7 Tdo 373/2014-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. března 2014 v neveřejném zasedání, o
dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. 9. 2013, sp. zn. 61 To 242/2013, podaném v neprospěch obviněných H. B.
, a M. W. , v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
3 T 33/2012, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. za podmínky uvedené v
§ 265p odst. 1 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 61 To 242/2013, v
části týkající se obviněných H. B. a M. W.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou
část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 3 T 33/2012,
byli uznáni vinnými obviněný H. B. v bodě ad III. výroku o vině přečinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný M. W. v bodě ad II./1-5
výroku o vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný H. B. odsouzen
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož
výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu tří let. Obviněný M. W. byl podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle
§ 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu
čtyř let.
Zároveň tímto rozsudkem obvodní soud rozhodl o vině a o trestu ohledně
dalších spoluobviněných, a to J. H. , A. Ch. , M. S. , Š. K. a současně
si vyhradil do veřejného zasedání rozhodnutí o zajištěných věcech.
Obviněný M. W. se podle závěrů soudu I. stupně uvedeného přečinu (pod bodem
II./1–5 rozsudku nalézacího soudu) dopustil dílem sám, dílem ve
spolupachatelství se spoluobviněným J. H. , a to tím, že:
1. „aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými látkami, dne
23. 6. 2010, v době od 15.30 do 16.30 hodin v ulici V. v P. , v areálu
benzinové čerpací stanice Shell, v osobním automobilu tovární značky VW
Touareg, prodal K. K. (osobě vystupující podle § 102a trestního řádu) za
částku 30.000,- Kč průhledný plastový sáček s přítlačným uzávěrem o velikosti
12 x 7 cm s obsahem látky, kterou deklaroval jako kokain s tím, že 15.000,- Kč
mu K. K. doplatí při dalším obchodu, přičemž se jednalo o 29,725 g směsi
kokain hydrochloridu a D(-) – mannitu, s příměsí levamisolu, fenacetinu a
kofeinu, obsahující 10,46 g účinné látky (35,2 % kokainu báze),
2. aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými látkami dne
27. 7. 2010 v době od 14.40 do 15.00 hodin v P. – Č. , v prostoru parkoviště u
restaurace KFC, v osobním vozidle tovární značky Toyota, prodal K. K. (osobě
vystupující podle § 102a trestního řádu) za částku 70.000,- Kč průhledný
mikrotenový sáček s obsahem látky, kterou deklaroval jako kokain, přičemž K.
K. mu dal ještě 15.000,- Kč jako úhradu dluhu z minulého prodeje, přičemž v
mikrotenovém sáčku bylo 49,791 g směsi kokain hydrochloridu a D(-) – mannitu,
levamisolu, fenacetinu a kofeinu, obsahující 17,9 g účinné látky (35,95 %
kokainu báze),
3. společně s J. H. , aniž by disponovali nezbytným povolením k zacházení s
omamnými látkami dne 16. 12. 2010 v době od 19.30 do 19.50 hodin v osobním
vozidle tovární značky VW Touareg před domem č. ..... v ulici Š. , v blízkosti
restaurace U H. v P. , prodal J. H. za přítomnosti zprostředkovatele
obchodu M. W. K. K. (osobě vystupující podle § 102a trestního řádu) za
částku 130.000,- Kč 2 průhledné mikrotenové sáčky zabalené v alobalu o celkové
hmotnosti 103,924 g (brutto) s obsahem 99,898 g substance kokainu ve formě
hydrochloridu s příměsí ředících složek mannitolu a levamisolu, obsahující
21,013 g účinné látky (21,2 % kokainu báze), kterou deklaroval jako kokain,
přičemž provize M. W. za tento prodej činila 5.000,- Kč a J. H. inkasoval
125.000,- Kč, dále M. W. dal K. K. jako vzorek pro případné další obchody
plastový sáček s přítlačným uzávěrem s obsahem rostlinné sušiny, kterou
deklaroval jako konopí, přičemž v sáčku s přítlačným uzávěrem bylo 0,418 g
rostlinné hmoty s přítomností cannabionoidů včetně principiálního
psychomimetika, ?9 - tetrahydrocannabinolu, které jsou charakteristické a
jedinečné pro rostlinu konopí, kdy obsah účinné substance byl 0,06 g
absolutního ?9 – tetrahydrocannabinolu,
4. aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými látkami dne
27. 5. 2011 v době od 13.00 do 13.37 hodin v osobním vozidle tov. zn. VW
Touareg na parkovišti u prodejny Bauhaus v Praze 4, prodal M. W. K. K.
(osobě vystupující podle § 102a trestního řádu) za částku 130.000,- Kč hrudku
bílé látky zabalenou do mikrotenového sáčku a alobalu o celkové hmotnosti
102,21 g (brutto), kterou deklaroval jako kokain, přičemž se jednalo o 99,40 g
směsi omamné látky kokain s ředícími přísadami mannitolem a levamisolem,
obsahující 29,42 g účinné látky (29,6 % kokainu báze),
5. aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými látkami,
prodal v blíže nezjištěné době od dubna do června 2010 Š. K. nejméně v sedmi
případech omamnou látku kokain, kdy se jednalo o množství od 0,5 g do 1 g za
částku 2.200,- Kč za 1 g“.
Obviněný H. B. se podle závěrů soudu I. stupně uvedeného přečinu (pod bodem
III. rozsudku nalézacího soudu) dopustil tím, že:
„aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými látkami, v blíže
nezjištěné době do 27. 5. 2011 přechovával v těle vysavače, v bytě č. .... na
adrese N. R. v P. , který užíval, slisovanou substanci bílé barvy o hmotnosti
48,07 g, kdy se jednalo o směs omamné látky kokain a ředících přísad mannitol a
levamisol, obsahující 13,60 g účinné látky (28,3 %kokainu báze), slisovanou
substanci bílé barvy o hmotnosti 187,96 g, kdy se jednalo o směs omamné látky
kokain a ředících přísad mannitol a levamisol, obsahující 55,07 g účinné látky
(29,3 % kokainu báze), slisovanou substanci bílé barvy o hmotnosti 44,67 g, kdy
se jednalo o směs omamné látky kokain a ředících přísad mannitol a levamisol,
obsahující 12,73 g účinné látky (28,5 % kokainu báze) a slisovanou substanci
bílé barvy o hmotnosti 1,81 g, kdy se jednalo o směs omamné látky kokain a
ředící přísady levamisol, obsahující 1,13 g účinné látky (62,5 % kokainu báze),
tedy celkem 282,51 g směsi kokainu a ředících přísad mannitol a levamisol,
obsahující 82,53 g účinné látky (28,3 % až 62,5 % kokainu báze)“.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění A. Ch. a Š. K. , a státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v neprospěch obou
shora uvedených obviněných, a dále v neprospěch spoluobviněných J. H. , A.
Ch. , M. S. a Š. K. , a to proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 61 To 242/2013, byla všechna tři
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce včas a
řádně dovolání v neprospěch obviněných H. B. a M. W. Dovolání opírá o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. a § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu podle státního zástupce
spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce zrekapituloval závěry odůvodnění usnesení odvolacího
soudu, z nichž vyplývá, že soud považoval právní kvalifikaci jednání
jmenovaných obviněných jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za
správnou, když se neztotožnil s námitkami v odvolání státní zástupkyně, které
spočívaly v tom, že obvinění svým jednáním podle jejího názoru naplnili
kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud se naopak ztotožnil se závěrem
nalézacího soudu ohledně nenaplnění znaku „ve značném rozsahu“ ve smyslu
uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Pokud jde o sjednocující rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, toto podle odvolacího soudu v dané
věci nelze použít s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12,
který zrušil přílohu č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely
trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než
malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů,
ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. Podle závěrů odvolacího soudu citované
sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu odvozovalo kritéria rozsahů od
výchozích hodnot uvedených v dotčené příloze tohoto nařízení vlády. Tyto
„aritmetické výpočty ztratily opodstatnění“, když současně odvolací soud
dovodil, že při rozhodování o jednání obviněných je třeba vycházet „z
judikatury vykládající trestní zákon v tomto směru v době spáchání činu“.
Zmiňované sjednocující rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu podmínky
trestnosti zpřísňuje, čímž by dle názoru odvolacího soudu byla „porušena zásada
časové působnosti trestních zákonů“. S uvedeným právním názorem odvolacího
soudu však podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit.
Ačkoliv podle státního zástupce odvolací soud posoudil skutková zjištění
nalézacího soudu jako správná, přičemž uvedl, že lze akceptovat i závěr soudů
obou stupňů spočívající v tom, že nedovodily v případě obviněných naplnění
znaku spáchání činu členy organizované skupiny, nelze podle jeho názoru
souhlasit se závěrem, že by obvinění H. B. a M. W. svým jednáním
nenaplnili znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy znak spáchání činu „ve značném rozsahu“.
Podle skutkových zjištění soudů I. a II. stupně obviněný M. W. dílem sám,
dílem jako spolupachatel s již odsouzeným J. H. , postupně v období od 23. 6.
2010 do 27. 5. 2011 ve čtyřech případech prodal či nabídnul jinému celkem více
jak 270 g směsi kokainu obsahující 78,793 g účinné látky a dále v období od
dubna do června 2010 nejméně v sedmi případech prodal jinému omamnou látku
kokain v množství od 0,5 g do 1 g za částku 2.200 Kč za gram, a obviněný H.
B. ve svém bytě přechovával celkem 282,51 g směsi kokainu a ředících přísad,
obsahující 82,53 g účinné látky určené pro další distribuci.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že při řešení otázky, zda se v konkrétních
případech jedná o spáchání činu „ve značném rozsahu“, je třeba vycházet z
kritérií vymezených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15
Tdo 1003/2012, jímž velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu sjednotil
předchozí nejednotnost při posuzování znaků spočívajících ve spáchání trestného
činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a
s jedy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“ ve
smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. V tomto
směru dále připomněl, že pro závěr o naplnění uvedených znaků je východiskem
desetinásobek množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku
obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č.
467/2009 Sb., označeno jako „množství větší než malé“. „Větším rozsahem“ je pak
desetinásobek množství většího než malého a „značným rozsahem“ je desetinásobek
takto určeného většího rozsahu. U kokainu se za „množství větší než malé“
považuje více než 1 g drogy, přičemž nejmenším množstvím účinné látky je 0,54
g, z čehož vyplývá, že podle sjednocujícího výkladu je větší rozsah stanoven
hranicí 5,4 g účinné látky a značný rozsah hranicí 54 g účinné látky.
Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, sice pozbyly
platnosti § 2 a příloha č. 2 zmíněného nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění
nařízení vlády č. 4/2012 Sb., odmítl však závěry odvolacího soudu z této
skutečnosti vyplývající, nehledě na skutečnost, že z odůvodnění napadeného
usnesení vyplývá, že odvolací soud pominul intertemporální účinky tohoto
nálezu, jak jsou v něm výslovně zmíněny (srov. odstavec 36 nálezu) a podle
něhož: „Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak, že se
odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce
zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit proto pouze pro futuro (do
budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání
napadené právní úpravy (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010, ST
31/59 SbNU 607; aj.). Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným
případům, by totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení, v rozporu se smyslem
tohoto nálezu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012,) k vyšší
míře právní jistoty. Kvůli rozdílům mezi shora citovanou ustálenou přísnější
rozhodovací činností obecných soudů a mírnějším řešením zvoleným vládou díky
napadenému zmocňovacímu zákonnému ustanovení, a to rozdílu postrádajícího
jakékoliv racionální ústavněprávní zdůvodnění, proto není materiální a tím ani
formální důvod pro případný postup podle § 71 odst. 1 zákona“ (pozn. míněn
zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Nejvyšší státní zástupce tedy dovodil, že jestliže k jednání obviněných mělo
docházet v období roku 2010 – 2011, nelze citovaný nález s odkazem na jeho
závěry v daném případě uplatnit. V tomto směru odkázal na i na aktuální
rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 690/2013, v němž
je vyjádřena použitelnost referenčních hodnot stanovených množství omamných a
psychotropních látek dle zrušené části nařízení vlády č. 467/2009 Sb., i po
zrušovacím nálezu Ústavního soudu. Tyto stanovené hodnoty tak lze považovat za
relevantní, a to přinejmenším do doby, než soudní praxe dojde případně k jinému
závěru, pro což obiter dictum Ústavní soud pléduje ve svém citovaném nálezu
(srov. odstavec 34. zmiňovaného nálezu).
Podle nejvyššího státního zástupce je proto v nyní projednávané věci namístě
vycházet z kritérií rozsahu, jak vyplývají z výše citovaného sjednocujícího
rozhodnutí Nejvyššího soudu. V případě omamné látky kokainu je tak hranice
„značného rozsahu“ vymezena 54 g účinné látky, přičemž je z ustálených
skutkových zjištění soudů obou stupňů nepochybné, že oba obvinění svým jednáním
uvedenou hranici překročili. Současně dodal, že vedle množství drogy, s níž
pachatel nakládá některým ze způsobů uvedeným v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, je
jako rozhodujícího hlediska pro stanovení rozsahu posuzovaného trestného činu v
souladu s ustálenou judikaturou nutno vzít v úvahu i další okolnosti činu,
které by v některých odůvodněných případech mohly vést i k závěru o nenaplnění
takového rozsahu, byť by množství drogy dosáhlo stanoveného desetinásobku
rozhodného pro daný rozsah, resp. by jej jen nevýrazně přesáhlo. O takový
případ se však v posuzované věci nejedná, neboť oběma soudy konstatované
množství drogy významně přesahuje výše uvedenou judikatorně vymezenou hranici,
přičemž o množství účinné látky nevznikají žádné pochybnosti, neboť tato byla
náležitě zjištěna. Zároveň ze skutkových zjištění soudů nevyplývají žádné
okolnosti, které by svou povahou odůvodňovaly použití mírnější právní
kvalifikace. Naopak množství drogy, které obviněný M. W. prodal či nabídl
jinému, představuje více jak 1.500 dávek běžného konzumenta a množství drogy
přechovávané pro jiného obviněným H. B. odpovídá více jak 1.600 dávkám
běžného konzumenta. Nejvyšší státní zástupce tedy dovodil, že jednání obou
obviněných lze podřadit pod kvalifikační znak „značného rozsahu“, na jehož
naplnění lze usuzovat nejen ze shora specifikovaného množství distribuované či
pro jiného držené látky, ale i z dalších okolností případu, zejména s ohledem
na druh přechovávané omamné látky, na skutečnost, že kokain byl v daných
případech jednoznačně určen k další distribuci, byl poměrně vysoké kvality a
potenciálně způsobilý ohrozit na zdraví větší počet osob, přičemž oba obvinění
se skutků dopustili výlučně ze zištných důvodů. Okolnosti, za nichž byly
posuzované skutky spáchány, jsou tudíž takové povahy, že úvahy o naplnění
kvalifikované skutkové podstaty podporují.
Soudy obou stupňů tak při posouzení věci citované judikatorní usnesení velkého
senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, zcela pominuly a své
argumenty týkající se rozsahu spáchání trestného činu nesprávně opřely o v té
době již překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1103/2011. Za
nepodloženou a zavádějící označil nejvyšší státní zástupce úvahu odvolacího
soudu o nemožnosti nalézacích soudů přihlédnout k aktuální judikatuře
vztahující se k posuzované problematice a o nutnosti vycházet toliko z
judikatury vykládající zákon v době spáchání činu, neboť pro sjednocování
rozhodovací praxe je žádoucí, aby soudy naopak vycházely z judikatury aktuální.
Podle nejvyššího státního zástupce je tak zřejmé, že projednávané skutky ve
vztahu k obviněným H. B. a M. W. , byly nesprávně právně posouzeny pouze
jako přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv vykazují všechny
znaky skutkové podstaty zvlášť závažných zločinů nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2
písm. c) tr. zákoníku. Nalézací soud tak své rozhodnutí podle státního zástupce
zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud odvolací, pokud
tuto vadu právního posouzení skutku obou obviněných nenapravil a odvolání
státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, svoje rozhodnutí
zatížil též vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 61 To 242/2013, a dále
zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal
Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obvinění nevyjádřili.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy a v daném
případě je namítána druhá alternativa spočívající v tom, že odvolateli sice
nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v
řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám
zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
eventuelně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro
něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud
tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z právě uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky uvedené v dovolání lze podřadit pod
uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatou
dovolání nejvyššího státního zástupce je námitka, že skutky popsané pod bodem
II./1.-5. ve vztahu k obviněnému M. W. a pod bodem III. ve vztahu k
obviněnému H. B. , byly nesprávně posouzeny pouze jako přečiny nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv zjištěné okolnosti nasvědčují spáchání činu
ve značném rozsahu a vykazovaly tak všechny znaky skutkové podstaty zvlášť
závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku.
Nejvyšší soud konstatuje, že v otázce, zda se v konkrétním případě jedná o
spáchání činu „ve značném rozsahu“, tedy zda došlo k naplnění tohoto znaku
kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je třeba vycházet z kritérií, jak byla
vymezena v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn.
15 Tdo 1003/2012. Tímto rozhodnutím velký senát trestního kolegia Nejvyššího
soudu sjednotil jistou dřívější nejednotnost při posuzování znaků zmíněného
trestného činu spočívajících v jeho spáchání "ve větším rozsahu", "ve značném
rozsahu" a "ve velkém rozsahu".
Rozhodujícím hlediskem pro stanovení rozsahu spáchání tohoto trestného činu je
množství drogy, kterou pachatel vyrobil nebo s níž dále nakládal způsobem
uvedeným v § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Na naplnění určitého rozsahu trestného
činu (většího, značného, velkého) je možné usuzovat i z dalších okolností.
Například z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou nebo distribuovanou
látku pachatel buď utržil, anebo utržit chtěl či mohl, z délky doby, po niž
pachatel neoprávněně nakládal s uvedenými látkami, z okruhu osob, pro které
byly tyto látky určeny, ze způsobu, jakým pachatel nakládal s uvedenými
látkami, z intenzity újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů
vyrobených či distribuovaných drog, případně též z jiných skutečností. Byť tyto
další okolnosti mohou v konkrétním případě odůvodnit naplnění určitého rozsahu
spáchání tohoto trestného činu i v případě, že hlavní kritérium spočívající v
množství drogy, jež pachatel vyrobil či s jímž jiným způsobem nakládal,
nedosahuje předpokládané hranice, je třeba tyto další okolnosti považovat za
kritéria pomocná, která se uvedeným způsobem projeví pouze v případě, že
množství drogy, jakožto hlavní kritérium pro naplnění určitého rozsahu
spáchání, se v konkrétním případě skutečně dostatečně přibližuje oné stanovené
množstevní hranici. Jednotlivé rozsahy (větší, značný, velký) spáchání tohoto
trestného činu jsou určovány primárně násobkem určitého množství drogy, aby tím
byla plynule, s odpovídajícím odstupem a dostatečně diferencovaně vystižena
gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání činu, a tím i jeho
závažnost. Současně není k dispozici žádné jiné spolehlivé vodítko, které by
umožnilo lépe kvantifikovat jednotlivé rozsahy spáchání tohoto trestného činu,
a to při současném poskytnutí potřebné míry určitosti při odlišování
jednotlivých rozsahů spáchání tohoto trestného činu.
Znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve
velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr.
zákoníku, tak lze dovodit z určitého násobku takového množství omamné látky,
psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku,
které lze označit jako „množství větší než malé“. Za „větší rozsah“ se považuje
desetinásobek množství většího než malého. O „značný rozsah“ se jedná tehdy,
jde-li o desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je
desetinásobek popsaným způsobem stanoveného značného rozsahu. Základem by měl
být násobek množství účinné látky (drogy). Jen v případě, když nelze zjistit
přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již
spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou
pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §
283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel v zákoně
uvedeným způsobem manipuloval s drogou v její obvyklé kvalitě.
Podle sjednocujícího výkladu, přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého
senátu Nejvyššího soudu, se u kokainu za „množství větší než malé“ považuje
více než 1 g drogy, přičemž nejmenším množstvím účinné látky je 0,54 g. Z toho
vyplývá, že větší rozsah je stanoven hranicí 5,4 g účinné látky a značný rozsah
hranicí 54 g účinné látky. Z tohoto množství drogy je při určování jednotlivých
rozsahů namístě vycházet i nadále, přestože v důsledku rozhodnutí Ústavního
soudu nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, pozbývá dnem jeho
vyhlášení ve Sbírce zákonů (23. 8. 2013) platnosti § 2 a příloha č. 2 nařízení
vlády č. 467/2009 Sb. Je tomu tak nejen proto, že se intertemporální účinky
nálezu odvíjí ex nunc – nosné důvody lze proto uplatnit pouze pro futuro,
nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání zrušené právní
úpravy, ale rovněž z toho důvodu, že takto stanovené množství do jisté míry
odráží rovněž poznatky současné lékařské vědy o vlivu omamných a psychotropních
látek a jedů na lidský organismus, způsob zneužívání těchto látek i působení
jejich zneužívání na lidskou společnost jako takovou, na což lze usuzovat z
toho, že zrušená příloha nařízení vlády se při stanovení jednotlivých množství
zakázaných látek opírala o výsledky činnosti široké meziresortní expertní
skupiny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo
690/2013).
Obviněný M. W. podle skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku prodal či nabídnul jinému celkem více jak 270 g
(konkrétně 278,81) směsi kokainu obsahující 78,793 g účinné látky (kokain báze)
a dále nejméně v sedmi případech prodal jinému kokain v množství od 0,5 g do 1
g. Obviněný H. B. pak podle skutkových zjištění ve svém bytě přechovával
celkem 282,51 g směsi kokainu a ředících přísad obsahující 82,53 g účinné látky
(kokain báze) určené pro další distribuci. U obou obviněných se tedy jedná o
přibližně stejné množství účinné látky okolo 80 g, což výrazně přesahuje spodní
hranici značného rozsahu stanoveného v množství 54 g účinné látky. V
posuzovaném případě je tedy při stanovení znaku rozsahu spáchání uvedeného
trestného činu zcela namístě vycházet z výkladu tohoto znaku uvedeného v
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo
1003/2012. Nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že je nutno vycházet
toliko z judikatury vykládající zákon v době spáchání činu, když tento názor
odporuje ustálenému výkladu práva i soudní praxi. Odvolací soud v podstatě
postupoval podle ustanovení § 2 tr. zákoníku o časové působnosti, které se ale
týká časové působnosti trestních zákonů a nikoliv soudní judikatury. Je obecně
známé, že judikatura se vyvíjí a v případě nutnosti některé nejasné otázky a
rozhodování v aplikační praxi soudů sjednotit a jednoznačně vysvětlit, Nejvyšší
soud takovéto případy řeší např. vydáním výkladového rozhodnutí velkého senátu,
jak tomu bylo i v případě shora zmiňovaného usnesení. Toto rozhodnutí
Nejvyššího soudu přitom časově předchází i rozhodnutí soudů obou stupňů v
projednávané věci, tudíž tyto jej mohly relevantně zohlednit při svém
rozhodování a úvahách o znaku spáchání činu „ve značném rozsahu“. Zejména pak
soud odvolací, který ve věci, na rozdíl od soudu I. stupně, rozhodl až po sedmi
měsících od předmětného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, jeho
existence mu byla známa, ale v důsledku nesprávného názoru na jeho použitelnost
neaplikoval jeho závěry na své rozhodnutí. Z výkladu znaku rozsahu spáchání
projednávaného trestného činu, uvedeného ve zmiňovaném usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu, lze vycházet i po publikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, jak vyplývá z jeho odůvodnění stran
intertemporálních účinků a také z důvodů zrušení přílohy č. 2 nařízení vlády č.
467/2009 Sb.
V daném případě soudy proto nesprávně posoudily otázku naplnění znaku
kvalifikované skutkové podstaty „ve značném rozsahu“, když skutky popsané ve
výroku odsuzujícího rozsudku je namístě správně posoudit jako zvlášť závažný
zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitkami
uvedenými v dovolání nejvyššího státního zástupce tak byl naplněn uplatněný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud nejvyšší státní
zástupce v dovolání odkázal také na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l
) tr. ř., také tento shledal Nejvyšší soud naplněným, přičemž v podrobnostech
odkazuje na závěry uvedené shora k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na jehož existenci byl tento druhý důvod dovolání založen.
Ve světle uvedeného shledal Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce
jako důvodné, a proto z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1, odst. 2
věta první tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr.ř., usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 61 To 242/2013,v části
týkající se obviněných H. B. a M. W. zrušil. Současně podle § 265k odst. 2
věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Městskému soudu v Praze v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze předmětnou trestní věc znovu projedná, přičemž je vázán
právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1
tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.