7 Tdo 464/2016-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. května 2016 v Brně dovolání obviněného S. E. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 438/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 40/2015, a rozhodl takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. E. odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 67 T 40/2015, uznal obviněného S. E. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 20. 12. 2014 kolem 9.00 hod. v P. , H. , v klubu S. , bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného Mgr. D. B. , kterého udeřil čelem do oblasti nosu, a poté poškozený Mgr. D. B. utíkal do salonku VIP, kde ho však obviněný pronásledoval, a když ho dohonil, udeřil jej dvakrát pěstí do obličeje, a když se poškozený předklonil, aby si chránil hlavu, udeřil jej obviněný opět do obličeje a způsobil tak poškozenému zranění hlavy, a to zlomeninu nosních kůstek s mírným posunem úlomků, mnohočetné krevní výrony a lehký otřes mozku, přičemž tato zranění poškozeného si vyžádala léčení v době nejméně tří týdnů.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby uhradit podle jeho sil vzniklou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému Mgr. D. B. nemajetkovou škodu (správně má být ,, újmu“) ve výši 22.347 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Mgr. D. B. odkázán se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 438/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného S. E. , které podal proti výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Koschina včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl v něm, že skutková zjištění soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem a odvolací soud zamítl jeho odvolání bez věcného přezkoumání. Obviněný shledal rozpor odvolacího řízení se zásadou řádného zákonného procesu, presumpce neviny, zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadou vyhledávací, zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo. Dále poukázal na to, že odvolací soud měl provést další důkazy jako např. výslech dalších svědků. Obviněný zpochybnil místo, kde mělo dojít ke skutku, výpověď svědka jménem J. J. a provedenou rekognici.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 438/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude vyjadřovat a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.
Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, příp. že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry narušila obvyklý způsob života poškozeného a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený, a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. R 2/1966).
Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití. Formy výtržnického jednání musí tedy narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. Podle § 117 je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými, přičemž se musí jednat o osoby odlišné od pachatele.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví poškozeného. Obviněný se věnuje bojovému sportu boxu na nejvyšší amatérské úrovni a byl si plně vědom hodnoty lidského zdraví a tělesné integrity. Obviněný úmyslně ublížil na zdraví poškozenému Mgr. D. B. , kterému v důsledku napadení způsobil poranění hlavy, zlomeniny nosních kůstek s mírným posunem úlomků a dále mnohačetné krevní výrony v obličejové i vlasaté části hlavy včetně lehkého otřesu mozku, což si vyžádalo lékařské ošetření, krátkou hospitalizaci v nemocnici a následnou léčbu provázenou bolestmi páteře, s klidovým režimem po dobu cca 3 týdnů a která vedla k jeho pracovní neschopnosti. Obviněný také naplnil po subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se tohoto jednání jako výtržnosti spočívající v napadení poškozeného dopustil veřejně, tedy na místě, kam má přístup širší okruh osob, a kde se také takové osoby nacházely. Obviněný prokazatelně jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy chtěl svým jednáním porušit zájem státu na lidském zdraví, tj. normálních funkcích lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů a zájem státu na klidném občanském soužití proti závažnějším útokům narušující veřejný klid a pořádek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace trestného skutku je správná a námitka obviněného je zcela neopodstatněná.
Obviněný dále namítl, že shledal rozpor odvolacího řízení se zásadou řádného zákonného procesu, presumpce neviny, zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadou vyhledávací, zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud neshledal porušení těchto zásad. K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání opakuje v podstatě všechny námitky, které uplatnil již v odvolání. Ze spisu je zřejmé, že s těmito námitkami se dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě.
Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je proto zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že dovolání obviněného S. E. je zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Jindřich Urbánek předseda senátu