7 Tdo 431/2023-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. 6. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný S. A., nar. XY na Ukrajině, občan Ukrajiny, bytem XY, Ukrajina, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 7 To 93/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 41/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný S. A. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 16 T 41/2022-454, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z České republiky na deset let. Výrokem podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že v době kolem 20:00 hod. dne 22. 2. 2022 v XY ulici v XY, část XY, okres Nymburk, překonal oplocení pozemku u dále zmíněného rodinného domu a poté nezajištěnými dveřmi vnikl do domu č. p. XY oprávněně užívaného poškozeným V. T., kterého po uzamčení dveří domu fyzicky napadl s úmyslem usmrtit jej tak, že kovovou částí sekyry vedl úder na jeho hlavu, čímž mu způsobil tržnou ránu dlouhou přibližně dva centimetry na pravé straně hlavy a dalším úderem vedeným do téhož místa se mu již nepodařilo poškozeného kvůli jeho aktivní obraně zasáhnout a při následném zápasu s poškozeným, který mu sekyru odňal, vyjmul z oděvu nůž s čepelí dlouhou dvanáct centimetrů a jím vedl úder do levé poloviny hrudi poškozeného. Ten úder odvrátil, takže mu jím byla způsobena jen povrchní řezná rána v oblasti hrudníku a břicha. Při následném pohybu po pozemku u domu vyzýval z bezprostřední blízkosti poškozenou M. N. k vydání jí drženého telefonu, což doprovázel zvýrazněným držením nože a hned poté z místa uprchl před policejní hlídkou, která se na místo dostavila.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný, státní zástupce i poškození. Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 7 To 93/2022-524, z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených, přičemž o této podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl výrokem podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že jednání popsané v obžalobě i rozsudcích vůbec neodpovídá skutečnému skutkovému ději a neodpovídá ani právní kvalifikaci trestných činů, za které byl odsouzen. Soudy stavěly své závěry pouze na výpovědích poškozených a nezohlednily jeho verzi skutkového děje, tedy že byl do nemovitosti poškozených odveden dvěma osobami, když hledal práci. Pochybení soudů spatřuje v tom, že se tyto dvě osoby nepokusily dohledat, když to měl být jediný důkaz podporující jeho tvrzení. Dále brojí proti právní kvalifikaci svého jednání s ohledem na provedené důkazy. V jeho případě absentovala subjektivní stránka zločinu vraždy. Zdůraznil, že měl mnoho možností poškozeného usmrtit, ale neučinil tak, k čemuž dále připomněl, že je vycvičeným vojákem, a kdyby chtěl skutečně poškozeného zabít sekerou, jistě by tak učinil. Proto nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit. Upozornil na odborná vyjádření, ze kterých má být zřejmé, že biologické stopy na sekeře jsou výhradně poškozeného, zatímco biologické stopy na noži výhradně jeho. Podle jeho názoru tato skutečnost potvrzuje rozpornost odborných vyjádření s výpověďmi poškozených a se skutkovým stavem, který přijaly soudy. Rovněž zpochybnil závěry soudů ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který podle jeho názoru neměl být s to hodnotit vedení útoku, jeho sílu a případně skutečně utržená zranění poškozeného, protože znalkyně měla vidět rány toliko na fotografii po jejich ošetření. Zdůraznil, že zranění poškozeného nejsou způsobilá založit ani ublížení na zdraví, natož pokus o vraždu, a proto jsou závěry soudů v této otázce zcela v rozporu s provedenými důkazy. K tomu taktéž připomněl, že měl značnou fyzickou převahu nad poškozeným, a i vzhledem ke svému výcviku by byl schopen způsobit třetí osobě smrt, kdyby takový úmysl měl. Uzavřel, že nechtěl kohokoliv zranit, natož usmrtit, do nemovitosti se nevloupal a nechtěl se dopustit ani trestného činu loupeže. S odkazem na zásadu in dubio pro reo pak doplnil, že ho není možné bez dalších pochybností vinit za trestný čin vraždy.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu druhého, případně prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a konstatoval, že dovolací námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou již od počátku řízení a soudy obou stupňů se s nimi zabývaly. V řízení není dán extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, skutkovým stavem a právním posouzením, přičemž námitky obviněného v tomto směru jsou toliko prostou polemikou s názory soudů stran hodnocení důkazů. Obhajobu obviněného, že se měl celý skutkový stav odehrát jinak, považuje za vyvrácenou provedeným dokazováním, k čemuž poukázal na závěry protokolu o ohledání místa činu. Rovněž má za to, že soudy neměly důvod nevěřit výpovědím poškozených, které korespondovaly i s dalšími provedenými důkazy. Dále k námitkám obviněného týkajícím se stop DNA na zbraních zdůraznil, že i tyto byly provedeným dokazováním vyvráceny, přičemž odvolací soud se s nimi řádně vypořádal. Za přiléhavou považuje i právní kvalifikaci jednání obviněného, a to s poukazem na to, že obviněný nejprve zaútočil dvakrát sekerou a pak i nožem do míst na těle poškozeného, jejichž zasažení bývá obvykle spojeno s život ohrožujícím poraněním, ke kterému v tomto případě nedošlo pouze díky intenzivní obraně obou poškozených. Má za to, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, uvedla všechny z takového útoku v úvahu přicházející možnosti, kdy definitivní závěr o této otázce náležel soudu v rámci hodnocení dalších důkazů. Zdůraznil, že pro právní kvalifikaci je podstatné to, že obviněný na poškozeného zaútočil a v tomto útoku intenzivně pokračoval i s další zbraní schopnou přivodit fatální následek. Musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit, na čemž nic nemění skutečnost, že konečná poranění poškozeného nebyla způsobilá založit ani ublížení na zdraví. K těžkému následku přitom nedošlo jen díky nadlidskému úsilí poškozeného, malému prostoru a pomoci jeho přítelkyně, přičemž dále připomněl i závěr odvolacího soudu, že člověk v ohrožení života dokáže vyvinout abnormální sílu a kromě toho motorika obviněného byla ovlivněna alkoholem. Použitou právní kvalifikaci i závěry soudů tak považuje za správné s tím, že jednání obviněného bylo opatřenými důkazy zcela prokázáno.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
10. Námitky obviněného, kterými rozporuje skutkové závěry soudu prvního stupně, jsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se značnou mírou benevolence podřaditelné. Obviněný totiž namítl, že se soudy nezabývaly jeho verzí skutkového stavu a vycházely toliko z verze poškozených, nezajistily dvě neznámé osoby, které ho měly do nemovitosti poškozených dovést, a rovněž namítl extrémní nesoulad v rámci hodnocení ve věci provedených odborných vyjádření a znaleckých posudků se skutkovými zjištěními, která z nich soudy vyvodily. K těmto námitkám je však namístě konstatovat, že Nejvyšší soud v rozhodnutí soudů obou stupňů neshledal žádné, natož zjevné rozpory skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.
11. Verze obviněného, že ho měli do domu poškozených dovést dva neznámí muži, a že v domě poškozených pouze hledal práci, byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Soudy obou stupňů se přitom i s touto verzí skutkového děje obviněného zabývaly (viz např. odst. 37 a 45 rozsudku soudu prvního stupně, či odst. 12 rozsudku odvolacího soudu). Jak soudy správně uzavřely, tvrzení obviněného o tom, jak se do domu poškozených dostal, bylo vyvráceno jak protokolem o ohledání místa činu, který vyloučil, že by se obviněný mohl na předmětný pozemek dostat způsobem, kterým tvrdil, tak i výpověďmi samotných poškozených.
Soudy tak postupovaly správně, pokud řízení dále neprodlužovaly pátráním po dvou fiktivních osobách, přičemž tento svůj postup i řádně odůvodnily a Nejvyšší soud v něm neshledal pochybení. Žádné rozpory Nejvyšší soud neshledal ani v závěrech soudu prvního stupně, které vyvodil ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Znalkyně měla k dispozici zdravotní dokumentaci poškozeného, ze které vycházela, přičemž závěry znaleckého posudku zcela korespondují se skutkovým dějem tak, jak jej uzavřel soud prvního stupně a jak byl i popsán poškozeným.
Z tohoto posudku a výslechu znalkyně vyplývají jak zranění, která byla poškozenému způsobena, tak i možná zranění, ke kterým mohlo při útoku obviněného použitými zbraněmi dojít. Je přitom nutné rovněž připomenout, že samotný závěr o tom, zda byl útok s to způsobit tvrzený následek, náleží soudu s ohledem na všechny v řízení provedené důkazy, nikoli znalci. K námitce týkající se stop DNA na zbraních, které obviněný k útoku použil, pak lze ve stručnosti doplnit, že skutková zjištění stran použití uvedených zbraní vyplývají jak z výpovědí obou poškozených, tak i ze zranění na těle poškozeného, přičemž tyto závěry nejsou v rozporu s nalezenými stopami DNA.
Není tak pochyb, že tyto dvě zbraně byly obviněným k útoku použity, přičemž soud druhého stupně se s totožnou námitkou v rámci svého rozsudku řádně vypořádal (viz odst. 12 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil.
12. Lze tedy uzavřít, že si soud prvního stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny provedené důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak tyto skutkové závěry soudu prvního stupně potvrdil, přičemž Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil. K výtkám obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, je pak nad rámec již uvedeného vhodné připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s § 125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal jakoukoli deformaci skutkových zjištění soudy obou stupňů, ani zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, či jiné porušení práva na spravedlivý proces a námitky obviněného pod tímto dovolacím důvodem je proto namístě označit za zjevně neopodstatněné.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou se značnou mírou tolerance s to naplnit námitky obviněného stran subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy, byť je obviněný staví do podstatné míry na své vlastní verzi skutkového stavu, která již byla provedeným dokazováním vyvrácena. Obviněný především namítl, že neměl v úmyslu poškozeného zabít, nezpůsobil mu ani zranění kvalifikovatelná jako ublížení na zdraví a vzhledem ke svým schopnostem a možnostem by byl schopen poškozeného usmrtit, kdyby to udělat skutečně chtěl.
18. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba úmysl vztahující se ke způsobení smrti. Pachatel tedy musí být ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. V nyní projednávaném případě přitom obviněný nejen útočil opakovaně sekerou na hlavu poškozeného, ale navíc poté s použitím nože dále útočil na levou stranu jeho hrudníku. Okolnosti útoku tedy zcela zjevně ukazují minimálně na srozumění obviněného s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, když útok byl veden opakovaně zbraní zcela spolehlivě dostačující ke způsobení zranění neslučitelných se životem, a to do míst obsahujících životně důležité orgány. Jeho srozumění s tímto následkem je přitom namístě posoudit přinejmenším v pojetí tzv. nepravé lhostejnosti, tedy lhostejnosti pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, která vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 223). Jak správně konstatoval odvolací soud, pokud by obviněný zasadil poškozenému toliko onu první ránu, bylo by možno vyslyšet jeho námitky ohledně zavinění ve vztahu k mírnějšímu právnímu posouzení (viz odst. 13 rozsudku odvolacího soudu). Protože však obviněný útočil opakovaně, a to výše uvedeným způsobem prostřednictvím sekery i nože, je závěr o jeho srozumění s možností usmrcení poškozeného zcela namístě.
19. Nelze pak ani přistoupit na argumentaci obviněného, že je vycvičeným vojákem, měl nad poškozeným fyzickou převahu, a tudíž skutečnost, že k usmrcení poškozeného nedošlo, má prokazovat absenci jeho úmyslu k takovému následku. K tomu je nutné zdůraznit, že obviněný byl v době spáchání činu pod vlivem alkoholu, na poškozeného útočil ve stísněném prostoru a poškozený, i s pomocí své přítelkyně, se útokům obviněného aktivně bránil, tudíž ani tyto skutečnosti nejsou s to zavinění obviněného vyloučit. Relevantní pak Nejvyšší soud neshledal ani námitku obviněného, že se nejednalo o pokus vraždy, neboť poškozenému nezpůsobil ani zranění dosahující intenzity ublížení na zdraví. K naplnění znaků pokusu zločinu vraždy totiž není třeba, aby k nějakému zranění vůbec došlo, nýbrž postačuje, pokud jednání obviněného bezprostředně směřuje ke způsobení následku ve formě usmrcení poškozeného, což zde s ohledem na výše uvedené splněno bylo, když k usmrcení poškozeného nedošlo toliko náhodou spolu s jeho aktivní obranou.
20. Soudy obou stupňů se přitom otázkou subjektivní stránky řádně a dostatečným způsobem zabývaly, Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil a ve stručnosti na jejich odůvodnění dále odkazuje (srov. odst. 40 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 13 rozsudku odvolacího soudu). Další námitky obviněného, že se ani nechtěl do domu poškozených vloupat, a tudíž nenaplnil znaky subjektivní stránky trestných činů loupeže a porušování domovní svobody, jsou pak již námitky postavené výhradně na rozporování ustálených skutkových zjištění soudů, ke kterým se Nejvyšší soud vyjádřil již výše, přičemž takto formulovaná argumentace ani nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného, které jsou s to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
21. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami v dostatečné míře vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
22. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu