7 Tdo 703/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2011 o dovolání

obviněného Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1.

2011, sp. zn. 5 To 73/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod

sp. zn. 53 T 5/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. P. o d m í

t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 53 T 5/2007, byl

obviněný Ing. L. P. uznán vinným trestným činem (správně zločinem) podvodu

podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.

zákoníku, § 58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky s

tím, že podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem.

Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části

obžaloby byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010. Podle § 258 odst. l písm. b), d), odst.

2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v odsuzující části a podle

§ 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným

zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle

§ 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody

na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do

věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr.

ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl

obviněný zproštěn další části obžaloby.

Jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.

zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a

předtím až na drobnější změnu týkající se rozsahu činu i podle zjištění

Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v rámci svého

soukromého podnikání provozovaného v době od 1. 1. 1996 nejméně do konce října

1997 v B. a jinde sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných

pověřených osob sepisoval se zájemci smlouvy o zhodnocení finančních

prostředků, na základě těchto smluv vybíral od uvedených osob finanční

prostředky, které měly být použity pro následné půjčování třetím osobám,

přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich vklad i se

zhodnocením, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami, takto

získané prostředky půjčoval třetím osobám, které mu měly platit úroky rovněž

mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami a převyšující i zhodnocení

vkladů, k němuž se sám zavazoval, avšak řádně neprověřoval možnosti a

schopnosti svých dlužníků v termínech splatnosti vrátit půjčené peníze, a takto

byl nejméně od 19. 1. 1997 srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své

povinnosti ve stanovených lhůtách vracet vkladatelům jejich vklady, neboť

osoby, kterým zapůjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely, a

převzaté vklady používal převážně jen na vyplácení vkladů a provizí z

předchozích závazků. Podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci obviněný takto v

216 případech specifikovaných ve výroku o vině způsobil vkladatelům nevrácením

jejich vkladů škodu v celkové výši 54 950 141 Kč.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci. Odsuzující část rozsudku napadl s odkazem na důvody

dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu

podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnil námitky týkající se rozsahu

posuzovaného jednání, pokud bylo zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Dovolací

důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. spojil s námitkami směřujícími proti

výroku o trestu, do něhož podle jeho názoru nebyla dostatečně promítnuta

okolnost, že od spáchání činu uplynula doba 14 let a že trestní řízení bylo

vedeno po dobu 13 let. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud

zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v

potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Soudy rozhodovaly v posuzované věci poté, co jejich předcházející rozhodnutí

byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo

279/2010-I, s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno věc v potřebném

rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V tomto usnesení Nejvyšší soud vytkl, že

soudy zahrnuly do odsuzujícího výroku i útoky, u kterých nebylo jasné, zda u

nich bylo dáno úmyslné zavinění obviněného. V podstatě šlo o to, aby soudy

stanovily dobu, od kdy lze považovat za nepochybné, že obviněný byl srozuměn s

tím, že přijímané vklady nebude moci vracet, a aby do výroku o vině zahrnuly

jen útoky spadající do této doby.

Nový výrok o vině, který je obsahem napadeného rozsudku Vrchního soudu v

Olomouci, tomuto požadavku vyhovuje. Při novém projednání a rozhodnutí věci

soudy konstatovaly, že v situaci, kdy byl srozuměn s neschopností vracet

přijímané vklady, se obviněný ocitl nejpozději 19. 1. 1997. Proto Vrchní soud v

Olomouci konstruoval odsuzující výrok o vině tak, že za zločin podvodu podle §

209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku považoval jen útoky spadající do doby od

tohoto data.

Obviněný se v dovolání dožadoval toho, aby uvedené datum bylo posunuto do

pozdější doby a aby tím byl zúžen okruh útoků zahrnutých do odsuzujícího

výroku. To však Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Soudy měly k závěru, který se

obviněný snažil zpochybnit, odpovídající podklad ve znaleckém posudku z oboru

ekonomiky, v obsahu příslušné pokladní knihy a ve výpovědích svědků, kteří měli

přehled o hospodaření obviněného. Soudy hodnotily tyto důkazy v souladu s

jejich obsahem, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak

nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž

svůj hodnotící postup logicky vysvětlily v odůvodnění rozsudků. Ze zjištění

soudů je jasné, že nejpozději od 19. 1. 1997 obviněný nedisponoval žádnými

jinými prostředky, z nichž by byl schopen uspokojovat nároky dřívějších

vkladatelů, než těmi prostředky, které přijímal od nových vkladatelů. Tím pádem

nově přijímané vklady nemohly být vraceny, natož zhodnocovány. Slib jejich

zhodnocení tak byl jen záminkou, pod níž obviněný dosahoval toho, že mu noví

vkladatelé prostředky svěřovali. Obviněný se v této situaci ocitl proto, že mu

dlužníci vysokých částek nevraceli půjčené prostředky, a v době nejpozději od

19. 1. 1997 mu byla tato situace bez pochybností zřejmá. Nejvyšší soud neměl

žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby do tohoto závěru soudů zasahoval.

Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném

právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř.

Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je

třeba připomenout, že tímto dovolacím důvodem je uložení nepřípustného druhu

trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Napadeným

rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr.

zákoníku. V tomto ustanovení je na zločin, jímž byl obviněný uznán vinným,

stanovena sazba odnětí svobody od pěti let do deseti let. Obviněnému byl s

použitím ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na

čtyři roky, tedy ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Ustanovení

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody bylo v

posuzovaném případě aplikováno z důvodu, aby obviněnému byla kompenzována

mimořádně dlouhá doba trestního řízení a aby byl vyjádřen také výrazný časový

odstup od doby spáchání činu. Obě tato hlediska byla do stanovené výměry trestu

odnětí svobody promítnuta přiměřeně. Nelze pominout, že obviněný spáchal zločin

podvodu kvalifikovaný podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v rozsahu,

který více než desetinásobně převýšil spodní hranici škody odůvodňující tuto

kvalifikaci. Jestliže by ve věci bylo rozhodováno bez průtahů po spáchání činu,

evidentně by přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody výrazně v horní

polovině sazby. Porovná-li se s tím výměra trestu odnětí svobody stanovená pod

dolní hranici sazby, lze konstatovat, že uloženým trestem bylo odpovídajícím

způsobem vyjádřeno vše, k čemu bylo možné ve prospěch obviněného přihlížet.

Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod k tomu, aby na výroku o trestu cokoli

změnil.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné

dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2011

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec