7 Tdo 545/2023-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 To 31/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 176/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2023, č. j. 3 T 176/2022-138, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 14. 5. 2022 v 23:07 hod. v Brně řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. CHRYSLER TOWN COUNTRY, s označením „TAXI“, majitelky K. K. po vozovce vedlejší pozemní komunikace ulice XY ve směru jízdy od ulice XY ke křižovatce ulic XY x XY x XY, kde v době dopravní nehody provoz nebyl řízen světelnou signalizací, a při odbočování vlevo na hlavní pozemní komunikaci ulice XY a najíždění do levého jízdního pruhu porušil § 5 odst. 2 písm. f), g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť na řádně vyznačeném přechodu pro chodce ulice XY, který je i s předmětnou křižovatkou osvětlen veřejným osvětlením, pravou přední částí vozidla srazil přecházející chodkyni K. H., tlačící před sebou dětsky? kočárek, ve kterém se nacházela její nezletilá dcera AAAAA (pseudonym), a to z pohledu jízdy řidiče zprava doleva, kdy chodkyně s nezletilou dcerou v dětském kočárku upadly na vozovku, a při předmětné dopravní nehodě utrpěly zranění, a to K. H. subarachnoidální krvácení mozku, zhmoždění mozku, otřes mozku, krvácení do maxilární a sfenoidální dutiny vlevo, zlomeninu týlové kosti, zlomenina kondylů ty?l. kosti oboustranně, periokulární hematom, sufuze subconjunktivální 1. oka, nalomení hlavičky lýtkové kosti vpravo, zhmoždění zad, kříže, zhmoždění obou kolen, s citelným omezením v obvyklém způsobu života v podobě bolestivosti a sebeobslužnosti, nošení pevného krčního límce po dobu 2 měsíců od úrazu, kdy nelze vyloučit trvalé následky z důvodu poranění mozku, a nezletilá AAAAA lehké zranění spočívající v pohmoždění vlasové části hlavy s citelným omezením v obvyklém způsobu života v podobě bolestivosti, dodržování klidového režimu, bez trvalých následků.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2023, č. j. 5 To
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Dle jeho názoru byl skutek nesprávně kvalifikován podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zatímco měl být kvalifikován pouze podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ve věci nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající v porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona.
V této souvislosti odkázal na právní závěry odborné literatury i judikatury, podle níž musí jít o porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Namítal pak, že se porušení důležité povinnosti nedopustil. Nemohl pak porušit povinnosti specifikované v § 5 odst. 2 písm. f) a g) zákona o silničním provozu, neboť obě ustanovení zakazují omezení nebo ohrožení chodce, avšak v odlišných situacích. Měl pak za to, že porušil povinnost podle písm. f), přičemž tato povinnost není mimořádně důležitou povinností, jejíž porušení má bez dalšího za následek významné ohrožení bezpečnosti silničního provozu.
Poukázal na to, že k předmětné dopravní nehodě nedošlo z důvodu jeho excesivního jednání, způsob jeho jízdy nezapříčinil vznik dopravní nehody ani nezvyšoval riziko jejího vzniku. K dopravní nehodě došlo výlučně z důvodu, že přehlédl poškozenou přecházející přechod s kočárkem, a to i z důvodu, že dopravní nehoda se stala v nočních hodinách, kdy je viditelnost objektivně snížena, přechod pro chodce v předmětné době nesignalizoval a poškozená byla oblečena v tmavém oblečení a tlačila kočárek tmavé barvy, bez reflexních prvků.
Pakliže měl být skutek správně kvalifikován podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, mohl mu být uložen trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Rozsudkem mu však byly uloženy oba výše popsané tresty vedle sebe, což zákon při správné právní kvalifikaci neumožňuje. Námitky pak vznesl již v podaném odvolání, přičemž odvolací soud se jimi nezabýval. Obviněný měl za to, že ačkoli prohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř. za účelem zjednodušení svého trestního řízení a dosažení možnosti uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby, nezbavuje toto prohlášení soud povinnosti skutek správně právně kvalifikovat, stejně jako doznání nezbavuje soud povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu v souladu s § 2 odst. 5 tr.
ř. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že s ohledem na skutečnost, že dovolatel na počátku hlavního líčení dne 9. 1. 2023 učinil prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. a nalézací soud toto prohlášení přijal, byl oprávněn napadnout možnými opravnými prostředky pouze výrok o trestu. Toto nerespektoval, když vyslovil nesouhlas s posouzením svého jednání podle kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, ačkoli s takovou přísnější právní kvalifikací vyslovil souhlas ve svém prohlášení viny schváleném nalézacím soudem. Připomněl rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud pak svým usnesením ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 582/2021, rozšířil nepřípustnost dovolání i na případy, v nichž obviněný brojí proti skutkovým zjištěním, která předtím prohlásil za nesporná podle § 206d tr. ř. Prohlášení viny označil za překážku bránící podání odvolání proti výroku o vině, a tím i napadení výroku o vině dovoláním. Proto v této části shledal dovolání nepřípustným. Na okraj s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, předeslal, že dovolání proti výroku o vině by nemohlo být úspěšné, ani kdyby bylo přípustné. Brojí-li dále obviněný proti výroku o trestu, pak tato námitka odpovídá první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. K nemožnosti uložení trestu odnětí svobody vedle trestu zákazu činnosti odkázal na znění § 53 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož lze uložit některý ze stanovených trestů zákonem samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe. Mezi neslučitelnými tresty pak není uveden trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, což odpovídá i dlouhodobé praxi českých soudů, které viníkům obdobných dopravních nehod ukládají zpravidla právě tyto dva druhy trestů. V této části pak označil podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
7. Dospěl přitom k závěru, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále pak dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2023, č. j. 5 To 31/2023-203, je přípustné toliko částečně proti výroku o trestu.
8. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle § 265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikované pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr.). Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost je přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
9. Z hlediska přípustnosti tohoto dovolání je určující, že obviněný před soudem prvního stupně prohlásil vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. Podle předmětného ustanovení přitom platí, že pokud nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Lze zdůraznit, že obviněný tedy souhlasil i s právní kvalifikací podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak ostatně plyne ze samotného prohlášení viny i závěrečné řeči jeho obhájce (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 1. 2023, na č. l. 133 až 137). Soud prvního stupně toto prohlášení viny přijal, a z tohoto důvodu se před soudem prvního stupně vůbec neprovádělo dokazování vztahující se ke skutkovým okolnostem případu. 10. Jestliže tedy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nelze podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což ve svém důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože ho podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022).
11. V této věci bylo odvolání podáno obviněným do výroku o vině, trestu i do výroku o náhradě škody. Odvolací soud správně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v části výroku o trestu a náhradě škody, jakož i správnost řízení, které jim předcházelo (viz odstavce 6. a 7. odůvodnění jeho usnesení). Vzhledem k prohlášení viny obviněného, které soud prvního stupně přijal, nepřezkoumával výrok o vině (viz odstavec 5. odůvodnění jeho usnesení). Dospěl přitom k závěru, že odvolání obviněného není důvodné. Pro úplnost je možno poznamenat, že z tohoto důvodu nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud postupoval podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. ř., a tím zasáhl do výroku o vině, k čemuž odvolání obviněného s návrhem na aplikaci § 307 tr. ř. zčásti směřovalo.
12. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině nepřezkoumával, a současně platí, že dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud shledal, že v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil svou vinu a soud toto prohlášení viny přijal, není dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. přípustné [tj. ve vztahu k dovolacímu důvodu, který je vymezen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť dovolatelem nesprávně označen jako písm. g)]. Dovolání obviněného proto v té části, v níž směřovalo proti výroku o vině, když namítal nesprávné právní posouzení jeho skutku podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, není s ohledem na výše uvedené přípustné.
13. Dovolatel však vedle svých nepřípustných výhrad směřujících do výroku o vině napadl usnesení odvolacího soudu i ve výroku o trestu. Brojil-li obviněný uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [byť jej nesprávně označil jako písm. h)] proti uloženému trestu, pak lze konstatovat, že tento důvod dovolání je dán, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
14. Obviněný měl konkrétně za to, že mu nemohl být uložen kumulativně trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, neboť zákon s ohledem na spojku „nebo“ v § 147 odst. 1 tr. zákoníku takový postup neumožňuje. K tomu je nejprve nutno poznamenat, že v souladu se shora řečeným byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za nějž lze podle citovaného ustanovení uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo trest peněžitý. Současně je potřeba mít na paměti zákonná ustanovení pro ukládání trestů zakotvená v obecné části trestního zákoníku, přičemž § 73 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Nakonec je nutno odkázat na pravidla pro ukládání více trestů samostatně a vedle sebe zakotvená v § 53 odst. 1 tr. zákoníku. Tento jednoznačně určuje, že stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 52 tr. zákoníku. Nelze však uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Ze shora citovaných zákonných ustanovení je zřetelné, že uložení trestů odnětí svobody a trestu zákazu činnosti vedle sebe je v daném případě možné a nejedná se ani o některý z případů neslučitelnosti (inkompatibility) trestů uvedených v § 53 odst. 1 věta třetí tr. zákoníku. Pro úplnost je na místě pouze dodat, že uložený trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry.
15. Pouze nad rámec svého přezkumu s ohledem na dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud dodává, že ani v případě shledání viny přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku není zapovězeno uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti vedle sebe. Naopak s ohledem na znění § 53 odst. 1 tr. zákoníku je takový postup v zásadě možný a v řadě případů i nejúčinnějším prostředkem pro naplnění účelu trestu, neboť zejména v obdobných případech dopravních deliktů uložení jediného druhu trestu nepostačuje, což ostatně reflektuje i soudní praxe.
16. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu