7 Tdo 703/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 6. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného A. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2017,
sp. zn. 6 To 485/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod
sp. zn. 19 T 72/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 10. 2017, č. j. 19 T
72/2017-438, byl obviněný uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345
odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu
dopustil tím, že
ad 1) nejprve dne 4. 3. 2016 v době od 12:45 hod. do 13:45 hod. ve Věznici VS
ČR H. S., při podání vysvětlení podle § 10 odst. 2 zák. č. 555/1992 Sb., o
Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, po poučení o povinnosti
vypovídat pravdu a upozornění na trestní odpovědnost za uvedení vědomě
nepravdivých údajů – křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku, nepravdivě
vypověděl, že ho dozorce M. K. dne 3. 3. 2016 v době kolem 8:05 hod. na
ubytovně „F“ OVKT v cele č. 117 nejdříve dvakrát kopnul nohou do boku a pak ho
srazil na zem, tímto jednáním mu způsobil otok na hlavě a zlomená žebra na
levém boku,
ad 2) následně dne 1. 4. 2016 v době od 10:15 hod. do 12:30 hod. ve Věznici VS
ČR H. S., při podání vysvětlení podle § 30 odst. 1 zák. č. 341/2011 Sb., o
Generální inspekci bezpečnostních sborů, po poučení o povinnosti vypovídat
pravdu a upozornění na trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů
– křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku, úmyslně a nepravdivě vypověděl, že
dozorce M. K. vběhnul do jeho cely, dvakrát jej kopnul do oblasti žeber,
následně dostal dvě rány pěstí do levého spánku,
ačkoli popisované jednání se nestalo a obviněný vše tvrdil, aby dosáhl
trestního stíhání příslušníka VS ČR M. K.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v
Plzni usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 To 485/2017-483, podle § 256 tr.
ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. Podle obviněného jsou závěry soudů v rozporu s provedeným dokazováním a jeho
vina nebyla spolehlivě prokázaná. Zopakoval svoji obhajobu, odvolací námitky a
poté polemizoval se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a tím, jak
zohlednily výsledky znaleckého posudku MUDr. Libora Chrastila. Následně nabídl
vlastní způsob hodnocení jednotlivých důkazů a vytkl soudu druhého stupně, že
se nezabýval řadou odvolacích námitek. Ve vztahu k právní kvalifikaci namítl,
že se soudy nevypořádaly se subjektivní stránkou, resp. s motivem ke spáchání
předmětného zločinu a též nesprávně posoudily jeho jednání jako pokračující
zločin tvořený dvěma skutky, ačkoliv se jedná toliko o jeden skutek. Uložený
trest je nepřiměřeně přísný a pro způsob jeho výkonu ve věznici se zvýšenou
ostrahou nejsou splněny zákonné podmínky.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného
vyjádřil a uvedl, že výhrady obviněného jsou v podstatě jen opakováním jeho
obhajoby, s níž se soudy již vypořádaly. Většina námitek jsou výlučně procesní
a skutkové povahy a jako takové nenaplňují uplatněné dovolací důvody. Pod tyto
nelze podřadit ani námitku stran posouzení naplnění subjektivní stránky, neboť
je založená na tvrzení, že obviněného verze skutkového stavu je pravdivá. Soudy
přitom řádně odůvodnily i motiv obviněného, když argumentovaly jeho osobností a
charakterem jeho chování k příslušníkům vězeňské služby. Ani námitky proti
příliš přísnému trestu nespadají pod uplatněné dovolací důvody, přičemž trest
byl navíc uložen poblíž spodní hranice trestní sazby. Na straně druhé lze pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, že bylo
nedůvodně uplatněno ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a jednání mělo být
posouzeno jako jeden skutek a nikoli jako pokračující trestný čin tvořený dvěma
skutky. Tyto námitky ale nejsou opodstatněné. Postup soudu při použití
moderačního práva a zařazení obviněného do přísnějšího typu věznice je správný.
Rovněž tak přiléhavě posoudil soud prvního stupně jednání obviněného jako dva
dílčí skutky pokračujícího trestného činu, pokud obviněný nejprve podal
vysvětlení před komisařem pověřeného orgánu vězeňské služby a za cca měsíc před
orgánem GIBS podal další vysvětlení s drobnými odlišnostmi, byť o témže
tvrzeném napadení příslušníkem vězeňské služby. K dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že s ohledem na skutečnost,
že rozhodnutí soudu prvního stupně nespočívalo na nesprávném právním posouzení
skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nemůže být shledáno
vadným ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je
zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
Námitky obviněného, kterými rozporuje skutková zjištění soudů obou stupňů a
nabízí vlastní hodnocení důkazů, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění
soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní
právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v
čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná.
Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v
souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů
v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena
výpovědí M. K. a dalších příslušníků Vězeňské služby M. R. a M. K., jakož i
výpovědí MUDr. Marie Bartelsenové, znalkyně MUDr. Evy Hauerové Ferjenčíkové a
svědka R. Z. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není
zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů.
Ani námitku obviněného stran nepřiměřeně přísného trestu nelze pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V dovolání lze uplatnit
námitky vůči druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze pokud byl uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. V
projednávaném případě se však o žádnou z těchto variant nejedná, neboť
obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v
rámci zákonné trestní sazby. Na okraj lze pouze doplnit, že trest uložený
obviněnému ve výměře tří let je v rámci sazby od dvou do osmi let blízko dolní
hranice trestní sazby podle § 346 odst. 3 tr. zákoníku. Rovněž námitka
obviněného ohledně důkazu znaleckým posudkem se svým obsahem míjí s uplatněným
dovolacím důvodem, neboť se jedná o námitku procesní, která tento dovolací
důvod nenaplňuje. S ohledem na ústavně právní rovinu této námitky je však
namístě doplnit, že soud prvního stupně správně tento důkaz provedl jako
listinný a tak ho i hodnotil, neboť se jednalo o posudek vypracovaný v jiné
věci. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně postupoval řádně a k porušení
práva na spravedlivý proces nedošlo.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze
podřadit námitku obviněného stran nesprávné aplikace ustanovení § 56 odst. 3
tr. zákoníku, neboť se jedná o námitku tzv. jiného nesprávného hmotně právního
posouzení. Obviněný v této souvislosti namítl, že nebyly splněny podmínky pro
jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. K této námitce je nutné
zdůraznit, že podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku může soud zařadit obviněného do
věznice jiného typu, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň
a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný
život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. Případná aplikace ustanovení § 56
odst. 3 tr. zákoníku dává soudu možnost zařadit pachatele trestného činu do
jiného typu věznice, než by odpovídalo kritériím stanoveným podle odstavce
druhého. Soud tak může odstranit případné „tvrdosti“ (či naopak „měkkosti“) při
zařazování do různých typů věznic s ohledem na závažnost spáchaného trestného
činu a na stupeň a povahu narušení pachatele, a to v těch případech, že
působení na pachatele, aby vedl řádný život, bude v jiném typu věznice lépe
zaručeno. Posouzení, ve kterém typu věznice bude působení na pachatele, aby
vedl řádný život, lépe zaručeno, záleží na volné úvaze soudu (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1088/2015). Dané ustanovení
je tedy faktickým vyjádřením principu individualizace trestu. Soud prvního
stupně odůvodnil, z jakých důvodů využil svého moderačního oprávnění a
obviněného, který by byl jinak zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
do věznice s ostrahou, zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Byť si lze
představit i pregnantnější odůvodnění, argumentace soudu prvního stupně, která
byla následně potvrzena i soudem odvolacím, byla správná a dostačující (str. 8
– 9 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se proto se zařazením
obviněného do přísnějšího typu věznice, s ohledem na okolnosti případu i osobu
obviněného a jeho dosavadní chování ve výkonu trestu odnětí svobody (14x
kázeňsky trestán, bez kázeňských odměn a vzhledem k negativnímu přístupu
obviněného neplní výkon trestu odnětí svobody svůj účel), ztotožnil a tuto
námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou
benevolence podřadit i námitku, že se soudy nedostatečně zabývaly naplněním
subjektivní stránky zločinu křivého obvinění. Tato předpokládá přímý úmysl.
Pachatel si musí být vědom nepravdivosti obvinění, a jeho záměrem je jiného
lživě obvinit. To znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které
naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě
informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný
čin spáchán a kdo je pachatelem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1.
2016, sp. zn. 7 Tdo 1275/2015). Kvalifikovaná skutková podstata podle odstavce
druhého pak navíc vyžaduje specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní
stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl
eventuální ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016).
Skutečnost, že se jednalo o nepravdivá tvrzení obviněného, jasně vyplývá ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých Nejvyšší soud na základě
výše uvedeného vychází. Obviněný byl navíc řádně poučen při podání vysvětlení
před orgánem Vězeňské služby i při podání vysvětlení před orgánem Generální
inspekce bezpečnostních sborů a musel být tedy přinejmenším srozuměn s tím, že
může dozorci M. K. způsobit trestní stíhání. Námitku stran motivu vznesl
obviněný již ve svém odvolání a soud druhého stupně se s ní správně a
vyčerpávajícím způsobem vypořádal (str. 5 – 6 usnesení odvolacího soudu).
Motivem obviněného v tomto případě bylo lživé obvinění a způsobení trestního
stíhání příslušníka vězeňské služby, který vůči obviněnému oprávněně použil
donucovacích prostředků, a ke kterému proto obviněný v danou chvíli choval
zášť. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Rovněž námitku obviněného, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho
jednání jako pokračující trestný čin tvořený dvěma skutky, lze pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný učinil dvě
nepravdivé výpovědi stran údajného napadení M. K., jednu před orgánem Vězeňské
služby a jednu před orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů. Každou z
těchto nepravdivých výpovědí naplnil skutkovou podstatu stejného trestného
činu, jednání byla vedena stejným záměrem, byla spojena stejným způsobem
provedení a měla blízkou časovou souvislost (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 792/2015). Jednalo se tedy o dva dílčí
skutky, kdy každý z nich byl s to naplnit skutkovou podstatu předmětného
zločinu a s ohledem na výše uvedené soud prvního stupně správně posoudil
jednání obviněného jako jeden pokračující zločin křivého obvinění (str. 7 – 8
rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud shledal i tuto námitku zjevně
neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného
zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., pak je namístě jej shledat zjevně neopodstatněným i z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je rovněž nutné doplnit, že prakticky totožné námitky obsažené v
dovolání obviněný uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a
rovněž ve svém odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s nimi dostatečně
vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a
druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.