USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2025 o dovolání obviněného M. V., rozeného K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 7 To 359/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 44/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2024, č. j. 88 T 44/2023-917, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 88 T 64/2022-134, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 88 T 64/2022-134, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Tohoto přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že celkem v 15 případech poté, co za přesně nezjištěných okolností získal od dosud neustanovené osoby do dispozice obsah odcizených balíkových zásilek zaslaných prostřednictvím České pošty, s. p., a to mobilní telefony v rozsudku soudu prvního stupně konkretizovaných hodnot, které si následně ponechal, prodal, daroval specifikovaným osobám či naložil neznámým způsobem, přičemž mobilní telefon a získané peníze z prodeje mobilních telefonů si ponechal a použil pro svoji potřebu, kdy takto učinil přesto, že si s ohledem na okolnosti převzetí mobilních telefonů od dosud neustanovené osoby musel být vědom toho, že předmětné mobilní telefony pochází z trestné činnosti.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2025, č. j. 7 To
4. Lze doplnit, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Nejprve byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2023, č. j. 88 T 44/2023-760, podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn podané obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 2 ZT 137/2022, pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, č. j. 7 To 359/2023-792, bylo odvolání státní zástupkyně proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně podané v neprospěch obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti uvedenému usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 7 Tdo 408/2024-819, bylo toto usnesení, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a konečně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
6. Obviněný předně zrekapituloval průběh trestního řízení před kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Měl za to, že soudy obou stupňů původně ve svých rozhodnutích kategoricky odmítly názor, že by obviněný mohl nebo měl být v takovém stavu mysli a vnitřním vztahu k možné legalizaci výnosů z trestné činnosti, že bylo možno dospět ke skutkovým zjištěním, podle nichž buď přímo zamýšlel legalizovat výnosy z trestné činnosti, či alespoň věděl, že se legalizace výnosů z trestné činnosti může dopouštět a pro ten případ s tím byl srozuměn. Vyloučily tedy navazující právní kvalifikaci jeho jednání jako úmysl přímý či nepřímý ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Nejvyšší soud následně obě dosavadní rozhodnutí zrušil na základě vlastního vyhodnocení provedeného dokazování a při sestavení odlišného skutkového závěru, podle nějž měl obviněný jednat ve stavu srozumění s tím, že mobilní telefony pocházejí z trestné činnosti, a tedy sám výnosy z trestné činnosti legalizuje. Své odlišné skutkové závěry podřadil pod § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž soudy nižších stupňů de facto zavázal rozhodnout tak, že obviněný je vinen přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti.
7. Vyslovil proto své přesvědčení, že Nejvyšší soud zasáhl v jeho neprospěch do trestního řízení, a to v rozporu s trestním řádem, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Znovu reprodukoval důkazy provedené soudy obou stupňů, změnil skutková zjištění z nich extrahovaná a vytvořil vlastní skutkové závěry, které nadto skrze závazný právní názor soudu prvního stupně uložil pojmout za své. V tomto ohledu citoval pasáž předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu v odstavci 26., z níž akcentoval závěr, že obviněný „musel být přinejmenším srozuměn s tím, že mobilní telefony, které převáděl na jiné osoby, jsou výnosem z trestné činnosti“. Otázka vnitřního (subjektivního) vztahu obviněného ke spáchání určitého trestného činu je však podle jeho názoru věcí ryze skutkovou, mající svůj základ v hodnocení jednotlivých důkazů a nemá nic společného s právním
posouzením věci. Právní posouzení spočívá teprve v podřazení pod jednu z forem úmyslu. Nejvyšší soud tak zcela mimo rámec své pravomoci sám přehodnotil provedené důkazy a skutkové závěry soudů nižších stupňů, přestože byl vázán dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by Nejvyšší soud neopravňovalo k vlastnímu vyhodnocování provedeného dokazování a zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů s výjimkou tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními (který však nebyl konstatován).
K tomu uvedl judikaturu poukazující na to, že dovolání není určeno k revizi učiněných skutkových zjištění, jakož i k tomu, že v dovolacím řízení lze odstraňovat pouze uvedené extrémní rozpory. Za překvapivý proto označil postup senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu, který nejenže zasáhl do pravomoci soudů obou stupňů, ale nadto pod formální záštitou závazného právního názoru následně soudu prvního stupně uložil řídit se jeho názorem ryze skutkovým.
8. Tímto postupem měl Nejvyšší soud porušit právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy tyto případy spadají vždy do věcné působnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud v této věci nezasáhl a přidržel se závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který byl vydán protiústavně. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán proto, že vše výše uvedené se promítlo konkrétně do skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které, ač zjevně přesvědčené o nevině obviněného, při nezměněném stavu dokazování a při respektování závazného právního názoru přijaly skutkové závěry opačné.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl vlastním rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že soudy nižších stupňů i Nejvyšší soud jsou vázány právním názorem vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí v téže věci. V této fázi trestního řízení je třeba zkoumat především to, zda soudy nižších stupňů postupovaly podle pokynů dovolacího soudu za současného respektování jeho právního názoru; naopak Nejvyšší soud za těchto okolností již není povinen opakovat své závěry k námitkám proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dovolatel brojil primárně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proti nyní dovoláním napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů, které při plném respektu k právnímu názoru vyslovenému v kasačním rozhodnutí naopak obviněného vinným uznaly. Státní zástupkyně pak zastávala názor, že námitky obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádá opodstatnění. Pakliže Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí vyjádřil závazný právní názor, že skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, má být při zachování totožnosti skutku a za stávajících stabilizovaných skutkových zjištění posouzen jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a obecné soudy v tomto smyslu v navazujících rozhodnutích svá pochybení napravily, nelze jim nic vytknout. Připomněla pak, že je nutno odlišovat právní názor, jímž je orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání, vázán, od pokynů ke způsobu hodnocení důkazů, kterými orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán není.
11. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť dovolání obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a zčásti je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
16. Obviněný nejdříve rozsáhle rekapituluje předcházející fázi trestního řízení před soudy a de facto napadá zejména závěry vyslovené v kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 7 Tdo 408/2024-819. Byť vyslovuje nesouhlas se závěrem, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, podstatou jeho dovolací argumentace je to, že Nejvyšší soud zcela mimo rámec své pravomoci přehodnotil provedené důkazy a skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů, ačkoli byl vázán dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud měl tudíž podle jeho přesvědčení nepřípustně zakročit v trestním řízení v jeho neprospěch a porušit jeho právo na spravedlivý proces.
17. Nejvyšší soud předně konstatuje, že zvolená dovolací argumentace obviněného nevyhovuje jím uplatněným důvodům, neboť nevytýká zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. staví až sekundárně na pochybení v postupu Nejvyššího soudu, který měl vyvozovat bez provedení dokazování vlastní skutkové závěry stran subjektivní stránky ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Jinak řečeno, ačkoli formálně obviněný nesouhlasí s tímto právním posouzením skutku, jeho argumentace je vystavěna na kritice údajně protiústavního postupu dovolacího soudu. Nemohl tudíž právně relevantně uplatnit ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
18. Dovolatel tedy nyní vznáší toliko výtky, podle nichž Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí sestavil vlastní odlišný skutkový závěr, podle nějž měl obviněný jednat ve stavu srozumění s tím, že mobilní telefony pocházejí z trestné činnosti, přičemž tyto odlišné skutkové závěry podřadil pod úmysl nepřímý ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. V širší souvislosti by protiústavní postup dovolacího soudu mohl zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces, proto byly uvedené námitky, byť nepodřaditelné pod zvolené důvody dovolání, dále podrobeny přezkumu.
19. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil. Právním názorem se přitom rozumí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva. Může jít mj. o právní názor k užití trestního zákoníku. Právní názor vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže v novém řízení ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať již faktický, nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, jemuž věc byla přikázána, již nadále vázán. Právním názorem je vázán nejen orgán, kterému byla věc ve výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování ve věci. Právní názor je třeba odlišovat od pokynů ke způsobu hodnocení důkazů, kterými orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán není (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3291). Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je tedy v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Respektování § 265s odst. 1 tr. ř. je pak nutno vnímat jako součást ústavního vymezení principu vázanosti soudů zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004).
20. Pakliže Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti, jednalo se právě o právní názor ve smyslu shora citovaného a rozebraného ustanovení.
21. Ve svém předchozím rozhodnutí totiž Nejvyšší soud učinil závěr, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že předmětné mobilní telefony byly předány k přepravě České poště, s. p., a následně byly odcizeny, tedy šlo o věci pocházející z trestné činnosti spáchané na území České republiky ve smyslu § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a současně bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo převáděl odcizené mobilní telefony na jiné osoby, s výjimkou mobilního telefonu, jenž si ponechal pro vlastní potřebu. Ve vztahu k subjektivní stránce dospěl k závěru o naplnění minimálně úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť soudy byly opomenuty objektivní okolnosti, za kterých se předmětné mobilní telefony dostaly do dispozice obviněného, z nichž vyplývá, že o nelegálním původu věcí získaných trestným činem mohl svědčit zejména nestandardní způsob nabytí věci.
22. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že otázka subjektivního vztahu je věcí ryze skutkovou. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se pak musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
23. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, pokud jde o naplnění subjektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přičemž vycházel ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a vyložil, proč shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku tohoto v úvahu připadajícího (jakož i státní zástupkyní v podaném odvolání poukazovaného) trestného činu. Nutno akcentovat, že bylo shledáno, že pro zavinění obviněného byly ve věci takové skutkové podklady, aby mohl být učiněn závěr, že jednal ve formě eventuálního úmyslu, neboť závěry soudů obou stupňů vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích dostatečně nereagovaly na všechny zjištěné okolnosti případu. Nejvyšší soud nepřehodnocoval důkazy; soudy si byly vědomy skutečnosti, že mobilní telefony prodával za zhruba polovinu jejich ceny a činil tak v nezanedbatelném množství, avšak opomněly hodnotit další objektivní okolnosti, za nichž se předmětné mobilní telefony dostaly do dispozice obviněného. Skutečnosti, které nebyly soudy vzaty v potaz, byly podrobně rozvedeny v odstavci 26. odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu, přičemž lze toliko ve stručnosti zopakovat, že obviněný mobilní telefony získal za takových pokoutných okolností s ohledem na osobu prodávajícího, nabízení zboží mimo oficiální distribuční síť, jakož i rozsah a cenu věcí a neexistenci autentického doložení legálního původu věcí, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že mobilní telefony, které převáděl na jiné osoby, jsou výnosem z trestné činnosti. Nelze též opomenout, že po zahájení šetření věci Policií ČR sdělil svědkyni L. P., že má dělat, že se nic nestalo a nemá sdělovat jeho jméno. Aniž by tedy provedené důkazy hodnotil způsobem odlišným, než tak činily soudy obou stupňů, byl Nejvyšším soudem vysloven jednoznačný právní názor, že soudy nižších stupňů zjištěné jednání obviněného naplňuje zákonné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně pak při nezměněném skutkovém stavu rozhodly v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu stran subjektivní stránky žalovaného trestného činu.
24. Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že pouze při respektování procesních předpisů, mezi které patří i ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., vyjadřující vázanost soudů nižších stupňů právním názorem Nejvyššího soudu, je možno rozhodovací činnost soudu považovat za transparentní, a tedy předvídatelnou, a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1397/2013). V předmětné trestní věci nedošlo ke změně skutkového podkladu rozhodnutí a soudy respektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím usnesení, pokud jde o naplnění subjektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. V nyní napadaných rozhodnutích pak správně posoudily všechny okolnosti případu, na něž byly Nejvyšším soudem upozorněny.
V.Závěr
25. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného nebyly podřaditelné pod uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) či m) tr. ř. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu