7 Tdo 801/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného G. B. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 13 To 31/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 6/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 10. 2023, č. j. 2 T 6/2020-863, byl obviněný G. B. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že od 1. 7. 2004 do 24. 6. 2018 v rodinném domě v ulici XY XY v XY v místě společného bydliště, nejprve od roku 2004 až do roku 2013 převážně fyzicky a následně od roku 2013 do roku 2018 převážně pouze psychicky, týral svoji manželku R. B., a to tak, že ji opakovaně urážel vulgárními výrazy, přičemž ji takto urážel nejméně dvakrát týdně, ponižoval ji a křičel na ni, zesměšňoval ji, vyčítal jí její neschopnost, např. pokud měla pozdě uvařeno, pokud se na něj špatně podívala, pokud nesouhlasila s výběrem nábytku nebo pokud si chtěla něco uvařit v kuchyni, kde byl zrovna on, přičemž ji po celou dobu omezoval v hospodaření s financemi, které sám spravoval na svém účtu, kam mu poškozená musela posílat svoji výplatu, příp. i dávky v nezaměstnanosti, uděloval jí příkazy ohledně toho, jaké finanční částky může vybrat a kolik si z dané částky může ponechat, a neměla tedy možnost, aby si zakoupila, co potřebovala, přičemž obviněný si ze společných finančních prostředků pořizoval, co chtěl, dále poškozenou psychickým nátlakem donutil k uzavření několika půjček, přestože se bála, že nebudou schopni půjčky splácet, v případě fyzických útoků se jednalo o strkání, facky, podkopávání nohou, k nimž docházelo i dva až třikrát týdně, opakované zamykání poškozené v koupelně na několik hodin, v několika případech dal poškozené naprosto nečekaně facku, a to např. z důvodu, že byl nepořádek v kuchyni, přitom ji častoval vulgárními výrazy s výčitkami o její neschopnosti, nebo z důvodu, že špatně odpověděla, nebo něco řekla, v březnu 2008 při společné jízdě v osobním vozidle ji udeřil pěstí do její levé tváře, čímž jí způsobil hematom, a to z toho důvodu, že jej požádala o snížení rychlosti vozidla, hádky a výčitky neustávaly po celou dobu, v neustanovené době, když odešla do koupelny, za ní vběhl s nožem v ruce, stál na prahu a křičel na ni, v roce 2015 kopl do police v ložnici tak, že se na ní police vysypaly, poté častování vulgárními výrazy a výčitky ze strany obviněného neustávaly, opakovaly se skoro každý den, přičemž vše vyvrcholilo dne 24.

6.

2018, kdy si obviněný uvědomil, že jeho manželka nestáhne svou žádost o rozvod, a proto jí vulgárně nadával, říkal jí, že je pitomá, že se chce rozvést, když se s ním má jak prase v žitě, poškozená odešla do ložnice, kam za ní obviněný nejméně třikrát po sobě vstoupil a častoval ji vulgárními výrazy a když jeho chování ignorovala, začal být agresivnější, proto se v ložnici zamkla, obviněný začal do dveří kopat, lomcovat s nimi, lomcovat za kliku a křičet, že to nedopadne dobře, že ji zabije a proto poškozená zavolala ze strachu o svůj život Policii ČR, přičemž poškozená v přímém důsledku dlouhodobého psychického a fyzického týrání ze strany obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která po dobu delší než šest týdnů poškozenou omezovala na obvyklém způsobu života zvýšenou úzkostí, depresivním laděním, anticipační úzkostí, poruchami spánku, obavami o budoucnost, vyhýbavým chováním, sníženým sebevědomím, sociální izolací a zvýšenou hladinou emoční citlivosti.

31/2024-923, zrušil k dovolání obviněného podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.

4. Lze doplnit, že Okresní soud v Kladně již dříve ve věci obviněného G. B. rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 2 T 6/2020-411, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. 13 To 287/2020-442, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně Okresní soud v Kladně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 2 T 6/2020-532, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. K odvolání obviněného a poškozené Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 13 To 36/2022-601, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o nich znovu rozhodl. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 7 Tdo 800/2022-735, byl tento rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušeny, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Kladně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

6. Nesprávné právní posouzení spatřoval prvně v tom, že soudy obou stupňů porušily zásadu zákazu reformatio in peius vyplývající z § 265s odst. 2 tr. ř. Podle jeho přesvědčení skutková zjištění z doby před vydáním zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu nelze změnit v neprospěch obviněného tak, aby měnila rozsah a závažnost trestné činnosti, což soudy nerespektovaly. Soud prvního stupně ve skutkové větě oproti svému předchozímu rozsudku doplnil, že k fyzickým útokům ze strany obviněného mělo docházet „i dva až třikrát týdne“, po jaké období v rámci let 2004 až 2018 se tak mělo dít však ze skutkové věty není zřejmé. Takový závěr podle něj působí paradoxně vedle závěru, že po roce 2013 se jednalo ze strany obviněného o převážně psychické týrání. Uvedl, že doplnění skutkového zjištění o intenzitě fyzických útoků působí jako snaha soudu získat oporu pro to, že jeho útoky byly kontinuální, aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako týrání osoby žijící ve společném obydlí.

7. Dále soudům obou stupňů vytýkal, že nerespektovaly § 265s odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že jsou vázány právním názorem dovolacího soudu. Shrnul pak některé závěry, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém předchozím zrušujícím usnesení a soudy následně nepromítly do jejich rozhodování. Konkrétně měl dovolací soud shledat důvodnými námitky obviněného, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znak týrání, nebylo možné hovořit o gradaci jednání, záměrně poukázal na princip ultima ratio, vyslovil závěry o existenci neharmonického manželství, z něhož mohla poškozená kdykoli odejít. Akcentoval pak pasáž v rozhodnutí odvolacího soudu svědčící podle jeho přesvědčení o tom, že se odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu, což se snažil vysvětlit tím, že se nejedná o právní názor. Navíc byl obviněný přesvědčen, že pokud Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení učinil závěr, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znak týrání, pak není s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius možné, aby byl po vydání zrušujícího usnesení shledán vinným pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku.

8. Dále konstatoval, že posttraumatickou stresovou poruchu nelze automaticky považovat za vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž poškozená nebyla nijak omezena v běžném způsobu života, neboť v minulosti chodila do zaměstnání, byla v kontaktu s kamarádkami a docházela k lékařům. Její životní potřeby a sociální poměry neseznaly žádných zásadních změn. K těmto skutečnostem obviněný navrhoval výslech své matky V. B., který však odvolací soud neprovedl. Rovněž namítal, že závěr soudů o těžké újmě na zdraví je nepřezkoumatelný, neboť v rozsudku není uvedeno, po jaké období měla být poškozená omezena v běžném způsobu života, popř. začátek a konec takového omezení.

9. Nesprávné právní posouzení spatřoval i ve výkladu pojmu „týrání“ soudy obou stupňů. Soud prvního stupně v některých případech přistoupil k výkladu zjevně extenzivnímu, což je v rozporu s principy trestního práva, zejména s principem in dubio pro reo. Konkrétně za nepatřičný označil závěr, že jako psychické násilí lze označit i systematické nepřátelské odmítání a neposkytování emocionální odezvy ze strany obviněného, který poškozenou nepohladil, nepochválil. Dovolatel dále soudům vytýkal, že při zjišťování skutkového stavu vyšly zcela zásadně z výpovědi poškozené, jež je nevěrohodná.

V tomto ohledu odkázal na svou argumentaci v odůvodnění jeho odvolání. Rovněž upozornil na závěr znaleckého posudku z oboru klinická psychologie vypracovaný Mgr. Romanou Hübnerovou, Ph.D., která u poškozené konstatovala zvýšené hodnoty paranoii, což je nutno při posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené zohlednit. I pokud by se však vyšlo z výpovědi poškozené, bylo by třeba dojít k závěru, že šlo o jednotlivé izolované excesy s časovými rozestupy, a že tyto lze podřadit maximálně pod přestupkové řízení.

Také znalkyně Mgr. Hana Fechtnerová uvedla, že problematické jednání obviněného mělo být ve vlnách. Skutečnost, že poškozená po celou dobu z manželství neodešla, je pak jednou z podstatných skutečností zpochybňujících spáchání trestného činu, jak uvedl ve svém zrušujícím usnesení i Nejvyšší soud. I kdyby se tak hypoteticky jednalo o trestné činy, byly by tyto promlčeny ve lhůtě 5 let podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, což by znamenalo nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr.

ř. Podle přesvědčení dovolatele pak znovu provedená výpověď poškozené při hlavním líčení dne 5. 9. 2023 nemohla objektivně přinést nic nového. Poškozená vypovídala po více než pěti letech po údajném spáchání trestného činu, navíc popisovala i skutečnosti, které se měly odehrát před 20 lety. Dále se mělo podařit poškozenou názorně přichytit při lži, když tvrdila, že nikdy nebyla odsouzena za trestný čin. Soudy se za této situace měly velice obezřetně zabývat tím, že poškozená může lhát i o podstatných skutečnostech pro posouzení viny obviněného.

Jako důkaz k prokázání nevěrohodnosti výpovědi poškozené sloužilo také prohlášení V. B., matky obviněného. Její výslech odvolací soud vzdor návrhu obviněného neprovedl, což představovalo porušení práva obviněného na obhajobu a zásady rovnosti zbraní. Za zásadní pro posouzení, zda se skutek stal, označil skutečnost, že poškozená nikdy nebyla ošetřena se zraněním způsobeným jinou osobou. Poranění poškozené pak nevyplývá ani z protokolu o prohlídce těla. Pakliže odvolací soud argumentoval tím, že tzv. syndromem týrané osoby lze vysvětlit mj. i to, že poškozená opakovaně stáhla již podanou žádost o rozvod, opakovaně uvedl, že žádné zpětvzetí návrhu na rozvod před 24.

6. 2018 poškozenou prováděno nebylo.

10. K vytýkanému finančnímu týrání poukázal na skutečnost, že sama poškozená uvedla, že bankovní účet byl společný, měla k němu dispoziční právo, měla k dispozici platební kartu a mohla si zařídit přístup do internetového bankovnictví. Sama pak uvedla, že ji tyto věci spíše nezajímaly. K údajnému nucení k uzavření půjček konstatoval, že poškozená měla možnost před pracovníky banky tyto smlouvy neuzavřít. Peníze z úvěru či zápůjček byly použity do společné domácnosti, což potvrdil i svědek L. B. Skutečnost, že se s poškozenou dostali do dluhové pasti, nelze účelově propojovat s projednávanou trestní věcí.

Je pravdou, že v určité době do společného rozpočtu přinášela více peněz poškozená, což bylo způsobeno zdravotním stavem dovolatele, nicméně během manželství byly i doby, kdy do společného rozpočtu přispíval výrazně více obviněný a oba získávali finanční pomoc od jeho rodičů. Ekonomický útisk jako druh týrání označil za značně problematický a pochybný, když v mnoha rodinách je běžné, že role manželů nejsou při hospodaření se společnými prostředky totožné. Akcentoval, že sám Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedl, že o ekonomický útisk má jít jen v naprosto mimořádných případech.

Současně konstatoval, že není odůvodněn závěr o donucení poškozené k půjčkám, kdy poukázal na absenci údajů o tom, jakým konkrétním způsobem a k uzavření jakých konkrétních půjček měl obviněný poškozenou nutit. Navzdory těmto výtkám soud prvního stupně znovu ve výroku rozsudku uvedl paušální a nekonkrétní závěr o psychickém nátlaku k uzavření několika půjček, což označil za další příklad nerespektování právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem.

11. Dále uvedl, že znalecký posudek MUDr. Jany Kryzánkové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplnění, z něhož soud prvního stupně vyšel, vykazoval podstatné nedostatky, které obviněný podrobně rozebral v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V dodatku posudku jsou také obsažena tvrzení, která nejsou podložena žádnými v řízení provedenými důkazy, např. že obviněný o sobě údajně uvedl, že má konfliktní, agresivní a násilnou povahu, kterou zdědil po německých předcích, což nikdy neuvedl.

Poukázal i na to, že Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení uvedl, že nelze přehlédnout, že znalecký posudek byl zpracován se značným odstupem od údajného vzniku posttraumatické stresové poruchy, což soudy obou stupňů v neprospěch obviněného přehlížely. Některé zásadní nedostatky podle vyjádření dovolatele vykazoval i znalecký posudek Mgr. Hany Fechtnerové z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. Znalkyně například při hlavním líčení dne 5. 9. 2023 uvedla, že se ze strany obviněného jednalo o zvyšující se intenzitu, která vedla až k nutnosti vyhledat ošetření a že se jednalo nejprve spíše o psychické násilí až k tomu poslednímu, fyzickému.

Tato odpověď je však v hrubém rozporu s výpovědí samotné poškozené, která naopak tvrdila, že zpočátku bylo i fyzické týrání a že od roku 2013 se mělo jednat o převážně psychické týrání. Pokud znalkyně uvedla, že ošetřením po fyzickém násilí měla na mysli ošetření v roce 1998, pak se jednalo o dobu mimo období, které je předmětem obžaloby, a tento argument je v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Soudy tyto rozpory neřešily a postupovaly zcela v neprospěch obviněného.

12. Obviněný již v odvolání poukazoval také na podstatnou vadu řízení, neboť mu nebylo doručeno předvolání na hlavní líčení konané dne 12. 10. 2023. Neměl tak zachovánu lhůtu na přípravu na hlavní líčení, která má činit podle § 198 odst. 1 tr. ř. alespoň 5 pracovních dnů. Z tohoto důvodu žádal přímo při hlavním líčení o jeho odročení, ale soud prvního stupně jeho požadavek odmítl. Obviněný neměl ani dostatečný prostor se seznámit s protokolem z předchozího hlavního líčení ze dne 5. 9. 2023, když tento byl zaslán obhájci pouhý jeden den před konáním hlavního líčení. Dovolatel se z rozsáhlého protokolu dozvěděl podrobnosti o výslechu poškozené a na skutečnosti uvedené v jejím výslechu tak neměl možnost před vyhlášením rozsudku reagovat. Skutečnost, že se nejednalo jen o formální uplatnění práva, vyplývá z vyjádření obviněného, které bylo také přílohou odvolání, v němž mj. velmi podrobně polemizoval s výpovědí poškozené. V reakci na její výpověď zajistil rovněž čestné prohlášení své matky a navrhoval její svědecký výslech. Při hlavním líčení dne 12. 10. 2023 obviněný tyto důkazní návrhy neuplatnil právě z toho důvodu, že mu nebylo zachováno právo na přípravu. Soudy obou stupňů pak učinily závěr, že u odročeného hlavního líčení není nutno zákonnou pětidenní lhůtu k přípravě dodržet. Obviněný byl však přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu. V souvislosti s uvedenou procesní vadou žádal dovolací soud, aby v případě vrácení věci soudu prvního stupně byla jeho věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu včetně jiného předsedy senátu. K této žádosti konstatoval, že předsedkyně senátu se věcí zabývala již třikrát a z jejího postupu ve věci nabývá dojmu, že je řízení vedeno v jeho neprospěch s cílem, aby byl uznán vinným, a nejsou respektovány ani právní názory Nejvyššího soudu vyslovené ve zrušujícím usnesení.

13. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a sám na základě § 265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že se dovolatel zprošťuje v plném rozsahu obžaloby.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření předně uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Současně konstatoval, že obviněný přednesl některé výhrady, jež pod žádný ze dvou jím vytýkaných dovolacích důvodů podřadit nelze. Jednalo se o zpochybnění řádnosti předvolání k hlavnímu líčení konanému u Okresního soudu v Kladně dne 12. 10. 2023, kdy mu neměla být zachována pětidenní lhůta k přípravě, nicméně s danou výtkou se naprosto korektním způsobem vypořádal odvolací soud. Okresní soud v případě konání hlavního líčení nijak nepochybil, neboť obviněný měl řádně zachovánu lhůtu k přípravě k prvnímu a předchozímu hlavnímu líčení konanému po zrušení původních odsuzujících rozhodnutí Nejvyšším soudem, přičemž od té doby ve stavu řízení a posuzování věci nedošlo k žádným změnám, tudíž mu nebylo nutno poskytovat další pětidenní lhůtu k přípravě na odročené hlavní líčení. Dále se jednalo o argument ve smyslu nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení trestního stíhání. Tato námitka měla být uplatněna s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nicméně jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť s ohledem na správná skutková zjištění soudů a povahu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, který je trestným činem trvajícím, by k promlčení trestního stíhání a jeho nepřípustnosti nemohlo dojít.

15. Obviněný dále namítl porušení zákazu reformatio in peius. Státní zástupce byl ovšem přesvědčen, že se soudy naznačovaného pochybení nedopustily. Zákaz reformatio in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale až na jeho výsledek, a postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků. Odkázal pak na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr. Byl přesvědčen, že realizované dokazování okresním soudem nebylo zaměřeno na prokazování dalšího nevhodného a nedovoleného chování, což by bylo v rozporu se zákazem reformatio in peius, ale v intencích předchozích výhrad Nejvyššího soudu pouze směřovalo k upřesnění způsobu, četnosti, intenzit a časového rámce jednotlivých jednání dovolatele. Drobná úprava skutkové věty spočívající v precizování četnosti některých fyzických útoků tak žádným způsobem nezhoršila postavení dovolatele v porovnání s jeho původním pravomocným odsouzením a týkala se pouze dílčí precizace četnosti jednání. K porušení předmětného zákazu tudíž nedošlo, neboť se jednalo o verbalizaci okolnosti vyplývající z dokazování a skutkových zjištění a její začlenění do skutkové věty.

16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že mimořádný opravný prostředek obviněného je po obsahové stránce vystavěn na první a třetí z vad formulovaných v tomto ustanovení. K výtce neprovedení navrženého důkazu v podobě výslechu matky obviněného nejprve obecně konstatoval, že soudy jeho důkazní návrhy nepominuly, ale vyhodnotily je z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, a jejich případné neprovedení rovněž zdůvodnily zpravidla nadbytečností. K výslechu matky obviněného V. B. uvedl, že tento důkaz v rámci hlavních líčení navržen nebyl, přičemž dovolatel tak podle svého vyjádření učinil až v rámci veřejného zasedání o odvolání. Státní zástupce nedisponoval dostatkem relevantního spisového materiálu nezbytného pro posouzení, zda na tomto návrhu u veřejného zasedání o odvolání trval, případně jak se s tímto návrhem u veřejného zasedání vypořádal krajský soud. Tento však jako důkaz přečetl předložené úředně ověřené prohlášení V. B., přičemž dospěl k závěru, že ani jí uváděné informace by s ohledem na souhrn dalších důkazů na skutkových zjištěních nic změnit nemohly. Státní zástupce tak byl přesvědčen, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo na spravedlivý proces porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.

17. Opodstatnění podle státního zástupce postrádaly i námitky, v jejichž rámci obviněný vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Uvedený nedostatek by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, přičemž takovou vadou odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí i pro dovolatelem rozporovaná skutková zjištění, podle nichž se obviněný k poškozené R. B. choval způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soudy si byly dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí poškozené a dovolatele. V reakci na to přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovala poškozená. Ačkoli samotná výpověď poškozené byla důkazem významným, rozhodně se nejednalo o důkaz osamocený. Shodný rámec chování dovolatele vůči ní totiž potvrdil také jejich syn L. B., přičemž závěr o pravdivosti její výpovědi podporují rovněž další důkazy, především znalecké posudky vypracované na poškozenou a obviněného, včetně jejich doplňků a výslechů, zpráva Intervenčního centra, lékařské zprávy k osobám poškozené a obviněného, či materiály ze spisů Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 Nc 1754/2018 a 7 Nc 1201/2018, jež se týkaly rozhodování o vykázání obviněného ze společné domácnosti a o nařízení předběžného opatření spočívajícího v zákazu setkávání se s poškozenou. Rozhodnutí soudů proto žádnou z vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou.

18. K dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že samotná dovolací argumentace obviněného je vystavěna především na rozporování závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů, v důsledku čehož protiprávní jednání popírá, resp. ho významně umenšuje s odůvodněním, že se jednalo o osamocené, časově oddělené a jen málo intenzivní útoky vylučující naplnění pojmového znaku týrání. Státní zástupce byl však ve shodě s oběma soudy přesvědčen, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku (založené na kombinaci fyzického a psychického násilí a ekonomického omezování) bylo jednoznačně týráním a naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

19. Nepřisvědčil snahám obviněného o zbavení se trestní odpovědnosti na podkladě tvrzení, že jeho jednání nebyla soustavná, ale šlo pouze o časově omezené, méně intenzivní excesy. Soudy bylo ve vazbě na vyhodnocení provedených důkazů správně uzavřeno, že svého chování vůči poškozené se dopouštěl soustavně nejméně od 1. 7. 2004 do 24. 6. 2018, kdy nejprve vyvolal závadový stav a ten posléze udržoval. Jeho chování spočívalo v četných, intenzivních a mnoho let trvajících útocích, které znak týrání naplnily a jež poškozená pociťovala jako těžké příkoří v oblasti fyzické, psychické a ekonomické. Skutečnost, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí je tzv. trvajícím, vylučuje, že by mohlo dojít k promlčení některých starších útoků, případně že by u některých dílčích ataků vůči poškozené, které by se samy o sobě a bez uvážení dalších okolností mohly jevit jako méně závažné, přicházelo v úvahu vyhodnotit je pouze jako přestupky. Je nepochybné, že některé dílčí akty dovolatelova jednání by samy o sobě nemusely být nikterak závažné. Na jeho jednání je ovšem zapotřebí nahlížet jako na celek, neboť v celém kontextu jeho povahy, návaznosti, četnosti, opakování a charakteru dosahují tyto dílčí akty v souhrnu vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti a naplňují tak znak týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku.

20. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani zjištění, že v důsledku dovolatelova jednání nedošlo k fyzickému zranění poškozené. Z hlediska základní skutkové podstaty předmětného trestného činu není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Dovolatel navíc naprosto přehlíží, že poškozená sice neutrpěla fyzické zranění, nicméně byla u ní diagnostikována závažná újma charakteru psychického, která na první pohled nemusí být pozorována okolím. Stran posttraumatické stresové poruchy uvedl, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplňku zpracovaných znalkyní MUDr. Janou Kryzánkovou jednoznačně vyplynulo, že u poškozené tato porucha vznikla, přičemž byla přímým důsledkem chování obviněného vůči ní. Zlé nakládání obviněného pak způsobilo mj. snížení sebevědomí poškozené, snížení sebeprosazování, vyhýbavé chování, úzkostné stavy, deprese, poruchy spánku a zvýšenou emoční citlivost, přičemž toto vedlo u poškozené k nevratné změně stavu a trvalo minimálně po dobu několika měsíců až let. Z odůvodnění obou soudů je zřejmé, jakým konkrétním způsobem a po jakou minimální dobu tato porucha poškozenou omezovala a stále omezuje v obvyklém způsobu života, v jakých sférách jejího života se tak děje a také v jaké intenzitě. Stejně tak je z nich zřejmé, že ono omezení je dlouhodobé a trvá již řadu let. Soudy tedy nepochybily, kvalifikovaly-li po zohlednění naznačených zjištění způsobený následek jako těžkou újmu na zdraví v intencích § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

21. Zároveň se neztotožnil ani s námitkou obviněného, podle níž se vůči poškozené nedopouštěl ekonomického násilí. Podle dovolatelem opomíjených skutkových zjištění soudů měl tento s poškozenou jeden účet, nad nímž však měl moc výlučně on sám, a to i v situaci, kdy peníze do rodiny přinášela pouze poškozená. Pouze obviněný rozhodoval, jak se bude s financemi nakládat, poškozené dával pouze drobné „kapesné“ a znemožňoval ji nakupovat i věci denní potřeby podle vlastního uvážení. Sám si však ze společných finančních prostředků dopřával to, co chtěl, a v situaci nedostatku peněz poškozenou v několika případech donutil k uzavření půjčky, a to přes její obavy, že půjčku nebude schopna splácet. Sama poškozená jednoznačně potvrdila, že všechno toto jednání pro ni bylo velmi ponižující. Tudíž je správný i závěr soudů, podle něhož se dovolatel vůči poškozené dopouštěl taktéž ekonomického násilí.

22. Uzavřel proto, že zjištěným a výše popsaným soustavným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty vytýkaného zločinu, přičemž z hlediska subjektivní stránky se ho dopustil přinejmenším v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Právě doba, po kterou dovolatel udržoval protiprávní stav, intenzita jeho jednání, naplnění dvou okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, jakož i jeho postoj, v němž absentuje jakýkoli náznak sebereflexe, pak zapříčiňují, že ze strany dovolatele šlo o jednání společensky škodlivé, u něhož nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

23. Ohledně závěru o úmyslném zavinění je podstatné, že obviněný podle znaleckých zjištění netrpí a v době páchání jednání netrpěl duševní poruchou ve vlastním slova smyslu, neboť jeho rozpoznávací schopnosti byly v době činu plně zachovány a ovládací schopnosti byly v důsledku struktury jeho osobnosti sníženy jen částečně, a to vlivem prostých afektů u smíšené poruchy osobnosti, což však nijak nezpochybňuje závěr soudů v tom smyslu, že za své jednání byl plně trestně odpovědný. Samotné atributy osobnosti dovolatele, které ho činí sebestředným, egoistickým, emočně nevyváženým, s rysy dissociality a sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži totiž vymizení ovládacích ani rozpoznávacích schopností, a tedy nepříčetnost, nezaložily. Jinak vyjádřeno, obviněný byl zcela příčetný, přičemž morální a právní závadovostí svého jednání si byl velmi dobře vědom.

24. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

25. K podanému dovolání se rovněž vyjádřila poškozená prostřednictvím své zmocněnkyně. Uvedla, že tristní rozhodovací praxe senátu 7 Tdo mění judikaturu Nejvyššího soudu a začíná přenášet část viny z pachatele na oběť za užití předsudků, viktimizuje oběti a týrání neposuzuje jako celek, ale jako izolované, dílčí incidenty, přičemž jejich závažnost a následky zlehčuje. Podle názoru poškozené lze v jejím případě najít znaky domácího násilí, a to včetně opakované a nezbytné asymetrie, neboť to byl obviněný, kdo poškozenou ponižoval, urážel, psychicky deptal, ale i fyzicky napadal.

Poškozená pak byla v roli podřízené. Akcentovala, že se senát 7 Tdo minimálně ve 4 případech dopustil právního posouzení v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu a sám porušil ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2022 Sb., neboť doposud nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu v situaci, kdy se významným způsobem odchýlil při svém rozhodování od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále konstatovala nesprávný postup dovolacího soudu, který namísto individuálního posouzení kopíroval skutková zjištění jiného případu, a to ve věci pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021.

Rozhodovací činnost senátu 7 Tdo v případech pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021, 7 Tdo 800/2022, 7 Tdo 850/2022 a 7 Tdo 1086/2023 označila za vymykající se jinak dosavadní ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, kdy bagatelizuje domácí násilí. K samotnému dovolání uvedla, že se jedná o stále stejné námitky, s nimiž se obecné soudy vypořádaly. Při posuzování jednání dovolatele se obecné soudy správně orientovaly na celé jednání obviněného komplexně, nikoli na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.

Tudíž je podané dovolání podle ní třeba posoudit jako zjevně neopodstatněné a dovolací soud by jej měl odmítnout.

26. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil rovněž k podání poškozené. Odkázal na svou předchozí argumentaci s tím, že tvrzení dovolatele o tom, že zjištěné jednání znaky týrání nenaplňuje, považoval ve shodě s poškozenou za odporující skutkovým zjištěním i konstantní judikatuře soudů. Ve věci se podle jeho názoru jednalo o dlouhodobé zejména psychické, zčásti i ekonomické a v době předcházející roku 2014 taktéž fyzické týrání poškozené ve významu předpokládaném trestním zákoníkem, jehož bezprostředním následkem byl vznik dlouhou dobu trvající posttraumatické stresové poruchy, a tedy těžké újmy na zdraví. Dovolatelovo jednání proto bylo přiléhavě kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a je tudíž namístě podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud by senát rozhodující o dovolání dospěl k závěru o důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, připojil se k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. V takovém případě by eventuální vyhovění podanému dovolání vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru vyjádřeného v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu. K problematice posouzení jednání pachatele jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a jeho povahy jako trestného činu trvajícího, a dále k hlediskům naplnění znaků týrání, intenzity potřebné pro jeho dovození, jakož i „možnosti“ oběti domácnost opustit zmínil některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (pod sp. zn. 15 Tdo 887/2014, 7 Tdo 1048/2008, 7 Tdo 417/2016, 7 Tdo 564/2013, 7 Tdo 1044/2017, 8 Tdo 1159/2020, 3 Tdo 564/2023 a 8 Tdo 368/2018).

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

28. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

30. Úvodem je vhodné podotknout, že Nejvyšší soud se již nyní projednávanou trestní věcí jednou zabýval ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, kdy dospěl stručně řečeno k závěru, že za stávajícího stavu nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění všech znaků vytýkaného trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Má pak za to, že soudy nižších stupňů akceptovatelným způsobem vyhověly jeho požadavkům. Dále se bude blíže věnovat námitkám, jež obviněný vznesl v podaném mimořádném opravném prostředku. Nicméně je potřeba předně uvést, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby uplatněné již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s jeho námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

31. Mimořádný opravný prostředek obviněného přitom obsahuje některé námitky, které nelze podřadit pod žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů. Mezi tyto patří zejména procesní vada spočívající v nezachování pětidenní lhůty k přípravě k odročenému hlavnímu líčení konanému u Okresního soudu v Kladně dne 12. 10. 2023, jakož i výtka, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu.

32. Pokud jde o první z uvedených, nutno konstatovat, že zmíněná vada předkládaná obviněným je ryze procesního charakteru, a jako takovou ji obecně vzato nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nicméně mj. i s ohledem na námitku porušení práva obviněného na obhajobu, ji Nejvyšší soud zohlednil v právu na spravedlivý proces. Konkrétně dovolatel namítal, že mu nebyla zachována lhůta na přípravu hlavního líčení konaného dne 12. 10. 2023. Rovněž namítal, že neměl dostatečný prostor se seznámit s protokolem z předchozího hlavního líčení ze dne 5. 9. 2023, když tento byl zaslán jeho obhájci jeden den před konáním hlavního líčení.

33. Již odvolací soud však komplexním způsobem osvětlil, proč tyto procesní námitky nemohou obstát (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Lze tedy zopakovat, že lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení ve smyslu § 198 odst. 1 tr. ř. zachována byla, neboť předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na 5. 9. 2023 obviněný osobně převzal dne 12. 6. 2023 (na č. l. 820). Konané hlavní líčení bylo následně odročeno na 12. 10. 2023 za účelem předvolání obviněného, vyžádání opisu RT poškozené a ukončení dokazování (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5.

9. 2023, na č. l. 850), přičemž obviněný byl o termínu jeho konání telefonicky vyrozuměn 10. 10. 2023 (na č. l. 852a). Nejvyšší soud odkazuje na již dříve vyjádřené názory na tuto problematiku (srov. usnesení ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010), podle nichž zákon v § 198 odst. 1 tr. ř. přímo neřeší, zda je i v případech odročeného hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle zmíněného zákonného ustanovení, nicméně z významu a smyslu této lhůty je možné dovodit, že ji bude nutné v případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení zachovat, ovšem pouze tehdy, pokud po odročení hlavního líčení nastaly v řízení a ve věci, která je projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné.

Vedle toho, že se tak jedná o nesouhlas obviněného s právním názorem soudu na procesní postup, je namístě dodat, že k porušení práva obviněného na obhajobu nemohlo v této souvislosti dojít ani po stránce materiální (jak bylo naznačeno, obviněnému je nutné poskytnout čas a možnost k přípravě obhajoby též k odročenému hlavnímu líčení, vyžaduje-li to význam projednávaných otázek), neboť mu podstata jeho obvinění byla dobře známa, hlavní líčení se totiž konalo po zrušení dřívějšího odsuzujícího rozsudku a obhajoba obviněného byla relativně konzistentní i po vrácení věci soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022). Obdobně nemohla obstát ani námitka obviněného o nemožnosti seznámit se s protokolem o hlavním líčení konaném dne 5. 9. 2023, neboť obviněný výslovně o zaslání protokolu o průběhu předchozího hlavního líčení nepožádal, nadto mu, jak již konstatoval soud odvolací, nic nebránilo v tom, aby se kdykoli dostavil na příslušný okresní soud a nahlédl do spisového materiálu, eventuálně požádal o jeho zaslání, což neučinil.

34. Obviněný dále soudům obou stupňů vytkl, že nerespektovaly § 265s odst. 1 tr. ř., podle něhož jsou vázány právním názorem dovolacího soudu. Konkrétně k tomu uvedl, že Nejvyšší soud deklaroval, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znak týrání. Nicméně nutno podotknout, že dovolatel dezinterpretuje závěry, ke kterým dovolací soud v předcházejícím zrušujícím usnesení dospěl, neboť tento shledal, že se soudy dostatečně nezabývaly intenzitou jednání, četností útoků obviněného, což nebylo ve skutkové větě popsáno, přičemž se jednalo o skutková zjištění dosud neuzavřená. Otázka právní kvalifikace je pak odvislá právě od stabilizovaných skutkových zjištění, přičemž soudy přesvědčivě vysvětlily, proč i za situace, kdy jednání obviněného negradovalo a za současného respektu k principu ultima ratio se nejednalo toliko o neharmonické manželství, nýbrž o týrání ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) tr. zákoníku.

35. Obviněný v souvislosti s novým výrokem učiněným po zásahu Nejvyššího soudu také namítal porušení zásady zákazu reformatio in peius. Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že soudy porušily zákaz uvedený v § 265s odst. 2 tr. ř., kdy skutková zjištění byla změněna k jeho tíži tak, že byl modifikován rozsah i závažnost trestné činnosti. Konkrétně uvedl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně bylo oproti jeho předcházejícímu rozsudku doplněno, že k fyzickým útokům mělo docházet „i dva až třikrát týdně“ bez specifikace období. Uvedená námitka má primárně procesní charakter, byť její nerespektování může založit i hmotněprávní vadu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 437/2020, či ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 393/2021). Nepochybně pak nedodržení předmětného zákazu může znamenat zhoršení procesního postavení obviněného, čímž by v konečném důsledku bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05). Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda bylo možné za situace, kdy bylo dovolání podáno pouze obviněným a s ohledem na zákonný zákaz reformatio in peius (změny k horšímu), který je ve vztahu k dovolacímu řízení zakotven v § 265s odst. 2 tr. ř., výrok rozsudku modifikovat tak, jak to učinil nalézací soud. Zmíněnou námitku pak Nejvyšší soud neshledal důvodnou.

36. Nalézací soud upravil skutkovou větu svého odsuzujícího rozsudku ve smyslu požadavků Nejvyššího soudu tak, aby vyjasnil a precizoval zejména (ve vytýkané části) četnost některých fyzických útoků. Současně z popisu skutkových zjištění vyplývá, že část skutkových zjištění oproti původnímu výroku vypustil.

37. Obecně lze připomenout, že zákaz reformationis in peius, tedy princip zákazu změny k horšímu, vyjadřuje v trestním řízení požadavek zákazu zhoršení postavení osoby, která podala opravný prostředek nebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek jinou oprávněnou osobou podán, a to jak přímo v opravném řízení, tak i v následujícím řízení po zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Předpokladem uplatnění tohoto principu je, že se ohledně takové osoby vede opravné řízení výhradně v její prospěch.

Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranném opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3292 až 3293, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, uveřejněné pod č. 44/2014 Sb. rozh. tr.).

38. K tomu však v nyní projednávané trestní věci nedošlo. Okresní soud v rámci řízení po zásahu Nejvyšším soudem neučinil ve vztahu k obviněnému změnu k horšímu tím, že přeformuloval popis skutku shora uvedeným způsobem. Nad rámec již nalézacím soudem formulovaných skutkových zjištění došlo k dodatečnému upřesnění jednání obviněného v souladu s požadavky dovolacího soudu. Dokazování nebylo zaměřeno na prokazování dalšího nevhodného chování obviněného, nýbrž směřovalo k upřesnění způsobu, intenzity, četnosti a časového rámce jednotlivých způsobů jednání obviněného. Pokud jde o změnu ve skutkových zjištěních, není vyloučeno jejich doplnění nebo upřesnění, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest. Zákaz se nevztahuje na vlastní řízení, nýbrž na jeho výsledek, který je představován rozhodnutím (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005, uveřejněné pod č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, zmíněnou zásadu nelze chápat tak, že pokud bylo dovolání podáno ve prospěch obviněného, není možné doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Objektivně tedy nedošlo k zhoršení postavení obviněného, neboť daným akceptovatelným korigováním popisu skutku (dílčí precizací četnosti jednání) nebyl změněn rozsah či závažnost právní kvalifikace dotčeného jednání, nebyl zpřísněn uložený trest, rozsah náhrady škody apod. (přiměřeně srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 839/2023, ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023, či ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 268/2024). Za tohoto stavu tak nelze hovořit o porušení zákazu změny k horšímu a tím ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Lze pak souhlasit s názorem státního zástupce, že přiznání relevance argumentům obviněného vylučujícím možnost jakéhokoli zpřesnění skutkových zjištění a jejich precizace by v podstatě znamenalo, že by bylo skoro vždy vyloučeno odsouzení takového pachatele, jehož původní odsuzující rozhodnutí bylo v rámci řízení o opravném prostředku zrušeno.

39. Dále majoritní část dovolacích námitek obviněného spočívala ve zpochybnění skutkových zjištění soudů za současné existence zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, jakož i existence nedůvodně neprovedeného důkazu v podobě výslechu matky obviněného V. B. Tyto námitky pak lze formálně podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

40. Úvodem je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný G. B. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

41. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Svá skutková zjištění opřely především o výpověď poškozené R. B., která je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to výpovědí svědka L. B., závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplňku na osobu poškozené i výpovědí znalkyně MUDr. Jany Kryzánkové, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie i výpovědí znalkyně Mgr. Hany Fechtnerové (jímž bylo doplněno dokazování po předchozím zásahu dovolacím soudem) a listinnými důkazy, především lékařskými zprávami o zdravotním stavu poškozené, ale i zprávou Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím, úředním záznamem o vykázání a ostatně do jisté míry i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně duševního stavu obviněného a výslechem znalce MUDr. Vlastimila Tichého. Na základě provedeného dokazování pak dovodily průběh skutkového děje tak, jak je pospán výše. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované dovolatelem popisující občasné manželské neshody, která byla provedenými důkazy vyvrácena.

42. K námitkám vzneseným vůči věrohodnosti poškozené, Nejvyšší soud uvádí, že soudy dostatečně vyložily, proč považovaly výpověď poškozené R. B. za věrohodnou. Zásadní nesoulady v její výpovědi obdobně jako soudy nižších stupňů neshledal. Naopak, výpověď poškozené byla shledána věrohodnou, neboť byla podrobná, v průběhu celého trestního řízení konzistentní, měla logický sled a do jisté míry dokreslovala průběh soužití vylíčeného samotným obviněným. Navíc nestála osamoceně, ale byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy (případné obviněným deklarované zvýšené hodnoty paranoii na tomto závěru nic nemění, když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie znalkyně Mgr.

Hany Fechtnerové vyplývá, že nebyly shledány tendence ke konfabulacím a v době vyšetření poškozené, se žádné zvýšené hodnoty neobjevovaly, viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 9. 2023, na č. l. 842v). Rovněž bylo zdůrazněno, že její výpověď byla hodnocena v celkovém kontextu, tedy nejen samotný obsah výpovědi, ale také její chování a vystupování před soudem v době, kdy podávala svědeckou výpověď, neverbální projevy, tempo a hlasitost řeči, a především emoční doprovod, zejména když vypovídala k pro ni citlivým skutečnostem.

V úvahu byl přitom brán i fakt, že nevypovídala jednoznačně kriticky na adresu obviněného, což také svědčilo ve prospěch pravdivosti její výpovědi. Byla pak schopna časově logicky zakotvit některé významnější incidenty. Právě věrohodnosti její výpovědi bylo potřeba věnovat značnou pozornost, neboť k jednání docházelo mezi partnery, v domácím prostředí a většinou beze svědků. Taktéž bylo osvětleno, proč závěr o její věrohodnosti nemůže zvrátit ani její prohlášení, že nebyla odsouzena, ačkoli byla v roce 2006 soudně trestána, když v rámci trestního řízení uvedla, že jí byl uložen trest obecně prospěšných prací, k odsouzení došlo před dlouhou dobou a z laického pohledu jej nemusela považovat za odsouzení.

Uvedeným závěrům pak Nejvyšší soud nemá co vytknout, neboť je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely z této svědecké výpovědi a posuzovaly ji jako pravdivou.

43. Obviněný za nedostatečné a rozporné dále označil i závěry znaleckých posudků zpracovaných na osobu poškozené znalkyněmi MUDr. Janou Kryzánkovou a Mgr. Hanou Fechtnerovou. Ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplňku vypracovaných MUDr. Janou Kryzánkovou odkázal na nedostatky podrobně rozebrané v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Již na tomto místě je však nutno předně připomenout, že Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto mimořádného opravného prostředku.

Jelikož dovolací soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele, odkazem na text řádného opravného prostředku obviněného se nezabýval. K předmětnému posudku dovolatel dále vznesl výhrady spočívající v nepravdivosti některých tvrzení, nicméně daný znalecký posudek neodporuje provedeným důkazům a soudy z něj proto správně vycházely. Konečně poukázal i na skutečnost, že posudek byl zpracován se značným odstupem od vzniku posttraumatické stresové poruchy, avšak soudy dostatečně osvětlily, proč je vznik posttraumatické stresové poruchy výlučně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, přičemž je zřetelné, jak byl hodnocen.

Obdobně dovolatel poukázal na nedostatky znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie vypracovaného Mgr. Hanou Fechtnerovou, mezi něž konkrétně podřadil její tvrzení při výslechu v hlavním líčení, že ze strany obviněného se jednalo o zvyšující se intenzitu, která vedla k nutnosti vyhledat ošetření, a šlo nejprve spíše o psychické násilí až posléze fyzické. Pro objasnění nutno uvést, že znalkyně během svého výslechu uvedla, že vycházela z výpovědi posuzované, kdy tato popisovala zvyšující se intenzitu, musela vyhledat i lékařské ošetření, od nejprve spíše psychického násilí až k tomu poslednímu, fyzickému (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5.

9. 2023, na č. l. 841). Následně pak osvětlila, jaké ošetření měla na mysli, na což obviněný reagoval shodným způsobem, tj. že se jedná o ošetření mimo žalované období (na č. l. 843v). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je pak zřejmé, že ve zmíněných otázkách primárně vycházely z procesně použitelných výpovědí samotné poškozené, přičemž se řešilo jen období ohraničené skutkovou větou rozsudku.

44. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

45. Nejvyšší soud dále zohlednil i námitku obviněného, podle níž odvolací soud neprovedl navrhovaný výslech V. B., matky obviněného, jímž měla být zpochybněna věrohodnost poškozené, což vedlo k porušení práva obviněného na obhajobu a zásady rovnosti zbraní. Z hlediska dovolání by námitka neprovedení nějakého důkazu mohla obsahově odpovídat té alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nicméně jí nebylo možno přiznat opodstatnění.

46. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

47. Obviněný (jak ostatně sám uvádí) daný důkazní návrh vznesl až v řízení o podaném odvolání. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 2. 2024 (na č. l. 919v) se podává, že bylo přistoupeno k doplnění dokazování a přečteno písemné vyjádření matky V. B. obviněného k výpovědi poškozené. Z tohoto prohlášení vyplývá, že poškozená se o hádkách či násilí nezmínila a nikdy s ní žádný incident neřešila, má herecké schopnosti (účastnila se různých televizních soutěží a programů) a pláč používá jako zbraň ve svůj prospěch. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že na závěrech o věrohodnosti poškozené tento důkaz nic změnit nemůže (viz odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolacímu soudu lze vytknout, že se v odůvodnění rozsudku o návrhu na provedení výslechu matky obviněného explicitně nezmínil (a ani z protokolu o veřejném zasedání neplyne, že by se s ním jakýmkoliv způsobem vypořádal). Nejvyšší soud je však přesvědčen, že v tomto konkrétním případě absence provedení označeného důkazu a nedostatek přesvědčivého vysvětlení v rozsudku odvolacího soudu, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno, ještě neznamená deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. z. 8 Tdo 900/2023). Byl totiž k důkazu proveden písemný projev navrhované svědkyně, přičemž jí uváděné informace by s ohledem na souhrn dalších důkazů na skutkových zjištěních a závěrech nic změnit nemohly. Z logiky věci byl tudíž učiněn závěr o nadbytečnosti jejího výslechu. I dovolací soud shledává provedení tohoto důkazu fakticky nadbytečným, což představuje důvod pro možné neakceptování důkazního návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Rovněž lze doplnit, že nelze dospět ani k závěru, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť navrhovaný výslech nebyl podstatným důkazem s potenciálem zvrátit rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu.

48. Dovolatel dále právně relevantním způsobem (byť své úvahy částečně vystavěl na alternativních skutkových zjištěních) v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporoval naplnění objektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, a to znaku týrání. Konkrétně obviněný soudům vytýkal, že přistoupily k extenzivnímu výkladu pojmu týrání, kdy za psychické násilí označili i systematické nepřátelské odmítání a neposkytování emocionální odezvy ze strany obviněného, který poškozenou nepohladil, nepochválil. Dále měl za to, že šlo o jednotlivé izolované excesy s časovými rozestupy. Nejvyšší soud je nicméně nyní shledal zjevně neopodstatněnými.

49. Z hlediska posouzení dovolatelova jednání je vhodné zdůraznit, že trestné činnosti se dopustil (zkráceně vyjádřeno) tak, že takřka po dobu čtrnácti let až do roku 2018 v místě společného bydliště nejprve převážně fyzicky a od roku 2013 pak převážně psychicky svoji manželku týral takovým způsobem, že ji opakovaně nejméně 2x do týdne urážel vulgárními výrazy, ponižoval ji, křičel na ni, zesměšňoval ji a vyčítal ji její neschopnost, např. pokud měla pozdě uvařeno, pokud se na něj špatně podívala, pokud nesouhlasila s výběrem nábytku nebo pokud si chtěla něco uvařit v kuchyni v době, kdy zde byl obviněný.

Současně ji po celou dobu omezoval v hospodaření s financemi, které sám spravoval na svém účtu, na který mu poškozená musela posílat svou výplatu, případně i dávky v nezaměstnanosti. Taktéž jí uděloval příkazy ohledně toho, jaké finanční částky může vybrat a kolik z této částky si může ponechat. Poškozená tedy neměla možnost, aby si zakoupila, co potřebovala, přičemž on sám si ze společných finančních prostředků pořizoval to, co chtěl. Poškozenou rovněž psychickým nátlakem donutil k uzavření několika půjček, přestože se bála, že je nebudou schopni splácet.

V případě fyzických útoků se pak jednalo o strkání, facky, podkopávání nohou (k tomuto docházelo i dva až třikrát týdne), zamykání poškozené v koupelně na několik hodin, včetně konkrétně vyjádřených incidentů. Uvedené hádky a výčitky ze strany obviněného neustávaly po celou dobu trvání manželství, přičemž vše vyvrcholilo dne 24. 6. 2018, kdy si obviněný uvědomil, že jeho manželka svou žádost o rozvod nestáhne, a proto ji vulgárně nadával. Poté, co se zamkla v jiné místnosti, začal být agresivní, začal kopat do dveří, lomcoval s nimi a křičel, což bylo důvodem, pro který poškozená ze strachu o svůj život přivolala hlídku Policie ČR.

R. B. pak v přímém důsledku dlouhodobého psychického a fyzického týrání ze strany obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která ji po dobu výrazně převyšující šest týdnů omezovala v obvyklém způsobu života, a to zejména zvýšenou úzkostí, depresivním laděním, anticipační úzkostí, poruchami spánku, obavami o budoucnost, vyhýbavým chováním, sníženým sebevědomím, sociální izolací a zvýšenou hladinou emoční citlivostí.

50. Nejvyšší soud pak uvádí, že týráním se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální, ale i např. vyvolání stavu sociální izolace, přičemž je zapotřebí, aby vykazovalo určitou trvalost. Předmětný trestný čin tak reaguje na fenomén označovaný jako domácí násilí.

Kvalifikace daného jednání zároveň znamenala, že obviněný způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchal jej po delší dobu. V případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nemusí jít vždy o jednání soustavné a trvalé, neboť doba protiprávního jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání (tj. kratší trvání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou). Jedná se přitom o trestný čin trvající (nikoli pokračující), pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následně udržuje.

Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení a trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.).

51. Nejvyšší soud však na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byly beze zbytku naplněny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podle skutkových zjištění obviněný jednal vůči poškozené způsobem specifikovaným ve skutkové větě rozsudku soustavně po dobu bezmála čtrnácti let, byť s různou intenzitou. Znak páchání uvedeného trestného činu po delší dobu tak nepochybně naplněn byl. Co se týče časového vymezení, nalézací soud jednání dovolatele rozčlenil do dvou fází, přičemž bylo vzato za prokázané, že od roku 2013 jednání obviněného přerostlo z fyzických projevů do převážně roviny psychické.

Případné následky jeho chování tak nemusely být na první pohled viditelné, nicméně i takové chování je způsobilé naplnit objektivní stránku skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu s ohledem na udržování poškozené v oprávněném strachu z agresora. Namítá-li obviněný, že poškozená nebyla nikdy ošetřena se zraněním způsobeným jinou osobou ani u ní nebyla zjištěna jiná poranění, lze jeho tvrzení označit za irelevantní. Z ustáleného skutkového děje totiž vyplývá skutečnost, že poškozená sice nemusela utrpět poranění fyzická, nicméně utrpěla újmu psychickou.

I ojedinělé fyzické násilí vůči poškozené osobě doprovázené trvalým psychickým působením (obě nadto v rozmanitých podobách) na ni tedy naplňuje znak týrání ve smyslu § 199 trestního zákoníku. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku týrané osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést jedinou výhradu k odůvodnění soudu prvního stupně, jenž uvedl, že jako psychické násilí lze označit i neposkytování emocionální odezvy ze strany obviněného, který poškozenou nepohladil a nepochválil (viz odstavec 46.

odůvodnění jeho rozsudku). Leč nelze pomíjet, že tento soud dal takové počínání do souvislosti s nerovnoprávným vztahem mezi partnery, nerespektu dovolatele k názoru poškozené, jejím ponižováním či vulgárním nadáváním, Nejvyšší soud má za to, že taková forma jednání vzhledem ke své povaze nemůže nabýt povahy týrání v trestněprávním smyslu, byť s ohledem na ostatní formy psychického násilí či nátlaku nutno souhlasit s existencí této formy týrání v nyní projednávané věci. V této souvislosti nelze především opomíjet existenci asymetrie v partnerském soužití obviněného a poškozené vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie Mgr.

Hany Fechtnerové, tj. rozdělení rolí partnerů na agresora a oběť, kdy obviněný uplatňoval nad poškozenou svou moc, neboť ji neustále kontroloval a ovládal, což vysvětluje i fakt, že poškozená neměla dostatek odvahy a sebevědomí takový vztah opustit a osamostatnit se.

Skutečnost, že poškozená po celou dobu z manželství neodešla, nelze přeceňovat v tom smyslu, že by bez dalšího zpochybňovala spáchání trestného činu, kdy bylo osvětleno, že byla paralyzována strachem a vyhrožováním dovolatele, roli hrála i vztahová závislost, osobnost poškozené a rodinné i ekonomické propojení. Obviněný dezinterpretuje výklad Nejvyššího soudu uvedený v jeho předchozím zrušujícím usnesení, kdy soud prvního stupně již tentokráte dostatečně specifikoval intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněného tak, že lze dospět k závěru o spáchání trestného činu.

52. Lze uzavřít, že se jednalo o jeden trvající trestný čin, v jehož rámci obviněný vyvolal protiprávní stav, který nadále udržoval, a který trval nejméně od 1. 7. 2004 do 24. 6. 2018, přestože násilné projevy neměly vzestupnou tendenci. Jednání obviněného však v jistém smyslu vygradovalo útokem právě dne 24. 6. 2018, kdy poškozená ze strachu o svůj život vyvolaného agresí ze strany obviněného zavolala Policii ČR. V souladu s výše nastíněnými závěry je totiž nutné podotknout, že ačkoli je častým (typickým) jevem, že se jednání pachatele předmětného trestného činu stupňuje, nejedná se o zákonný předpoklad pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Nejvyšší soud postrádal vysvětlení, proč netypicky agrese pachatele negradovala, ale snižovala se, což zejména odvolací soud odůvodnil uplatňováním již zmíněné moci a kontroly nad poškozenou, byť se jedná o atypickou formu domácího násilí. Uváděné (byť jednotlivé, avšak četné i intenzivní) útoky lze podřadit pod trvající trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť tento se nedělí na dílčí útoky a zahrnuje celkový protiprávní stav prokazatelně udržovaný obviněným po celou dobu až do jeho ukončení.

Poškozená pak jednání obviněného právem pociťovala jako těžké příkoří v oblasti fyzické, psychické i ekonomické, což u ní vedlo k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy. Znak trvalosti tak byl bezpochyby naplněn, neboť je třeba mít na zřeteli, že samotnou podstatou je souhrn zdánlivě samostatných jednání pachatele jako jeden celek. Podobně i na intenzitu jeho jednání je potřeba nahlížet optikou jeho celkového počínání, tj. v celém kontextu jeho povahy, návaznosti, četnosti, opakování a charakteru, kterým dosáhly vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti.

Jako taková je pak nalézacím soudem vzdor tvrzení obviněného nyní i dostatečně popsána v tzv. skutkové větě rozsudku, kde je příkladmo uváděno jeho konkrétní chování.

53. Pokud obviněný dále nesouhlasil se závěrem soudů, že z jeho strany docházelo rovněž k ekonomickému týrání poškozené, neboť bankovní účet byl společný a poškozená byla jeho disponentem, měla k dispozici platební kartu, mohla si zjednat přístup do internetového bankovnictví a při uzavírání úvěrů mohla dát najevo svůj nesouhlas, tak tento závěr má i podle Nejvyššího soudu oporu v provedených důkazech a vyplývá z nich. Obviněný totiž byl jediným, kdo výhradně se společným účtem (na který poškozená posílala celou svou výplatu) disponoval, rozhodoval o tom, co a kdy se koupí, a poškozenou o finanční situaci neinformoval (říkal jí, že tomu nerozumí, že je v podstatě jen takový „neandrtálec“).

Poškozená zejména neměla volně k dispozici platební kartu (jak se účelově snaží tvrdit obviněný, což pokládá dovolací soud za podstatné), mohla ji užít jen se svolením obviněného, čímž jí bylo znemožněno volně nakládat s finančními prostředky (např. musela předkládat seznam nákupu, který revidoval, případně posléze kontroloval, kolik utratila), přičemž důvodem nebylo její nešetrné zacházení s penězi. Poškozenou rovněž po celou dobu omezoval v hospodaření s financemi, neboť jí uděloval příkazy ohledně toho, jaké finanční částky může vybrat a kolik si může ponechat (nechával ji pouze minimum, např. 30 Kč na den), přičemž neměla možnost, aby si zakoupila, co potřebovala, zatímco obviněný si ze společných finančních prostředků pořizoval, co chtěl.

Dále poškozenou psychickým nátlakem donutil k uzavření půjček, ačkoli se bála, že je nebude schopna splácet, což vnímala jako velmi ponižující. Iniciátorem půjček byl právě obviněný. Je pravdou, že Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytkl, že se nezabývaly tím, jaké půjčky si poškozená byla nucena vzít a k čemu byly peněžní prostředky použity, případně jak ji k uzavření půjček donutil (viz odstavec 37. odůvodnění jeho předchozího usnesení), nicméně ve svém doplňujícím výslechu poškozená ozřejmila, že půjček bylo v průběhu manželství osm nebo devět, nejvíc od roku 2002, poslední v letech 2010 nebo 2011, v případě nesouhlasu jí nadával a říkal, že je finančně negramotná a nerozumí tomu, pročež jeho tlaku ustoupila.

Neměla přehled, na co byly půjčky vynaloženy, neboť obviněný jí svými nadávkami a ponižováním z rozhodování vyšachoval (v takové tísnivé finanční situaci si však sám kupoval drahé věci, ona si o peníze na domácnost musela říkat; svědek L. B. vypověděl, že neví, jak to fungovalo ohledně finančního chodu domácnosti). S ohledem na dané skutečnosti je nerozhodno, jakým konkrétním způsobem ji nutil a s ohledem na plynutí času i jakých konkrétních půjček. Poškozená rovněž akcentovala svůj strach z obviněného, aby se nějak osamostatnila, což je s ohledem na její asymetrické postavení legitimní vysvětlení, neboť se jeho jednání nedokázala bránit.

Soudy i v tomto ohledu vycházely především z výpovědi poškozené, kterou (jak bylo rozebráno shora) shledaly věrohodnou.

54. Označil-li obviněný v obecné rovině pojetí ekonomického týrání za pochybné, neboť je zcela běžné, že role manželů nejsou při hospodaření se společnými prostředky totožné, Nejvyšší soud podotýká, že jednání obviněného v tomto směru nebylo běžným s ohledem na uvedenou intenzitu jeho bezvýhradní kontroly nad finančními prostředky, kterou opomíjí. V žádném případě přitom nezpochybňuje model existence jednoho společného účtu a konsenzuálního způsobu kontroly nad tam zasílanými finančními prostředky, nicméně nyní projednávaná věc nese znaky ekonomického útisku a nelze ji považovat za obvyklý model hospodaření či běžné rozdělení rolí manželů při hospodaření se společnými prostředky. Tím je možno rozumět právě například odpírání finančních prostředků na základní životní potřeby, nepřispívání na chod domácnosti, odebírání peněz poškozené zasílaných jako sociální dávky pro potřeby rodiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 525/2013). Takové chování pak nelze považovat za chování v rámci manželského soužití akceptovatelné, kdy v této věci je zřetelná absence právě zmiňovaného konsensu. Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení vskutku poznamenal, že ekonomický útisk lze trestněprávně posoudit jen ve výjimečných případech, přičemž soudy respektovaly jeho právní názor, kdy lze akceptovat, že v projednávané věci se o takový případ jednalo.

55. Lze tedy uzavřít, že dovolatelovo jednání vůči poškozené, založené na kombinaci fyzického a psychického násilí a ekonomického omezování, mělo nepochybně podobu týrání ve smyslu trestního zákoníku. Bylo již dostatečně vysvětleno, proč v daném případě nešlo o běžné manželské neshody, spory či hádky či občasné manželské potyčky. Některé dílčí akty jednání obviněného by samy o sobě nemusely být nikterak závažné, na jeho jednání je ovšem zapotřebí nahlížet jako na celek, tudíž je nelze hodnotit toliko v přestupkové rovině. Nejvyšší soud pak ve svém předchozím kasačním rozhodnutí poukázal na princip ultima ratio a jeho význam pro interpretaci trestněprávních norem, včetně trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Avšak bylo odůvodněno, proč chování obviněného nelze vzhledem k jeho charakteru, intenzitě a době páchání považovat za méně společensky závadné, byť morálně nesprávné a odsouzeníhodné. Nebyly ani shledány zákonné podmínky pro uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v posuzovaném případě nebyl prostor pro jeho uplatnění zejména vzhledem k době páchání trestné činnosti a způsobenému následku na psychickém zdraví poškozené. Obviněný přitom naplnil dvě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž byl vzat do úvahy i jeho postoj k věci, tj. absence doznání, kritického náhledu na spáchanou trestnou činnost a z toho vyplývající sebereflexe, přičemž za dané situace by uplatnění principu ultima ratio bylo nevhodné a zjevně neúčelné.

56. Obviněný v návaznosti na své předchozí výhrady dospěl k závěru, že i kdyby se jednalo o trestné činy, pak by byly ve lhůtě 5 let promlčeny podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, což by znamenalo nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., což je důvod pro zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud k této námitce akcentuje, že vedení trestního stíhání, ač bylo podle zákona nepřípustné předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Nutno však současně podotknout, že obviněný námitku o nepřípustnosti trestního stíhání založil na jiném skutkovém i právním stavu. S ohledem na stabilizovaná skutková zjištění soudů a správné posouzení skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jenž je trestným činem trvajícím, k promlčení trestního stíhání a jeho nepřípustnosti dojít nemohlo (tj. jednotlivé dílčí akty daného trvajícího trestného činu nemohly být promlčeny). Běh promlčecí doby u trvajících trestných činů je vázán na okamžik zániku protiprávního stavu, jehož udržování je zákonným znakem trvajícího trestného činu (srov. § 34 odst. 2 tr. zákoníku). Dobou ukončení projednávaného trvajícího trestného činu je tedy datum 24. 6. 2018, kdy výše popsané jednání obviněného vyvrcholilo do té míry, že se před ním poškozená uzamkla v místnosti a zavolala Policii ČR. Až od tohoto data je tedy možné hovořit o počátku běhu promlčecí doby, která přitom dosud logicky uplynout nemohla [srov. § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].

57. Za vadné označil obviněný také závěry soudů nižších stupňů o naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s odůvodněním, že posttraumatickou stresovou poruchu nelze automaticky považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Poškozená R. B. podle něj nebyla fakticky omezena v běžném způsobu života, když chodila do zaměstnání, byla v kontaktu s kamarádkami a docházela k lékařům. Její životní potřeby a sociální poměry tak neseznaly žádných zásadních změn. Rovněž rozsudek činí nepřezkoumatelným ta skutečnost, že v něm není uvedeno, po jaké období měla být poškozena omezena v běžném způsobu života, případně alespoň začátek a konec takového omezení.

58. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeho doplňku zpracovaných MUDr. Janou Kryzánkovou bylo jednoznačně za příčinu vzniku posttraumatické stresové poruchy (ve formě tzv. syndromu týrané ženy v rámci domácího násilí) označeno jednání obviněného. Nejvyšší soud pak v kontextu uvedených námitek připomíná, že nalézací soud dospěl k závěru, který taktéž pojal do tzv. skutkové věty svého výroku, že posttraumatická stresová porucha po dobu delší než šest týdnů omezovala poškozenou na obvyklém způsobu života zvýšenou úzkostí, depresivním laděním, anticipační úzkostí, poruchami spánku, obavami o budoucnost, vyhýbavým chováním, sníženým sebevědomím, sociální izolací a zvýšenou hladinou emoční citlivosti. Pro tato zjištění vycházel z výslechu poškozené a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. Janou Kryzánkovou a jeho doplňku i výslechu znalkyně v hlavním líčení, závěry se pak opíraly i o řadu již zmíněných listinných důkazů, především lékařských zpráv ke zdravotnímu stavu poškozené. Z odůvodnění je pak jasné, jakým způsobem se posttraumatická stresová porucha projevovala, v jakých sférách poškozenou omezovala i v jaké intenzitě. Soudy přitom vzaly v potaz i trvalost psychických problémů, kdy se poškozená dostala do závislé pozice a nebyla schopna se útokům na svoji osobu adekvátně bránit a bála se ze vztahu odejít.

59. I ve světle existující judikatury je seznatelné, že uvedená porucha představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené a narušovala i její společenské vztahy, neboť mj. trpěla sociální izolací, sociálním stažením, prožívala pocity beznaděje či neustálý pocit ohrožení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněné pod č. 29/2018 Sb.). Znalecký posudek pak obsahoval opis právě těchto konkrétních projevů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018, uveřejněné pod č. 13/2019 Sb. rozh. tr.). Současně je zřejmé, že taková porucha omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu delší než šesti týdnů, neboť trvá již několik let, přičemž lze vyzdvihnout i znalecký závěr, že onemocnění vedlo u poškozené k nevratné změně osobnosti. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud námitce obviněného, že nebylo možné v jeho činu shledat následek spočívající v těžké újmě na zdraví, nepřisvědčil, naopak se ztotožnil s tím, že uvedené zdravotní problémy poškozené, jak byly na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázány, představují těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

60. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), či h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

V.Závěr

61. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného G. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu