7 Tdo 444/2016-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. června 2016 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného M. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 6 To 289/2015, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 88/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 7 T 88/2014,
byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také
trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v
trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti
obviněného zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě
škody částku 22 727 Kč.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 4. 11. 2013 kolem
11:20 hodin v Ž. , okres T. , u bývalého areálu VHS, řídil traktor Zetor, r.
z. ......., v důsledku nepozornosti najel levými koly na okraj komunikace a na
travnatý břeh srázu, čímž došlo k převrácení traktoru ze stráně, tímto jednáním
porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, neboť se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval
situaci v provozu, přičemž spolujezdec v traktoru M. P. utrpěl zlomeniny
žeber a obratlů, tržnou ránu na hlavě s nutností hospitalizace a následným
léčením, kdy musel nosit korzet a podstoupil rehabilitace s dobou léčení cca 2
– 3 měsíce.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 6 To 289/2015, podle § 256 tr.
ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně
a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e)
g) a l) tr. ř. Má zato, že nalézací i odvolací soud skutek vymezený ve
skutkové větě nesprávně posoudily. Také je přesvědčen, že trestní stíhání jeho
osoby bylo nepřípustné, neboť nebyl dán souhlas k jeho trestnímu stíhání ze
strany poškozeného ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný upozornil,
že soud I. stupně rozhodoval v jeho věci dvakrát, když poprvé trestní stíhání
z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil. Obviněný i nadále
považuje své trestní stíhání za nepřípustné, a i přes závěry vyslovené v
rozhodnutí odvolacího soudu setrvává na tom, že vztah mezi jeho osobou a osobou
poškozeného je jednoznačně natolik blízkým, že jej lze označit za vztah obdobný
poměru rodinnému. Dokonce, jak uvádí, v mnohém z hlediska hloubky vzájemných
citových vazeb a intenzity realizace tohoto vztahu převyšuje intenzitu vazeb,
jež má se skutečnými rodinnými příslušníky, kterým zákon umožňuje odepřít
souhlas s trestním stíháním spřízněné osoby. Podle obviněného jak on tak
poškozený podrobně rozvedli, že mezi nimi není jen povrchní kamarádský vztah,
ale že se jedná o vztah značně hluboký, dlouhodobý a intenzivní. Obviněný
poukázal na skutečnost, že trestní řád byl přijímán v době, kdy z důvodu
omezené komunikace se vztahy mezi osobami nesdílejícími společnou domácnost
vytvářely velice složitě. Podle jeho názoru je nutné, v současné době prudkého
rozmachu elektronického způsobu komunikace, opustit formalistický přístup k
hodnocení vzájemných vztahů mezi pachatelem a poškozeným, když podle něj nelze
bezdůvodně upřednostňovat např. sourozence nebo švagra, se kterým nemusí
obviněný vůbec sdílet jakékoli životní osudy, nemusí s nimi komunikovat,
udržovat vztahy, na úkor osudového životního přítele, který často zaujímá v
hierarchii vztahů pozici nejbližších příbuzných.
Nad rámec této stěžejní výhrady se obviněný domnívá, že se soudy dostatečně
nevypořádaly s jeho obhajobou. Uvedl, že podrobně vylíčil, že k nehodě došlo
kvůli tomu, že při jízdě po komunikaci vyběhlo zvíře, v důsledku čehož strhl
řízení doleva a současně zkoušel brzdit, ale brzdy nefungovaly, traktor sjel ze
zpevněné vozovky a převrátil se. Závěry nalézacího soudu o průběhu nehody
považuje obviněný za spekulativní. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s jeho
námitkou, že traktor v době nehody trpěl technickou závadou, která mohla mít
vliv na daný nehodový děj. Tuto závadu obviněný nepozoroval až do okamžiku, kdy
chtěl v důsledku vběhnutí zvířete zabrzdit, ale zjistil, že traktor vůbec
nebrzdí. Soudy se podle obviněného s těmito námitkami nevypořádaly,
nevypořádaly se ani se subjektivní stránkou uvedeného přečinu ani s tím, zda
stupeň škodlivosti tohoto jednání je natolik vysoký, aby bylo pro posouzení
skutku použito prvků trestní represe.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, případně i soudu I. stupně a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad
Labem, případně Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že velká část námitek obviněného je doslovným opakováním námitek
uplatněných v jeho odvolání. Domnívá se, že oba soudy se veškerými námitkami
obviněného podrobně a pečlivě zabývaly a učinil tak zejména i soud odvolací na
str. 4 až 7 napadeného usnesení. Státní zástupce na rozhodnutí soudů odkázal s
tím, že se s jejich argumentací ztotožňuje. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. doplnil, že podle ustálené soudní praxe shodné s názory
nauky je okruh osob uvedených v § 100 odst. 2 tr. ř. natolik omezený, že do něj
nelze zařadit vztah spočívající jen v přátelství či kamarádství, byť by byl
sebevíce intenzivní. Podle státního zástupce základním limitem zákonodárce je,
aby byl posuzovaný vztah obdobou vztahu rodinného. Tedy vztahu, který vzejde z
pohlavní přitažlivosti, je založen na společném hospodaření a vede k pokrevnímu
(nebo výchovou založenému) příbuzenství. Žádný z těchto prvků podle názoru
státního zástupce vztah mezi obviněným a poškozeným neobsahuje. Jejich vztah
tak v ničem rodinný vztah nepřipomíná. Jiná situace by podle něj byla, pokud by
se jednalo o partnery nebo alespoň o muže žijící jako druh s druhem, ale nic
takového obviněný neuvádí. Podle názoru státního zástupce tedy k trestnímu
stíhání nebylo třeba souhlasu poškozeného a dovolání je v této části zjevně
neopodstatněné.
Pokud obviněný namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, když
neuvěřily, že by jako řidič traktoru prudce reagoval na přeběhnutí zvířete,
státní zástupce plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Takové námitky
podle něj neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tomu by mohla odpovídat námitka obviněného, že se soudy nevypořádaly s tím, zda
byl stupeň škodlivosti předmětného jednání natolik vysoký, aby bylo nutno užít
trestní represe. K tomu však obviněný neuvedl žádnou další argumentaci a podle
státního zástupce v této části dovolání postrádá odůvodnění a nesplňuje tak
náležitosti obsahu dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
V replice na vyjádření státního zástupce setrval obviněný na důvodech svého
dovolání. Zdůraznil, že výklad § 100 odst. 2 tr. ř. je podle něj nutné
přizpůsobit vývoji, k němuž dochází ve společnosti, kdy model rodiny již
zdaleka není tak dominantní a trvalý, kdy si podle něj lze představit i další
osoby, které nejsou vzájemně ve vztahu obdobném rodinnému, avšak hluboce
vzájemně zasahují do citové sféry druhého. Takovým osobám by podle obviněného
mělo být přiznáno uvedené právo. Dále poukázal na to, že z jeho námitek proti
skutkovým zjištěním vyplývá jeho přesvědčení, že v jeho případě došlo k
porušení zásad spravedlivého procesu.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán
důvod dovolání uvedený v písmenech e) a g). Nejvyšší soud shledal, že shodnými
námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak
dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu
(z podstatné části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako
odvolání (č. l. 121 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé
obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.
Stěžejní námitkou obviněného je jeho přesvědčení, že trestní stíhání jeho osoby
bylo nepřípustné, neboť nebyl dán souhlas k jeho trestnímu stíhání ze strany
poškozeného ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný v této souvislosti
poukazuje na dlouhodobý a intenzivní kamarádský vztah s poškozeným. Nejvyšší
soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno
nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.
Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním
řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel
najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání (podle § 172 odst. 1 tr. ř., §
188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.).
Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému
rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu
rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1,
odst. 2 tr. ř.
Namítaný důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání spatřuje obviněný v § 11
odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého nelze zahájit trestní stíhání nebo v něm
pokračovat, „je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas
nebyl dán nebo byl vzat zpět". Podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu
poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení § 163 a § 163a
tr. ř. Ustanovení § 163 tr. ř. mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro
trestné činy tam vyjmenované - včetně trestného činu (přečinu) těžkého ublížení
na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným
obviněný - lze proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by
měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), zahájit
anebo v něm pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.
Za osoby podle § 100 odst. 2 tr. ř. se považují příbuzní v pokolení přímém,
sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné
osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval
jako újmu vlastní. Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo
odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně
uvedených v § 163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má
vést. V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní
stíhání pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je podmíněno
souhlasem poškozeného nikoli ve všech případech, nýbrž toliko v těch případech,
kdy je vedeno proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by
měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle citovaného ustanovení §
100 odst. 2 tr. ř.
Z hlediska projednávané věci se objevují dvě v úvahu připadající možnosti
(které soudy obě zvažovaly), a to otázka existence vztahu partnerského či
vztahu dvou mužů žijících jako druh s druhem nebo existence poměru obdobného
rodinnému, přičemž zároveň by poškozený újmu obviněného právem pociťoval jako
svou vlastní.
V praxi se za poměr rodinný nebo obdobný v tomto smyslu může považovat zejména
vztah mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, strýcem a synovcem,
osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. Existenci poměru těchto jiných
osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti,
zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
s. 1477). Podle soudní judikatury se za poměr obdobný rodinnému v tomto smyslu
podle okolností může považovat vztah, kdy osoby spolu dříve žily jako druh a
družka a mají spolu děti (srov. 52/1986 Sb. rozh. tr.). Z naznačených příkladů
je patrné, že v každém případě musí jít o silný vztah, který, pokud není
založen na pokrevním příbuzenství nebo odvozen od manželství pokrevních
příbuzných (švagrovství), vzniká zpravidla dlouhodobě (osoby vychované ve
společné domácnosti), případně jsou zde jiné okolnosti dodávající takovému
vztahu na významu, jako očekávání budoucího uzavření manželství nebo společné
děti. Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly
jako svou vlastní, by tak měl vykazovat podobné charakteristiky, jako vykazují
ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Proto také nelze
do této kategorie zpravidla zařadit běžný kamarádský vztah nebo vztah milenecký
(srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo
21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo
1206/2014).
Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění soudů byla dostatečným podkladem
pro závěr, že poškozený není v poměru k obviněnému v postavení osoby, vůči níž
by měl podle § 100 odst. 2 tr. ř. právo odepřít výpověď, a tedy jeho postavení
není takové, že by mohl disponovat s trestním řízením (udělením souhlasu). Ve
svých rozhodnutích soudy logicky vysvětlily, proč poškozený nesplňuje kritéria
podle § 100 odst. 2 tr. ř., resp. § 163 odst. 1 tr. ř.
Ustanovení § 100 tr. ř. předpokládá existenci příbuzenského či obdobného poměru
svědka s osobou obviněného. V daném případě tedy soudy hodnotily existenci
příbuzenského či obdobného poměru na straně poškozeného a obviněného a
důvodnost pociťované újmy, kterou je potřeba opřít o objektivní skutečnost, aby
bylo možno poškozenému právo svědeckou výpověď odepřít pro poměr k obviněnému
podle § 100 odst. 2 tr. ř.
Při úvaze, zda poškozenému právo odmítnout svědeckou výpověď pro poměr k
obviněnému náleží či nikoliv, soudy vzaly v úvahu, že poškozený nesdílel s
obviněným ani v době, kdy měl být skutek spáchán, ani v době, kdy byl proveden
jeho výslech u hlavního líčení, společnou domácnost, nebydleli spolu,
nesdružovali společně s obviněným finanční prostředky ke společné úhradě
potřeb, nemají žádné společné závazky, a proto není možné vztah s obžalovaným
postavit na roveň příbuzenského poměru či obdobného poměru, jak má na mysli §
100 tr. ř. Blízký kamarádský vztah a společně trávený volný čas bez dalšího
nedovozují závěr o příbuzenském či obdobném poměru, neboť takové styky jsou
mimo rámec vedení společné domácnosti a společného soužití. Z výpovědí
obviněného a poškozeného pak nevyplývá ani důvodnost pociťované újmy, neboť
není zřejmé, z jakého důvodu by poškozený právem pociťoval újmu obviněného jako
újmu vlastní. Přičemž nepostačí, pokud se poškozený v tomto smyslu vyjádřil u
hlavního líčení na č. l. 84 tr. spisu („újmu, která by byla způsobena M. , bych
považoval skoro za újmu způsobenou mně, mrzelo by mne, pokud by byl za to, co
se stalo a v podstatě co se stalo mně, jakkoli potrestán“), kdy takto obecně
popsal svůj subjektivní pocit, aniž by však existovala objektivní skutečnost,
která by odůvodňovala pociťovanou újmu.
Jakkoli lze chápat, že obviněný aktuálně vnímá svůj vztah k poškozenému, svému
kamarádovi, intenzivněji než vztah k rodinným příslušníkům (jak uvádí obviněný
v dovolání), je nutno odmítnout, že by se jednalo o vztah splňující podmínky §
163 odst. 1 tr. ř. potažmo § 100 odst. 2 tr. ř., a tedy o vztah obdobný
rodinnému, kdy újmu způsobenou jednomu by druhý právem pociťoval jako újmu
vlastní. Obviněný i poškozený ve svých výpovědích uvádějí, že jde v jejich
případě o dlouholeté přátelství (přičemž nebyl prokázán partnerský vztah ve
smyslu zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství nebo vztah druha s
druhem), společné trávení volného času, příležitostně společně strávené
dovolené či víkendy, přesto nelze odhlédnout od toho, že takový vztah není
ničím výjimečný. Přátelé (pokud nemají jiné povinnosti či závazky) spolu tráví
volný čas, vyráží na společné dovolené, přesto nelze takový kamarádský vztah
považovat za vztah obdobný rodinnému, v němž jsou účastníci vztahu vázáni vedle
citové vazby obou osob, rovněž soužitím ve smyslu ekonomickém. Z obsahu
dovolání je přitom zřejmé, že obviněný sám uznává, že výklad uvedených
ustanovení je takový jak vyplývá z ustálené judikatury a soudní praxe, s
takovým výkladem však polemizuje a považuje ho za nesprávný, poukazujíc na
podle něj výjimečný kamarádský vztah mezi ním a poškozeným.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že s ohledem na shora uvedené, je zřejmé, že
obviněný nikdy nebyl ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený
jako svědek právo odepřít výpověď. Neexistovaly tedy okolnosti, jež by
zakládaly podmínky a důvody pro to, aby se orgány činné v trestním řízení
zabývaly otázkou přípustnosti trestního stíhání se zřetelem k ustanovení § 163
tr. ř. V daném případě nebylo (a ani nemohlo být) trestní stíhání obviněného z
hlediska citovaného zákonného ustanovení v kontextu ustanovení § 11 odst. 1
písm. i) tr. ř. nepřípustné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. tak nebyl dovolacími námitkami obviněného naplněn a dovolání je v této části
zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již
zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Shodné námitky byly součástí
celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na
shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného proti skutkovým
zjištěním soudů uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. neodpovídají.
Z obsahu dovolání je především zřejmé, že obviněný svou vinu zcela popírá.
Obecně považuje veškerá zjištění soudů ohledně průběhu skutkového děje za
nesprávná. Opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje (že reagoval na
náhlé vběhnutí zvířete do jeho jízdní dráhy, když současně traktor nebrzdil),
kterou měly soudy shledat správnou, přičemž pomíjí, že naprosto shodnými
námitkami se zabývaly také soudy obou stupňů, které přesvědčivě a podrobně ve
svých rozhodnutích odůvodnily, z jakých důvodů shledaly jeho obhajobu za
vyvrácenou.
Obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na
základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud
ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě
postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů
polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání,
jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že
dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě
námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze
skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a
nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové
námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž
přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v
důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad
náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený
účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily.
Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního
řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně
přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah
soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj.
když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování,
dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního
řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup
soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v
napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž
obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění
soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených listinných důkazech, v
protokole o dopravní nehodě, v pořízené fotodokumentaci i grafickém znázornění
místa dopravní nehody. Oba soudy se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly
hodnocením uvedených důkazů (str. 3 rozhodnutí soudu I. stupně str. 4 až 6
rozhodnutí soudu II. stupně) a podrobně popsaly úvahy, kterými se při svém
hodnocení řídily. Pečlivě přistupovaly k hodnocení věrohodnosti výpovědi
obviněného, tento důkaz hodnotily samostatně i v souvislosti s ostatními
provedenými důkazy, poukázaly na rozpory ve výpovědi obviněného v přípravném
řízení a hlavním líčení, přičemž pečlivě hodnotily výpovědi obviněného, jimiž
tyto rozpory vysvětloval. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů
v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného
nevěrohodnou a jeho obhajobu za vyvrácenou. Poukázaly především na provedené
listinné důkazy, ze kterých vyplývá, že komunikace, po které obviněný řídil
traktor, se nachází v přehledném rovinatém úseku, a obviněný tak nebyl jakkoli
omezen ve výhledu, když ani on sám v přípravném řízení na omezení svých
rozhledových možností nepoukazoval. Z charakteru jízdní stopy traktoru je
zřejmé, že traktor sjel z komunikace srázem pozvolna a nikoli náhle (pokud by
obviněný reagoval na náhlé vběhnutí zvířete). Zcela se soudy vypořádaly také s
námitkou obviněného, že předmětný traktor trpěl v době nehody technickou
závadou a nebrzdil. Když především odvolací poukázal na to, že obviněný v
přípravném řízení uvedl, že traktor byl v dobrém technickém stavu, o žádné
závadě se nezmínil ani v souvislosti s tím, že před cestou jeli ještě s
poškozeným načerpat do traktoru palivo. V protokolu o dopravní nehodě je pak
uvedeno, že nebylo zjištěno, že by příčinou dopravní nehody byla technická
závada. Soudy tak důvodně neuvěřily výše uvedené obhajobě obviněného a
shledaly, že příčinou sjetí traktoru ze srázu byla nepozornost řidiče, čímž
obviněný porušil uvedené ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích,
když nesledoval zejména směr jízdy traktoru, který se začal rozcházet se
směřováním místní komunikace. Vlivem dopravní nehody pak poškozený utrpěl
závažná poranění popsaná ve skutkové větě. Na základě provedeného dokazování
soudy oprávněně neuvěřily výpovědi obviněného a důvodně (na základě provedeného
dokazování) shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Soudy se také pečlivě
zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného přečinu (str. 8 rozhodnutí soudu
II. stupně), přičemž závěr, že se obviněný svého jednání dopustil ve formě
nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku logicky vyplynul z
výsledků provedeného dokazování.
Provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil
nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí. V podrobnostech
Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž
se zcela ztotožnil. Na základě provedeného dokazování z výpovědi poškozeného,
listinných důkazů i výpovědi obviněného, bylo možné spolehlivě zrekonstruovat
průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly
pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že
se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Ze shora uvedeného je zřejmé, že
námitky obviněného proti skutkovým zjištěním neodpovídaly uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve věci nebyl shledán
ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I.
stupně.
V samotném závěru dovolání obviněný obecně namítl, že se soudy nezabývaly tím,
zda stupeň škodlivosti jeho jednání je natolik vysoký, aby bylo potřeba
aplikovat normy trestního práva. Nejvyšší soud se touto námitkou, která
odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Výrok, kterým byl obviněný
uznán vinným předmětným trestným činem, totiž není v kolizi s ustanovením § 12
odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe
vyjádřené právě v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a představuje materiální
korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k
trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko
společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá
zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky
vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch
deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (srov. k tomu např.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Posuzovaná věc ovšem nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k
přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu, neboť v daném případě jde o typický případ nedbalostní trestné
činnosti páchané v dopravě. Společenská škodlivost jednání obviněného spočívá v
porušení zájmu společnosti na ochraně lidského zdraví, kdy v příčinné
souvislosti s nedbalostním jednáním obviněného (porušením ustanovení zákona o
provozu na pozemních komunikacích) vznikl následek v podobě těžkého ublížení na
zdraví poškozeného. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného povahy trestného
činu, a tudíž výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity
trestní represe.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, námitky
uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti
tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud v dovolání nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
e), g) tr. ř. nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu