7 Tdo 68/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2006 dovolání
obviněného JUDr. P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9.
2005, sp. zn. 1 To 22/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 46 T 6/2004 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného JUDr. P. D. z r u š u j
í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc
obviněného JUDr. P. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004, byl
obviněný JUDr. P. D. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného
činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k
trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu práce právníka katastrálního úřadu
na tři roky. Rozhodnuto bylo také o vině a trestu ohledně obviněného Ing. J. K.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění JUDr. P D. a
Ing. J. K. a státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. K. O odvoláních
bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1
To 22/2005. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského
soudu v Praze ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušen a podle § 259
odst. 3 tr. ř. bylo ve věci obou obviněných znovu meritorně rozhodnuto.
Obviněný JUDr. P. D. byl uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného
činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k
trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu práce právníka katastrálního úřadu
na tři roky. Změna oproti rozsudku Městského soudu v Praze spočívala v tom, že
Vrchní soud v Praze ve výroku o vině obviněného JUDr. P. D. zpřesnil popis
skutku tak, aby v souladu s jeho názorem lépe vystihoval naplnění zákonných
znaků trestného činu. Jinak Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že
podle jeho názoru ze strany obviněného JUDr. P. D. nešlo o nedbalost, nýbrž o
úmysl, avšak vzhledem k nedostatku odvolání státního zástupce, které by bylo
podáno v neprospěch tohoto obviněného, z toho nic dalšího nevyvozoval.
Jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho
zjištění a předtím až na méně podstatné změny i podle zjištění Městského soudu
v Praze spočíval v tom, že obviněný JUDr. P. D. jako pracovník K. ú. P.-z. na
základě návrhů na povolení vkladu vlastnických práv k nemovitostem, které dne
7. 6. 1999 podal obviněný Ing. J. K., povolil dne 24. 8. 1999 rozhodnutím vklad
vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, dne 25.
8. 1999 povolil rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve
smlouvě o převodu pozemků a dne 9. 9. 1999 povolil rozhodnutím vklad
vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, kteréžto
smlouvy byly uzavřeny dne 3. 4. 1998 mezi P. f. jako převádějícím a obviněným
Ing. J. K. jako nabyvatelem, ačkoli věděl, že podané návrhy na vklad jsou
ověřenými kopiemi společných návrhů na vklad vlastnického práva podaných u K.
ú. P.-z. již dne 16. 4. 1998, které svými rozhodnutími zamítl poté, co P. f.
vzal svůj návrh zpět, navrhl zastavení řízení o povolení vkladu a rovněž
zamítnutí návrhů na vklad, takže mu muselo být zřejmé, že v tomto případě o
společné návrhy na vklad nejde, přesto nesplnil svoji povinnost vyplývající z §
18 odst. 3 správního řádu a neuvědomil o zahájení řízení o povolení vkladu P.
f. jako účastníka tohoto řízení, v důsledku čehož nezjistil náležitě skutkový
stav věci, a podstatně tak ztížil splnění úkolu K. n. ČR, neboť nastalý stav
musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení
vlastnictví, a svým jednáním způsobil škodu ve výši 12.306.786,- Kč.
Obviněný JUDr. P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny jeho se týkající výroky
tohoto rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na
nesprávném hmotně právním posouzení právní úpravy občanskoprávních vztahů k
nemovitostem a správního procesu při vedení katastru nemovitostí. Zdůraznil, že
smlouvy o převodu vlastnictví k pozemkům, uzavřené mezi P. f. a obviněným Ing.
J. K., byly bez ohledu na předcházející rozhodnutí katastrálního úřadu platné a
účinné, že nebyl učiněn žádný úkon směřující ke zrušení či omezení platnosti
těchto smluv a že tedy nebylo možné je neintabulovat. Ve spojitosti s tím, že
důvod předchozího zamítnutí návrhů na povolení vkladu se týkal ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb., obviněný poukázal na to, že v první polovině roku 1999
se ohledně tohoto ustanovení rozvinula diskuze, která vyústila v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, podle něhož na základě tvrzení, že
je původním vlastníkem majetku, který podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se
žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového
majetku. Podle obviněného nebyla dána žádná okolnost, která by vkladu bránila.
Obviněný projevil nesouhlas také s tím, jak Vrchní soud v Praze vyložil
ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu, a namítl, že nemohl toto ustanovení
porušit, protože řízení o povolení vkladu je upraveno zvláštním zákonem, a to
zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že speciální povaha řízení o
povolení vkladu vylučuje aplikaci ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu, že to
souvisí s tím, že okruh účastníků tohoto řízení je uzavřený, že v tomto řízení
je omezení aktivity jeho účastníků dokonce předpokládáno, protože účastníci
jsou vázáni projevem vůle ve smlouvě samé a dalšího jejich projevu ve stádiu po
uzavření smlouvy, označovaného jako intabulační doložka, není třeba. Obviněný
konstatoval, že o povolení vkladu rozhodl správním aktem, který má oporu v
zákoně, je platný, účinný, bezvadný a vybavený právní mocí a který nebyl po
doručení smluv opatřených doložkou o povolení vkladu nijak zpochybňován ani P.
f. Za významné obviněný označil také to, že jeho rozhodnutí je správním aktem,
který nebyl v žádném dalším řízení zrušen, a že o jeho trestní odpovědnosti by
bylo možné uvažovat až po odklizení vadného aktu procesním postupem. Obviněný
nesouhlasil ani s tím, že by svým jednáním způsobil škodu, a poukázal na to, že
v napadeném rozsudku ani není specifikováno, kterému subjektu měla být škoda
způsobena. Obviněný JUDr. P. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí
a aby po zrušení rozsudku buď sám ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby, anebo
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného
JUDr. P. D. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je
důvodné.
Dovolání obviněného je důvodné přesto, že se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho
námitkami proti tomu, jak Vrchní soud v Praze vyložil ustanovení § 18 odst. 3
správního řádu.
V době činu byl účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů. Zahájení řízení bylo upraveno v § 18 spr. ř. V
ustanovení § 18 odst. 1 spr. ř. bylo stanoveno, že řízení se zahajuje na návrh
účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu. V ustanovení § 18 odst. 2
spr. ř. byla upravena otázka, kterým dnem je řízení zahájeno. V ustanovení § 18
odst. 3 spr. ř. bylo stanoveno, že o zahájení řízení uvědomí správní orgán
všechny známé účastníky řízení. Dále bylo v tomto ustanovení stanoveno, že
jestliže mu účastníci řízení nebo jejich pobyt nejsou známi nebo pokud to
stanoví zvláštní právní předpis, uvědomí je o zahájení řízení veřejnou
vyhláškou.
Dále byl v době činu účinný zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č.
90/1996 Sb. Podle § 3 odst. 2 cit. zák. se na řízení o povolení vkladu vztahuje
zákon o správním řízení, pokud tento zákon, tj. zákon č. 265/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nestanoví jinak.
Zákon č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů, nemá žádné ustanovení pod
názvem „zahájení řízení“, tj. ustanovení, které by komplexně upravovalo
zahájení řízení a které by tak předmětem své úpravy korespondovalo s
ustanovením § 18 spr. ř. Problematiky zahájení řízení se v zákoně č. 265/1992
Sb., ve znění pozdějších zákonů, výslovně týká jen ustanovení § 4 odst. 2,
podle něhož řízení o povolení vkladu je zahájeno dnem doručení písemného návrhu
účastníků řízení nebo některého z nich katastrálnímu úřadu. Toto ustanovení
představuje v porovnání s ustanovením § 18 spr. ř. tu zvláštnost, že připouští
zahájení řízení jen na návrh účastníků řízení, tj. nikoli též z vlastního
podnětu správního orgánu (katastrálního úřadu), a že vyžaduje písemnou formu
návrhu na zahájení řízení, tj. nepřipouští jinou formu, např. ústně do
protokolu. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, se tedy vztahuje jen k tomu, co je zároveň předmětem úpravy
ustanovení § 18 odst. 1, 2 spr. ř., a jen ve vztahu k této části ustanovení §
18 spr. ř. má povahu zvláštní právní úpravy. Z toho logicky vyplývá, že
ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. není ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 265/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, dotčeno.
Podle § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
účastníky řízení o povolení vkladu jsou účastníci toho právního úkonu, na jehož
podkladě má být zapsáno právo do katastru. Podá-li návrh na vklad jen některý z
účastníků tohoto právního úkonu, jsou zbývající účastníci právního úkonu
účastníky řízení o povolení vkladu, které správní orgán, tj. katastrální úřad,
musel podle § 18 odst. 3 spr. ř. o zahájení řízení uvědomit.
Ke stejnému závěru dospěla i odborná literatura týkající se činnosti
katastrálních úřadů. Např. v publikaci „Katastr nemovitostí po novele“ s
podtitulem „praktická příručka“, Linde Praha, a. s., 1999, jejímiž autory jsou
Ing. Bohumil Kuba a Ing. Květa Olivová, je na straně 64 v kapitole nazvané
„Účastníci řízení – navrhovatelé vkladu“ výslovně uvedeno: „Nejsou-li
navrhovatelem vkladu všichni účastníci řízení, katastrální úřad vyrozumí ve
smyslu správního řádu ostatní účastníky řízení o zahájení řízení. Z důvodu
omezení nadměrné administrativní činnosti katastrálních úřadů při řízení o
povolení vkladu do katastru nemovitostí je i zákonem preferován společný návrh
účastníků řízení“. Z charakteru publikace, která má povahu praktické příručky,
a z toho, že jejími autory jsou přestavitelé samotné praxe v rezortu Českého
úřadu zeměměřičského a katastrálního, je zřejmé, že nejde jen o teoretický
názor v nejasné či sporné právní otázce, ale o jednoznačný postulát, který musí
být v praxi katastrálních úřadů respektován. Pokud je vyrozumívání účastníků
řízení, kteří nejsou navrhovateli, o zahájení řízení činností, která
katastrální úřady administrativně zatěžuje, prodlužuje a prodražuje celé řízení
apod., takže část katastrálních úřadů ve své praxi podle § 18 odst. 3 spr. ř.
nepostupovala, je možné to vzít na vědomí, ale v žádném případě to nelze
akceptovat. V demokratickém právním státě je nepřijatelný stav, kdy někdo, kdo
není zároveň navrhovatelem, je účastníkem řízení, je znám orgánu, který řízení
vede, a přesto není o zahájení řízení vyrozuměn.
Zvláštní povaha řízení o povolení vkladu tedy v žádném případě nevylučovala
aplikaci ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. Nic takového nevyplývá ani z toho, že
okruh účastníků řízení o povolení vkladu je totožný s okruhem účastníků
právního úkonu, na jehož podkladě je povolení vkladu navrhováno. Nepodají-li
návrh na povolení vkladu všichni účastníci, musí být ti, kteří nejsou
navrhovateli, vyrozuměni o zahájení řízení. Na tom nic nemění vázanost všech
účastníků právním úkonem, v němž projevili svou vůli ke vzniku práva, o jehož
vklad jde. Povinnost katastrálního úřadu postupovat podle § 18 odst. 3 spr. ř.
rovněž nebyla dotčena tím, že od účastníků řízení, kteří nejsou navrhovateli,
se nevyžaduje nad rámec právního úkonu, na jehož podkladě je povolení vkladu
navrhováno, žádný další projev, jehož obsahem by byl souhlas s povolením vkladu
(tzv. intabulační doložka).
Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1
tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z
nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.
Jestliže pracovník správního orgánu, který vede správní řízení završené vydáním
správního rozhodnutí, nevyrozumí o zahájení řízení účastníka řízení, který
nepodal návrh na zahájení řízení, jde z jeho strany o pochybení, které bez
dalšího vždy nemusí zakládat odpovědnost za trestný čin. Tuto otázku je třeba
posoudit důsledně podle okolností každého konkrétního případu.
V posuzovaném případě obviněný JUDr. P. D. věděl, že návrhy na povolení vkladu,
které obviněný Ing. J. K. podal dne 7. 6. 1999 opětovným předložením listin,
jejichž obsahem byly společné návrhy obou smluvních stran, resp. předložením
jejich ověřených kopií, ve skutečnosti již nejsou společnými návrhy obviněného
Ing. J. K. a P. f., nýbrž návrhy jen samotného obviněného Ing. J. K. Obviněný
JUDr. P. D. znal záporné stanovisko P. f. k předchozím návrhům na povolení
vkladu podaným v roce 1998 a věděl, že tyto návrhy byly pravomocně zamítnuty.
Znal také důvod předchozích zamítavých rozhodnutí a věděl, že tento důvod
spočíval v aplikaci ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Za této situace,
zvláště když změnil právní názor v otázce výkladu citovaného ustanovení a
hodlal vydat obsahově opačné rozhodnutí, tj. vklad povolit, neodmyslitelným
atributem korektně vedeného řízení bylo vyrozumění P. f. o zahájení nového
řízení. Takto projevený respekt k postavení P. f. jako účastníka řízení byl o
to naléhavější, že zamýšlené rozhodnutí povolit vklad bylo rozhodnutím, proti
kterému není přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním
soudnictví. Obviněný tedy zamýšlel vydat rozhodnutí, které nelze odstranit a
které konstituuje definitivní stav. V těchto souvislostech se povinnost
vyrozumět o zahájení řízení P. f. jeví jako mimořádně důležitá z toho hlediska,
že aby byl zachován korektní charakter řízení, bylo nutné umožnit P. f.
zaujmout k opakovaně podaným návrhům na povolení vkladu vlastní stanovisko a
uplatnit ho v řízení. Nejvyšší soud tím nijak nezpochybňuje vázanost P. f.
uzavřenými smlouvami o převodu vlastnického práva k pozemkům, ale musí trvat na
tom, že P. f. byl oprávněn se k opakovně podaným návrhům vyjádřit způsobem,
který by korespondoval s hledisky, podle nichž katastrální úřad věc posuzuje,
tj. s hledisky uvedenými v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Tuto možnost obviněný P. f. svým postupem odňal. Tím mu
také odňal možnost dosáhnout např. přerušení řízení o povolení vkladu tak, že
by P. f., pokud by setrvával na odmítavém stanovisku k návrhům na povolení
vkladu, podal žalobu na určení neplatnosti smluv a na tomto podkladě navrhl
zapsání poznámky podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Nic na tom nemění skutečnost, že podmínky pro situaci
vzniklou z jednání obviněného JUDr. P. D. do značné míry vytvořil sám P. f.,
tím že sice pokládal uzavřené smlouvy za neplatné, avšak považoval věc za
„vyřízenou“ zamítnutím původních návrhů na povolení vkladu a po celou dobu,
která uplynula do opětovného podání návrhů na povolení vkladu a která činila
prakticky jeden rok, nepodal žalobu na určení neplatnosti smluv.
V kontextu uvedených okolností bylo jednání obviněného JUDr. P. D. spočívající
v tom, že v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. neuvědomil P. f. o
zahájení nového řízení o povolení vkladu, závažné natolik, že není vyloučena
možnost posoudit ho jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z
nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že z řízení vzešlo pravomocné
rozhodnutí, které nebylo žádným procesním prostředkem odstraněno, uvedenou
možnost nevylučuje. Znovu je třeba připomenout, že zákon žádný opravný
prostředek ani žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí o povolení vkladu
nepřipouští, takže toto rozhodnutí procesním způsobem zrušit ani nelze. Stav
vyplývající z povolení vkladu je tak možné změnit jen tím způsobem, že se
dosáhne nového (jiného) zápisu do katastru nemovitostí.
Ve vztahu k odpovědnosti obviněného za trestný čin podle § 159 odst. 1 tr. zák.
nemá prvořadý význam otázka, zda pro povolení vkladu byly splněny podmínky,
které katastrální úřad zkoumá z hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. I kdyby tyto podmínky byly splněny,
zůstává skutečností, že pokud P. f. nebyl uvědoměn o zahájení řízení, neměl
možnost své případné záporné stanovisko demonstrovat takovými kroky, které by
vedly ke stavu, při němž by o návrzích na vklad nemohlo být rozhodnuto, např.
kdyby dosáhl zapsání poznámky podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v návaznosti na to přerušení řízení podle
§ 29 odst. 1 spr. ř. (Tento postup je také popsán v již citované publikaci
„Katastr nemovitostí po novele – praktická příručka“, Linde Praha, a. s., 1999,
na str. 121.)
Otázka věcné správnosti rozhodnutí o povolení vkladu však je podstatná pro
posouzení, zda je možné skutek kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu
veřejného činitele z nedbalosti také podle § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák. z
důvodu, že obviněný způsobil činem značnou škodu. V tomto ohledu musel Nejvyšší
soud dovolání obviněného JUDr. P. D. přisvědčit.
Soudy považovaly za škodu cenu pozemků, ohledně nichž byly uzavřeny smlouvy
mezi Pozemkovým fondem a obviněným Ing. J. K. Podle rozsudku Městského soudu v
Praze byla škoda v této výši způsobena státu. Vrchní soud v Praze ve výroku o
vině neuvedl, komu byla podle něj škoda způsobena.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s tím, že soudy vyvodily závěr o tom, že
obviněný JUDr. P. D. způsobil posuzovaným činem škodu ve výši rovnající se ceně
pozemků, pouze z toho, že v řízení o povolení vkladu nedodržel ustanovení § 18
odst. 3 spr. ř. a neuvědomil o zahájení řízení Pozemkový fond jako účastníka
řízení. Ze samotného porušení tohoto procesního ustanovení škoda vzniknout
nemohla. Podkladem závěru o způsobení škody mohlo být pouze zjištění, že
obviněný Ing. J. K. neměl na převedené pozemky nárok z hlediska hmotného práva,
a to ve spojení se zjištěním, že povolení vkladu bylo věcně nesprávné v tom
smyslu, že mu bránilo nesplnění některé z podmínek, které katastrální úřad
posuzoval podle § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění
účinném v době činu, přičemž muselo jít o nesplnění takové podmínky, do které
se promítala neoprávněnost převodu pozemků na obviněného Ing. J. K. z hlediska
hmotného práva. Naznačená zjištění však žádný ze soudů neučinil.
V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že v důsledku
posuzovaného jednání obviněný JUDr. P. D. nezjistil, že ohledně dvou z
převáděných pozemků bylo nepravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze
dne 2. 2. 1999, sp. zn. 6 C 1537/98, rozhodnuto, že jejich vlastníkem je K. k
p. na S., tedy že je vedeno občanskoprávní řízení o určení vlastnictví. Z toho
Vrchní soud v Praze dovodil, že tu byla okolnost bránící povolení vkladu
vlastnického práva ve prospěch obviněného Ing. J. K.
K tomu je třeba dodat, že z probíhajícího občanskoprávního řízení nevyplývalo,
že tu byl důvod pro to, aby návrh na povolení vkladu byl zamítnut podle § 4
odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Katastrální úřad
mohl nanejvýš zapsat do katastru nemovitostí poznámku podle § 9 odst. 1 cit.
zákona a v návaznosti na to přerušit podle § 29 odst. 1 spr. ř. řízení o
povolení vkladu, tudíž jen odložit rozhodnutí. Uvedenou úvahou Vrchního soudu v
Praze nelze přesvědčivě zdůvodnit, že následkem jednání obviněného byla škoda.
Návrhy na povolení vkladu podané v roce 1998 byly zamítnuty s odůvodněním, že
účastníci nebyli oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, neboť smlouvy
se týkaly pozemků, jejichž převodu podle tehdejšího názoru katastrálního úřadu
bránilo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud obviněný v této otázce změnil právní názor a na podkladě nově, resp.
opakovaně podaných návrhů vklad povolil, bylo nutné, aby se soudy s otázkou,
zda posuzovaným jednáním obviněného byla způsobena škoda, vypořádaly tak, že
měly posoudit věcnou správnost jeho změněného právního názoru. Protože se soudy
věcí z tohoto hlediska nezabývaly a nezaujaly v tomto směru žádný postoj, nemá
tu Nejvyšší soud co přezkoumávat, resp. nemůže v napadeném rozsudku přezkoumat
odůvodněnost výroku o vině obviněného JUDr. P. D. (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že obviněný JUDr. P. D. v dovolání odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, považuje Nejvyšší soud za nutné
upozornit, že v tomto rozhodnutí, publikovaném pod č. 45/2003 Sb. rozh. obč.,
nebyla řešena otázka, zda se citované ustanovení vztahuje na určitý majetek,
ale otázka aktivní legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o
převodu majetku. V této věci byla žaloba na určení neplatnosti smlouvy
zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce a neřešila se v ní otázka,
zda se na majetek, o který šlo, vztahuje § 29 cit. zákona.
Alternativním zákonným znakem trestného činu maření úkolu veřejného činitele z
nedbalosti, pokud je kvalifikován podle § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák., je to,
že pachatel způsobí činem „jiný zvlášť závažný následek“, tj. jiný než značnou
škodu. Otázkou případného naplnění tohoto znaku se soudy nezabývaly.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu,
je zřejmé, že výrok o vině obviněného JUDr. P. D. nemůže obstát, protože
skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy, nelze podřadit pod ustanovení § 159
odst. 2 písm. b) tr. zák., alespoň ne pod tu jeho část, v níž je jako zákonný
znak trestného činu uvedeno způsobení (značné) škody. Napadený rozsudek je tedy
rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemůže
obstát ani výrok o trestu, který byl uložen obviněnému JUDr. P. D.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného JUDr. P. D. zrušil ohledně
tohoto obviněného napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jako součást
předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze. Zrušil také
další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec
Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného JUDr. P. D.
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze odstraní
vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání obviněného JUDr. P. D. pokládá Nejvyšší soud za
vhodné konstatovat, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání
také obvinění Ing. J. K. a že o jeho dovolání bylo rozhodnuto usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1560/2005. Také ohledně
tohoto obviněného byly rozsudky obou soudů zrušeny, včetně dalších obsahově
navazujících rozhodnutí, a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno věc tohoto
obviněného v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec