USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 4. 2020 o dovolání, které
podal obviněný L. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 444/2019, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 85/2019 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019, č. j. 11 T 85/2019-101,
byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196
odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě
tím, že od července 2016 do února 2018 ve vztahu k synovi a do května 2019 ve
vztahu k dceři v Brně ani jinde nepřispíval na výživu svých dětí AAAAA
(pseudonym) a BBBBB (pseudonym), oba nar. XY, jak mu to ukládá § 910 a násl.
občanského zákoníku, přičemž výživné bylo stanoveno soudem v občanskoprávním
řízení ve výši 2 000 Kč měsíčně na každé z dětí a měl je hradit k rukám matky
N. H. a od 12. 2. 2018 k rukám zletilé dcery. Své povinnosti si byl vědom,
přesto hradil pouze 400 Kč měsíčně do doby zletilosti dětí a na podzim 2018
zaplatil jednorázově na každé z dětí částku 1 000 Kč. Matka dětí byla v dané
době odkázána na dávky pomoci v hmotné nouzi v podobě příspěvku na živobytí a
doplatku na bydlení, neboť příjmy její domácnosti byly pod hranicí životního
minima. Obviněný tak dluží za předmětné období k rukám matky dětí N. H. celkem
69 800 Kč a AAAAA celkem 30 000 Kč.
Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2020, č. j. 3 To
444/2019-139, podle § 256 tr. ř. (tj. jako nedůvodné) zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v
celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l)
tr. ř. Uvedl, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu je extrémní
nesoulad a ve věci jsou také tzv. opomenuté důkazy, a to zejména obviněným
opakovaně navrhovaný výslech a konfrontace s matkou dětí. Se čtením její
výpovědi obviněný sice souhlasil, ale nebyl řádně poučen. Následně se mu již
výslech nepodařilo prosadit.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna podmínka použití vyšší trestní sazby,
a to vydání dětí nebezpečí nouze. Děti měly nadprůměrnou životní úroveň, neboť
obviněný hradil dceři každoroční studijní pobyty v ceně 15 000 Kč, nakupoval
oblečení, v případě syna značkové, pořídil jim chytré telefony v hodnotě 25 000
Kč, hradil jim telefonní paušál, každoročně jim také ukládal každému 20 000 Kč
na stavební spoření. To bylo založeno již před deseti lety, tedy není pravda,
že by děti neměly k penězům přístup. O naplnění znaku vydání nebezpečí nouze
rozhodl soud zcela bez důkazů.
Další pochybení spatřuje obviněný v posouzení jeho schopnosti hradit výživné.
Zde soudy opět rozhodly bez důkazů. Výše výživného byla stanovena v civilním
řízení podle tzv. výdělkové potencionality. Soud zde konstatoval, že pobyt
obviněného ve vězení není důvodem pro snížení vyživovací povinnosti. V
projednávané věci přitom soudy obviněným uváděné platby ve prospěch dětí
hodnotily na jednu stranu jako nereálné s odůvodněním, že na ně nemohl mít
finanční prostředky, na druhou stranu pak jeho tvrzení měla prokazovat, že
objektivně měl peníze k dispozici a výživné nehradil úmyslně.
S odkazem na obsah svého odvolání obviněný namítl, že celý proces nebyl
spravedlivý, byť připouští, že svou obhajobu podcenil. Soudy však měly provést
další dokazování vzhledem k tomu, že si důkazy jednoznačně odporují. Ačkoli
souhlasil se čtením výpovědi své dcery AAAAA z přípravného řízení, má za to, že
ji soudy měly následně vyslechnout. Stejně tak měla být za jeho přítomnosti
znovu vyslechnuta matka dětí a mělo být přistoupeno ke konfrontaci.
V závěru dovolání obviněný odkázal také na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího
soudu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv.
extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy
prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů
činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit
tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad
důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a z dovolání
obviněného je zřejmé, že nesouhlasí především s hodnocením důkazů ze strany
soudů. Má za to, že důkazy byly rozporné a dokazování bylo třeba doplnit. Z
napadeného rozhodnutí a rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že
provedené důkazy spolu naopak navzájem korespondovaly, a v zásadním rozporu s
nimi byla pouze výpověď obviněného, které však soudy neuvěřily. Učinily tak
přitom zcela odůvodněně.
Obviněný opakovaně tvrdil, že veškeré výživné uhradil, a to formou nákupů věcí
a úhradou dalších potřeb dětí, měl také dokonce každoročně spořit každému z
dětí dvacet tisíc korun (přičemž lze pozorovat, že v průběhu řízení postupně
přidával další a další údajné platby i nad rámec výše výživného), na druhou
stranu však uváděl, že jeho roční příjem v roce 2019 je do 100 000 Kč a měsíční
náklady minimálně 5 000 Kč. Opakovaně také orgány činné v trestním řízení
ujišťoval, že úhradu výživného, resp. konkrétní platby může doložit účtenkami a
potvrzeními, za celou dobu řízení však předložil pouze jeden doklad, který
soudy hodnotily jako zfalšovaný, a posléze u odvolacího soudu nekvalitní
fotografie výpisů ze stavebního spoření za rok 2018, z nichž je patrné, že účty
jsou vedeny na jména dětí, vklad ve výši 20 000 Kč však učinila O. L., což je
jméno matky obviněného. Její jméno je uvedeno také na místě adresáta výpisu pod
jménem každého z dětí. Z těchto fotografií tak ani nevyplývá, že by měl
obviněný se stavebním spořením cokoli společného. Doklady o platbách ve výši
400 Kč měsíčně na obě děti do února 2018 předložila v přípravném řízení matka
dětí. Ta také v rámci své výpovědi výslovně vyloučila, že by byla s obviněným
dohodnuta na úhradě výživného formou nákupu věcí pro děti. Připustila pouze, že
v předmětném období obviněný občas něco koupil, ale velmi málo.
V posuzované věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Nalézacímu soudu,
respektive oběma soudům lze vytknout pouze některé nedostatky v odůvodnění
jejich rozhodnutí. Například z těchto odůvodnění nevyplývá, na základě jakého
důkazu soudy dospěly k závěru o placení právě částky 400 Kč měsíčně obviněným,
k závěru o dluhu na výživném k rukám matky právě ve výši 69 800 Kč (podle
samotného znění výroku rozsudku by se přitom mělo jednat o částku 70 000 Kč,
odchylka je však nepatrná, navíc ve prospěch obviněného). Nejde však o takové
nedostatky, které by měly vést ke kasaci rozhodnutí v řízení o dovolání.
Další důkazní návrhy obviněného, tzn. opakování výslechu matky zletilých dětí
N. H., která byla vyslechnuta soudem bez přítomnosti obviněného poté, co se k
prvnímu nařízenému hlavnímu líčení obviněný nedostavil (se čtením této výpovědi
obviněný souhlasil), výslech dcery AAAAA (se čtením úředního záznamu o jejím
podání vysvětlení obviněný rovněž souhlasil) a výslech syna BBBBB (který v
přípravném řízení k věci prakticky nic neřekl), soudy důvodně zamítly, neboť
bylo vzhledem k výše uvedenému zřejmé, že by k objasnění věci nemohly více
přispět. Nejde tedy ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Za podstatné Nejvyšší
soud považuje, že nejdůležitější svědkyně N. H. byla vyslechnuta soudem, což je
významné z hlediska zásady quod non est in foro, non est in mundo („co není
před soudem, není na světě“).
Ohledně rozsahu, v jakém obviněný uhradil výživné za posuzované období, neměly
soudy žádné pochybnosti. Lze doplnit, že podle soudní judikatury nejsou
příležitostná plnění v podobě dárků hrazením výživného (viz např. č. 17/1997
Sb. rozh. tr.). Totéž platí o spoření ve prospěch dětí, pokud tato povinnost
není rodiči uložena soudem v rámci stanovení výživného (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008, podle něhož –
zjednodušeno – stavební spoření je dar dítěti uskutečněný v okamžiku vkladu na
příslušný účet, se všemi z toho plynoucími právními důsledky). V této
souvislosti lze připomenout, že výživné slouží k okamžitému uspokojování potřeb
dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1835/2011, a ze
dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2922/2010).
Když obviněný v dovolání uvedl, že v souvislosti se svým souhlasem se čtením
výpovědí N. H. a dcery AAAAA nebyl řádně poučen, nevysvětlil, jaké poučení má
na mysli. O možnosti zvolit si obhájce a o řadě dalších práv byl řádně,
standardně poučen. Obhájce si nezvolil a ve věci nebyl dán důvod nutné obhajoby
(ani z důvodu případných pochybností o způsobilosti obviněného se náležitě
hájit). V opisu rejstříku trestů má obviněný navíc již celkem pět záznamů, je
tedy poměrně zkušeným recidivistou a jen stěží lze uvěřit tomu, že by
nepochopil důsledky svého souhlasu se čtením výpovědí svědků v hlavním líčení.
Lze mu tak dát za pravdu jen v tom směru, že svou obhajobu (z jeho hlediska)
podcenil. To nicméně nijak nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces
ze strany soudů.
V další části dovolání obviněný napadl stanovení rozsahu vyživovací povinnosti
v rámci trestního řízení, k němuž dle jeho názoru došlo zcela bez důkazů. S
touto námitkou se nelze ztotožnit, navíc není právně odůvodněna a vychází v
podstatě ze skutkových námitek.
V trestním řízení si soudy byly vědomy toho, že otázka výše výživného, jehož
neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy, je předběžnou
otázkou, kterou podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzují samostatně. Protože jde o
předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, nebyly
soudy v trestním řízení podle § 9 odst. 1 tr. ř. vázány pravomocným rozhodnutím
soudu vydaným v občanském soudním řízení. Nalézací soud v trestním řízení se
zřetelem k odůvodněným potřebám dětí a jejich majetkovým poměrům na straně
jedné a zároveň se zřetelem k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům
obviněného na straně druhé (§ 913 odst. 1 o. z.) dospěl k přijatelnému závěru,
že za trestný čin lze považovat neplacení výživného obviněným v částce 2 000 Kč
měsíčně na každé z dětí (a placení pouze částky 400 Kč měsíčně). Částky 2 000
Kč v zásadě odpovídají zákonným hlediskům pro stanovení rozsahu výživného a
nijak nevybočují z rámce, v němž je výše výživného ve srovnatelných případech
běžně stanovena. Skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí soudů vykazují i v tomto
směru určitý deficit (který však není tak zásadní, aby dosahoval ústavněprávní
roviny a odůvodňoval kasační zásah Nejvyššího soudu pro porušení základního
práva obviněného na spravedlivé řízení), není s to zvrátit závěr o celkové
přiměřenosti výše výživného, z níž bylo v trestním řízení vycházeno a jejíž
neplacení bylo posouzeno jako trestný čin.
Je sice pravda, že soud prvního stupně zcela nepatřičně zahrnul posouzení
předběžné otázky výše výživného do výroku svého rozhodnutí, načež v odůvodnění
již pouze poukázal na některé skutečnosti bez dalšího hodnocení a vysvětlení,
proč se přiklonil k výši stanovené rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27.
6. 2016, sp. zn. 84 P 44/2015, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2016. Samotný
závěr soudu je však třeba považovat za správný a rozhodně nebyl učiněn bez
důkazů. Naopak bylo dostupnými prostředky od příslušných orgánů zjištěno, že
obviněný nemá žádný legální příjem a v evidenci uchazečů o zaměstnání byl veden
pouze po krátkou dobu z inkriminovaného období, tedy o legální příjem ani
neusiloval. Nalézací soud zjistil, že obviněný pracuje jako osoba samostatně
výdělečně činná při tvorbě internetových reklamních textů. Obviněný sám svoje
příjmy nijak nedoložil, nejprve tvrdil, že jejich výši nezná, poté u odvolacího
soudu uváděl čísla, která byla zmíněna výše. Soudy tak neměly prakticky žádnou
jinou možnost, než ve shodě s opatrovnickým soudem vycházet z výše příjmu,
jehož obviněný dosahoval před nástupem výkonu trestu, tedy cca 20 tisíc korun
měsíčně. Obviněný v řízení uvedl, že má středoškolské vzdělání strojní a
manažerské a s tímto lze nepochybně uvedené výše příjmu dosáhnout. Výživné v
celkové výši 4 000 Kč měsíčně na obě děti není vzhledem k takovému příjmu
nikterak přemrštěné.
Obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy spáchaným úmyslně,
konkrétně soudy dovodily přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný proti tomu konkrétní hmotněprávní námitky neuplatnil. Když zmínil
subjektivní stránku činu, tak opět v souvislosti s výše uvedenými námitkami
ohledně plnění vyživovací povinnosti, tj. se skutkovou obhajobou, kterou soudy
výslovně odmítly jako nevěrohodnou. Postačí tudíž dodat, že úmyslné zavinění
obviněného vyplývá ze zjištění nalézacího soudu uvedených ve skutkové větě
výroku o vině a rovněž v souvislosti s odůvodněním rozsudku.
Námitkou, která částečně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je tvrzení
obviněného, že své děti nevydal nebezpečí nouze ve smyslu § 196 odst. 3 tr.
zákoníku. Tato námitka je ovšem také z velké části založena na odlišných
skutkových zjištěních, než k jakým ve věci soudy dospěly, neboť obviněný v
souvislosti s ní uvádí řadu svých údajných plateb ve prospěch dětí. Současně
ale také argumentuje, že děti nouzi vystaveny nebyly. Podmínkou aplikace
předmětného ustanovení přitom není to, že by nouze musela fakticky nastat,
postačí, že je zde přítomno toto nebezpečí. Jak zjistily soudy v projednávané
věci, byla matka dětí v předmětném období jako nezaměstnaná nucena pobírat
dávky hmotné nouze, čímž toto nebezpečí odvracela. Částku ve výši 400 Kč
měsíčně, kterou po dobu nezletilosti dětí obviněný jejich matce zasílal, lze z
tohoto hlediska v poměru k potřebám dvou dospívajících osob považovat za zcela
marginální. Nebezpečí nouze děti vystaveny byly, ač stav nouze nenastal.
Uvedená námitka je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tudíž
dovolání zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel
citoval v dovolání celé toto zákonné ustanovení, zjevně však tento dovolací
důvod uplatnil v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému
rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jestliže však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. zčásti vůbec neodpovídá jeho zákonnému vymezení a zčásti je zjevně
neopodstatněné, plyne z logiky věci, že stejný závěr (tj. závěr o zjevné
neopodstatněnosti) platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného L. H.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O
dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu