7 Tdo 565/2024

7 Tdo 565/2024-1560

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného V. S. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 7 To 114/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 5/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 47 T 5/2023-1404, byl obviněný V. S. uznán vinným pod bodem I. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem III. zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že I. dne 7. 5. 2022 v době kolem 05:00 hod. v bytě v Praze XY, XY XY, kde byla poškozená J. V. na večírku pořádaném obviněným, si po jeho skončení povídala v ložnici s P. K., kam obviněný rozrazil zavřené dveře, které předtím žádal ponechat otevřené, poškozenou uchopil rukou za vlasy sčesané do culíku a ze sedu ji vytáhl do stoje, smýkal jí do vedlejšího obývacího pokoje s kuchyňským koutem, kde vzal velký kuchyňský nůž s černou střenkou, nápisem MasterChef a délkou čepele 18 cm, který jí přiložil ke krku a následně ji kousnul do levého ucha, poškozené se podařilo ze sevření obviněného nezjištěným způsobem vymanit a utéct do koupelny, kde se uzamkla, obviněný opakovaně bouchal na dveře koupelny a křičel, ať otevře, že ji z bytu nemůže pustit po tom, co se stalo, že ji musí zabít, poškozená odmítla koupelnu z obav o život opustit, když ji následně pomohla byt opustit P.

K., přičemž obviněný za ní z bytu vyběhl, pronásledoval ji až ke vchodovým dveřím domu a něco na ni křičel, poškozené způsobil drobná poranění kůže v podobě sedření kůže a škrábanců na levém předloktí, zezadu a zepředu na krku, kousnutí do levého ucha a vytržení vlasů,

II. dne 16. 2. 2023 v době kolem 22:37 hod. v prostorech baru klubu XY v Praze XY, XY XY za přítomnosti dalších hostů nejprve slovně napadl poškozeného P. M., vedle něhož si sedla přítelkyně obviněného P. P., když poškozenému nejdříve vyhrožoval, že jej pobodá, z místa odešel, aby se po chvíli rychlou chůzí k poškozenému vrátil, v pravé ruce držel otevírací nůž, prošel kolem baru a nakročil k sedícímu poškozenému, vůči jehož pravé spodní části hrudníku bodl do oblasti žeber, když poškozený instinktivně ruku obviněného dílem vykryl pohybem své ruky, když nůž se při tom zaklapnul, v důsledku čehož obviněný poškozeného pevnou částí nože do žeber udeřil, obviněný utekl, aby se opětovně ve 22:39 hod.

k poškozenému vrátil, vrhnul se na něj zezadu, vzal ho kolem krku do tzv. kravaty a zakousnul se mu zprava do brady, přičemž poškozený mu v sebeobraně tlačil palci do očí, obviněný jednání zanechal, když někdo mezi ně stříknul pepřový sprej, který jej zasáhl, a utekl, přičemž takto vedeným útokem nožem, intenzitou útoku a v souvislosti s místem těla poškozeného, na kterou zaútočil, mohl poškozenému způsobit závažná poranění, mající charakter vážné poruchy zdraví, když bodnutím do pravé dolní části hrudníku mohl zasáhnout životně důležité orgány nacházející se v dutině břišní, III.

dne 4. 3. 2023 v době mezi 05:38 a 05:42 hod. v klubu XY v Praze XY, XY XY na chodbě u pánských toalet poté, co odcizil poškozenému P. P. tři odložené zálohované kelímky na pivo, došlo mezi obviněným, poškozeným a svědkem Z. Č.

ke slovní rozepři, když byl opakovaně žádán o jejich vrácení, na což nereagoval a pokusil se odejít i s kelímky pryč, v čemž mu poškozený zabránil tak, že jej pohybem rukou odstrčil směrem ke zdi, načež jej obviněný prudkým pohybem pravé ruky, v níž držel otevřený zavírací nůž s čepelí dlouhou 8 cm, který vyndal z kapsy, bodnul o střední intenzitě působícího násilí do krku v oblasti za uchem, bodný kanál vedl zleva lehce šikmo dopředu a mírně dolů do hloubky několika centimetrů, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem za zadním okrajem dolní poloviny levého ušního boltce délky 2 až 3 cm pronikající měkkými tkáněmi bez přímého zasažení důležitých krčních struktur, krevní výron zasahující k zevní stěně nosohltanu a hltanu a pod hrtan s otokem levé části hlasivkové štěrbiny a kořene nosu, dále se mu v okolí vbodu vyvinul plošný krevní výron na ploše 8x15 cm s otokem měkkých tkání, tedy poranění, které si vyžádalo převoz poškozeného k urgentnímu lékařskému ošetření ve Fakultní nemocnici Bulovka a následnou hospitalizaci ode dne 6.

3. 2023 do 12. 3. 2023, když omezení v obvyklém způsobu života trvalo dva až tři týdny v podobě strpění hospitalizace, dodržování klidového režimu, užívání antibiotik a požívání nedráždivé stravy, přičemž s ohledem na střední intenzitu působícího násilí a místo, kam poškozeného bodl bodnořezným nástrojem, mu mohl způsobit smrtelné poranění, konkrétně mohl zasáhnout dýchací či polykací cesty s možností vdechování nebo polykání krve, způsobit protětí či přetětí hrdelní žíly s možností vzniku vzduchové embolie nebo nadměrného krvácení se vznikem pokrvácivého šoku, když u poškozeného došlo v důsledku stresové události k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jež u něj trvala nejméně ještě dne 24.

5. 2023, kdy byl vyšetřen znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a tato jej výražně ovlivňovala v běžném způsobu života, neboť se stále zabýval smrtí, pronásledoval jej prožitek pocitu smrti v době skutku, pocit, že umírá, byla narušena jeho důvěra v okolí, měl poruchy spánku, návaly pláče, nesoustředěnost, hypervigilitu, obavné myšlení, flashbacky, poklesy nálady, úzkostnost, pročež vyhledal pomoc psychologa, tedy došlo k významnému a delší dobu trvajícímu narušení jeho osobního, sociálního a rodinného života.

3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 To 114/2023-1495, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného částečně napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozeného P. P. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu o tomto nároku rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vyjádřil následovně. Ke skutku pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu namítal existenci zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně vytýkal pochybení nalézacího soudu při hodnocení důkazů, neboť nezohlednil nedostatečnou věrohodnost svědeckých výpovědí svědkyň a poškozené. Jejich nevěrohodnost plyne především z toho, že svědkyně mezi sebou komunikovaly a domlouvaly se, jak mají vypovídat, aby obviněnému uškodily. Dále je věrohodnost jejich výpovědí snížena velkým množstvím konzumovaného alkoholu a ve výpovědích svědkyň a poškozené existují značné rozpory. Konstatoval, že provedené důkazy jsou proto natolik nedostatečné, že neumožňují zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy podle něj u tohoto skutku měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. K předmětné zásadě pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16.

6. Ohledně skutku pod bodem II. dovolatel nesouhlasil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že na poškozeného zaútočil nožem, který se v průběhu útoku zaklapnul, a proto nedošlo k dokonání trestného činu. Podle jeho přesvědčení o útoku nožem neexistoval jediný přímý důkaz a soud vycházel pouze z důkazů nepřímých, a to výpovědi poškozeného (který nůž u dovolatele sám nezaznamenal), výpovědi svědkyně P. P. (která sama nebyla incidentu přítomna) a z videozáznamu (který užití nože nevylučuje ani nepotvrzuje).

V tomto ohledu akcentoval nutnost, aby nepřímé důkazy tvořily uzavřený řetězec, který nepřipouští jinou alternativu než vinu, přičemž soud provedenými nepřímými důkazy toliko doložil, že obviněný mohl objektivně útočit nožem, nevyloučil však možnost, že v ruce držel jiný předmět nebo od počátku vědomě zavřený nůž, který by však již na rozdíl od otevřeného nože nebyl způsobilý přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1099/2020, konstatoval, že samotná možnost, že se skutek stal tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, byť se soudům činným ve věci jeví jako logická, nepostačuje k prokázání jeho viny.

Provedenými důkazy není nikterak vyvrácena možnost jiného skutkového děje, který by znamenal přinejmenším odlišnou právní kvalifikaci skutku. Jednání dovolatele tak zcela jistě nebylo prokázáno způsobem vyžadovaným § 2 odst. 5 tr. ř., rozhodnutí jsou zatížena vadou zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a postupem soudů bylo zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivý proces. Odkázal pak rovněž s ohledem na namítané porušení zásady in dubio pro reo na totožný nález Ústavního soudu uvedený shora.

7. Ve vztahu ke skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně akcentoval, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, kdo zavdal příčinu sporu. Skutkové zjištění soudů, že spor předcházející skutku byl vyvolán odcizením zálohovaných kelímků poškozenému P. P. a svědku Z. Č. dovolatelem je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, neboť tyto neprokazují, že by kelímky odcizil. Podle výpovědi obviněného se tento domníval, že kelímky byly jeho a následně byl napaden poškozeným P. P. a svědkem Z. Č. v úmyslu přimět ho k vrácení kelímků. Poukázal na skutečnost, že soudy vycházely primárně z výpovědí poškozeného a svědka Z. Č., přičemž tyto výpovědi jsou značně odlišné od výpovědi obviněného. Věrohodnost výpovědí poškozeného a uvedeného svědka je snížena, jelikož poškozený má vlastní zájem na výsledku řízení a svědek Z. Č. je jeho blízký přítel. Dále byly výpovědi postupně měněny v průběhu celého trestního řízení, zejména ve vztahu k tomu, zda ze strany poškozeného došlo k fyzickému útoku směrem k obviněnému. Odvolací soud podle něj nesprávně uvedl, že poškozený vypovídal po celou dobu trestního řízení zcela shodně a konstantně, nicméně poškozený účelově měnil svědectví, např. ohledně počtu alkoholických nápojů vypitých za večer, strčení obviněného na stěnu, úchopu za oblečení atd. Skutková zjištění jsou tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, neboť provedené důkazy nasvědčující tomu, že poškozený a svědek Z. Č. nejprve slovně a následně i fyzicky napadli dovolatele s cílem od něj získat zálohované kelímky. Obviněný následně jednal v obavě o své zdraví a život, když byl napaden v přesile dvěma silnějšími muži. Za další zjevný rozpor s provedenými důkazy označil skutkové zjištění o tom, že je vyloučeno, že by úder nožem byl veden mimovolním máchnutím ruky, případně že by směr úderu byl změněn strčením do dovolatele. Soud vycházel pouze z tvrzení znalce, že úder byl veden střední až velkou intenzitou, přičemž následně dedukoval, že mimovolním máchnutím nelze vést úder o střední až velké intenzitě, aniž by tento závěr opřel o důkazy, neboť znalec mimovolní vedení úderu nevyloučil. S otázkou možnosti změny směru úderu vlivem strčení se odvolací soud nijak nevypořádal. I v rámci námitek vůči tomuto skutku akcentoval porušení zásady in dubio pro reo s odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu.

8. Pro případ, že by dovolací soud měl skutková zjištění za správná,

dovolatel poukázal na nesprávné právní posouzení skutku pod bodem I. Podle jeho přesvědčení totiž popsaný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož v celkovém kontextu situace nebylo jeho jednání objektivně způsobilé vyvolat důvodnou obavu o život. V tomto ohledu odkázal na odbornou literaturu stran požadavku existence důvodné obavy, podle níž musí být způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného vyhrožováním působeno s tím, že musí být komplexně hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání (s ohledem na jeho povahu a závažnost) je vznik důvodné obavy reálný.

9. K právnímu posouzení skutku pod bodem II. deklaroval, že soudy vycházely z toho, že útočil otevřeným nožem se záměrem poškozeného bodnout. Jelikož útok otevřeným nožem nebyl prokázán, je podle něj potřeba tento skutek posoudit toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úder pěstí či tupým předmětem do oblasti žeber nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ve stadiu pokusu.

10. Konečně stran skutku pod bodem III. dovolatel poukázal na pochybení soudů nižších stupňů v právní úvaze o absenci znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že byly naplněny její předpoklady, tedy byl odvracen přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Obviněný čelil minimálně přímo hrozícímu útoku, když jej poškozený P. P. se svědkem Z. Č. slovně a fyzicky napadli s požadavkem na vydání zálohovaných kelímků. Obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená, neboť po dovolateli nelze spravedlivě žádat, aby ve vypjaté stresové situaci zvažoval, vyhodnocoval a volil údery pro poškozeného nejšetrnější. Užití nože rovněž nepovažoval za zjevně nepřiměřené s ohledem na skutečnost, že čelil přesile silnějších útočníků. Odkázal na ustálenou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022), podle níž je potřeba obranu posuzovat se zohledněním úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je potřeba přihlížet. Pakliže by dovolací soud dospěl k názoru o nesplnění podmínek nutné obrany, namítal, že skutek byl nesprávně subsumován pod skutkovou podstatu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle provedených důkazů by bylo možné uvažovat nejvýše o zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Ze samotné skutečnosti, že bodná rána byla umístěna do oblasti za uchem podle něj nelze bez dalšího usuzovat na jeho úmysl poškozeného usmrtit. Obviněný se ozbrojil nožem až ve chvíli, když byl slovně a fyzicky napadán, nijak poškozenému nevyhrožoval ani jinak slovně nevyjadřoval úmysl jej usmrtit. Další skutečnosti svědčící o tom, že neměl úmysl jej usmrtit, je to, že šlo o jediné bodnutí bez snahy o jeho opakování. Jakmile nebezpečí v podobě útoku ze strany poškozeného a svědka Z. Č. odpadlo, svého jednání okamžitě zanechal a místo opustil. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99, podle něhož okolnosti jako povaha použitého nástroje při útoku, místo na těle poškozeného, kam útok směřoval, způsob útoku a intenzita bodnutí samy o sobě nesvědčí o vražedném úmyslu. Měl tedy za neprokázané, že by jednal v úmyslu, byť nepřímém, poškozeného usmrtit a z provedených důkazů vyplývá, že byl nanejvýše srozuměn se způsobením těžké újmy na zdraví.

11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný závažné vady předpokládané tímto ustanovením nepopsal, pouze vyslovil názor, že soudy provedené a hodnocené důkazy byly nedostatečné z hlediska prokázání viny bez důvodné pochybnosti. Měl pak za to, že usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale vzájemně korespondují a obviněného spolehlivě usvědčují, což je v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí přesvědčivě vysvětleno. Fakt, že obviněný nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů a že se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudů nebo nepovažoval rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není podle státního zástupce dovolacím důvodem.

13. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že dovolání obviněného v zásadě neobsahuje výtky, které by byly pod tento dovolací důvod podřaditelné. Namítal-li totiž nedostatek naplnění znaků rozhodných deliktů, činil tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoli na základě soudy ustálených skutkových zjištění. S jistou mírou tolerance by pod daný důvod dovolání podle jeho přesvědčení bylo možné přiřadit výhradu, podle níž jednání pod bodem I. nebylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu. Nicméně výtku označil za zjevně neopodstatněnou, neboť relevantní jednání obviněného bylo takového rázu, že by vystrašilo každého normálního člověka, a to s ohledem na intenzitu, užití nože i doprovodné projevy obviněného, které působily silně výhružně a nebezpečně.

14. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

18. S ohledem na obsah dovolatelem vznesených námitek je předně nutno poznamenat, že v podaném mimořádném opravném prostředku se prolínají námitky skutkové i částečně právní povahy. Současně lze však již na tomto místě akcentovat, že byť obviněný formálně brojil proti užité právní kvalifikaci skutku pod bodem II. jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a skutku pod bodem III. jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, své výtky primárně koncipoval na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, jak bude konstatováno dále. K podanému dovolání je pak rovněž nutno předeslat, že dovolací námitky jsou toliko opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

19. Nejvyšší soud se tak nejprve vyjádří ke skutkovým námitkám obviněného. Dovolatel v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal v podstatě stran všech tří skutků, že jeho trestná činnost nebyla náležitě prokázána, a tedy byl odsouzen v rozporu s principem in dubio pro reo, přičemž současně předkládal vlastní hodnocení provedených důkazů. Takto formulovanou argumentaci lze jen s notnou dávkou tolerance podřadit pod daný důvod dovolání v té jeho alternativně, jež předpokládá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel totiž ne zcela jasně vymezil předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů s obsahem provedených důkazů, tj. konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

20. V případě skutku pod bodem I. existenci zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů spatřoval v tom, že byla nedostatečně vyhodnocena věrohodnost svědeckých výpovědí svědkyň a poškozené. Svědkyně podle něj mezi sebou komunikovaly a domlouvaly se na výpovědi, aby obviněnému uškodily, v jejich výpovědích existují značné rozpory a jejich věrohodnost je též snížena množstvím konzumovaného alkoholu. Provedené důkazy jsou tudíž natolik nedostatečné, že neumožňují zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

21. Je však nutno podotknout, že soudy důkladně vyhodnotily výpovědi všech přítomných svědkyň J. V., P. P. a P. K., přičemž dospěly k závěru, že jsou věrohodné, vzájemně se podporují a doplňují. Vedle těchto svědectví jako podstatné přistoupilo i svědectví z doslechu otce poškozené J. V., svědka Z. V., jakož okrajově i výpovědi svědků R. K. a P. T. a fotografická dokumentace prokousnutého ucha. V tomto ohledu lze plně odkázat na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které pečlivě a plně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily provedené důkazy tak, že dospěly ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz zejména odstavec 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve stručnosti lze toliko uvést, že poškozená J. V. a svědkyně P. P. shodně popsaly tažení poškozené za vlasy, přiložení nože ke krku i vyhrožování smrtí. Drobné rozpory mezi jejich výpověďmi (např. kterou stranou byl nůž ke krku přiložen) nic na podstatě věci nemění, jakož i případné ovlivnění poškozené (ale ani svědkyň) alkoholem, zejména za situace, že bezprostředně průběh útoku a vyhrožování sdělila svému otci, který se na místo po jejím telefonátu dostavil. Průběh potyčky pak dokreslovala i výpověď svědkyně P. K., jež zejména potvrdila malichernou příčinu jednání obviněného v podobě prudkého zavření dveří mezi ložnicí a obývacím prostorem a následné agresivní počínání dovolatele. V žádné z výpovědí soudy neshledaly motivaci či snahu obviněnému uškodit, což nalézací soud patřičně a detailně odůvodnil. Nelze tedy přistoupit na obhajobu obviněného, že se svědkyně domlouvaly na výpovědi s cílem mu uškodit.

22. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. dovolatel nesouhlasil se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že na poškozeného zaútočil nožem, který se v průběhu útoku zaklapnul. Akcentoval, že soud vycházel toliko z nepřímých důkazů, které netvořily uzavřený řetězec nepřipouštějící jinou alternativu než vinu, neboť mohl držet jiný předmět či od počátku vědomě zavřený nůž, což má vliv na užitou právní kvalifikaci.

23. Nicméně i ve vztahu k tomuto skutku, konkrétně k nástroji užitému k útoku, je použití zavíracího nože, jenž se při útoku zaklapl nezávisle na vůli obviněného, dovozováno z výpovědi svědkyně P. P., která koresponduje s výpovědí poškozeného P. M. i kamerovým záznamem z místa činu. Nutno akcentovat úvahy soudů obou stupňů (viz odstavec 36. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), které verzi prezentovanou obviněným označily za smyšlenou. Stran užitého nástroje (zbraně) je potřeba podotknout, že poškozený P. M., byť nůž přímo neviděl, zaznamenal náraz tupého tvrdého předmětu do dolní části žeber, přičemž nelze opomenout, že mu obviněný pobodáním hrozil. Z výpovědi svědkyně P. P. vyplývá, že jí sám obviněný den po činu popsal, že na poškozeného zaútočil nožem, který se mu však zaklapl. Videozáznam ze dvou úhlů (z chodby a baru) pak zachycuje pohyb obou rukou obviněného charakteristický pro otvírání zavíracího nože, a dále pak i agresivní útok ze strany obviněného a snahu poškozeného o obranu. Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že se jedná o kombinaci více navzájem se doplňujících a potvrzujících nepřímých důkazů, přičemž v takovém postupu Nejvyšší soud zjevný rozpor předpokládaný předmětným důvodem dovolání neshledal.

24. Konečně ve vztahu ke skutku pod bodem III. obviněný soudům vytýkal, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, kdo zavdal příčinu sporu (že by odcizil zálohované kelímky). Dále akcentoval odlišnost jeho výpovědi a výpovědi poškozeného P. P. a svědka Z. Č., jejichž věrohodnost je podle obviněného snížena tím, že poškozený má vlastní zájem na výsledku řízení a svědek Z. Č. je jeho blízký přítel a jejich výpovědi byly v průběhu celého trestního řízení měněny. Provedené důkazy podle něj nasvědčují tomu, že jej poškozený a svědek Z. Č. nejprve slovně a následně i fyzicky napadli s cílem získat od něj zálohované kelímky, načež obviněný jednal v obavě o své zdraví a život. Rovněž za v rozporu s provedenými důkazy označil skutkové zjištění o vyloučení skutečnosti, že by úder nože nemohl být veden mimovolním máchnutím ruky, případně by směr úderu byl změněn strčením do obviněného. V tomto ohledu akcentoval, že znalec mimovolní vedení úderu nevyloučil a s otázkou možnosti změny směru úderu vlivem strčení se soudy nevypořádaly.

25. Avšak ani námitky vztahující se k tomuto skutku nejsou z hlediska vytýkaného dovolacího důvodu relevantní. Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného spočívalo v neadekvátním agresivním jednání obviněného vůči poškozenému P. P., kterého z malicherného důvodu napadl bodnutím nože do oblasti krku. Napadané skutkové zjištění o odcizení zálohovaných kelímků plně koresponduje s výpověďmi poškozeného P. P. a svědka Z. Č., nicméně nutno podotknout, že se nejedná o rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků pokusu zločinu vraždy. Pakliže dále namítá, že výpovědi přítomných svědků byly postupem trestního řízení měněny, je potřeba předně akcentovat, že to byl zejména obviněný, kdo svou výpověď podstatně měnil a uzpůsoboval. Výpovědi poškozeného P. P. a svědka Z. Č. vzájemně korespondovaly, přičemž byly podporovány znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, jakož i psychiatricko-psychologickým posudkem PhDr. Jindřišky Záhorské k osobě poškozeného, a dovolací soud nemá výhrad vůči tomu, že byly vzaty za základ skutkových zjištění.

26. Obviněný rovněž namítal, že jednal v obavě o své zdraví a život, nicméně již nalézací soud uzavřel, že žádný z provedených důkazů nekoresponduje s takto uplatněnou obhajobou. Neuvěřil tvrzení obviněného, že se v důsledku jednání svědků cítil sám být ohrožen a pod takovým dojmem i jednal, a to zejména s ohledem na průběh celého konfliktu, jehož příčinu zavdal sám obviněný. Odvolací soud pak předeslal, že ani sám obviněný nepopisuje událost tak, aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako nutná obrana. Obviněnému bylo z pochopitelných důvodů pouze bráněno v odchodu, přičemž tento reagoval zcela nepřiměřeně bodnutím poškozeného do krku.

27. I s opakovanou námitkou obviněného, že úder mohl být veden mimovolním máchnutím ruky nebo byl směr úderu změněn strčením do obviněného, se již soudy činné v této věci dostatečným způsobem vypořádaly. Možnost náhodného neúmyslného bodnutí vylučuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neboť podle něj musel být úder veden střední až velkou silou. Jak správně podotkl odvolací soud, znalec byl vyslýchán u hlavního líčení, ale k bezprostřední otázce, zda mohlo jít o mimovolní úder se nevyjádřil, neboť mu ji nikdo (ani obhajoba) nepoložil, přesto byl přesvědčen, že zranění pouhým mimovolním máchnutím nelze vést úder střední až velkou intenzitou.

Nůž pak musel mít buď obviněný v kapse složený, tedy jej musel oběma rukama otevřít a poté bodnout, nebo jej musel přinést otevřený již z toalet. Jestliže dále obviněný v obdobném duchu předkládá tu alternativu vzniku zranění, podle níž se strčením změnil směr úderu, i Nejvyšší soud ji pokládá za absurdní a vyloučenou svědectvím samotného poškozeného a znaleckými závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který jasně uzavřel otázku intenzity, jíž bodnutí obviněný aktivně vedl.

Nelze opomíjet, že počínání obviněného je zcela souladné s jeho osobnostním nastavením tak, jak jej vylíčili někteří slyšení svědci, přičemž agresivní způsob jeho jednání je v rámci všech spáchaných skutků obdobný (zcela jistě má pak výrazný podíl na jeho jednání i dobrovolná konzumace alkoholu ve vyšší míře). Konečně Nejvyšší soud i v případě tohoto skutku v podrobnostech odkazuje na odůvodnění soudů obou stupňů (zejména odstavec 39. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

28. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků vytýkaných trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

29. Obviněný dále namítal nesprávné právní posouzení všech skutků za uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Avšak podstatnou část svých námitek vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, a až sekundárně dovozoval nesprávné právní posouzení věci. Takto činil ve vztahu ke skutku pod bodem II., v jehož rámci namítal, že nebyl prokázán útok otevřeným nožem se záměrem poškozeného bodnout, a tudíž nelze skutek subsumovat pod zvolenou právní kvalifikace podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ve stadiu pokusu. Jak již však bylo shora konstatováno, užití otevřeného zavíracího nože bylo prokázáno, a tudíž se tato jeho námitka s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí.

30. Obdobně ve vztahu ke skutku pod bodem III. alternativně namítal, že naplnil všechny znaky pro okolnost vylučující protiprávnost, a to nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak opětovně lze odkázat na skutečnost, že obviněný neodvracel žádný, natož přímo hrozící či trvající útok, jak je předpokládáno daným zákonným ustanovením, jakož i skutečnost, že by případně jeho počínání (bodnutí do krku) bylo zcela zjevně nepřiměřené dané situaci. Z pohledu dovolatele pak muselo být dostatečně zřejmé, že nejedná za dané okolnosti vylučující protiprávnost.

31. Za uplatněné právně relevantním způsobem by bylo možné považovat jednak námitku obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem I., že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu o život, jak předpokládá skutková podstata přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. A jednak námitku obviněného, že jeho úmysl ve vztahu ke skutku pod bodem III. směřoval nanejvýš ke spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli ke zločinu vraždy (ačkoli i touto výtkou se zčásti stavěl do pozice obránce, což však bylo provedeným dokazováním vyvráceno).

32. Co se týče hmotněprávní námitky ve vztahu ke skutku pod bodem I., jejíž podstatou byla objektivní nezpůsobilost vytýkaného jednání vyvolat důvodnou obavu o život (byť lze současně uvést, že dovolatel toto toliko obecně tvrdil bez podložení konkrétní argumentací vztahující se na daný případ), nutno konstatovat následující.

33. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a takový čin spáchá se zbraní. K trestní odpovědnosti pachatele je tedy nezbytné, aby učiněná výhružka byla způsobilá důvodnou obavu vyvolat, tj. není nutné, aby v poškozeném určitou obavu skutečně vzbudila, nýbrž postačí, že je k tomu s přihlédnutím k dále uvedeným skutečnostem způsobilá. Způsobilost výhružky je pak třeba hodnotit komplexně ve vztahu ke kontextu celé situace, v níž pachatel jednal. Do tohoto komplexu zvažovaných faktorů se řadí např. emoční vypětí pachatele, opakování výhružek, započetí s naplňováním výhružek, fyzické napadení menší intenzity, jímž je vyhrožování doprovázeno, podpoření výhružky užitím nástroje, zuřivost pachatele a náhlost jeho útoku, potencování agresivity pachatele alkoholem, gradace agresivity, poměr sil mezi pachatelem a poškozeným apod. Značně o způsobilosti výhružky vypovídá, je-li doprovázena projevy násilí přímo proti poškozenému a svědčí o ní i jednání ilustrující odhodlanost pachatele výhružku uskutečnit (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2910 až 2913).

34. Nutno připomenout, že podle již stabilizovaných skutkových zjištění obviněný rozrazil zavřené dveře, které předtím žádal ponechat otevřené, poškozenou uchopil rukou za vlasy sčesané do culíku a ze sedu ji vytáhl do stoje, smýkal jí do vedlejšího obývacího pokoje s kuchyňským koutem, kde vzal velký kuchyňsky nůž s délkou čepele 18 cm, který jí přiložil ke krku a následně ji kousnul do levého ucha, poškozené se podařilo ze sevření obviněného vymanit a utéct do koupelny, kde se uzamkla, obviněný opakovaně bouchal na dveře koupelny a křičel, ať otevře, že ji z bytu nemůže pustit po tom, co se stalo, že ji musí zabít, přičemž posléze za ní z bytu vyběhl a pronásledoval ji až ke vchodovým dveřím a křičel na ni. Tímto jednáním způsobil poškozené drobná poranění kůže v podobě sedření kůže a škrábanců na levém předloktí, zezadu a zepředu na krku, kousnutí do levého ucha a vytržení vlasů. Pakliže má být způsobilost výhružky vyvolat důvodnou obavu hodnocena komplexně ve vztahu ke kontextu celé situace, nutno dospět k závěru, že popsané jednání bylo zcela jistě způsobilé vyvolat v poškozené obavu o vlastní život, přičemž by zajisté vystrašilo každého normálního člověka. V tomto ohledu je potřeba akcentovat intenzitu jednání obviněného v podobě různorodého fyzického napadání, jeho agresivitu a zuřivost, přičemž neváhal užít i nástroje – nože s délkou čepele 18 cm, který poškozené přiložil ke krku. Samotná způsobilost pak byla nadto i transformována do reálné obavy poškozené o vlastní život.

35. Konečně ve vztahu ke skutku pod bodem III. dovolatel zpochybňoval existenci vražedného úmyslu, neboť jeho úmysl měl směřovat maximálně ke spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Toto své tvrzení podpořil argumentací, že ze samotného umístění bodné rány nelze bez dalšího usuzovat na jeho úmysl poškozeného usmrtit, neboť mu nevyhrožoval, slovně nevyjadřoval úmysl jej usmrtit, jednalo se o jediné bodnutí bez snahy o jeho opakování, svého jednání následně okamžitě zanechal a místo opustil. Obviněný tedy spatřoval pochybení soudů v neprokázání subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

36. Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty je tedy charakterizována výhradně úmyslným zaviněním. Úmysl se musí vztahovat ke způsobení smrti, tj. pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Nutno současně doplnit, že v rámci této první základní skutkové podstaty pachatel jedná z náhlého popudu, impulzivně.

37. Dále je vhodné v obecné rovině předestřít, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

38. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil (zda pachatel útočil zbraní či jiným prostředkem, o jaký druh zbraně šlo, resp. jakou konkrétní zbraň či prostředek pachatel použil), intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1236 až 1237).

39. Podle ustálených skutkových zjištění obviněný v návaznosti na opakované výzvy poškozeného a jeho odstrčení směrem ke zdi prudkým pohybem pravé ruky, v níž držel otevřený zavírací nůž s čepelí dlouhou 8 cm, který vyndal z kapsy, bodnul poškozeného do krku v oblasti za uchem, čímž mu způsobil bodný kanál a další zranění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, která si vyžádala jeho urgentní lékařské ošetření. Závěr o jeho nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k usmrcení poškozeného byl učiněn zejména s ohledem na intenzitu působícího násilí a místo, kam obviněný poškozeného bodl bodnořezným nástrojem, neboť mu mohl způsobit smrtelné poranění, konkrétně mohl zasáhnout dýchací či polykací cesty s možností vdechování nebo polykání krve, způsobit protětí či přetětí hrdelní žíly s možností vzniku vzduchové embolie nebo nadměrného krvácení se vznikem pokrvácivého šoku.

40. Nejvyšší soud pak konstatuje, že závěr o naplnění úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jeví jako zcela přiléhavý. Obviněný sice zasadil poškozenému toliko jednu bodnou ránu, nicméně touto mířil do oblasti krku. Tato rána byla v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka situována do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité struktury, ať již dýchací, polykací cesty či tepny a žíly, včetně tzv. bloudivého nervu, když tyto životně důležité struktury jsou umístěny na tak malém prostoru, že i znalec se svou erudicí vyslovil odborný podiv nad tím, že nedošlo k zasažení žádné z nich. S ohledem na útočný nástroj, intenzitu působícího násilí a jeho lokalitu byl pak poškozený ohrožen způsobením fatálních následků. O intenzitě působícího násilí podle závěrů znalce svědčí délka bodného kanálu, která přímo vylučuje eventualitu malé intenzity působícího násilí pro způsobení objektivně zjištěných zranění. Proklamuje-li pak obviněný, že zasadil toliko jednu bodnou ránu, poškozenému nevyhrožoval smrtí a ihned po činu odešel, bagatelizuje své počínání, při němž použil nůž s délkou čepele 8 cm, tedy nástroje, který byl rozhodně způsobilý přivodit smrtelná zranění, jímž zaútočil na oblast krku poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, a to střední až velkou intenzitou. S ohledem na razanci a způsob užití nože v dané věci s lokací do zjištěného místa lze závěr o nepřímém úmyslu ve vztahu k usmrcení poškozeného označit za správný, neboť tyto skutečnosti vylučují závěr o úmyslu směřujícím toliko k ublížení na zdraví v podobě těžké újmy na zdraví. Výhrady dovolatele k jeho úmyslu usmrtit poškozeného tak lze považovat za zjevně neopodstatněné.

V.Závěr

41. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly částečně podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.

42. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu