7 Tdo 443/2023-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 6. 2023 o dovolání obviněného P. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 8 To 374/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 29/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 17 T 29/2022, byl obviněný P. R. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se trestnou činnost [jednalo se o přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 12 T 154/2021 a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 7. 2022, sp. zn. 2 T 209/2021] byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu v okrese Svitavy a v okrese Znojmo na dobu 3 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak byly zrušeny výroky o trestech, týkající se zmíněné sbíhající se trestné činnosti, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti PS BRNO, s. r. o., na náhradu škody.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal obviněný trestný čin jednáním spočívajícím v tom, že ode dne 23. 10. 2020 od 17:00 do 24. 10. 2020 do 9:00 hodin v obci XY nezjištěným způsobem rozbil skleněnou výplň pravých dveří na pracovním jeřábu značky Tatra a následně vnikl do zde umístěné stavební buňky, přičemž nezjištěným způsobem vytrhl venkovní okenní roletu a rozbil skleněnou výplň okna. Z buňky následně odcizil jeden pár bezpečnostních pracovních polobotek v ceně 998,20 Kč, jeden kus zimní pracovní bundy oranžové barvy s reflexními prvky a nápisem PS Brno, s. r. o., v ceně 1 303 Kč a jeden kus alkohol testeru značky CA20F v hodnotě 2 550 Kč. Tímto jednáním vznikla škoda na majetku společnosti PS BRNO, s. r. o., poškozením ve výši 9 337 Kč a odcizením ve výši 4 851,20 Kč. Jednání se dopustil, ačkoli byl za takový čin odsouzen rozsudkem Okresního soudu Olomouc ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 4 T 45/2020, který byl následně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočkou v Olomouci ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 2 To 98/2020 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu pobytu v obvodu okresního soudu v Olomouci na 4 roky.
3. Odvolání obviněného směřované do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 8 To 374/2022, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Konkrétně namítl, že ze strany soudů nedošlo k provedení důkazů, které prokazují jeho tvrzení. Jeho obhajoba byla postavena na skutečnosti, že se v den spáchání předmětného trestného činu nenacházel na místě činu, ale, jak od počátku uváděl, v noci z 23. 10. 2020 na 24. 10. 2020 přespal na farnosti v obci XY v okrese Uherské Hradiště nebo Uherský Brod, když cestoval na pouť v Bološských Slatinách (pozn. správně zřejmě Belušských Slatinách) na Slovensku. Tuto skutečnost mohl prokázat místní farář, jehož jméno sice neznal, ale bylo věcí orgánů činných v trestním řízení, aby tuto skutečnost prověřily, přičemž byla zjištěna totožnost zmíněného faráře, S. M. (pozn. správně S. M.). Z uvedeného prověřování bylo vyhotoveno sdělení Obvodního oddělení Policie ČR Uherský Brod, podle něhož farář potvrdil, že se obviněný na faře objevil zřejmě někdy na podzim 2020, přesnou dobu si již farář nepamatoval, přičemž obviněný měl přijet v pozdních večerních hodinách na jízdním kole a z důvodu počasí jej farář nechal přespat v budově fary. Po předložení fotografie obviněného v něm poznal osobu, která u něj přespala. Podle obviněného je tedy evidentní, že byl a přespal na faře v obci XY, tudíž měl být následně proveden výslech faráře, což se nestalo. Nedošlo tak k prověření jeho skutkových tvrzení a soudy se spokojily pouze s jediným důkazem, svědčícím v jeho neprospěch, a to se vzorky DNA, které se měly najít na místě činu. Vzorky DNA se navíc nacházely na předmětu, který se stavební buňkou nesouvisel, neboť plastová láhev mohla být do předmětné stavební buňky vnesena již se zajištěnými stopami. Vzorky DNA ho samy o sobě nemohly usvědčit ze spáchání trestného činu, protože nebylo bezpochyby zřejmé, jak se mohly na místo činu dostat. Tento důkaz mohl nanejvýš potvrzovat, že měl v držení i krátkou dobu předmětnou láhev, což ale mohlo být i třeba v obchodě, nebyl to však důkaz, že se na místě činu nacházel. Je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, což však nebyl daný případ. Za popsaného stavu bylo rozhodnutí krajského soudu vydáno, aniž byly splněny zákonné podmínky, přičemž soudy hodnotily důkazy v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jejich závěry nelze označit jinak než volné úvahy.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný především zpochybňoval míru důkazní podloženosti přisouzeného skutku v tom směru, zda takové jednání spáchal. Měl za to, že pokud nebylo provedeno jím navržené doplnění dokazování, chyběl dostatečný podklad k závěrům o jeho vině. Obviněný se však opřel pouze o vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování. K namítané neúplnosti skutkového podkladu výroku o jeho vině by musel vyložit, že jeho důkazní návrh je natolik podstatné povahy, že by mohl vést ke vzniku důvodných pochybností ve skutkovém závěru, že se skutku dopustil právě on, a nikoliv jiná osoba. Soudy ale postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., byť mohly vycházet pouze z nepřímých důkazů. Obviněný sám pak vypovídal rozdílně pokud jde o místa, na kterých se měl nacházet v době činu (ze dne 23. 10. 2020 na den 24. 10. 2020), navíc z výsledků provedeného dokazování jako mapování jeho pohybu v rozhodném období, plynoucího z obsahu spisu v jeho jiné trestní věci (Okresní soud ve Svitavách, sp. zn. 2 T 209/2021), bylo zřejmé, že se nacházel i na území okresu Znojmo. Závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti důkazu výslechem faráře S. M. (pozn. správně S. M.) byl podle státní zástupkyně podložen výsledky provedeného dokazování, zejména výpovědí svědka V. O., podpořené odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky. Souhrnem těchto důkazů byla potvrzena přítomnost obviněného na místě činu. Opatřený skutkový stav, vztahující se ke skutkovým okolnostem výroku o vině, tudíž byl založen na řetězci vzájemně se doplňujících důkazů nepřímé povahy, aniž by bylo namístě jeho doplnění ve smyslu obviněným poukazovaného důkazního návrhu. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014.
7. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
10. S ohledem na námitky předložené obviněným je namístě dále připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
11. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
12. Tento dovolací důvod tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tedy pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno, tento dovolací důvod v jeho první alternativě nemohl být naplněn. Přicházelo by nicméně v úvahu jeho uplatnění v jeho druhé alternativě (což ovšem obviněný neučinil) a daný dovolací důvod by byl naplněn, pokud by bylo shledáno, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami spočívajícími v některému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., doplněný novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Tento dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Taková pochybení by mohla odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Je namístě doplnit, že zmíněný extrémní nesoulad není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (srov. přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 829/2022). Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role nebyla od počátku koncipována.
16. Nejvyšší soud přezkoumal námitky obviněného ve světle shora uvedených limitů uplatněných dovolacích důvodů a dospěl ke zjištění, že výhrady obviněného, které by byly rozhodné pro šíři dovolacího přezkumu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné.
17. Obviněný v dovolání předestřel vlastní verzi skutkového děje spočívající v tom, že se v noci ze dne 23. na 24. 10. 2020 nenacházel v obci XY (tedy na místě trestného činu), ale v obci XY, kde přespával na faře. K tomu namítal, že soudy pochybily, pokud na podporu jeho tvrzení neprovedly důkaz výslechem svědka, a to faráře z obce XY, který mu měl v inkriminovanou dobu poskytnout nocleh. Dokazování tak zůstalo neúplným a jeho vina nebyla dostatečně prokázána. Obviněný zpochybnil skutková zjištění stran své přítomnosti na místě činu.
18. Nejvyšší soud shledal, že námitku obviněného je v zásadě možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], avšak nelze jí přisvědčit. Především, směřoval-li obviněný k tvrzení existence opomenutého důkazu, je třeba uvést, že jím je takový důkaz, který nebyl soudem bezdůvodně proveden, případně kterým se soud řádně v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval (nález ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. Zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 359/05 a další).
19. Neprovedení výslechu svědka, faráře v obci XY S. M., nelze označit za opomenutý důkaz. Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nezakotvuje žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Je pouze na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat konkrétní okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence především nalézacího soudu, přičemž není jeho povinností provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, musí se ale důkazními návrhy zabývat. V nyní projednávané trestní věci se soudy obou stupňů řídily těmito postuláty a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Přitom postupovaly v souladu s procesními pravidly, zejména pak v průběhu dokazování se zásadami uvedenými ve zmíněném ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., když učinily veškeré kroky k zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to na základě důkazů, které měly k dispozici.
20. Především soud prvního stupně, kterému je primárně přiřknuta povinnost provést dokazování skutkového děje, dostál svým povinnostem, když opatřil a provedl důkazy v rozsahu dostatečném pro prokázání či vyvrácení tvrzení obviněného. Tyto důkazy pak vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž dostatečně zdůvodnil, jak a proč k daným skutkovým zjištěním dospěl. Takto vnímal předcházející řízení i soud odvolací a na toto navázal, přičemž mu taktéž nelze ničeho vytknout. Oba soudy postupovaly řádně, když objasnily veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a své závěry pečlivě odůvodnily.
Pokud jde o svědka, faráře S. M., obviněný se domáhal zjištění jeho totožnosti a následně provedení výslechu. Totožnost této osoby byla zjištěna již v průběhu přípravného řízení, jak je zřejmé z úředního záznamu policejního orgánu, který s touto osobou komunikoval. Úřední záznam přitom má sloužit státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede (§ 158 odst. 6 tr. ř.). S ohledem na to byla zcela namístě úvaha zmíněný důkaz (výslechem svědka), stran vyjádření se k událostem nastalým konkrétního data dne 23., resp. 24.
10. 2020, neprovádět, když současně byly dány další důkazy, dostatečné pro rozhodnutí ve věci. K problematice dalšího dokazování se současně zejména odvolací soud vyjádřil a akceptovatelným způsobem sdělil svůj postoj. K naplnění alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů vztahujících se k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, tudíž nedošlo.
21. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o průběhu skutkového děje byl postaven především na nepřímých důkazech, toho si však byly soudy očividně vědomy, a proto věnovaly dostatečnou pozornost jejich hodnocení. Závěry o vině obviněného v konečném důsledku postavily na logické a bezrozporné výpovědi svědka V. O. a listinných důkazech (protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace, náčrtek, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, daňové doklady). Svědek V. O. ve své výpovědi určil poměrně přesnou dobu, kdy muselo dojít k vniknutí pachatele do stavební buňky v obci XY a měl jako stavbyvedoucí přehled o předmětech nacházejících se ve stavební buňce, kterou užíval. Uvedl také, že láhev s pitím, kterou si sám donesl předchozího dne do buňky, byla po vniknutí pachatele načata a bylo z ní pito. Na místě byly odebrány dvě biologické stopy, a to z hrdla láhve, kterou do buňky vnesl svědek
V. O. a z hrnku stojícího na stole, užívaného tamtéž. Na obou těchto předmětech byl zajištěn profil DNA obviněného (viz odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika na č. l. 46 a násl. tr. spisu). O podstatě a průkaznosti metody analýzy DNA soudy nepochybovaly a nebyl k tomu ani jakýkoli důvod. Soudy rovněž logicky vysvětlily, proč se stopa s DNA obviněného, identifikovaná na dvou předmětech umístěných na různých místech stavební buňky (nikoli tedy např. neznámým způsobem vnesených), nemohla dostat do stavební buňky jinak než přímým kontaktem obviněného tak, že je ve stavební buňce držel či jinak užil.
Okresní soud současně doplnil dokazování o mapu dovozovaného pohybu obviněného, podle míst kladených mu v jiných trestních věcech za vinu (vedených u Okresního soudu Brno-venkov a Okresního soudu ve Svitavách), která dokresluje způsob života obviněného, který je stále na pochodu. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech neměly soudy důvod pochybovat o tom, že ke skutkovému ději došlo právě tak, jak je popsáno ve skutkové větě a že se uvedeného jednání dopustil právě obviněný.
Logickým způsobem odůvodnily, proč nebylo možné, aby se stopy DNA obviněného dostaly na místo činu jiným způsobem, než jak bylo popsáno ve skutkové větě. Další důkazy ohledně údajného místa pobytu obviněného v inkriminované době zcela oprávněně považovaly za nadbytečné, přičemž v daných souvislostech nebylo možné odhlédnout ani od rozporných vyjádření samotného obviněného ohledně místa jeho pobytu ze dne 23. 10. 2020 na 24. 10. 2020, kdy uvedl, že přespal na faře ve XY a také, že přespal na faře v Bratislavě.
Ani alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, tudíž není dána.
22. Nejvyšší soud proto souhrnně konstatuje, že jednak v podrobnostech je možné odkázat zejména na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval totožnými námitkami obviněného uplatněnými již v odvolání a dostatečně se s nimi vypořádal, zejména je ale třeba uzavřít, že ve věci obviněného nebylo možno shledat jakoukoli jím tvrzenou vadu. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [s ohledem na procesní situaci za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o tom rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Radek Doležel předseda senátu