5 Tdo 130/2010

5 Tdo 130/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

25. srpna 2010 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. V. V ., L. V., rozená

Ř., M. V., rozený V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H. a M. K.

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009,

jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 48 T 15/2005, t a k t o :

I. Z podnětu dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., rozené Ř., M. V., rozeného

V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu

ohledně těchto obviněných a podle § 265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím

ustanovení § 261 tr. řádu ohledně obviněných M. K. a P. F. v celém rozsahu z r

u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To

4/2009, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10.

2008, sp. zn. 48 T 15/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově

navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v

Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání obviněného M. K. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í

t á .

Obvinění Mgr. V. V. a L. V. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21.

10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005, uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4

zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále

jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustili skutky konkretizovanými pod body

I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem

uznal soud prvního stupně vinným obviněného Ing. J. K. dvěma dokonanými

trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a pomocí k tomuto trestnému činu podle § 10

odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jichž se dopustil

skutky podrobně popsanými pod body II., III./a)/1. až 10. a IV./c) ve výroku o

vině. Obvinění Ing. J. M., Ing. K. N., M. K. a J. H. byli citovaným rozsudkem

uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr.

zák., které se měli dopustit skutky popsanými pod body IV./c) (obviněný Ing. J.

M.), III./b)/1. až 3., 5., 6. a IV./b)/12. (obviněný Ing. K. N.), IV./b)/14.

(obviněný M. K.) a III./a), IV./a)/1. až 5., IV./b)/6. (obviněný J. H.) ve

výroku o vině. Obviněný M. V. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148

odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to za skutky blíže popsané pod body

III./a)/11., 12., III./b)/1. až 3., 5. a 6., IV./a), IV./b)/11. až 13., 15. a

IV./c) ve výroku o vině.

Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Mgr.

V. V. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v

trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do

věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i

peněžitý trest ve výměře 1 500 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu

byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců pro případ, že by

ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle § 49

odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého

podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání

5 let. Obviněné L. V. byl uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí

svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zák. zařazena do věznice s ostrahou. Obviněný M. V. byl podle § 148 odst. 4 tr.

zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle

§ 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto

obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající

v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího

prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Dále byl obviněnému podle § 53 odst. 1 tr.

zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3

tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro

případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J.

K. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a

odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému podle

§ 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu

soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a

prodej v trvání 20 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen

též peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák.

mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že

by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing.

K. N. byli odsouzeni podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí svobody

každý v trvání 3 roků, pro jejichž výkon byli oba zařazeni podle § 39a odst. 2

písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Konečně obvinění J. H. a M. K. byli

podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání

20 měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon

těchto trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.

K odvolání všech jmenovaných obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne

15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu

zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu

odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto obviněných způsobem podrobně popsaným

ve výroku o vině pod body I. až IV. rozsudku. Za spáchání trestných činů

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. (obvinění Mgr. V. V. a L. V.), pomoci k trestnému činu

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k

§ 148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (obviněný M. K.), trestných činů zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (obviněný Ing. J. K.) a pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a),

c) tr. zák. (obvinění Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H.) uložil Vrchní

soud v Praze obviněným následující tresty. Obviněný Mgr. V. V. byl odsouzen

podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož

výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53

odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 1

500 000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. i náhradní trest odnětí svobody v

trvání 20 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest

vykonán. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za

účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let. Obviněné L. V. byl uložen

podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí

svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a současně byl nad ní vysloven

dohled. Obviněný M. V. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu

odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému uložen podle

§ 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého

podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání

20 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest

ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu odvolací soud

uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve

stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J. K. byl podle §

148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §

39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému

podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu

soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a

prodej v trvání 20 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.

byl obviněnému uložen i

peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu

byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by

ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. byli podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v

trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu 3 roků. Obvinění J. H. a M. K. byli podle §

148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 20

měsíců, jejichž výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.

Obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H. a

M. K. napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To

4/2009, prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Mgr. V. V. podal své

dovolání dne 3. 11. 2009 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1

písm. b), d) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. řádu, podle názoru obviněného předsedkyně senátu soudu prvního

stupně nevyhověla jeho námitce podjatosti, přitom nezjišťovala objektivní

skutečnosti, které se vážou k jeho pracovní neschopnosti, a tím je podstatně

„deformovala“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

řádu, obviněný má především za to, že mu soud upřel právo na projednání věci v

jeho přítomnosti, ačkoli byl prokazatelně v pracovní neschopnosti, a nemohl se

tedy v období od února 2006 do března 2006 zúčastnit hlavního líčení. Pokud jde

o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle obviněného

skutkové okolnosti, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, neumožňují závěr o

naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. V této souvislosti

obviněný poukazuje na neexistenci škody a svou argumentaci opírá o závěry

znaleckého posudku. Jestliže tedy soudy nižších stupňů hodnotily zmíněný důkaz

odlišně od závěru znalců v něm obsaženého, považuje obviněný takový způsob

dokazování za porušení „zásady zákazu deformace důkazu“. Dále obviněný

upozornil na údajně nezákonné provádění dalších úkonů v trestním řízení,

přičemž výslovně vytkl zejména protiprávní postup policejního orgánu při

provádění domovní prohlídky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil

napadené rozhodnutí a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání

a rozhodnutí v jiném složení senátu. Současně obviněný navrhl, aby bylo

rozhodnuto o odložení či přerušení výkonu uloženého trestu.

Obviněná L. V. podala dovolání dne 9. 11. 2009, přičemž ho opřela o dovolací

důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné odvolací

soud učinil závěr o její vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby ve smyslu § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., aniž by

dostatečně vyjádřil její účast na jednotlivých řetězových prodejích zboží. Jak

v této souvislosti obviněná zdůraznila, v popisu skutku uvedeném pod bodem

I./b) ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu není zejména

uvedeno, které obchodní společnosti měla zastupovat a ke kterým bankovním účtům

měla dispoziční právo. Dále tato dovolatelka vytýká nesprávný způsob hodnocení

důkazů odvolacím soudem, v němž spatřuje porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr.

řádu. Obviněná rovněž poukazuje na vadné posouzení svého jednání jako

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. na zmíněném trestném činu, které

soudy nižších stupňů založily jen na existenci jejího intimního vztahu k

obviněnému Mgr. V. V. Podle obviněné vychází napadený rozsudek odvolacího soudu

z principu kolektivního zavinění a další výhrady obviněná zaměřila i proti

postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o okruh trestně stíhaných

osob, protože soud prvního stupně nevyvodil trestní odpovědnost vůči svědkovi

M. P. Obviněná však nesouhlasí ani s uloženým trestem odnětí svobody, který

považuje s ohledem na okolnosti posuzované věci za trest represivní.

Závěrem svého dovolání obviněná L. V. navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval

podle § 265m tr. řádu a zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, a znovu rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby.

Obviněný M. V. podal své dovolání dne 6. 10. 2009 a doplnil ho dne 16. 11.

2009, přičemž v něm uvedl dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. e) a g) tr.

řádu. Pokud jde o dovolání obviněného, které podal prostřednictvím svého

obhájce dne 6. 10. 2009, s odkazem na dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu soudům nižších stupňů vytkl, že posuzovaný skutek nemůže být

trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.

zák., protože z popisu rozhodných skutkových okolností nevyplývá, jakým

způsobem mělo dojít ke zkrácení daně z přidané hodnoty a jak měl obviněný

napomáhat spáchání tohoto trestného činu. Podle názoru obviněného odvolací soud

zcela opomenul závěry znaleckého posudku, které se týkají výše škody, a z

tohoto důvodu obviněný shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a

učiněnými právními závěry. Jak dále obviněný vytkl, ve skutkové větě obsažené

ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu není ohledně zavinění dostatečně

vyjádřena jeho vědomostní složka. Podle obviněného skokové navýšení daně z

přidané hodnoty nemusí bez dalšího vykazovat potřebný stupeň společenské

nebezpečnosti, zvláště pak za situace, kdy zde ve vztahu ke zboží neexistovala

žádná přidaná hodnota. Navíc obviněný obchodoval se zbožím až poté, co došlo ke

skokovému navýšení daně z přidané hodnoty, kterým byly vytvořeny předpoklady

pro popsané zkrácení daně. Přitom obviněný podle svého tvrzení vycházel při

obchodování s předmětným zbožím z dohody se svědkem M. P., takže nevěděl o

opakovaných „přeprodejích“ stejného zboží. Obviněný považuje závěry obsažené v

napadeném rozsudku odvolacího soudu za porušení práva na spravedlivý proces a

pravidla „in dubio pro reo“.

Obviněný M. V. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil

napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k novému

projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o

odložení výkonu trestu odnětí svobody.

V doplnění svého dovolání ze dne 16. 11. 2009 obviněný M. V. s poukazem na

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu vytýká nepřiměřeně

dlouhou dobu, po kterou trvalo jeho trestní stíhání. Podle názoru obviněného je

tedy toto trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu,

neboť ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod nepřipouští nepřiměřenou délku řízení. V této souvislosti obviněný

odkázal na závěry vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu České republiky a

Nejvyššího soudu České republiky. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu, obviněný opětovně namítl údajný extrémní nesoulad mezi

skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak dále obviněný zdůraznil, na

základě skutkových okolností vtělených do popisu skutku uvedeného ve výroku o

vině v rozsudku odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že obviněný svým

jednáním naplnil objektivní stránku pomoci k trestnému činu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1,

3 písm. a) a c) tr. zák., jak shodně konstatovaly soudy obou stupňů. Podle

obviněného totiž z provedených důkazů nevyplývá, že by se podílel na vzniku

škody v rozsahu vyplývajícím z napadeného rozsudku, přičemž postupem soudů

nižších stupňů údajně došlo ke „zdeformování výsledků znaleckého posudku“, a

tím i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný je

přesvědčen, že napadený rozsudek neobsahuje žádné okolnosti, na základě kterých

lze dospět k závěru o jeho účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm.

c) tr. zák., kterou měl poskytnout ke spáchání trestného činu obviněných Mgr.

V. V. a L. V.

Obviněný M. V. pak nesouhlasí ani se závěrem o naplnění subjektivní stránky

pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle

§ 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák., neboť takový

závěr nevyplývá z provedených důkazů. Obviněný zde poukázal na neexistenci

složky vědění a složky volní, protože neměl základní informace o skutečné

hodnotě zboží ani o jejím skokovém navýšení či o dalších skutkových

okolnostech, takže nemohl být srozuměn s účelem celého jednání a s mechanismem

zkrácení daně. Jak dále obviněný zdůraznil, nikdy se nesetkal s údajnými

organizátory popsané trestné činnosti, což podle jeho názoru rovněž vylučuje,

aby s ní byl detailně seznámen a aby se na ní vědomě podílel. Přitom podle

soudů nižších stupňů měl vědět o páchání trestné činnosti již začátkem roku

2000, ačkoli k popisovaným skutkovým okolnostem mělo dojít až na konci léta

roku 2001. Obviněný dovozuje nedostatek svého úmyslného zavinění i z toho, že

zatímco u svědka M. P. orgány činné v trestním řízení shledaly neexistenci

subjektivní stránky trestného činu, v případě obviněného dovodily jeho úmyslné

zavinění a tento závěr opřely o takové okolnosti, které se týkaly i jmenovaného

svědka.

Podle názoru obviněného M. V. odvolací soud nesprávně použil kvalifikovanou

skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby, neboť extrémní délka soudního řízení jednoznačně snižuje stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost. Odvolací soud tedy měl uplatnit s větší

důsledností ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a kvalifikovat skutek jen podle

základní skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1 tr. zák.,

který by vystižněji zohlednil společenskou nebezpečnost posuzovaného skutku.

Závěrem svého doplněného dovolání obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v

Praze a aby ho podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby, nebo aby

přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně

obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého nepodmíněného

trestu odnětí svobody.

Obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. podali obsahově shodná dovolání dne 27. 10.

2009 a opřeli je o dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. V

rámci svých námitek oba obvinění bez výslovného rozlišení uplatněných

dovolacích důvodů především uvádějí, že v posuzované věci bylo jejich trestní

stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť trvalo

nepřiměřeně dlouhou dobu. Obvinění považují napadený rozsudek odvolacího soudu

za nesrozumitelný a výrok o vině za nekonkrétní, protože z něj dostatečně

nevyplývá, jak měli poskytnout pomoc hlavním pachatelům ke spáchání trestného

činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obvinění rovněž vytkli

nerespektování zásady akcesority účastenství v jejich případě a poukázali na

nedostatečný popis skutku. Za vážné pochybení odvolacího soudu považují oba

obvinění skutečnost, že byli uznáni vinnými skutkem pod bodem IV. b) ve výroku

o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ačkoli pro tento skutek na ně

nebyla podána obžaloba. Podle názoru obviněných nenaplnili subjektivní stránku

pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve

smyslu § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., neboť

nejednali v postavení statutárních orgánů příslušných právnických osob. Konečně

obvinění nesouhlasí ani se závěry soudů o výši způsobené škody, protože

výsledky posudku znalců neumožňují takové zjištění. Obvinění jsou tedy

přesvědčeni, že je vyloučena jejich trestní odpovědnost za pomoc k uvedenému

trestnému činu.

Závěrem svých dovolání obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. navrhli, aby Nejvyšší

soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto

soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. K. N. podal své dovolání dne 4. 11. 2009, přičemž ho opřel o

dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru

obviněného odvolací soud nepopsal způsob a formu jeho trestné činnosti a

neopřel svá skutková zjištění o odpovídající důkazy. Obviněný dále poukazuje na

závěry znaleckého posudku obchodní společnosti PROSCON, s. r. o., podle kterého

se nedopustil žádného zkrácení daně, přičemž obchodní společnost EUROSPORT, s.

r. o., za kterou jednal, postupovala při obchodování s předmětným zbožím zcela

standardně a řádně si plnila své daňové povinnosti vůči státu. Obviněný

zpochybnil i důkazy, které soudy nižších stupňů provedly zejména k otázce jeho

zavinění, a v této souvislosti zdůraznil, že nevěděl o dalších obchodech s

uvedeným zbožím. Obviněný vznesl své výhrady i k rozsahu provedeného

dokazování, protože soudy nižších stupňů neprovedly důkazy ohledně jeho

faktických kontaktů s ostatními obviněnými a jeho zapojení do schématu

vytvořeného za účelem páchání trestné činnosti. Navíc obviněný nemohl naplnit

znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání činu nejméně se

dvěma osobami, protože nejednal v součinnosti s ostatními obviněnými.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. K. N. tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle

§ 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby

podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a

rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby ho odvolací soud v novém řízení

zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu nebo aby tak podle § 265m odst.

1 tr. řádu učinil sám Nejvyšší soud.

Obviněný J. H. podal své dovolání dne 5. 11. 2009 a opřel ho o dovolací důvody

uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich,

podle názoru obviněného soudy nižších stupňů porušily ustanovení § 2 odst. 4

tr. řádu, neboť nešetřily jeho práva a svobody zaručené Listinou základních

práv a svobod a uvedené v jejím ustanovení čl. 8 odst. 2. Jak dále v této

souvislosti obviněný zdůraznil, svědek R. V. byl návodcem k trestnému činu,

přičemž sám nebyl trestně stíhán. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu, obviněný odkázal na svůj závěrečný návrh ze dne 17. 3.

2006 a na další závěrečné návrhy přednesené v pozdějších hlavních líčeních a

veřejných zasedáních. Obviněný zde spatřuje posledně citovaný dovolací důvod v

tom, že nenaplnil subjektivní stránku pomoci k trestnému činu svým úmyslným

zaviněním ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.

Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený

rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl

tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu

přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. K. podal své dovolání dne 4. 11. 2009, přičemž ho opřel o dovolací

důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud

prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, přičemž některé důkazy byly

pořízeny nezákonně. Jak dále obviněný zdůraznil, v dosavadním průběhu trestního

řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, zejména

pokud jde o znalost úlohy jednotlivých obviněných při páchání trestné činnosti.

Obviněný přitom podrobně popisuje okolnosti, za nichž se podílel na obchodování

s předmětným zbožím, a dovozuje, že neměl žádné podezření z nezákonnosti celého

obchodu. Podle obviněného nedošlo v posuzované věci ke vniku škody, což údajně

vyplývá ze znaleckého posudku znalců RNDr. Václav Šubrta, CSc., a Ing. Naděždy

Krátké, a ani nebyl prokázán znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající

ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami, protože nejednal v součinnosti s

ostatními obviněnými. Obviněný považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za

nepřesvědčivý, neboť soud řádně neodůvodnil použitou právní kvalifikaci.

Závěrem svého dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu

předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby obviněného podle § 226

písm. a) a § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných prostřednictvím

státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho

názoru ze skutkových okolností popsaných ve výroku o vině v napadeném rozsudku

odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, v čem soud spatřoval naplnění zákonných

znaků skutkových podstat trestných činů u jednotlivých obviněných. Proto se

státní zástupce neztotožnil s námitkami některých obviněných, podle nichž

skutky nelze kvalifikovat jako trestné činy, pro které byli stíháni a odsouzeni.

Pokud jde o zavinění jednotlivých obviněných, podle státního zástupce si

obvinění museli být vědomi nezákonného cíle „obchodování“ s předmětným zbožím,

jestliže podle pokynů osob, které organizovaly celou trestnou činnost,

nakupovali od určených subjektů konkrétní zboží a obratem ho opět za stanovenou

cenu prodávali jiným určeným subjektům. Přitom obvinění museli vnímat, že se

jedná o stále totéž zboží. Ohledně škody jako znaku objektivní stránky

spáchaných trestných činů státní zástupce připomíná, že soudy nižších stupňů

zde vycházely ze závěrů znaleckého posudku jako jednoho z podkladů pro

rozhodnutí, takže stanovily výši škody správně a v souladu se zákonem.

Státní zástupce považuje za nedůvodné rovněž námitky některých obviněných k

délce trestního stíhání, které v této věci sice trvalo relativně delší dobu,

ovšem se zřetelem k počtu obviněných, rozsahu jejich trestné činnosti,

složitosti a propracovanosti celého systému „přeprodejů“ zboží a z toho

plynoucí obtížnosti opatření důkazů k trestné činnosti se nejeví doba

dosavadního trestního řízení nepřiměřeně dlouhá. K otázce zastavení trestního

stíhání s poukazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod se obsáhle vyjádřil ve své judikatuře jak Ústavní soud, tak

Nejvyšší soud, a proto státní zástupce pokládá za nadbytečné se jí podrobněji

zabývat.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného M. V., v níž poukazuje na

extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a popisem skutkového stavu.

Podle státního zástupce obviněný uvedenou námitkou ve skutečnosti brojí proti

skutkovým zjištěním a rozsahu provedeného dokazování v této věci. Proto zmíněná

námitka nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o námitky obviněných M. K. a Ing. K. N., kterými zpochybnili naplnění

zákonného znaku vyjádřeného slovy „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu § 148

odst. 3 písm. a) tr. zák., podle státního zástupce tito obvinění věděli o

existenci dalších nejméně dvou osob účastnících se „přeprodeje“ zboží. Přitom

obviněný M. K. znal i další obviněné Mgr. V. V. a Ing. K. N. a svědka M. P.,

kteří se rovněž aktivně podíleli na těchto „obchodech“. Závěr soudů o naplnění

citované kvalifikované skutkové podstaty je tedy správný.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného Mgr. V. V., v nichž s

poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu vytkl

podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně a upozornil na porušení

ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení, protože z protokolu o hlavním

líčení ze dne 27. 2. 2006 vyplývají takové skutečnosti, na základě nichž je

třeba považovat zmíněné námitky za nedůvodné. Podle státního zástupce byl

postup předsedkyně senátu ve vztahu k posledně jmenovanému obviněnému zcela

korektní a zvolené řešení jeho neúčasti v hlavním líčení z důvodu pracovní

neschopnosti bylo rovněž standardní a v souladu s trestním řádem.

Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem má státní zástupce za to, že

napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu se zákonem a není

zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Státní

zástupce tak neshledal žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud vyhověl uplatněným

návrhům na přerušení, resp. odložení výkonu napadeného rozhodnutí u obviněných

Mgr. V. V. a M. V., zejména když takový postup nenavrhla ani předsedkyně senátu

soudu prvního stupně.

Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl

dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou

zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění, kteří podali

dovolání, tak učinili jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu],

a to prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na

správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí,

proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a

podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Protože dovolací námitky obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing.

J. M., Ing. K. N. a J. H. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který dílem opřeli svá dovolání, Nejvyšší soud v

rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal

zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i

řízení mu předcházející. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

dovolání uvedených obviněných jsou částečně důvodná.

Pokud jde o dovolací důvody, všichni jmenovaní obvinění opírají jejich

existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný Mgr. V. V. dále uplatnil ve svém

dovolání též dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu, tedy

že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že byla porušena ustanovení o přítomnosti

obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obvinění M. V., Ing. J.

K., Ing. J. M. a J. H. pak založili svá dovolání i na dovolacím důvodu uvedeném

v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno

trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve

svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé, Nejvyšší soud připomíná, že může

být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,

vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní

posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění

neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec

trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném

nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud

byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,

než jaké na ni dopadalo.

K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou,

která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění ve

svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci

a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování

či jeho neúplnost, jde o námitky, jež nemohou založit existenci citovaného

hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace

posuzovaných skutků jako trestných činů podle shora citovaných ustanovení.

Obvinění totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak nekonkretizovali, v čem je

vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení

hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkových

podstat zmíněných trestných činů nenaplňují.

Totéž platí o námitce obviněného M. V., v níž poukazuje na existenci tzv.

extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani

zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího

důvodu vymezeného v posledně citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž

poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně

vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších

rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.

6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí

Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn.

III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí

Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní

judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými

zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní

rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje

do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního

řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze

dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod

podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného M. V.,

jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto

případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé

založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i

zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu,

takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.

V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. K.

jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení 265b tr. řádu,

neboť námitky tohoto obviněného neodpovídají jak uplatněnému dovolacímu důvodu,

tak ani žádnému jinému důvodu dovolání. Obviněný totiž nesouhlasí s učiněnými

skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů

nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tak

obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu

soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v

nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje

i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro

jiné právní posouzení svého jednání tedy jmenovaný obviněný dovozuje nikoli z

argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve

výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro

obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v

úvahu. Obviněný tak svými dovolacími námitkami nezpochybnil právní závěry

učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně

proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné

právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu

dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud

nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Na podkladě popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M.

K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší

soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného,

aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného

rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání

obviněného M. K. v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r

odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto tak učinil.

I přes uvedené konstatování ovšem Nejvyšší soud rozhodl též ve prospěch

obviněného M. K., jak je podrobněji odůvodněno níže, neboť mu prospíval stejný

důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno z podnětu ostatních

obviněných (§ 265k odst. 2, § 261 tr. řádu).

Pokud jde o námitky obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J.

M., Ing. K. N. a J. H., jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu, zpochybnili naplnění některých znaků objektivní stránky a

naplnění subjektivní stránky trestných činů (resp. účastenství na nich),

kterými byli uznáni vinnými, Nejvyšší soud je považuje za odpovídající

uplatněnému dovolacímu důvodu a částečně i za opodstatněné, třebaže obvinění

založili tyto své námitky dílem rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými

zjištěními.

K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1, odst. 3 písm. a), c), odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině

připomíná, že ho spáchal ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátil daň, clo,

pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou

podobnou platbu, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami a tímto činem

způsobil značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu. Z hlediska zavinění si

pachatel musel být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň

nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně byl alespoň srozuměn [§ 4 písm.

b) tr. zák.] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve větším rozsahu (tedy

alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč), přičemž způsobení škody ve

výši, která dosahuje značné škody, resp. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89

odst. 11 a § 148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně

500 000,- Kč, resp. 5 000 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z

nedbalosti [§ 5 a § 6 písm. a) tr. zák.].

Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností

uvedených pod body I. až IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího

soudu, obvinění se měli dopouštět zkrácení daně z přidané hodnoty. Pokud jde o

skutek popsaný pod bodem I. ve výroku o vině v tomto rozsudku, podstatu

protiprávního jednání přitom odvolací soud spatřoval v tom, že obvinění Mgr. V.

V. a L. V. záměrně nadhodnotili náklady obchodních společností Ne-Y-Plus, s. r.

o., a Ingmar, s. r. o., které zahrnuli do účetnictví těchto daňových subjektů a

uplatnili v daňových přiznáních, čímž měli zkrátit jejich daňovou povinnost na

dani z přidané hodnoty v souhrnné výši 3 705 853,- Kč. V případě skutků

popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu pak

podstata uvedených trestných činů spočívala – zkráceně vyjádřeno – v tom, že

obvinění Mgr. V. V. a L. V. organizovali tzv. přeprodeje jednoho a téhož zboží

do zahraničí, když již na začátku tohoto řetězového obchodování bylo záměrem

obviněných, aby první obchodní společnost neodvedla daň z přidané hodnoty,

neboť další obchodní společnost v pořadí, v níž působili také někteří z

ostatních obviněných, deklarovala vývoz nakoupeného zboží s nárokem na odpočet

daně z přidané hodnoty. Následně pak došlo k několika účelovým „přeprodejům“

předmětného zboží jiným subjektům, které zastupovali nebo jejichž jménem

jednali někteří obvinění, přičemž zboží bylo vyvezeno do veřejného celního

skladu a z něj fiktivně prodáno zahraničním subjektům, z nichž některé vůbec

neexistovaly, a poté bylo stejné zboží nakoupeno za zlomek původní ceny a

dovezeno zpět do České republiky. V některých případech se pak konstatuje, že z

této poslední (nižší) kupní ceny bylo odvedeno clo a daň z přidané hodnoty.

Pokud jde o obviněné Mgr. V. V. a L. V., kteří se měli dopustit posuzované

trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přetrvávají

zde pochybnosti o naplnění některých znaků objektivní a subjektivní stránky

trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Především z výroku o vině pod body

I./a) a I./b) v napadeném rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, a to ani ve

spojení s příslušnou částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak soudy

dospěly k výsledné výši zkrácení daně z přidané hodnoty, jejímiž plátci zde

byly obchodní společnosti Nem-Y-Plus, s. r. o., a Ingmar, s. r. o. V tomto

směru nebyly učiněny žádné závěry o tom, jakou výši daně z přidané hodnoty měly

jmenované obchodní společnosti (resp. fyzické osoby jednající jejich jménem

nebo za ně) přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznaly a

zaplatily, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a jak

dospěly soudy nižších stupňů k výši způsobené škody. Za uvedených okolností pak

konstatování soudů nižších stupňů o „nadhodnocení nákladů“, resp. o

„neoprávněném navýšení nákladů“ obsažené v popisu obou skutků samo o sobě

nestačí ke spolehlivému zjištění, že daň z přidané hodnoty byla skutečně

zkrácena a že se tak stalo ve výši konkretizované ve výroku o vině, zejména

když se v popisu skutků argumentuje též daňovými přiznáními k dani z příjmů

právnických osob, ale zkrácení se dovozuje jen u daně z přidané hodnoty.

Podobné nedostatky a nejasnosti, a to i v dalších směrech a ohledně všech

obviněných, kteří podali dovolání, se vyskytují rovněž v popisu skutků

obsažených pod body II. až IV. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího

soudu, v nichž – a to ani ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku a rozsudku

soudu prvního stupně – nejsou dostatečně vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné

pro naplnění skutkových podstat těch trestných činů (resp. účastenství

některých z obviněných na těchto trestných činech), jimiž byli obvinění uznáni

vinnými, a to včetně potřebné konkretizace účasti každého z obviněných na

jednotlivých jednáních směřujících ke zkrácení daně nebo vylákání výhody na

dani a alespoň srozumění obviněných s tím, že jejich jednání (popřípadě i v

součinnosti s jednáním dalších osob) bude mít za následek zkrácení daně či

vylákání výhody na dani.

Pokud jde o obviněné Mgr. V. V. a L. V., z popisu skutků pod body II.

až IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu není patrné, jaké

konkrétní příkazy a pokyny k provádění obchodů s předmětným zbožím udělovali

tito obvinění dalším osobám zapojeným do celého obchodování (rovněž osobám

označeným jako tzv. bílé koně), včetně ostatních obviněných. Navíc popisy

skutků, které jsou obsaženy pod zmíněnými body výroku o vině, neumožňují učinit

jednoznačný závěr o tom, zda obvinění skutečně zkrátili daň z přidané hodnoty

ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. (zejména nelegálním snížením její zákonné

výměry třeba uplatněním nesprávného odpočtu nebo zatajením skutečností

odůvodňujících přiznání a vyměření této daně), nebo zda vylákali neoprávněnou

výhodu na této dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. [zejména vylákáním platby

nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu § 2 odst. 2 písm. h) a §

37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30.

4. 2004, resp. nyní ve smyslu § 4 odst. 1 písm. m) a § 105 odst. 1 zákona č.

235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže

totiž obvinění zamýšleli vyvézt předmětné zboží za nadhodnocené ceny do

zahraničí, aby pak totéž zboží zpětně dovezli na území České republiky za nižší

ceny a aby na podkladě rozdílu mezi vývozní a dovozní cenou uplatnili vůči

státu nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, pak takové jednání může

svědčit nikoli o zkrácení této daně, jak ho posoudily soudy nižších stupňů, ale

spíše o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Úvahám o vylákání výhody na

dani z přidané hodnoty by nasvědčovala jednak úvodní formulace k bodům II. až

IV. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 3 dole a s. 4

nahoře), podle které „... první společnost v obchodním řetězci neodvede při

prodeji zboží daň z přidané hodnoty a toto zboží bude následně ... deklarováno

pro vývoz a žádáno vrácení DPH ...“, a jednak by tomu odpovídal rovněž závěr

popisu skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, kde se

konstatuje, že „... obžalovaný P. K., jako měsíční plátce DPH, uplatnil v

daňových přiznáních za měsíce listopad a prosinec roku 1999 a leden 2000 nárok

na vyplacení nadměrného odpočtu DPH na vstupu z titulu prodeje zboží v

nadhodnocených cenách do zahraničí, jak je výše uvedeno, a to v celkové výši 1

623 465,- Kč a tyto nadměrné odpočty mu byly vyplaceny ...“.

Jinak ovšem z tzv. schémat fungování jednotlivých obchodních řetězců

popsaných v rámci skutkových zjištění pod jednotlivými výroky o vině v

napadeném rozsudku odvolacího soudu (a stejně tak v jemu předcházejícím

rozsudku soudu prvního stupně) není vůbec zřejmé, kterému subjektu zúčastněnému

na obchodech s předmětným zbožím vznikla povinnost k dani z přidané hodnoty, v

jaké výši měl přiznat a zaplatit tuto daň, zda a v jaké výši tak učinil a jakým

mechanizmem případně dosáhl nelegálního snížení či zatajení uvedené daňové

povinnosti nebo zda, jakým mechanizmem a jaké výhody dosáhl na dani z přidané

hodnoty. Pouze v některých z těchto případů se konstatuje, že subjekt

vystupující na konci popsaného obchodního řetězce odvedl clo a daň z přidané

hodnoty, ale bez uvedení jejich výše a toho, zda odvedené clo a daň z přidané

hodnoty odpovídaly zákonu, resp. v jaké výši měly být tyto platby přiznány a

odvedeny [např. pod body II./1. až 5., III/a)/1. až 9., 11., III./b)/1., 2.,

5., 6., IV./a)/3., 4., 6., 7., 8., 9., IV./b)/1. až 10., 12. až 15., IV./c)/1.

až 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu]. V ostatních případech pak

vůbec není zmínka o přiznání či zaplacení (odvedení) daně z přidané hodnoty a

cla [pod body III./a)/10. a 12., III./b)/3. a 4., IV./a)/1., 2. a 5.,

IV./b)/11. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu]. V žádném z popsaných

skutků pod body II. až IV. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu

(a předtím ani v rozsudku soudu prvního stupně) však nebyl učiněn jednoznačný

závěr o tom, zda, jakým způsobem a v jaké výši byly jednotlivé platby daně z

přidané hodnoty zkráceny nebo zda, jakým způsobem a v jaké výši obvinění

získali výhodu na těchto platbách (zde s výjimkou závěru bodu II. výroku o

vině), a jak se na tom konkrétně podílel každý z obviněných, popřípadě vůbec

není uvedeno, jestli některý ze zúčastněných subjektů přiznal a zaplatil daň z

přidané hodnoty, zda a v jaké výši tak měl učinit, komu a v jaké výši vznikla

tato daňová povinnost a kdo ji nesplnil. Zmíněnou nekonkrétnost popisu skutků

nemůže odstranit ani souhrnné konstatování o výši škody v závěru každého z

dílčích útoků, pokud se zde např. uvádí, že „byla způsobena škoda na DPH v

minimální výši ...“. Škoda jako znak kvalifikovaných skutkových podstat ve

smyslu § 148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. totiž mohla být způsobena jak

zkrácením daně (§ 148 odst. 1 tr. zák.), tak i vylákáním výhody na dani (§ 148

odst. 2 tr. zák.), popřípadě oběma těmito alternativami zároveň (viz rozhodnutí

pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.).

Přitom v zásadě není vyloučen ani závěr o souběhu zkrácení daně z

přidané hodnoty ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. a vylákání výhody na této dani

ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-I. Sb. rozh.

tr.), což však stejně předpokládá přesné rozlišení, jakým jednáním a v jakém

rozsahu byla daň z přidané hodnoty zkrácena a jakým jednáním, v jakém rozsahu a

v jaké podobě pachatel vylákal výhodu na této dani (k rozdílu mezi zkrácením

daně a vylákáním výhody na dani viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7.

2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, publikované pod č. T 827. v sešitě 19 Souboru

trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,

Praha 2005). Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek

soudu prvního stupně v nyní posuzované věci ovšem neposkytují podklad pro

takové rozlišení.

Navíc Vrchní soud v Praze se v přezkoumávaném rozsudku dopustil

některých dalších nepřesností, když např. ve výroku o vině pod body IV./a)/1.

až 5. jen na podkladě odvolání obviněných změnil celkovou výši škody způsobené

na dani z přidané hodnoty z částky 1 695 213,- Kč na částku 2 071 662,- Kč,

nebo uvedl neodpovídající součet celkem způsobené škody na dani z přidané

hodnoty, a to v roce 2000 prostřednictvím obchodních společností Sterlen-X, s.

r. o., Nem-Y-Plus, s. r. o., Ingmar, s. r. o., a Flanagan I., s. r. o., ve výši

5 885 000,- Kč, ačkoli skutkovým závěrům odvolacího soudu odpovídá celková

částka ve výši 5 421 658,- Kč, a v roce 2001 prostřednictvím obchodních

společností Nem-Y-Plus, s. r. o., Ingmar, s. r. o., a Flanagan I., s. r. o., ve

výši 8 855 000,- Kč, ačkoli skutkovým závěrům odvolacího soudu odpovídá v

těchto případech celková částka ve výši 6 055 521,- Kč.

Obdobně nelze souhlasit ani se závěry odvolacího soudu, které učinil ohledně

trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. u obviněného Ing. J. K. [viz skutky

popsané pod body III./a) a IV./c) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu].

Ani v případě tohoto obviněného není z popisu rozhodných skutkových okolností

vyjádřených pod označenými body ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu

především dostatečně zřejmé, v čemž odvolací soud spatřoval naplnění všech

znaků zmíněného trestného činu včetně jeho subjektivní stránky. Samotná

okolnost, že tento obviněný vystupoval jako ředitel obchodních společností

Ingmar, s. r. o., Letov Nástrojárna, s. r. o., a Nástrojárna Letov, a. s.,

které prodaly zde specifikované zboží další obchodní společnosti či jiné osobě

(popřípadě tak učinily poté, co zboží nakoupily) za určitou částku, rozhodně

nesvědčí o nějakém konkrétním podílu obviněného na daňových důsledcích těchto

obchodů a o jeho úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty v uvedené výši. V popisu

skutků, které měl spáchat jmenovaný obviněný, zcela chybí vyjádření intelektové

a volní složky jeho úmyslu, tedy především toho, zda obviněný věděl o

nezákonnosti důsledků popsaného obchodování s předmětným zbožím a zda chtěl

způsobit zkrácení daně či vylákání výhody na dani, nebo zda s tím byl alespoň

srozuměn. Stejně tak není náležitě konkretizované jednání tohoto obviněného,

které by vedlo ke zkrácení daně nebo k vylákání výhody na dani. Přitom tutéž

formu účasti obviněného Ing. J. K. jako ředitele obchodní společnosti Letov

Nástrojárna, s. r. o., na tzv. řetězových obchodech v případě skutků obsažených

pod bodem II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku kvalifikoval odvolací soud

jen jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 10 odst. 1 k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., a

nikoli jako spolupachatelství k tomuto dokonanému trestnému činu, jak tomu bylo

v případě skutků popsaných pod body III./a) a IV./c) výroku o vině.

Obviněná L. V. zpochybnila rovněž správnost posouzení otázky

spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a tato její námitka do značné

míry souvisí s nekonkrétností vyjádření jednání a zavinění u každého ze

spoluobviněných, jak bylo výše uvedeno. Jinak k tomu Nejvyšší soud připomíná,

že spolupachatelství sice vyžaduje společné jednání a úmysl spolupachatelů

směřující ke společnému spáchání trestného činu. Tento společný (shodný) úmysl

spolupachatelů ovšem nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, ale postačí,

jestliže je takový úmysl zřejmý alespoň z konkludentního jednání všech

spolupachatelů a z jejich neformální dohody. Proto i když jmenovaná obviněná

sama nerozhodovala o klíčových úkonech a nepodílela se na všech aktivitách

směřujících ke zkrácení daně nebo k vylákání daňové výhody, není vyloučeno

hodnotit její jednání jako spolupachatelství s obviněným Mgr. V. V. Obviněná L.

V. však nebyla stíhána za to, že byla partnerkou obviněného Mgr. V. V., jak

uvádí ve svém dovolání, nýbrž za to, že se společně s tímto obviněným popsaným

způsobem zapojila do páchání posuzovaných skutků, jejichž popis ovšem trpí výše

konstatovanými vadami spočívajícími zejména v nekonkrétním vyjádření účasti

každého z obviněných na jednotlivých případech.

Ve vztahu k obviněným M. V., Ing. J. K. (u něj ohledně skutku pod bodem II. ve

výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu), Ing. J. M., Ing. K. N. a

J. H., kteří byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 148 odst. 1,

3 písm. a) a c) tr. zák. zjistil Nejvyšší soud stejné nedostatky, jaké již byly

shora uvedeny ve vztahu k osobám označeným jako pachatelé tohoto trestného činu

– obviněným Mgr. V. V., L. V. a částečně i Ing. J. K. Na podkladě skutkových

zjištění popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího

soudu totiž nelze dospět ke spolehlivému závěru, že shora jmenovaní obvinění

jako pomocníci věděli o tom, komu a v jakém rozsahu poskytují pomoc ke zkrácení

daně z přidané hodnoty nebo k vylákání výhody na této dani, a že byli minimálně

srozuměni s takovým průběhem skutkového děje. Ze závěrů soudů nižších stupňů

není především patrné, zda a vzhledem k jakým okolnostem si tito obvinění byli

nebo museli být vědomi účelovosti jednotlivých řetězových prodejů zboží a

jejich daňových důsledků. Navzdory poměrně obsáhlému popisu skutku uvedenému ve

výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a předtím i ve výroku o vině v

rozsudku soudu prvního stupně přetrvávají pochybnosti v tom směru, jestli

jmenovaní obvinění v roli pomocníků skutečně věděli o celkovém pohybu

předmětného zboží a o jeho fiktivním vývozu do zahraničí za účelem dosažení

daňového úniku nebo vylákání výhody na dani. Samotná okolnost, že se obvinění

účastnili tzv. řetězových přeprodejů uvedeného zboží, pak nepostačuje k

takovému závěru, zejména když ani není jednoznačně vyjádřeno, že právě tito

obvinění uzavírali konkrétní smlouvy o prodeji zboží jménem jednotlivých

obchodních společností, a není patrné, komu tím pomohli k daňovému úniku nebo k

vylákání výhody na dani, resp. kdo byl v konkrétních případech povinen podávat

přiznání k dani z přidané hodnoty, v jaké výši a zda tak učinil či nikoli.

Navíc i v případě obviněných M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H.

platí další již shora zmíněné pochybnosti o tom, zda jejich pomoc měla směřovat

ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. nebo k

vylákání výhody na této dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. či k naplnění

obou těchto alternativ zároveň.

Nejvyšší soud dále připomíná, že k trestní odpovědnosti pomocníka [§ 10

odst. 1 písm. c) tr. zák.] se sice nevyžaduje, aby výrok o vině odsuzujícího

rozsudku obsahoval detailní popis trestného jednání pachatele (§ 9 odst. 1 tr.

zák.), ale musí být zde vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném

činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti týkající se zejména doby a

místa trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc, předmětu

jeho útoku, obecného způsobu spáchání, typu trestné činnosti apod. (viz

přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006,

publikované pod č. T 914. v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Tomu ovšem

příslušné výroky o vině týkající se pomocníků v posuzované věci neodpovídají

nejen z hlediska nedostatečné konkretizace účasti pomocníků na trestné činnosti

hlavních pachatelů, ale též ohledně chybějícího vyjádření subjektivní stránky

pomocníků. Z hlediska subjektivní stránky totiž pomoc předpokládá, že pomocník

ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění

nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl

pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím

k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu pachatele, musí být čin

pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky

skutkové podstaty (k tomu viz přiměřeně i rozhodnutí pod č. 51/2006 Sb. rozh.

tr.). Nejvyšší soud tedy považuje za důvodné námitky obviněných M. V., Ing. J.

K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. v uvedeném směru.

V návaznosti na zmíněnou argumentaci se Nejvyšší soud ztotožňuje i s tvrzením

obviněných Ing. J. K. a Ing. J. M., pokud odvolacímu soudu vytýkají postup v rozporu se zásadou individuální

trestní odpovědnosti. Tito obvinění se totiž měli dopustit trestné činnosti

jednáním jménem určité obchodní společnosti (Ingmar, s. r. o., Letov

Nástrojárna, s. r. o., a Nástrojárna Letov, a. s.). K tomu Nejvyšší soud

zdůrazňuje, že jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo jiné

oprávněné osoby sice nevylučuje jejich trestní odpovědnost, byť bylo učiněno

navenek jménem obchodní společnosti a třebaže takové jednání iniciovaly, nebo o

něm věděly anebo se na něm dokonce podílely jiné osoby. Spáchání trestného činu

ovšem nelze bez dalšího dovozovat jen z existence oprávnění určité fyzické

osoby jednat jménem obchodní společnosti nebo v jejím zastoupení, byť se tato

obchodní společnost účastnila aktivit, které jsou součástí určité trestné

činnosti, nebylo-li spolehlivě zjištěno, zda se taková fyzická osoba jednající

za dotčenou obchodní společnost skutečně podílela na zmíněných aktivitách a zda

tomu odpovídalo i její zavinění.

Obvinění Mgr. V. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M. a Ing. K. N. zpochybnili ve

svých dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu též správnost závěrů o výši škody způsobené trestnými činy, pro které byli

stíháni a odsouzeni, resp. k jejichž spáchání směřovala pomoc některých z

těchto obviněných. Rovněž uvedené námitky považuje Nejvyšší soud za

odpovídající citovanému dovolacímu důvodu a za opodstatněné.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodu způsobenou trestným činem zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby představuje částka, o kterou pachatel

zkrátil daň ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou

výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-II. Sb.

rozh. tr.). V případě zkrácení daně tedy škoda představuje nedostatek přírůstku

na majetku státu či jiného příjemce daně, který bylo možné důvodně očekávat,

kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a

nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši. Jde-li o

vylákání daňové výhody, pak lze škodu spatřovat v majetkovém plnění, kterého se

neoprávněně dostalo pachateli či jiné osobě od státu nebo od jiného subjektu v

souvislosti s určitou daní jako její přeplatek, nadměrný odpočet apod.

Jak ovšem již Nejvyšší soud shora vytkl, z rozhodných skutkových

okolností popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v přezkoumávaném

rozsudku odvolacího soudu (a stejně tomu bylo i ve zrušeném rozsudku soudu

prvního stupně) není především patrné, jestli škoda byla v posuzované věci

způsobena zkrácením daně z přidané hodnoty ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák.

nebo vylákáním výhody na této dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. (či oběma

těmito způsoby zároveň), v jaké výši tedy byla zmíněná daň přiznána a zaplacena

a v jaké výši nikoli, resp. v jakém rozsahu došlo k vylákání výhody na dani z

přidané hodnoty a v jaké podobě, jak konkrétně se na tom podílel každý z

obviněných (dovolatelů), koho z nich zatěžovala povinnost přiznat a zaplatit

daň apod.

Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy vykazuje vady v právním posouzení

skutků, které jim částečně (v různém rozsahu) vytýkali obvinění Mgr. V. V., L.

V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M. a Ing. K. N., takže jejich námitky opřené o

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou ve výše uvedených

směrech opodstatněné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněných, které již nebylo možné

považovat za důvodné.

Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. V. V., ve svém dovolání uplatnil též

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší

soud připomíná, že předpokladem jeho naplnění je současné splnění dvou

podmínek. Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený

orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem

podle § 31 odst. 1 tr. řádu, ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění

citovaného dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním

učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů

uvedených v § 30 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v

posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže z úkonů v

trestním řízení by byla vyloučena kterékoli další osoba vyjma soudce (např.

státní zástupce). V obecné rovině se přitom za vyloučeného ve smyslu § 30 odst.

1 tr. řádu považuje soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro

poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich

obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu

činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly

učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním

řízení. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování podle § 30 odst. 2 až 4 tr.

řádu zde nepřicházejí v úvahu a obviněný je ani neuplatnil. Povinností orgánu,

jehož se důvod vyloučení týká, je rozhodnout podle § 31 odst. 1 tr. řádu o svém

vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v § 30 tr.

řádu, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v

senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.

Druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, spočívá v tom, že o důvodech k

vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době

konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před

rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy

dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je vyloučen z

rozhodování, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném

dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.

Pokud ovšem obviněný Mgr. V. V. založil své dovolací námitky o tvrzené

podjatosti předsedkyně senátu 48 T Městského soudu v Praze JUDr. Veroniky

Čeplové v podstatě na tom, že nezohlednila jeho zdravotní stav a neověřila si

některé okolnosti, které se týkají tohoto zdravotního stavu, nejsou takové

námitky způsobilým důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. řádu.

Obviněný Mgr. V. V. tudíž podle názoru Nejvyššího soudu uplatnil ve svém

dovolání takové námitky, jimiž nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který – jak již bylo výše uvedeno –

mimo jiné vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený soudce, o jehož

vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení nebylo rozhodnuto postupem podle

§ 31 odst. 1 tr. řádu, ač se tak mělo stát, a aby o důvodech k vyloučení

takového soudce dovolatel nevěděl v době konání původního řízení nebo je

neúspěšně namítl.

Pokud jde o první z uvedených podmínek, v posuzované věci bylo podle §

31 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o tom, že jmenovaná předsedkyně senátu není

vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení. Jak totiž vyplývá ze

spisových podkladů (viz č. l. 20 916 a násl. trestního spisu vedeného u

Městského soudu pod sp. zn. 48 T 15/2005), obviněný Mgr. V. V. vznesl dne 12.

3. 2006 námitku podjatosti proti předsedkyni senátu č. 48 T Městského soudu v

Praze JUDr. Veronice Čeplové a tuto námitku založil především na tvrzení, podle

něhož jmenovaná soudkyně není osobou oprávněnou rozhodovat o možnostech

obviněného dostavovat se k soudu. O zmíněné námitce podjatosti bylo rozhodnuto

usnesením téhož soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 48 T 15/2005, tak, že

předsedkyně senátu JUDr. Veronika Čeplová ani soudci (přísedící) Josef Aksenov

a Jozef Niemec nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení proti

obviněnému Mgr. V. V. Dále je ve spise založena stížnost obviněného proti

tomuto usnesení, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 2.

2007, sp. zn. 3 To 64/2006, jímž ji zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění

posledně citovaného usnesení přitom soud druhého stupně srozumitelně a

přesvědčivě vyložil, proč nejsou námitky obviněného důvodné, přičemž Nejvyšší

soud považuje jeho závěry za logické a správné. Jak totiž jednoznačně vyplývá

ze spisových podkladů zařazených na č. l. 20 891, 20 907, 20 912 a 20 935

trestního spisu, předsedkyně senátu soudu prvního stupně si v dostatečném

rozsahu opatřila podklady nezbytné ke zjištění zdravotního stavu obviněného za

účelem zajištění řádného průběhu hlavního líčení. Vůči obviněnému přitom

popsaný způsob nijak nevybočil z obvyklého rámce, v němž dochází k realizaci

jeho procesních práv.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněného Mgr. V. V.

týkající se podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Veroniky

Čeplové neopodstatněnými. Jak je navíc zřejmé z jejich povahy, obviněný

dovozoval důvody podjatosti této soudkyně v podstatě jen z jejího procesního

postupu, když neakceptovala odmítavý postoj obviněného k nařízenému hlavnímu

líčení, což souvisí s dalším dovolacím důvodem, který rovněž nebyl naplněn.

Obviněný Mgr. V. V. totiž uplatnil ve svém dovolání i dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože podle jeho názoru mu bylo

znemožněno účastnit se hlavního líčení konaného v období měsíců února a března

roku 2006, přičemž soud prvního stupně údajně nevzal v úvahu pracovní

neschopnost obviněného v této době. K výkladu citovaného dovolacího důvodu

Nejvyšší soud připomíná, že spočívá – mimo jiné – v porušení ustanovení o

přítomnosti obviněného (obžalovaného) v hlavním líčení. Tento dovolací důvod

může být naplněn především porušením ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu,

která výslovně vymezují podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v

nepřítomnosti obžalovaného (v řízení proti mladistvým se uplatní speciální

ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže,

ve znění pozdějších předpisů). Jak přitom vyplývá z ustanovení § 202 odst. 2

tr. řádu, hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného pouze tehdy, má-

li soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení

dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, přičemž musí být kumulativně splněny i

další podmínky uvedené v ustanoveních § 202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu.

Podle první z nich je nezbytné, aby obžalovanému byla řádně doručena obžaloba a

obžalovaný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení, přičemž podle

dosavadní použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1975 Sb.

rozh. tr.) pod pojmem „řádně předvolán“ uvedeným v ustanovení § 202 odst. 2

písm. a) tr. řádu je nutno rozumět doručení předvolání k hlavnímu líčení do

vlastních rukou obžalovaného podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Druhá

podmínka, jejíž splnění se vyžaduje k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti

obžalovaného, spočívá v tom, že obžalovaný byl o skutku, který je předmětem

obžaloby, řádně vyslechnut některým z orgánů činných v trestním řízení a že

bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. řádu.

Konečně je třeba, aby byl obviněný po skončení vyšetřování upozorněn na možnost

prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu § 166 odst.

1 tr. řádu. Teprve tehdy, pokud jsou splněny všechny výše uvedené zákonné

podmínky, jejichž podstatou je především zabezpečení práva obviněného na

obhajobu a náležité zjištění skutkového stavu, je možné provést hlavní líčení v

nepřítomnosti obžalovaného. Všechny tyto formální předpoklady byly u obviněného

Mgr. V. V. splněny.

Kromě uvedeného je nezbytné, aby i v případě provedení hlavního líčení

bez přítomnosti obžalovaného bylo možné učinit spolehlivé rozhodnutí ve věci a

dosáhnout účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Za důvod, který by

vylučoval provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, však nelze

považovat např. samotnou skutkovou složitost a právní náročnost věci, popřípadě

závažnost stíhaného trestného činu, neboť i v těchto případech lze věc

spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti

obviněného v hlavním líčení (viz rozhodnutí pod č. 18/2000 Sb. rozh. tr.). Jak

dále vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. ve svazku

17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,

Praha 2002), soud nemůže porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. řádu jen tím, že

konal hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného, třebaže obžalovaný předem

omluvil svou nepřítomnost a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní

neschopnost. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti

obžalovaného totiž nejsou nijak vázány na to, zda obžalovaný omluvil svou

nepřítomnost u hlavního líčení, ani na to, co bylo důvodem této jeho

nepřítomnosti. Navíc potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje pro

účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely, ale samo o sobě není

dostatečným podkladem pro závěr, že obžalovanému bránily v účasti u hlavního

líčení zdravotní důvody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, publikované pod č. T 461. ve svazku 19 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha

2003). Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu může

být naplněn např. za situace, jestliže obviněný výslovně trval na své účasti u

hlavního líčení, přičemž včas a řádně omluvil svou neúčast takovými důvody,

které lze akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se

hlavního líčení (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003,

sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. ve svazku 26 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha

2004). Jde tedy o takový případ, když obviněný předloží lékařskou zprávu, z níž

jednoznačně vyplývá, že obžalovanému brání jeho nemoc nebo zranění v účasti na

hlavním líčení. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

Jak je totiž patrné z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod

sp. zn. 48 T 15/2005 (viz jeho č. l. 20 891), obviněný Mgr. V. V. sice byl před

konáním hlavního líčení dne 27. 2. 2006 v pracovní neschopnosti, avšak podle

stanovené diagnózy uvedené na potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 16. 2.

2006 a zařazené na č. l. 20 880 trestního spisu (diagnóza byla v souladu s

Mezinárodní statistickou klasifikací nemocí MKN-10 označena jako „H 42“, tedy

jako glaukom při nemocech zařazených jinde, neboli onemocnění oka) a vhledem k

příslušným lékařským zprávám obviněnému tato jeho pracovní neschopnost

nebránila v účasti u hlavního líčení. Navíc z okolností, za nichž došlo k

vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti, je zřejmé, že obviněný se snažil

vyhnout své účasti u hlavního líčení, což předsedkyně senátu Městského soudu v

Praze v konečném důsledku vyhodnotila jako důvod, pro který byl obviněný

usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 48 T 15/2005, vzat do vazby.

Tvrzení obviněného o nemožnosti zúčastnit se hlavního líčení i v měsíci březnu

2006 je zcela nedůvodné, protože z č. l. 20 910 trestního spisu vyplývá, že

obviněný se písemným prohlášením vzdal svého práva účastnit se hlavního líčení

konaného ve dnech 8. 3., 17. 3., 27. 3. a 30. 3. 2006.

Nejvyšší soud na podkladě uvedených argumentů považuje námitky

obviněného Mgr. V. V., jimiž s poukazem na dovolací důvody uvedené v § 265b

odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu vytýkal nesprávnost procesního postupu soudu

prvního stupně, za neopodstatněné.

V případě dovolání obviněné L. V. pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ty její

námitky, které jsou skutkové a procesní povahy a o něž částečně opřela naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak již Nejvyšší soud

zdůraznil výše, tento dovolací důvod mohou zakládat jen hmotně právní vady, ať

již jde o právní posouzení skutku nebo o jiné posouzení podle norem hmotného

práva. Jestliže ovšem obviněná nesouhlasí s některými skutkovými zjištěními,

resp. s procesním postupem soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení

důkazů, neodpovídají tyto výhrady hmotně právnímu charakteru citovaného

dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Stejnou povahu, která se vymyká dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu, mají rovněž výtky obviněné L. V. směřující proti výši

uloženého trestu. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího

soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči

druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí

lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b

odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen

takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní

sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jmenované

obviněné byl ovšem uložen přípustný druh trestu a ve výměře, jež ničím

nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu

spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné

vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. a v

důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak

nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně

právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o

výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva,

než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn

např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen

souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v

trestném činu. Takové námitky ovšem obviněná neuplatnila, proto se Nejvyšší

soud nemohl zabývat jejími výhradami zaměřenými proti uloženému trestu.

Obviněný M. V. opřel své dovolání – vedle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – též o

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ten je dán tehdy, pokud

se proti obviněnému vedlo trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo

nepřípustné. Trestní stíhání by nebylo přípustné, kdyby se vedlo v rozporu s

ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a tr. řádu, která

obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za

následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních § 11 odst. 3 a § 257 odst. 3 tr.

řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku buď nezahájení

takového trestního stíhání (§ 159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§

172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, §

257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, jehož se v této souvislosti

dovolává obviněný M. V., pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již

zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak

vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10

Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž

ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou

součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,

použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky

(publikované pod č. 1/1993 Sb.) je soudce při rozhodování vázán zákonem a

mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní

smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve

znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“),

která ve svém ustanovení čl. 6 odst. 1 zakotvuje mimo jiné právo každého na

projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. V této souvislosti Nejvyšší soud

poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu

České republiky, v níž se opakovaně zdůrazňuje, že otázku přiměřenosti délky

soudního řízení je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Z tohoto

důvodu nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje zmíněný

požadavek přiměřenosti. Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v

souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České

republiky považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky

na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů

činných v trestním řízení a význam věci pro dotčenou osobu (viz např. případy

Eckle proti Spolkové republice Německo – rozsudek Evropského soudu pro lidská

práva ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice – rozsudek Evropského

soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nálezy Ústavního

soudu České republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ze dne 31. 3.

2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je

třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může

vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v

trestním řízení příslušného státu (viz případ Monnet proti Francii – rozsudek

Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993).

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem

do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a

nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který

odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý

proces, je v rozporu rovněž se základními zásadami trestního práva a odporuje

účelu trestního řízení. Případné porušení práva obviněného na spravedlivý

proces nepřiměřenou délkou trestního řízení však samo o sobě nezakládá

nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných

prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba

v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly

své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví zakotvené v

Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z

trestných činů a zajišťuje případné potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a

trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností

těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 Úmluvy,

aby orgán činný v trestním řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v

důsledku své dlouhodobé nečinnosti, se zprostil této své povinnosti, aniž by

vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě

rozhodnutí o otázce viny a trestu. Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno –

důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanoveních § 11 odst. 1, 4 a §

11a tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní

úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený

průlom do zásady oficiality a legality, které patří mezi základní zásady

trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod nepřípustnosti trestního

stíhání uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu,

jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková

mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání

jednoznačně a výslovně. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ovšem neobsahuje žádný

důvod či příkaz pro zastavení trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415. ve svazku

17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává v Nakladatelství C. H.

Beck, Praha, 2002).

Jak přitom v posuzované věci vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l.

103 trestního spisu), trestní stíhání obviněného M. V. bylo zahájeno usnesením

ze dne 25. 11. 2003, ČVS: ÚVP-2233/2001, přičemž k jeho pravomocnému skončení

došlo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 4 To 4/2009,

takže trvalo necelých 6 let. Navíc, i když k pravomocnému odsouzení tohoto

obviněného došlo po poměrně dlouhé době (asi 8 let), která uplynula od spáchání

posuzovaných skutků, soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepochybně promítly

do úvah o druhu a výměře uloženého trestu. Z dosavadní judikatury Nejvyššího

soudu je pak dále patrné (přiměřeně viz usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5

Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha

2008), že případnou nepřiměřenou délku trestního řízení nebo delší dobu, která

uplynula od spáchání trestného činu, lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění

za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a

zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné

moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž

obviněný M. V. rovněž opírá své dovolání, k jeho výkladu a posouzení se

Nejvyšší soud vyjádřil již výše a uvedl, které námitky obviněného považuje za

opodstatněné a odpovídající citovanému dovolacímu důvodu a ke kterým naopak

nemohl přihlížet. Nejvyšší soud pak podrobněji neposuzoval ani tvrzení tohoto

obviněného, jímž zpochybnil naplnění materiálního znaku pomoci k trestnému

činu, resp. materiálního znaku okolnosti podmiňující použití vyšší trestní

sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Za situace, kdy zde přetrvávají

pochybnosti o naplnění formálních znaků pomoci k trestnému činu, je

bezpředmětné zabývat se materiální stránkou této formy účastenství.

Nad rámec uvedeného a pro případ, kdyby to při novém posouzení věci

ještě přicházelo v úvahu, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že povaha

pomoci a její význam pro spáchání trestného činu (hlavního) pachatele

vyžadovaly individuální hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost u pomocníka

[§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] ve srovnání s pachatelem (§ 9 odst. 1 tr.

zák.) trestného činu. Proto nutnost přihlédnout k okolnosti, která podmiňovala

použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., nemusely vždy

odůvodňovat u pomocníka stejné skutečnosti jako u pachatele trestného činu. V

konkrétním případě tedy bylo třeba se vždy vypořádat s tím, jakým způsobem

pomoc účastníka ovlivnila provedení trestného činu pachatele, včetně toho zda a

jaký význam měla taková pomoc i z hlediska naplnění okolnosti, která

podmiňovala použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 48/2009 Sb.

rozh. tr.).

Obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. uplatnili ve svých dovoláních dovolací

důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K výkladu obou citovaných

důvodů se Nejvyšší soud vyjádřil již výše a ohledně prvního z nich odkazuje

zejména na to, co bylo uvedeno v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného

M. V. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat argumenty obviněných Ing. J. K. a

Ing. J. M., na jejichž podkladě dovozují nepřípustnost svého trestního stíhání

z důvodu nepřiměřené délky řízení. Jak je přitom patrné ze spisových podkladů v

posuzované věci (viz č. l. 103 trestního spisu), trestní stíhání posledně

jmenovaných obviněných bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 25.

11. 2003, ČVS: ÚVP-2233/2001, a pravomocně skončilo rozsudkem Vrchního soudu v

Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 4 To 4/2009, takže trvalo necelých 6 let,

přičemž od spáchání předmětných skutků uplynula doba asi 8 let. I v případě

těchto obviněných tedy platí obdobné závěry jako u obviněného M. V.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněných Ing. J. K. a Ing. J.

M., kterou odvolacímu soudu vytýkají, že je uznal vinnými i skutkem uvedeným

pod bodem IV./b) ve výroku o vině, ačkoli pro tento skutek na ně nebyla podána

obžaloba. Jak je ovšem zřejmé z výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího

soudu i z navazující právní věty, obou jmenovaných obviněných se ve skutečnosti

týká výrok o vině pod bodem IV./c), kde je obsažen popis skutku, pro nějž byla

na tyto obviněné podána obžaloba státní zástupkyně Městského státního

zastupitelství v Praze ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. KZV 2470/2001. Jde tedy o

nepřesnost Vrchního soudu v Praze, kterou mu obvinění důvodně vytkli ve svých

dovoláních, byť by ji jinak bylo možno překlenout výkladem, kdyby napadený

rozsudek nevykazoval další a závažnější vady, pro které musel být zrušen.

Pokud jde o dovolání obviněného J. H., ten s odkazem na dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl porušení rovnosti občanů před

zákonem, protože na rozdíl od tohoto obviněného nebyl vůbec stíhán a odsouzen

svědek R. V. jako návodce k trestnému činu. Takové výhrady ovšem nejsou

způsobilé naplnit dovolací důvod podle citovaného ustanovení, jehož výklad byl

podán v souvislosti s námitkami obviněného M. V. Nejvyšší soud k tomu

zdůrazňuje, trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno tím, aby došlo k

trestnímu stíhání též dalších osob, které se měly zúčastnit na určité trestné

činnosti. Pouze na úvaze orgánů činných v trestním řízení totiž závisí, jak

vyhodnotí existující skutkové okolnosti a vůči komu uplatní prostředky

trestního práva, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky. Jestliže orgány činné

v trestním řízení vyhodnotily, že v nyní posuzované věci není namístě trestně

stíhat též svědka R. V., nelze z toho dovozovat nepřípustnost trestního stíhání

obviněného J. H.

Nejvyšší soud se taktéž nezabýval tou částí dovolání tohoto obviněného, v níž

pouze obecně odkázal na své závěrečné řeči, neboť uvedeným způsobem nelze

vymezit obsah podaného dovolání (§ 265f odst. 1 tr. řádu) ani odůvodnit

naplnění uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi důvody podaného

dovolání, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán i ve

své přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Protože se Vrchní soud v Praze a před ním ani Městský soud v Praze důsledně a

ze shora zmíněných hledisek nezabývaly naplněním všech znaků objektivní stránky

trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým byli uznáni vinnými Mgr. V.

V., L. V. a Ing. J. K., a stejně tak ani objektivní a subjektivní stránkou

pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle

§ 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák., jejímž

spácháním byli uznáni vinnými obvinění M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K.

N. a J. H., byl naplněn jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání jmenovaných obviněných jsou v

uvedených směrech částečně opodstatněná, Nejvyšší soud z jejich podnětu podle §

265k odst. 1 tr. řádu zrušil ohledně těchto obviněných v celém rozsahu rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, i jemu

předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48

T 15/2005, který je zatížen stejnými vadami. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu

Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená

rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla

podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně tak v uvedeném rozsahu

opětovně projedná věc všech obviněných, jichž se týká toto rozhodnutí

Nejvyššího soudu, a odstraní vady jím vytknuté, jak byly podrobně specifikovány

výše. Přitom u obviněných Mgr. V. V., L. V. a Ing. J. K. především náležitě

posoudí a vyjádří všechny skutkové okolnosti potřebné k naplnění objektivní a

subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., resp. podle §

148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., a to zejména pokud jde o rozsah a

konkrétní způsob zkrácení daně z přidané hodnoty (či jiné povinné platby) nebo

rozsah, způsob a formu vylákané výhody na této dani, včetně jednoznačného

rozlišení obou alternativ v podobě zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr.

zák. a vylákání výhody na dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. V souvislosti s

tím je nezbytné přesně specifikovat způsobenou škodu, a to nejen co do její

výše, ale též povahy z toho hlediska, jestli k ní došlo zkrácením daně,

vylákáním výhody na dani či oběma způsoby.

U obviněných Ing. J. K., Ing. J. M., M. V., Ing. K. N. a J. H. je třeba

znovu vyhodnotit povahu a význam jejich jednání pro zkrácení příslušné daně či

pro vylákání výhody na dani a zejména otázku, jestli je skutečně možné u nich

dovodit subjektivní stránku pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Bude-li u nich přicházet v úvahu trestní odpovědnost za pomoc k trestnému činu,

je nezbytné u každého z pomocníků náležitě konkretizovat jeho podíl na spáchání

trestného činu (hlavními) pachateli a vyjádřit i okolnosti svědčící o jeho

úmyslném zavinění. Přitom zde nelze vycházet z pouhých domněnek a předpokladů,

ale všechny závěry o naplnění objektivní i subjektivní stránky pomoci musí mít

spolehlivý podklad v provedených důkazech a být přesvědčivě odůvodněny.

U těch z obviněných, u nichž soud nižšího stupně dovodí naplnění

formálních znaků příslušného trestného činu nebo účastenství na něm, je

nezbytné opětovně posoudit i naplnění materiálního znaku, resp. materiální

stránky okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88

odst. 1 tr. zák. Protože o vině všech obviněných a případně i o jejich trestech

se bude znovu rozhodovat již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního

zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., přičemž posuzované skutky byly

spáchány za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění

pozdějších předpisů, Nejvyšší soud upozorňuje na nutnost správně vyhodnotit,

použití kterého zákona z hlediska časové působnosti ve smyslu § 16 odst. 1 tr.

zák. a § 2 odst. 1 trestního zákoníku přichází v úvahu. Bude-li soud prvního

stupně znovu ukládat obviněným tresty, musí v nich více než v dřívějším

rozhodnutí zohlednit dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných činů, a

délku trestního stíhání, jak to ostatně nyní výslovně vyžaduje ustanovení § 39

odst. 3 trestního zákoníku.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To

4/2009, byli rovněž uznáni vinnými obviněný M. K., jehož dovolání Nejvyšší soud

odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a obviněný P. F., který vůbec

nepodal dovolání, přičemž oba měli spáchat shora popsaným jednáním pomoc k

trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10

odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák. Protože i ve vztahu

k těmto obviněným platí výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o

nedostatečné vyjádření účasti každého z obviněných na konkrétním způsobu

zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani a subjektivní stránky pomoci ve

smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pak tytéž důvody, pro něž byla zrušena

rozhodnutí soudů nižších stupňů z podnětu dovolání obviněných Mgr. V. V., L.

V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H., prospívají též obviněným

M. K. a P. F. Nejvyšší soud tedy uplatnil pravidlo „beneficium cohaesionis“ a

podle § 265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu

zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze i ve výrocích, které se týkají

obou posledně jmenovaných obviněných. O jejich vině tudíž znovu rozhodne soud

prvního stupně v intencích závěrů vyplývajících z tohoto rozhodnutí Nejvyššího

soudu.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení

vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí

a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in

peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na

podkladě dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M.,

Ing. K. N. a J. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání

dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1

písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněných Mgr. V. V. a M. V., aby předseda senátu

Nejvyššího soudu rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí

napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního

stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke

způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu

neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný

prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. srpna 2010

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y