7 Tdo 353/2025-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání obviněné M. T. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 305/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 61/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 5 T 61/2024-160, byla obviněná M. T. uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, za které byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 15. 6. 2023 u Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 26 T 29/2023 v postavení svědka v rámci své výpovědi ke skutku, jehož podstatou bylo řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu M. V., mimo jiné uvedla, že na místě události slyšela jednoho z přítomných svědků, jak říká ukrajinsky druhému svědkovi „Hlavně řekni ostatním, ať mluví stejně, jak jsme se domluvili. A my mu ukážeme, kdo jsme jako“, kdy si byla vědoma, že tímto uvádí, že se přítomní svědci hovořící ukrajinsky domlouvají na společné výpovědi proti M. V. a chtějí jednat v jeho neprospěch, a že uvedením takové skutečnosti zpochybňuje věrohodnost svědků ve věci vypovídajících proti M. V., kdy obviněná uvedené uvedla, ač si byla vědoma, že se to nezakládá na pravdě s cílem, aby tím přispěla k tomu, aby byl M. V. ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 26 T 29/2023 zproštěn obžaloby.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 13 To 305/2024-181, bylo odvolání obviněné směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentovala, že obě rozhodnutí učiněná ve věci stojí na závěru, že pronesla jakožto svědek před soudem větu: „Hlavně řekni ostatním, ať mluví stejně, jak jsme se domluvili. A my mu ukážeme, kdo jsme jako“, čímž popisovala intriky svědků, přičemž se podle soudů jednalo o tvrzení nepravdivé a vztahující se k okolnosti s podstatným významem pro rozhodnutí. Tato skutková zjištění pak označila za rozporná s provedenými důkazy. Naplnění znaků skutkové podstaty obou přečinů je v převážné míře postaveno na výpovědi svědka B. U. a v menší míře na výpovědi svědka M. S. Výpověď obviněné nevyvrací skutečnost, že vyslovení této věty popřel svědek B. U. Svědek A. ve věci nebyl vůbec vyslechnut a ostatní pracovníci nebyli ani ztotožněni. Dále nebylo prokázáno skutkové zjištění vyvozené z výpovědi svědka B. U., že si jej obviněná měla vzít stranou a nabádat jej k nepravdivé výpovědi; představu, že by se v přítomnosti příslušníků městské policie snažila ovlivňovat svědky, označila za nereálnou a opačným tvrzením se svědek B. U. znevěrohodňuje sám. Svědek M. S. o tom, co obviněná slyšela či neslyšela, neuvedl nic, nadto si odporuje ohledně toho, kdo byl na místě. Strážníci D. Z. a J. Š. k tomu, co dovolatelka slyšela, neuvedli nic, avšak potvrdili společně se svědkem M. S., že se na místo dostavili z důvodu konfliktu kvůli nepořádku, tj. ze stejného důvodu jako obviněná. Podle přesvědčení obviněné tak z rozhodnutí soudů není dobře seznatelné, jakými konkrétními důkazy bylo prokázáno, že předmětnou větu uvedla nepravdivě. Je sice obsáhle reprodukován obsah jednotlivých důkazů, ale bez jejich kritického zhodnocení ve vztahu k této otázce. Z hlediska důkazů, které měly být provedeny za účelem prokázání naplnění znaků trestných činů, pak uvedla, že soud měl provést důkaz spočívající v konfrontaci obviněné a svědka B. U., jak byl navrhován přípisem ze dne 17. 9. 2024, jelikož celá věc stojí na výpovědi tohoto svědka, která se v zásadních ohledech rozchází s výpovědí obviněné. Stejně tak měl být proveden výslech svědka A.
6. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatovala, že si měla být vědoma, že nepravdivým tvrzením o domluvě ukrajinsky hovořících svědků na společné výpovědi proti M. V. zpochybňuje věrohodnost ve věci vypovídajících svědků s cílem přispět k tomu, aby byl M. V. zproštěn obžaloby. Měla též vědět, že jde o okolnost mající zásadní význam pro rozhodnutí ve věci. Obviněná byla toho názoru, že tyto závěry představují
nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu ke spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku i k přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Shora citovaná věta, na jejíž pravdivosti setrvala, neobsahuje žádný údaj o tom, kdo ji řekl a komu ji řekl; obviněná jen uvedla, že ji měly pronést dvě osoby ukrajinským jazykem. Dále z této věty neplyne, o čem mají dotyční „mluvit stejně“ a zda se jedná o skutečnost, jež se má nějak nepravdivě týkat odsouzeného M.
V. V popsaném kontextu tedy podle ní nelze vyvodit právní závěr, že se věta týká okolnosti mající podstatný význam pro rozhodnutí. Není-li totiž zřejmé, kdo větu pronesl, komu ji adresoval, o čem měly osoby vypovídat a zda vůbec tyto osoby figurovaly v trestním řízení vedeném proti M. V., nelze ji považovat za formu naplnění objektivní stránky vytýkaných přečinů.
7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. konstatovala, že vytýkané vady byly přítomny též v rozsudku soudu prvního stupně, neboť právě dokazování a právní hodnocení provedené na úrovni soudu prvního stupně odvolací soud v napadeném usnesení přebírá a ztotožňuje se s ním.
8. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil dovolatelku obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., nebo alternativně dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatelka uplatnila zejména skutkové výhrady již soudy vypořádané v předchozích fázích řízení. K první variantě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněná sice vymezila rozhodný skutkový závěr o nepravdivosti z její strany před soudem vyslovené věty, prostřednictvím níž se měla snažit zpochybnit věrohodnost svědka B. U. a tím napomoci obviněnému M. V., nicméně neidentifikovala žádné důkazy, jejichž obsah by tomuto skutkovému zjištění neodpovídal, a to při žádném v úvahu připadajících logických způsobů vyhodnocení takových důkazů. Patřičnou kvalitu zjevného rozporu nemá náhled obviněné na výslech svědka B. U., že tento neodpovídá její vlastní výpovědi, snaha o jeho přehodnocení a zpochybnění věrohodnosti svědka. Obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně umožňuje dospět k přijatým skutkovým závěrům, kdy v navazujících pasážích odůvodnění rozsudku neabsentovalo kritické vyhodnocení provedených důkazů. Na podkladě obecně formulovaných poznatků obviněné tak neshledal požadovaný zjevný rozpor. Podle názoru státního zástupce nebylo možné v posuzované věci uvažovat ani o naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K návrhu na konfrontaci obviněné se svědkem B. U. státní zástupce konstatoval, že přesný obsah odkazovaného přípisu mu není znám; datum přípisu však předchází vlastnímu konání hlavního líčení. Teprve po realizaci výslechů v hlavním líčení lze činit úsudek o nutnosti a důvodnosti provést konfrontaci. Soud prvního stupně v posuzované věci zjevně možnost dosažení odstranění rozporů nebo získání nových informací neočekával a o konfrontaci vážně neuvažoval. Obviněná byla s výpovědí svědka B. U. určitým způsobem přímo konfrontována u hlavního líčení, přičemž k ní učinila i vyjádření. Za směrodatné ovšem považoval, že v reakci na obsah obou výpovědí v hlavním líčení již žádný návrh na provedení důkazu konfrontací učiněn nebyl. Tento poznatek se týká i otázky případného výslechu svědka A.
10. Obviněné nepřisvědčil ani v námitkách podřazených pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatelka podle něj vycházela z přehodnocení skutkových zjištění, neboť setrvala na svém postoji, že předmětnou větu slyšela, a tudíž není nepravdivá. Nelze jí přisvědčit, že z formulace vyřčené věty s přihlédnutím k situaci na místě konfliktu po jejím příjezdu a z celkového kontextu řešeného sporu, k němuž vypovídala jako svědek, nelze dovodit, čeho se měla týkat smyšlená domluva ukrajinsky hovořících osob, a to i ve vztahu k jednání odsouzeného M. V. Sdělení bylo vysloveno vůči trestnímu soudu v situaci, kdy byla obviněná seznámena s podstatou věci a možným významem její výpovědi pro rozhodnutí. Za nesměrodatné označil, že v doslovném znění věty sdělené obviněnou soudu nebylo přímo uvedeno jméno osoby, která měla tato slova údajně uvést. Rovněž konstatoval, že smyšlené sdělení o konspiračním jednání svědků, kteří mohou ve věci vypovídat o skutku, u něhož má být posuzováno naplnění znaků trestného činu, a o údajné vzájemné domluvě těchto osob, jak vypovídat, má podstatný význam pro rozhodnutí v trestní věci.
11. K posledně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedl, že jestliže v souladu s druhou alternativou tohoto dovolacího důvodu obviněná spatřovala v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., pak shledal jejich neopodstatněnost.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněná jej pak výslovně uplatnila v jeho první a třetí alternativě.
15. Rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Nutno též úvodem akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
17. Nejvyšší soud přitom z podaného mimořádného opravného prostředku obviněné seznal, že uplatněným shora citovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obsahově odpovídaly námitky dovolatelky toliko částečně.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Obviněná svou dovolací argumentaci stran existence zjevného rozporu ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vystavěla majoritně na deklaraci pravdivosti, resp. neprokázání nepravdivosti věty, kterou v rámci své svědecké výpovědi pronesla dne 15. 6. 2023 před Okresním soudem v Kladně ve vztahu ke skutku, jehož podstatou bylo řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu M. V. Jednalo se o větu vyřčenou údajnými svědky v ukrajinštině: „Hlavně řekni ostatním, ať mluví stejně, jak jsme se domluvili. A my mu ukážeme, kdo jsme jako“. Byť deklarovala, že učiněný závěr je rozporný s provedenými důkazy, spíše však vyvíjela snahu o znevěrohodnění výpovědi svědka B. U., jež byla podkladem pro skutkové zjištění soudů.
19. Z obsahu dovolání je pak patrné, že obviněná svou dovolací argumentaci založila v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
20. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že skutkové zjištění o tom, že obviněnou pronesená (shora specifikovaná) věta před soudem neodpovídala skutečnosti, tj. že před soudem uvedla něco, co nemohla v ukrajinštině slyšet, lze z provedených důkazů zcela jasně dovodit. Toto skutkové zjištění bylo opřeno zejména o výpověď svědka B. U., jež byla shledána věrohodnou, logickou, věcně přesvědčivou a trvale konzistentní. Daný svědek popřel, že by větu pronesl, a potvrdil, že další ukrajinsky hovořící osoba na místě nebyla; jediný ukrajinsky hovořící pracovník A. byl na druhé straně ulice, kde řídil dopravu, později stál bokem. Rovněž popsal komunikaci s obviněnou, která jej nabádala k tomu, aby příslušníkům policie neříkal, že vozidlo řídil M. V. Počet a postavení přítomných osob vyplývalo též z kamerového záznamu pořízeného přítomným příslušníkem městské policie. Stejně z něj lze dovodit i skutečnost, že obviněná byla již před svým příjezdem o situaci na místě informována. Výpověď svědka B. U. byla v souladu i s výpovědí svědka M. S., jenž mj. potvrdil, že obviněná se svědkem B. U. stáli sami. Zprostředkovaně se od něj taktéž dozvěděl o požadavku obviněné na změnu jeho výpovědi. Zcela podpůrně lze zmínit i výpovědi svědků – příslušníků městské policie J. Š. a D. Z., kteří shodným způsobem popsali situaci řešenou na místě. Současně byla zhodnocena i odpovídající motivace obviněné ve vztahu ke svědku M. V., který byl jejím známým. Je pak zcela bez významu, že (dříve pro soud nedosažitelný) svědek A. nebyl vyslechnut a že ostatní pracovníci nebyli ztotožněni, neboť podstatné je, že obviněná před soudem reprodukovala jakési konspirační spolčení ukrajinsky hovořících osob, jež neodpovídalo realitě.
21. V provedených důkazech tedy nebylo možno shledat zjevný rozpor se zjištěným skutkovým stavem, neboť provedené důkazy, jež se staly podkladem pro rozhodnutí o vině obviněné, ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelka dopustila shora popsaného jednání. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela seznatelné, jak byly hodnoceny provedené důkazy, a to ve shodě s jejich obsahem, přičemž soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
22. Dovolatelka dále vznesla námitky proti neprovedení důkazů za účelem prokázání naplnění znaků vytýkaných trestných činů. Konkrétně označila konfrontaci obviněné a svědka B. U., jež navrhovala přípisem ze dne 17. 9. 2024, jelikož se jejich výpovědi v zásadních ohledech rozcházely. Dále uvedla, že měl být proveden výslech svědka A.
23. Nejvyšší soud však obviněnou identifikované údajné vady důkazního řízení nemohl podřadit pod shora citovanou třetí alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Ve vztahu k navrhované konfrontaci zcela postrádal vymezení, k jakým rozhodným skutkovým zjištěním se měla vztahovat, jakož i to, proč by se mělo jednat v dané věci o důkaz podstatný, vyjma proklamace rozdílnosti výpovědí obviněné a svědka B. U. K námitce nutnosti provedení výslechu svědka A. je pak nutno uvést, že ze spisového materiálu Nejvyšší soud neseznal, že by byl tento důkaz navrhován, a tudíž jej do kategorie tzv. opomenutých důkazů nelze vůbec zahrnout.
24. Proto pouze ve stručnosti považuje za nutné uvést následující. Byť obviněná prostřednictvím svého obhájce svým přípisem ze dne 17. 9. 2024 (na č. l. 109) navrhovala v rámci hlavního líčení konfrontaci z důvodu, že výpověď svědka B. U. nesouhlasí v závažných okolnostech s výpovědí obviněné, tento svůj důkazní návrh učinila ještě před jejich výpověďmi před soudem prvního stupně. Je pak zřejmé, že v rámci hlavního líčení byla obviněná vyslechnuta (viz protokol o hlavním líčení ze dne 15. 10. 2024, na č. l. 147v až 150v) a také jí byl bezprostředně po výslechu svědka B. U. dán prostor k vyjádření, na což rovněž následně reagoval i uvedený svědek (na č. l. 154v). Návrh na provedení konfrontace před soudem opětovně učiněn nebyl, přičemž výslovně před prohlášením dokazování za skončené strany deklarovaly, že další návrhy na doplnění dokazování nemají (na č. l. 156). Obdobně ani ve veřejném zasedání před odvolacím soudem nebyl takový důkazní návrh vznesen (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 17. 12. 2024, na č. l. 178). Konečně lze též připomenout, že konfrontace je jedním ze zvláštních způsobů dokazování podle § 104a tr. ř. Jedná se o specifickou formu výslechu osob spočívající v opětovném současném výslechu osob postavených tváří v tvář, které již byly vyslechnuty a jejichž výpovědi v závažných okolnostech nesouhlasí, přičemž výslechem osob postavených tváří v tvář se mají odstranit rozpory v tom, co uvedly o stejných závažných okolnostech konfrontované osoby. Soud dostatečně ozřejmil, proč uvěřil výpovědi svědka B. U., tudíž by nebyl dán ani faktický prostor pro případné provedení konfrontace, což by odpovídalo možnému důvodu nadbytečnosti pro neakceptování důkazního návrhu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09), neboť skutkový stav byl v řízení bez důvodných pochybností prokázán.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Dovolatelka vedle svých výhrad skutkového charakteru uplatnila i námitky (zčásti zdánlivě) právní, v jejichž rámci zcela obecně rozporovala nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k oběma jí kladeným za vinu trestným činům, nicméně s jedinou dále uvedenou výjimkou tyto své výhrady nepodpořila relevantní argumentací. Konkrétně pak deklarovala nenaplnění objektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve smyslu rozporování znaku uvedení nepravdy před soudem o okolnosti s podstatným významem pro rozhodnutí.
26. Lze připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění; skutkový stav je totiž zásadně hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
27. S ohledem na tento výklad Nejvyšší soud seznal, že se s ním částečně uplatněná námitka obviněné míjí. Dovolatelka totiž nesprávné právní hodnocení jejího jednání majoritně založila na prosazování odlišné verze skutkového děje, podle níž předmětnou větu vskutku slyšela, přičemž tato neobsahovala žádný údaj o tom, kdo ji řekl a komu ji řekl. Věc se však nemá tak, že není zřejmé, kdo větu pronesl a komu ji adresoval; příslušnou větu pronesla obviněná v trestním řízení vedeném proti odsouzenému M. V. a adresovala ji samosoudci Okresního soudu v Kladně, který měl rozhodovat o vině tohoto obviněného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky. Pakliže při právním posuzování již stabilizovaných skutkových zjištění rozporovala, že by se jednalo o okolnost s podstatným významem pro rozhodnutí (případně její vědomost o této skutečnosti), Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující. Vypovídala-li obviněná v postavení svědkyně (po řádném poučení) o konspirační domluvě ukrajinsky hovořících osob na místě, přičemž znaky oné konspirace jsou z použité formulace jasně seznatelné, je z tohoto nepravdivého sdělení zřetelně patrná snaha o výpomoc v řízení obviněnému M. V., jakož i pokus o určité znevěrohodnění svědků události na místě incidentu.
28. Okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, je taková, kterou soud bere v úvahu při řešení dílčí otázky či celé trestní věci. Nemusí se jednat o okolnost mající „rozhodující“ význam; zpravidla však půjde o skutečnost, kterou soud musí vzít v úvahu při svém rozhodování. V trestním řízení půjde mj. o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu. Není ale relevantní, zda tato okolnost byla v řízení a rozhodování skutečně vzata v úvahu (viz Šámal, P. Trestní zákoník. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4339 až 4340). Obviněná předmětnou větu sdělila za situace, kdy byla obeznámena se skutečností, že někdo z osob pracujících na výkopových pracích v místě incidentu s obviněným M. V., kteří měli hovořit ukrajinsky, právě tohoto M. V., prokazatelně se nalézajícího ve stavu opilosti, označuje jako řidiče motorového vozidla. Vyslovená věta měla v trestním řízení potenciál zpochybnit důvěryhodnost všech svědků schopných hovořit ukrajinským jazykem, kteří by byli soudem povoláni k podání svědectví ohledně okolností incidentu s M. V., k němuž na místě výkopových prací dne 28. 2. 2023 před příjezdem obviněné došlo. Obviněné (byť nyní bagatelizuje význam pronesené věty) musel být přitom zcela zřejmý smysl a význam její výpovědi pro rozhodnutí, jakož i skutečnost, že svým nepravdivým tvrzením o domluvě ukrajinsky hovořících svědků na společné výpovědi proti již odsouzenému M. V. může vést či významně přispět k jeho zproštění, přičemž jde nepochybně o okolnost se zásadním významem pro rozhodnutí ve věci.
29. Lze tedy konkludovat, že o nesprávné právní posouzení skutku ohledně předmětného znaku skutkové podstaty podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se v posuzovaném případě nejednalo.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
30. Obviněná též namítala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
31. Dovolatelka jej uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jí dále upotřebených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže však bylo její dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
32. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné M. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu