USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2024 o dovolání obviněného V. Z. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 5 To 6/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2023, č. j. 4 T 9/2023-634, byl obviněný V. Z. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinem ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil v podstatě tím, že v přesně nezjištěné dny v době od září 2022 do 4. 10. 2022 ve svém bydlišti v bytové jednotce č. XY, na adrese XY XY, XY, okres Plzeň - XY přechovával psychotropní látku pervitin, kterou nejméně v pěti případech poskytl poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym), který ho v uvedené době pravidelně navštěvoval a svěřoval se mu se svými problémy, tudíž znal jeho věk i zdravotní stav včetně skutečnosti, že je psychiatricky medikován, kdy pervitin společně užívali tak, že seděli na posteli v obývacím pokoji, obviněný pervitin nahřál a pak skleněnou trubičkou vdechovali jeho páry, kdy poškozenému říkal, že mu to pomůže překonat špatnou náladu a bolesti, přičemž látka zvaná pervitin obsahuje metamfetamin, jenž je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, v níž je stanoven seznam látek zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a takto jednal přesto, že neměl povolení k zacházení s uvedenou psychotropní látkou podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kdy opakovaným poskytováním pervitinu vystavil poškozeného nebezpečí vzniku závislosti na této látce, což by v budoucnu mohlo vést k poruchám psychiky a osobnosti poškozeného, přičemž v důsledku užití pervitinu upadal poškozený do stavu, kdy byl částečně paralyzovaný a nebyl schopen pohybu, čehož obviněný využil a nejméně v pěti případech, v úmyslu se pohlavně uspokojit, osahával poškozeného na podbřišku a třel mu svojí rukou jeho obnažený penis, čemuž se poškozený bránil pouze slovně, neboť jiného způsobu odporu nebyl v tomto stavu schopen, a v důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, projevující se mimo jiné poruchami spánku, znovu vybavováním traumatických událostí, přetrvávajícími stavy úzkosti, zvýšeného napětí a strachu, čímž je doposud omezen v běžném způsobu života, kdy prognóza trvání poruchy je nejistá a v současné době nelze predikovat, kdy tato odezní a zda vůbec dojde k úplnému návratu do normálu.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 5 To 6/2024-704, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozeného napadený rozsudek ve výroku o trestu, ve výroku o ochranném léčení a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Dále podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a m) tr. ř. Byl toho názoru, že nalézací soud sice provedl dokazování v potřebném rozsahu, avšak v části jednání sexuálního charakteru nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro odsuzující rozsudek. Setrval na své obhajovací verzi, že nezletilému poškozenému nejvíce v pěti případech poskytl pervitin a akceptoval, že uvedeným jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu ohrožení mravní výchovy dítěte. Zásadně však nesouhlasil s tím, že by mezi nimi došlo k jakékoli formě sexuálního kontaktu. Nalézací soud podle přesvědčení dovolatele nesprávně hodnotil provedené důkazy a nezabýval se všemi skutečnostmi významnými pro následná skutková zjištění, jakož se i nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou.
5. Poukázal na skutečnost, že části jednání, při níž mělo docházet k sexuálním kontaktům, nemohl být přítomen nikdo další nežli on a poškozený, a je proto nutno zvlášť pečlivě hodnotit věrohodnost výpovědi poškozeného. V tomto ohledu akcentoval složitou rodinnou anamnézu poškozeného, zejména fakt, že mu v raném věku zemřela matka a podstatnou část dětství nebyl vychováván ani druhým z rodičů. Tyto skutečnosti nebyly zohledněny jako původce jeho dlouhodobých psychických problémů, resp. znalecky zjištěné posttraumatické stresové poruchy.
Co se týče negativních projevů dané dušení poruchy, jedná se toliko o sdělení poškozeného, které nelze ověřit, přičemž nikdo ze svědků o těchto projevech nic neuváděl. K závěru, že v důsledku podávání pervitinu obviněným měl poškozený opakovaně upadat do stavu částečné paralýzy a neschopnosti pohybu, čehož měl dovolatel využít k sexuálnímu zneužívaní, odkázal na závěry MUDr. Petra Žižky ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v němž znalec účinky pervitinu popsal primárně jako stimulační a aktivační, pakliže by se jednalo o čisté chemické složení.
Složení užitého pervitinu však v řízení prokázáno nebylo. Znalec také uvedl, že poškozeným uváděný stav bezmoci mohl být způsoben spolupůsobením psychoaktivní látky s léky, které užíval z psychiatrické indikace, nicméně z celé řady důkazů vyplývá, že poškozený v předmětné době medikaci řádně neužíval. Přihlédnout nelze ani k údajnému tvrzení poškozeného o tom, že měl být i pod vlivem vína, neboť toto poškozený nikdy procesně použitelným způsobem nesdělil. Za této situace existují důvodné pochybnosti o tom, zda poškozený po požití pervitinu mohl upadnout do uváděných stavů bezbrannosti.
Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie Mgr. Hany Ortmannové vyplynulo, že poškozený byl schopen odporu, a pokud by se proti němu čehokoli dopouštěl, jistě by tak učinil. Ke schopnosti poškozeného vnímat objektivní realitu a následně ji věrohodně reprodukovat uvedl, že mohla být ovlivněna samotným užitím pervitinu, tím spíše za situace, kdy se jednalo o jeho první zkušenosti s touto drogou. Nalézací soud se pak při hodnocení vlastní výpovědi poškozeného nedostatečně zabýval tím, že byla ve vztahu k sexuálnímu jednání velmi nekonkrétní, ač poškozenému nic nebránilo sdělit všechny zásadní skutečnosti.
Poukázal i na zásadní nesoulad ve výpovědi poškozeného, který na jednu stranu sdělil, že se skoro nemohl hýbat, avšak současně uváděl, že poté, co na něj dovolatel sahal, tak mu řekl, že už půjdou ven, načež oba odešli. Stran znaleckého zkoumání věrohodnosti výpovědi poškozeného, poukázal na potřebu zohlednit závěr, dle kterého je jeho obecná věrohodnost snížená. Znalkyně Mgr. Hana Ortmannová připustila, že poškozený mohl zkreslovat některé části své výpovědi. Konstatoval také to, že i výpověď osoby obecně i specificky věrohodné nemusí být pravdivá.
Za podstatnou považoval výpověď svědka J. H., který uvedl, že byl u dovolatele doma a k žádnému sexuálnímu obtěžování nedocházelo a nikdy neviděl, že by obviněný na poškozeného sahal.
Nepravděpodobným se jeví i fakt, že by se poškozený s takto závažným problémem nikomu nesvěřil a opakovaně se za dovolatelem domů vracel. Podle obhajoby nebyl dostatečně zohledněn i fakt, že obviněný je osobou bezúhonnou, která nikdy neměla žádné problémy související se sexuálním obtěžováním nezletilých. Na uvedeném nic nemění ani závěry MUDr. Pavly Bittnerové ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, neboť skutečnost, že je někdo stižen sexuální poruchou, neznamená, že se tato porucha musí projevit do té míry, že tato osoba spáchá v souvislosti s ní trestný čin.
6. Konečně se vyhradil i proti uloženému ochrannému léčení sexuologickému v ústavní formě, neboť podle něj nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. S ohledem na popěrné stanovisko dovolatele k otázce viny uzavřel, že vůbec nemělo být ukládáno. Při hypotetickém presumování správnosti výroku o vině namítal, že bylo nedůvodně uloženo v jeho závažnější, tj. ústavní formě. Byť byla znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie tato forma doporučena, mělo být pečlivě zkoumáno, zda nepostačí mírnější ambulantní forma léčby. Dovolatel neměl v minulosti nikdy žádné problémy související se sexuálním obtěžováním nezletilých, nebylo na něj rovněž působeno ambulantní léčbou, která by se později ukázala jako nedostatečná. Sám má zájem svou poruchu léčit, současně již od svého zadržení abstinuje od užívání všech návykových látek a hodlá tak činit i do budoucna. Tato skutečnost nejméně oslabuje tvrzení znalkyně MUDr. Pavly Bittnerové o tom, že abúzus drog bude komplikovat léčbu. Dovolatel pak namítal že při ukládání ochranného opatření nebylo postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestních sankcí.
7. S ohledem na skutečnost, že uvedené výhrady byly neúspěšně namítány již v rámci odvolacího řízení, uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b (zřejmě odst. 1) písm. m) tr. ř.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku o vině v části jednání, které bylo právně kvalifikováno jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, celý výrok o trestu, jakož i navazující výroky o uloženém ochranném opatření a náhradě nemajetkové újmy zrušil, neboť mají ve výroku o vině svůj podklad, a dále tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný na žádnou z kategorií vad důkazního řízení v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodkázal, a to nejen po věcné stránce, ale dokonce ani formálně. Mimo obecné kritiky hodnocení důkazů soudy a prezentace vlastní skutkové verze, podle níž se nedopustil sexuálních aktivit, pouze provedl vlastní hodnocení důkazů, zejména svědecké výpovědi poškozeného AAAAA, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a rovněž vlastní výpovědi. Zejména zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného v části týkající se provádění jeho sexuálních aktivit. Nevytýkal tak, že by soudy z výpovědi poškozeného vyvodily skutková zjištění, která by z nich nevyplývala při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení, ale naopak žádal, aby soudy nepřihlédly k té části výpovědi poškozeného, která se týká okolností spáchání trestného činu znásilnění. Taktéž ve vztahu ke znaleckému posudku dovolatel nevytýkal, že by z něho soudy vyvodily závěry odporující jeho obsahu, ale domáhal se toho, aby některé závěry nebyly soudem akceptovány, a to zejména pokud jde o existenci posttraumatické stresové poruchy na straně poškozeného a její vznik výlučně v důsledku jednání obviněného, a dále závěry o stavu bezbrannosti poškozeného v důsledku užití pervitinu. Zpochybnil též význam znaleckých zjištění vztahujících se k obecné a specifické věrohodnosti poškozeného. Domáhal se tedy pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Skutkové námitky dovolatele tedy podle názoru státního zástupce nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním.
10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za bezpředmětnou označil námitku obviněného, že ochranné léčení nemělo být vůbec ukládáno s ohledem na jeho popěrné stanovisko k otázce viny trestnou činností sexuálního charakteru. Jinak obviněný nenamítal absenci podmínek § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení, ale brojil toliko proti jeho ústavní formě. Připustil, že nalézací soud, jehož závěry odvolací soud převzal, ústavní formu léčení odůvodnil poněkud stroze odkazem na závěry znaleckého posudku a na skutečnost, že dovolatel je dlouhodobým uživatelem drog. Námitky dovolatele však nebyly po věcné stránce způsobilé soudy zvolenou formu léčení zpochybnit. Uložení ochranného léčení v ústavní formě není podmíněno skutečností, že pachatel dříve absolvoval neúspěšné léčení ve formě ambulantní. Ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody je přístup dovolatele k drogám značně omezen až vyloučen a skutečnost, že v podstatě nuceně abstinuje, nemůže zpochybnit znalecký závěr o komplikaci léčení abúzem drog na straně obviněného.
11. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu a námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byly zjevně nedůvodné. Protože dovolatel neuplatnil žádné relevantní a důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., nebyl podle něj důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jehož rámci dovolatel namítl existenci těchto vad v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, byť obviněný výslovně nenamítal zjevný rozpor požadovaný citovaným ustanovením (pro úplnost lze doplnit, že nezmínil ani žádné nedůvodně neprovedené podstatné důkazy nebo důkazy procesně vadné). Dovolatel zejména nesouhlasil s výpovědí poškozeného AAAAA v té části, v níž ho měl usvědčovat z jednání sexuálního charakteru, a současně poukazoval na rozpory s jednotlivými znaleckými posudky i výpovědí svědka J. H. Takto formulované námitky jsou s velkou dávkou tolerance podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný dovolací důvod totiž vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (případně které důkazy nebyly provedeny, proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nich byly skutkové závěry vyvozeny) (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Nicméně dovolací soud i po přezkoumání výhrad dovolatele dospěl k závěru, že jim nelze přiznat opodstatnění.
15. Obviněný tedy své výtky koncipoval na alternativním skutkovém ději, neboť podle jeho obhajovací verze mezi ním a poškozeným v žádné formě nedošlo k dobrovolnému ani nedobrovolnému pohlavnímu styku. Z obsahu dovolání je především patrné, že obviněný V. Z. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na (zčásti navíc doslovném) opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
16. Nejvyšší soud proto předně obecně konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje – včetně části týkající se jeho jednání sexuálního charakteru – tak, jak je popsán výše. Tato zjištění stran proběhnuvšího sexuálního kontaktu se opírají zejména o výpověď poškozeného AAAAA, která je podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného k jeho osobě, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, zpracovaného k osobě obviněného, jakož i výpovědí svědkyně N.
L., jíž se posléze svěřil. Ohledně účinků podávané drogy na obviněného, úzce souvisejících s navozeným stavem bezbrannosti, lze již na tomto místě poukázat též na svědecké výpovědi blízkých osob v okolí poškozeného. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.
Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
17. Výpověď poškozeného popisující nechtěný sexuální kontakt s obviněným přitom byla hodnocena jako věrohodná, neboť byla potvrzena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného k jeho osobě. Z části zpracované MUDr. Petrem Žižkou, znalcem z oboru psychiatrie vyplynulo, že poškozený trpí posttraumatickou stresovou poruchou, přičemž k jejímu rozvoji došlo v přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Současně bylo znaleckým zkoumáním vyloučeno, že by k rozvoji předmětné poruchy přispěly jiné příčiny.
Výslovně bylo uvedeno, že poškozený se psychiatricky léčil z důvodu úzkostných a depresivních stavů po smrti matky (byla tedy vzata v potaz jeho rodinná anamnéza), avšak posttraumatická stresová porucha mu nebyla před počátkem styku s obviněným diagnostikována. Zároveň bylo znaleckým posudkem potvrzeno tvrzení poškozeného, který se po užití pervitinu cítil omámený až paralyzovaný. Znalec srozumitelně vysvětlil, že užití pervitinu by mělo vést primárně ke stimulaci, aktivaci, nicméně stav bezmoci, který poškozený popisoval, mohl způsobit psychoaktivní účinek látky v kombinaci s léky, které poškozený užíval z psychiatrické indikace.
Pakliže obviněný poukazoval na skutečnost, že užívání těchto léků bylo přerušeno, k této otázce bylo uvedeno, že hladiny léků přetrvávají nějakou dobu. V souvislosti s léčením poruchy aktivity a pozornosti léky podobnými metamfetaminu pak znalec deklaroval, že je pochopitelné, že se poškozený po užití pervitinu zklidnil a nikoli aktivoval. Zklidnění a přílišnou spavost obviněného v předmětném období popisují rovněž svědci z řad osob poškozenému blízkých, konkrétně A. M. L., J. H. a B. P. Co se pak týče údajné konzumace vína, tato nebyla v rámci hodnotících úvah soudu nijak zmiňována.
Závěry znalkyně z oboru psychologie Mgr. Hany Ortmannová korespondovaly s výpovědí poškozeného, neboť tato uvedla, že poškozený si je schopen řádně zapamatovat prožitý děj a je schopen jej správně reprodukovat. Obecnou věrohodnost poškozeného sice označila za mírně sníženou psychologickými faktory, nicméně jeho vyjádření naplňovala základní kritéria specifické věrohodnosti, přičemž sklony ke konfabulacím nebyly prokázány. Znalkyně rovněž popsala, že poškozený sexuální chování obviněného prožíval jako ponižující traumatickou zkušenost, měl tendenci se obviňovat, že jednání obviněného nedokázal zabránit, přičemž tato skutečnost plně odpovídá tomu, že poškozený byl v této části své výpovědi neklidný a nekonkrétní a nikomu se s prožitými událostmi nesvěřil.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že obecně je pro oběť sexuálního násilí velmi obtížné být opětovně vystavována souvisejícím prožitkům, neboť se stydí či bojí. Konečně tato znalkyně sice konstatovala, že poškozený byl schopen se jednání dovolatele bránit, avšak schopnost jeho odporu mohla být zásadně ovlivněna účinem psychotropních látek. Znaleckým posudkem k osobě obviněného z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, sexuologie zpracovaného MUDr. Pavlou Bittnerovou pak bylo prokázáno, že u obviněného byla zjištěna porucha sexuální preference, tzv. efebofilie, tj.
sexuální zaměření na
nezralé dospívající mladíky, řazená pod diagnostický kód pedofilie. Závěrům o uskutečněném sexuálním kontaktu neodporuje ani výpověď svědka J. H., jak se snaží předestřít obhajoba, neboť tento svědek sice vypověděl, že vůči němu se obdobného chování nedopustil a nikdy neviděl, že by sahal ani na poškozeného, nicméně obviněný se s poškozeným často vídal sám.
18. Z provedených důkazů lze tedy vyvodit závěr, že v reakci na užití pervitinu u poškozeného s ohledem na jeho psychiatrickou diagnózu a medikaci došlo k útlumu až paralýze (kdy se téměř nemohl hýbat), které obviněný využil za účelem uspokojení svého sexuálního pudu, a poškozeného, který se nemohl dostatečně a účinně bránit, osahával na břiše a přirození. Zneužil tak jeho fyzické bezbrannosti, neboť tento byl uveden do stavu, v němž se nedokázal účinně bránit, kdy toliko slovně sděloval, aby to nedělal, že je mu to nepříjemné, případně se jej snažil odstrkovat.
19. Nejvyšší soud proto podotýká, že všechny obviněným uváděné skutečnosti k prokázání nevěrohodnosti poškozeného jsou toliko polemikou s názorem soudů, jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim přikládat. Pakliže rovněž poukazoval na skutečnost, že i přes údajně prožité události se za ním měl poškozený vracet domů, je nutno akcentovat, že poškozený byl s ohledem na rodinnou situaci citově deprivovaný a obviněný mu poskytl svou pozornost a čas, čímž u něj získal důvěru, kterou využil ve svůj prospěch. Dítě jeho věku a v takovém stavu nemuselo být schopno vyhodnotit důsledky jeho počínání, kdy ostatně sám poškozený uvedl, že si uvědomil, co mu obviněný udělal, až po tom, co se ve škole provalilo, že užíval pervitin a do té doby si to neuvědomoval, což nelze klást k jeho tíži a rozhodně to poškozeného nečiní nevěrohodným. Konečně skutečnost, že obviněný neměl mít v minulosti problémy se sexuálním obtěžováním nezletilých, zřejmě nemůže vyloučit jeho trestní odpovědnost v této věci, kdy jeho vina byla spolehlivě provedenými důkazy prokázána.
20. S ohledem na shora řečené tudíž dovolací soud neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
21. Dovolatel dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je dán, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ty jsou v případě uloženého ochranného léčení zakotveny v ustanovení § 99 tr. zákoníku, přičemž obviněnému bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku.
22. Předně nutno konstatovat, že je v rámci zvoleného důvodu dovolání zcela irelevantní výtka obviněného, že ochranné léčení nemělo být vůbec ukládáno s ohledem na popěrné stanovisko dovolatele k otázce viny. Jednání sexuálního charakteru, jak bylo osvětleno shora, bylo provedeným dokazováním v potřebné míře pro rozhodnutí o vině obviněného prokázáno.
23. Jelikož obviněný v tomto směru vznesl výhradu spočívající toliko v nesouhlasu s ústavní formou uloženého ochranného léčení sexuologického, nutno připomenout, že podle § 99 odst. 4 věty první tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Dovolatel nesouhlasil s uložením této závažnější formy, neboť podle něj nebylo pečlivě zkoumáno, zda nepostačuje ambulantní forma léčby, tudíž nebylo postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestních sankcí. V tomto ohledu akcentoval absenci předchozích problémů se sexuálním obtěžováním nezletilých, jakož i skutečnost, že na něj ambulantní léčbou dosud nebylo působeno a tato by se ukázala jako nedostatečná. Současně akcentoval svůj zájem léčit danou poruchu, kdy již abstinuje od užívání návykových látek.
24. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy obou stupňů ústavní formu léčení odůvodnily poněkud stroze, neboť pouze obecně odkázaly na závěry znaleckého zkoumání, povahu duševní nemoci i osobu obviněného, který je dlouhodobým a zkušeným uživatelem marihuany a drog. Nicméně s ohledem na tyto dále rozvedené skutečnosti nemůže zpochybnit uloženou ústavní formu ochranného léčení, neboť odpovídá všem učiněným zjištěním s tím, že ambulantní forma léčení by neplnila účel, a tudíž je takový zásah přiměřený.
V daných souvislostech je potřeba zdůraznit, že ústavní forma ochranné sexuologické léčby je prevencí reálně hrozícího protispolečenského jednání dovolatele. Soudy obou stupňů, byť stručně, podmínky pro uložení ústavní formy léčení zvažovaly, posoudily podle učiněných zjištění podstatné okolnosti a dospěly k závěrům, které mají především oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie. Zpracovatelka MUDr. Pavla Bittnerová doporučila ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní, neboť ze samotné deviace (tzv. efebofilie) vyplývá riziko opakování obdobné trestné činnosti, když tato porucha je trvalá, a ambulantní formu léčení označila za nedostatečnou.
Až návazně na tyto své závěry rovněž konstatovala, že léčbu budou komplikovat především osobnostní vlastnosti obviněného a abúzus drog. Z tohoto znaleckého posudku rovněž plynou poznatky k osobnosti obviněného, jež je s rysy nezdrženlivosti, impulzivity, dissociality a se známkami depravace při abúzu drog a naplňuje diagnostická kritéria pro smíšenou poruchu osobnosti. Obviněný byl označen za dlouhodobého a škodlivého uživatele marihuany a pervitinu, kdy u pervitinu došlo k překročení hranice závislosti.
Pakliže obviněný namítal, že na něj dosud nebylo ambulantní léčbou působeno, tento požadavek není legislativně zakotven. Dovolací soud pak musí přitakat názoru státního zástupce, že ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody je přístup obviněného k drogám značně omezen až vyloučen a skutečnost, že v podstatě nuceně abstinuje, nemůže zpochybnit znalecký závěr o komplikaci léčení abúzem drog na straně obviněného.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný v tomto ohledu specifikoval, že výhrady podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265a odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. byly neúspěšně namítány již v rámci odvolacího řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
26. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), k) či m) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu