7 Tdo 350/2024-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání obviněného I. C. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 4 To 600/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 103/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. C. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 3 T 103/2023, byl obviněný I. C. uznán vinným v bodu A. výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodu B. přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodu C. přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu D. zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (Nejvyšší soud použil, s ohledem na vlastní číslování odstavců v odůvodnění svého rozhodnutí, označení písmeny, na rozdíl od číslic užitých soudem prvního stupně). Za uvedené trestné činy mu byl uložen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Obviněný se podle skutkové věty výroku o vině zmíněného rozsudku těchto trestných činů dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 9. 6. 2023 ve večerních hodinách ve XY, v bytě č. XY v domě čp. XY v ulici XY, po předchozí slovní rozepři s rodiči I. C. a M. C., kteří jej vyzvali, aby opustil jejich byt, nejprve poštval své psy na svého otce I. C., kterého jeden ze psů kousl do holeně, a poté otce kopl do ramene, následně při odchodu rodičům vulgárně nadával, křičel na ně a vyhrožoval, že to tam stejně podpálí,
A. přičemž následně odešel z bytu společně s I. H., se kterou se během dne 10. 6. 2023 zdržoval na různých místech ve XY, opakovaně ji fyzicky údery otevřenou dlaní napadal a opakovaně jmenované a na adresu jejího přítele J. K., vyhrožoval že „je zmlátí, že je zabije“,
B. poté ve večerních hodinách téhož dne donutil I. H., aby s ním šla zpět k jeho rodičům na adresu XY XY a zde se jeho matce omluvila, aniž by k tomu byl důvod, čemuž poškozená z obavy o svůj život a ze strachu z dalšího napadání vyhověla, přičemž když se omlouvala jeho matce, ji násilím strčil do bytu a následně ji v době od 20:00 hodin do 23:30 hodin v bytě rodičů na výše uvedené adrese dále fyzicky napadal tak, že ji uhodil v ložnici, poškozená spadla na postel, za nohy ji stáhnul z postele a tahal ji po chodbě, následně poté, co se postavila na nohy a snažila se seběhnout po schodech dolů, ji obviněný strčil, shodil na zem a za vlasy ji táhnul po schodech před dům, přičemž poškozená následně vstala, vyběhla po schodech zpět do domu a v bytě se schovala do pokojíčku k dětem,
C. následně téhož dne, když I. H., chtěla z bytu odejít, což jí obviněný zakázal a současně až do zákroku hlídky policie, která nakonec násilně vstoupila do bytu, jí bránil v opuštění bytu, přičemž výše uvedeným jednáním jí způsobil zranění spočívající ve zhmoždění levé tváře, zhmoždění hrudníku vlevo, zhmoždění obou předloktí, oděrku pravého předloktí,
D. poté, co dne 10. 6. 2023 kolem 23:40 hodin nájemníci bytu č. XY v prvním patře v domě čp. XY v ul. XY ve XY, I. a M. C. i s vnoučaty po předchozím konfliktu s obviněným byt opustili, obviněný zůstal v bytě sám a úmyslně založil v ložnici bytu požár, přičemž v důsledku požáru došlo k vyhoření celého pokoje s vybavením, ke znehodnocení vybavení v okolních místnostech a v důsledku požáru musela být provedena evakuace sedmi osob z dalších bytů v domě, přičemž v důsledku zásahu hasičů a následného uhašení požáru ke zranění osob nedošlo, z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje jednoznačně vyplynulo, že požár byl založen úmyslně, a to otevřeným ohněm (zápalkou či zapalovačem), pravděpodobně za použití akcelerantu hoření (benzínu); výše uvedeným jednáním byla způsobena škoda majiteli bytového domu Městu Strakonice ve výši nejméně 679 506 Kč a poškozené A. P., za poškozený koberec byla způsobena škoda ve výši 2 000 Kč.
3. K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 4 To 600/2023, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkající se poškozeného Města Strakonice, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný je povinen podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody zaplatit poškozenému Městu Strakonice částku 20 000 Kč a poškozené Kooperativě pojišťovně a. s., částku 659 506 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Město Strakonice se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) a g) tr. ř., konkrétně v tom smyslu, že již prvostupňový soud při svém rozhodování svá rozhodná skutková zjištění provedl v rozporu s provedeným dokazováním.
5. Pokud jde o skutky uvedené v bodech A až C týkající se poškozené I. H., obviněný uvedl, že poškozená není schopna dokázat svá tvrzení, zejména konzumaci drog z jeho strany. Nebyla ani schopna vysvětlit proč v okamžiku, kdy měla být vláčena po celém městě, nepožádala o pomoc přítomnou policejní hlídku. Obviněný určitý konflikt přiznal, avšak nebyl v něm agresorem, nýbrž poškozené vyčítal konzumaci drog, vysypal jí pervitin a poškozená ho napadla, a proto ji pokousali psi. Tvrzení poškozené, že pervitin měl brát on a stříkačkou jí vyhrožovat, není pravdivé. Vyloučil, že by takové věci vůbec mohl mít u sebe, neboť bydlel u rodičů, a pokud by tyto věci držel, určitě by je našla policie při jeho zadržení. Největší rozpor pak shledal v jednání poškozené, která na jednu stranu chtěla utéct, přitom se v předmětný den po údajném pětihodinovém fyzickém a slovním napadání šla domů převléct a vrátila se zpět k němu. Tyto rozpory mají zásadní vliv na její věrohodnost, tudíž jí soudy neměly uvěřit.
6. Pokud jde o skutek popsaný v bodu D a týkající se obecného ohrožení v důsledku úmyslného založení požáru, měl obviněný za to, že celé šetření věci se omezilo na prvotní premisu, že měl být použit benzin z motokola jako akcelerant, čímž měl být prokázán jeho úmysl. Jedním z důkazů byl kamerový záznam, nicméně špatné kvality, který úmyslné založení požáru neprokazoval. Obviněný proto navrhoval opakované přehrání záznamu se zvětšením a zpomalením obrazu. Dodal, že na kamerovém záznamu lze vidět dva záblesky, přičemž jeden je patrně původem z vypínače světla, protože vychází v okamžiku zhasnutí světla z místa vypínače u dveří, tj. z opačné strany, než je postel. Tuto možnost potvrdila M. C., která uvedla, že vypínače jsou od dětí rozbité. Uvedený záblesk podle obviněného nesouvisel s požárem, neboť nemohl u dveří jednou rukou zhasínat a současně na jiném místě pokoje u postele něco zapalovat. Druhý záblesk je jasnější, přičemž zdroj světla mohl být i na chodbě. Lze ho přisoudit tomu, že si připaloval cigaretu na chodbě, tedy v tomto okamžiku již nebyl v místnosti požáru. Z protokolu o zadržení vyplývá, že u sebe cigarety, respektive tabák a sirky, měl. Odborně pak bylo potvrzeno, že jiskra od sirky mohla způsobit požár, přičemž vznícení by trvalo spíše minuty až desítky minut, v případě promoření textilie hořlavou látkou by mohl průběh odpovídat. Přitom z výpovědí svědků vyplynulo, že jeho otec minimálně den před požárem pracoval v garáži a byl pod autem, tedy oblečení mohl mít od oleje a benzinu. V den požáru bylo na posteli špinavé oblečení otce i od vnuka I., což potvrdila svědkyně M. C. Obviněný dodal, že před odchodem z domu uklízel rozházené věci na postel, když hledal cigarety a peníze, čemuž odpovídá záznam kamery. Z žádného důkazu naopak nevyplývá, že by cokoli na postel vyléval nebo stříkal. Je proto nutné uzavřít, že k požáru došlo nešťastnou náhodou bez jeho úmyslného zapříčinění, resp. řetězec nepřímých důkazů tvoří uzavřený celek, který logicky vysvětluje vznik požáru. Naopak teorie o úmyslném založení požáru, dokonce za použití akcelerantu, není pravděpodobná, navíc by bylo nelogické, aby se do bytu vracel pro zapomenutou matraci, pokud by věděl, že v bytě hoří nebo by dokonce sám požár zakládal.
7. Dále obviněný namítl, že soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy (výslechy svědků, přehrání videozáznamu ke vzniku požáru atd.). Pokud jde o videozáznam, byl přehrán při hlavním líčení pouze v nezvětšeném formátu bez zpomalení. Přítomný odborník R. M. vyhodnotil záznam přehrávaný při hlavním líčení jako nic nevypovídající a špatné kvality a dodal, že pracoval s lepším obrazem. Z tohoto důvodu obviněný požadoval, aby byl záznam přehrán ve zvětšeném formátu se zpomalením, tomu však nebylo vyhověno.
8. Pokud jde o způsobenou škodu, byl obviněný přesvědčen, že odvolací soud nebyl oprávněn změnit výrok o náhradě škody tak, že jako oprávněnou poškozenou osobu v částečném rozsahu označil Kooperativa pojišťovnu a. s. Tato pojišťovna se totiž se svým nárokem přihlásila až po zákonné lhůtě uvedené § 43 odst. 3 tr. ř., což nebylo možné zhojit s odkazem na právní nástupnictví, neboť v rozhodném okamžiku nebyl tento nárok ani obecně vyčíslen. Závěrem namítal výši uplatněné škody, která odpovídá spíše celkové rekonstrukci bytu, např. mu není známo, proč se vysekávala a znovu pokládala nová elektroinstalace, nebo instalovaly nové vchodové dveře.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání především uvedl, že shodné námitky uplatňoval obviněný od počátku trestního řízení a zabývaly se jimi oba ve věci činné soudy.
11. Pokud jde o skutky popsané v bodech A až C výroku o vině, obviněný zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozené I. H. a domáhal se, aby ji hodnotily jako nevěrohodnou, tedy aby tento důkaz hodnotily jiným způsobem. Státní zástupce uvedl, že těmito námitkami se zabýval odvolací soud v bodě 21 odůvodnění svého rozhodnutí, kde podrobně vyložil, proč ve shodě s okresním soudem považoval výpověď poškozené I. H. za zcela hodnověrnou a souladnou s dalšími důkazy ve věci provedenými. Obdobný charakter mají podle státního zástupce námitky týkající se výroku o vině zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Takovou argumentací přitom obviněný nevytýkal zjevný rozpor konkrétního skutkového zjištění s konkrétním provedeným důkazem, ale pouze na základě vlastního hodnocení důkazů předložil vlastní skutkovou verzi vzniku požáru, kterou považoval za správnou. Fakticky se domáhal pouze jiného způsobu hodnocení důkazů soudy. V tomto směru státní zástupce odkázal na body 24 a 25 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
12. Rozhodnutí soudů netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud v bodech 13 až 19 odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč považoval za nadbytečné provádění obviněným navrhovaných důkazů. S argumentací soudu se státní zástupce ztotožnil.
13. Pokud jde o výroky o náhradě škody, procesní námitka týkající se opožděného uplatnění nároku Kooperativy pojišťovny a. s., dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Státní zástupce však konstatoval, že podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se pojišťovací ústav připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody již dne 19. 10. 2023 (bod 30 odůvodnění rozhodnutí). Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani skutkové námitky týkající se výše škody způsobené požárem bytu. Doplnil, že určitá minimální výše způsobené škody není zákonným znakem trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
14. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Není tudíž důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) a g) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
20. Obviněný konkrétně namítal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Konkrétně u tohoto dovolacího důvodu uplatnil obviněný jeho alternativu první a třetí.
IV. Důvodnost dovolání
21. K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl i nadále přesvědčen, že – zejména – soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které považuje za správné.
22. V dovolání obviněný brojil jednak proti výroku o vině, přičemž pokud jde o skutky popsané v bodech A až C týkající se jeho trestného jednání vůči poškozené I. H., omezil své výhrady v zásadě na hodnocení věrohodnosti této poškozené, resp. napadal způsob hodnocení její věrohodnosti soudy a s jejich závěry nesouhlasil. Stran jednání popsaného v bodu D pak rovněž primárně napadal způsob hodnocení důkazů oběma soudy a nesouhlasil zejména s tím závěrem, že útok byl spáchán jeho úmyslným zaviněním, takový závěr shledal důkazně nepodloženým, přičemž k požáru došlo nešťastnou náhodou, k čemuž nabízel svoji verzi průběhu skutkového děje. V neposlední řadě obviněný namítal, že soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy.
23. K takto pojaté argumentaci obviněného je nutno uvést, že uvedené námitky je do jisté míry, resp. dílem, možné opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. s ohledem na procesní situaci za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve dvou výše zmíněných jeho alternativách, kterými je jednak dovozován zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, a jednak ve vztahu k nim podle obviněného nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. K první alternativě nicméně platí, že, jak již bylo řečeno, o zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je přitom v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Zároveň lze poznamenat, že existence případného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a návazně právní závěry, než jak to učinily soudy.
25. Nejvyšší soud proto k předložené argumentaci především konstatuje, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze přitom tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a argumentaci soudu prvního stupně rozvinul. Beze zbytku se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, když vystihl podstatu trestného jednání obviněného.
26. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Nicméně pokud jde o jednání obviněného popsané v bodech A až C výroku o vině, lze konstatovat, že otázka věrohodnosti poškozené I. H. a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována. Zejména je nutné uvést, že výpověď poškozené k jednotlivým skutkům nebyla jedinou usvědčující výpovědí, ale byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, a to např. výpovědí svědka T. C. (u skutku v bodu A výroku o vině), který viděl napadání poškozené dne 10. 6. 2023 u řeky, výpovědí svědka I. C. st. a dalších členů rodiny C. ke skutkům pod body B a C výroku o vině, jakož i fotodokumentací a lékařskými zprávami o zraněních a zdravotním stavu poškozené. Soudy přitom nezjistily žádné motivy na straně poškozené obviněnému neprávem uškodit s úmyslem přivodit mu trestní stíhání za jednání, kterého se nedopustil. Výpověď poškozené pak soudy hodnotily samostatně i ve vztahu s ostatními ve věci provedenými důkazy a zcela oprávněně ji shledaly věrohodnou. Je zcela irelevantní, že se obviněnému zdá jednání poškozené nelogické (pokud násilné jednání vůči své osobě z obavy nenahlásila, když se k němu přes jeho násilné jednání vrátila), neboť nic neopravňovalo obviněného se k poškozené chovat tak, jak je popsáno ve skutkové větě.
27. Již soud prvního stupně tedy výpověď poškozené vyhodnotil jako věrohodnou, přičemž své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, vyložil v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se následně s jeho závěry zcela ztotožnil. Nejvyšší soud dodává, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde soudu prvního stupně). Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr.
ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci jednak nepřísluší odůvodněné závěry okresního soudu týkající se věrohodnosti poškozené v zásadě přehodnocovat, jednak se s nimi, v podstatě nad rámec, ztotožňuje i po věcné stránce.
Lze proto uzavřít, že z výpovědi poškozené bylo možno v důkazním řízení vycházet. Tento přímý důkaz ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný se předmětného dne 10. 6. 2023 dopustil vůči poškozené I. H. jednání popsaného pod body A, B a C výroku o vině rozhodnutí okresního soudu.
28. Pokud jde o jednání popsané v bodu D výroku o vině, shromáždil i zde soud prvního stupně dostatek důkazů. Po jejich zhodnocení samostatně i ve vzájemných souvislostech došel k přesvědčivému závěru, že je namístě dospět ke skutkovému stavu popsanému ve skutkové větě výroku o vině, a to, že obviněný dne 10. 6. 2023 úmyslně zapříčinil požár v bytě svých rodičů. Z výpovědi svědka R. M., vyšetřovatele požárů a zpracovatele odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, který byl rovněž přítomen v počátcích ohledání místa požáru, vyplynulo, že nebyla pochybnost, že k požáru došlo v ložnici, postel byla v přibližném ohnisku požáru.
V prostoru postele byly odborným zkoumáním zjištěny akceleranty hoření, konkrétně zbytky automobilového benzinu. Ve vedlejší místnosti bylo nalezeno motorové kolo, z jehož nádrže byla odpojena hadička. Odborným šetřením OKTE České Budějovice byla zjištěna na obuvi a tričku obviněného přítomnost látek, které jsou součástí benzínu. Odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje zároveň vyloučilo vznik požáru technickou závadou a potvrdilo, že osoba, která požár založila, použila akcelerant hoření, a to benzín.
Z důkazu kamerovým záznamem, který byl proveden v hlavním líčení dne 3. 10. 2023, pak vyplynulo, že v okně ložnice C. se pohybovala silueta muže, který manipuloval různými předměty, které přesunoval a házel na hromadu, následně přechází ke vstupu do ložnice a zhasíná světlo. Současně se zhasnutím je zaznamenán slabý záblesk, jehož původ není známý, za 4 sekundy dochází k prudšímu rozzáření, které odpovídá vznícení ohně. Svědek R. M. ve výpovědi u hlavního líčení vyloučil, že by jiskra či nedopalek cigarety způsobil požár do jedné minuty, jak je zjevné z kamerového záznamu.
Z odborného vyjádření bylo zřejmé, že materiál uložený na posteli musel být akcelerantem nasáklý v krátké časové souvislosti, resp. s ohledem na krátkou dobu zahoření by nepostačilo, kdyby byl materiál na posteli akcelerantem (benzinem) pouze kontaminován. Tyto důkazy spolu s výpověďmi svědků (L. P., M. C.), z nichž vyplynulo, že obviněný byl jedinou osobou, která v bytě po odchodu členů rodiny C. zůstala, manipulovala věcmi, jak je zřejmé z kamerového záznamu a v podstatě odcházela (mizela ze záznamu) v době, kdy byl již oheň založen, tvořily ucelený řetězec důkazů o vině obviněného úmyslným založením požáru v bytě jeho rodičů.
Skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, proto nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy obsahově navazují. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně.
29. Podrobné úvahy soudu prvního stupně jsou pak vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku, které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně byly přezkoumány soudem odvolacím, který se s nimi zcela ztotožnil. Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
30. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dále, a to v jeho třetí alternativě, podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy (byť přímo neuvedl, že byly opomenuty). Obviněný zmínil výslechy svědků (nicméně k této námitce ničeho bližšího neuvedl) a opakované přehrání kamerového záznamu. Nejvyšší soud konstatuje, že tento (druhý) nerealizovaný důkazní návrh (opakované přehrání kamerového záznamu, který byl přehrán v hlavním líčení dne 3. 10. 2023; č. l. 459) není opomenutým důkazem, neboť odvolací soud o něm rozhodl tak, že ho zamítl a dostatečně odůvodnil, proč tento navrhovaný důkaz nerealizoval.
31. Blíže k tomu Nejvyšší soud sděluje, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
32. V této souvislosti je nutno konstatovat, že odvolací soud se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč navrhovaný důkaz, zde konkrétně opakovaným přehráním kamerového záznamu, nerealizoval. Odvolací soud především shledal opakované provedení tohoto důkazu nadbytečným, když jeho provedením by se skutkový stav nezměnil, navíc z výslechu svědka R. M. bylo zřejmé, že s kamerovým záznamem (se zvětšeným obrazem apod.) pracoval při vyhotovování svého odborného vyjádření a své poznatky vtělil právě do odborného vyjádření a reprodukoval ve své výpovědi u hlavního líčení.
33. Je současně podstatné, že soudy zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, resp. po řádně provedeném dokazování neměly žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání obviněného v bodu D výroku o vině.
34. Uvedené argumentaci obviněného tak nebylo možné přisvědčit, resp. byla shledána zjevně neopodstatněnou.
35. Obviněný v dovolání brojil také proti výroku o náhradě škody. Jednak vyjádřil přesvědčení, že se Kooperativa pojišťovna a. s., přihlásila s nárokem na náhradu škody až po zákonné lhůtě podle § 43 odst. 3 tr. ř. a jednak nesouhlasil s výší náhrady škody.
36. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky nedostatků stran adhezního řízení nespadají pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. bylo by lze je dílem podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je mimo jiné naplněn v případě, kdy rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva (který ovšem obviněný neuplatnil). Nejvyšší soud však ani nedostatky ve výrocích stran adhezního řízení neshledal.
37. K námitce obviněného, podle níž poškozené Kooperativě pojišťovně a. s., s ohledem na procesní okolnosti nenáleží právo požadovat náhradu škody způsobenou trestným činem, je třeba především konstatovat, že do zmíněných procesních souvislostí žádný zákonem stanovený dovolací důvod nesměřuje. Nicméně s ohledem na určitý přesah do hmotněprávních pravidel [jejichž porušení by mohlo založit zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný, jak bylo řečeno, neuplatnil] Nejvyšší soud dodává, že předloženému tvrzení ani nelze přisvědčit. Podle ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. totiž jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody, přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce. Tedy uplatní se zde tzv. právo regresu, které v projednávané věci svědčí poškozené Kooperativě pojišťovně a. s., jež vyplatila pojistné plnění, tudíž plnila namísto viníka, tj. obviněného (srov. § 2820 zák. č. 89/2012, občanský zákoník). Právní nástupce pokračuje v právech poškozeného, přičemž vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li už poškozený svůj nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř., nemusí ho již znovu právní nástupce uplatňovat, ale musí dát jasně a srozumitelně najevo, že hodlá pokračovat ve výkonu práv poškozeného. Což se v uvedené věci také stalo, neboť Kooperativa pojišťovna a. s., dne 19. 10. 2023 (č. l. 479 a násl. tr. spisu) oznámila soudu, že plnila z důvodu pojistné události Městu Strakonice částku 659 506 Kč a vstupuje se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení na jeho místo. Námitka obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
38. Námitka obviněného proti výši uplatněné škody, s tím, že jde spíše o (patrně účelovou) rekonstrukci celého bytu, pak je námitkou skutkovou, která nenaplňuje žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., navíc lze dodat, že v jistém smyslu se po obviněným založeném požáru skutečně o – v podstatě – dílčí rekonstrukci bytu jednalo (viz podklady na č. l. 428 tr. spisu). Současně v daném rozsahu shledala způsobenou škodu důvodnou právě i jmenovaná pojišťovna, která pojištěnému městu po svém šetření vyplatila plnění z pojištění náklady na opravu. Ani v tomto rozsahu tak nebylo možné obviněnému přisvědčit.
V. Závěrečné shrnutí
39. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného se částečně míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. a v části jsou zjevně neopodstatněné, tedy jimi nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž ani navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněného I. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu