USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání obviněného P. F. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 8 To 201/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 23/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 2. 2024, č. j. 2 T 23/2021-552, byl obviněný P. F. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 To 201/2024-614, pod bodem I. zrušil k odvolání obviněného podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), e) tr. ř. napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon by podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Pod bodem II. podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání podané poškozenou.
3. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů obviněný P. F. dopustil v podstatě tím, že nejméně od srpna 2015 do března 2019 ve společném trvalém bydlišti v XY č. p. XY soustavně ponižoval svoji bývalou manželku T. F. jako matku a ženu tím, že ji - urážel, že se neumí oblékat, že je tlustá, že má malá prsa, - kritizoval ji, že špatně vychovává jejich společné děti a že není schopna se o ně postarat, - opakovaně ji slovně napadal sprostými a hrubými výrazy pod smyšlenými záminkami, že vykonala špatně nějakou činnost v domácnosti, - nejméně dvakrát do měsíce do ní strkal, házel po ní jídlo, - dvakrát ji polil čajem nebo mlékem, - nejméně pětkrát do měsíce jí mačkal rukou tváře, plival na ni a kopal do ní, - v posledním půl roce ji opakovaně tahal za vlasy, až došlo k jejich vytržení, - opakovaně ji fackoval nebo ji nutil, aby se fackovala sama, - opakovaně ji nutil klečet, - trval na tom, aby se za hádky, které vyprovokoval, omluvila s tím, že všechno zavinila sama, - kontroloval jí mobilní telefon, aby měl přehled o tom, jak často je v kontaktu s rodiči, - zakazoval jí stýkat se se sestrou, - aby nemohla nikam zavolat, tak jí nejméně ve dvou případech rozbil mobilní telefon a zamkl ji doma, a poškozená, aby byl v rodině klid, se nechala zcela ovládat a manipulovat sebou a souhlasila s tím, že jejich děti budou vychovávat jeho rodiče, přičemž jeho verbální a fyzické útoky pociťovala jako těžké příkoří a v důsledku jeho jednání se v ní rozvinula duševní porucha, a to porucha přizpůsobení, která se mimo jiné projevovala tím, že poškozená prožívala silné úzkosti, měla depresivní náladu, poruchy spánku, strach o život svůj i svých dětí a podceňovala se.
4. Lze doplnit, že Okresní soud v Klatovech již dříve ve věci obviněného P. F. rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 2 T 23/2021-431, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 To 56/2023-467, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Setrval na nedůvodnosti řízení ve vztahu k jeho osobě a své odsouzení označil za nepřípustné. Podle jeho názoru skutek, o němž je trestní řízení vedeno, nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V tomto ohledu akcentoval, že nepostačuje jakýkoli projev negativního jednání vůči osobě žijící ve společném obydlí, ale pouze jednání dosahující takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako týrání. Doslovně citoval dílčí pasáže usnesení Nejvyššího soudu v trestní věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 850/2022, přičemž vyjádřil své přesvědčení, že zejména odvolací soud nedostál své povinnosti a nevypořádal se s jeho námitkami stran závěrů zde obsažených. Postup odvolacího soudu tudíž nepovažoval za řádný a přezkoumatelný. Dále nesouhlasil s tím, že by společenská škodlivost jednání popisovaného ve výrokové části napadeného rozsudku měla být vyšší než společenská škodlivost jednání posuzovaného v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, u něhož orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že nedosahuje závažnosti trestného činu. V obou případech jsou zmiňovány projevy fyzické i verbální vůči poškozené osobě, dále ničení majetku, na rozdíl od napadeného rozsudku jsou však v judikované věci zmíněny prvky dlouhodobosti a postupně vzrůstající intenzity. Měl tedy nadále za to, že formulace skutku v napadeném rozsudku zahrnuje (přinejmenším zčásti) jednání, u nichž judikatura vylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, a v případném zbývajícím rozsahu nemůže postačovat pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a rovněž jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Krajskému soudu v Plzni, popřípadě Okresnímu soudu v Klatovech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že uplatněná argumentace dovolatele odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v části, jíž dovolatel deklaroval porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně neuplatnil výhrady, které by mohly být spojeny s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, však považovala za nepřípadný, neboť odvolací soud se již totožnou námitkou zabýval. Uvedl skutkové okolnosti trestní věci, v níž obviněný spatřoval analogii se svým jednáním, přičemž uzavřel, že jednání, které popisuje výrok napadeného rozsudku ve věci dovolatele, popisuje četnější formy tělesného násilí, včetně takového, které vedlo k duševním i tělesným následkům na zdraví poškozené. V této souvislosti akcentovala, že na každou trestní věc je třeba nahlížet v souladu s konkrétními okolnostmi případu, přičemž trestní věc obviněného nelze připodobnit k trestní věci řešené ve shora specifikovaném usnesení Nejvyššího soudu. Podle jejího přesvědčení v posuzované trestní věci výrok o vině není v kolizi s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a doby trvání zjevně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení rodinných vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Soudy shledaly, že se nejednalo o běžné drobné nebo dílčí konflikty nepřesahující obvyklou a společensky tolerovatelnou míru, nýbrž obviněný s poškozenou zle nakládal. Rovněž zmínila, že poškozená ve své výpovědi popsala širší rozsah týrání, než je zachycen v rozsudku odvolacího soudu, přičemž názor odvolacího soudu ve vztahu ke zhoršení postavení obviněného z podnětu odvolání podaného výlučně v jeho prospěch označila za zavádějící. Zákaz změny k horšímu nebránil odvolacímu soudu, aby doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod. pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2006–II. Sb. rozh. tr.). Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
8. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Pakliže obviněný úvodem svého mimořádného opravného prostředku deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno konstatovat, že tak učinil bez jakékoli bližší konkretizace. Dovolání je přitom svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Pokud pak jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, případně které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Lze tudíž uzavřít, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
11. Dovolatel pak současně vznesl hmotněprávní námitky, jež dovolací soud akceptoval jako podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. V jeho rámci je pak skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Obviněný přitom činil výhrady vůči právnímu posouzení jeho jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť namítal, že ani v rozsudku odvolacího soudu definovaný skutkový stav nepopisuje takovou intenzitu jednání v podobě týrání, že by zjištěný komplex nevhodného chování naplňoval znaky skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu. Tento svůj názor zejména opřel o závěry v jiné trestní věci, o níž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022.
13. Měl-li tedy obviněný za to, že jeho jednání nedosahovalo intenzity nutné ke kvalifikaci jako týrání v trestněprávním smyslu, nutno nejprve v obecné rovině konstatovat následující.
14. Týráním se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální, ale i např. vyvolání stavu sociální izolace, přičemž je zapotřebí, aby vykazovalo určitou trvalost. Kvalifikace daného jednání zároveň znamenala, že obviněný páchal trestný čin po delší dobu. V případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nemusí jít vždy o jednání soustavné a trvalé, neboť doba protiprávního jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání (tj. kratší trvání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou). Jedná se přitom o trestný čin trvající (nikoli pokračující), pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení a trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.).
15. Lze též připomenout, že stát zde prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zmíněné vztahy jsou mnohdy zatíženy jevem, který je souhrnně označován jako domácí násilí. Trestní právo jako nejrobustnější prostředek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou intenzivním a velmi citelným způsobem dotčeny zájmy chráněné trestními zákony. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023).
16. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byl rozporovaný znak skutkové podstaty předmětného trestného činu beze zbytku naplněn. Podle skutkových zjištění obviněný jednal vůči poškozené způsobem specifikovaným ve skutkové větě rozsudku soustavně nejméně od srpna 2015 do března 2019. Obviněný se vůči poškozené dopouštěl různých forem týrání po celou předmětnou dobu, přičemž vzhledem k četnosti jednotlivých útoků se jednalo o jednání velmi intenzivní. Týrání bylo jak psychické (nadávání, ponižování, urážení, omezování kontaktu s rodinou, znemožnění vychovávat své děti, kontrola mobilního telefonu), tak fyzické (fackování, kopání, strkání, polívání nápoji, házení jídlem, mačkání tváře, plivání, tahání za vlasy). Z výčtu uvedeného v tzv. skutkové větě je zřejmá různorodost počínání obviněného, kdy se fakticky jednalo o jeho trvalé psychické působení, jež bylo doplněno pravidelnými fyzickými útoky, přičemž poškozená v době soužití s obviněným trpěla syndromem týrané osoby. Rozhodně nelze dospět k závěru, že by se jednalo o vzájemné rozepře, na nichž se oba aktéři podíleli stejně intenzivně. Nejvyšší soud nerozporuje, že k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu nepostačuje jakýkoli projev negativního jednání vůči osobě žijící ve společném obydlí. Nicméně nemohl se ztotožnit s přesvědčením dovolatele, že v jeho případě by jeho počínání požadované intenzity nedosáhlo (a to i při srovnání s věcí rozhodnutou pod sp. zn. 7 Tdo 850/2022, jak bude uvedeno dále).
17. Byť pak dovolatel namítal, že formulace skutku zahrnuje přinejmenším zčásti jednání, u nichž je vyloučeno naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, konkrétně nespecifikoval, jaká povaha jednání nemůže vzhledem ke své povaze nabýt povahy týrání v trestněprávním smyslu. Není pak úkolem Nejvyššího soudu dotvářet dovolací argumentaci obviněného. Nicméně komplex jednání rozmanitého charakteru uvedených v tzv. skutkové větě rozsudku utváří týrání v trestněprávním smyslu, kdy v opozici s přesvědčením obviněného lze akcentovat, že na intenzitu jeho jednání je potřeba nahlížet optikou jeho celkového počínání, tj. v celém kontextu jeho povahy, návaznosti, četnosti, opakování a charakteru, kterým dosáhly vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti.
Okolnosti v nyní projednávané věci bezesporu vykazují výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhružek či schválností či dílčích konfliktů, které by svým charakterem a rozsahem odpovídaly typickému řešení manželských problémů. Dovolací soud zdůrazňuje, že nelze opomíjet prokázanou asymetrii v partnerském soužití vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného na poškozenou, různorodost a četnost popisovaných incidentů, délku trvání, psychický stav na straně poškozené, jakož i neustálou kontrolu a ovládání ze strany obviněného, čímž u poškozené nastolil trvalý stav strachu a úzkosti.
18. Jelikož obviněný povšechně namítá nedostatečnou intenzitu jeho počínání, k čemuž dospěl na základě komparace s věcí řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 850/2022, nutno uvést, že odvolací soud se již s totožnou námitkou vznesenou v odvolacím řízení vypořádal (viz odstavec 30. odůvodnění jeho rozsudku). Předně dovolateli nelze přisvědčit, že by fyzická a verbální agrese byla v obou trestních věcech ve stejné míře. Odvolací soud náležitě srovnal jednání popsané ve výrocích obou obviněným komparovaných trestních věcí a zdůvodnil, že výrok v nyní projednávané věci popisuje četnější formy tělesného násilí, včetně takového, které vedlo k následkům na zdraví poškozené, a to jak duševním, tak i tělesném (modřiny a vytrhávání vlasů). Na rozdíl od judikované věci soudy v případě jednání dovolatele dostatečně specifikovaly způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněného, to vše při respektování zásady in dubio pro reo, je zřejmé, jak hodnotily důkazy a náležitě věnovaly pozornost i dílčím momentům, kdy jednání mezi obviněným a poškozenou mohlo mít určité rysy vzájemnosti, s čímž se odpovídajícím způsobem vypořádaly. V těchto souvislostech je pak nutné zdůraznit, že na každou trestní věc je třeba nahlížet v souladu s konkrétními okolnostmi případu, individuálně hodnotit způsob provedení činu a jeho následky, stejně tak jako okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru zavinění, případně jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Této povinnosti bylo učiněno zadost, kdy odvolací soud se s odvolací námitkou identického znění správně a zcela přezkoumatelným způsobem vypořádal.
19. Pakliže dovolatel nesouhlasil ani s tím, že by společenská škodlivost jeho jednání měla být vyšší než společenská škodlivost jednání popsaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, nebylo možno mu ani v tomto ohledu přisvědčit.
20. Nejvyšší soud dospěl ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že v případě jednání obviněného se za respektu k principu ultima ratio nejednalo toliko o nějaké neharmonické manželství, nýbrž o týrání ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Dovolatelovo jednání vůči poškozené, založené na kombinaci fyzického a psychického násilí mělo nepochybně podobu týrání ve smyslu trestního zákoníku. Bylo již dostatečně vysvětleno, proč v daném případě nešlo o běžné manželské neshody, spory či hádky či občasné manželské potyčky a že na jednání obviněného je zapotřebí nahlížet jako na celek (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 Tdo 801/2024). Pakliže Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi poukazoval na princip ultima ratio a jeho význam pro interpretaci trestněprávních norem, včetně trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, chování obviněného nelze vzhledem k jeho charakteru, intenzitě a době páchání považovat za méně společensky závadné, byť morálně nesprávné a odsouzeníhodné. Za dané situace by uplatnění principu ultima ratio bylo nevhodné a zjevně neúčelné. Nebyly ani shledány zákonné podmínky pro uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o případ, v němž by bylo možné dospět k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
21. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
V.Závěr
22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu