poskytl
částečnou peněžní satisfakci a že od spáchání činu uplynula delší doba.
Nepodmíněnost trestu odnětí svobody je odůvodněna závažnými okolnostmi případu
a hlubším sklonem obviněného k jednání spočívajícímu v týrání jiných osob.
22. Námitky, podle kterých nebylo při ukládání trestu vzato v úvahu, v
jakém rozsahu obviněný z vlastní iniciativy poskytl poškozeným náhradu
nemajetkové újmy a jak dlouhá doba uplynula od spáchání činu, se týkají
přiměřenosti trestu. Případná nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím
důvodem, a to ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud
je vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné, než je právní
posouzení skutku.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným
hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve
vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obecného a zvláštního
vyplývá, že má-li být výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného
práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu
vztahujícího se k výroku o uložení trestu, tj. s použitím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
24. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.ř. nejsou ani
námitky v tom smyslu, že při ukládání trestu Krajský soud v Hradci Králové
přihlížel k předchozímu odsouzení obviněného. Obviněný formuloval tyto námitky
jako porušení práva na spravedlivý proces. Předchozím odsouzením měl obviněný
na mysli rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 12. 2008,
sp. zn. 12 T 75/2008, jímž byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící
ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. (zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k
podmíněnému trestu odnětí svobody. Ohledně tohoto odsouzení nastal účinek, že
se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, a proto mu nelze přičítat
přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku. Nicméně zůstává
skutečností, že obviněný se v minulosti před spácháním trestných činů, za které
mu byl uložen trest napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové,
dopustil jednání, které je podobné nyní posuzovaným trestným činům. To pak lze
hodnotit v neprospěch obviněného z toho hlediska, že má hlubší sklon k jednání,
jímž spáchal nyní posuzované trestné činy. Tak to také Krajský soud v Hradci
Králové ve skutečnosti mínil, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že
„sklony obviněného k páchání úmyslné trestné činnosti specifického charakteru
lze odvodit od jeho předchozího odsouzení“. Jde jen o nevhodnou formulaci, při
které se měl Krajský soud v Hradci Králové vyhnout dikci „od jeho předchozího
odsouzení“. Místo toho měl uvést například to, že sklony obviněného k páchání
posuzované trestné činnosti vyplývají ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou sp. zn. 12 T 75/2008, z něhož bylo zjištěno, že v minulosti se již
dopustil podobného jednání. Zmíněná nepřiléhavá formulace rozhodně neodůvodňuje
závěr, že výrokem o trestu bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
25. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného
cokoli měnil na výroku o trestu.
Náhrada škody a nemajetkové újmy
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, než je právní posouzení skutku, lze
vztáhnout i na výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, jímž bylo porušeno
ustanovení hmotného práva, typicky občanského zákoníku.
27. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“), v části čtvrté, hlavě III upravuje závazky z deliktů,
přičemž v dílu 1 upravuje náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Podle § 2894
odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě
újmy na jmění (škody). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že škodou se rozumí újma
na jmění, tedy újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného. V
posuzované věci žádný z poškozených neuplatnil nárok na náhradu škody. Proto je
v rozporu s ustanovením § 2894 odst. 1 o. z. výrok, jímž Okresní soud v
Rychnově nad Kněžnou rozhodl, že poškození AAAAA a CCCCC se podle § 229 odst. 2
tr. ř. se zbytky svých nároků na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech
občanskoprávních, a v návaznosti na to i výrok, jímž Krajský soud v Hradci
Králové zamítl odvolání obviněného, pokud výrok podle § 229 odst. 2 tr. ř.
ponechal nedotčen (tento výrok je vadný, třebaže Okresní soud v Rychnově nad
Kněžnou patrně měl na mysli to, že na řízení ve věcech občanskoprávních
poškozené odkazuje se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy).
28. Všichni poškození uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy, tj.
takové újmy, která se neprojevila v jejich majetkové sféře a neměla povahu
škody jako újmy na jmění. Soud prvního stupně poškozeným přiznal tyto nároky,
respektive jejich část, a uvedl, že rozhodnutí se opírá o ustanovení § 2956 a §
2957 o. z. Tato ustanovení jsou v rámci části čtvrté, hlavy III součástí oddílu
3, který upravuje způsob a rozsah náhrady. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci
povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními
první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím
způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle §
2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby
byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení
újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím
závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve
veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho
pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo jiné obdobně závažné důvody.
Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného
poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
29. Za nemajetkovou újmu se tedy považuje příkoří, které se projevuje
jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové
důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o
nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou,
vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v
různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy
zakotvené zejména v § 2894 odst. 2, § 2951 odst. 2 a dalších ustanoveních
občanského zákoníku.
30. Adhezní trestní řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v
němž by jinak byl nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání
bezdůvodného obohacení uplatňován, a proto příslušný výrok trestního soudu,
jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného vůči obviněnému,
je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní
rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do
odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který
rozhoduje o uvedených nárocích v řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci
tohoto rozhodování musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna příslušná
ustanovení občanskoprávních předpisů. Rozsah, v němž je třeba takový výrok
odůvodnit, by měl být zásadně srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by
o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním (viz nález Ústavního soudu ze
dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011). Tomuto požadavku soudy v
projednávané věci nedostály.
31. Nárok na odškodnění duševních útrap (jako součásti nemajetkové újmy)
je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení § 2958 o. z., které je
ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Podle § 2958 o.
z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou,
vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li
poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i
ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se
podle zásad slušnosti. Ze vztahu mezi citovanými ustanoveními občanského
zákoníku vyplývá, že zatímco obecné ustanovení § 2956 o. z. dopadá na duševní
útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, ustanovení § 2958 a
§ 2959 o. z. se týkají právě takových případů. Pokud duševní útrapy mají svůj
původ v poškození zdraví nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na
náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z., resp. podle § 2959 o. z., a
to podle toho, zda se jedná o primární nebo sekundární oběť.
32. Pokud jde o ublížení na zdraví, jde z hlediska občanského zákoníku o
újmu, která má širší obsah, než je ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr.
zákoníku, resp. těžká újma na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Náhrady
při ublížení na zdraví upravuje ustanovení § 2958 o. z., z něhož ovšem
vyplývají různé samostatné nároky. Tyto jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na
náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu
samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017,
publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Nárokem na odškodnění bolesti se
rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i
duševního strádání. Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví,
odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Běžné obtíže
spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení
bolesti. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z.
jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve
fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o
specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace
zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné
újmy na zdraví nad obvyklou míru.
33. Soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě musí v
rozsudku náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal. Musí
především zvážit, jaký charakter má nárok poškozeným v tomto řízení uplatněný,
tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jež je kompenzováno v §
2956 o. z., anebo o některý z nároků plynoucí z § 2958 o. z., a pokud ano, o
který. V uvedeném směru by jednoznačně mělo vyznít i odůvodnění příslušného
výroku. Podrobně je veškerá tato problematika rozebrána v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaném pod č. 51/2020
Sb. rozh. tr., na který lze v podrobnostech odkázat.
34. Okresní soud neuvedl, jaké konkrétní nároky, které vyplývají z
ustanovení § 2958 o. z., poškozeným přiznal. Tím pádem je výrok podle § 228
odst. 1 tr. ř. (ve spojení s jeho odůvodněním) nejasný a v podstatě je
porušením ustanovení § 2958 o. z.
35. Avšak ani poškození v návrzích, které se staly podkladem rozhodnutí
v adhezním řízení, nijak nespecifikovali své nároky co do jejich konkrétního
druhu. Omezili se na konstatování výše, v jaké uplatňují nárok na náhradu
nemajetkové újmy, aniž uvedli, z jakých konkrétních samostatných nároků se
jejich požadavek skládá.
36. Soud však musí již na počátku hlavního líčení v rámci postupu podle
§ 206 odst. 2 tr. ř. vyřešit otázku, jaký nárok poškozený uplatňuje. To má
zásadní význam pro následné rozhodování o něm. V případě nejasností by měl po
poškozeném požadovat, aby alespoň obsahově (pokud již přímo neodkáže na
příslušné ustanovení občanského zákoníku) vymezil, jakou kompenzaci po
obviněném požaduje. Podmínkou toho, aby soud rozhodl o připuštění poškozeného s
jeho nárokem k trestnímu řízení, resp. aby o řádně uplatněném nároku rozhodl,
není to, aby poškozený konkrétně uvedl, podle jakých ustanovení příslušného
předpisu mu má být nárok přiznán. Dostačující je, aby z jeho podání bylo
zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje, co požaduje (např. v jaké výši žádá náhradu
škody, nemajetkové újmy apod.) a z jakého důvodu, tj. o co svůj nárok opírá
(stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku). Na
soudu poté je, aby vyhodnotil, jaký nárok poškozený uplatnil. Soud není vázán
případně vadnou právní kvalifikací nároku poškozeným a taková nepřesnost
nebrání tomu, aby nárok, jehož hmotně právní opodstatnění spočívá v jiném
ustanovení, byl poškozenému, je-li důvodný a prokázaný, přiznán.
37. Současně ale nelze přehlédnout, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá
tři relativně samostatné nároky, a i když vycházejí z téže škodné události, je
nutné je přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. V
tomto směru je třeba na návrh v adhezním řízení klást obdobné nároky jako na
občanskoprávní žalobu. Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud i v usnesení ze
dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, kde uvedl, že na žalobce nelze klást
přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů
odpovědnosti žalovaného. Protože je však soud při rozhodování o uvedených
nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v
návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké
výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena
alespoň minimální částkou (tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený
požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před
soudem). Zde Nejvyšší soud poukázal i na příslušnou trestněprávní judikaturu.
Vždy musí žalobce (zde poškozený) v žalobě (zde návrhu) uvést alespoň minimální
výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku,
o kterém se řízení vede, přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu
náleží jen účastníkům řízení (jak v civilním sporném řízení, tak v řízení
adhezním). Soud nemůže v občanskoprávním ani v trestním řízení sám určit, jaká
část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků. Jestliže poškozený v
návrhu jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši,
trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, a o těchto nárocích nemůže
být rozhodnuto (respektive v občanskoprávním řízení je namístě žalobu
odmítnout).
38. Podkladem jakéhokoli rozhodnutí soudu v adhezním řízení, tj.
rozhodnutí podle § 228 tr. ř. a podle § 229 tr. ř., je tedy návrh poškozeného
podle § 43 odst. 3 tr. ř., který byl uplatněn řádně a včas. Řádným uplatněním
nároku se podle § 43 odst. 3 tr. ř. rozumí, že z něho je patrno, z jakých
důvodů a v jaké výši se uplatňuje. V dané věci nebyly nároky poškozených na
náhradu nemajetkové újmy uplatněny řádně ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., protože
z návrhů poškozených nebylo jasné, co má být důvodem jednotlivých nároků a
kterých. Pro řádné uplatnění nároku nestačí odkázat na jeho souvislost se
skutkem, jímž byl spáchán trestný čin, ale z návrhu musí být patrno také to, co
je právním důvodem uplatněného nároku. To z návrhů poškozených nevyplývá, neboť
v nich nebylo uvedeno, zda poškození požadují náhradu za vytrpěné bolesti, za
ztížení společenského uplatnění, nebo za jiné a jaké nemajetkové újmy.
Konstatování, že důvodem uplatněného nároku je nemajetková újma, je v uvedených
souvislostech nedostatečné, neboť věcně nevymezuje konkrétní druh nároku z
celkového okruhu těch nároků, které spadají pod pojem „náhrada nemajetkové
újmy“.
39. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou měl poškozené vyzvat, aby
nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení své návrhy v uvedeném
směru upřesnili a dodali jim tak podobu řádně uplatněných nároků. Jestliže to
okresní soud neučinil, neměl podklad k tomu, aby činil rozhodnutí v adhezním
řízení.
40. Výrok o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou nemůže obstát pro rozpor s ustanovením § 2958 o. z. Ze
stejného důvodu nemůže obstát ani výrok, jímž Krajský soud v Hradci Králové
zamítl odvolání obviněného, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě
nemajetkové újmy.
41. Dovolání obviněného směřující proti výroku o náhradě škody a
nemajetkové újmy je důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Pokud obviněný zmínil také neúplnost výroku o náhradě nemajetkové újmy jako
možný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak v tomto ohledu
dovolání není důvodné. Neúplným výrokem se podle tohoto ustanovení rozumí
výrok, jímž nebyl v celém rozsahu vyčerpán předmět rozhodnutí. O to se v dané
věci nejednalo.
Závěrem k podanému dovolání
42. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání
obviněného, pokud byl tímto výrokem ponechán nedotčen výrok o náhradě škody a
nemajetkové újmy v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Z řízení,
které předcházelo napadenému rozsudku, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, tedy
celý výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší
soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením
uvedené části obou rozsudků ztratila podklad. Těmito rozhodnutími jsou zejména
usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nákladů
spojených s účastí poškozených v trestním řízení (§ 154 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu