USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání,
které podal obviněný M. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 To 405/2022, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4
T 34/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 8. 2022, sp. zn. 4
T 34/2022, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
nejméně od května 2011 do 8. dubna 2021 ve společném bydlišti v XY, soustavně
slovně napadal svou družku P. J., narozenou XY, kvůli drobnostem na ni křičel,
vulgárně jí nadával, fackoval jí a strkal do ní, dne 1. 3. 2021 jí bitím do
rukou a nohou způsobil hematomy nad lokty, pravém stehně a zhmoždění hrudníku,
dne 8. dubna 2021 jí údery rukou do horní poloviny těla způsobil mnohočetná
poranění v oblasti obličeje a hlavy, poškození předních zubů a hematomy obou
paží a zhmožděniny pravého stehna a přední strany hrudníku, což si vyžádalo
pracovní neschopnost do 25. 4. 2021; u poškozené byl shledán syndrom týrané
osoby projevující se závislostí na obžalovaném, opakovaným odpouštěním násilí,
sebeobviňováním, neschopností situaci řešit, doufáním ve změnu chování
obžalovaného, pokřiveným vnímáním reality a naučenou bezmocí.
2. Za shora uvedený zločin byl obviněný M. T. soudem prvního stupně
odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2
roků, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného stanovení dohledu. Podle § 85
odst. 3 za použití § 48 odst. 4 písm. b), písm. h) tr. zákoníku byla obviněnému
dále uložena povinnost podrobit se vhodnému programu a výcviku převýchovy a to
programu „Vnímám i tebe“ a povinnost zdržet se požívání alkoholu a návykových
látek a strpět kontrolu jejich přítomnosti v těle ze strany probačního úředníka.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněný a
v jeho neprospěch Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. O podaných
odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 2. 2023,
sp. zn. 5 To 405/2022, tak, že podle § 259 odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek k
odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky doplnil tak,
že obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody
částku 5 315 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 5 315 Kč od
17. 5. 2022 do zaplacení. Odvolání obviněného pak bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. T.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Pokud jde o námitky týkající se skutkového stavu, obviněný ve svém
dovolání podrobně rozebírá svou výpověď, výpověď poškozené a výpovědi dalších
svědků a uvádí, jaké skutkové závěry z těchto výpovědí podle jeho názoru
vyplývají. Zjištění, která učinily nižší soudy, jsou podle obviněného ve
zjevném rozporu s provedenými důkazy.
6. Stran právního posouzení projednávaného skutku obviněný rozporuje
naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Poukazuje
přitom na to, že měli s poškozenou „italské soužití“, konflikty byly
oboustranné a často je vyvolávala poškozená, což tato připustila i ve své
výpovědi. Objektivní stránka přisouzeného zločinu nebyla podle obviněného
naplněna zejména proto, že obviněná se necítila být týrána, nepociťovala
psychické útrapy a jednání obviněného nevnímala jako těžké příkoří. Na těchto
závěrech podle obviněného nemohou ničeho změnit ani znalecká zjištění. Závěry
soudů o týrání tak podle obviněného představují nesprávné právní posouzení
skutku. K této otázce obviněný poukazuje na závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008, ve kterém
je popsán rozdíl mezi „italskou domácností“ a domácím násilím. V této
souvislosti obviněný dále upozornil na rozpory ve výpovědích svědkyně H.
týkající se psychického stavu poškozené, na to, že svědci J., S., Š. a H.
vypověděli, že hádky byly oboustranné a že se na nich podílela i poškozená, a
na dlouhodobé psychické potíže poškozené, o kterých hovořila svědkyně J.
Vzájemné hádky proto nelze hodnotit tak, že se obviněný dopouštěl násilí na
poškozené.
7. Obviněný dále namítl, že je mu kladeno za vinu týrání poškozené v
období od května 2011 do března 2021, z odůvodnění rozhodnutí obou nižších
soudů však není vůbec patrné, jak soudy k takto dlouhému období došly. Poukázal
na to, že podle rodičů poškozené se vztah poškozené s obviněným zhoršil až v
poslední době.
8. V další části podaného dovolání obviněný zmínil jím předložený
videozáznam ze dne 28. 3. 2022, na němž poškozená obviněného bezdůvodně napadá
údery pěstí, lahví, nebo při vzájemné komunikaci házením popelníku. Zhodnocení
uvedeného videozáznamu v odůvodněních rozhodnutí obou nižších soudů podle
obviněného absentuje. Uvedl dále, že poškozená na videozáznamu říká: „Jestli
zvedneš ruku, tak tě nahlásím za týrání“. Obviněný naznačuje, že trestní
oznámení mohlo být ze strany poškozené podáno účelově, protože taková praktika
není během řízení o svěření dětí do péče ojedinělá.
9. Obviněný je přesvědčen, že psychické obtíže poškozené jsou
dlouhodobějšího charakteru a nebyly způsobeny jeho jednáním. Ve věci zpracovaný
znalecký posudek je podle obviněného nekvalitní a jednostranně zaměřený.
Znalkyně vycházely z vyšetření poškozené a z úředních záznamů o podaných
vysvětleních. Ve věci však bylo následně provedeno rozsáhlé dokazování, s nímž
znalkyně nebyly seznámeny a jež nevzaly v potaz, a proto mohly dojít k
nesprávným závěrům.
10. Namítl dále, že přisouzený zločin není trestným činem pokračujícím,
ale trvajícím, pro který je typické jeho souvislé a kontinuální páchání
nerozpadající se do dílčích útoků. Z popisu skutku v projednávané věci však
podle něj lze seznat pouze ukončené ojedinělé incidenty v rozličných časových
úsecích, bez nastolení stavu jakéhokoliv příkoří poškozené, jež by obviněný
jednostranně, aktivně, trvale a soustavně udržoval pravidelně se opakujícími
ataky. Z tohoto důvodu lze jednání obviněného případně rozčlenit pouze do
několika skutků, nejedná se však o trvalý či trvající stav.
11. Konečně obviněný ve vztahu k užívání návykových látek uvedl, že z
dokazování nevyplynulo zvýšení agresivity vůči poškozené při partnerských
hádkách. Obviněný je přesvědčen, že naopak rezignoval na řešení dlouhodobých
vzájemných sporů a před eskalací verbálního konfliktu raději odešel do své
pracovny a návykové látky spíše užíval s úmyslem utlumit svůj psychický stav a
vytěsnit neshody v partnerském soužití užitím návykové látky. Tyto skutečnosti
podle něj soudy zcela přešly a vůbec se jimi nezabývaly.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů
nižších stupňů a aby buď rozhodl ve věci sám, nebo aby přikázal nalézacímu
soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
14. Státní zástupce upozornil na to, že pokud obviněný uvnitř skupiny
svých výtek brojí především vůči hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým
zjištěním, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění
by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V řešené kauze tedy především na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak
zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by
mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v
důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je
obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky
přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci
nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný
dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána.
15. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí podle státního zástupce
naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky
zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně
přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy považují trestnou činnost obviněného
po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou. Státní zástupce zde odkázal
zejména na výpověď svědkyně, poškozené J., která je podpořena výpovědí dalších
svědků, zejména H., J., J. či H.; koresponduje rovněž se závěry znaleckého
zkoumání.
16. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s
učiněnými skutkovými zjištěními, je podle státního zástupce zřejmé, že mezi
nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková
zjištění totiž podle něj v provedených důkazech podklad mají, přičemž z nich
bez důvodné pochybnosti vyplývá, že obviněný v průběhu inkriminované doby
poškozenou relativně závažným způsobem trýznil a působil jí bolest nejen na
těle, ale i na duši, a to za okolností blíže popsaných v tzv. skutkové větě
odsuzujícího rozsudku.
17. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
státní zástupce uvedl, že z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími
důvody) vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový
stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem
právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje
obviněný v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti
výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného
ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav,
který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným.
18. Výtky uplatněné obviněným podle státního zástupce lze pod nastíněný
dovolací důvod přiřadit s výhradou, protože do jisté míry vycházejí z vlastní
představy obviněného o skutkovém ději, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných
soudy. To platí především o tvrzení týkajícím se absence asymetričnosti vztahu.
Ze znaleckého zkoumání totiž vyplývá opak, tedy že byl přítomný závislý vztah k
obžalovanému. Do jisté míry to platí též o výtce absence znaku týrání. Tzv.
skutková věta odsuzujícího rozsudku ve spojení s odůvodněním přezkoumávaných
rozhodnutí vykazuje veškeré prvky znaku týrání, a na tom nemůže nic změnit
hodnocení samotné poškozené, a to tím spíše, že se jedná o projev syndromu
týrané osoby.
19. Co se týče výtky obviněného, na jejímž základě se domáhá rozčlenění
svého jednání na více skutků, státní zástupce uvedl, že obviněný se tímto
způsobem fakticky domáhá přísnějšího posouzení. To je však s ohledem na
procesní situaci (dovolání obviněného) vyloučeno. Neodpovídá to ovšem ani
skutkovým zjištěním soudů.
20. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání
rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný M. T. jím brojí proti
výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, resp. proti tomu výroku z rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil přitom námitky jak skutkové, tak právní
povahy, přičemž poukázal na některé okolnosti, které podle něj nebyly soudy
nižších stupňů odpovídajícím způsobem zohledněny a které jej mají vyvinit.
Nebyla podle něj naplněna subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty
přisouzeného trestného činu.
30. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné
důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je podanému dovolání nejprve nucen
vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou
alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací
nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným
žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až l).
31. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání
nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na
jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům
podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Pokud jde o námitky proti závěru o vině zločinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, je
možno uvést, že tyto jsou jak skutkové, tak právní povahy. Obviněný má zejména
za to, že jednak nebyly dostatečně zohledněny některé okolnosti, které v řízení
vyšly najevo, a jednak že zjištěný skutkový stav neodůvodňuje závěr, že
obviněný poškozenou týral.
33. Pokud jde o tu část dovolací argumentace obviněného, ve které se
snaží předestřít vlastní verzi skutkového děje, přičemž vychází z vlastního
hodnocení ve věci provedených důkazů, je Nejvyšší soud nucen upozornit, že není
jeho úkolem, aby v dovolacím řízení přehodnocoval důkazy provedené v rámci
důkazního řízení soudy nižších stupňů a aby z těchto důkazů vyvozoval vlastní
skutkové závěry.
34. Zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
totiž ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na
otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí
instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání
jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“.
Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a
druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem
řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem,
nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy
srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v
úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala
podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by
přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových
zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná
pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková
zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce
opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při
žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s
tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr.
ř.).
35. Z obsahu podaného dovolání je přitom zjevné, že obviněný nenamítá,
že skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, jsou
opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo z obsahu důkazů nevyplývají při žádném
logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Obviněný toliko nesouhlasí se
závěry, které soudy na základě dokazování učinily, a činí tak zejména poukazem
na některé okolnosti, které podle něj nebyly náležitě vzaty v úvahu.
36. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že závěry, které soudy na základě
provedeného dokazování učinily, netrpí žádnými vadami, pro které by Nejvyšší
soud mohl ve výjimečných případech zasáhnout do oblasti zjišťování skutkového a
hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se naopak o logický a
nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s
požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
37. Je navíc nutno upozornit, že dovolací námitky obviněného v zásadě
odpovídají námitkám, které obviněný uplatnil již v předchozím průběhu trestního
řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly.
Za této situace je zpravidla podané dovolání nutno označit jako zjevně
neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 219/2002).
38. Soudy nižších stupňů se zejména správně vypořádaly se stěžejní
dovolací námitkou, v rámci níž obviněný poukázal na to, že sama poškozená podle
své výpovědi nepovažovala chování obviněného vůči ní za týrání. Vycházely
přitom ze zjištění znalkyň, podle kterých poškozená trpí syndromem týrané
osoby, pro který je typické právě to, že týraná osoba je na pachateli psychicky
závislá, jeho jednání omlouvá a zlehčuje, vinu bere na sebe a po případném
odchodu od něj se k němu opakovaně vrací. Na jednu stranu se partnera obává a
na druhou ho nekriticky miluje. Snaží se přizpůsobit své chování partnerovi a
čeká, že i partner pak své chování změní. Jakmile týraná osoba obnoví soužití s
pachatelem, tak jen upevňuje jejich patologický vztah, jedná se o začarovaný
kruh.
39. K této otázce Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že je
skutečností, že podle konstantní judikatury je týráním zlé nakládání s osobou
blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující
se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba
pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
40. Poškozená v nyní projednávané věci v rámci hlavního líčení popsala,
jakým způsobem se k ní obviněný choval, nicméně dodala, že toto chování
nepovažovala za týrání. Uvedené konstatování poškozené je nicméně nutno nazírat
optikou výše nastíněných závěrů znalkyň o tom, že poškozená trpí syndromem
týrané osoby, v důsledku čehož se snaží chování obviněného zlehčovat a brát
vinu i na sebe. Rovněž je na výpověď poškozené třeba nahlížet při zohlednění
toho, co o soužití s poškozeným sdělila ve věci slyšeným svědkům, zejména svým
rodičům (svědci J.) a kolegyni ze zaměstnání (svědkyně H.). Významnou je
zejména výpověď posledně jmenované svědkyně, která popsala chování poškozené v
zaměstnání, její strach z obviněného a z toho vyplývající psychické obtíže a
celkový negativní dopad na kvalitu života poškozené. Tyto příznaky přitom zcela
odpovídají znalkyněmi uvedeným příznakům týraných osob, které jsou na pachateli
psychicky závislé.
41. Lze tak učinit závěr, že jestliže z provedeného dokazování vyplývá,
že poškozená byla ze strany obviněného dlouhodobě vystavena zlému nakládání,
které mělo za následek rozvinutí syndromu týrané osoby, je pro vyvození trestní
odpovědnosti za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu §
199 tr. zákoníku nerozhodné, že poškozená v hlavním líčení prohlásila, že
jednání obviněného nevnímala jako týrání. Jde totiž jednak o závěr právní,
který příslušní učinit pouze trestnímu soudu, a zejména je nutno mít na
zřeteli, že taková výpověď může být ovlivněna právě syndromem týrané osoby, kdy
se poškozená může snažit pachatele týrání vyvinit či jeho vinu zmírnit. Samotné
prohlášení poškozené, že chování obviněného nepociťovala jako týrání, tak s
ohledem na ostatní učiněná zjištění, zejména o syndromu týrané osoby, nemůže
obviněného vyvinit, neboť to byl právě obviněný, který soustavným a dlouhodobým
zlým nakládáním s poškozenou dosáhl toho, že poškozená je na něm již psychicky
závislá a jeho zlé nakládání s ní nepociťuje jako těžké příkoří.
42. Pokud obviněný dále poukázal na to, že s poškozenou vedli tzv.
italskou domácnost, kdy verbální napadání bylo vzájemné, i s touto okolností se
soudy dostatečně a správně vypořádaly. Poukázaly přitom na to, že ačkoliv byly
nadávky skutečně vzájemné, jednání obviněného přerostlo již v domácí násilí,
neboť, na rozdíl od jednání poškozené, toto dosahovalo takové intenzity, že je
již bylo možno označit za týrání.
43. Pokud obviněný v této souvislosti poukázal na závěry uvedené v
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008,
pak z tohoto rozhodnutí se podává, že domácí násilí zaměňovat s tzv. „italskou
domácností“, kdy např. oba manželé po vzájemné hádce a potyčce ničí věci
druhého, a nakonec třeba i zcela zdemolují byt. Zde jsou totiž oba účastníci v
„rovném“ postavení, jsou silnými partnery, jsou pachateli i oběťmi současně. V
takovém případě zde zcela chybí znak mocenské asymetrie, typické pro domácí
násilí, resp. jakýkoli typ šikany. Jde pojmově o hádku, kde existují dva
rovnocenní partneři. Nepochybně takový typ partnerského soužití není žádoucí,
nicméně nemá pro jednoho či druhého z partnerů natolik devastující vliv jako
šikana v asymetrickém vztahu - násilník - podřízená oběť. Domácí násilí však
není jen pouhou hádkou. Skutková podstata domácího násilí se nevztahuje na
ojedinělé roztržky či půtky, ani na argumentační konflikty mezi partnery, které
sklouznou do násilné podoby. Domácím násilím se míní velmi tvrdá a nezdravá
podoba partnerských vztahů označovaná jako zneužívání partnera. Z pohledu oběti
jde nejdříve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí a nakonec o život.
Charakteristická pro domácí násilí je postupná eskalace; může zpravidla začínat
drobným omezováním osobní svobody, pokračuje urážkami, zesměšňováním, přerůstá
ve fyzické násilí a v horších případech končí i vážnými formami ublížení na
zdraví.
44. Jakkoliv byly právě citované závěry učiněny v rámci správního
soudnictví, ve kterém bylo přezkoumáváno rozhodnutí správních orgánů o vykázání
ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj podle zákona č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky, najdou uvedené závěry uplatnění i v nyní projednávané
trestní věci. Výstižně totiž popisují rozdíl mezi tzv. italskou domácností a
situací, kdy již jde o domácí násilí, resp. týrání osoby žijící ve společném
obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže jednání poškozené, která
obviněného v rámci vzájemných hádek verbálně urážela, odpovídalo spíše tzv.
italské domácnosti, jednání obviněného se v průběhu jejich vzájemného soužití
vystupňovalo do té míry, že je již bylo možné označit za zlé nakládání, resp.
týrání. Obviněný měl tendenci zcela ovládnout poškozenou, soustavně ji
ponižoval a několikrát ji fyzicky napadl. Existenci týrání významně nasvědčuje
i zjištění o syndromu týrané osoby na straně poškozené (viz výše). Situaci lze
shrnout tak, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí se může
dopustit i osoba, jejíž soužití s týranou osobou lze jinak označit za tzv.
italské, pokud její jednostranné jednání již vybočuje z rámce běžných hádek, ve
kterých mají obě strany rovnocenné postavení, a kdy je již možné hovořit o
mocenské asymetrii a z toho plynoucím vztahu pachatel - oběť. O takovou situaci
šlo i v nyní projednávané trestní věci, neboť jednání obviněného se natolik
vymykalo běžným partnerským hádkám, že již bylo možné přikročit k jeho
trestněprávnímu postihu.
45. Soudy se rovněž zabývaly i otázkou délky časového období, po které k
týrání poškozené docházelo. Z provedeného dokazování zjistily, že obviněný s
poškozenou zle nakládal zejména po narození jejich syna. Jednání obviněného je
přitom nutno posuzovat jako celek, přičemž je přirozené, že konkrétní projevy
jeho chování se v čase proměňovaly a že není možné zpětně přesným způsobem
popsat každý projev agrese obviněného vůči poškozené. Provedeným dokazováním
nicméně bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný započal s poškozenou zle
nakládat po narození jejich syna AAAAA (pseudonym) v roce 2011, kdy mu jako
záminka posloužil způsob, jakým si poškozená počínala při vedení jejich
domácnosti a péči o potomka. Postupně projevy agrese vůči poškozené
zintenzivňoval, docházelo k fyzickému napadání, jehož poslední projev nakonec
vedl k trestnímu stíhání obviněného. Soudy proto nepochybily, pokud jako dobu
týrání stanovily období od května 2011 do dubna 2021, které lze bezpochyby
označit za delší dobu ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
46. V této souvislosti lze k argumentaci obviněného týkající se trvající
či pokračující povahy trestného činu kladeného obviněnému za vinu uvést, že
obviněný nebyl stíhán za jednotlivé fyzické útoky vůči poškozené, nýbrž za
způsob, jakým s ní dlouhodobě nakládal, kdy ji napadal jak verbálně, tak
fyzicky. Jak již bylo shora uvedeno, na jeho jednání je nutno pohlížet jako na
celek, přičemž z tohoto celku nelze jednotlivé ataky vytrhávat a samostatně
právně posuzovat. Tomu odpovídá i pojetí trestného činu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku jako trestného činu trvajícího (viz
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). I ojedinělé
fyzické útoky v průběhu soustavného psychického násilí navíc mají svůj význam v
tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dané osoby a tím přispívají k
tomu, že tato osoba žije v psychickém stresu, vnímá jednání pachatele jako
těžké příkoří (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp.
zn. 7 Tdo 342/2011). Argumentaci obviněného je tak nutno označit za zcela
lichou.
47. Ke zbývajícím námitkám obviněného proti závěru soudů o vině
přisouzeným zločinem pak Nejvyšší soud již pouze ve stručnosti uvádí
následující.
48. Pokud jde o (procesní) námitky obviněného proti způsobu znaleckého
zkoumání a okruhu podkladů, ze kterých znalkyně vycházely, lze plně odkázat na
vypořádání těchto námitek odvolacím soudem v bodě 17. odůvodnění napadeného
rozsudku, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje.
49. K (další procesní) námitce týkající se videozáznamu pořízeného
obviněným pak lze uvést, že není pravdou, že se s ním soudy vůbec nezabývaly.
Soud druhého stupně se s ním vypořádal v bodě 13. odůvodnění svého rozhodnutí,
ve kterém jednak konstatoval drobné pochybení nalézacího soudu v příslušném
směru, a jednak zejména vyložil, z jakého důvodu nemůže tento důkaz a zjištění
z něj učiněná ničeho změnit na závěru o vině obviněného. Na příslušnou část
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu proto lze v podrobnostech odkázat.
50. Pokud jde o poukaz obviněného na to, že psychické problémy poškozené
nemusí mít původ v jeho jednání, bylo rovněž v důkazním řízení spolehlivě
zjištěno, že syndrom týrané osoby je následkem jednáno obviněného.
51. Konečně, pokud jde o námitku obviněného týkající se užívání
návykových látek, z dovolání není patrné, v jaké souvislosti obviněný tuto
námitku uplatnil a co jí sleduje. Lze proto pouze stručně uvést, že obviněnému
není užívání návykových látek kladeno za vinu a toto je zmiňováno pouze pro
dokreslení podoby vzájemného soužití s poškozenou. Pokud obviněný mínil
poukazem na tuto okolnost brojit proti výroku o trestu, resp. uloženému omezení
zdržet se užívání alkoholu a návykových látek, tak lze konstatovat, že obviněný
tímto směrem svoji dovolací argumentaci nezaměřil a neuplatnil v souvislosti s
předmětným omezením žádný relevantní dovolací důvod (jím uplatněné dovolací
důvody se otázek souvisejících s ukládáním trestů netýkají, resp. týkají jen
okrajově - blíže viz ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. § 265b. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166-3167). Vzhledem k
tomu, že není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného jeho obhajobu v
dovolacím řízení, nemohl Nejvyšší soud uvedenou část výroku o trestu na základě
obviněným pouze obecně uplatněné námitky přezkoumat.
52. Nejvyšší soud tak uzavírá, že námitky obviněného neshledal
opodstatněnými, v důsledku čehož nebyly naplněny dovolací důvody, které
obviněný, ať už výslovně, nebo implicitně, uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
53. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
M. T. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu