USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněného V. T. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 8 To 64/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 9/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2024, č. j. 3 T 9/2024-1150, byl obviněný V. T. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za uvedený přečin a sbíhající se přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 T 18/2022-163, který nabyl právní moci dne 12.
2. 2022, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena či funkce prokuristy právnické osoby, včetně zákazu zastupování na základě plné moci, příkazní smlouvy či jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu na dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 T 18/2022-163, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se dle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v Brně a na dalších přesně nezjištěných místech, jako osoba, která byla minimálně od 19. 3. 2013 do 22. 6. 2022 ve vedoucím postavení společnosti Best For Succes, s. r. o., kdy tuto společnost fakticky plně ovládal a rozhodoval o všech jejích záležitostech a jako takový byl odpovědný i za veškeré finanční a daňové záležitosti této společnosti, ačkoliv věděl, že je jeho povinností za zaměstnance předmětné společnosti srazit a odvést povinné odvody státu, tedy srážky na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, tuto svoji povinnost nesplnil a předmětné odvody příslušným institucím neodvedl, ačkoli tyto byly z mezd zaměstnanců strhávány, kdy takto: a) Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II, za zdaňovací období roku 2018, 2019 a 2020 za zaměstnance společnosti neodvedl srážky na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, přestože zaměstnancům byly vyplaceny mzdy, ze kterých jim byly příslušné částky sraženy, tedy nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů), čímž za uvedená období vznikl nedoplatek v celkové výši 668 968 Kč,
b) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, za období od 22. 1. 2019 do 23. 11. 2021, za zaměstnance neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění, přestože zaměstnancům byly vyplaceny mzdy, ze kterých jim bylo pojistné sraženo, tedy nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění), čímž za uvedené období vznikl nedoplatek ve výši 211 284 Kč, c) Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, za období od 1. 11. 2014 – 31. 5. 2021, za zaměstnance společnosti neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění, přestože zaměstnancům byly vyplaceny mzdy, ze kterých jim bylo pojistné sraženo, tedy nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, čímž za uvedené období vznikl nedoplatek ve výši 102 744 Kč,
d) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, za období od 1. 1. 2019 do 31. 7. 2021, za zaměstnance společnosti neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění, přestože zaměstnancům byly vyplaceny mzdy, ze kterých jim bylo pojistné sraženo, tedy nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, čímž za uvedené období vznikl nedoplatek ve výši 13 213 Kč,
e) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, za období od 1. 1. 2019 do 31. 12.
2020 za zaměstnance společnosti neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění, přestože zaměstnancům byly vyplaceny mzdy, ze kterých jim bylo pojistné sraženo, tedy nesplnil svou povinnost vyplývající ze zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, čímž za uvedené období vznikl nedoplatek ve výši 46 693 Kč, celkem tak za zaměstnance jím ovládané společnosti příslušným institucím neodvedl povinné odvody v celkové výši 1 042 902 Kč.
3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 3. 2025, č. j. 8 To 64/2025-1198, podle § 265 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku, jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a též ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v prvé řadě rozporoval naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu. Dále brojil proti závěrům soudu prvního stupně, že se dopustil předmětného trestného činu, že Martin Fiala nemohl reálně řídit společnost Best For Succes, s. r. o., a taktéž odmítl pojetí vlastní osoby jakožto persony vzpomínanou společnost reálně ovládající a řídící.
6. Obviněný rovněž zdůraznil, že soud odmítl provést jím navržený relevantní důkaz v podobě znaleckého posudku z oboru ekonomika-mzdy, jímž mělo být zjištěno, zda jsou částky uvedené v obžalobě vůbec přezkoumatelné, přičemž soud rezignoval na řádné odůvodnění zamítnutí zmíněného důkazního návrhu, jehož provedení by podle dovolatele vedlo k prokázání chyb a neúplností v přehledech a vyúčtováních. Obviněný totiž vyjádřil přesvědčení, že v důsledku chybné a nekompletní komunikace s externí účetní společností došlo k vykazování mzdy zaměstnanců i za období, kdy již jejich pracovní vztah zanikl, což způsobilo, že vyčíslené částky nekorespondovaly s realitou. Provedením vzpomínaného důkazního návrhu mohlo být dosaženo, dle mínění obviněného, správného vyčíslení způsobené škody, což představuje skutečnost významnou pro přiléhavou právní kvalifikaci skutku. Naopak neodůvodněné zamítnutí navrhovaného důkazu vedlo v očích dovolatele k porušení jeho práv na obhajobu i práva na spravedlivý proces.
7. Komplexně pak obviněný upozornil na příkrý rozpor mezi hodnocením důkazů ze strany soudů s provedenými důkazy i zásadami formální logiky, vytkl soudům neodůvodněné opomenutí přednesené obhajoby a nedostatečné zjištění skutkového stavu ve věci. V neposlední řadě dovolatel kritizoval uložení souhrnného trestu v jeho věci, neboť pro takový postup, dle jeho přesvědčení, nebyly splněny nezbytné podmínky. Mínil totiž, že v jeho případě nastala fikce neodsouzení, protože soud druhého stupně rozhodoval až po 12. 2. 2025, což byl mezní termín pro rozhodnutí soudu o jeho osvědčení, přičemž sám obviněný nekladl soudnímu rozhodnutí o osvědčení žádnou překážku.
8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Městskému soudu v Brně podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že výhrady obviněného mají z valné části jen povšechnou a zcela neurčitou povahu ničím nepodloženého nesouhlasného stanoviska, pročež je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Výjimku v tomto směru představovala jednak námitka opomenutého důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru ekonomika-mzdy podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále námitka o nesprávném posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu subsumovatelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani jednu z těchto výhrad však nevyhodnotil za relevantní.
10. Ve vztahu k údajnému opomenutému důkazu zdůraznil státní zástupce oprávnění soudů zamítnout vznesené důkazní návrhy, a to za podmínky řádného odůvodnění podobného postupu. Popřel přitom tvrzení dovolatele, že by zamítnutí jeho důkazního návrhu zůstalo neodůvodněno, naopak poukázal na části rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se s předmětným návrhem argumentačně vypořádaly. Z uvedeného dovodil, že daným způsobem nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces obviněného.
11. Státní zástupce rovněž dospěl k závěru, že ani v rovině uložení souhrnného trestu soudy nepochybily, neboť pro tento postup byly naplněny všechny nezbytné podmínky. Obviněný se v dané věci nemohl osvědčit, poněvadž ve zkušební době spáchal nový trestný čin, čímž zavinil, že nemohlo být rozhodnuto o tom, zda se osvědčil či nikoliv. V důsledku uvedeného tedy nemohla u obviněného nastat fikce neodsouzení, pročež bylo správně přistoupeno k uložení souhrnného trestu. Podotkl, že odvolací soud rozhodoval v předestřené věci v situaci, kdy musel posoudit jako předběžnou otázku, zda se obviněný osvědčil ve zkušební době. V nastíněném směru připustil, že nemůže potvrdit, do jaké míry se soud druhého stupně rozebíranou otázkou zabýval či jaké za tímto účelem provedl důkazy, nicméně odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, podle nějž bylo odsouzení k souhrnnému trestu ve zkoumané věci zcela na místě, na základě čehož formuloval domněnku, že se soud druhého stupně vytyčenou problematikou možného vzniku fikce neodsouzení zabýval.
12. Toliko pro přesnost zmínil vhodnost užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k vzneseným námitkám dovolatele, leč konstatoval praktickou nevýznamnost daného opomenutí. Na závěr svého vyjádření, pro výše uvedené důvody, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Obviněný svou dovolací argumentaci primárně vystavěl na odlišném skutkovém podkladě, než jaký zjistil soud prvního stupně, když popíral svou účast na vytýkané trestné činnosti, podstatu své ovládající pozice ve společnosti Best For Succes, s. r. o., a faktický vliv na její fungování, a naopak trval na faktickém řízení předmětné společnosti ze strany obviněného Martina Fialy. Dále rozporoval správnost výše nerealizovaných odvodů, přičemž zjištěné částky označoval za chybné.
17. V nastíněném směru nutno upozornit, že dovolací námitky jsou z valné části toliko opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu nalézacího je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
18. Proto dovolací soud konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpovědi celé řady svědků, primárně J. L., P. R., L. M., výpovědi obviněného Martina Fialy a listinných i jiných věcných důkazů. Soud prvního stupně, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpovědi svědků i obviněného Fialy jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal rozpory, pročež i na základě dalších důkazů dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla tímto způsobem vyvrácena.
19. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž, navzdory tvrzení obviněného, plně odpovídá zásadám logiky.
20. Pokud jde o obviněným vytýkané nedůvodné neprovedení navrhovaného podstatného důkazu je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
21. Obviněný v podaném dovolání namítal, že měl soud vyhovět jeho důkaznímu návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika-mzdy, avšak soud namísto toho údajně zmíněný návrh zamítl, aniž by tento postup argumentačně osvětlil. Vzpomínané tvrzení dovolatele však nekoresponduje s realitou, neboť soud nalézací zamítnutí předmětného důkazního návrhu řádně odůvodnil (viz především odstavec 27. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž s jeho postupem se ztotožnil též soud odvolací (viz odstavce 4. a 5. odůvodnění jeho usnesení), protože důkaz v podobě znaleckého posudku z oboru ekonomika-mzdy soudy nižších stupňů správně vyhodnotily jako nadbytečný. Relativně jednoduchý výpočet povinných odvodů totiž bylo možno provést i bez přispění znalce na základě dostatečných skutkových zjištění, plynoucích ze svědeckých výpovědí, seznamu zaměstnanců vedeného na Městské správě sociálního zabezpečení a vyúčtování daných odvodů samotnou společností.
22. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Obviněný též uvedl, že se svým jednáním nedopustil předmětného trestného činu, jelikož nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky, aniž by však jakkoliv blíže konkretizoval obsah předestřené námitky a vysvětlil, v čem spočívají nedostatky při naplnění skutkové podstaty rozhodného deliktu. Jeho výhrada se tak fakticky rovná holému protestu proti zvolené právní kvalifikaci, neboť dovolatel toto své odmítnutí neopírá o žádné důvody. Bezesporu pak úloha Nejvyššího soudu nespočívá v dotváření a domýšlení námitek formulovaných obviněným, nýbrž dovolatel naopak musí ve svém dovolání uvést konkrétní skutečnosti, jejichž existence má naplňovat některý zákonem jmenovaný důvod dovolání a tím opodstatňovat přezkum rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 734/2019). Nad rámec dovolací soud dodává, že soud prvního stupně se otázkami naplnění objektivní (viz zejména odstavce 19. až 27. odůvodnění jeho rozsudku) i subjektivní stránky (viz především odstavce 28. a 31. odůvodnění jeho rozsudku) předmětného trestného činu v dané věci důkladně zabýval a jeho argumentaci v nastíněném směru nelze nic vytknout.
24. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze naopak podřadit vznesenou výtku ohledně nesplnění podmínek pro uložení souhrnného trestu. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že souhrnný trest lze uložit podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku za situace, když soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Podle § 43 odst. 4 tr. zákoníku se ovšem ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Ustanovení § 83 odst. 4 tr. zákoníku posléze stanoví, že bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen, přičemž podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku se má za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil, pokud soud neučinil do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o tom, zda se osvědčil, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu.
25. Vina podmíněně odsouzeného ve shora zmíněném smyslu je zásadně dána tehdy, pokud se podmíněně odsouzený stane podezřelým ze spáchání nového trestného činu, jehož se měl dopustit ve zkušební době. Soud rozhodující o tom, zda došlo k osvědčení, totiž musí v souladu s principem presumpce neviny vyčkat pravomocného ukončení trestního stíhání vedeného pro onen nový trestný čin (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 17. 2. 1986, sp. zn. 4 Tz 2/86, uveřejněný pod č. 7/1987 Sb. rozh. tr.). Za podobných okolností by fikce podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku mohla raritně vzniknout pouze tehdy, jestliže by nové trestní stíhání zdržovaly orgány činné v trestním řízení zaviněnými průtahy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001, uveřejněné pod č. 26/2002 Sb. rozh. tr.).
26. V předmětném případě byl obviněnému dne 27. 1. 2022 doručen v trestní věci vedené pod sp. zn. 5 T 18/2022 trestní příkaz, který dne 12. 2. 2022 nabyl právní moci. Zmíněným trestním příkazem uložil soud obviněnému trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, tedy do 12. 2. 2024. Za těchto okolností Městský soud v Brně v aktuálně řešené věci odsoudil dovolatele pro předmětný trestný čin rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, přičemž tímto současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu vydaného ve věci označené sp. zn. 5 T 18/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem k provedené změně pozbyla podkladu. Právní moc rozsudku ze dne 30. 9. 2024 však byla odložena podaným odvoláním, v důsledku čehož o dané věci musel rozhodnout Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 11. 3. 2025 zamítl odvolání obviněného, leč to až po uplynutí lhůty stanovené pro rozhodnutí o osvědčení podmíněně odsouzeného. Vyvstala proto otázka, zda v daný moment, tedy po vyhlášení, leč ještě před právní mocí rozsudku, jímž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 5 T 18/2022, došlo k fikci osvědčení, neboť dne 12. 2. 2025 uplynula lhůta určená k rozhodnutí soudu o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, nebo nikoliv.
27. Nutno ovšem vzít v potaz, že obviněný spáchal dne 18. 2. 2022, tedy již v průběhu zkušební doby, zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 91 T 71/2023 (na č. l. 955-967). Proti uvedenému rozsudku dovolatel podal odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 9 To 307/2024, zrušil výrok o trestu z rozsudku městského soudu a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců (na č. l. 1273-1277). Až 21. 11. 2024 tedy došlo k pravomocnému odsouzení obviněného pro trestný čin spáchaný ve zkušební době. Dovolatel tak nesl vinu na tom, že příslušný soud nemohl rozhodnout o jeho osvědčení, jelikož v průběhu zkušební doby spáchal další trestný čin, pro nějž se stal podezřelým a za nějž byl následně pravomocně odsouzen, leč příslušný soud musel, při respektování zásady presumpce neviny, vyčkat pravomocného rozhodnutí v této trestní věci, tedy až do 21. 11. 2024. Zbývá dodat, že v předmětné věci nelze detekovat zaviněné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, poněvadž trestní řízení bylo zahájeno dne 18. 7. 2022 (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1278), k zahájení trestního stíhání pak došlo 21. 7. 2023 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 1279-1289), státní zástupce podal obžalobu dne 6. 12. 2023 (viz obžaloba na č. l. 1290-1297), jak již bylo uvedeno výše, soud prvního stupně rozhodl dne 30. 5. 2024 a soud druhého stupně dne 21. 11. 2024.
28. Od 21. 11. 2024 do uplynutí roční lhůty pro rozhodnutí o osvědčení dne 12. 2. 2025 tak zbývaly necelé tři měsíce, leč během tohoto období se spisy Městského soudu v Brně, vedené pod sp. zn. 5 T 18/2022 a 91 T 71/2023, které tento soud potřeboval k rozhodnutí o osvědčení obviněného, nacházely u Krajského soudu v Brně, neboť byly připojeny ke spisu vedenému v aktuálně posuzované věci a krajský soud z nich vycházel při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně o souhrnném trestu, protože bez nich by podobná kontrola nemohla být úplnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 729/2020, uveřejněné pod č. 10/2021 Sb. rozh. tr.). Navíc se ve výše vytyčené době nedařilo obviněnému doručovat, a to ani prostřednictvím Policie ČR (viz dokumenty na č. l. 1164 až 1176). Příslušný soud tak nemohl o osvědčení obviněného rozhodnout v důsledku okolností, na nichž měl vinu dovolatel, nikoliv např. proto, že by se o odsouzení obviněného dozvěděl s přílišnou prodlevou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 Tz 3/2010, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o trestném činu spáchaném během zkušební doby asi šest měsíců před koncem lhůty pro rozhodnutí o osvědčení, z čehož měl čtyři měsíce k dispozici nezbytný spis příslušný soud).
29. Z pořízené nahrávky o veřejném zasedání, zachycené na pevném nosiči nacházejícím se ve spise, je patrno, že předseda senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání vycházel z obsahu obou připojených spisů, přičemž v rámci podání zprávy o stavu věci poukázal i na odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 9 To 307/2024, tudíž mohl reálně posoudit správnost uložení souhrnného trestu soudem prvního stupně. Nelze přitom spouštět ze zřetele, že soud nalézací řádně provedl důkaz podstatným obsahem obou připojených spisů (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1145), nejednalo se tedy o případ, kdy by soud odvolací v tomto směru musel napravit pochybení soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 729/2020, uveřejněné pod č. 10/2021 Sb. rozh. tr.).
30. Z výše uvedeného plyne, že dovolatel se stal podezřelým z trestného činu, jehož se měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení, čímž zavinil, že příslušný soud nemohl rozhodnout o tom, zda se v předmětné věci osvědčil, jelikož podobné rozhodnutí by odporovalo zásadě presumpce neviny. Nemohlo tedy dojít k aplikaci ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, a tudíž ani k vzniku fikce neodsouzení. Nenastala-li v předmětné věci fikce neodsouzení, pak odvolací soud rozhodl správně, pokud zamítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým došlo k uložení souhrnného trestu, neboť pro takové rozhodnutí byly splněny všechny zákonné podmínky.
V. Závěr
31. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného V. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu