USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného R. L. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 7 To 317/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 19/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2024, č. j. 91 T 19/2024-256, byl obviněný R. L. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 30. 12. 2022, v době kolem 06:00 hod., v Brně na ulici XY XY v baru K., po předchozí slovní rozepři s poškozeným B. B., tohoto nejprve razantně levou rukou sevřenou v pěst udeřil do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na záda mezi stoly baru, poté poškozený vstal a odcházel ke vstupním dveřím baru, kde ho obviněný dostihl, opětovně ho fyzicky napadl úderem pěstí pravou rukou do oblasti hlavy a poté jej v prostoru vstupních dveří baru silně kopl do oblasti pravého kolene tak, že poškozený upadl na zem; poškozenému tak popsaným útokem způsobil zranění v podobě krevní podlitiny pod pravým okem o průměru do několika cm, s povrchovou rankou délky cca 3 mm, oděrky na přední a vnější straně levého kolena na ploše o průměru cca 2 cm a hematom na pravé straně zad na ploše o průměru několik cm, dále zlomeniny vnitřního kondylu (hrbolu) pravé stehenní kosti s vylomeným vpáčeným fragmentem cca 18 mm, která si vyžádala dne 11. 1. 2023 operaci a hospitalizaci s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně osmi týdnů, a to ztíženým pohybem s nutností používat berle při chůzi, a tohoto jednání se obviněný dopustil i přesto, že byl dne 1. 11. 2005 rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 7/2005, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2006, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře 14 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy trest vykonal dne 4. 11. 2007, a dále byl dne 12. 8. 2016 rozsudkem Okresního soudu Blansko, sp. zn. 1 T 146/2015, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 4 To 382/2016, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 42 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy dne 29. 11. 2018 byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 2 PP 79/2018, podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání 6 let, tedy do 29. 11. 2024.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 7 To
317/2024-303, k odvolání obviněného R. L., podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil, při nezměněném výroku o vině, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyslovil názor, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Obviněný úvodem vytkl soudům obou stupňů, že v dané věci provedly dokazování v nedostatečném rozsahu, přičemž zdůraznil, že v předmětném spise se nenachází řada podstatných důkazů, zejména fotodokumentace, náčrtek místa činu, kamerové záznamy a také kritizoval absenci výslechu neznámé ženy, která měla být skutku obviněného přítomna. Dokumentaci místa činu obviněný zdůraznil jako zásadní pro posouzení věci a akcentoval, že žádný záznam ani fotografie ve spise nezachycuje vchod do baru a vnější prostor před ním, tedy údajné místo vzniku nejzávažnějšího zranění poškozeného. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy dostatečně spolehlivě nezjistily, jak došlo ke zranění poškozeného, neboť nalézací soud spojuje výpovědi svědků a poškozeného s hypotetickou úvahou, že odlišným způsobem, než kopnutím do kolene zmíněné zranění vzniknout nemohlo. V nastíněné souvislosti zdůraznil, že svědci R. L. a N. L. neviděli obviněného vést na poškozeného útok kopem.
6. Dále dovolatel poukázal na pasáž v původní výpovědi poškozeného, v níž tento uvedl, že po napadení vyskočil a utíkal k relativně vzdálenému nádraží. Připomněl kamerový záznam, na němž je patrný běh poškozeného bez zjevných omezení, což považuje za neslučitelné s údajně již v daný moment vzniklým zraněním. Navíc zmíněný útěk mohl být zachycen na některé z kamer snímajících ulici, nicméně soudy důkaz ponechaly bez povšimnutí. Kritizoval i změnu označení místa činu, když byl původní prostor před předmětným barem nahrazen samotným průchodem do baru, a to teprve po výpovědi poškozeného před soudem. Upozornil na rozpornost zmíněného závěru s výpovědí svědkyně N. L., která uvedla, že k rozhodnému skutku mělo dojít venku před barem. Z výše uvedených skutečností dovodil nedostatečnost a povrchnost činnosti orgánů činných v přípravném řízení, které předjímaly vinu obviněného.
7. Důkazní stav, z nějž soudy v předmětné věci vycházely, vnímal dovolatel jako neúplný, především ve vztahu k mechanismu vzniku zranění poškozeného, místa jeho způsobení, a především pak osoby, která jej vyvolala. Závěry odvolacího soudu, podle nichž soud nalézací neopomněl provést ve věci žádné relevantní důkazy a logicky přitom zdůvodnil neprovedení některých navrhovaných důkazů, označil za vnitřně rozporné. Nesouhlasil ani se samotným odůvodněním neprovedení některých navrhovaných důkazů, neboť vyslovil názor, že dané důkazy nebyly zajištěny úmyslně. Navíc ve spise se nenachází žádný důkaz, potvrzující neexistenci dalších kamerových záznamů, na nichž by mohl být zaznamenán předmětný skutek. Z absence daných záznamů o běhu poškozeného po útoku obviněný dovodil, že soudy tedy nevyvrátily obhajobu obviněného, podle níž poškozený, po útoku, utíkal směrem k nádraží bez známek vážného zranění nohy. Obdobným způsobem pak mohla neznámá žena, přítomná skutku, teoreticky dosvědčit, že obviněný poškozeného do nohy nekopl. Ustanovení a výslech zmíněné ženy přitom požadovala obhajoba již v přípravném řízení, avšak policie v tomto směru zůstala pasivní. Obhajobě se přesto, po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, podařilo vzpomínanou ženu identifikovat, zjistit její křestní jméno a získat telefonní číslo. Obviněný na závěr odmítl existenci nepřímého řetězce důkazů, které by jej usvědčovaly z předmětného skutku.
8. Závěrem proto obviněný označil rozhodná skutková zjištění soudů za nedostatečná, proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil obviněného obžaloby, eventuálně po zrušení napadených rozhodnutí podle § 265k (patrně měl být § 265l) odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc k provedení dalších důkazů a novému projednání a rozhodnutí. V neposlední řadě obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že dovolání obviněného je postaveno na doslovném opakování námitek prolínajících se prakticky celým trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů správně a úplně vypořádaly. Vyjádřila mínění, že dovolání obviněného je po obsahové stránce vystavěno na dvou podkategoriích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., třebaže formálně vytyčil obviněný toliko jednu z nich, tedy na tvrzení zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a pak na údajné existenci nedůvodně neprovedených navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu ke zmíněným zjištěním. Navzdory uvedenému však dospěla k závěru, že vzneseným výhradám zjevně nelze přiznat relevanci. Zdůraznila, že nalézací soud v dané věci provedl komplexní, bezvadné dokazování a vady neshledala ani v postupu soudu odvolacího.
10. Státní zástupkyně následně připomněla, že dokazování není bezbřehé a soud nezavazuje povinnost provést jakýkoliv stranami navržený důkaz, nicméně má povinnost v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnit zamítnutí vznesených důkazních návrhů, přičemž této své povinnosti soudy obou stupňů v předmětné věci řádně dostály. Ve skutkových zjištěních soudů neshledala státní zástupkyně žádný významnější rozpor, naopak vyzdvihla kvalitní popis hodnocení důkazů a z nich dovozených skutkových zjištění, zejména soudem prvního stupně, přičemž uvedené vztáhla i ke zpochybňovanému mechanismu vzniku zranění poškozeného. Skutečnost, že kritický útok kopnutím poškozeného vedl právě obviněný přitom, dle jejího názoru, vyplynula z výpovědí svědků N. L., R. L. a poškozeného.
11. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Obviněný v podaném dovolání především brojil proti nedostatečnému rozsahu dokazování ze strany soudů nižších stupňů, přičemž tvrdil, že v jeho věci došlo k nedůvodnému opomenutí podstatných navrhovaných důkazů. Zejména se mělo jednat o absentující náčrtek i fotografickou dokumentaci místa činu, a to v důsledku komplexně opomenutého ohledání místa činu, dále pak o chybějící kamerové záznamy z ulice, na nichž měl být zachycen běh poškozeného z místa činu a snad i část rozhodného skutku. V neposlední řadě se obviněný domáhal ustanovení a výslechu neznámé ženy, která byla přítomna popsanému skutku.
15. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Dovolatel se tedy mýlí, považuje-li za vnitřně rozporné tvrzení odvolacího soudu, jenž konstatoval, že soud nalézací neopomenul žádné důkazy, neboť se zamítnutými důkazními návrhy se soud prvního stupně náležitě vypořádal v odůvodnění. Pokud totiž nalézací soud správně dospěl k názoru, že určité důkazní návrhy není potřeba realizovat, poněvadž jsou typicky právě nadbytečné, duplicitní nebo irelevantní, a toto své stanovisko řádně odůvodnil, nemohou být takové důkazy vnímány jako opomenuté.
16. K výčtu údajně opomenutých důkazů dovolatelem je nutno konstatovat, že ohledání místa činu bylo v dané věci provedeno (viz protokol o ohledání místa činu na č. l. 69), pročež jsou ve spise založeny i jednoduchý náčrtek místa činu (viz č. l. 70) a fotografie místa činu (viz č. l. 71-73). Namítal-li dovolatel, že na žádné z fotografií ani nahrávek není zachycen průchod do předmětného baru a ulice před ním, pak musí Nejvyšší soud upozornit hned na první fotografii výše zmíněné přílohy spisu (viz č. l. 72), která vchod do vzpomínaného podniku i ulici před ním zachycuje. Uvedené fotografie přitom byly provedeny i jako listinný důkaz během hlavního líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2024 na č. l. 233). Tyto důkazy tedy, v rozporu s tvrzením dovolatele, byly v řízení řádně zajištěny a provedeny. Námitky vycházející z jejich opomenutí proto zcela postrádají jakoukoliv relevanci.
17. Již nalézací soud řádně a dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k ustanovení a výslechu neznámé ženy, která měla být části skutku přítomna (viz odstavec 11. jeho rozsudku), když jednak zdůraznil časový odstup od incidentu, avšak především vyhodnotil daný důkazní návrh jako postrádající v řešené věci relevanci, neboť svědkyně podle svého pohybu, zachyceného na kamerovém záznamu, nemohla vnímat tu část skutku, která je obhajobou napadána. S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací (viz odstavce 4. a 8. jeho rozsudku). Nejvyšší soud k uvedenému toliko doplňuje, že ve vztahu ke zbylé části skutku, tedy k úvodní fázi napadení v baru, lze výpověď oné neznámé ženy považovat za důkaz sice relevantní, avšak nadbytečný, neboť předmětná část skutku byla dostatečně prokázána především kamerovým záznamem z baru a též výpověďmi jiných svědků. Skutečnost, že se obhajobě údajně podařilo neznámou ženu identifikovat, na relevanci jejího svědectví sama o sobě nic nemění.
18. Ve vztahu ke kamerovým záznamům z okolních ulic, skrze které se měl poškozený přesouvat k nádraží, nutno dodat, že tento důkazní návrh vznesla obhajoba až v podaném odvolání, tudíž nelze soudu prvního stupně vytýkat, že se o něm nezmínil v odůvodnění svého rozsudku. Soud odvolací se pak k onomu důkaznímu návrhu vyjádřil jen velmi stručně, když uvedl, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, bez důvodných pochybností, tedy jej nebylo potřeba doplňovat ani skrze provedení zmíněného důkazu (viz odstavce 4. a 8. jeho rozsudku). V této fázi řízení však již prakticky neexistovala šance, s ohledem na časový odstup a omezenou dobu archivace záznamů, navrženým způsobem dokazování doplnit. Komplexně by však byla důkazní hodnota podobného záznamu, zachycujícího pouze poškozeného po provedeném útoku, jak se přemisťuje z místa činu do oblasti nádraží, velmi nízká. Soud by jen stěží mohl, na základě míry kulhání poškozeného či plynulosti a rychlosti jeho pohybu, usuzovat na existenci způsobeného zranění, zvláště, když se zásadní důsledky zranění mohly projevit až s určitým odstupem, poškozený byl v šoku a bolest mohl částečně tlumit i požitý alkohol. Nejvyšší soud proto uzavírá, že se nejednalo o důkaz podstatný ve vztahu ke skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
19. Jedná-li se o kamerové záznamy z ulice před barem, kde mělo ke skutku dojít a na nichž mohla být teoreticky část předmětného skutku zachycena, pak nutno uvést, že orgány činné v trestním řízení se zjišťování jejich důkazní hodnoty věnovaly, nicméně dospěly k závěru, že se jedná o důkaz irelevantní, protože kamera nacházející se na vhodném místě v inkriminovanou dobu místo činu nesnímala (viz úřední záznam na č. l. 82). Tento stav byl v rámci hlavního líčení blíže vysvětlen státní zástupkyní (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 187), pročež soud prvního stupně uvedený důkaz neprovedl s poukazem na jeho irelevanci pro projednávanou věc (viz odstavec 9. jeho rozsudku). Pokud dovolatel brojil proti věrohodnosti zjištění dosažených policejním orgánem a domáhal se, se značným časovým odstupem, zajištění záznamů z předmětné kamery, musí Nejvyšší soud konstatovat, že podobným způsobem by bylo možno napadat prakticky veškerá zjištění dosažená orgány činnými v trestním řízení, přičemž soud by prakticky ztrácel možnost zamítnout důkazní návrhy pro jejich irelevanci. Nalézací soud tak nepochybil, pokud vycházel ze zjištění policejního orgánu ohledně irelevance zmíněného důkazu, když ostatně, vzhledem ke značnému časovému odstupu, již prakticky nemohl být předmětný záznam v době hlavního líčení zajištěn.
20. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů.
21. Obviněný svou dovolací argumentaci zčásti vystavěl i na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn nalézacím soudem, když popíral podstatnou část skutku, pro nějž byl odsouzen. Především namítal, že poškozeného nekopl do nohy takovým způsobem, aby mu vznikla předmětná zranění. Poukazoval přitom na nedůslednost postupu orgánů činných v trestním řízení, ba dokonce jakousi zvůli, když naznačoval, že úmyslně nebyly zajištěny důkazy, které by mohly odporovat důkazům usvědčujícím obviněného. Rovněž brojil proti způsobu hodnocení provedených důkazů a odmítal závěry soudu z nich vyvozené, především o mechanismu vzniku zranění, lokaci, kde k němu mělo dojít i časovému okamžiku vzniku předmětného zranění. Taktéž poukazoval na rozpory v obsahu jednotlivých důkazů a nelogičnost dosažených zjištění soudů. Nejvyšší soud proto, ve shodě se státní zástupkyní, dospěl k názoru, že vznesené námitky lze podřadit i pod tu část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž je dovolání přípustné, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť obviněný ve svém dovolání, souhrnem vznesených námitek, vytvářel obraz takovéhoto zjevného rozporu, nicméně zmíněné námitky zcela postrádaly opodstatněnost, poněvadž ve skutečnosti popsaný zjevný rozpor v dané věci nevznikl.
22. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
23. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají především o kamerový záznam z místa činu a o svědecké výpovědi poškozeného i svědkyně N. L., podpůrně pak o svědeckou výpověď svědka R. L., o jejíž věrohodnosti však nalézací soud měl pochyby, dále o znalecký posudek MUDr. Martina Zemana a některé listinné důkazy. Soudy zcela logicky zmíněné důkazy vzájemně propojily a vytvořily z nich ucelený řetězec, který ve svém důsledku vyloučil možnost jiné alternativy předmětného skutkového děje. V uvedeném postupu Nejvyšší soud neshledal žádné nepodložené, hypotetické úvahy soudů nižších stupňů. Taktéž nehraje roli, že ani jeden ze svědků přímo neviděl obviněného vést útok kopem na poškozeného, neboť ze souhrnného obrazu tvořeného jednotlivými relevantními důkazy jednoznačně vyplynulo, že obviněný zmíněný atak provést musel.
24. Z kamerových záznamů je totiž patrné, že poškozeného napadl toliko obviněný, z výpovědi svědků N. L. a R. L. vyplynulo, že v prostoru vchodu do předmětného podniku napadal poškozeného stále výhradně obviněný a z výpovědi poškozeného bylo zjištěno, že jeho nejtěžší zranění vzniklo právě při útoku vedeném v tomto prostoru, přičemž rozsah zranění a mechanismus jeho vzniku potvrdil též znalecký posudek MUDr. Martina Zemana. Ani ve změně místa činu, ostatně jen minimální, z prostoru těsně před vstupními dveřmi do baru, na samotný prostor vstupních dveří, nelze detekovat známky zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ostatně výpověď svědkyně N. L. není s uvedenou změnou v žádném zásadním rozporu, jak tvrdí obviněný, když svědkyně popisuje kontakt poškozeného s vchodovými dveřmi právě v průběhu klíčového útoku (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 185).
25. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
V. Závěr
26. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného R. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
27. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to do doby svého rozhodnutí o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu