U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 2010 v
Brně, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. R., které podal proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 3 To 207/2009, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 223/2007, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 3 To 207/2009,
zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Ostravě
ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 2 T 223/2007, v celém rozsahu, když pouze formálně
znění výroku o vině shledal nepřesným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve
věci rozhodl tak, že obviněného R. R. uznal vinným trestným činem vydírání
podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. dílem dokonaným dílem nedokonaným
ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Podle § 235 odst. 2 tr. zák. pak
obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců,
se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému také trest
propadnutí směnky vystavené dne 13. 8. 2007 Ing. A. G. O vině a trestu tak
rozhodl odvolací soud stejně, jako soud I. stupně ve zrušeném rozsudku.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím (stručně uvedeno), že dne 25.
8. 2007 v O.-H., v bytě nájemce Ing. A. G., jako osoba jednající za obchodní
společnost REKIN, s. r. o., při jednání o vrácení ceny za převod členských práv
v bytovém družstvu, když do bytu vstoupilo nejméně 10 dosud neustanovených mužů
romského etnika, kteří obstoupili poškozeného Ing. A. G., dva z nich si k němu
přisedli, vyhrožovali mu fyzickou likvidací, a jeden z nich jej udeřil pěstí do
obličeje, počal obviněný R. R. požadovat po poškozeném vystavení směnky ve
prospěch obchodní společnosti REKIN, s. r. o., na částku 600.000,- Kč, když s
tím poškozený nesouhlasil, bylo mu ze strany mužů romského etnika vyhrožováno
fyzickou likvidací, pokud nepřistoupí na požadavek obviněného R. R. a
nepodepíše směnku, na což obviněný R. R. reagoval souhlasným pokyvováním
hlavou, vzápětí jej stejný muž romského etnika, který jej předtím udeřil do
obličeje, začal škrtit, v důsledku čehož se poškozený podvolil požadavkům
obviněného R. R. a směnku vystavil na částku 586.000,- Kč, kterou však
neuhradil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v
porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání konaném o odvolání
dne 31. 7. 2009. O tomto veřejném zasedání jej odvolací soud pouze vyrozumíval,
ale protože nebyl zastižen v místě doručování, zásilku si ani následně
nevyzvedl, protože se o jejím uložení nedozvěděl. Po vrácení nevyzvednuté
zásilky ji odvolací soud vyhodnotil jako doručenou podle § 64 odst. 2 tr. ř. a
odvolání projednal v jeho nepřítomnosti podle § 202 odst. 2 tr. ř. Podle názoru
obviněného dal odvolací soud předem najevo, že nehodlá vyhovět námitkám v
odvolání, a to tím, že jej k veřejnému zasedání nepředvolal, ale pouze jej o
jeho konání vyrozumíval. Nepředvolání k veřejnému zasedání považuje za hrubý
zásah do svého práva na obhajobu, když i v rámci veřejného zasedání může uvádět
nové skutečnosti, vyjadřovat se k věci, a povinností soudu je vyjádřit se k
návrhům, což v nepřítomnosti obviněného není možné. Protože u obviněného, který
je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání v jeho
nepřítomnosti konat, jen pokud výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném
zasedání vzdává, podle obviněného tím zákonodárce zvýhodňuje tuto skupinu osob,
a naopak diskriminuje osoby, které ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody nejsou. Tento stav odvolací soudy zneužívají, pouhým vyrozumíváním o
veřejném zasedání obchází taxativní výčet doručovaných zásilek bez možnosti
doručení uložením a zkracují tím obviněné na jejich právech.
V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předně
poukazuje na to, že jediným usvědčujícím důkazem, který byl soudem bezvýhradně
akceptován, jsou výpovědi údajného poškozeného Ing. A. G., s kterými však
nekoresponduje výpověď žádné jiné osoby vyslechnuté ve věci. Výpověď
poškozeného tak stojí zcela osamoceně vůči dalším důkazům, které svědčí zcela v
jeho prospěch. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že nezajistily
provedení všech nezbytných úkonů, zejména ohledání místa činu a prověrku na
místě, záznam kamerového systému v Shopping parku, jejichž provedením by bylo
možno zjistit totožnost a pohyb osob, které se měly podílet na protiprávním
jednání, resp. prověřit věrohodnost výpovědi poškozeného. Tímto postupem bylo
zmařeno řádné zadokumentování věci, možnost prověření či vyvrácení jeho
obhajoby. Přitom je obviněn pouze on, když se orgány činné v trestním řízení
nevypořádaly s dalšími údajnými spolupachateli, a nelze jej proto uznat vinným
trestným činem, kde je podmínkou spáchání s nejméně dalšími dvěma osobami.
V další části dovolání pak obviněný poukazuje zejména na výpovědi svědků P. P.,
G. S., části jejich výpovědi konfrontuje s výpovědí poškozeného, a na základě
toho zpochybňuje pravdivost a věrohodnost výpovědi poškozeného. Namítá rovněž
nedostatečné poučení svědků manželů K. u hlavního líčení, kdy byli poučeni
podle § 100 tr. ř. pouze ve vztahu k němu jako obviněnému, ale podle jeho
názoru měli být z hlediska způsobení nebezpečí trestního stíhání poučeni i ve
vztahu k dosud neustanoveným pachatelům, u nichž lze předpokládat, že se jedná
o jejich rodinné příslušníky. Obecně obviněný také namítá, že usnesení o
zahájení trestního stíhání v jeho trestní věci nesplňuje základní zákonné
požadavky a bylo mu doručeno bez jeho předchozího výslechu jako podezřelého
podle § 76 odst. 3 tr. ř., za dodržení ustanovení § 76 odst. 5 tr. ř.
Obviněný tak ve své věci shledává porušení zásady „in dubio pro reo“,
zdůraznil, že pouhé podezření nepostačuje k odsouzení a poukázal v souvislosti
s tím na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (A-146) a nález Ústavního
soudu ČR sp. zn. I. ÚS 910/07.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného
rozsudku jej zprostil obžaloby, případně věc vrátil, ale jinému soudu než
Krajskému soudu v Ostravě. Současně navrhl, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř.
odložen výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že obviněný byl vyrozumíván o konání veřejného zasedání na adresu,
kterou u hlavního líčení za podmínek § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. označil za
účelem doručování. Pokud obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 11 Tdo 18/2007, poukázala státní zástupkyně na jeho závěr, že pouhé
vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání by bylo možno považovat za
zásah do práva na obhajobu pouze v případě, že odvolací soud hodlá v jeho
průběhu provádět další dokazování. O takovou situaci se ale v tomto případě
nejednalo a přítomnost obviněného tak nebyla nezbytná. Protože vyrozumění
obviněného i fikce doručení byly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního
řádu, nebylo postupem soudu obviněnému zabráněno v uplatnění jeho práva na
obhajobu. Proto státní zástupkyně považuje námitky obviněného v rámci důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za zjevně neopodstatněné.
K námitkám ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupkyně uvedla, že jsou v souladu se setrvalou obhajobou obviněného
uplatněnou i v řízení o odvolání, ale nevyplývá z nich žádná konkrétní hmotně
právní námitka. Dovolání je založeno pouze na úvahách týkajících se hodnocení
provedených důkazů a nemůže tak být kvalifikovaným podnětem dovolacího
přezkumu, protože dovolací soud není další odvolací instancí a nemůže proto
přezkoumávat dosavadní postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Státní
zástupkyně přitom neshledala ani podmínky výjimečného zásahu do skutkového
stavu věci, přičemž již odvolací soud se s těmito námitkami obviněného logicky
a přesvědčivě vypořádal. S jistou mírou tolerance státní zástupkyně za jedinou
kvalifikovanou námitku považuje tvrzení obviněného, který na podkladě chybějící
identifikace doposud nestíhaných osob (spolupachatelů) dovozuje nenaplnění
kvalifikačního znaku „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu § 235 odst. 2 písm.
b) tr. zák. Netotožnění těchto osob, ale podle státní zástupkyně nemá vliv na
naplnění tohoto znaku. Navrhla proto, aby bylo dovolání jako zjevně
neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Jak vyplývá z výše citovaných námitek obviněného ohledně tohoto
důvodu dovolání, jeho existenci nespatřuje v porušení příslušných ustanovení
trestního řádu v souvislosti s jeho vyrozuměním o konání veřejného zasedání o
jeho odvolání ale domáhá se toho, že měl být k veřejnému zasedání předvolán.
Tím by došlo podle § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. k vyloučení možnosti uložení
doručované zásilky, které je naopak možné v případě pouze vyrozumění o jeho
konání, a neuplatnila by se tak ani tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr.
ř., podle které se poslední den lhůty deseti dnů od uložení, považuje za den
doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení
zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Existenci důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak obviněný spatřuje v samotném
znění příslušných ustanovení trestního řádu, které považuje za diskriminační.
Takováto námitka ale není způsobilá založit existenci důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož předpokladem je toliko porušení ustanovení
o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a nikoli
subjektivní názor obviněného o tom, jak by měl zákon danou problematiku
upravovat. Ohledně tohoto důvodu dovolání tak bylo dovolání podáno z jiného
důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Na okraj lze uvést, že obviněný si byl velmi dobře vědom, že je proti němu
vedeno trestní stíhání, a podal-li sám odvolání, také věděl, že u odvolacího
soudu se bude konat jednání o tomto jeho odvolání. Předmětnou adresu přitom sám
uvedl jako adresu pro doručování zásilek soudu, a tak musel očekávat, že právě
na tuto adresu bude obesílán i soudem odvolacím. To zvlášť za situace, kdy
podle rejstříku trestů se v minulosti již 5x zodpovídal za své jednání před
soudem, má bohaté zkušenosti z průběhu trestního stíhání a také s doručováním
zásilek. Pokud za této situace neprojevil dostatečnou obezřetnost, nestřežil
svá práva a nevěnoval pozornost doručovaným zásilkám, je pouze jeho vinou, že
se o konání veřejného zasedání nedověděl a sám se tak zbavil možnosti uplatnil
svá práva ve veřejném zasedání. Pokud soud nepovažoval účast obviněného ve
veřejném zasedání o odvolání za nutnou, byla účast obviněného na tomto zasedání
jeho právem, a nelze jej proto k účasti nutit předvoláním. Navíc tvrzení
obviněného, že se o uložení zásilky nedozvěděl, a tedy ve svém důsledku nevěděl
ani o konání veřejného zasedání dne 31. 7. 2009, zpochybňují skutečnosti
vyplývající z trestního spisu. Jednak, již jeden a půl měsíce (17. 6. 2009)
před konáním veřejného zasedání podal obviněný u Ústavního soudu ČR ústavní
stížnost (ve věci vyloučení soudců odvolacího soudu), ve které žádal o
projednání věci mimo pořadí právě z toho důvodu, že odvolací soud již na den
31. 7. 2009 nařídil veřejné zasedání. Dále dne 29. 6. 2009 žádal obhájce
obviněného z důvodu dovolené o přeložení termínu veřejného zasedání z 31. 7.
2009 na pozdější termín s tím, že obviněný nesouhlasí s jeho zastoupením jiným
advokátem.
Další důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného ale ani ohledně tohoto důvodu dovolání z podstatné části
neodpovídají uvedeným požadavkům na jejich hmotně právní povahu. Obsáhlé
námitky obviněného jsou zaměřeny zejména na zpochybnění věrohodnosti výpovědi
poškozeného, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti
úplnosti dokazování. V podstatě shodné námitky přitom obviněný uplatnil již v
odvolání. Obviněný ale nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu a tytéž
námitky uplatňuje i v dovolání, čímž staví Nejvyšší soud do role dalšího
odvolacího soudu, která mu ale podle zákona zjevně nepřísluší. Dovolací soud
přezkoumává napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně uvedených vad v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., mezi kterými nejsou vady spočívající v
nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, resp. v hodnocení důkazů, či
neúplnosti dokazování, jak namítá obviněný. Takovéto námitky nemůžou proto
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Přitom obviněný ve své ryze skutkové argumentaci také interpretuje výpověď
svědka P. P. v rozporu se skutečným obsahem jeho výpovědi, když tvrdí, že podle
výpovědi P. P. se tento předem dohodl s poškozeným na schůzce na místě činu dne
25. 8. 2007. Z toho dovozuje nepravdivost výpovědi poškozeného, že netušil, že
někdo do bytu přijde. Svědek P. P. totiž naopak potvrdil pravdivost této
výpovědi poškozeného, když v hlavním líčení uvedl, že se chtěl s poškozeným
sejít, tento mu však nebral telefon. Protože se dověděl od J. M., že bylo
setkání domluveno na sobotu (25. 8. 2007), dohodl se s obviněným, že na tuto
schůzku půjde místo něj.
Pod uplatněný důvod dovolání nespadá ani námitka obviněného ohledně nedostatků
usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. Předně je
nutno uvést, že obviněný pouze obecně namítá, že toto usnesení nesplňuje
základní požadavky, a vůbec nekonkretizuje jaké vady v popisu skutku, nebo v
odůvodnění usnesení spatřuje. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu, aby na
základě nekonkrétní obecné námitky sám vyhledával, či zjišťoval, jakými vadami
by namítané rozhodnutí mohlo trpět a jakou vadu mohl mít asi obviněný na mysli.
Podstatné však je, že námitka proti usnesení o zahájení trestního stíhání se
týká otázky samotné opodstatněnosti trestního stíhání a tedy jeho přípustnosti
(též případně v souvislosti s promlčením trestního stíhání). Takovéto námitky
lze v dovolání uplatňovat pouze prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod,
ale obviněný neuplatnil.
Ani v tomto případě není navíc argumentace obviněného v souladu se skutečností,
když namítá, že mu usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno dne 26.
8. 2007, a to bez jeho předchozího výslechu jako podezřelého, který měl být
proveden podle § 76 odst. 3, 5 tr. ř. Na č. l. 32 tr. spisu je totiž protokol o
výslechu R. R. jako podezřelého ze dne 26. 8. 2007, tj. ze dne kdy byl
policejním orgánem zadržen.
Ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně k dovolání, shledal Nejvyšší soud jako
jedinou hmotně právní námitku, odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., námitku obviněného, že jej nelze uznat vinným spácháním
trestného činu nejméně se dvěma osobami podle § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák.,
když byl obviněn pouze on sám a o účasti těchto dalších osob na trestném činu
nebylo žádným způsobem rozhodnuto. Tato námitka je ale zjevně neopodstatněná.
Jak uvedla již státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, na posouzení otázky,
zda obviněný spáchal trestný čin za splnění této kvalifikované okolnosti, nemá
vliv skutečnost, že žádná z těchto dalších osob nebyly ztotožněna. Podstatné
je, že spáchání trestného činu v součinnosti s nejméně 10 dosud neustanovenými
muži romského etnika je součástí popisu skutku.
Protože podstatná část námitek obviněného neodpovídá uplatněným důvodům
dovolání a jediná hmotně právní námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou,
bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš