7 Tdo 479/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněné
L. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2017, sp.
zn. 10 To 322/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 1 T 108/2015 takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 10 To 322/2017, a rozsudek Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 1 T 108/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikazuje
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 3. 2017, sp.
zn. 1 T 108/2015, byla obviněná L. P. uznána vinnou zločinem (ve vyhotovení
rozsudku nesprávně a v rozporu s vyhlášením uvedeno „přečin“) zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku a odsouzena podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků s podmíněným odkladem na tři roky, k trestu zákazu činnosti
spočívajícím v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti na dva roky a šest
měsíců a k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč s náhradním trestem
odnětí svobody na pět měsíců.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou v
podstatě v tom, že obviněná jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající v
R. n. K. jednak jako pojišťovací zprostředkovatelka podle zákona č. 38/2004 Sb.
a jednak od 18. 7. 2008 na základě živnostenského oprávnění, kdy jako poplatník
daně z příjmů fyzických osob na základě vlastního rozhodnutí neevidovala a
neuplatňovala skutečné výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a
udržení příjmu, nýbrž uplatňovala výdaje paušálně procentem z vykázaných
příjmů, záměrně za účelem snížení své daňové povinnosti nezahrnovala do
evidence příjmů podstatnou část příjmů z činnosti pojišťovacího
zprostředkovatele plynoucích jí od Generali Pojišťovny, a.s., v přiznáních k
dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2006 – 2011 neuvedla
příjmy specifikované v bodech 1 – 6 výroku o vině a tím podvodně vylákala
výhodu na dani ve formě daňového bonusu celkem ve výši 56 586 Kč a zkrátila daň
celkem ve výši 534 555 Kč.
Odvolání, které obviněná podala proti výroku o vině a trestu, bylo
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 10 To
322/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
dovolání. Výrok tohoto usnesení napadla s odkazem na dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítla, že skutek není trestným činem,
protože jednala ve skutkovém omylu, který vylučuje úmyslné zavinění. Další
námitky zaměřila proti posouzení skutku podle § 240 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Poukázala na to, že při stanovení rozsahu zkrácení daně soudy
nesprávně vycházely ze zprávy finančního úřadu, který přihlížel k procentuální
výši nákladů, ačkoli tu byl znalecký posudek, který stanovil maximální výši
skutečně způsobené škody, nikoli škody teoretické, a podle něhož daň byla
zkrácena maximálně o částku 265 970 Kč, což vylučovalo aplikaci uvedeného
ustanovení. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak
napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, tak rozsudek Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou a další obsahově navazující rozhodnutí a aby
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření
uvedla, že podstatou námitek obviněné je zpochybnění skutkových zjištění soudů
a že tyto námitky nelze podřadit pod uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody.
Navrhla, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu
dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Obviněnou uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají
především v tom, že soudy použitá právní kvalifikace zjištěného a ve výroku
rozsudku nalézacího soudu popsaného skutku je nesprávná, a to jednak z důvodu,
že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky uvedeného trestného činu,
konkrétně úmysl vyžadovaný ve vztahu k základní skutkové podstatě, jednak
proto, že nebyl naplněn znak „ve značném rozsahu“ podle § 240 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněná
uplatnila relevantně.
Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost napadeného usnesení v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému usnesení předcházející, a shledal, že dovolání je
částečně důvodné.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí
daň anebo vyláká výhodu na dani. Skutek se posoudí podle § 240 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku, jestliže pachatel spáchá čin ve značném rozsahu. Při posouzení,
zda jde o značný rozsah zkrácení daně, nelze sice přímo použít výkladové
pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než
finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde
nejméně o 500 000?Kč (srov. Šámal, P. a kol. : Trestní zákoník. Komentář. EVK.
2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2414).
Z hlediska subjektivní stránky je k trestní odpovědnosti za trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku třeba úmyslného zavinění, což vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 tr.
zákoníku. Ve vztahu k okolnosti, která podle § 240 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku podmiňuje použití vyšší trestní sazby, postačí podle § 17 písm. a) tr.
zákoníku zavinění z nedbalosti.
Obviněná namítla nedostatek úmyslného zavinění s tím, že rozhodnutí soudů
neobsahují zjištění, ze kterých by její úmysl vyplýval. Tyto námitky jsou však
ve zjevném rozporu se zjištěním, které je zahrnuto do výroku o vině a podle
kterého obviněná jednala popsaným způsobem záměrně za účelem snížení své daňové
povinnosti. Toto zjištění vyjadřuje její úmysl, přičemž závěr nalézacího soudu
o úmyslu nepřímém byl učiněn výrazně ve prospěch obviněné, spíše by bylo
namístě dovodit úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy
výstižně poukázaly na to, že obviněná byla podnikatelkou s dostatečnou
zkušeností a orientovaností i v záležitostech daní. K tomu je možné dodat, že s
příjmy, které obviněné plynuly od Generali Pojišťovny, a.s., obviněná nakládala
z daňového hlediska tak, že jednu část z nich evidovala a v návaznosti na to
zahrnula do daňových přiznání, zatímco druhou část příjmů neevidovala a
nezahrnula do daňových přiznání. Příjmy, které obviněná neevidovala, byly
identifikovány na podkladě údajů, které následně poskytla Generali Pojišťovna,
a.s. Rozdílný přístup obviněné k příjmům, které jí plynuly od téhož plátce,
jejichž zdrojem byla tatáž činnost a které si byly typově blízké, nelze logicky
přijatelně vysvětlit jinak, než že byl projevem snahy obviněné vyhnout se
zdanění části příjmů. Popsaný způsob jednání obviněné, jehož podstatou bylo
zatajení části příjmů, jasně svědčí o záměru obviněné vyloučit část příjmů z
rámce zdaňovaných příjmů, tím snížit základ daně a dosáhnout nižší výměry daně
oproti tomu, v jaké výši měla být daň správně vyměřena.
V podaném dovolání obviněná namítla skutkový omyl, avšak z jejích
námitek není zřejmé, k jaké skutkové okolnosti by se měl její omyl vztahovat.
Obviněná se v dovolání snažila prezentovat své jednání jako nedbalostní
pochybení, avšak způsob jejího jednání ve spojení s její mnohaletou
podnikatelskou zkušeností dostatečně ukazuje na to, že její jednání bylo vedeno
úmyslem, jak soudy správně dovodily. V tomto směru jsou tedy námitky obviněné
neopodstatněné.
Druhá základní námitka, vztahující se k rozsahu zkrácení daně, je však
důvodná.
Částka, o kterou byla daň z příjmů fyzických osob podle zjištění soudů
zkrácena, byla vypočtena na podkladě metody, při níž finanční úřad od základu
daně jako náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmu odečetl paušální
částku stanovenou jako procentní část z příjmů. Soudy odůvodnily použití této
metody tím, že sama obviněná v daňových přiznáních uplatňovala uvedený způsob
výpočtu nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmu.
Obviněná v rámci své obhajoby v původním řízení a v návaznosti na to i v
dovolání namítala, že výše daně měla být stanovena na základě skutečně
vynaložených nákladů, které prokázala dodatečně opatřenými doklady a na základě
kterých znalec z oboru ekonomiky dospěl k závěru, že pokud by se od základu
daně odečetly tyto náklady, šlo by o zkrácení daně nanejvýš o částku 265 970 Kč.
Podle zjištění soudů spáchala obviněná trestný čin tak, že podávala
přiznání k dani z příjmů fyzických osob, v daňových přiznáních uváděla jen část
zdanitelných příjmů, zatajovala další část zdanitelných příjmů, tím snižovala
základ daně a odečítala od něho náklady paušální částkou. Následkem tohoto
jednání byla podle soudů daňová povinnost neoprávněně snížená o částku 534 555
Kč a navíc bylo obviněné na daňovém bonusu neoprávněně vyplaceno 56 586 Kč.
Skutečné výdaje představující náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmu
obviněná v daňových přiznáních neuplatňovala.
Jestliže soudy došly k závěru, že při určení výše zkrácení daně je
třeba vycházet z výše daně vyměřené z rozdílu mezi skutečně dosaženými příjmy a
obviněnou uplatněnou paušální procentní výší nákladů a podle tohoto právního
názoru konstruovaly svůj závěr o rozsahu zkrácení daně, nebylo by možné jim
vytýkat, že vycházely z rozhodnutí finančního úřadu, s nímž se ztotožnily. To
by samo o sobě nebylo v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. ř. upravujícím
posuzování předběžných otázek. Soudy si byly vědomy toho, že stanovení výše, v
níž měla být daň správně přiznána, je předběžnou otázkou významnou pro
posouzení viny obviněné a že tudíž nejsou vázány pravomocným rozhodnutím
finančního úřadu. Přesto však nedošly ke správnému závěru právě proto, že
zvolily východisko formálního stanovení paušálních nákladů obviněné. Je třeba
mít na paměti, že dokazování v daňovém řízení je z hlediska toho, k čemu může
správce daně přihlížet, mnohem volnější a širší v porovnání s dokazováním v
trestním řízení, neboť soud se musí vždy náležitě vypořádat i s obhajobou
obviněného, že jeho výdaje na dosažení příjmu u daní z příjmů byly vyšší, než
například stanoví procentuální sazbou konkrétní daňový předpis (viz Šámal, P. a
kol. : Trestní zákoník. Komentář. EVK. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.
Beck, 2012, s. 2414).
Podstatou problému je posouzení právní otázky, zda v případě, kdy pachatel
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v úmyslu
zkrátit daň z příjmu uvede v daňovém přiznání nižší příjmy, než jakých skutečně
dosáhl, přičemž současně vyčíslí náklady formou paušální (procentní) sazby
podle § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je třeba při
vyčíslení rozsahu zkrácení daně vycházet z této pachatelem zvolené procentní
výše nákladů, anebo z nákladů skutečných.
Ustanovení § 240 tr. zákoníku chrání (z hlediska posuzovaného případu) zájem
státu na správném vyměření daně. Trestní zákoník nesankcionuje v tomto
ustanovení pouhé neodvedení daně, ale její zkrácení; jde v podstatě o zvláštní
případ podvodu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka,
kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů nebo na základě
jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem
stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Jedním z druhů daní je daň z příjmů
fyzických osob, kterou byla povinna přiznat a odvádět obviněná.
Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako
poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká
měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této daně vůbec nedojde.
Pachatel v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah daňové povinnosti nebo
předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Zkrácení daně lze dosáhnout
například podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají
vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo se zatajuje ve
skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v
nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Tak i daň z příjmů lze zkrátit tím, že
pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i
daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se
zákonem snížil daňový základ, což je případ kladený za vinu obviněné.
Výši zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle
příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné
činnosti vyměřena. Představuje fakticky škodu v podobě nedostatku přírůstku na
majetku státu, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal
a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti
či nezkreslil její výši (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp.
zn. 5 Tdo 130/2010).
Z uvedeného podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že v posuzovaném případě je
třeba srovnávat dvě situace: první spočívající v tom, že obviněná vykázala
nepravdivě snížené příjmy a k nim uplatnila náklady procentním paušálem, tj.
situaci, která skutečně nastala, a druhou, pokud by obviněná postupovala v
souladu se zákonem a s oprávněnou optimalizací daňové povinnosti a přiznala by
celé příjmy, k nimž by však uplatnila náklady skutečně vynaložené, což by bylo
pro ni výhodnější. Na základě početního srovnání by pak bylo možné dojít k výši
zkrácení daně. Z tohoto postupu vycházel zřejmě Ing. Otakar Svatoš, znalec z
oboru ekonomiky. Z rozhodnutí soudů však vyplývá, že vycházely ze třetí,
hypotetické situace, kdy by obviněná řádně přiznala příjmy v plné výši, avšak
náklady by uplatnila – pro sebe nevýhodně – procentním paušálem. To byl postup
nelogický a neodůvodněně uplatněný k tíži obviněné. Té je kladeno za vinu
jednání v podstatě podvodné povahy, které činila ve svůj prospěch, ale nelze jí
vytýkat, že řádné jednání by bylo takové, kdy by jednala neodůvodněně ve svůj
neprospěch.
Uplatnění nákladů paušálem bylo spjato právě s tím protiprávním jednáním, k
němuž se obviněná rozhodla a k němuž přistoupila. Jen v rámci něho zvolila
uplatnění paušálu. Nešlo tedy o nějakou reálnou, nezměnitelnou okolnost, z níž
by bylo nutné vycházet i při konstrukci alternativy řádného přiznání a vyměření
daně. Škodu, představující rozsah zkrácení daně, lze konstruovat jedině jako
škodu reálnou, nikoli hypotetickou. Možný argument, že by orgány činné v
trestním řízení neměly zpětně optimalizovat daňovou povinnost obviněné, je
třeba odmítnout, neboť nejde o nějakou umělou optimalizaci, nýbrž o zjištění
reálně způsobené škody, resp. rozsahu zkrácení daně. Pravidlo, že podle § 7
odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze způsob uplatnění
výdajů zpětně měnit, platí pro daňové řízení, ale v tomto smyslu nikoli pro
řízení trestní. Jestliže nalézací soud uvedl, že volba obviněné byla prvotním
impulsem, od něhož se odvíjely všechny následné výpočty, nejde o úvahu
výstižnou, neboť naopak prvotní bylo rozhodnutí zkrátit daň zatajením části
příjmů a od toho se pak odvíjela – jako součást tohoto protiprávního záměru –
úvaha o způsobu uplatnění nákladů.
Souhlasit lze s názorem nalézacího soudu v tom, že zde nejde o posuzování
otázky skutkové podle principu in dubio pro reo, neboť o skutkových okolnostech
v tomto směru pochybnosti nejsou. Jde o právní otázku výkladu pojmu „rozsah
zkrácení daně“. Proto i odvolací soud se v této souvislosti nadbytečně zabýval
aplikací zásady in dubio pro reo (str. 6 napadeného usnesení). Pochybnosti v
oblasti skutkové by vznikaly například tehdy, pokud by soudy měly konkrétní
pochybnosti o výši nákladů obviněné stanovených znalcem. Žádné takové
pochybnosti však z rozhodnutí soudů nevyplývají, ovšem kromě obecného
zpochybnění znaleckého posudku odvolacím soudem z důvodu řešení právních otázek
znalcem.
Konečně lze souhlasit i s konstatováním nalézacího soudu, že daň z příjmu je v
jistém smyslu výsledkem matematické rovnice. Současně je však třeba mít na
paměti, že také rozsah zkrácení daně je výsledkem rovnice, na jejíž jedné
straně je výše daně, která byla vyměřena, a na druhé výše daně, která vyměřena
měla být, tj. kterou měl poplatník podle příslušných předpisů zaplatit.
Přestože obviněná podala nepravdivá daňová přiznání, v nichž nezohlednila
skutečné náklady, nelze skutečnou výši zjištěných nákladů vyloučit z úvah soudu
o výši zkrácení daně, i když obviněná tyto skutečné náklady doložila až po
uplynutí lhůt pro podání daňových přiznání a po odhalení svého podvodného
jednání. Nalézací soud ostatně v odůvodnění rozsudku (str. 7) zmínil, že znalec
se vyjadřoval ke zjištění tzv. správné výše daňové povinnosti, jíž se rozumí
taková daňová povinnost, kterou by při vynaložení patřičné péče a elementární
znalosti daňového zákona spočetl běžně erudovaný subjekt a jakou by samozřejmě
spočetl i správce daně, pokud by nebyl vázán nekvalifikovaným neměnným
rozhodnutím daňového subjektu (č. l. 686 p. v.). Státní orgán by tedy v
podobných případech vždy obdržel daň spočtenou s využitím skutečných daňových
výdajů. Znalec vysvětlil, že obviněná doložila skutečné výdaje mnohem vyšší,
než jaké odpovídají uplatněnému paušálu. Náklady byly doloženy podle něj
věrohodnými podklady zpracovanými A. J., která pro každý z posuzovaných roků
zpracovala odborné vyjádření a “dodatečné daňové přiznání”, s čímž se znalec
Ing. Otakar Svatoš ztotožnil, ovšem s výjimkou nákladů na provoz motorových
vozidel, což způsobilo rozdíl v závěrech obou znalců.
V průběhu tohoto trestního řízení byla nastolena otázka, jak by bylo
postupováno za situace, kdy při zkrácení daně zatajením příjmů by pachatel
uplatnil skutečné náklady, avšak bylo by zřejmé, že příznivější by pro něho v
případě přiznání celého příjmu bylo uplatnění procenta z příjmů. I zde by bylo
nutno postupovat podle pravidla, že zkrácení daně představuje škodu v podobě
nedostatku přírůstku na majetku státu, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby
pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil
existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši. V případě řádného přiznání
daně by přitom bylo třeba vycházet z racionálního chování pachatele, který by
jinak uplatnil náklady způsobem pro něho nejvýhodnějším. Opět by tedy šlo o
zjištění tzv. správné výše daňové povinnosti, kterou by při vynaložení běžně
presumovatelné patřičné péče poplatník přiznal.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry odvolacího soudu, podle nichž
znalecký posudek Ing. Otakara Svatoše jako celek diskvalifikoval fakt, že se
znalec zčásti vyjádřil i k právním otázkám. Z hlediska skutkových otázek
podstatných pro posouzení věci, jako je výše skutečných nákladů, to na
použitelnosti znaleckého posudku nic nemění.
Odhlédnout je třeba od nepřiléhavé argumentace Krajského soudu v Hradci Králové
na str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku, podle které celkový rozsah zkrácení
daně nelze snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání deliktu. To, co
v posuzované věci uplatňovala obviněná, byly náklady na činnost, z níž vzešly
zdanitelné příjmy, a nikoli náklady na spáchání trestného činu.
Bude tedy třeba se v dalším řízení zabývat otázkou skutečných nákladů obviněné,
což je otázka skutková, přičemž úkolem nalézacího soudu bude v tomto směru
zejména hodnocení znaleckého posudku Ing. Otakara Svatoše včetně podkladů, z
nichž při zpracování znaleckého posudku vycházel, a jejich autenticity. Lze
připomenout, že nalézací soud původně potřebu tohoto znaleckého posudku
deklaroval v usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze dne 21.
3. 2016 a k opatření tohoto důkazu nezaujal odmítavé stanovisko ani odvolací
soud ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 10 To 166/2016. Po vyřešení
této skutkové otázky bude nutno uzavřít, jaká by byla správná, pro obviněnou
optimální výše daňové povinnosti ve smyslu uvedených tvrzení znalce, tj. za
předpokladu běžné optimalizace nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a
udržení příjmu. Z toho pak bude vyplývat rozsah zkrácení daně a právní
kvalifikace skutku.
Námitky dovolatelky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. týkající se zákonných znaků stíhaného zločinu jsou z hlediska
dosavadních zjištění soudů důvodné. Nesprávné právní posouzení vyplývá z
nesprávného řešení výše uvedené právní otázky, která má vliv na právní
kvalifikaci skutku. Jeho podstatou je zatajení části příjmů a tím zkrácení
daně. To, že nalézací soud do popisu skutku ve výroku o vině zahrnul i
skutečnost, že obviněná neuplatňovala skutečné výdaje, nýbrž výdaje procentem z
příjmů, neznamená, že jde o podstatný znak jejího trestného jednání. Jde pouze
o okolnost vysvětlující, jak byla finančním orgánem a soudem vypočtena výše
zkrácení daně.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že peněžitý trest byl obviněné
odsuzujícím rozsudkem nesprávně uložen podle § 67 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, neboť podle tohoto ustanovení lze ukládat trest pouze za přečin.
V rozsahu, v jakém byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je nutno považovat za důvodně uplatněný i dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněné zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení,
zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila
podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák