7 Tdo 410/2015

7 Tdo 410/2015-41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 3. června 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného O. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 67 To 275/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 84/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 3 T 84/2013, byl obviněný O. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obviněný se uvedeného zločinu dopustil tím, že ad 1) v době od 5. 2. 2013 do 7. 3. 2013 pod smyšlenými záminkami a v úmyslu vylákat od Z. Z. finanční prostředky, které následně použil pro vlastní potřebu, a) dne 5. 2. 2013 kolem 09:50 hod v P., M. H. č. ...., v restauraci McDonalds – LETNÁ, pod záminkou poskytnutí úplatku pro pracovníka pojišťovny, který z jeho havarovaného vozidla tovární značky Mercedes udělá “totálku“ a získá tak finanční plnění z pojistné události ve výši 2.000.000,- Kč, vylákal finanční částku ve výši 42.000,- Kč, s příslibem, že jí tyto peníze vrátí v okamžiku, kdy mu bude pojistka vyplacena, přičemž doposud tak neučinil, b) dne 11.

2.2013 v P., v ul. J. ...., v sídle pobočky České spořitelny, a.s., pod záminkou koupě osobního motorového vozidla, vylákal od poškozené finanční prostředky ve výši 165.000,- Kč, které mu Z. Z. předala v sídle pobočky poté, co peníze v hotovosti vybrala, přičemž jako garanci návratu půjčky ji obžalovaný předal prohlášení, že tyto vrátí ve výši 175.000,- Kč ve lhůtě do 10. 3. 2013, přičemž doposud tak neučinil, c) v době od 5. 2. až 7. 3. 2013 v P., R. ul., před budovou Dopravního podniku Praha – Autobusy, vylákal od poškozené za účelem nákupu léku na vlastní srdeční potíže finanční částku ve výši 6.500,- Kč, s příslibem jejího vrácení, přičemž doposud tak neučinil, d) dne 26.

2. 2013 v místě bydliště poškozené, pod smyšlenou záminkou nutných oprav vozidla, které mělo patřit jeho dceři B., vylákal od ní částku ve výši 15.000,- Kč s příslibem, že je vrátí na její běžný účet, přičemž doposud tak neučinil, e) dne 7. 4. 2013 v 18:00 hod. v P., S. ...., u bankomatu České spořitelny, a.s., pobočka OD Hornbach, pod smyšlenou záminkou na vyplacení svého dluhu „rusákům“, kteří mu vyhrožují ublížením jeho mladší dceři K., poškozená Z. Z. po výběru finanční částky ve výši 10.000,- Kč mu tyto předala s příslibem, že část z dosavadních půjček v částce 100.000,- Kč vrátí do 11.

4. 2013 a zbytek dluhu vrátí do 20. 4. 2013, kdy bude mít možnost vybrat ze sejfu banky disponibilní finanční částku ve výši 7.000.000,- Kč, přičemž doposud tak neučinil, čímž poškozené Z. Z. způsobil škodu ve výši 238.500,- Kč, ad 2) v době od 3. 2. 2013 do 7. 3. 2013, pod smyšlenými záminkami a v úmyslu vylákat od V. P. finanční prostředky, které následně použil pro vlastní potřebu, a) dne 3. 2. 2013 v H. K., W. ...., v bytě H. V., pod smyšlenou záminkou zaplacení zálohy na koupi penzionu RUDOLF II., v H.

T., R. ..., vylákal finanční částku ve výši 100.000,- Kč, b) dne 7. 2. 2013 v P., v ul. H., před budovou pošty, na parkovišti OC Chodov, pod smyšlenou záminkou na vyplacení kuchaře penzionu RUDOLF II., v H. T., vylákal finanční částku ve výši 39.000,- Kč s příslibem tuto vrátit, přičemž doposud tak neučinil, čímž poškozené V. P., způsobil škodu ve výši 139.000,- Kč, ad 3) v době od 17. 1. 2013 do 31. 1. 2013, pod smyšlenými záminkami a v úmyslu vylákat od D. Š. finanční prostředky, které následně použil pro vlastní potřebu, a) v době od 17.

1. do 20. 1. 2013, v P., A. ul., v nezjištěné kavárně, pod smyšlenou záminkou zaplacení školního výletu pro dceru K.

do Rakouska, vylákal finanční částku ve výši 7.500,- Kč, s příslibem jejich vrácení do 6. 2. 2013, přičemž doposud tak neučinil, b) dne 28. 1. 2013 v 08:00 hod. v P. , L. ...., v nákupním centru ALBERT, pod smyšlenou záminkou na cestovní výlohy do Š., kde se mělo nacházet jeho ukradené osobní motorové vozidlo, vylákal finanční částku ve výši 4.000,- Kč, s příslibem jejího vrácení do 6. 2. 2013, přičemž doposud tak neučinil, c) v době od 29. 1. do 31. 1. 2013 v P., P. ..., v místě trvalého bydliště D.

Š., pod smyšlenou záminkou na zaplacení zprostředkování poskytnutí úvěru ve výši 5.000.000,- Kč a za účelem získání dotace od Evropské unie na koupi penzionu Nový Taškent, G. ul., P., se zástavou jeho bytu v P. – S., kterého měl být spolumajitelem, ačkoliv žádnou nemovitost v České republice nevlastnil, se pokusil vylákat finanční částku ve výši 139.000,- Kč, avšak D. Š. mu odmítla půjčku poskytnout, přičemž obžalovaný neměl v úmyslu pro případ poskytnutí těchto finančních prostředků tyto poškozené vrátit, čímž D.

Š. by způsobil celkovou škodu ve výši 150.500,- Kč, čímž poškozeným přímým jednáním způsobil škodu ve výši 477.000,- Kč a ve stadiu pokusu ve výši 139.000,- Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil i přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 2 T 124/2004, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 11. 4. 2010 s dohledem, který mu byl dne 17.

8. 2008 změněn na trest odnětí svobody nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, z výkonu kterého byl podmíněně propuštěn dne 20. 8. 2012 se stanovením zkušební doby s dohledem do 20. 8. 2015.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 67 To 275/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že všechny skutky popsané v rozsudku soudu I. stupně „nesplňují“ skutkovou podstatu žádného trestného činu a nejsou postižitelné normami trestního práva. Jako příklad u skutku popsaného pod bodem ad) 1 písm. c) poukazuje na nesprávnou konstrukci skutkové věty, která podle něj nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, neboť v ní není uvedeno, že by pachatel neměl v úmyslu peníze vrátit a popis skutku neodpovídá skutkové podstatě žádného trestného činu. V případě trestného činu podvodu musí být úmyslem pachatele již od počátku peníze nevrátit, což však podle něj ze skutkové věty v žádném případě nevyplývá. Obviněný zopakoval, že skutek neuvádí, že by neměl v úmyslu peněžní prostředky vrátit a zdůraznil, že si peněžní prostředky půjčoval výlučně na vlastní jméno a chtěl je vrátit, peníze byly zajištěny směnkou a následně i uznáním dluhu, přičemž obviněný se domnívá, že jediným důvodem jeho odsouzení je jeho trestní minulost, kdy na něj bylo nahlíženo ihned jako na podvodníka. Dále uvedl, že jeho jednání nelze považovat za jednání „splňující“ znaky trestného činu také s ohledem na podstatu trestného práva jako prostředku ultima ratio. V jeho případě se totiž podle něj jedná o ryze občanskoprávní vztah mezi poškozenými jako věřiteli a jím jako dlužníkem. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, který se zabývá trestněprávní kvalifikací jednání, které má občanskoprávní základ. Zopakoval, že se v daném konkrétním případě jednalo pouze a jedině o půjčky, což podle něj vyplývá z provedeného dokazování. Věřitelé uvedli, že se jednalo o dobrovolné půjčky, věřitelé vždy věděli, na co budou půjčky použity, a z provedeného dokazování bylo podle obviněného zjištěno, že půjčky i k uvedenému účelu použity byly. Důkazy podle něj neprokazují, že by peníze použil pro vlastní potřebu nebo za jiným účelem než bylo sjednáno. Poškození věděli o jeho osobě veškeré podrobnosti včetně trestních odsouzení. Pokud by měl zájem věřitelky okrást či podvést, nevystupoval by pod svou pravou identitou, navíc uvádí, že byl i v domovech věřitelek a pokud by měl zájem páchat trestnou činnost, mohl je okrást, avšak neučinil tak. Svědkyně J. L. vypověděla, že si žil dobře a věřitelka Z. Z. sama uvedla, že ji pozval na rekreační pobyt v hodnotě cca 25.000,- Kč. Zdůraznil, že skutečně několik let žil a pracoval v L.. Jeho úmyslem vždy bylo peníze věřitelům vrátit, což mu znemožnilo zadržení ze strany Policie ČR, kdy nemohl vyzvednout v L. své uložené prostředky. Také zdůraznil, že pohledávka věřitelky Z. Z. dosud není splatná, neboť z její výpovědi podle něj vyplývá, že

pohledávka je splatná až poté, co spolu pojedou do L.. Trestně právní posouzení jeho jednání podle něj odporuje logice smluvní volnosti stran.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a ve věci sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné. Nesouhlasí s tím, že byla v dané věci porušena zásada trestní represe jako ultima ratio, přičemž v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1035/2010. Z popisu namítaných skutků je podle státního zástupce zřejmý úmysl obviněného obohatit se ke škodě cizího majetku uvedením jiného v omyl. V rámci odůvodnění, že pak soud pečlivě rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že šlo o smyšlené záminky, a dovozuje tak zcela logicky, že obviněný s ohledem na zjištěné skutečnosti neměl v úmyslu získané finanční prostředky vrátit, resp. že to ani nebylo v jeho možnostech. Pokud obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, který se zabývá trestně právní kvalifikací jednání, které má občanskoprávní základ, pak má státní zástupce za to, že na případ obviněného nedopadá. Státní zástupce je přesvědčen, že nebylo nutné před aplikací prostředků trestního práva požadovat po poškozených, aby nevrácené peníze vymáhaly nejprve v občanskoprávním řízení (např. prostřednictvím žaloby na vrácení dlužné částky), neboť jednání obviněného vykazovalo takový stupeň společenské škodlivosti, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nemohlo postačovat. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že se shodnými námitkami obviněného se již zabývaly soudy obou stupňů a přesvědčivě se s nimi vypořádal již soud I. stupně. Obviněný v dovolání, v mimořádném opravném prostředku, uplatnil obdobné námitky (z velké části doslovně shodné) jako v odvolání (č. l. 542 a násl. tr. spisu).

Podstatou dovolání obviněného je tvrzení, že jeho jednání nelze především vůbec hodnotit podle norem trestního práva, neboť se jedná o čistě civilní věc, a to o půjčky a v jeho případě, že byla porušena zásada pojetí trestního práva jako ultima ratio. V této souvislosti namítá, že skutky tak jak jsou popsané ve skutkové větě, podle něj nenaplňují znaky žádného trestného činu, přičemž v nich není především vyjádřen jeho úmysl nevrátit půjčené peníze, když tento úmysl on nikdy ani neměl. Nejvyšší soud se zabýval těmito hmotně právními námitkami obviněného, odpovídajícími uplatněnému důvodu dovolání, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněného, jíž brojil proti nesprávné konstrukci skutkové věty, s tím, že skutky tak, jak jsou popsané ve skutkové větě, nenaplňují podle něj skutkovou podstatu žádného trestného činu, když zejména absentuje popis subjektivní stránky. S těmito námitkami nelze souhlasit. Podle rozhodnutí soudu I. stupně se měl obviněný dopustit zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z popisu skutkové věty rozhodnutí soudu I. stupně je zřejmé, že obviněný v době od ledna do března 2013 (v této velmi krátké době) pod různými záminkami vylákal od tří poškozených relativně vysoké finanční částky, které užil pro vlastní potřebu, a které poškozeným nevrátil. Jeho jednání, jak je popsáno pod body ad 1), 2) a 3) výroku o vině, je uvedeno nejprve návětím, podle kterého jednal pod smyšlenými záminkami a v úmyslu vylákat od poškozených finanční prostředky, které následně použil pro vlastní potřebu, když poté jsou jednotlivé záminky podrobně popsány bod po bodu (úplatek pro pracovníka pojišťovny, koupě motorového vozidla, nákup léků, oprava vozidla dcery, zaplacení dluhu, koupě penzionu, atd.).

Z hlediska subjektivní stránky byl u obviněného shledán úmysl přímý. Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, je vhodné uvést, že trestný čin je spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úmysl obviněného nevrátit předmětné peněžní částky, nemusí tedy být ve skutku výslovně uveden, ale musí ze skutkových zjištění vyplývat.

Pokud jde o jednání popsané ve skutkové větě (citované výše) Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou ohledně absence znaků jakéhokoliv trestného činu a zejména podvodného úmyslu neztotožnil. Jednání obviněného naplňuje formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu podvodu včetně subjektivní stránky vyjádřené především slovy „v úmyslu vylákat finanční prostředky“, přičemž také z odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně je zřejmé, že se soudy otázkou naplnění formálních znaků uvedeného trestného činu a zejména subjektivní stránky dostatečně zabývaly. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů (především výpovědí poškozených, dalších svědků a listinných důkazů).

Z obsahu skutkové věty, jakož i z odpovídajících částí odůvodnění rozhodnutí obou soudů jednoznačně vyplynulo, že se obviněný v relativně krátkém období seznámil a udržoval vztah se třemi poškozenými, od kterých prakticky souběžně pod různými záminkami požadoval půjčení finančních prostředků, které užil pro vlastní potřebu a které poškozeným nevrátil, tedy se na jejich úkor obohatil. Obviněnému se podařilo za uvedené období na poškozených vylákat celkem částku 477.000,- Kč a pokusil se vylákat částku ve výši dalších 139.000,- Kč. Nejvyšší soud na tomto místě jen příkladmo zdůrazňuje časovou souvislost podvodného jednání obviněného, který např. dne 3.

2. 2013 vylákal na poškozené V. P. částku 100.000,- Kč, dne 5. 2. 2013 na poškozené Z. Z. částku 42.000,- Kč, dne 7. 2. 2013 opět od poškozené V. P. částku ve výši 39.000,- Kč, dne 11. 2. 2013 opět na poškozené Z. Z. částku 165.000,- Kč, atd. Lze dát za pravdu obviněnému, že mu poškozené poskytovaly peníze dobrovolně (což uznávají i samy poškozené), avšak činily tak z toho důvodu, že je obviněný uváděl v omyl legendami o své osobě, o svých majetkových a rodinných poměrech (o počtu dětí), ale také předstíráním svého citového vztahu k některým z nich.

Z provedených důkazů (výpovědí poškozených) je evidentní, že tvrzení obviněného se rozchází ve skutečnostech, které uváděl poškozeným, jakož i s tvrzeními uváděnými obviněným v řízení před soudem (č. l. 397 tr. spisu). Rozpory byly shledány zejména v jeho tvrzeních ohledně peněz, které by údajně měl mít deponované v Anglii, jejichž existenci ovšem nikdy neprokázal, a zůstala jen v poloze jeho nereálného obecného tvrzení, že tam 7 let pracoval a má částku přes 1 mil. Kč. Přitom sám v hlavním líčení dne 4.

3. 2014 (č. l. 463 tr. spisu) uvedl, že se jedná o peníze ze sázek. Podle svědkyně H. P. ale o sobě tvrdil, že v Anglii má na účtu 6 nebo 7 mil. Kč. Podle svědkyně D. Š. pak o penězích v L. nehovořil, ale sliboval vrácení půjček z úvěru a dotace rovněž v celkové výši cca 7 mil. Kč. Nepravdivé bylo rovněž jeho tvrzení ohledně vlastnictví bytu, rozporná jsou rovněž jeho tvrzení o počtu jeho dětí. Nelze akceptovat ani námitku obviněného, že poškozené měly o jeho osobě veškeré informace a nikdy před nimi neskrýval svou identitu.

Samotná informovanost poškozených o jeho osobě je přitom z hlediska trestní odpovědnosti obviněného bez významu. Navíc tato námitka ani neodpovídá zcela realitě, když svědkyně Z. Z. v hlavním líčení uvedla (viz č. l. 468 tr. spisu), že o své trestní minulosti jí obviněný nic neříkal. Z jednání obviněného tak vyplývá jeho snaha lstivě, za pomoci lží a smyšlených záminek, vylákat od poškozených pod záminkou půjčky finanční částky s úmyslem je nevrátit, které pak užil pro svou potřebu. Jeho úmysl nevrátit předmětné finanční částky přitom vyplývá nejen z formulace, že je „vylákal“ od poškozených, ale také ze zjištění nereálných slibu jejich vrácení v krátkých termínech uvedených ve výroku o vině, jakož i ze skutečnosti, že tak doposud neučinil.

Přitom je nerozhodné, k čemu obviněný peníze použil, když podstatné je, že od počátku věděl, že vypůjčené peníze poškozeným nevrátí a tento závěr spolehlivě vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně. Také dodatečné předání jeho uznání dluhu poškozeným v průběhu hlavního líčení obhájcem obviněného, kde obviněný podmiňuje a slibuje vrácení daných částek jeho propuštěním na svobodu a vykonáváním výdělečné činnosti, je jen další snahou obviněného vyhnout se trestní odpovědnosti za jeho jednání a dalším z řady jeho předchozích účelových lživých slibů o vrácení daných peněžních částek.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že jednáním obviněného byly naplněny po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky. Vyplývá to z popisu skutku, jak je uveden ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně a citován výše, i když lze částečně přisvědčit námitce obviněného ohledně konstrukce skutkové věty, které z hlediska vyjádření podvodného úmyslu od počátku mohl soud I. stupně věnovat větší pozornost a nikoliv ji pouze nekriticky opsat z obžaloby. To ale nemá vliv na správnost rozhodnutí o jeho vině. Obviněným namítaný nedostatek vyjádření jeho úmyslu nevrátit peníze, a tedy existence podvodného úmyslu od počátku, tedy z tzv. skutkové věty vyplývá, jak bylo uvedeno výše. V odůvodnění rozsudku pak soud I. stupně (str. 10 až 11) právní závěry vyplývající z uvedených skutkových zjištění blíže konkretizoval tak, že obviněný od počátku neměl v úmyslu finanční prostředky vracet a poškozené uváděl v omyl ohledně své schopnosti tyto vrátit (přímo ve výroku o vině uvedl závěr o úmyslu peníze nevrátit, v případě jednání ve stadiu pokusu podvodu ve skutku ad. 3c).

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že jeho jednání má čistě civilní charakter a nemělo být postihováno normami trestního práva. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého je trestní represe krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.

K této výhradě uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

Vedle zásad vyplývajících z judikatury Ústavního soudu se i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval otázkou ultima ratio (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010, a další) a srovnatelným způsobem uvedené zásady přenesl do své rozhodovací praxe, kde v zásadě shodně vyjádřil, že trestní právo nastupuje až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové podstaty trestného činu.

Vztahuje-li se ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C.H.Beck, 2012, s. 117 až 118).

Nejvyšší soud na podkladě těchto kritérií zdůrazňuje, že je zřejmé, že posouzení závažnosti činu ve vztahu k hodnocení možnosti použití principu „ultima ratio“ je nutno posuzovat s ohledem na konkrétní podmínky projednávané trestní věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její společenské škodlivosti. Což ovšem není tento případ.

V daném případě jde o rozsáhlejší skutek, jehož se obviněný dopustil činem v zásadě spočívajícím v tom, že uvedl v omyl tři poškozené od nichž pod smyšlenými záminkami vylákal peníze, které užil pro vlastní potřebu, ačkoli věděl, že tyto prostředky poškozeným nemůže vrátit, způsobil poškozeným značnou škodu a takto se na jejich úkor obohatil. Ze všech skutečností, které byly soudem I. stupně zjištěny, ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku popsány, a následně odvolacím soudem potvrzeny, vyplývá, že uvedené závěry soudů jsou správné a obviněný svým jednáním porušil chráněný zájem státu na ochraně cizího majetku.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení, jímž byl také výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“. Za shora popsaných okolností je tedy nepochybné, že se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákoníku.

Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

Na základě výše uvedených důvodů, když s námitkami obviněného se správně vypořádaly již také soudy nižších stupňů, bylo dovolání obviněného O. L. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš