7 Tdo 408/2024-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. V., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 7 To 359/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 44/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 7 To 359/2023, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 88 T 44/2023.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2023, č. j. 88 T 44/2023-760, byl obviněný M. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn podané obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 2 ZT 137/2022, pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Těchto přečinů se měl obviněný podle obžaloby dopustit jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že jako zaměstnanec České pošty, s. p., pracující na základě Dohody o provedení práce ze dne 17. 5. 2021 včetně na ni navazujících dohod a dále na základě Dohody o pracovní činnosti ze dne 22. 10. 2021 včetně na ni navazujících dohod, jako řidič v provozovně Depo Brno XY a DSPU Brno, na adrese Brno, XY XY, celkem v 15 případech od 13. 10. 2021 do 21. 2. 2022 odcizil balíkové zásilky, jejichž obsahem byly mobilní telefony, které si následně ponechal, prodal, daroval specifikovaným osobám či naložil neznámým způsobem, přičemž mobilní telefon a získané peníze z prodeje mobilních telefonů si ponechal a použil pro svoji potřebu, tedy tímto svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 141 148 Kč, přičemž věděl, že takto odcizené zásilky budou v rámci reklamace proplaceny Českou poštou, s. p.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, č. j. 7 To
359/2023-792, bylo odvolání státní zástupkyně proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně podané v neprospěch obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že ve věci nebyla dána trestní odpovědnost obviněného za žádný trestný čin. Závěry soudů akceptoval potud, pokud nepovažovaly za prokázané odcizení jednotlivých mobilních telefonů obviněným M. V., neboť nelze dovodit existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně konstatoval, že byl nepřiléhavě použit důvod zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť obviněný nepochybně získal předmětné mobilní telefony do své dispozice, byť jinak nežli jejich odcizením, a především je prodal či daroval dalším osobám. Skutku označeného v žalobním návrhu se tedy přinejmenším zčásti dopustil, a pokud podle názoru soudů jeho jednání nevykazovalo znaky žádného trestného činu, bylo namístě použít důvod zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. Nesouhlasil však s názorem, podle něhož stíhaný skutek nevykazoval znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
6. Poukázal na to, že provedeným dokazováním bylo mimo jakoukoli pochybnost zjištěno, že předmětné mobilní telefony byly předány k přepravě České poště, s. p., a následně odcizeny, tedy že jde o věci pocházející z trestné činnosti spáchané na území České republiky. Obdobně bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo (s výjimkou útoku pod bodem 1. obžaloby) převáděl odcizené mobilní telefony na jiné osoby. Měl tedy za to, že jednáním obviněného byly naplněny znaky objektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
7. Stran subjektivní stránky uvedeného přečinu uvedl, že na ni lze usuzovat z objektivních okolností, za kterých se předmětné věci dostaly do dispozice pachatele. O nelegálním původu zboží získaného trestným činem může svědčit např. nestandardní způsob nabytí věci pachatelem, rozsah a cena věcí, neexistence autentického doložení legálního původu věci a jiné významné skutečnosti. Podle vlastního vyjádření kupoval mobilní telefony za zcela nestandardních okolností od osoby mu blíže neznámé, kterou sám nebyl schopen zkontaktovat a která s ním komunikovala v podstatě konspirativním způsobem. Telefony kupoval v originálním balení, ovšem bez jakýchkoli dokladů a výrazně pod jejich prodejní cenou. Navíc je přebíral v tak velkém množství, že je musel i prodávat do výkupních prodejen. Tvrzení, že byly prostřednictvím „M.“ získány od zaměstnance elektra, postrádá jakoukoli hodnověrnost, poněvadž není dán žádný logický důvod, proč by takto zaměstnanec legálně prodával jiným osobám mobilní telefony výrazně pod cenou a bez dokladů. Za zcela nepřesvědčivou pak označil argumentaci nalézacího soudu, podle níž obviněný svědky ujišťoval, že telefony nepocházejí z trestné činnosti. Mobilní telefony, které dále převáděl na jiné osoby, tak do své dispozice získal za takových okolností, na jejichž základě musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jsou výnosem z trestné činnosti a jednal tudíž minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Srozumění s okolností, že pocházejí z trestné činnosti, vyplývá též z výpovědi svědkyně L. P., která uvedla, že po zahájení šetření věci Policií ČR ji obviněný žádal, ať nikde neuvádí jeho jméno.
8. Jeho trestní odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti nemůže vylučovat ani nalézacím soudem uváděná skutečnost, že telefony jsou dohledatelné dle jejich výrobního čísla. K naplnění znaků uvedeného trestného činu není nutné, aby zjištění skutečného původu věci bylo jednáním pachatele zcela vyloučeno. Akceptování daného názoru by navíc znamenalo, že by prakticky nikdy nebylo možné naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu v případě, že by výnosem z trestné činnosti byl mobilní telefon.
9. Konečně konstatoval, že posouzení skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku nebrání ani zásada totožnosti skutku zakotvená v § 220 odst. 1 tr. ř. K zachování totožnosti skutku postačí alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku. Je-li obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, je zachována totožnost následku, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale že tuto věc, odcizenou, popř. uloupenou jinou osobou, nebo to, co bylo za tuto věc získáno, na sebe převedl, tedy že se nedopustil trestného činu krádeže, ale trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. V tomto směru poukázal na závěry dosud použitelného rozhodnutí uveřejněného pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr. Třebaže citované rozhodnutí hovoří o trestném činu podílnictví, konstrukce trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 1990, byla obdobná současnému znění § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
10. Dovodil tudíž, že pokud nalézací soud nepoužil právní kvalifikaci stíhaného skutku jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, třebaže tomu jeho skutková zjištění odpovídala, spočívalo jeho zprošťující rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soud odvolací, pokud tuto vadu nenapravil a odvolání státní zástupkyně zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., svoje rozhodnutí zatížil též vadou ve smyslu rovněž uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný M. V., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce v opise doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření předně uvedl, že obě rozhodnutí soudu jsou podle jeho přesvědčení věcně správná. V dosavadním trestním řízení vyšlo najevo, že obviněný nespáchal přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ani přečin porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejen, že byly dány důvodné pochybnosti o spáchání těchto přečinů obviněným, nýbrž vyšlo najevo, že spáchání daných skutků (jak je popisovala obžaloba) bylo de facto nemožné, a to mj. i po provedení důkazu ohledáním místa činu.
K názoru nejvyššího státního zástupce v podaném dovolání, že soudy zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily, když neaplikovaly § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, uvedl, že soudy obou stupňů skutková zjištění i optikou tohoto zákonného ustanovení zkoumaly. Dospěly však ke shodnému závěru, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Konkrétně se soud prvního stupně detailně vyjádřil k otázce naplnění skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr.
zákoníku a přesvědčivě se vyjádřil k důvodům, pro něž neshledal naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu. Za daných okolností z podstaty věci tytéž závěry platí tím spíše pro subjektivní stránku (úmyslného) přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Odvolací soud se rovněž v odůvodnění svého usnesení k otázce naplnění subjektivní stránky vyjádřil, a to jak ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti, tak ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti.
Soudy obou stupňů se tak nedopustily pochybení spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci.
12. Dále uvedl, že dovolání je ve skutečnosti vystavěno na prosazování vlastního hodnocení výsledků dokazování a vlastního vnímání skutkových okolností případu. Podle něj toliko prosazuje skutkový závěr o tom, že obviněný měl působit ve stavu mysli, kdy ve vztahu k přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. K tomu však dovolání ani dovolací řízení neslouží. Podstatné je že soudy provedly řádné dokazování, učinily skutková zjištění, tato řádně zdůvodnily a z jejich odůvodnění vyplývá, že pracovaly i s možnými právními kvalifikacemi, jež jsou dovoláním nesprávně označeny za opomenuté nebo neaplikované. Soudům však nelze vyčítat žádné opomenutí ani procesní pochybení, natož zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Z provedeného dokazování nevyšly najevo skutečnosti, jež by odůvodňovaly závěr o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu legalizovat výnosy z trestné činnosti. Ba dokonce ani pro nedbalost (vědomou či nevědomou) není v provedeném dokazování dostatečná opora. Oproti tomu, co uvádí nejvyšší státní zástupce v dovolání, byl ryzí výjimkou prodej mobilních telefonů provozovatelům obchodů s použitým zbožím typu bazar nebo zastavárna a v řízení bylo vysvětleno, proč se tak stalo. Obviněný si především jeden z mobilních telefonů ponechal sám a dlouhodobě jej užíval, další předal darem své přítelkyni a dceři své přítelkyně, případně některé již za úplatu předal svým přátelům a přinejmenším známým a v jednom případě byl mobilní telefon předán dokonce bývalému důstojníkovi Policie ČR, a to s vědomím obviněného. Podle jeho názoru nedává smysl, aby tak činil, pokud by býval měl, byť jen podezření, že jde o mobilní telefony pocházející z trestné činnosti.
13. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl podle § 265j tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
17. Dovolací argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce vyhovuje jím uplatněným důvodům dovolání, a z důvodů níže vyložených jí Nejvyšší soud přiznal i věcné opodstatnění. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s právním posouzením skutku, neboť měl za to, že jej lze při zachování totožnosti skutku a za stávajících stabilizovaných skutkových zjištění posoudit jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
18. V daných souvislostech Nejvyšší soud nejprve připomíná, že obžaloba na obviněného M. V. byla původně podána pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin porušování tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se uvedených přečinů dopustil právě obviněný, když jeho účast na trestné činnosti nebyla spolehlivě prokázána, neboť byla dovozována až následnou manipulací s předmětnými mobilními telefony, tj. nebylo možno spojit obviněného právě s okamžikem odcizení předmětných zásilek a s jejich otevřením. Postupoval proto v souladu se zásadou in dubio pro reo a obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala v neprospěch obviněného odvolání státní zástupkyně, přičemž mj. argumentovala tím, že i kdyby bylo možné uvěřit obviněnému stran jeho tvrzení o přebírání mobilních telefonů od bývalého zákazníka M., svým jednáním v kontextu jeho obhajoby by naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Podle jejího přesvědčení totiž obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že mobilní telefony, které převáděl na jiné osoby, jsou výnosem z trestné činnosti. Odvolací soud však přitakal soudu nalézacímu, že následek v podobě odcizení mobilních telefonů sice nastal, ale již není ani nepřímými důkazy, jež by tvořily vyžadovaný uzavřený řetězec, prokázáno, že by se ve vztahu k nim právě obviněný dopustil zaviněného úmyslného jednání. K citované odvolací námitce státní zástupkyně, že v obžalobě popsaný skutek by bylo možno ve vztahu k obviněnému při zachování totožnosti skutku posoudit jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, odvolací soud konstatoval, že tento závěr nelze učinit jen na základě toho, že obviněný některé mobilní telefony prodával zhruba za polovinu jejich ceny, ani z jejich celkového počtu.
19. Nejvyšší státní zástupce pak stručně řečeno namítal, že stíhaný skutek vykazoval znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť objektivně věc pocházela z trestné činnosti spáchané na území České republiky a byl to právě obviněný, kdo převáděl odcizené mobilní telefony na jiné osoby. Stran subjektivní stránky skutkové podstaty daného přečinu akcentoval, že na ni lze usuzovat z objektivních jím specifikovaných okolností, za kterých se předmětné věci dostaly do jeho dispozice.
20. Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou.
21. Otázkou tedy je, zda skutkový stav tak, jak ho zjistil Městský soud v Brně a jak z něj v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně, vykazuje znaky uvedeného přečinu. Z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou právní otázkou zejména to, zda byla naplněna subjektivní stránka tohoto přečinu.
22. Ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce má i Nejvyšší soud za to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že předmětné mobilní telefony byly předány k přepravě České poště, s. p., a následně byly odcizeny, tedy šlo o věci pocházející z trestné činnosti spáchané na území České republiky ve smyslu § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Současně bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo převáděl odcizené mobilní telefony na jiné osoby, s výjimkou mobilního telefonu, jenž si ponechal pro vlastní potřebu. Tato skutečnost vyplývá ze svědeckých výpovědí uživatelů odcizených mobilních telefonů, popř. ze čtených úředních záznamů o podaných vysvětleních. Konkrétně svědkyně L. P. uvedla, že ji obviněný požádal, zda by mu nepomohla prodat mobilní telefony, které jí předal bez dokladů, přičemž když ji kontaktovala Policie ČR, řekl jí, že má dělat, že se nic nestalo a nemá říkat jeho jméno. Svědek D. J. vypověděl, že mobily koupil od obviněného, obviněný mu je sám nabídl a žádný doklad mu k nim ani na vyzvání nedal. Svědek J. M. též sdělil, že mobily mu nabídl sám obviněný, který mu je předal bez dokladu. Svědci M. P. a A. Š. zakoupili mobily od L. P., svědek A. K. koupil mobil od J. M. Svědkyni K. C. a její dceři obviněný daroval telefony k Vánocům 2021. Výkupy odcizených mobilních telefonů od obviněného jsou též doloženy listinnými důkazy, a to především sděleními výkupních obchodů XY a Zastavárny XY. Z tohoto pohledu lze tedy uzavřít, že na základě stabilizovaných skutkových zjištění lze dovodit naplnění objektivní stránky zkoumaného přečinu.
23. Stran subjektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti je nutno uvést, že u předmětné základní skutkové podstaty je vyžadováno úmyslné zavinění, přičemž postačuje úmysl nepřímý. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat rovněž ke skutečnosti, že legalizovaná věc pochází přímo či nepřímo z trestné činnosti, resp. musí být alespoň v obecných souvislostech srozuměn s tím, že věc byla získána trestným činem. Není ovšem nezbytné, aby pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti znal přesnou právní kvalifikaci základního trestného činu, bližší okolnosti jeho spáchání či identitu jeho pachatele, jelikož podstatná je vědomost a alespoň smíření s tím, že věc byla získaná trestným činem. Vědomost o tom, že věc byla získaná trestným činem, lze zpravidla dovozovat z jeho osobních poměrů, okolností, za kterých se k němu výnos z trestné činnosti dostal (např. získání věcí bez převodní smlouvy či za výrazně sníženou cenu) či dalších pokoutných okolností, z nichž muselo být pachateli zřejmé, že věc pochází z trestné činnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 679/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1282/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 493/2016, nebo ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 541/2018) (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1751 až 1752).
24. Dále je vhodné v obecné rovině předestřít, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
25. Nejvyšší soud pak rovněž dospěl k tomu, že závěr o naplnění minimálně úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jeví jako zcela přiléhavý. Nalézací soud se eventualitou spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti zabýval toliko v jeho nedbalostní variantě podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že nebyly naplněny všechny jeho znaky. Tento závěr podpořil svým tvrzením, že obviněný svědky ujišťoval, že věci nepocházejí z trestné činnosti, za nelogické označil, aby získané telefony sám používal nebo dále prodával zejména svým známým nebo dával svým blízkým jako dar, neboť je obecně známo, že telefony jsou dohledatelné podle výrobního čísla.
Nedovodil tak povědomost obviněného o tom, že by telefony pocházely z trestné činnosti a současně akcentoval, že ani výše škody by neumožňovala jednání obviněného takto postihnout. Soud odvolací pak ke shora citované odvolací námitce státní zástupkyně uzavřel, že skutek nebylo možné posoudit jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, neboť takový závěr nelze učinit jen na základě toho, že obviněný některé mobilní telefony prodával zhruba za polovinu jejich ceny, ani z jejich celkového počtu.
26. Dovolací soud je však toho názoru, že soudy obou stupňů opomněly hodnotit objektivní okolnosti, za kterých se předmětné mobilní telefony dostaly do dispozice obviněného. Ztotožnil se tak s názorem nejvyššího státního zástupce, že o nelegálním původu věcí získaného trestným činem mohl svědčit zejména nestandardní způsob nabytí věci, neboť podle výpovědi samotného obviněného, ze které soudy v tomto ohledu vycházely, tento mobilní telefony kupoval od osoby, která se mu představila jako M. v době, kdy jezdil pro službu Bolt (byť se tuto osobu soudům nepodařilo ustanovit, soudy uzavřely, že nelze ani vyvrátit, že by taková osoba existovala).
Podstatné však je, že se pro obviněného jednalo o osobu blíže neznámou, a navíc dosti pochybnou, neboť M. mu měl volat z různých telefonních čísel, která měnil, přičemž sám obviněný nebyl schopen tuto osobu nikterak zkontaktovat. Popsaný styl komunikace je rozhodně v rámci běžného styku zvláštní, přičemž lze souhlasit s tím, že s obviněným měla komunikovat výše popsaným konspirativním způsobem. Mobilní telefony pak obviněný přebíral v originálních krabicích (nemohlo se jednat o zboží již použité) s kolky bez jakýchkoli dokladů či záručního listu.
Dalším přistupujícím aspektem je i to, že je přebíral a následně prodával výrazně pod jejich prodejní cenou, a navíc v tak velkém množství, že je musel i prodávat do výkupních prodejen, a nejednalo se jen o ojedinělé darování či prodej známým. Obdobně i tvrzení, že byly prostřednictvím M. získány od zaměstnance elektra, postrádá jakoukoli hodnověrnost, jelikož není dán žádný logický důvod, proč by takto zaměstnance legálně prodával jiným osobám mobilní telefony výrazně pod cenou a bez dokladů. Rovněž lze za nepřesvědčivou označit argumentaci nalézacího soudu, podle níž obviněný svědky ujišťoval, že telefony nepocházejí z trestné činnosti.
Obviněný telefony neprodával v kriminálním prostředí, ale řádným životem žijícím osobám ze svého okolí, které by s rizikem, že jde o věci pocházející z trestné činnosti, tyto velmi pravděpodobně nekoupily nebo jako dar nepřijaly. Konečně z výpovědi svědkyně L. P. vyplývá, že po zahájení šetření věci Policií ČR jí bylo obviněným sděleno, že má prostě dělat, že se nic nestalo a nemá sdělovat jeho jméno (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 9. 2023, na č. l. 753). Lze tedy uzavřít, že obviněný mobilní telefony do své situace získal za takových pokoutných okolností s ohledem na osobu prodávajícího, nabízení zboží mimo oficiální distribuční síť, jakož i rozsah a cenu věcí a neexistenci autentického doložení legálního původu věcí, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že mobilní telefony, které převáděl na jiné osoby, jsou výnosem z trestné činnosti.
27. Odpovědnost obviněného za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti nemůže vylučovat ani nalézacím soudem uváděná skutečnost, že telefony jsou dohledatelné podle jejich výrobního čísla. K naplnění znaků uvedeného trestného činu není nutné, aby zjištění skutečného původu věci bylo jednáním pachatele zcela vyloučeno. Akceptování daného názoru by navíc znamenalo, že by prakticky nikdy nebylo možné naplnit skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku v případě, že by výnosem z trestné činnosti byl mobilní telefon.
28. Pro úplnost lze poznamenat, že posouzení skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku nebrání ani zásada totožnosti skutku zakotvená v § 220 odst. 1 tr. ř. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Soud pak může podle § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Totožnost skutku je přitom zachována v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, alespoň v následku při rozdílném jednání nebo i tehdy, jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné.
Je-li obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, popř. loupeží, je zachována totožnost následku, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale že tuto věc, odcizenou, popř. uloupenou jinou osobou nebo to, co bylo za tuto věc získáno, na sebe převedl, tedy že se nedopustil trestného činu krádeže, popř. loupeže, ale trestného činu podílnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr.). Třebaže citované rozhodnutí hovoří o trestném činu podílnictví, konstrukce trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr.
zák. byla obdobná současnému znění trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Pakliže obviněný převáděl na sebe i jiné osoby věci získané krádeží, jež mu byla původně kladena za vinu, je možné uzavřít, že byla alespoň částečně zachována totožnost jeho jednání. Pokud jde o zachování totožnosti ve způsobeném následku, je třeba zdůraznit, že trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku i trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr.
zákoníku patří mezi majetkové delikty. Předmětem ochrany obou zmíněných zákonných ustanovení (tzv. objektem trestného činu) je tedy v obou případech cizí majetek, resp. ústavně garantované vlastnické právo. Z tohoto hlediska tak není podstatné, zda se obviněný v nynějším případě zmocnil cizí věci krádeží, jak mu kladla za vinu obžaloba, nebo ji na sebe s vědomím všech rozhodných skutečností převedl coby výnos z trestné činnosti spáchané na území České republiky jinou osobou. V obou variantách porušuje takové počínání pachatele tentýž společenský vztah, a to vlastnické právo jiného ke konkrétnímu objektu (předmětu) spáchaného trestného činu, v daném případě k odcizeným mobilním telefonům.
Jinými slovy zjištěné jednání obviněného nadále (byť jiným způsobem) porušuje tentýž společenský vztah, na podstatě způsobeného následku se tím nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 Tdo 290/2022). Dále je významné, že dispozice s mobilními telefony byly popsány již v žalobním návrhu a této právní kvalifikace se rovněž domáhala svým odvoláním i státní zástupkyně. Z tohoto hlediska by rozhodnutí o vině přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti ani nebylo rozhodnutím pro obviněného překvapivým.
29. Nejvyšší soud tak shodně s nejvyšším státním zástupcem dospěl k závěru, že posuzovaný skutek vykazuje znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku včetně subjektivní stránky ve formě úmyslu.
30. Napadeným usnesením tedy bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státní zástupkyně proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V.Závěr
31. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud taková rozhodnutí případně byla učiněna, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení.
32. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu