USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání obviněné S. V. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 8 To 47/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. V. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 46 T 6/2022-664, byla obviněná S. V. uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2 T 136/2021, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2022, byla za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2 T 136/2021, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 19. 9. 2021 kolem 22:30 hod. na Praze 9, XY XY, na ubytovně XY XY v pátém patře domu na pokoji č. XY, který obývala společně se svým druhem poškozeným R. N., tohoto po předchozí hádce a vzájemné potyčce, fyzicky napadla tím způsobem, že vzala do pravé ruky kuchyňský nůž s délkou čepele 7 cm a se slovy: „Já tě zabiju!“ jej tímto nožem ohrožovala, zatímco levou rukou jej opakovaně udeřila do hlavy, následně vzala kuchyňský nůž o délce čepele 12 cm i do levé ruky a nožem v pravé ruce zaútočila na poškozeného, čemuž tento zabránil tím, že uchopil obviněnou za obě paže a v tomto postoji ji chtěl odhodit za sebe na postel, přičemž obviněná využila možnosti volně manipulovat s pravou rukou a jednou ranou zasáhla poškozeného do pravé strany hrudníku, na což reagovala slovy: „Teď doufám, že chcípneš!“, kdy svým jednáním poškozenému způsobila bodnou ránu v úrovni čtvrtého mezižebří pronikající do pravé pohrudniční dutiny spojenou se silným krvácením s průnikem krve do hrudní dutiny a s přetětím mezižeberní tepny, přičemž po útoku se poškozenému podařilo z pokoje odejít ke svému známému na ubytovně, J. K., který přivolal rychlou záchrannou službu, přičemž s ohledem na reakci poškozeného a přivolání včasné lékařské pomoci nedošlo ke smrti R. N., přičemž obviněná si musela být vědoma toho, že při útoku nožem směřovaným do oblasti hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány jako srdce, plíce nebo velké cévy, může takový následek způsobit.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 8 To 47/2023-728, bylo odvolání obviněné směřující do všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., napadené usnesení dále spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v usnesení obsažená skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V závěru svého mimořádného opravného prostředku poté deklarovala rovněž porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a porušení ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege zakotveného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Do svého dovolání pak pojala i obsah svého odvolání.
5. Ve vztahu k námitce nedůvodně neprovedených podstatných důkazů dovolatelka uvedla, že navrhovala provést doplňující výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka a současně vypracování znaleckého posudku z oboru biomechanika, které by se zaměřily na její vylíčení vzniku zranění poškozeného a potvrdily věrohodnost jejího popisu potyčky s poškozeným na pokoji ubytovny, avšak oba návrhy byly posouzeny jako nadbytečné. Konstatovala, že tento znalec nebyl nikdy dotazován na možný mechanismus vzniku zranění poškozeného tvrzeného obviněnou, tj. že poškozený chytil obviněnou ve stoje, smýkl s ní směrem k posteli a v podstatě oba padali na postel, obviněná vzad a poškozený byl v tu chvíli nad ní, obviněná dopadla na záda na postel, nůž měla v tu chvíli před svým tělem, kdy je spodní část rukojeti opřena o hrudník obviněné a ostrá část mířila nahoru. Poškozený následně dopadl na obviněnou, a to tak, že měl napnuté ruce před sebou, tímto pád ztlumil, ale přesto se na nůž nabodl, nicméně nedošlo k hlubokému nabodnutí, jako kdyby dopadl nekontrolovaným pádem a plnou vahou těla na o tělo obviněné zapřený nůž. Předchozí zpracování znaleckého posudku z oboru biomechanika by pak prověřilo jednolité předestřené skutkové verze. Oba navrhované důkazy byly zásadní z pohledu subjektivní stránky a nejednalo se podle názoru obviněné o nadbytečné důkazní návrhy, neboť mechanismus vzniku zranění poškozeného nebyl prokázán, když soudy přijatá verze stojí ve své podstatě jen na výpovědi poškozeného, o jejíž věrohodnosti lze důvodně pochybovat.
6. Obdobně se vyjádřila k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie k posouzení věrohodnosti poškozeného R. N. a dále záznamem SMS komunikace poškozeného s obviněnou po činu. Zejména vyjádřila své přesvědčení, že soudy neměly dostatečně zjištěn skutkový stav jinými důkazy a o vině či nevině obviněné ve své podstatě rozhodovalo právě to, zda se soud přikloní v otázce věrohodnosti na stranu poškozeného či obviněné. Oba rozhodující soudy se přiklonily na stranu poškozeného a odmítly tento svůj závěr podpořit znaleckým posudkem, ačkoli výpovědi poškozeného obsahovaly celou řadu nesrovnalostí (např. stran počtu užitých nožů, způsobu jednání obviněné atd.), poškozený se v minulosti opakovaně léčil na psychiatrii a svůj život ukončil sebevraždou. O celkovém psychickém stavu poškozeného vypovídají i SMS zprávy z období po činu, z nichž pak vyvstává otázka, zda by poškozený chtěl obnovovat vztah s někým, kdo se jej pokusil zavraždit. Odmítnutí daných důkazních návrhů označila za zcela zásadní nedostatek řízení s ústavním charakterem.
7. Dále namítala, že v podstatných otázkách bylo vycházeno z výslechu poškozeného, jenž je jediným izolovaným důkazem svědčícím o úmyslu obviněné připravit ho o život. Závěru o fyzickém a verbálním napadání poškozeného obviněnou odporují lékařské zprávy z vyšetření poškozeného bezprostředně po činu, neboť se v nich nehovoří o žádném hematomu, popřípadě řezné ráně u poškozeného, což se jeví jako nepravděpodobné, pokud by se celý děj odehrál, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Naopak tyto důkazy svědčí o tom, že nůž vzala do ruky v sebeobraně, když poškozený pokračoval v jejím napadání, které započalo před ubytovnou, kde ji málem zardousil. Obviněná přitom měla s ohledem na jeho fyzickou převahu z poškozeného strach. Toto je prokázáno tím, že po činu měla hematomy na obou stranách krku svědčící o škrcení a dále hematomy na horní části paže obou horních končetin, které dokládají, že poškozený musel svírat obě ruce obviněné velkou silou a těžko s nimi mohla manipulovat. Rovněž závěr soudu, že obviněná po bodnutí poškozenému řekla „Teď doufám, že chcípneš!“ není ničím podpořen s tím, že bodná rána byla jen jedna. Pokud by chtěla poškozeného opravdu zavraždit, zasadila by mu více ran, zvláště pak za situace, kdy byl schopen z pokoje odejít, tento zamknout a poprosit svého kamaráda o zavolání pomoci. Uváděné rozpory mezi skutkovými tvrzeními a provedenými důkazy označila za určující pro naplnění znaků trestného činu vraždy ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Dovolatelka také vznesla své výhrady vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní stránka jejího jednání. Zejména opětovně vyjádřila svůj negativní postoj k tvrzení soudů, že by byla schopná aktivním pohybem ruky bodnout poškozeného za situace, kdy oba padali a on ji držel za obě paže, tedy ve zlomku vteřiny, a to poměrně velkou silou. Stejně tak chování obviněné před činem nesvědčí o tom, že by byla věděla, že svým jednáním může způsobit smrt, a pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna.
Rovněž zdůraznila, že obviněná i poškozený byli pod vlivem alkoholu a poškozený byl ještě pod vlivem marihuany, přičemž v řízení nebylo objasněno, jaký vliv mělo užití těchto látek na paměťovou stopu poškozeného. Dále je podle obviněné nutno uvážit, že bodnutí předcházela poměrně významná roztržka před ubytovnou, která s největší pravděpodobností pokračovala na pokoji, přičemž nelze vyloučit, že jednala v nutné obraně. Akcentovala, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze na vybočení z mezí nutné obrany usuzovat jen z toho, že napadený zranil útočníka a popřípadě jej i usmrtil, přičemž sám žádné zranění neutrpěl, jestliže odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.
Taktéž použití nože nelze vnímat s ohledem na předchozí rdoušení jako nepřiměřené, když je zřejmé, že se jinak mohla útokům poškozeného těžko bránit. K tvrzenému úmyslu dále uvedla, že nůž si vzala do ruky k odstrašení poškozeného, ze způsobu útoku, tj. jedné rány, která navíc nesměřovala na levou stranu hrudníku, ale na pravou, je třeba usuzovat o jí předkládané verzi, podle níž poškozený na nůž spadl. Opírá-li nalézací soud svůj závěr o bodnutí v nepřímém úmyslu i o závěry výpovědi znalce MUDr.
Jiřího Hladíka, tento se vyjadřoval toliko k verzi převalování na posteli a dále k verzi aktivního bodnutí, ale variantou napadnutí na nůž v době pádu na postel, když nůž mohl být zapřen rukojetí o tělo obviněné, se vůbec nezabýval.
9. Neztotožnila se ani se závěrem o vyloučení právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku s odůvodněním, že rozrušení na straně obviněné nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako stav silného rozrušení. Opětovně poukázala na konflikt před ubytovnou, kde na sebe měli s poškozeným křičet a měla mu říct, že ho i bodne, z čehož vyplývá, že její rozrušení muselo dosahovat významné intenzity. Tudíž měla za to, že její jednání je namístě posuzovat podle § 146a tr. zákoníku, neboť rdoušení obviněné poškozeným je bezesporu zavrženíhodným jednáním vůči poškozené. V tomto ohledu odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 1 Tmo 23/2021, podle něhož v případě fyzického napadení osoby, která na něj před tím násilím zaútočila, a to ze strachu před jejím dalším útokem, lze při vybočení z mezí nutné obrany čin posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Je pak třeba respektovat obhajobu obviněné, neboť nebyla spolehlivě vyvrácena, tj. že poškozeného bodla úmyslně s cílem ho usmrtit nebo že byla s takovým následkem srozuměna. Naopak jsou zde jednoznačné důkazy, že potyčka byla vzájemná, když extrémní míru jejího rozrušení lze s vysokou pravděpodobností presumovat, neboť ataky poškozeného na pokoji lze vnímat jako pokračování škrcení před ubytovnou, kde ji téměř uškrtil, tedy měla obavy o svůj život a zdraví. O oprávněnosti této obavy svědčí rovněž ten fakt, že poškozený pokračoval prokazatelně v útoku poté, co obviněná vzala do ruky nůž, když se s ní dále zjevně chtěl prát. Vyjádřila se pak taktéž k hodnocení jejího chování po činu v kontextu subjektivní stránky, kdy mu nezavolala pomoc, přičemž soud neuvěřil její obhajobě, že se jí zranění poškozeného nejevilo jako závažné. Odkázala na závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka, který před soudem uvedl, že krvácení poškozeného nemuselo být masivní, neboť k zakrvácení došlo převážně do hrudní dutiny. Poukázala pak na to, že z množství krve vyteklé mimo hrudník poškozeného nedovodila, že je poranění závažné. Navíc poškozený odešel, zamknul obviněnou, která ani nemohla jít za ním, aby se přesvědčila, jak závažné je zranění a zda je nutné volat pomoc.
10. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, a poté tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že výtky obviněné jsou opakované, přičemž míří prakticky výlučně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. S hodnocením důkazů soudů i učiněnými skutkovými zjištěními se plně ztotožnil, přičemž měl za to, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle jeho přesvědčení obviněná žádné zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepopsala, neboť prakticky pouze předložila svou vlastní verzi hodnocení důkazů. Zejména akcentoval, že není pravda, že by usvědčující výpověď poškozeného byla izolovaná, když naopak koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to zejména se závěry znaleckého zkoumání. K naznačené vadě opomenutých důkazů odkázal na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž vyplývá, že důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, byly naopak jako nadbytečné zamítnuty. Soudy pak bez jakékoli pochybnosti vysvětlily, proč považují trestnou činnost obviněné za bezpečně prokázanou, a to na základě adekvátně provedeného vyhodnocení dostupných důkazů. Usvědčující důkazy přitom podle jeho názoru ve svém souhrnu vytvářejí komplex, který po skutkové stránce jednoznačně dokládá, že to byla obviněná, kdo vědomě způsobil poškozenému újmu na těle, přičemž tato újma je v konečném důsledku rovna pokusu o vraždu. Soudy příhodně zmínily výpovědi svědků, lékařské zprávy či závěry znaleckého zkoumání. Správně zjištěný skutkový stav pak též přiléhavě právně kvalifikovaly. Především dostatečným a logickým způsobem vysvětlily existenci minimálně nepřímého úmyslu mířícího k usmrcení, jakož i absenci jakýchkoli privilegujících okolností na straně obviněné, které by mohly právní kvalifikaci činu zmírnit. Měl přitom za to, že dovolací argumentace obviněné nemůže být ani formálně přiřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože míří primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to, tedy sekundárně, zpochybňuje právní hodnocení věci. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
15. S ohledem na obsah dovolatelkou vznesených námitek je předně nutno poznamenat, že v podaném mimořádném opravném prostředku se prolínají námitky skutkové i právní povahy. Současně lze však akcentovat, že byť obviněná formálně brojila proti užité právní kvalifikaci, své výtky primárně koncipovala na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, jak bude konstatováno dále.
16. Obviněná tedy svou dovolací argumentaci vystavěla majoritně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť rozporovala, že by poškozeného bodla, případně tak činila s ohledem na jeho předchozí počínání, ani že by mu řekla, ať „chcípne“. Závěry soudů jsou podle jejího přesvědčení v tomto směru vystavěny toliko na výpovědi poškozeného a odporují jak výpovědi obviněné, tak lékařským zprávám a skutečnosti, že poškozený utrpěl pouze jednu bodnou ránu. Rovněž v tomto ohledu vytýkala neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů, a to znaleckého posudku z oboru biomechaniky, doplňujícího výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znaleckého posudku na posouzení věrohodnosti poškozeného a SMS komunikace mezi obviněnou a poškozeným z období po činu.
17. K podanému mimořádnému opravnému prostředku je pak předně nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněné, které uplatňovala v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
18. S ohledem na námitku existence zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, jak je předpokládáno první alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno předeslat, že existence takového případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
19. Dovolací soud pak konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného R. N., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi J. K. a K. K., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vypracovaném znalkyněmi MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka i listinnými důkazy (např. odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, protokolem o ohledání místa činu, lékařskou zprávou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady či záznamem hovoru na linku 155). V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelka dopustila shora popsaného jednání. Současně bylo strukturovaně a přezkoumatelně vysvětleno, proč soudy totožnou obhajobu, jež vznáší i ve svém mimořádném opravném prostředku, jejíž podstata spočívá v nalehnutí poškozeného na nůž, považovaly za spolehlivě vyvrácenou provedenými důkazy. V tomto ohledu lze zejména opakovaně akcentovat velkou intenzitu síly útoku, jež nemohla vzniknout nevědomě.
20. S ohledem na konkrétní výtky dovolatelky, která akcentovala nesprávnost závěru o jejím úmyslu připravit poškozeného o život založený toliko na izolovaném důkazu výslechem poškozeného, je pak nutno dodat následující. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněné, že závěru o fyzickém a verbálním napadání poškozeného obviněnou odporují lékařské zprávy z vyšetření poškozeného po činu pro absenci zmínek o hematomech či řezné ráně. Taková námitka se jeví jako zcela irelevantní, neboť případná poranění buď nemusela takto vzniknout, nebo nemusela být popsána v lékařské zprávě, v níž je základem bodná, život ohrožující rána.
Absence dalších poranění pak v žádném případě nezakládá zjevný rozpor předpokládaný předmětným dovolacím důvodem ve vztahu k trestnému činu vraždy, ale ani jako taková nezpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného, o níž bude pojednáno dále. Obviněná dále ve stejné linii pokračuje s tvrzením, že nůž vzala do ruky v sebeobraně, neboť ji poškozený málem zardousil a měla z něj i s ohledem na jeho fyzickou převahu strach, což prokazují její hematomy na krku a pažích. Nicméně i k této námitce je nutno konstatovat, že zejména nalézací soud se velice pečlivě zabýval průběhem celého konfliktu a dospěl k závěru o verzi uváděné poškozeným, jež korespondovala s dalšími důkazy.
Konflikt a jeho eskalaci již před ubytovnou pak potvrdili přítomní svědci, kteří však současně popsali agresi ze strany dovolatelky (k brachiálnímu jednání přistoupila jako první), jakož i její výhrůžky usmrcením. Soud pak vzal za prokázané, že následně i poškozený přistoupil k fyzickému násilí, kterým se snažil obviněnou pacifikovat. Nelze pak opomenout, že výpovědi obviněné stran stěžejního okamžiku vzniku bodného zranění odporovaly závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se zabýval i mechanikou bodání nožem.
V neposlední řadě lze zmínit užití ostrého nástroje obviněnou při vzájemných konfliktech i v minulosti. Konečně nelze přistoupit ani na tvrzení, že závěr o verbálním vyjádření obviněné „Teď doufám, že chcípneš!“ není ničím podpořen, bodná rána byla jen jedna, a tudíž jej nemohla chtít zavraždit. Co se týče daného slovního spojení, soudy vycházely z výpovědi poškozeného, která korespondovala s jejím předchozím chováním a výhružkami, čemuž byli přítomni i další svědci. Zcela pak opomíjí dovozenou konstrukci eventuálního úmyslu, podle něhož byla srozuměna s tím, že byť jedna bodná rána s ohledem na její intenzitu a umístění může přivodit poškozenému smrt.
21. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
22. Jestliže dále obviněná identifikovala vadu důkazního řízení spočívající v nedůvodném neprovedení některých jí navrhovaných důkazů, lze v této části její argumentaci podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však danou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
23. Jde-li tedy o vypracování znaleckého posudku z oboru biomechanika a doplňujícího výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, jež by se zaměřily na popis vzniku zranění poškozeného prezentovaného obviněnou, pak tyto byly odvolacím soudem posouzeny jako nadbytečné. Své stanovisko přiléhavě odůvodnil tím, že soud prvního stupně soustředil při provádění důkazů svou pozornost na mechanismus, kterým došlo ke zranění poškozeného, znalec MUDr. Jiří Hladík byl podroben důkladnému výslechu k mechanismu zranění poškozeného a podrobně vysvětlil, proč verze prezentovaná dovolatelkou neodpovídá parametrům bodné rány, která byla poškozenému zasažena. Nepřipustil tedy možné nalehnutí na nůž nedopatřením. Soud pak nehodnotil tento důkaz izolovaně, nýbrž v kontextu ostatních důkazů, jak již bylo shora osvětleno (viz odstavec 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
24. Jako nadbytečný soud nalézací zamítl i důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie na poškozeného R. N. z důvodu zjištění jeho věrohodnosti. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzhledem k provedenému dokazování a bezprostřednímu slyšení svědka soudem nejsou k rozhodování o jeho věrohodnosti potřeba další důkazy, neboť byl schopen si o této otázce utvořit názor již na základě stávajících důkazů (viz odstavec 20. odůvodnění jeho rozsudku). S tímto postupem se následně ztotožnil i soud odvolací, který se rovněž vyjádřil i k důkaznímu návrhu záznamem SMS komunikace poškozeného s obviněnou po činu, v níž měl poškozený vyjadřovat k obviněné kladný vztah a nabízet jí, aby se k němu vrátila. Předestřel zásadní novou skutečnost, a to že poškozený v mezidobí zemřel, dále akcentoval, že hodnocení specifické věrohodnosti konkrétní výpovědi je doménou soudu, přičemž nalézací soud se hodnocení dané svědecké výpovědi zevrubně věnoval samostatně i v kontextu ostatních provedených důkazů. Obecná věrohodnost poškozeného nebyla žádným z provedených důkazů zpochybněna, s výjimkou tvrzeného ovlivnění alkoholem a marihuanou při jeho výslechu v přípravném řízení, které byly vzaty při hodnocení v úvahu. Ani případný kladný vztah poškozeného k obviněné po činu nemůže zpochybnit soudy učiněné závěry, neboť tato skutečnost odpovídala i předchozímu průběhu vztahu obviněné a poškozeného, který opakovaně vykazoval známky konfliktů a následného usmiřování (viz odstavec 14. odůvodnění jeho usnesení).
25. S uvedenými závěry soudů obou stupňů se tedy Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani vadou, předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí. Zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení, neboť zvolený postup soudů plně odpovídá možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
26. Konečně obviněná namítala i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť alternativně uváděla, že nebyla prokázána subjektivní stránka jejího jednání, dále též, že jednala v nutné obraně, případně v návaznosti na předchozí zavrženíhodné chování poškozeného v souladu s § 146a tr. zákoníku. Nicméně rozporovala-li formálně nesprávné právní posouzení skutku, fakticky tuto svou argumentaci vystavěla výlučně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S ohledem na již stabilizovaná skutková zjištění, která byla uvedena shora, lze zopakovat, že obviněná po předchozí hádce poškozeného bodla (tj. činila tak aktivním pohybem), čímž mu způsobila zranění, které jej bezprostředně ohrožovalo na životě.
27. Stran hodnocení subjektivní stránky trestného činu bylo dovozeno, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděla, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna. V tomto ohledu pak byly podrobně vyhodnoceny všechny relevantní ukazatele.
28. V obecné rovině je vhodné předestřít, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
29. Lze pak konstatovat, že závěr o naplnění úmyslu eventuálního se jeví jako zcela přiléhavý. Obviněná poškozenému zasadila jednu bodnou ránu kuchyňským nožem do oblasti hrudníku, kde jsou uloženy orgány důležité pro život (což je všeobecně známou skutečností bez ohledu na to, na kterou stranu hrudníku rána směřovala). Bylo důkladně rozebráno její chování před činem (rvačka před ubytovnou, kde již poškozenému hrozila smrtí) i po činu (z množství krve na místě činu byla očividná závažnost způsobeného zranění vzdor tvrzení obviněné, že se jí zranění nejevilo jako vážné, přičemž nepřivolala pomoc). Nebyla opomenuta její předchozí fyzická agrese, postupně gradující výpady, jakož i skutečnost, že vzniklá zranění byla podmíněna vědomým pevným úchopem nože a intenzitou vedeného útoku. Násilí se zbraní pak obviněné nebylo cizí, přičemž sama vypověděla, že věděla, že během manipulace s nožem může dojít k nějakému neštěstí. Výhradám dovolatelky k jejímu úmyslu usmrtit poškozeného tudíž nelze přiznat opodstatnění.
30. Pakliže obviněná dále uváděla, že nelze vyloučit její jednání v nutné obraně, neboť bodnutí předcházela poměrně významná roztržka před ubytovnou, je nutno zopakovat, že provedeným dokazováním byl vyvrácen možný závěr o tom, že by odvracela přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jak je předpokládáno § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo totiž prokázáno, že dovolatelka, jak již bylo osvětleno shora, byla v tomto případě agresorkou, a to i v případě uváděné předchozí roztržky.
31. Konečně se obviněná neztotožnila ani se závěrem o vyloučení právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku, neboť její rozrušení s ohledem na průběh konfliktu před ubytovnou dosahovalo vysoké intenzity a rdoušení obviněné poškozeným bylo zavrženíhodným jednáním vůči poškozené. Jestliže však zdůrazňovala zejména skutečnost, že ataky na pokoji ze strany poškozeného lze vnímat jako pokračování rdoušení před ubytovnou, kdy ji téměř zardousil a měla tedy obavy o svůj život a zdraví, opět nutno konstatovat, že předkládá svou alternativní verzi skutkového děje, neboť nalézací soud na základě hodnocení provedených důkazů jednání poškozeného, který poškozenou chytil pod krkem, posoudil jako vedené záměrem obviněnou zpacifikovat.
32. Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku pak předpokládá způsobení těžké újmy na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Naplnění stanovených privilegujících podmínek však nemohlo být shledáno, neboť její jednání nebylo vedeno silným rozrušením v předestřeném smyslu ani v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Odvolací soud přiléhavě (byť ve vztahu k privilegované skutkové podstatě zabití podle § 141 tr. zákoníku) zdůvodnil, že by se muselo jednat o mimořádně závažné a intenzivní jednání poškozeného, které osoba takovému jednání vystavená pociťuje jako jednání ji extrémně poškozující, bolestivé, stresující a ponižující. Nejvyšší soud toliko dodává, že jde-li o stav předpokládaného silného rozrušení, musí k němu existovat mimořádně intenzivní podnět, jež v nyní projednávané věci nebyl prokázán. Obdobné závěry lze vztáhnout i na tvrzené předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je definováno jako takové chování, jež je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Nicméně poškozený R. N. nebyl v pozici iniciátora fyzické potyčky, nýbrž jako obránce, kdy jeho obrana před ozbrojenou obviněnou nebyla aktivní, neboť před ní postupně ustupoval. Dané privilegující důvody pak ostatně mohou omlouvat pachatele pouze v případě, že pachatel toto chování poškozeného sám nezavinil. Nelze tedy za ně posuzovat případ, kdy pachatel svým vlastním útočným jednáním vyvolal konflikt s poškozeným, popřípadě tento konflikt vlastními samostatnými útoky udržoval (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1254 až 1255).
33. Obviněná rovněž uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
34. Obviněná jej uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v předchozím řízení. Nicméně nutno konstatovat, že jestliže bylo dovolání ve vztahu k uvedeným dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným nebo bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
35. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí proto Nejvyšší soud dovolání obviněné S. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť bylo zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
36. Pokud obviněná S. V. v dovolání navrhla, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí, proti němuž obviněná podala dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu