7 Tdo 365/2025-1394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného R. N. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 6 To 70/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 2/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2024, č. j. 39 T 2/2024-1203, byl obviněný R. N. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19.
12. 2023, č. j. 1 T 28/2023-191, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku se současně zrušuje výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 12. 2023, č. j. 1 T 28/2023-191, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr.
ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu újmy. Zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. V.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že společně s obviněným P. V. dne 6. 4. 2023 v době kolem 23.00 hod., ve XY, na ulici XY, na dětském hřišti v blízkosti domu číslo XY, poté, co zahlédli poškozeného K. V., sedícího na lavičce uvnitř dětského hřiště, se kterým měl v předchozích dnech obviněný verbální konflikt, k němu nejprve přistoupil obviněný P. V., který poškozeného nejméně 2x intenzivně udeřil pěstí do oblasti hlavy a obličeje, poté útoku zanechal a po krátké, přesně nezjištěné, době zaútočil na poškozeného nedaleko stojící obviněný, který jej nejméně 15x udeřil intenzivně pěstí do obličeje a hlavy, po pádu poškozeného na zem jej nejméně 2x kopnul nohou do oblasti hlavy i tváře a opakovaně, nejméně ve 4 případech, mu silnou intenzitou dupnul oběma nohama obutýma do sportovních tenisek na hlavu, kdy obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit poškozenému vážné poškození zdraví i smrtelný následek, s ohledem na místa těla poškozeného, na která útočil a charakter útoku, čímž způsobil poškozenému polytraumatické zranění hlavy a obličeje, zejména oboustrannou více úlomkovou zlomeninu jařmového oblouku, vpáčení úlomků, více úlomkovou zlomeninu nosních kůstek s mírnou dislokací, s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou a nad tvrdou plenu mozkovou, roztržení dásní, krvácení z nosu a úst, vedoucí k okamžitému trvalému bezvědomí poškozeného, s nutností jeho hospitalizace, kdy poškozený přežíval jen díky intenzivní a specializované lékařské péči, přestože jeho zdravotní stav byl od počátku kritický a v příčinné souvislosti s utrpěným nitrolebním poraněním a hlubokým bezvědomím se u něj rozvinul hnisavý zánět průdušek a plic, v jehož důsledku dne 3. 5. 2023 poškozený zemřel a uvedeného skutku se dopustil obviněný, ačkoliv byl Okresním soudem ve Znojmě rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 1 T 28/2023-191, odsouzen pro skutky ze dnů 23. 6. 2022 a 3. 12. 2022 pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 6 To 70/2024-1304, zamítl, mimo jiné, odvolání obviněného R. N. směřující proti napadenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Lze přitom doplnit, že zmíněným rozsudkem vrchního soudu byl také podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek toliko ve vztahu k spoluobviněnému P. V. částečně zrušen, a to v celém výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl o trestu spoluobviněného P. V. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. N. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aniž by však podrobněji vymezil, kterou z podkategorií vytyčených důvodů by měly formulované námitky naplňovat.
5. Obviněný úvodem vyjádřil přesvědčení, že soud nalézací pochybil, když bez relevantních důvodů nepřijal jeho prohlášení viny. Akcentoval přitom absenci nových skutkových zjištění soudu prvního stupně v průběhu následného dokazování a vyslovil mínění, že za takové situace soud odmítl prohlášení viny bez zákonného podkladu, čímž zkrátil procesní práva stěžovatele. Dále odmítl, že by mohl důvod pro nepřijetí prohlášení viny spočívat v možné změně právní kvalifikace předmětného skutku, neboť soud tuto problematiku vůbec nezmínil ve svém rozsudku. Zdůraznil souhlas státního zástupce s přijetím jeho prohlášení viny a vyzdvihl význam zmíněného procesního institutu pro obviněného, přičemž postup soudu, jenž prohlášení viny nepřijal, označil za rozporný s právem na spravedlivý proces. Současně komplexním způsobem brojil proti změně právní kvalifikace svého skutku v hlavním líčení, když poukazoval na neexistenci nových důkazů, které by mohly odlišné právní hodnocení skutku odůvodnit.
6. Taktéž dovolatel odmítl, že by jednal v úmyslu, byť nepřímém, usmrtit poškozeného, jak konstatovaly soudy v předmětné věci. Zdůraznil přitom, že jednal nejvýše v pravé lhostejnosti ke vzniku následku, tudíž v jeho počínání nelze detekovat složku volní. Z uvedeného dovodil, že neměl aktivní vztah k úmrtí poškozeného, proto se nemohl dopustit trestného činu vraždy. Akcentoval potřebu zkoumat podmínky provedení útoku, prostředí, v němž se odehrál a další relevantní faktory, neboť při zjišťování subjektivní stránky se nelze omezit toliko na zjištění o větším počtu úderů, jimiž obviněný napadl poškozeného. V nastíněných závěrech poukázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu. V neposlední řadě vytkl odvolacímu soudu, že vznesené námitky obhajoby ohledně nedostatku zavinění vztáhl výhradně k úmyslu přímému, třebaže se plně dotýkají i úmyslu nepřímého. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho skutek měl být správně právně kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve shodě s podanou obžalobou. Odkázal pak na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, která považoval za obdobná z hlediska provedeného útoku, přičemž zdůraznil, že v nich obsažená jednání byla kvalifikována jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti.
7. Výše uvedené tvrzení o nedostatku subjektivní stránky, a z toho vyplývající chybné právní kvalifikaci, doplnil poukazem na vlastní motiv, jehož charakter označil za ryze násilnický, bez snahy připravit poškozeného o život. Dále upozornil na skutečnost, že smrt poškozeného nastala až v důsledku bronchopneumonie, a to s měsíčním časovým odstupem od napadení. Zmínil též význam způsobu života poškozeného, když byl tento dlouhodobě člověkem bez domova a často požíval větší množství alkoholu. Obviněný pak připomněl i závěry znalce o vlastní osobě, tedy absenci trvalé nebezpečnosti pro společnost a existenci jisté naděje na resocializaci.
8. Dovolatel se vymezil proti procesnímu postupu soudu prvního stupně v předmětné věci, jemuž především vytýkal stručnost v popisu úvah, na jejichž základě nalézací soud dospěl k závěru o odlišné právní kvalifikaci předmětného skutku. Zmíněné nedostatečné odůvodnění odlišného právního hodnocení skutku označil za rozporné s garantovaným právem na spravedlivý proces. Připustil sice, že argumentaci o předmětné problematice doplnil ve svém rozsudku odvolací soud, avšak proti tomu obviněný namítl, že podobná role soudu druhého stupně nepřísluší. V samém závěru dovolatel poukázal na personální obsazení nalézacího soudu, když možnou vadnost rozsudku odůvodnil problematickým profilem předsedy senátu, rozhodujícího v této věci.
9. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že obviněný v dovolání použil téměř stejnou argumentaci, jakou uplatnil již v předcházejících fázích řízení, zejména v podaném odvolání. Zavrhla přitom námitku dovolatele ohledně nepřijetí jeho prohlášení viny soudem prvního stupně, neboť vzpomínaný postup označila za zcela zákonný a oprávněný. Zdůraznila, že soud prvního stupně dal jasně a srozumitelně najevo, že má s ohledem na zjištěný skutkový stav výhrady k právní kvalifikaci, řádně upozornil obviněného na možnou změnu právního posouzení skutku a zvolený postup předseda senátu ústně odůvodnil. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěla k závěru, že tento uplatnil dovolatel toliko formálně, avšak nevznesl žádné konkrétní námitky, jež by pod něj spadaly.
11. Za relevantní nepovažovala ani značnou část námitek obviněného, v dovolání podřazovaných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zvláště ty, které vycházely z jiného skutkového stavu než z toho zjištěného soudy. Nicméně připustila, že pod zmíněný dovolací důvod lze zahrnout tvrzení obviněného o absentující subjektivní stránce trestného činu vraždy. V tomto směru však odkázala na části rozhodnutí soudů v předmětné věci, zejména pak na rozsudek soudu odvolacího, který se nastíněné problematice podrobně věnoval a zcela vyvrátil námitky obviněného. Odmítla pak tvrzení dovolatele, že soud druhého stupně nepříslušně nahrazoval nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť poukázala na to, že soud nalézací dostál všem zákonným požadavkům na odůvodnění rozsudku a odvolací soud pouze doplnil a blíže rozvedl argumentaci v dané věci, když ostatně v mnohém reagoval na vznesené námitky obviněného. V neposlední řadě označila za zcela lichou kritiku napadeného rozhodnutí skrze výtky vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně, poněvadž žádné pochybení z jeho strany se v dané věci nepotvrdilo.
12. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť v té části, v níž vůbec odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice v podaném dovolání deklaroval, avšak neuvedl žádné konkrétní námitky, které by pod něj bylo možno podřadit, dokonce ani nespecifikoval podkategorii vzpomínaného dovolacího důvodu. Dovolatel naopak v dané věci vznesl několik výhrad nespadajících pod žádný z dovolacích důvodů, jimž bude věnována pozornost dále. Nejvyšší soud tak, v plné shodě se státní zástupkyní, musí konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko formálně a bez konkrétních relevantních výhrad vůči napadenému rozhodnutí.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Dovolatel též namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když trval na absenci vlastního úmyslu usmrtit poškozeného. Subjektivní stránka k usmrcení poškozeného tak u něj mohla být dána nejvýše ve formě nedbalosti, v důsledku čehož měl být skutek správně právně kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ovšem dlužno dodat, že obviněný ve větší míře pouze opakuje argumentaci užitou v předchozích fázích řízení, obzvláště pak v rámci podaného odvolání. Zmíněnými námitkami obviněného ve vztahu k existenci subjektivní stránky se již důkladně a velmi podrobně zabýval zejména soud druhého stupně (srov. odstavce 42. až 55. jeho rozsudku), přičemž provedené analýze nelze prakticky nic vytknout.
18. Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít, že trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, přičemž zmíněný úmysl může mít formu přímou podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo nepřímou podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V úmyslu přímém pachatel jednal, jestliže chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, zatímco nepřímý úmysl je dán, věděl-li pachatel, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
19. V daném případě obviněný zaútočil na poškozeného nejméně patnácti intenzivními ranami pěstí do obličeje a hlavy, čímž způsobil jeho pád na zem, kde ovšem v útoku pokračoval a poškozeného nejméně dvakrát kopl obutou nohou do oblasti hlavy i tváře a posléze mu nejméně čtyřikrát s velkou razancí dupl oběma nohama, obutýma do sportovních tenisek, na hlavu. Popsaný útok obviněný vedl množstvím útoků, které směřovaly do velmi zranitelných oblastí, tedy obličeje a hlavy, přičemž k těmto atakům využil velkou sílu. Poškozený zůstal zcela pasivním, vůbec se nebránil a neexistovala tedy možnost, že by část útoků přesměroval do méně zranitelných částí těla, např. je odvrátil pomocí rukou apod. Navíc násilí provedené na poškozeném v době, kdy se tento nacházel na zemi, minimálně v podobě dupnutí na hlavu, směřovalo na jeho hlavu ve fixované poloze, kdy hlava neměla pod razancí útoku kam ustoupit, což ještě gradovalo devastační účinky konaného násilí. Posléze obviněný od napadání poškozeného upustil toliko pod vlivem obviněného V. a opustil místo činu, aniž by poškozenému poskytl jakoukoliv pomoc či se jinak pokusil zabránit smrtelnému následku. Všechny tyto zásadní faktory vzaly soudy při svém rozhodování v úvahu, a zvláště odvolací soud je posléze ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl (viz odstavce 42. až 55. jeho rozsudku).
20. Namítal-li obviněný, že v konkrétním případě je potřeba zabývat se dalšími okolnostmi spáchání činu, například způsobem a podmínkami provedení útoku, motivem pachatele nebo prostředím, v němž k němu došlo, musí Nejvyšší soud zkonstatovat, že nastíněné faktory se promítly do rozhodování příslušných soudů a jsou velmi podrobně popsány a vyhodnoceny zejména v rozsudku soudu druhého stupně (viz opět odstavce 42. až 55. jeho rozsudku). Obviněný v nastíněném směru ostatně pouze kritizuje nedostatečné zohlednění zmíněných faktorů, aniž by však, s výjimkou svého motivu, poukazoval na konkrétní skutečnosti, jejichž zohlednění by mělo vést k závěru o absenci úmyslu obviněného usmrtit poškozeného. Závěry znalce o míře nebezpečnosti obviněného do budoucna ani polemika se znaleckými závěry ohledně příčiny úmrtí poškozeného nemohou být faktory ovlivňujícími charakter a okolnosti útoku obviněného ani formu jeho zavinění. Výjimku v tomto směru tvoří akcentace motivu obviněného, jehož charakter měl být toliko násilnický, nikoliv vražedný. Nejvyšší soud v tomto směru ovšem zdůrazňuje, že motiv pachatele, jakkoliv o jeho násilnickém charakteru nevznikají důvodné pochyby, není klíčový pro stanovení formy zavinění. Z výše popsaného charakteru útoku je zjevné, že obviněný útočil na poškozeného velmi drastickým způsobem, za podmínek a okolností, při nichž musel být srozuměn s tím, že jej může předmětným jednáním usmrtit. Přesto svůj útok nikterak nemírnil a evidentně tak přijal reálnou možnost, že jeho jednání povede ke smrtelnému následku. Situace, kdy se obviněný tímto způsobem toužil pomstít a uspokojit své násilnické tendence, pročež byl ochoten přijmout reálné a pravděpodobné riziko, že poškozeného usmrtí, aniž by se tomuto závažnějšímu následku pokoušel čímkoliv zabránit, zcela odpovídá zákonné konstrukci úmyslu nepřímého (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 157/2014).
21. Dovolatel dále namítal, že jednal s tzv. pravou lhostejností k usmrcení poškozeného, neexistoval tedy jeho aktivní vztah k tomuto následku a on ve vazbě na něj nemohl jednat úmyslně. Z výše popsaného charakteru útoku, jeho intenzity a dalších vzpomínaných faktorů, vytvářejících zřetelný rámec skutku obviněného, je však nutno dospět k závěru, že obviněný musel být nejméně smířen se vznikem následku v podobě smrti poškozeného. Obviněný si bezpochyby musel uvědomovat, že ataky vedené vůči poškozenému jsou plně způsobilé vést k jeho úmrtí, přičemž z ničeho neplyne žádná snaha nastoupení zmíněného následku zabránit. Obviněný tak přijal možnost smrti poškozeného, třebaže po ní přímo netoužil a snad si i namlouval, že pouze v důsledku náhody k ní nedojde. Nižší soudy tak správně uzavřely, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného.
22. Pokud obviněný argumentuje jinými případy, kdy byl útok vedený proti tělu pomocí úderů, kopů nebo jiných fyzických ataků posouzen toliko jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví, neodůvodňují podobná rozhodnutí automaticky totožnou právní kvalifikaci v rozebíraném případě. Jak správně ve svém rozsudku uvádí vrchní soud, každý případ má svá specifika a na základě skutkových zjištění v konkrétní věci musí vždy soud dospět k závěru ohledně dané formy zavinění, která je v rozebíraných případech často kruciální. Ostatně jak uvádí sám dovolatel, o subjektivní stránce vypovídají též další okolnosti útoku, nikoliv jen jeho samotná forma. V soudní praxi tak lze vysledovat případy, kdy intenzivní fyzické útoky proti tělu bez použití zbraně byly posouzeny jako trestný čin vraždy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 543/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004), avšak stejně tak je možno v rozhodovací praxi dohledat případy, v nichž byly podobné útoky kvalifikovány jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti, přičemž důvodem odlišné kvalifikace může být např. kontrolování životních funkcí poškozené osoby ze strany obviněného a přivolání záchranné služby, byť opožděně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 156/2021).
23. V předmětné věci však byla zcela správně, z okolností daného případu, dovozena subjektivní stránka ve formě nepřímého úmyslu vztahující se ke smrti poškozeného. K nastíněným faktorům patří rovněž osobnostní profil obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06), který ovšem nevyznívá zdaleka tak pozitivně, jak jej podává sám dovolatel. Vyplývají z něj totiž značné tendence obviněného k impulzivnímu a agresivnímu jednání, bez ohledu na následky, a to i v reakci na zcela bagatelní podněty, což potvrzují i záznamy o spáchaných trestných činech a přestupcích. Každopádně osobnostnímu profilu pachatele zcela odpovídá, že v době činu přijal riziko úmrtí poškozeného, které vzhledem ke svému, jen lehce podprůměrnému intelektu, musel rozpoznat, avšak v důsledku své prchlivosti a nezájmu o následky vlastních činů se s ním smířil.
24. Relevanci nelze přiznat ani námitce, že smrt poškozeného nastala v důsledku plicní infekce, a to až s měsíčním odstupem od předmětného skutku, přičemž k úmrtí mohly vést i další faktory, tedy dosavadní způsob života poškozeného, včetně nadměrného požívání alkoholu. Zmíněná výhrada představuje do značné míry polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, neboť ze závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Martina Šindlera jednoznačně plyne, že příčinou smrti poškozeného byla utrpěná zranění a v jejich důsledku nastoupivší plicní infekce (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1138). Podobné, ničím nepodložené, snahy prosadit vlastní verzi skutkových zjištění, nespadají pod žádný dovolací důvod.
25. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je naopak podřaditelná namítaná neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, v podobě smrti poškozeného, leč v daném případě jí nelze přiznat žádnou relevanci. Touto skutečností se soudy nižších stupňů v předmětné věci zabývaly a zejména soud odvolací podrobně popsal existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného (viz odstavec 47. jeho rozsudku). Zbývá toliko zopakovat, že obviněný přivedl svým útokem poškozeného do kritického zdravotního stavu, tedy do kómatu, přičemž lékařská péče se v jeho případě soustředila jen na udržování životních funkcí, neboť prakticky neexistovala šance na progresi jeho zdravotního stavu. Za této situace u poškozeného došlo ke vzniku plicní infekce, která nakonec urychlila jeho smrt. Útok ze strany obviněného tak byl jednoznačně příčinou úmrtí poškozeného, neboť bez něj by poškozený neutrpěl kritická zranění, která v důsledku vedla k jeho smrti. Pouhý časový odklad smrtelného následku, a to výhradně díky úsilí ošetřujících lékařů, ani skutečnost, že smrt nakonec urychlila infekce, na daném závěru nic nemění. Infekce totiž nastala vlivem bědného zdravotního stavu způsobeného skutkem obviněného a s ním spojené nezbytné léčby, nejednalo se tedy o samostatnou, výlučnou příčinu úmrtí poškozeného. Obviněný přitom musel být alespoň v hrubých rysech srozuměn s tím, že poškozený v důsledku způsobených zranění zemře, ať již na místě, kde jej bez pomoci zanechal, nebo v průběhu pozdních pokusů o jeho záchranu jinými osobami, přesto neučinil ničeho, aby se pokusil takovému následku předejít.
K námitkám nenaplňujícím žádný dovolací důvod
26. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil hned několik námitek, nacházejících se zcela mimo zákonné důvody dovolání. Jednou z nich je výhrada, že soud prvního stupně nepřijal prohlášení viny obviněného, čímž mělo údajně dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nutno v tomto směru zopakovat, že neexistuje povinnost soudu prohlášení viny obviněného přijmout, naopak zákon soudu ukládá rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá, či nikoliv (§ 206 odst. 3 tr. ř.). Dále z ustanovení § 206 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Pokud tedy soud dospěje k názoru, že v obžalobě zvolená právní kvalifikace není přiléhavá a skutek by měl být jinak právně hodnocen, je zcela namístě nepřijmout prohlášení viny a právní kvalifikaci změnit. Opačný závěr by vedl ke zcela absurdním závěrům, v jejichž důsledku by byl soud vázán právní kvalifikací zvolenou státním zástupcem, třebas i zcela chybnou, což by bylo v rozporu s § 220 odst. 3 tr. ř. K rozhodnutí o změně právní kvalifikace soud ani nemusí nezbytně provádět další důkazy či zjistit nové podstatné skutečnosti, neboť dochází toliko k jinému právnímu hodnocení zjištěného skutku. Námitky dovolatele, že soud pochybil, když změnil právní kvalifikaci totožného skutku, aniž by dospěl k novým skutkovým zjištěním, jsou tedy zcela mylné.
27. Z procesního hlediska lze doplnit, že soud prvního stupně obviněného řádně upozornil na možnou změnu právní kvalifikace, přičemž právě pochybností o přiléhavosti právní kvalifikace obsažené v obžalobě nalézací soud odůvodnil nepřijetí prohlášení viny obviněného (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1113 a nahrávka z hlavního líčení). Obhajoba se proto mohla na změnu právní kvalifikace připravit a v tomto směru argumentovat. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že státní zástupce proti přijetí prohlášení viny obviněného neměl námitek, neboť logicky vycházel z právní kvalifikace, kterou vtělil do podané obžaloby. Zákon v tomto směru ukládá předsedovi senátu pouze zjistit stanovisko státního zástupce před rozhodnutím o přijetí či nepřijetí prohlášení viny, avšak zmíněné stanovisko soud v žádném případě nezavazuje (§ 206c odst. 3 tr. ř.). Na pravdě se pak nezakládá ani tvrzení obviněného, že by se soud prvního stupně ve svém rozsudku vůbec nezabýval změnou právní kvalifikace předmětného skutku (viz odstavce 3. a 56. jeho rozsudku). V popsaném postupu tedy nelze identifikovat žádné pochybení, natož narušení práva na spravedlivý proces, naopak nalézací soud postupoval zcela v souladu se zákonem a principem materiální pravdy.
28. Zavrhnout je nutno též námitku dovolatele o nedostatečném odůvodnění změny právní kvalifikace předmětného skutku, neboť již nalézací soud vzpomínanou změnu dostatečně odůvodnil, byť relativně stručně (viz odstavce 3. a 56. jeho rozsudku), přičemž následně argumentaci týkající se právního hodnocení rozvinul a doplnil soud odvolací (viz odstavce 41. až 44. jeho rozsudku). Namítal-li pak obviněný, že podobná role soudu druhého stupně nepřísluší, nelze s tímto názorem souhlasit, neboť je bezesporu úlohou odvolacího soudu zhodnotit správnost úvah soudu nalézacího i ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci a argumentačně se vypořádat s námitkami vznesenými v rámci podaných řádných opravných prostředků. Pokud se tedy vrchní soud ztotožnil s právním hodnocením skutku obviněného krajským soudem, postupoval správně, když ve svém rozsudku rozvedl argumentaci soudu prvního stupně, a vyvrátil tak výhrady vznesené obviněným. Soud prvního stupně nemohl uvedeným postupem porušit ustanovení § 125 tr. ř., neboť jeho rozsudek obsahuje veškeré potřebné náležitosti, nevyjímaje ani zdůvodnění právní kvalifikace skutku, odlišné od obžaloby, třebaže by zmíněná argumentace mohla být rozsáhlejší. Tím spíše pak relativně stručné, avšak přesto dostatečné, odůvodnění odlišného právního hodnocení skutku obviněného nepředstavuje porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Za zcela bezvýznamnou vyhodnotil Nejvyšší soud též výtku vztahující se k osobě předsedy senátu nalézacího soudu, neboť z problematického profilu konkrétního soudce nelze bez dalšího vyvozovat vady rozsudku, na němž se podílel.
V. Závěr
29. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného R. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu