7 Tdo 678/2017-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. června 2017 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného D. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č.
j. 2 To 86/2016-843, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 57 T 6/2016 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 57 T 6/2016-779,
byl obviněný D. N. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 tr. zákoníku
jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a dále přečinem maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za
tyto trestné činy a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným ve
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 121 T 68/2015, byl
odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
9 ze dne 6. 1. 2016, č. j. 121 T 68/2015-49, ve spojení s usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 95/2016, jakož i další obsahově
navazující rozhodnutí. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
Podle skutkových závěrů Městského soudu v Praze se obviněný dopustil shora
uvedených trestných činů v podstatě tím, že:
ad. I/1) dne 3. 10. 2015 společně s obviněným M. M. po předchozí domluvě šel
obviněný D. N. obhlédnout prostor benzínové čerpací stanice, aby zjistil, kde
jsou umístěny kamery a kdo je uvnitř, a pak se vrátil k vozidlu, kde čekal na
obviněného M. M. Ten vstoupil do benzínové čerpací stanice a ozbrojen nožem
přinutil obsluhu vydat mu finanční hotovost a služební mobilní telefon. Nato z
benzínové čerpací stanice odešel, nastoupil do vozidla, které řídil obviněný D.
N., společně z místa odjeli a rozdělili si mezi sebou odcizenou finanční
hotovost ve výši 20 312 Kč,
ad I/2) dne 9. 10. 2015 společně s obviněným M. M. po předchozí domluvě nejprve
šel obviněný D. N. obhlédnout prostor večerky, poté vyšel ven a z prostoru
lesoparku hlídal okolí večerky, zatímco obviněný M. M. vstoupil do prodejny,
ohrožoval obsluhu nožem a pod pohrůžkou násilí ji donutil vydat hotovost ve
výši 5 500 Kč, kterou si obvinění následně mezi sebou rozdělili,
ad I/3) dne 17. 10. 2015 společně s obviněným M. M. po předchozí domluvě přišli
k benzínové čerpací stanici, kterou chtěli vyloupit, avšak v té době fungoval
ve stanici pouze noční provoz přes okénko. Když obsluha odmítla obviněného M.
M. pustit dovnitř, tak obvinění odešli a k realizaci přepadení nedošlo,
ad II/1) dne 16. 10. 2015 společně s obviněnými M. M. a M. H. se domluvili na
loupežném přepadení benzínové čerpací stanice a rozdělili si úlohy, kdy
obviněný M. H. měl vejít jako zákazník a obhlédnout provozovnu, obviněný M. M.
maskovaný černou punčochou a teleskopickým obuškem měl provést loupežné
přepadení a obviněný D. N. měl hlídat venku, avšak vzhledem k tomu, že se na
stanici stále vyskytovali zákazníci, k realizaci loupeže nedošlo,
ad II/2) dne 17. 10. 2015 společně s obviněnými M. M. a M. H. se domluvili na
loupežném přepadení téže benzínové čerpací stanice. Obviněný M. H. vešel jako
zákazník dovnitř a hlídal tam, obviněný D. N. zůstal hlídat venku a obviněný M.
M. maskován černou punčochou a ozbrojen teleskopickým obuškem pod pohrůžkou
násilí přinutil obsluhu vydat mu finanční hotovost ve výši 20 200 Kč a utekl
směrem k poli, kde čekal obviněný D. N. Obviněný M. M. mu předal obušek, aby se
ho zbavil, a poté utekli pryč, zatímco obviněný M. H. setrval na čerpací
stanici v roli náhodného zákazníka až do sepsání protokolu na policii.
Odcizenou finanční hotovost si obvinění mezi sebou rozdělili,
ad III) dne 3. 10. 2015 řídil motorové vozidlo, ačkoliv si byl vědom, že mu byl
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 3 T
36/2015, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2015, uložen mj. trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18
měsíců.
Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto také o vině, trestu a
náhradě škody ohledně obviněných M. H. a M. M.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný M. H. v celém
rozsahu, obviněný M. M. ve výroku o trestu a státní zástupce ve výrocích o vině
i trestu, a to v neprospěch všech tří obviněných. Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 3. 11. 2016, č. j. 2 To 86/2016-843, rozsudek soudu prvního stupně podle
§ 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce
zrušil v celém rozsahu a současně podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl stran
obviněného D. N. tak, že zrušil výrok o vině přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2016, č. j. 121 T 68/2015-49, ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To
95/2016, a celý výrok o trestu, jakož i další navazující výroky. Ohledně
obviněného D. N. znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že jej včetně
skutku z věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 121 T 68/2015 ve shodném
rozsahu uznal vinným s upřesněním právní kvalifikace v případě zločinu loupeže
podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil podle § 173 odst.
2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku
ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných M. H. a
M. M. a jejich odvolání byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný D. N. prostřednictvím
obhájce včas dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V dovolání obviněný namítl, že soud druhého stupně jednání v bodě ad II)
kvalifikoval jako spáchané členy organizované skupiny, aniž by to v rozsudku
dostatečně odůvodnil. Podle obviněného je odůvodnění rozsudku příliš obecné,
důkazně nepodložené, nepřesvědčivé a nedostatečné, což je nepřípustné vzhledem
k tomu, že odvolací soud použil přísnější právní kvalifikaci a téměř
zdvojnásobil délku trestu. Zdůraznil, že podle judikatury je v organizované
skupině provedena dělba úkolů a její činnost se vyznačuje plánovitostí a
koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného
činu. Podle názoru obviněného však z dokazování vyplývá, že o plánovitosti nebo
koordinovanosti jejich činu nemůže být řeč, a to i vzhledem k tomu, že jednou
šli na místo ve dvou, jindy ve třech a obviněný spolu s obviněným M. H. se do
činnosti obviněného M. M. nijak nezapojovali a působili pouze jako komparz a
psychická podpora. O absenci plánovitosti a koordinovanosti podle obviněného
svědčí také to, že ačkoliv měl hlídat u stojanů, nakonec stál na louce přes
ulici se psem. Jednání obviněných nebylo organizované, neboť absentovala vyšší
forma spolupráce a přidaná hodnota z této spolupráce plynoucí. Soud druhého
stupně posoudil úlohu obviněného příliš represivně.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně
a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Přípisem ze dne 6. 3. 2017
obviněný požádal o projednání věci ve veřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil tak,
že argumentaci obviněného nepovažuje za důvodnou, protože skupina obviněných
naplnila pojmové znaky organizované skupiny dle ustálené soudní praxe. Trestné
činnosti se účastnily s obviněným další dvě osoby, měly rozdělené úkoly a k
trestné činnosti došlo na základě předchozího zločinného plánu, v důsledku
čehož stoupla pravděpodobnost úspěšné realizace trestné činnosti.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené
v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je
zjevně neopodstatněné.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění
přitom spolehlivě vyplynulo, že obviněný v bodech ad II/1-2) ve dnech 16. a 17.
10 2015 společně s obviněnými M. M. a M. H. se domluvili na loupežném přepadení
benzínové čerpací stanice, rozdělili si úkoly, kdy obviněný M. H. měl v obou
případech obhlédnout provozovnu a zabavit obsluhu, obviněný M. M. měl maskovaný
a ozbrojený teleskopickým obuškem provést loupežné přepadení a obviněný D. N.
měl venku hlídat a poté převzít teleskopický obušek od obviněného M. M. a
zbavit se jej. O takto získané finanční prostředky se pak chtěli rozdělit. V
prvním případě k realizaci loupežného přepadení nedošlo, neboť na benzínové
čerpací stanici byl neustálý pohyb zákazníků a ve druhém případě tímto jednáním
získali pokladní hotovost ve výši 20 200 Kč, o kterou se rozdělili. Takto
zjištěný skutkový děj spolehlivě vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně (str. 18-20), jakož i rozsudku soudu druhého stupně (str. 11-12), který
upřesnil z podnětu odvolání státního zástupce právní kvalifikaci u těchto bodů
tak, že je obvinění spáchali jako členové organizované skupiny. Pro stručnost
lze na tam uvedené odkázat, neboť se závěry soudu druhého stupně se ztotožnil i
Nejvyšší soud.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
podřadit námitku ohledně absence znaků organizované skupiny. Soudy obou stupňů
uzavřely, že všichni tři obvinění v bodě II/1-2) jednali po předchozí vzájemné
domluvě a rozdělení úkolů. Jejich činnost vykazovala znaky plánovitosti a
koordinovanosti, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného
činu, snižovalo riziko jejich dopadení a tím je zvyšována společenská
škodlivost jejich jednání. Soud prvního stupně tento rozsah plánování,
rozdělení úkolů a kooperace obviněných nesprávně posoudil tak, že ještě
nenaplňuje znaky spáchání činu členy organizované skupiny. Toto pochybení
napravil odvolací soud tím, že posoudil skutek i podle § 173 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku.
Obvinění, byť s menšími odchylkami, ale popsali své role, a tyto vyplývají také
z ostatních důkazů (kamerových záznamů, údajů o telekomunikačním provozu,
výpovědi svědkyně J. F.). Je zjevné, že měli rozdělené úkoly, kdy jeden
obviněný obhlédl místo činu, ověřil poměry a vhodnou dobu činu, další provedl
vlastní loupežné přepadení, zatímco třetí obviněný poblíž místa činu hlídal a
následně se měl postarat o zbavení se předmětu doličného, kterým byla obsluha
stanice ohrožována. O získané finanční prostředky se pak všichni tři rozdělili.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a
promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů
jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z
hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku.
Rozdělení úkolů mezi spolupachatele je předpokladem toho, aby po spojení všech
dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo
snáze a spolehlivěji. To, že se jednání některého z členů takové skupiny jeví
jako méně závažné, nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný
organizovanou skupinou. Skupina také nemusí mít trvalejší charakter a tímto
způsobem lze spáchat i jen ojedinělý jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se
výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale
postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
Členem organizované skupiny může být i účastník (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010). O naplnění znaku spáchání
trestného činu organizovanou skupinou v tomto případě není ani podle názoru
Nejvyššího soudu pochyb. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání, přestože obviněný navrhoval projednání dovolání ve
veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.