7 Tdo 493/2024-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 7. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 10 To 50/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 178/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 1. 2024, č. j. 3 T 178/2023-503, byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil ve stručnosti tím, že dne 8. 11. 2022 kolem 08:33 hod. řídil v obci XY, okres XY, po ul. XY, ve směru na XY, osobní motorové vozidlo, přičemž u domu č. p. XY v rozporu s § 17 odst. 5 písm. a), b), c), § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, v nepřiměřené a nedovolené rychlosti téměř 110 km/h předjížděl kolonu před ním jedoucích vozidel, v důsledku čehož ohrozil protijedoucí motorová vozidla, následně při navrácení do pravého jízdního pruhu nezvládl řízení a havaroval, čímž své spolujezdkyni P. L. způsobil zranění neslučitelná se životem.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním zaměřeným pouze do výroku o trestu odnětí svobody, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 To 50/2024-515, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně při rozhodování o trestu ignoroval jeho prohlášení viny a neposoudil to jako výrazně polehčující okolnost. Soudy neoprávněně relativizovaly tento procesní úkon, v zásadě k němu odmítly přihlédnout a uložily mu nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. V tomto spatřuje porušení zásady přiměřenosti trestu, neboť v obdobných případech a za použití institutu prohlášení viny soud prvního stupně postupoval mnohem mírněji než nyní. Zároveň soudy pominuly skutečnost, že fatální následek nastal u osoby blízké, čímž je nepřiměřenost trestu ještě více umocněna.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k námitkám obviněného proti nepřiměřenosti trestu konstatoval, že tyto nelze pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Připomněl konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznil, že se tento dovolací důvod vztahuje toliko na situace, kdy byl uložený takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V nyní projednávaném případě však nenastala ani jedna z těchto podmínek. Uplatněné námitky nemohou naplnit ani dovolací důvod podle písmene h), neboť obviněný ani nenamítl případně nesprávné uložení souhrnného, úhrnného či společného trestu. Dále konstatoval, že námitku týkající se nepřiměřenosti trestu lze uplatnit toliko ve výjimečných případech, kdy by se jednalo o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, avšak v nyní projednávané věci takovou situaci nelze shledat. Soud prvního stupně uložený trest řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil a přihlédl ke všem relevantním okolnostem. Rovněž je správný i způsob, jakým se soudy vypořádaly s prohlášením viny obviněného, k čemuž poukázal na postoj obviněného v průběhu řízení, kdy účelově lhal a vinu svaloval na poškozenou či svou zdravotní indispozici. Ke změně postoje obviněného a k prohlášení viny pak došlo v řízení před soudem až v situaci, kdy byla jeho dosavadní obhajoba přesvědčivě vyloučena a rozbita ostatními důkazy. Je proto přesvědčen, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený při dolní hranici zákonné trestní sazby není trestem nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
10. V rámci své dovolací argumentace obviněný brojí výhradně proti nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Především namítl, že se soudy dopustily pochybení, když při rozhodování o trestu dostatečně nepřihlédly k jeho prohlášení viny a také k tomu, že fatální následek nastal u osoby jemu blízké. S ohledem na výše uvedená východiska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. však takové námitky nelze pod tento ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť obviněný jejich prostřednictvím ani nenamítl, že by byl uložený trest ve výměře mimo trestní sazbu, nebo že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. K tomu je namístě uvést, že obviněný byl uznán vinným spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž na tento trestný čin zákon stanovuje trestní sazbu od jednoho do šesti let. Trest odnětí svobody na šestnáct měsíců je tedy zjevně trestem, který zákon připouští a nejedná se o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, navíc je jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Uložený trest rovněž zcela splňuje zákonné podmínky ukládání trestů zohledňující § 38 a násl. tr. zákoníku.
11. S ohledem na potenciální ústavněprávní přesah dané otázky je však nad rámec uvedeného namístě doplnit, že by zásah dovolacího soudu byl výjimečně možný v případě, pokud by napadeným rozhodnutím byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a zcela zjevně nepřiměřený projednávanému jednání a jeho právní kvalifikaci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Soud prvního stupně se řádně zabýval všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu. V rámci rozhodování o trestu nalézací soud přihlédl jako k polehčujícím okolnostem k dosavadní bezúhonnosti obviněného i k jeho prohlášení viny. Neopomněl ani skutečnost, že fatální následek nastal u osoby blízké k obviněnému. Zároveň však řádně zdůvodnil, proč prohlášení viny obviněného považoval za méně významné, a to s poukazem na skutečnost, že k němu došlo až v reakci na provedené důkazy v rámci řízení před soudem, kdy v přípravném řízení obviněný svoji vinu ještě popíral. Soud prvního stupně se rovněž správně vypořádal i s přitěžujícími okolnostmi, když zdůraznil způsob spáchání předmětného trestného činu, svědčící o naprosté absenci ohleduplnosti obviněného k ostatním účastníkům silničního provozu. Rovněž přiléhavě poukázal na to, že obviněný porušil hned několik zákonných povinností a povolenou rychlost překročil více než dvojnásobně. Soud prvního stupně tak vyhodnotil porušení povinností ze strany obviněného jako natolik intenzivní a jeho jednání tak mimořádně bezohledné, že jiný trest, než trest v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody již v jeho případě nepřicházel do úvahy (viz odst. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
12. Odvolací soud pak z podnětu odvolání obviněného výrok o trestu odnětí svobody přezkoumal, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve shodě se soudem nalézacím poukázal na zcela nepochopitelně hazardní počínání obviněného a vědomé a značně intenzivní porušení řady povinností vyplývajících ze zákona. Taktéž potvrdil i závěry soudu prvního stupně stran významu, který přikládal prohlášení viny obviněného, k čemuž rovněž poukázal na vývoj obhajoby obviněného, který k prohlášení viny přistoupil až poté, co byla jeho původní obhajoba zcela vyvrácena znaleckým zkoumáním (viz odst. 5 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že se soudy obou stupňů s otázkou uloženého trestu řádně vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací zcela ztotožnil a ve stručnosti na ni dále odkazuje. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby v kombinaci s trestem zákazu činnosti nelze považovat za trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý, či zcela zjevně nepřiměřený, a to právě s ohledem na nastíněný způsob spáchání přečinu. Nejvyšší soud se taktéž plně ztotožnil s tím, jak soudy obou stupňů přiléhavě posoudily význam prohlášení viny obviněného, který k tomuto procesnímu úkonu přistoupil až v reakci na vyvrácení své původní obhajoby provedeným dokazováním. Nejvyšší soud tudíž ve věci neshledal porušení procesních zásad vztahujících se k ukládání trestních sankcí, ani jiné porušení základních práv obviněného.
V. Závěrečné zhodnocení
13. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že uplatnil argumentaci, která nekoresponduje se vzneseným dovolacím důvodem. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu